Proč jsem dement

To jsem si takhle jednou šla z IKEMu s Ringerovým roztokem v tašce...počkat...ne...podstata tohoto příběhu je jinde. K tomu se dostanu.

Pamatuju si, jako by to bylo dneska ráno, když ta věta zazněla. Jop, bylo to loni na podzim, ale klidně to mohlo být i dnes. Šéf na naší vysoce produktivní a užitečné ranní poradě řekl, že jsme dementi. Ráda bych napsala něco jako, že to je vytržené z kontextu, jakože teoreticky trošku je, ale prakticky to řekl a význam je stejný. Nechtěla jsem být konkrétní, ale abychom se dostali k jádru věci, trošku tu situaci přiblížím. Procházel nějaké texty, které jsme psali (každý něco, někteří víc- já, někteří méně) a podle všeho už mu to lezlo krkem, tak se mu to začalo plést. To byla možná teorie v jeho hlavě, nebo taky ne, každopádně řekl něco ve stylu: ,,Já se teda omlouvám, ale když jsem to četl celý ten víkend tak jsem si říkal, že buď pracuju se samými dementy nebo jsem geniální, ale někdy ta skladba vět byla hrozná.“ Dost silný od člověka, který sám pořádně nic nenapsal a pouze se podepisuje pod naše články. Tak nějak se mi chce říct, že zapomněl na třetí možnost – že my jsme geniální a on je dement*. Ale já nejsem zlá a pomstychtivá přece. A on se za to už dopředu omluvil, že jo. Tento raní incident mi však dal podnět k zamyšlení se nad tím, jestli já, kur*adrát, ten dement náhodou opravdu nejsem. Jednou mi to někdo říct musel. Nemyslím si, že neumím psát (protože pokud bychom brali inteligenci podle psaného projevu, tak nevím nevím), ale jakože chytrá asi taky nijak extrém nebudu. Podle těch závěrů, ke kterým jsem při přemýšlení došla...

Jakože jo, dělala jsem si nějaký takový ty strašně cool a pravdivý IQ testy, které po vás chtějí na konci esemesku za 99 kč a pak vám pošlou výsledek, a vy, jelikož jste dementi, tak jste nad tím strávili půlhodiny a jste nasraní, že byste neznali výsledek. Tak to zaplatíte, oni vám pošlou ,,osvědčení“ s nejvyšší grafickou kvalitou...ehm, tak 80.let...a s číslem 128 nebo něco podobnýho. A vy si myslíte, bůhví jak nejste chytří. A potom večer co večer před spaním pijete dva čaje, aby jste chodili čůrat desetkrát za noc. Hele Bože, menstruaci ti třeba jednou odpustím, ale ten malý močák jsi fakt posral.

Na opravdický IQ test si netroufám, protože s mým štěstím bych se zrovna ten den blbě vyspala, moc by mě ofoukl vítr a ještě cestou zapomněla, kam vlastně jdu a vyšlo by mi číslo -12. A to na reálném certifikátu mít nechcete.

Jaká je teda bilance člověka s mozkem podmořské houby? Tak třeba takové to, když jedete 25 kiláků se služebním autem a strašně se jako divíte, proč na vás každý bliká. Vždyť přece na té páčce je jasně nakreslený, že když je v normální poloze, svítí denní světla. Ano slečno, ale jen pokud ta světla zapnete kolečkem u volantu.

Nebo jednou si takhle pouštím hudbu do sluchátek, když tu najednou v klipu strašně vtipný taneček. Tak ho natočím a dám na instastories. Já na většinu stories koukám bez zvuku, takže mi to hned nedošlo. Pak se koukám se zvukem a divný, hudba z klipu není slyšet. Debilní Instagram, zase to nahrává blbě!! A nebo prostě by to chtělo vypojit ty sluchátka, demente...

Tohle je taky vtipný. Loni v létě jsme byly s jednou nejmenovanou Klárkou ve Vizovicích na festivalu. Tak si vysoce profesionálně postavíme stan, uděláme trilion selfíček a pak sedíme a kocháme se ostatními stany, pijem slivku a čekáme na začátek fesťáku. Pak mi Klárka podá složku se vstupenkou, ať ji podržím. A já do toho koukám a říkám: ,,Vole, vždyť je tam jen jedna!“ A ona: ,,No vždyť?“ A já: ,,A kde je moje ty jo?“ A ona: ,,Sis ji měla vytisknout ne?“ A já: ,,Ale tys psala – nesmím zapomenout vstupenku“ A ona: ,, No dyť, tu moji“ A já: ,, Já myslela, že obě?“ A ona: ,, Tys neříkala“ A já: ,, No, ale já ji jako nemám!!“ A ona: ,,Tak to seš dement....“ Samozřejmě, vstupenka šla stáhnout z meilu do mobilu a nemusela být vytisknutá, ale i tak se tento den navždy zapsal do historie jako den, kdy šla Lucka na fesťák bez vstupenky... A o rok později, tedy letos, jsme se zase vraceli pro spacák. A se ségrou na koncert Marcuse a Martinuse (nejela jsem tam úplně dobrovolně, nutno říct, pozn. aut.) jsem taky skoro jela bez vstupenek. Očividně nejsem člověk, kterému byste měli něco takového svěřovat.

Ajó, ještě ten IKEM. Úkol zněl – vyzvednout flašku Ringerova roztoku v lékárně IKEMu, 2.patro vedle recepce. Tak si tam nakráčím jako největší mačo a lékárna hned u vchodu. A v mé dementní hlavě hned vyskočí dotaz: Vole, vždyť má být až v druhým patře? Asi jsou tu dvě. Tak si teda nakráčím ještě víc mačovsky na recepci a pravím: ,,Heleďte se, je tu ještě nějaká jiná lékárna?“ Paní:,,Ne, jedině vedle v Thomayerově nemocnici. Ale vždyť ta naše je ještě otevřená“ A já: ,,Ale já hledám nějakou ve druhém patře...“ Paní: ,,Ale tady JSTE ve druhém patře...“ Stačilo rozhlédnutí a zamyšlení a bylo to jasné. IKEM je totiž ve svahu a já přišla z vrchní strany – po mostě... Ano, bylo to druhé patro. Ano, jsem stupidní, nezlobte se paní a děkuju. Nechcete si mě tu jako extrémní úkaz nechat rovnou na nějaký pokus?

Pak takový ty běžný věci. Dojdu na benzinku na záchod, vejdu do předsíňky a čekám. Čekám dobré tři minuty než se rozhlédnu, a uvidím záchodovou mísu. Nebyla to předsíňka záchodu, byl to rovnou záchod. Čekala jsem na záchod na záchodě. Nebo vyjíždím z parkoviště u McDonaldu vedle benzínky. Na zemi jsou žluté šipky a já, nabyvše vědomí, že jsou to ukazatele ven, jsem je následovala. Až když jsem jela kolem objednávacího automatu a auta přede mnou stály, mi došel můj omyl. Jop, vyjížděla jsem z parkoviště přes McDrive. Ale už jsem byla dost daleko od automatu a tak si nemohla nic doobjednat. Jop, přesně, bylo to trapný. Když jsem projela kolem ,,platebního pána“, čuměl na mě dost debilně a ještě se vyklonil z okýnka, jakože proč jsem jako nezaplatila. Ale poplach nespustil, tak mu to asi došlo. Ještě lidi přede mnou si brali asi žrádlo na pobyt do krytu na 6 let, takže ta trapná chvíle byla nebývale dlouhá.

No a nakonec.....nakonec je tu Chodov. Chodov.  A já, malá, vystrašená dívka z vesnice, semletá velkoměstem a uplakaná uprostřed nákupního centra. Supermoderní obchoďák, největší v České republice, desítky obchodů, restaurací a služeb, a pro mě místo, kde končí všechny mé naděje a sny. Když už mám pocit, že v mém životě se něco daří nebo je mi fajn, nebo si dokonce o sobě začínám něco víc myslet, zajdu si sem, abych zase nabyla ztracenou pokoru. No, ok, není to taková tragédie. Jediná tragédie je to, že jsem dement. Dříve se to tu jmenovalo Centrum Chodov, nyní Westfield Chodov** a já se tam shodou okolností ocitla přímo při oslavách přejmenování. Ale k tomu se dostanu. Vše začalo tím, když jsem se tam poprvé šla zaregistrovat jako dárce krevní plazmy. Odběrové centrum je totiž na střeše, tak nějak mimo všeho. Vedou sem pouze dvě cesty. V době začátku chodovského příběhu neznám ani jednu. Nadšeně vrazím dovnitř centra, užívám si koberce a mramor na chodbách a následuju Google mapy. Ty mě však vedou koridorem chodeb zdánlivě bez cíle, resp. na místě, kde již mělo odběrové centrum být je akorát tak CaA-čko. Nechápavše situaci se přihrnu k obří navigační obrazovce, zadám cíl a koukám na cestu, kterou mi to ukazuje. Ve snaze nezdržovat řadu (protože reálně nejsem jediná, kdo se tam totálně ztrácí) si mapku prohlédnu jen zhruba a o pět minut později už jsem zase úplně ztracená. Až po druhém nakouknutí do tabule zjišťuju, že odběrovka je v posledním patře a toho se držím. Nakonec v zoufalství vedena Googlem vyjdu ven na střechu a ejhle-cíl na dosah. Zpátky už cestu najdu snáze. Pro info – po výlezu z metra jděte doprava na eskalátor, jeďte všemi schodišti až úplně nahoru a pak prvními dveřmi ven. Na podruhé už bylo vše super. Ještě se udála teda jedna epizoda s hledáním lékárny, ale ta vypadala cca stejně. Jenom jsem teď mnohem více sledovala trasu na informační tabuli. 

