Ten den bylo pod mrakem, místy chcalo. Já přišla na ranč cca
o hodinu dřív, jelikož jsme vyjížděli v neděli, a to jsou spoje na hovno.
A taky jsem se těšila. Jakože co? Celých pět dní? Kdo by se netěšil. ,,To jako zvládneš?“
horuje mé koleno a záda se zadkem horlivě přikyvují. ,,Držte huby“ zamračím se
na ně a strčím si do taštičky celou tubu ibalginové masti, kterou musím
vmáčknout mezi Fenistil, Canesten, hroznový cukr, opalovací krém, gel na
spáleniny, čistící ubrousky a triliardu dalších věcí. Ponožky s úsměvem
přikládám v pěti kusech, i když jak se znám, tak nějak mi vždycky jeden až
dva páry zbydou nepoužité. Ale kalhotky, to je jiná, i když si pamatuju poučku
Ewana McGregora z jeho cesty kolem světa na motorce- trenky se dají použít
zepředu, zezadu, naruby zepředu a naruby zezadu, tudíž jedny na čtyři dny.
Jenže já jsem holka. V riflích. Na koni. V horku. Nebudu si hrát na
hrdinku a nacpu si jich pro jistotu šest :D
K hygienickým věcem přicpu ňáký ty legíny na spaní, nabíječku a
spoustu dalších věcí, které následně zase povytahuju jako zbytečné. Koleno
stáhnu obinadlem a cítím se jako nejpřipravenější člověk na světě. Na ranči
všechno naňahňáme do různých brašen, přidáme kabát, jenž mi byl zapůjčen, bundu,
tašky na pití (určitě ne na rum) a kůň je ověšený jako vánoční stromeček. Mezi
to vsuneme zadnici, vyfotíme se a můžeme vyrazit!! Ale hovno, začalo pršet,
takže kabáty jsme na sebe soukali už před branou ranče. Naše cesta vedla směrem
na Vysočinu a měli jsme jí před sebou pořádný kus. Jinak první den probíhal
jako…no jednodenní výlet. Koníci sice měli za sebou příměstský tábor, kdy celý
týden jenom šlapali krokem, tudíž ve cvalu nevěděli, co s roupama,
naštěstí já měla Prince a ten je takový flegmoš, že když Jassper a Bára na poli
začali dostihy, vůbec ho to nevyvedlo z míry a z tempa.
Ubytovali
jsme se na terase malého srubu v lese, kde byla k dispozici i ohrada
a já byla spokojená, že první den zvládám dobře, až na tu příšernou bolest
hlavy. Ibalgin č.1 a předsevzetí, že musím víc pít. Druhý den jsme pokračovali
k našemu dalšímu ubytování a kromě klasické bolesti hlavy a ,,toho
zasranýho debilního levýho kolene“ jsem byla jinak celkem ready. Jak jsem
předeslala, byla jsem připravená na všechno. Ovšem, na všechno ne, jak jsem
zjistila navečer. Naše dnešní zastávka
byla v malém, soukromém westernovém městečku, kde si nadšenci pořádají různé
akce na koních i bez nich. Většina budov je starších, oprýskanějších a o
miliardu krásnějších a věrnějších než ty umělotiny v klasických komerčních
westernových městech. Na vyvýšeném místě nad hlavní třídou vesničky trčel
takový ten dřevěný americký venkovský kostelíček s malou věžičkou, který
se tyčil z vysoké trávy, s níž si pohrával podvečerní vánek. Dřevo
kostela vstřebávalo světlo zapadajícího slunce a vystřelovalo do okolí
neuvěřitelnou atmosféru. My ke kostelu přijížděli vojtěškovým polem se sluncem
v zádech a ocasy našich koní se vlnily do rytmu stébel trávy. Kolem
kostela se vinula krátká stezička vedoucí do jeho stínu, kterou jsme sjížděli
k obchodu, u něhož seděli majitelé. Starší černovlasá paní s téměř
ikonickým vzhledem indiánky a pán vyššího věku s delšími šedými vlasy
svázanými do copánků. A to bylo ono. Ten kostel, to slunce, koně, lidé a
atmosféra, to kouzlo místa a okamžiku. Našla jsem opravdový balzám na duši, ten
jediný bod v časoprostoru, kdy jsem byla absolutně šťastná. Kéž by šlo
nějak zachytit tu esenci prožitku na fotce, malbě, zvuku, ale nakonec jsou to
vždycky jenom komplexní vzpomínky, co nás dokáže vrátit zpět do oné chvíle.
Chce to na chvíli se zastavit, odložit mobil, spěch a starosti, nadechnout se a
otevřít všechny smysly, a ten jedinečný okamžik se uzavře
v časoprostorovém vzpomínkovém zámku navěky. Fajn, teď brečím. Chci se tam
jednou vrátit, a herdek, jestli se někdy praštím do hlavy a budu se chtít vdát,
bude to buď v tomto kostele nebo nikde. Byla to nová, téměř spirituální
zkušenost, která mě hodně donutila k zamyšlení nad mnoha věcma. V ten
moment třeba i nad tím, jak mě bolí prdel a jak jsem ráda, že už zastavujeme.
Ubytováni jsme byli v budově Pony Expressu a následně pozváni na špagety,
které jsme si snědli venku před obchodem. Ten nejideálnější srpnový podvečer. Městečko
mělo vše potřebné- banku, obchod, saloon, pohřební službu, záchody. Velmi
vtipné záchody. Byly to normálně kabinky jako všude, ALE byly to suché záchody
A neměly dveře. Takže teď si představte to dilema. Když tam dojdete a někdo tam
je, musíte jít kolem něj. Pokud sedí na posledním záchodě, jde při zpáteční
cestě kolem vás. Když tam nikdo není, musíte si pozici vybrat sami, ale situace
je stejná, pokud někdo přijde, tak i tak jste konfrontováni buď procházejícím
nebo trůnícím člověkem. Člověk by si řekl, stejně v lese čůráme skoro
vedle sebe, tak co. Ale tohle je takové víc…nóbl trapné. Nové zážitky každý
den, to by si Ranch M mohl dát jako slogan.
V úterý ráno jsme vypili kávu, a
vyjeli po okolí, které obsahovalo dům rodičů našeho průvodce (což zahrnovalo
pití, panáka, puding a podobné pochutiny), hospodu na jídlo a taky návštěvu
westernového města Šiklův mlýn. Turisté zde se zdáli být velmi překvapení, že
tu vidí taky opravdového kovboje, na rozdíl od toho, co jim za těžké prachy
nabízeli v městečku. Holt komerce. Ale slečny, které zde vystoupily
s roztomilým tanečkem v kraťáscích se snažily, seč mohly. My si u
jejich vystoupení na chvilku poseděli a nenápadně se zase vytratili. Jelikož naše
ubytování nabízelo i jednu místnůstku se sprchou, rozhodla jsem se jí večer využít,
což byl skvělý zážitek, vzhledem k tomu, že v rohu sprchy se celou
dobu krčil obří pavouk, jehož jsem si při vstupu nevšimla. No dobře, obří
nebyl, ale pořád úměrně hnusnej. Hlavní poznatek dne byl, že mě výjimečně
nebolela hlava. Jakto? Každopádně, ve středu ráno jsme opět vypili kávu,
zaplatili za ubytování a rozloučili se s tímto kouzelným zapomenutým
místem. Kdybych neměla fotky, skoro bych až myslela, že ani neexistovalo. Ale
ten pavouk byl dost skutečný.