A pak to přišlo. Ty dva příšerné dny. Den první – jdu potřetí na odběr plazmy. Jedny schody, druhé schody, třetí i čtvrté, vyjdu ven ze dveří a bác!!! Cesta k odběrovému centru je uzavřená, protože na střeše se koná koncert ku příležitosti přejmenování centra. Tak se otáčím a vedena vědomím, že jsem viděla lidi přicházet kdysi i z druhé strany, musí být ještě jedna cesta. Google mě zase úspěšně dovede k CaA-čku, ale já se nevzdávám. Poctivě koukám na informační obrazovku. Cestu mi ukazuje tu, která je uzavřená. V hlavě mi hlodá myšlenka, že jsem v prdeli a asi to dnes zruším. Na druhou stranu, cesta nějaká být musí a já jsem odvážná a bystrá holka, co si poradí i v džungli. Opět pokračuju dál v cestě a najednou zjišťuju, že jsem u oněch schodů, které vedou k uzavřené cestě. Poznámka – ano, hlavní chodba na Chodově vede do kolečka. Nejlepší věc, jak se nasrat při hledání cesty je zjištění, že jste tam, kde už jste jednou byli. Volám do odběrovky, že přijdu později. Nemají s tím problém, i když je 15 minut do zavíračky. Zkouším to ještě párkrát obejít, CaA-čko míjím asi 5x. Zastavuje mě slečna s cedulí Westfield s tím, že kdyby mě to zajímalo, na střeše je koncert (díkec, nevšimla jsem si) a je zadarmo (a já když byla chvilku venku, slyšela jsem odtud Ewu Farnou. Fakt vypadám tak zoufale?) Ptám se jí, jestli neví kudy na odběr plazmy. Posílá mě ,,doprava a eskalátor nahoru“. Jdu po jí vytyčené cestě a přicházím....k původním schodům k uzavřené cestě. Hroutím se k zábradlí a naštvaně ťukám do mobilu, snažíce se Googlu vysvětlit situaci. Podle polohy centra musí být druhý vchod někde...někde nad CaA-čkem! Opět obejdu půlkruh chodeb a stanu před tímto obchodem. Schody nikde, dveře do požárního východu a jeden zjevně služební výtah, protože se z něj po rozbité podlaze zrovna štrachá uklízečka. Propadám beznaději. Vycházím ven z centra a jdu ho obhlídnou z venku. Jakože mám asi pocit, že můžu vylézt po stěně nebo já nevím. Btw před hlavním vchodem mají krásně nasvícené fontánky (neřeknu vám, který to je, protože to nevím. Chodov je černá díra, která nemá světové strany a můj orientační smysl tu klesá k nule). Obcházím kousek centrum, vcházím libovolným vchodem a narážím na recepci. Připlesknu se na pult a zoufale se slečny ptám, kudy se mám jakože teda dostat na ten odběr, i když v hlavě vím, kam mě pošle a že stejně už je po 19:00 (teoreticky má odběrovka do 20:30, ale poslední odběry na 19:00). A ta paní s ledovým klidem a nonšalancí řekne větu: ,,Nó, tak teď jedině výtahem naproti CaA-čka.“ Jdou na mě mdloby. Roztřeseně jí poděkuji a jdu tam. Vím přesně, kde to je. Chodov už znám v tu dobu zpaměti. Dojdu k CaA-čku a vlezu do toho ,,služebního výtahu“. Není to služební výtah. Je to prostě výtah. Docela ošklivý v kontrastu k celému tomuhle obchodnímu kolosu, ale ten den je to má záchrana. Vyjedu nahoru a vystoupím skoro u dveří do odběrovky, samozřejmě již beznadějně zamčených. Ale to je mi fuk. Splnila jsem úkol. Volám jim a přesunuju odběr na pátek. Takže opět pro info – po výlezu z metra jeďte eskalátorem do 0. patra, od eskalátorů zahněte doleva, pak doprava, pak doleva a pak opět doleva, vchod do CaA je po pravé straně a výtah přímo naproti. Tak. Teď už znám Chodov naprosto dokonale a na druhý den už mě nic překvapit nemůže. 

Počkat...Lucka je dement. Lucka si půjčí z práce na víkend auto a jede na Chodov autem. Vjezd na parkoviště nacházím hned, jsem nadšená z tohoto úspěchu (značka ,,P" je větší jak dvoupatrový dům, takže to není úplně těžký) a tak tam vjedu. Dlouho kroužím, všude samá jednosměrka a značky LPG, elektroauta atd. Nakonec uvidím šipku do jiného patra parkoviště, tak po ní jedu, netrefím cestu a najednou závora ven. Za mnou dvě auta, tak teda se sprostými slovy vyjedu, otočím to kousek na kruháči a vjedu zpět. Tentokrát rovnou do vyššího patra. Zaparkuju a jdu na odběr. Trefím v klidu do odběrovky a cca za hodinu jdu zpět k autu. Cítím se skvěle. Tip – na parkovišti jsou označené sekce písmeny na sloupech. Čtěte je. Tedy, čtěte je, když zaparkujete. Ne až když jdete zpátky a nemůžete najít auto a dojde vám, že ta písmena tam nejsou jen tak z prdele. Každopádně oceňuju systém. A taky světýlka nad parkovacími místy, která ukazují, jestli je místo volné :) Tak teda jedu ven, závora, za mnou zase dvě auta. Parkování je na první 3 hodiny zdarma. Strčím lístek do stojanu- ,,ZAPLAŤTE PROSÍM“ Wtf? Strkám ho tam znovu, protože 1,5 hodiny nejsou 3 hodiny. Tak kurník! Pak si všímám nápisu u závory – parkování na první tři hodiny zdarma. Po výjezdu a opakovaném vjezdu do jedné hodiny se účtuje 50 kč. Polije mě pot. Zapnu výstražná světla a zklesle a poníženě s omluvami směrem k autům za mnou běžím k automatu, který je příhodně hned skoro u závory. Naštěstí lidi za mnou se jenom usmívají, nevím teda, jestli ze slušnosti, nebo zadržují výbuch smíchu nebo jim to pomáhá mě nezabít. Tímto se jim omlouvám, pokud by to náhodou četli. Potěšující je, že po cestě zpět domů už se nic zvláštního nestalo. Ještě aby!!

Jinak pro zajímavost, posledně jsem bloudila autem po Smíchově, protože je to tam samá jednosměrka a já prostě jednou blbě odbočila – a to už se vezete. Na Žižkově je zase nemožné normálně zaparkovat a cesta zpátky odtud mě hodila na absolutně šílenou křižovatku (z Husitské na Wilsonovu), kde jsem reálně málem způsobila dopravní nehodu a řidič za mnou na mě troubil a ukazoval fakáče delší dobu, než jsem zvyklá. A tentokrát na to měl plné právo. Každopádně očividně mám problém s místy, které končí na -OV. Budu muset vůči nim být obezřetná.

Tak a teď vážně, jsem to jenom já, kdo má takové výpadky? Nemyslím si, že jsem jakoby úplně hloupá. Přece jenom jsem vystudovala vysokou školu (na druhou stranu, kdo ne :D ) a jakože sem tam vymyslím i něco užitečného, docela rychle chápu některé věci atd. A pak hodinu bloudím po Chodově nebo si dělám selfie foťákem otočeným od sebe. Asi to chce jednou za čas se zastavit, nadechnout, nepanikařit, všechno si zapisovat, soustředit se na to co, dělám a vůbec, nebýt prostě zbrklý dement. Protože to přesně já prostě občas jsem.

*počkej Lucie, však on přijde den, kdy se tvůj blog rozjede a on si to přečte

** který má teda mnohem hnusnější a nevýrazné a trapné logo

Článek o Endgame. Konečně.

,,V násilí nikdy nebylo nic osobního. Ale to co udělám s tou vaší malou planetou....“

Ne nezaspala jsem, ani jsem nezapomněla. Nebyl čas, jsem zaměstnaný člověk jako, takže nějaké tři měsíce zpoždění prostě občas budou. Já vím, že tady ty moje výkřiky do tmy stejně nikdo nečte, protože jsou dlouhé a nikoho to nezajímá, ale viděli jste film Královna ročníku? Tam padla hláška: ,,Nejde o to, kolik lidí ten blog čte. Jde o to, že ho píšu!“ Tak.

Kde začít. Rozbor Infinity War jsem psala dost impulzivně a návalu emocí, naopak teď jsem si nechala vše projít hlavou a budu se snažit být trošku objektivnější. Heh, stejně nebudu. V první řadě jsem chtěla napsat, že Endgame mě teda dostalo mnohonásobně víc, než IW. Tady bych ráda ovšem ráda odkazovala na můj článek o IW, kde jsem napsala, cituji:,, Infinity War si možná na nejvyšší hodnocení ani nehraje, ale čtvrtý díl by měl. Celé je to jenom cesta k onomu největšímu vyvrcholení a o to výš je teď pomyslná laťka. A lidi, já Russoovým 100% věřím." A dobře jsem udělala. Joe a Anthony onu laťku přelétli jako ptáci a všechny očekávání nechali daleko za sebou. Až po shlédnutí Endgame si člověk uvědomuje komplexnost IW a návaznost těch dvou filmů. Najednou všechno dává perfektní smysl a vy jste absolutně šťastní, že jste právě tam, kde jste. Že jste toho součástí a můžete si užívat každou jednu minutu obrazu před vámi.  A proto jsem na to šla taky dvakrát. Jako vždy.

Když tu tak nad tím přemýšlím, nechce se mi film nějak hodnotit. Byl skvělý. Byl perfektní. Zakončení 10 let práce a neuvěřitelný příběh se vším, co jsme si vysnili a možná ještě víc. Radši bych tu vypsala nějaké scény/věci, co mě bavily, zaujaly, vryly se mi do paměti.

Girl Power- Jo, jsem tak trochu feministka. Ne taková ta přehnaná, co se ze všeho zvencne, ale jsou věci, které mi činí v této oblasti prostě radost. Třeba to, jak se i v Marvelu dostávají konečně do popředí hrdinky. Jo, Nataša tam byla vždy, ale teď se to tak nějak konečně rozseklo. S nástupem Captain Marvel se tvůrci nemusí bát s hrdinkami počítat, protože to umí. Mají čich na obsazení, mají čich na správný moment. Scéna, ve které se všechny stávající a přeživší hrdinky spojují aby pomohli Carol skrz bitevní pole je pohlazením na duši, kterou, jak lze vyčíst z recenzí, ocenili i muži. Ještě aby ne, když ony superhrdinky nejsou žádné šeredy :D Ráda bych se ale ještě pozastavila u Carol. Captain Marvel byl pro mě spíše průměrný film. Jedna věc byla ale fajn, superhero filmy mají vždycky trošku tendence postavit proti hrdinovi padoucha mnohem silnějšího, který nemá z hrdiny vůbec strach a hrdina jej často porazí jen tak tak nebo až po nějakém super nečekaném momentu. Kdežto Carol je ten typ, který ví, že je supersilný, ale nepotřebuje to nikomu cpát. Navíc z ní byl Thanos reálně posraný a vůbec její nástup do konečné bitvy nemohl být víc epický.  A to, jak jí dal Thanos čelo a ona mu oplatila akorát poker-facem, to bylo k nezaplacení. Jo a abych nezapomněla, všimli jste si, jaká drsňačka se stala z Wandy? Jakože dost dobrý!

Thanos, nejlepší padouch- Fisk z Daredevila konečně padl z mého piedestalu nejlepšího padoucha a uvolnil místo fialovému charakteru Joshe Brolina. Postava Thanose je už od začátku budovaná s neuvěřitelným citem a důrazem na to, že záporák není jen ten notorický vyvražďovač bez špetky citu a logického uvažování. Thanos má emoce, má cíl, má logický vývoj, dělá chyby i správná rozhodnutí, založená na opodstatněných skutečnostech. Thanos je nejistý, bojí se, má pochyby. A přesto stále dost notnou dávku ega. A Josh Brolin do toho dává své maximum.

Fanservice- Jak napsali na MovieZone- plnily se nám fanouškovské sny, o nichž jsme ani nevěděli, že je máme. Mně taky. Moment, kdy do sebe narazí štíty dvou Kapitánů. Moment, kdy Kápo uzvedne Thorovo kladivo. Dvě obří armády postavené proti sobě, přičemž jedna složená doslova z každého superhrdiny, co se kdy v Marvelu mihnul (a přežil). Obecně to, že ve filmu se objevili všichni, kdo se kdy v Marvelu zjevili. Hank Pym, hydráci, Robert Redford. Neuvěřitelné. To jakým způsobem spolu Avengers spolupracovali, rozhovory mezi postavami. Jakým způsobem se všichni dávají dohromady a vůbec, konečně to byla zase ta týmovka, která mi v Infinity War chyběla. A o to víc to bylo skvělé. Byl to plán už od IW a dávalo to smysl. A to, co vytvořili s Bruce Bannera. Úžasné. Myslím, že v tomhle článku použiju snad všechna superlativní přídavná jména :D

Vtípky- výběr mých TOP- Scott Lang a jeho ulítlé tacos. Blesky, které Thorovi zapletou vousy a vlasy. Cokoliv s Rocketem. Kapitánův americký zadek. Scott a jeho počůrání při cestování časem. Thor nadává týpkovi ze hry. Thor kdykoliv.

Smrti- Ano, brečela jsem. I když Tony není moje nejoblíbenější postava, ano, brečela jsem hodně. Poprvé i podruhé. Kapitán sice neumřel, ale jako by se stalo. To, jak to bylo krásně dojemné a smutné zároveň je až mrazivé. Ten poslední záběr ve mně skoro probudil romantika. A Nataša, co na to říct. Pořád jsem se snažila smířit s tím, že Kápo asi umře, až jsem se zapomněla smiřovat s ostatními postavami. V momentě, kdy se Barton s Natašou vydali na Vormir bylo jasné, že tohle bude těžká scéna. I když Clint s rodinou vypadal, že to má tak nějak víc v suchu, pořád by to bylo šokující tak i tak. Síla té scény byla neuvěřitelná a vlastně i po druhém shlédnutí to byl pro mě emočně asi nejtěžší okamžik. I přes to, že miluju Kapitána a jeho odchod z MCU není lehký, pořád mám z té scény na Vormiru nejtíživější pocit.

Co mě trochu naštvalo- Vlastně pořádně nic. Časové paradoxy nebudeme probírat, tvůrci dělali, co mohli. Jendou je to fikce a komiks, takže rýpat se v tom, co je možné a nemožné si můžeme nastrkat někam. Ve sci-fi bych to asi řešila, ale v komiksárně jsem ochotná posunout hranice toho, co dokážu logicky unést a co už ne. Trošku mě naštvalo to, že Kápo předal štít Falconovi a ne Buckymu. Na druhou stranu, Bucky byl pořád tak nějak ten kámoš, ale Falcon do všeho vždy a všude šel dobrovolně, protože následoval svého lídra. Nebyl to ani tak kámoš, jako spíš podřízený, pravý voják ve službách svého kapitána. A pokud předáváte někomu své ,,pracovní povinnosti“, asi je přenesete právě na toho podřízeného. Jste-li kapitán, tak podřízenému vojákovi. Beru. A vlastně se na to docela těším. Ale stejně mě trošku naštval i malý prostor pro Buckyho. Chápu, že to není tak důležitá postava a přece jen ten film nemohl být nekonečný, a taky chápu, že tvůrci nejsou platonicky zamilovaní do Sebastiana Stana, ale i tak :D Tak přece jenom, Bucky s Falconem mají dostat vlastní seroš, tak pokud se to navzdory očekáváním neposere, bylo by to fajn zadostiučinění.

V době vydání článku Marvel světem hýbou dvě důležité věci. Za prvé Avengers: Endagme dostali prodlouženou kinoverzi a konečně předběhli Avatar v tržbách. Se současnými 2,791,156,183 dolary celosvětově se řadí na první příčku nevýdělečnějších filmů všech dob. Musím koupit dětské šáňo, páč na tento okamžik jsme všichni čekali. Jen, když se to stalo až teď po té prodloužené verzi, je to takové to….takové nevím. Ale to šáňo si koupím. A za druhé, nedávno proběhnuvší Comic-Con nám dal konečně odpovědi na to, co bude dál. Tedy přesněji řečeno, Kevin Feige nám dal ty odpovědi. Spider-Manem (kterého jsme bay the way ještě neviděla, páč jsem už takový flákač, že ani nechodím na Marvelovky do kina...nebo stárnu...bože, je to tady) končí třetí fáze a vstupujeme do čtvrté. Konečně byl oficiálně potvrzen film o Black Widow (áno prosím), druhý díl Doktora Strange (no to je dost) a čtvrtý Thor (jakože čtvrtý? Jakože proč? Jakože whát?) a dále Eternals (zatím nevím, o co se jedná). Ze seriálů pak Falcon a Winter Soldier (mňami), WandaVision (proč ne), Loki (ajfhkfbskdhugsdh, jéééj), Hawkeye (právě jsem umřela <3) a nějaký se strašně dlouhým názvem a nějaký animovaný. No nevím, na jednu stranu jsem ráda za některé ty postavy, na druhou stranu mám pořád tak nějak radši filmy než seriály. Ale nebudeme věšet hlavu, třeba to bude všechno fajn. Jen mě napadá spousta dalších otázek, jakože co bude s třetími Strážci Galaxie a tak. Páč čtvrtá fáze má pokračovat do roku 2021. No nic. Jdu pro to šáňo a pak koukat a něco pozitivního. Třeba už půjde Endgame stáhn...ehm...půjčit....

Cestovatelský článek aneb Jak jsem nebyla nikde

Mám ráda cestovatelské přednášky. Mám ráda cestopisy. Mám ráda cestovatelské dokumenty. Je to, jako bych to místo mohla tak z 1% vidět na vlastní oči. Ne jen laciné fotky z cestovních kanceláří, ale i kus toho opravdového života, který na tom místě je. Jací tam jsou lidé, kultura, počasí. A taky jak není cestování mnohdy lehké a levné. Navíc, mám ráda chytré a úspěšné lidi, kteří dokáží poradit s různými lifehacky, kde vzít něco levného, jak se ubytovat, kam nechodit, kam naopak ano. A považuju za geniální, jet někam, pak udělat přednášku, placenou, kde si vydělám na další cestu. Nebo z toho i napsat knihu. Já vlastně pořádně nikam nejezdím hlavně kvůli penězům. Takže tento způsob je super. Až na to, že nemám o čem přednášet nebo psát knihy, když jsem nikde nebyla. Nebo počkat...nemůžu? Vážně, co takhle udělat přednášku ,,Jak jsem nebyla nikde?“

Byl by to hit. Pevně tomu věřím, ale neumím přednášet a nejsem na tydle srandy. Ale článek z toho napsat můžu, že jo.

Takže, kam bych se chtěla jednou podívat? Západ USA je top a pak především Evropa. Je rozmanitá, protkaná památkami, se spoustou pro mě neznámých míst a přesto známá. Je to náš kontinent a ač může být exotika a vzdálené země plné tropických pralesů a pláží nádherné, já mám pořád srdíčko spíš uprostřed kopečků a hor, protkaných řekami a starými železnicemi. Měst s budovami a zákoutími, co si pamatují staletí. Jo, to sice jiné kontinenty taky, ale Evropa je prostě osobní. Ale jo, uznávám, sedět někde na tropické pláži a popíjet drink z kokosové skořápky bych brala taky :D Jinak kromě západu Ameriky mě láká Amerika celkově, ten jejich životní styl a hlavně, jo, chci jet do Hollywoodu a potkávat herce na ulicích. Tak. Ale jinak, celkově mě zajímají místa, kam moc lidí nejezdí, hlavně proto, že nemám ráda davy lidí a taky proto, že mě zajímají většinou jiné věci, než ostatní. Ale jo, takový ty profláklý památky a místa bych vidět chtěla taky. A podniknou zase nějaký dlouhý vandr na koních, třeba na ukrajinských Poloninách. Hele uznávám, asi toho chci prostě moc :D Já si vlastně vystačím i s ČR. Pokud neznáte vlastní zemi, jak můžete něco ocenit v zahraničí? Už jsem pár míst v ČR projela a nepřestává mě fascinovat, jak kouzelné místo to je a hlavně, kolik z toho z ní ještě neznám. Jo, my Češi jsme trochu jetí a nejsme zrovna světová špička, ale pokud bych si měla hrát na vlastence, tak kvůli místu, kde žiju, ne kvůli lidem. Protože je prostě krásné. Vidíte? Jak snižuju nároky, jenom abych si sama obě nalhala, že vlastně ty moje vysněné destinace vidět nemusím? Že jsem vlastně spokojená, s tím co mám? Počkat...a nejsem?

Věc se má tak. Je to jenom v hlavě. Proč chce člověk cestovat? Protože ho to skutečně zajímá, nebo chce jen říct, že tam byl a dát si fotku na FB či Instagram? To si musí každý za sebe uvědomit a nakonec mu třeba dojde, že pokud je jeho cílem hlavně vyplnit čas něčím zajímavým a chce poznat nová a krásná místa, tak vlastně nemusí přes půlku světa. Pokud chce vidět to dané místo a je to jeho největší sen, neměl by se bát investovat, protože pak bude spokojený. Ale hnát se za něčím jen kvůli tomu, že to dělají ostatní, je to správně? Ne. Je to tak se vším. Když nechcete studovat vysokou, ale spíš si prostě najít práci a věnovat se koníčkům, udělejte to. Když nechcete děti, svatbu, klasický způsob života, je to vaše věc a vaše volba, nenechte se do ničeho nutit. Když chcete cestovat, nestěžujte si a jeďte.

A lidi, jedna věc. Užívejte si to, co máte.

Nemůžu si dovolit jet do Ameriky, ale můžu jet o víkendu do vedlejšího města na jarní slavnosti vína. Nemůžu procestovat Bali a mít ty super fotky jako youtubeři, ale můžu oprášit staré kolo a udělat si tour po těch nejzapadlejších vesnicích v okolí. Nebo si můžu najít brigádu, prožít pár víkendů v práci a pak si jeden z těch snů splnit. Všechno jde.

A kde že jsem teda nebyla? No, když to vezmu optimisticky, nejdál jsem byla v Itálii. To není špatný. Byli jsme tam na praxi se střední školou a kdybych bývala lepší bloger, už by tu o tom byl článek. A pak jsem byla v našich sousedních státech, pokaždé sice jen v jednom městě (ok na Slovensku ve dvou :D ), ale pořád se to počítá. Byla jsem téměř ve všech velkých Zoo v Česku. Mám obstojně projetou Moravu. Podnikám a chci podnikat cesty kolem Prahy. A byla jsem v Berlíně a řekla dokonce dvě věty anglicky. Stačí tohle všechno na přednášku? Ne. Můžu si říkat cestovatel? Ani náhodou. Je to součást mého života, bavilo mě to a mám díky tomu vzpomínky a chuť cestovat dál. Absolutně!

Jak vidíte, není to o tom, být pořád někde. Trápit se, že sedíte doma, nebo že někdo byl tam, kam byste chtěli a vy nemůžete. Nemusíte se hnát za tím, být jako ostatní a mít co nejvíc fotek z dovči na Instagramu. Jde o to, brát věci tak jak jsou a užít si každý okamžik, i když jdete třeba jen nákup. Obejít dva bloky navíc nebo jet tramvají pár zastávek dál a zase se vrátit. Objevíte místa a věci, které jste neznali ani ve vašem okolí a najdete také kus sebe. Najednou se tím z toho ,,nic“ začne stávat ,,něco“. Ne jen fotky nebo album se vstupenkami a jízdními lístky, ale vzpomínky, pocity a nadšení ze života. Když příležitost k cestování mít budete chyťte se jí, když ne, vytvořte ji. Změňte trošku zadání a užijte si, co život dává. A nic nevracejte!

Cesta ke konci hry

Je 25.4.2019, 15:20 a já zažívám pekelná muka. Krůpěje potu mi tečou po tváři, srdce mi buší a žaludek je beznadějně stažený. Hladina mých stresových hormonů v krvi je na takové úrovni, že by se daly měřit pouhým okem. Sedím ve vlaku, který se líně sune mezi řepkovými poli a pode mnou se tvoří důlek v podlaze od toho, jak klepu nohou. Je to poprvé, co píšu článek v reálném čase. Slunce mi svítí do monitoru a poukazuje na každé smítko prachu. Prakticky se koukám jen na prach a mezitím luštím písmena, tak omluvte chyby. Ono třesoucíma se rukama se píše stejně blbě.

15:24 Proč zpomalujeme!!?

Vlak má 10 minut zpoždění kvůli závadě. Vlak navazující má také zpoždění už teď. A přitom na mě ve Zlíně čeká zarezervované kino. Dnes to všechno končí. Přichází Avengers: Endgame.

Víte jak já miluju filmové studio Marvel ? Ne? Já vám to trošku přiblížím, kdyby vám to nebylo dost jasný. Mám za sebou články o Marvelu obecně, recenze na filmy a podobný ptákoviny. A dnes se konečně dočkáme závěrečného, 23 filmu, který navazuje na loňské Avengers: Infinity War a uzavírá celou dekádu marvelovského vesmíru. Zároveň je předposledním filmem 3.fáze. (poslední je Spidey pozn.aut.) A já jedu do kina z Prahy, protože přece nemůžu jít sama, ale musím jít s Klárkou a ségrou a na premiéru. Tak jsem si vzala na pátek dovču a dnes skončila dřív. Jo, vzala jsem si dovolenou z práce kvůli premiéře Avengers. Dospělost nikdy nepřijde.

15:29 Jedeme přes Kolín. RegioJet má nejenže zpoždění, ale ještě nás tu reálně opéká. Je sice konec dubna, ale venku je to na tílko a kraťasy. Slibovaná klimatizace asi zrovna dneska nefunguje.

V době, kdy článek vydám, už budu v slzách vzpomínat na to, kdo v Endgame umřel, ale teď můžu fantazírovat. Vypadá to na Kapitána, i když je to má nejoblíbenější postava, a vůbec, jak je možné, že je Chris Evans tak neuvěřitelně hezký a proč chce někdo zabít zrovna jeho. Taky je na spadnutí smrt Tonyho Starka, což mě sice zas tak nerve, ale stejně kvůli tomu budu řvát. Jestli umře i Bucky, končím s Marvelem. Jo, mám pocit, že tuto větu už jsem jednou psala, ale nic se v mých citech nezměnilo, tákže. Nataša má dostat svůj vlastní film, což nic nemění na tom...počkejte...

15:34 slunce překryly mraky, vidím na psaní, hurá...

….že klidně může umřít, chystaný film má být prequel. Může to být třeba Clintova vzpomínka. Nejsem si jistá smrtí Clinta, protože ten se může v chystném filmu Black Widow objevit klíďo. Prosím ať neumře!

15:37 slunko zas vylezlo, opět vidím kuřinec

Clinta miluju, vlastně patří do mé TOP 5, spolu s Kápem, Buckym, Rocketem a pátou postavou, která se mění v závislosti na tom, kdo se mi líbí, nebo mě baví. Naposled to byl Goose z Captain Marvel.

15:40 slunko opět zalezlo a vylézá a zalézá v intervalech 10 vteřin, což mě neuvěřitelně zlobí

Vlak se táhne doslova jak slimák. Snad bych ho předešla i pěšky. No dobře, pěšky ne, ale na kole určitě. Aspoň tak mi to, jako člověku co chce strašně něco stihnout, připadá.

15:42 jdu na pár minut koukat z okna, běžte si uvařit kafe třeba

.

.

.

15:51 dokoukáno z okna

Neuvěřitelně se vařím ve vlastní šťávě. Mezitím jsme projeli výluku, na které jsme sice tolik času neztratili, ale tady jde o minuty. Záchrana světa před Thanosem nepočká a já tu čumím na dělníky na kolejích. Teď už ovšem frčíme, pocitově tak 30 km/h.

15:54 z nějakého důvodu už jsme v Pardubicích. Jak ten čas běží, když je člověk ve stresu. Naše aktuální zpoždění je 14 minut. Hlavně se musím uklidnit. Člověk na nástupišti měl zmrzku a já chci též. Musím popřemýšlet, jestli si dám v kině popcorn.

<přemýšlení>

Tak pokud budu mít zpoždění, budu ráda, když dorazím aspoň na reklamy a ne až po začátku filmu. Takže toto bude rozhodnuto na místě. Už si začínám odvykat na žraní popcornu u běžných filmů, respektive, poslední dobou chodím do kina sama a to je blbý to tam žrát sama. Ataky v pražských multikinech stojí popcorn s colou víc než vstupenka na film. Když jde do kina celá rodina, stojí je to víc než celodenní výlet. Každopádně colu si dát nesmím. Přímo cítím, jak můj malý močák dává předchozí větě lajk. Film má mít tři hodiny a nesmí uniknout ani vteřinka.

16:02.....jen jsem chtěla upozornit, že už je 16:02

Vaří se mi mozek. Jsem ve stresu, je tu vedro jak v troubě a ještě musím přemýšlet nad článkem. Napiju se vody.

<pití>

Můj malý močák dává dislajk. Na obloze je dost mraků a hodně čar od letadel. Taky už bych chtěla někam letět. Příští týden jedu do Berlína, ale busem. Já vím, že vás to nezajímá, ale musím se udržet u psaní a nekoukat z okna.

16:08 tak prej máme zpoždění 16 minut, ale přípoj taky, takže cajk. Dřívější přípoj by mohl čekat, ale beztak se na to vysere, nebo Lucka zabloudí na nádru a ujede jí to před nosem.

Vraťme se k umírání. Určitě přežijí postavy, co mají mít další filmy, zajímavé je to se Strážci Galaxie. Hřeje mě u srdce, že James Gunn, kterýžto byl vyhozen od Disney kvůli nějakým nejapným vtípkům na twitteru před deseti lety, byl opět navrácen na režisérskou sesli a tak kvalita bude zachována. Doufám. Už jsme ale přišli o Gamoru a jestli Thanosovo řádění přežije celá zbyvší skupinka, to těžko říct. Recenze na MovieZone se shodují na tom, že nás čeká plno překvapení, které prej žádného fandu nenapadly, ale mě napadá leccos. Pokud přežije Rocket, nemám si na co stěžovat. A Peter je pro Strážce taky myslím stěžejní. Ale to vypadal i Ned Stark v Game of Thrones a jak skončil, hehe. Mohla bych tu odbočit ke GoT a vyjádřit pár poznámek k poslední řadě, ale víte co, to si nechám na zvláštní článek. Jo, nikdy ho nenapíšu, je mi to jasné. Ale třeba se hecnu.

16:15 jedeme do zákruty před Ústí nad Orlicí a já, jelikož jsem v posledním vagónku, vidím předek vlaku. Jakože ono se to nezdá, ale to je prostě strašně zajímavé. V okolí je moc krásná krajina, vždycky se tu kochám. Kopečky, lesy, řeky, stezky, louky, všechno v jarním polorozkvetlém hávu. Jo, a nikdy tu nejede net.

16:20 projíždíme kolem stádečka krav

16:21 v říčce u trati jsem viděla volavku

Nefunguje mi písmeno    . Vidíte? Nefunguje! Teda občas jo, ale musím do něj úplně mlátit.

16:28 vjíždíme do České Třebové. Odtud je to do Olomouce 45 minut. Mé naděje na to, že bych stíhala dřívější vlak a že jsme zpožděn stáhli, jsou pryč. Na nástupišti seděl pán, co vypadal jak zestárlý Channing Tatum.

Pán na protější sedačce má koláče potu v podpaží až do půlky trupu. Nedivím se mu.

16:36 první tunel za Českou Třebovou. Au moje ušní bubínky. Ještě že jsou ty tunely krátké.

Ještě mě napadlo, že by mohl umřít Thor. Má za sebou tři sólovky, už měl párkrát na kahánku a zdá se velmi připraven Thanose sejmout. I když to byl i v Infinity War a i tak se netrefil Thanosovi do hlavy. Myslím, že bude jednou z klíčových postav, protože je mega silný. Vážně se těším na spolupráci jeho a Captain Marvel. Snad dají Thanosovi aspoň trochu na řiť.

Jen tak mimochodem, taky vás napadlo, co jako má Thanos z toho všeho? Jo jasně, měl vizi, že když vyhladí půlku života, tak se vše ustálí a nastane nový řád atd., ona to samozřejmě není hloupá myšlenka, i když dost morbidní. Ale ok, stalo se a teď jako jen sedí na prdeli a je spokojený a tečka? Za to obětoval jediného člověka, co kdy miloval? Chápu, ne každý záporák je materialista s touhou vládnout atd., v tom je Thanos unikátní, ale fakt by mu takové uspokojení stačilo? Co teď? Nikdo (málokdo) ho za to nechválí ani neoslavuje, co z toho má? A co když se lidstvo i ostatní rasy.....

16:43 druhý tunel, ten dlouhý, moje ušní bubínky kurnííííík

…..zase přemnoží? Pojede vše nanovo? Fakt, toto mi vysvětlete.

16:44 další tunel

No nic, nebudu přemýšlet nad Avengers, jen bych se zas začla stresovat, že to nestihnu.

16:45 další tunel

Ha! Tak jsme stáhli zpoždění na 12 minut. Tak šup, dupni na to kámo, ať mi vlaje háro, a stihnem to!

Nedupnul.

16:48 jdu čurat

.

.

.

.

Jsem zpět. Mezitím, co jsem čekala na záchod, jsme projeli posledním tunelem. Zpátky jsem šla, když vlak brzdil a bylo vtipný jít do protisměru jízdy. Fyzika je úžasná věda!

16:52 Zábřeh na Moravě

Teď jde o všechno. Lidi nastupujte, co sa cáráte?! Super, jedem! Atmosféra začíná houstnout.

16:55 schovávám noťas, uvidíme se ve vlaku z Olomouce do Otrokovic. Snad brzy!

.

.

.

.

17:38 někdo si tu ze mě zjevně dělá prdel!

Přijeli jsme cca minutu po odjezdu navazujícího spoje, jakože jo, nemohl počkat prostě. I když jsem měla naději a běžela jsem kvůli tomu na druhé nástupiště, vlak byl nenávratně pryč. Tak jsem čekala na ten další a ten má 7 minut zpoždění. Už můžu panikařit?

Teď už jedeme a já vlak popoháním očima a modlidbama.

18:55 začíná to vypadat nadějně, máme zpoždění asi 4 minuty. Možná bych mohla stihnout mastnou tyč, co jede 18:14.

18:11 dopisuju posléze. Vylezla jsem z vlaku a jala se sprintovat. Stihla jsem to!! Takže před kinem jsem 18:45, potkávám se s Klárkou a ségrou a vybaveny kapesníčky stojíme frontu na popcorn, která vede až ven z kina. Do kina vcházíme 19:06, ale ještě neběží ani reklamy, takže cajk. Za pár minut to vypukne!

.

.

.

.

22:17 Je po všem. A víte vy co? Neřeknu nic. Napíšu zas rozbor. Slibuju, že bude pod tři strany!

Recenze na jednu větu IX.

Jooo, tohle tu dlouho nebylo, páč nebyl čas a nálada. Teď jsem povstala jako fénix z popela a zase stíhám dva film denn...no spíš týdně, ale snažím se. Například teď o víkendu jsem koukala tak napjatě, až jsem prospala celé odpoledne oba dva dny. Nesnáším jarní únavu. Ale zase, filmů je tentokrát víc. Asi o tři.

Kouzelník Žito– Kofola s rumem a takhle pohádka = dají se přežít děsné herecké výkony, hlavní hrdina je sympaťák a že to nemělo žádný děj- která nová vánoční pohádka ano? *

Sněžný drak– Efekty na Česko nebyly tak hrozný a zbytek byl na Česko tak akorát. *

Hokejový zázrak– Takový americký Nagano, Kurt Russel vynikající, americká namyšlenost z toho čišela na sto honů, co se týče děje, bylo to vlastně chvílemi i dost nudný, ale kdykoliv se děj přesunul na led, bylo opravdu na co koukat. ***

1492: Dobytí ráje– Ridley Scott si v devadesátkách zjevně zakládal na určitých věcech, jako je vynikající soundtrack nebo už vážně ohraná Sigourney Wiever, ale i přes dobré téma mě to prostě nenadchlo. ***

O zakletém králi a odvážném Martinovi– Další nová vánoční pohádka, která však kupodivu byla relativně koukatelná, no jo, jak se do toho přidá Daredevil, hned to má trochu říz. ***

Nezastavitelný– Když přivřete oči nad všemi těmi klišé a fyzikálními nesmysly, bude tohle přesně ten akčňák, u kterého vám téměř praskne cévka napětím. ****

Jak svět přichází o básníky– Lehké, něžné, docela odsýpající dílko se spoustou mladých českých herců s rozkošným scénářem, ale díru do mého srdce to zas až tak neudělalo. ***

Jak básníci přicházejí o iluze– O stupínek lepší dvojka vytasila trumfy jako zážitky z medicíny či mladého Karla Rodena, ale jednu věc musím scénáři obou dílů vytknout- vážně, která holka by si jako nevybrala Pavla Kříže?? ****

Nebezpečná rychlost– Já vlastně ani nevím, čím si pořádně obhájit tu čtvrtou hvězdu, i když moc dobře ve skrytu duše vím, že jsem ji dala za Keanu Reevese. ****

Muži, kteří nenávidí ženy– Překlad názvu zcela zkreslí představu o všem, co se tam děje, každopádně postava Rooney Mary byla jedna z nejlepších za poslední dobu, jen si nemůžu pomoct, zpracování mě celkem nudilo, což mě, vzhledem k tomu, kdo je v kolonce ,,režisér“, docela mrzí. ***

Jak básníkům chutná život– Do první půlky to vypadalo jako nejlepší díl série, pak jsem tomu musela ubrat celou hvězdu, tak i tak oceňuju, že ani třetí díl nezklamal ve scénáři a hercích. ***

Opravdová kuráž– Nic tak krásně westernového, pohádkového, dobře obsazeného (a zahraného) a vzhledem k žánru překvapivě emotivního jsem dlouho neviděla, zvlášť od Coenů, které jinak moc nemusím. ****

Bird Box– Netflix bude opravdu v budoucnu nejspíš služba, která nás nenechá chladnými, sice to nebylo nic světoborného, ale postavy dobře vykreslené, napětí docela slušné a i přes ten ,,achjo, zase happy end“ konec bych to dala klidně znova. ****

Tiché místo– Jedna nelogičnost vedle druhé, zpracování nezaujalo ani nevyděsilo a originalita scénáře opět a zase level ,,když nevíte, dejte tam emzáky“.***

Pretty Woman– Mohl to být tak krásný film o prostitutce, kterážto se chtěla povýšit na zlatokopku a Richard Gere ji prostě odkop, ale oni to museli stejně zromantičtět a přesladit až hrůza.***

Raubíř Ralf– Výborný nápad, skvělé zpracování, úžasné detaily, které jsem ocenila i jako člověk her neznalý, a i když to vyznívalo opravdu hodně pro děti, emoční přesah tam byl větší než v leckterém dramatu. ****

Popelka– Takhle nějak si představuju pohádku, kouzla, nádherné šaty, třpytky, sympatická hlavní hrdinka a krásný princ...a to celé ve výborném režisérském zpracování Kennetha Branagha. ****

Kletba bratří Grimmů– Rádoby fantasy nůďo, vlastně jediné, co je na tom zajímavé, je to, že se to točilo v Česku, protože být Miroslavem Táborským v tomto filmu prostě chcete (rozuměj- šáhl si na Matta Damona i Heatha Ledgera). **

Sněhurka a lovec– Taková trošku drsnější pohádka, které však pár mrtvol a děsivých kreatur vůbec neuškodilo, navíc s výborným obsazením, i když, přesto že mi tu Kirsten i přes tu její permanentně pootevřenou pusu přišla sympatičtější než obvykle, stejně nechápu, jak někdo mohl vymyslet, že je hezčí než Charlize Theron. ****

Zloba- Královna černé magie– Můj asi první film s Angelinou Jolie, nápad skvělý, ale nic světoborného. ***

Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny– Ani ty filmy ze světa Harryho Pottera už nejsou, co bývaly. ***

Sestra– Ale tak jo, dvakrát jsem se lekla, ale na to téma, prostředí a celkovou atmosféru, což jsou věci s velkým potenciálem pro horory, to bylo až zbytečně moc zamotané a přeplácané, škoda. **

Jurský park: Zánik říše– Lidi, chápete to? Chris Pratt, dinousauři a já to ani nebyla schopná dokoukat celé. **

Favoritka – Jsem jediná, pro koho nejdůležitějším a také nejlépe napsaným (a zahraným) bodem celého filmu byla postava královny a její pomalý sjezd na dno? A mimochodem, samozřejmě, že jsem fandila Rachel Weisz. ****

Patrola – Tomu říkám film s dobrým obsazením, spádem a opravdu nečekaným koncem. ****

Stopařův průvodce po Galaxii– Pár skvělých scén, obsazení a podobnost s knihou zachraňují režii i celkové nudné zpracování, ale...ne až tak tolik. ***

Roma– Kamera. A taky je to docela realistické, smutné, výstižné. Ale hlavně, kamera. ****

BlacKkKlansman– Neznám okolnosti událostí, na jejichž základě film vznikl, upřímně těchto filmů s tématem ,,černoši to maj těžký“ je poslední dobou dost, ale ta humornost ruku v ruce s obsazením z toho přece jen dělá o kapku vyšší level. ,,Páni, jste tak bílej!“ ****

Spider-man: Paralelní světy– Viděla jsem už hodně animáků, hodně marvelovek, hodně různých typů animací a hodně komiksáren, ale tohle, tohle byla pecka! *****

Zelená kniha – Málokdy se stane, že se na Oscarech sejde tolik podobně dobrých filmů, i když veskrze průměrných. Zde oprávněná nominace pro Mahershalu Ali i střih, já teda zvedám palec i za režii, ale nejvíce musím ocenit scénář. Ono se říká, že nejlepší příběhy píše sám život a o to to měl scénárista jednodušší, leč pokazit se to mohlo na mnoha místech. Vymýšlet další příběh o tom, jak jsou bílí hnusní na černé se může zdát klišé pokud by to byly zas jen ty stejné plytké kecy pronášené neuvědomělými postavami, a v tom je síla tohoto filmu- dobrý scénář jde ruku v ruce s výbornými hereckými výkony, které nenechají diváka bez emocí. Přitom to není jen další emotivní sociální drama, ale správně zasazené hlášky nejenže podtrhují charaktery postav, ale zároveň film přibližují širšímu publiku, což je u těchto typů filmů účel (na který se často zapomene). A taky, období, kdy se film odehrává vychází samozřejmě ze skutečnosti, ale já se nebojím výpravu tvůrcům pochválit- navození atmosféry 60.let zde bylo stoprocentní. *****

Wanted– Kulky, co zahýbají za roh, James, Česko a vůbec, oddechovka, ale žádný zázrak. ****

Most!– Série z kategorie ,,Buďme rádi, že prší, tady by mohlo i srát“ aneb, na Česko fakt dobrý, přeplácané, místy kontroverzní až mírně trapné scény, které ale paradoxně vyznívaly skromně a věcně, tolik opěvovaný morální přesah a náměty k zamyšlení tu skutečně byly, i když mírně občas haproval zvuk a herecké výkony (Tonda, Blanka, Jitka Čvančarová), vyvažovaly to dvě hlavní postavy, plno scén včetně té úplně poslední a celkově podstata aneb, vážně je to něco, co by měl vidět každý rasistický, homofóbní a namyšlený Čech. **** (průměr epizod)

The Ballad of Buster Scruggs– Tady ty povídkové filmy se hodnotí těžko, každá povídka je jiná, tak se musí průměrovat a to není vypovídající, každopádně ke Coenům si tu cestu hledám těžko, takže každý takový film mi v tom pomáhá. ****

Na hromnice o den více– Pokud se jde člověk dívat na bezduchou americkou komedii a skončí filozofováním na témata: ,,Co bych dělala já na jeho místě?“ ,,Co je v mém životě vlastně důležité?“ ,,Jaký jsem člověk?“ ,,Na čem záleží v životě?“ ,,Co kdybych mohla opravit všechny své chyby?“, tak to bylo asi hodně dobrý. ****

50x a stále poprvé– Film o tom, jak měl nebohý ananas a chudák kravička autonehodu a nikoho to nezajímá, a minimálně dva lidi z toho filmu jsou úplně vypatlaní (táta a brácha Lucy, protože proč to dělat jednoduše, když to jde složitě :D) ***

Let číslo 93– Lidi psali, že první půlka je o hovně, no já nevím, naopak, pro mě to už od začátku bylo napínavé jako kšandy a ten zmatek, bezmoc a nepochopení situace mi už od začátku docela zvedal tep, poslední třetina už mi rozbušila srdce na max, posledních pár minut mě zvedalo ze židle a úplně poslední záběr mi srdce na pár vteřin zastavil. *****

Šestý smysl– Jo ta ,,nečekaná“ pointa byla super, pár momentů bylo taky super, ale že by to bylo tak světoborné? ***

Obvyklí podezřelí– Mám ráda filmy, které mi zvedají sebevědomí tím, že přijdu na pointu dříve než ji vysvětlí, plus když to má příjemné obsazení (mlaďounký Benicio del Toro, jakože cože? :D) a vcelku odsýpající děj. ****

Prci, prci, prcičky– Normální americká teen komedie, na kterou jsem se dívala jen kvůli Lily z HIMYM a její flétně v pí*i a hlášce se Stiflerovou mámou, to byly taky dvě nejlepší věci, zbytek ani vtipný, ani zajímavý, ani nic. **

Drž hubu– Jean Reno, Gérard Depardieu, přehnané vtípky= průměrná francouzská komedie. **

Ztraceno v překladu– Něžné, přirozené, autentické, ale příšerně nudné, asi stárnu nebo co. ***

Zvířátkové dělení

Věnování: Tobě, Beníku, za těch nádherných 14 let.

Tak dobře, měla bych se naučit vymýšlet názvy, co nevypadají, jakože jsem se dala na řezníka. Nejedná se o dělení zvířátek, ale na dělení PODLE zvířátek. Není to lepší? Dobře, tak takhle. Stojím teď na prahu splnění svého dětského snu být veterinářkou a s hrůzou zjišťuju, že jsem líná do takového povolání vlastně jít. Z různých důvodů. A logicky se snažím obhájit sebe sama před sebou samou. (Tyjo, jsem verbální bůh.) Například tím, že jsem si řekla: ,,Hele, určo se našlo období, kdy jsem chtěla dělat i něco jiného a zvířátka mě moc nebavila!“ Tak jsem se vrátila po svých vlastních stopách ve snaze najít ten okamžik, kdy v mém životě nehrálo roli zvíře. Nejenže neúspěšně, ale ještě jsem si uvědomila, jak jsem stihla vystřídat různé druhy a jak mě ovlivnily. Takže se moje deprese z nenaplnění mých cílů prohlubovala, a já namísto toho, abych si sháněla práci nebo dělala něco UŽITEČNÉHO, jsem se rozhodla rozdělit můj život na zvířátková období a trošku je popsat.

?-6 let- KRÁLÍCI

Vlastně tak nějak odmala jsem měla plyšové králíčky jako nejoblíbenější hračky. Protože byli hrozně roztomilí. Třeba Pattynka, která měla totálně vypelichanou srst a byla celá pokroucená, to děti milují. Velký žlutý králík s bílým břichem. Růžový králík s ušima spadlýma dozadu a s kytičkou v tlapkách. A ti živí, to bylo stejně úplně nejvíc.

V mém úplně prvním článku na blogu jsem zmiňovala našeho králíka jménem Samica. A ten měl vždycky malá králíčátka, která byla zachumlaná v hnízdečku, takže jste na ně ze začátku pořádně neviděli a jejich přítomnost jste si mohli jenom představovat při zavrtění celého hnízda. Pak se plazili ven, otvírali oči a byli tou nejroztomilejší věcí na světě. Pořád jsou. Mimochodem, víte, jak dělá králík podle mého dětského já? Mic mic.

8-9 let SLEPICE

Ano, je to tak. Sousedi totiž měli pojmenované slepice. Tak Lucka musela mít též. Když babička jednou donesla košík s kuřátky, byla jsem v ráji. Dnes už si vzpomenu jenom na Berušku a na kohouty Pštrosíka a Žluťáska. Žluťásek byl pojmenován dle barvy, Pštrosík podle vzezření (byl černý a měl zdánlivě vyšší nohy). Byly to slepice plemene ,,vlašky“….netuším, co přesně to je*….a ty se vyznačovaly tím, že uměly dobře létat. Tak jsme párkrát honili slípky u nás po zahradě, u sousedů po zahradě, u sousedů u psa v tlamě, až jsme jim museli přistřihnout křídla. Kohoutci byli mí nejoblíbenější, protože poslouchali na slovo. Nevím, jak tohle u slepic funguje, ale jakmile jsem je zavolala jménem, ihned přiběhli.** Hlavně Pštrosík. Má rodina však byla proti chovu samčího pohlaví, tak museli být obětováni na polévku. Marné bylo mé volání, že kohout je kámoš, ne jídlo. Stejně jsme je zežrali. Vesnice. Jinak ostatní slepice o mě nejevily zas až takový zájem, prostě jen koukaly střídavě jedním okem, pak druhým a vtipně u toho točily hlavou a byly tou nejbizarnější věcí na světě. Pořád jsou.

<Vsuvka>

KOSATKY

Nevím, v jakém to bylo věku, trvalo to krátce, ale o to to bylo intenzivnější. Film Zachraňte Willyho mně stačilo vidět jednou, abych se zamilovala. Do obou. Jak do chlapa, tak do kosatky. Takže tu malou chvilku svého života jsem věnovala jen a jen těm černobílým majestátním tvorům a zjišťovala o nich všechno, co šlo. Jen tak mimochodem, když jsem jako malá neměla internet, nevím, kde jsem ty informace brala. Vážně, víte někdo, jak se dřív zjišťovaly věci? Měli jsme doma takovou tu enkyklopédii, do které se postupně zakládaly nové listy se zvířaty (které chodily pravidelně poštou, podle toho, kolik jste si jich zaplatili). Potom různý časopisy o filmech a seriálech (kterým děkuju za možnost vystřihnout si třeba Gedeona Burkharda nebo Natalii Oreiro a vylepit si je v pokojíčku) a dál? Zajímavé. Každopádně, viděla jsem (bohužel) i další díly Willyho, tenkrát jsem je žrala, teď bych sotva zvládla první díl. Ale nemůžu jim upřít kreativitu. Díky tomu filmu pro mě byly kosatky tím nejkrásnějším obyvatelem moří. A pořád jsou.

<konec vsuvky>

10-15 let DINOSAUŘI

Dino-období se trochu kryje se psím, ale v rámci rozdělení vyberu ty nejpodstatněji ovlivněné roky. Nevím, kdo, kdy, jak a proč poprvé donesl do školy gumové postavičky dinosaurů, ale změnil mi tím na pár let zásadně život. A taky mamčině peněžence, protože jsem ty gumové ještěry chtěla též. A knížky o dinosaurech a vůbec všechno. V té době jsem narazila na seriál Ztracený svět a bez ohledu na to, jaký je to brak, to byl můj nejoblíbenější seriál, hned po Komisaři Rexovi. Dokázala jsem bezpečně poznat plno druhů, znala jejich biologii a byla přesvědčená, že budu paleontoložka. Ha! Vidíte, ne vždy to byla veterina! Pak mě to samozřejmě přešlo, protože jsem nevěděla, na jakou školu bych jako měla jít. Nedávno jsem na to koukala a stačí geologie bakalář a dva roky magisterské přímo paleontologie. Ale teď už je všechno jin…počkat…kruci…pořád chci být paleontoložka! Ne ta, co čumí do mikroskopu a hádá věk a druh atd., ale hlavně ta, co ometá kousky nalezených kostí v zemi takovými těmi malými štětečky. Sen. Ale abych dinosauří období ještě trochu víc popsala- jednou jsem šla kolem výlohy s knihami a byla tam jedna dinosauří. Tak jsme tam vešly a mamka že mi ji teda koupí a paní prodavačka: ,,Nechce tady tu o koníkách? Holky chtějí vždycky o koníkách.“ Ale prosimvás, ňákej poník, vy nevidíte toho božího parasaurolopha na obalu? Tse. A taky jsem viděla Jurský park, samozřejmě. Moje dospělé já, hrající si na velkou recenzistku, má sem tam nějakou tu výhradu vůči Spielbergovi, ale doprdele, díky za dětství, Stevene!! Dinosauři pro mě byli prostě tou nejmajestátnější věcí na světě. A pořád jsou.

15-19let PSI

Začalo to dřív, přesněji onehdá, když jsem si domů přinesli malého Míšu. My měli i starého Míšu, německého špice, který mě však tenkrát nechával docela chladnou, i když jsem při příchodu na zahradu nevynechala jeho pohlazení. Byl tenkrát ještě na řetízku, to tak na vesnicích bývá, a jeho srst indikovala předešlé počasí- byl-li našedivělý- svítilo slunce, byl-li bílý- pršelo, ale jenom trochu, byl-li zablácený jako prase- pršelo, ale hodně. Jeho bouda byla za barákem, ale délka řetízku byla adekvátní k šíři vstupu na dvůr, takže pokud tam chtěl jít někdo cizí, musel přes něj, a to on docela nerad. Proto jsem ho musela vždycky odborně držet, když jsem si přivedla kamarády. Nový Míša byl naopak černý a byl…no…štěňátko. A to vám změní pohled na psy. K dinosauřím knížkám přibyly ty pejskové a tehdy jsem začaly sbírat keramické psí sošky, kterých mám nyní --- ks (není-li číslo doplněno, znamená to, že jsem je zapomněla spočítat a nekontroluju si články, než je vydám). Psi byli pro mě vždycky tou nejkamarádštější věcí pod sluncem. A pořád jsou.

20 let - včil KONĚ 

O koních jsem psala. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě jednou. To ale neznamená, že by mi zážitky došly. Jen jich není dost na samostatný článek. Tak vám vypíšu ještě nějaké storky, které se mi do předchozích článků nevešly. Třeba moje poprvé. Ehhh, všechny moje poprvé. Myslím všechna poprvé s koněm. Panebože!! Prostě. O brněnském ranči už jsem psala. Díky nim jsem totiž zažila pár věcí, které jsem ještě neměla u koní tu čest zažít. Tak za prvé, poprvé jsem cválala s koněm po pláži. Upřesním, po pláži přehrady. Brněnské přehrady. Ale mně to stačilo.

Za druhé- poprvé jsem jela s koněm potmě.O jízdě ve tmě nám byla řečena poučka- my máme koně s bílýma ocasama, tak se prostě držte toho ocasu před vámi. Pardon, nenašla jsem způsob, jak napsat tu větu tak, aby nezněla dvojsmyslně. Každopádně vtipný na tom bylo, že já jela poslední a přede mnou zrovna Jassper, který je hnědák (černý ocas). Takže jsem se orientovala jen podle sluchu a vědomí, že Princ ví, kam šlape a kde bydlí. A za třetí- poprvé jsem šla s koněm ze schodů. Jo, prostě si jdeme po chodníku v Brně a naráz schody. Tak jsme je sešli :D (P.S. Byly kratičké, tak 5-6 schodů). Ještě jsem chtěla napsat něco o koňských trenérech, ale to asi nechám na delší povídání. Tak i tak, koně mě vždycky lákali a byli tak nějak podvědomě jedním z mých TOP zvířat na světě. A samozřejmě, stále jsou :)

Ještě jsem zapomněla na vlky a určitě se toho najde víc. Teď jsem se navíc vrátila ke králíkům (i když zakrslým), psa chci doma vždycky (i když teď není čas a upřímně, takový pes, jakého jsem měla, už se nenajde), koně si chci taky pořídit (není čas a peníze), kosatku si taky pořídím (páč taky není čas a peníze, jiný problémy s pořízením kosatky samozřejmě nejsou) a dinosaura samozřejmě taky. Cajk.

Btw, co se týče možností jiného povolání, když jsem ve škole přispívala do školního časopisu Trnky a moje slohové práce byly čteny jako vzor pro celou třídu, pár lidí mi řeklo, ať jdu na novinářku nebo spisovatelku. A já skončila u blogu, plného ptákovin. Kterej navíc nikdo nečte. Au.

Jenom abych uzavřela tu záležitost s tím, že se mi moc do toho povolání nechce. Víte realita je taková, že do ordinace zvířata nechodí sama, ale s majiteli. A já prostě nemám ráda lidi. Kdyby to náhodou z toho článku jako nebylo jasný.

*na veterině se učí samozřejmě i plemena slepic. To jsem byla zrovna nemocná.

**žrádlo Lucie. Mysleli, že máš žrádlo.

Marvelovské ohlédnutí za rokem 2018

Nevěřím, že to je už rok, co jsem psala obdobný článek a fakt mě děsí, jak ten čas letí, zvlášť, když je během roku se na něco těšit. Půlka vesmíru po Thanosově řádění ještě ani nevychladla a my už vyhlížíme, jak nás zase bude Marvel tahat za nos s (ne)vypouštěním traileru na čtvrtý díl. Dobře, článek dopisuju až po té, co vyšel teaser a teda nic moc Kevine...

Black Panther

Tak první marvelovská premiéra tohoto roku je za námi a v hlavě mám hrozně zvláštní pocity. Na tento film jsem se sice docela těšila, protože jsem tak nějak doufala, že to bude konečně zase trošku temnější a vážnější vzpruha oproti loňské barvičkovitosti a vtipečkovatosti. Ale pořád jsem se netěšila tak, jako na ostatní filmy od Marvelu, což se ukázalo jako skvělá věc, výsledek byl tím pádem vysoko nad očekáváním. Chandwick mi byl sympatický i předtím, teď to skrze hodně dobře napsaný scénář dokázal ještě víc, společně s ostatními postavami. Tvůrci zde nabídli pro dnešní společnost dost zajímavou diverzitu postav zahrnujících i sociálně vyvážené rozložení žen v téměř čistě černošské etnitě, ať už v pozici bojovnic, vědkyni nebo matku, záporáka který stále bojuje za pozici své rasy ve světě, obrovskou paletu afrických kmenových symbolů a tradic, kombinovaných s technologickou vyspělostí a celé to podtrhli podmanivou rapovou hudební vložkou s všudypřítomnými africkými tóny, což všechno dohromady utvořilo neokoukaný a podmanivý příběh v originálním a impozantním vizuálu. Film byl v mnoha částech spíše o mluvení než o akci, v prostředí a příběhu, o kterém nevíme nic, je to samozřejmě logické, a pokud se tam nějaká akční scéna objevila, stála rozhodně za to, což je ostatně u marvelovek zvykem a stylem se bojové scény nelišily od standardu, tady k tomu ovšem ještě dost přispíval právě hudební podklad. Občasné vtípky se samozřejmě musely objevit a pochvala scénáristovi, jak elegantně je dokázal mezi všechnu tu vážnost vsunout. Některé byly trošku na sílu, ale v které marvelovce to tak není? Finále bylo možná trochu o ničem, přeci jen, viděli jsme super duel na začátku, bitku v Koreji, super duel ve druhé třetině, tak co tam chcete pak ještě vymyslet? Závěrečný duel obou panterů (nebo pantera a levharta? :D ) byl prostě už tak nějak o ničem, i když tam byly skvělé okamžiky (například část, kdy oba padají a hudba na pár okamžiků vypne), celkově prostě zapadl, protože zbytek času se věnoval bojům venku nebo výstupu Everetta Rosse. Což není na škodu, jenom tomu nějak chyběla ta impozance. A ty CGI nosorožce si mohli odpustit. Mohla bych toho napsat ještě spoustu, ale musím si nechat místo pro ostatní, tak jak to celé shrnout? Napětí a akce prostřídány s dobře napsanými a trefnými dialogy, krásné prostředí, mytologie, barvy kombinované s temností, skvělé postavy, hudba, symbolika, podmanivost, vypracovaná těla…oukej už se trhám ze řetězu, jo, dám tomu 5*.

Infinity war- nic tu psát nebudu, vám ten dalekosáhlý rozbor nestačil?

Deadpool 2

NeMarvelovka od Foxů, na kterou jsme všichni čekali jako na smilování, protože eRko je něco, co v MCU chybí a co komiksový svět prostě občas ke svému štěstí potřebuje. Masivní marketing předkládal spoustu velkohubých keců, jak bude všechno větší a lepší, což je u dvojek standard, který se ne vždy ovšem musí povést a po druhých Kingsmanech jsem měla z takové deskripce trochu strach. Naštěstí Deadpool je prostě značka, které nemůže uškodit jakákoliv šílenost, protože pokud znáte první díl, nic vás moc nemůže překvapit, jediný problém by mohl být stejný jako u Kingsmanů- nuda. Je pravda, že některé části byli trochu unylé, celým filmem překvapivě procházela nečekaně uvěřitelná romantická linka, která prostě hrdinu tohoto typu zásadně zvedá na lepší a zajímavější level, protože uvědomit si, že je to v některých bodech pořád ještě trochu normální člověk, by časem mohlo začít být těžké. Ostatní charakterové rysy drží Reynolds na klasické úrovni a filmu také hrozně pomáhají všudypřítomné meta-prvky, dovedené do extrému. Reference na všechny možné Marvel i DC charaktery, zmínky Star Wars, narážky na X-meny, to už je samozřejmě skvělý bonus. Dalším silným tahem filmu jsou nové postavy, hlavně Domino a Cable, chvilkama jsem si sice říkala, jestli není trošku na škodu dělat z tak skvělého sólového hrdiny jen jednoho člena nějakýho týmu, naštěstí scénárista dokázal udržet postavu nenásilně v popředí. U filmu se člověk nasmál, některý i poplakal, emoční rovina celkově na dobré úrovni, což je majstrštyk, páč to nedokáží mnohdy ani prvoplánové komedie či dojáky. Chvilkama jsem měla sice problém udržet pozornost a mnohé části bych přeskočila, ale to je i záležitost jedničky, která má pro mě tak nějak slabší druhou půlku a konec. Co bylo opravdu skvělé, tak bitky a hlavně- soundtrack. To, že hudba dokáže mnoho scén poslat o několik levelů výš, zjistil už James Gunn a nasadil komiksovkám určitou laťku, kterou dosud dokázal překonat pouze on, druhý Deadpool mu však zdatně šlape na paty. Tvůrci soundtracku se navíc nebáli prostřídat žánry, a to i takové, co by člověk prostě v komiksárně nečekal a dodávalo to filmu, hlavně bitkám docela jiný ráz, společně s nečekaně dobrou kamerou, ale to už je taky věc, na kterou si poslední dobou dávají komiks-filmy pozor a je to dobře. Pokud to mám shrnout, přijde mi to celé na stejné úrovni jako jednička, jo jasně, jsou tam určité věci, co jsou lepší, jiné horší, je to prostě takové, jaké čekáte. Což je přesně to, co má ten film splňovat.

P.S. Potitulkové (spíš mezititulkové) scény byly paradoxně skoro to nejlepší z celého filmu, aneb jak si Ryan Reynolds konečně udělal úklid v kariéře :D

Ant-man and Wasp

Byla jsem na tom včera a už si půlku nepamatuju. Tolik k ději. Ne, že by to bylo nudné nebo tak, spíše tam bylo tolik vtípečků a blbinek, že si prostě pamatuju jenom to. To je asi tak všechno, co jsem si zapsala, když to bylo včera. Teď je to tři měsíce a já poslední týden trávila hledáním toho filmu na netu, abych to mohla zkouknout znova. Nezkoukla. Samo o sobě to bylo zábavné, vlastně, vše, co jsem od toho čekala, v tom bylo. Hezky využili potenciálu zmenšování a vyhráli si z detaily, věnovali dostatek času vztahu mezi Hope a Scottem i mezi Hope a jejím tatíkem. Bylo to chvílemi napínavé, byly tam parádní akční honičky a scény. Myšlenka s říší kvant byla samozřejmě absurdní, ale celkově to bylo podáno tak, že to nevyznívalo ani komicky, ani nereálně. Takže vlastně to byla super marvelovka. A to je ten problém. Marvel už má za sebou tolik filmů, že je čím dál těžší být originální. Každý hrdina má něco specifického, co u jiných neuvidíte, ale příběhy a zpracování se příliš neliší. Proto třeba právě Black Panther vystoupil z řady a proto Ant-man ani trochu. Výhoda je přidání nové ženské hrdinky a rozhodně zajímavý konec, skvěle odkazující na Infinity War a nastiňující špatně řešitelný problém. První díl ještě tu originalitu měl, druhý už se zase jenom snažil dorovnávat. Pokud má někdo Ant-mana extrémně rád, bude ho to bavit asi víc. Pro nás ostatní se tytéž věci začínají okoukávat. Na druhou stranu, o to víc se pak člověk těší, až se Ant-man zapojí do týmu, protože ty rozdíly jsou viditelné právě až s porovnáním s druhými. Závěr? Bylo to fajn a příjemná oddechovka, ale asi nic víc. Jo a Michael Peňa a jeho společníci jsou zase nejvíc TOP postavy :D 

Bonus- Venom

Tom Hardy je teda pořádnej schizofrenik, to vám povím, jen škoda, že u toho neukazoval i svoje tělo, pak bych možná ta čtvrtá hvězda byla víc oprávněná. Ale znáte mě, já mám pro něj slabost a vůbec, bylo to vlastně docela překvápko. Čekala jsem hlubokomyslné dílo, ve kterém se bude hlavní hrdina snažit řešit problémy, které vycházejí z toho, že má tu největší tasemnici na světě a bude řešit se svým druhým já konflikty typu: ,,Ty vole, nezabíjej lidi“ a bude ho to měnit a v divákovi to celé bude vyvolávat vážná dilemata. Záporák možná nebude potřeba, ideál by byl někdo, kdo se bude snažit hlavního hrdinu odstranit jako hrozbu, jelikož nebude chápat, co se vlastně děje, třeba nějaký šílený novinář nebo policista. Jo, nečetla jsem komiks, ale tipuju, že něco podobného se tam muselo objevit, pokud byly ty náznaky Venoma ve třetím Rimiho Spideym správné. Ale PROSTĚ SONY z toho udělalo komedii s jasnými prvky marvelovek, takže se buď Soňáci opičí nebo jim ta spolupráce leze na mozek. Dřív se mluvilo o temném ději a o R-ku, pak si možná dal někdo dvě a dvě dohromady, nařídil přetáčky, všechno změklo, krvavé záběry schovali za roh, nadávky zjemnili a pohádka o zlém mimozemšťanovi, který chce zabít lidstvo a hodném mimozemšťanovi, který se skrze pochopení lidských citů a povahy rozhodne lidi chránit, je na světě. Půlku filmu se řežete, čtvrtinu zabere jedna motorkářsky-automobilová honička a poslední čtvrtku koukáte do digitální změti. A v tom všem je Tom Hardy, jako vždy přirozený, roztomilý, nevtíravý, obyčejný, a přitom excelentní a vůbec není divné, s jakou frekvencí se zamilovávám do herců. Takže shrnutí? Záleží na vašich očekáváních, pokud čekáte to, co to mělo být a není, budete zklamaní a pokud čekáte přesný opak toho, co to mělo být a není nebo ještě lépe nečekáte nic, tak třeba z toho úplně znechucení nebudete. Tu poslední větu jsem zvládla za střízliva, vy?

Seriály

Na to, že letos vyšel Iron Fist a Defenders, na to, že vycházela druhá půlka páté řady Agentů a oznámili jejich pokračování a na to, že jsem stále neviděla Jessicu Jones a Luka Cagea, mě teda seriály Marvelu letos moc netankují. Ne, že by se mi do nich nechtělo, spíš se mi nechtělo do seriálů obecně. Ale vyšel ještě Punisher, kterého jsem náležitě ocenila v Recenzích na jednu větu č.III a třetí řada Daredevila, kterou jsem sice ještě neshlédla, ale za to teď jedu předchozí dvě řady, abych se navnadila. A ano, znova jsem se zamilovala do Charlieho Coxe. A ano, celý tento odstavec jsem napsala jenom kvůli této informaci.

Závěr

Ještě jsem chtěla přidat animák Spider-man: Paralelní světy, ale tak nějak jsem nestihla na to jít. A chci tento článek konečně uzavřít, tak třeba příští rok. Nebo napíšu recenzi zvlášť. Nebo se na to vyseru.

Celkově, jop, byl to fajn rok, jenom si nejsem jistá, jestli jsem byla ze všeho tak nadšená, jako třeba rok minulý. Možná to má co dělat s tím, že Infinity War bylo přece jenom trošilililinku v něčem zklamání, možná proto, že prostě potřebuju napřed vidět čtvrtý díl Avengers, abych to celé pořádně docenila. Možná za to může i vyhazov Jamese Gunna a nebo to, že Disney ohlašuje jednu minisérii za druhou a já se bojím, aby z toho nebylo víc kvantity než kvality a z druhý strany Netflix ruší Defenderovský seriály, z nichž třeba Daredevil vydá kvalitou za několik celovečeráků. Ale nebudu si tu stěžovat a budu se prostě jenom těšit na příští (hehe, tento) rok. Protože nás čeká Avengers: Endgame (ano, to má být ten název, co nám vytře zrak) a taky nový Spidey točený i v Praze a s Jakem Gyllenhaalem jako záporákem. A taky Captain Marvel jako zadostiučinění za malý počet superhrdinek. A v lednu druhá řada Punishera. Tak snad to bude všechno aspoň trochu stejně fajn, jako loni.