Vraceli jsme se zpět a večer spali u našeho
starého známého srubu. Hlava opět nebolela a já na to asi kápla. Jsem prostě
závislá na kofeinu, tak je to. Tu noc
bylo neobvyklé horko a když říkám neobvyklé, myslím to tak, že jsem spala venku
jenom v legínách a pouze přikrytá spacákem na půl těla. Bylo to trošku
divný. Cca jedna hodina v noci. Probudím se, mrknu na hodiny a zase zavřu
oči. Do víček se mi náhle opře záblesk světla. Ne, to určitě není to, co si
myslím. Tiché zadunění mi dá jasně najevo, že je to přesně ono. Snažím se
usnout a v myšlenkách posílám bouřku pryč, ať nás jen obejde a táhne si na
Brno. Ale ona že ne, že schválně půjde tam, kde spí čtyři lidi uprostřed lesa
na kopci u dřevěného srubu. Hromy se přibližují a doba mezi nimi a blesky se
povážlivě zkracuje. Začíná pršet a my se posunuje víc do centra verandy, aby na
nás nepadaly kapky. Jo, protože to je to hlavní. Udeří do nás blesk a shoříme
na uhel, ale super, nebudem mokří. Skrčím se víc pod spacák, asi jakože to mě
zachrání, ale je to stejně kontraproduktivní, protože bouřka tu nejenže stále
je a pořád ji slyším, ale ještě ke všemu je mi vedro jako blázen. Jak se bouře
přibližuje, už je mi jasné, že ji nezaspím. Čumím do blesků a přemýšlím nad
našimi možnostmi. Všude kolem jsou vysoké stromy a srub nemá bleskosvod. Umřeme
tady. Někde na internetu jsem kdysi četla, že když v bouřce ucítíte ozón,
znamená to, že každou chvíli do vás udeří blesk. Bože, jak voní ozón? Umřu a
ani to nebudu vědět dopředu! Taky tam psali, že si máte lehnout do klubíčka a
zmenšit co nejvíc svou plochu. Já byla v ten moment tak skrčená a maličká,
že byste mě ani lupou nenašli, to mi věřte. Každou chvilku jsem si
představovala, jak se hromy vzdalují a po každé takové myšlence udeřil blesk
tak blízko, až mi z toho tvrdly půlky. Táhni už pryč ty búřko jedna, na
Brno, tam si lidi leží hezky v suchých postýlkách v domech
s hromosvody a mají tě v paži!!! Ostatní byli zticha, buď měli nervy
z oceli, nebo spali, nebo prožívali stejná muka, jenom nechtěli panikařit
nahlas. Tak jsme tam spolu leželi, mlčeli a očekávali smrt. Zkusila jsem zavřít
oči a vzpomínat na naše předchozí ubytování, na ten kostelík, na to vojtěškové
pole, na tu nádheru okamžiku a ponořit se do snů. Teď!! Teď už to vypadá, že
bouřka odchází. Déšť zesílil, ale hromy se zdají dál. Otevřu oči a pozoruju
kapky, padající ze střechy. Prásk!! Přímo před mými zraky do jednoho z vyšších
stromů v lese pod námi sjel blesk a vydal takovou ránu, až mým krvinkám
upadaly batůžky s kyslíkem. Mé oči zůstaly vytřeštěné ještě přijatelně
dlouhou dobu a pak už mi bylo všechno jedno. Zase jsem se rychle ponořila do
snů a nedoufala už v nic. Tma, sny. A bylo ráno. Na listech se
v ranním slunci zrcadlily kapičky nočního deště a koně stihli ve
slunečních paprscích už napůl uschnout. Prohodili jsme pár vtípků stylu:
,,Haha, hezká bouřka“ a ,,Taky jste se nebáli, cheche?“ a vyrazili do Brna.
V nedalekém městečku jsme ještě stihli ztropit divadýlko na benzínce
(protože kůň na benzínce, hahaha) a dali si kávu, pro mě nyní povinná prevence
před bolestí hlavy, od té doby praktikuju a účinnost je 100%, nebo méně dle
množství vypitého rumu, svařáku, vody, bla, bla. Tentokrát mě celou cestu domů
zase pro změnu pobolívalo břicho, ono, když jste celé dny na koni,
s cizími lidmi, nestravujete se zrovna pravidelně, a navíc jste na to
hákliví jako já, tak si prostě zažívání občas pozlobí. To byla ale jenom
maličkost oproti tomu, co se dělo níže. Ne tam, ještě níž. Jelikož mě
každý den stejně pobolívalo ono zrádné koleno, řekla jsem si, že na obinadlo
seru a tentokrát si ho nestáhnu. Ano, jsem debil, na to už jsem přišla dávno,
jen jsem to potřebovala připomenout. Bez obinadla to totiž bylo tak tisíckrát
horší. Možná proto jsem na konci dne vypadala jako hromádka neštěstí, ale co
nezvládalo tělo, to si vynahradila mysl. Chápu lidi, že mají rádi klid, pohodu,
leháro někde u moře, kde se můžou flákat a popíjet drinky, zaplavat si, osvěžit
se a před nepřízní počasí utéct do hotelu, kde si lehnou do měkké postele. Ale
já taková prostě nejsem, a tyto výlety mi dávají mnohem víc. I když jsme se
smáli, že jiní lidé si jezdí na dovču odpočinout a my si platíme za sebedestrukci,
stojí to za to. Dobrodružství, zážitky,
vzpomínky, zdokonalení v jezdectví, poznávaní nových lidí a kouzelných
míst. Domů sice přijedete bolaví, strhaní, unavení, ale šťastní a naplnění. A
to je na odreagování to nejlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat