Noir Film Festival aneb z řeky na film

 

A je to tady zas, několikaměsíční sepisování článku z Noir Film Festivalu (dále jen NFF), který stejně nikdo nečte, ale mě to stejně pořád baví. Tradiční úvod ve stylu rok se s rokem sešel tentokrát vynechám, jelikož rok se s rokem nesešel kvůli našemu loňskému malému výletu za hranice východní polokoule (jo, byli jsme v Americe, heč) a tak jsme NFF navštívili po dlouhých dvou letech plni zvědavosti, jestli nás budou zase srát ty samé věci, co minule, jestli tam bude pořád ta předražená quesadilla a jestli ještě vůbec mají dramaturgové ještě pořád z čeho vybírat, protože tento festival vypadá, jako by se točily jenom noirové filmy a přitom mám pocit, že už se tak cca 200let netočí. Vizuál byl tentokrát do vínova, a hned na úvod vyspoileruju, že tentokrát byly některé věci lepší než posledně, například úvodní znělka, ale o tom ještě dále.

Jelikož jsme aktivní lidé v mladším středním věku, rozhodli jsme se, že nabrané budoucí kalorie z jídla a chlastu vysportujeme hned na začátku a sjedem si konečně tu slavnou Sázavu. S ozvěnou trampských písní v hlavě jsem se těšila, že konečně pojedem i něco jiného, než Bílinu a ač už jsem si na začátku léta užila Lužnici (jo užila, i přes to, že mi málem upadly ruky a měla jsem den a půl úžeh), tak tohle bude zas nějaká jiná paráda. Hnedle na začátku jsme zaparkovali u pivovaru v Kácově, kde jsme si vystáli nemalou frontu na otevření a za zamračených pohledů pinglů, kteří byli očividně překvapení, že maj hospodu a chodí jim tam lidi jsme lupli každý půllitr ležáku, abych měla po většinu cesty o zábavu s mým malým močákem postaráno. Následně jsme nasedli na půjčenou loď a fičeli jsme. Každý, kdo byl kdy na Sázavě se teď asi trochu zarazil, protože slovo fičeli není úplně tak docela to, co tam děláte. Spíš tak nějak plynete, a pokud pádlujete jako o život, tak plynete o půl metru za hodinu rychleji.  Protože Matěj umí pádlovat rychle a silně a protože mě týrá, předjeli jsme většinu skupinek vodáků a já si konečně užila významu slova .,,česká řeka“, páč zde bylo lidí jak nasráno. Projeli jsme i nějaké jezy, zatímco jiní na nich viseli, a užívali jsme si krásnou přírodu, skály a koleje s tradičními motoráčky podél řeky. Kochat jsme se mohli hodně, protože řeka se měnila čím dál více v olej. Po čurací zastávce jsme pokračovali a po dalším cca milionu pádlovacích pohybů jsme konečně v zatáčce uviděli Český Šternberk. A to vám teda řeknu, abyste věděli, že jsem romantická duše, to bylo něco úžasného. Majestátní hrad vysoko nad řekou, mávající turisté z jeho ochozů a velká vlajka NFF  nás přivítali a my už se těšili opět a zase na to samé- černobílé filmy a požívání trošky toho alkoholu. Navíc z řeky člověk vidí věci, o kterých by jinak nevěděl, třeba malý bufet u řeky přímo pod hradem, kde hráli z rádia Dead South a bufet byl ve starém vojenském vozidle.

Vrátili jsme loď a jelikož vodáctví je hlavně o otravném vymýšlení co s autem a lodí a vlakem a náma a vůbec víc času zabere logistika než sjíždějí řeky, tak jsme šli na vlak a užívali si tu samou cestu z toho opačného pohledu. V Kácově jsme vyzvedli auto a jeli zase zpět do Šternberka, respektive na Dvůr Prak, což byl statek, kde jsme byli ubytovaní. Odtud vede velice romantická, jednoduchá a docela i rychlá cesta lesem na hrad a vůbec tím na nic nenarážím, jenom zkouším, jestli Klárka čte můj blog nebo ne. Romantická a jednoduchá cesta sice končila močálem přes celou stezku, ale my už na NFF zažili leccos a špinavé nohy od bahna nás nemohly rozhodit. Umyli jsme si je v nedalekém potoce, protože mít na nohách místo bahna nalepené jehličí a písek je much better. Doštrachali jsme se na hrad, kde jsme okoukli quesadillu ještě dražší než předloni a další pochutinky, z nichž jedna bylo černé pivo od Zichovce s názvem Černý Marlowe, což všichni praví noiroví nadšenci ocení. Na mě je bohužel dost silné chuti, takže jsem si dala jen jedno a pak šla nenápadně okukovat vinný stánek. Naopak Matěj pokračovat v pivu a na konci fesťáku už si o něj ani nemusel říkat, protože slečna ho poznávala už z dálky, vzhledem k silné chuti piva si myslím, že byl asi tak cca jeden ze dvou, co ho tam pili pravidelně.

Jelikož jsme měli pouze víkendové pasy, mohli jsme si v pátek rezervovat pouze večerní hlavní projekci a půlnočku, a já už dopředu (rozuměj třeba dva měsíce dopředu) plánovala, jak o půlnoci neusnout, a nakonec jsem ve svém bystrém mozku vymyslela, že si asi dám kafe. Takže jsme popili, pokafovali a zjistili, že to celé nám zabralo tak deset minut a zbývá nám asi stopadesát hodin do večerní projekce. Tak jsme to vzali přes smažený sýr a halušky v hospodě pod hradem do toho autíčkového bufetu u řeky, kde bylo fajně, ale zase tam měli hnusný jak pivo, tak víno. Zpátky na hradě jsme pak zaujali místo ve stínu na lehátkách a pozorovali, co tak normálně lidi dělaj na fesťáku. Tím, že je to takový specifický žánr a je to dost ve stísněných prostorách, máte po chvíli pocit, že tam všechny lidi znáte a víte co kdo má rád a co ne. Taky se tam lidi fotili s někým asi slavným, a my vůbec netušili kdo to je. Nakonec jsem díky svým brilantním hledacím schopnostem našla, že to je pan Uhlík, herec se zářnou kariérou, např v Ulici. Taky jsem zažila veselý moment, kdy jsem pomlouvala týpku, zařizující ubytka, se kterou mám téměř každý rok nějakou blbou zkušenost (viz předchozí ročníky) a ona se najednou zjevila kousek od nás a nabízela hostům, včetně nás ovocíčko, tak jsme si vzali melún a usmívali se co nejvíc upřímně to šlo. Ale dost už keců, dopíjíme poslední sklenku a jdeme konečně na večerní projekci. Úvodní znělka byla tentokrát zase hezky noirová a fajně vymyšlená, jednalo se o detektiva, který si na takové té nástěnce spojuje jednotlivé filmy až dojde ke hradu a přesně nějak takhle si ty úvodky představuju-nápad a tématika. Pak se samozřejmě zas různě děkovalo, protože jestli na Noiru něco umí, tak je to zdržování večerních projekcí a bohužel se na tom nic nemění.

Ale teď už konečně recenze! *nadšené skákání čtenáře

RECENZE OBSAHUJÍ SPOILERY, což je fuk, protože moc dobře vím, že se na takové filmy stejně doma u chipsů koukat nebudete

Laura (1944, Preminger)

První film a hned téma ,,v hlavní roli femme fatal“, takže člověk čekal nějakou trapnou romanťárnu a ono ejhle, film začíná její vraždou. Její kámoš se setkává s detektivem šťourou, který se rozhodne případ vyřešit za každou cenu a kupodivu tato dvojice je zdrojem docela vtipných gagů a situací. Samozřejmě kráska nesmí chybět, to by na to tehdá nikdo nešel, takže tadá, je tu retrospektiva. A sotva si člověk říká, joo mě nenachytáte, vrahem je zahradník, tak voila a do dveří vchází Laura, živá a zdravá, jakoby se nechumelilo. Takže z vraždy je podvod, nebo respektive z vraždy je vražda, ale vlastně někoho jiného, protože jak všichni víme, brokovnice udělá z hlavy fašírku a to už se pak zamění snadno. Dobrý je, že vrah byl nakonec docela překvapivý a blbý to, že to celý bylo strašně utahaný a na konci z toho stejně udělali trapnou romanťárnu, protože Laura, která se dozví, že měla být zavražděna, nemá nic jiného na práci než hned při první příležitosti viset na péru detektiva. Za takovou nálož naivity dávám nálož 60% na České filmové databáze, dále jen ČSFD aneb zkratky.

Red Rock West (1993, Dahl)

Další z filmů, který rozbíjí mou teorii, že noir film je všechno, co má v popisku na ČSFD napsáno noir, protože tenhle tam má thriller/krimi, ale vlastně když na to koukáte a vidíte tu atmosféru a průběh, nemáte pochyb, že dramaturg ví, co dělá a taky že už se po těch letech začínáte v noiru trochu orientovat. Jelikož jsem si řekla, že jsem na infarkt myokardu stále dost mladá, dala jsem si ještě jedno kafe úplně těsně před půlnočkem a tak s nadšením můžu psát recenzi, jelikož jsem viděla každou jednu minutu. Navíc jsme si sedli úplně dopředu před ventilátor, a to dost pomohlo. Ve filmu vystupoval mladý Nicolas Cage, kterýžto se sérií nedopatření má stát nájemným vrahem, i když si pořád myslím, že když Vám někdo dá pistoli a řekne ,,tohoto zabij“, tak si myslím, že přesně tohle je moment, kdy to nedorozumění můžete vysvětlit namísto toho, to automaticky přijmout. Zavražděna měla být žena šerifa a když jsem viděla to její po celou dobu filmu neuvěřitelně nesouměrné obočí, nedoufala jsem v nic jiného. Film se odehrává v pár dnech, respektive asi dvou a děje se tam dost věcí, při kterých se pořád jezdí do města z města, takže je tam mnoho záběrů na ceduli Red Rock West, pak taky nějaká ta střílečka, sex možného vraha s možnou obětí, zjištění, že všichni lžou a závěru kopání pokladu na hřbitově, což je asi tak všechno, co potřebujete vědět, abyste si to pustili, protože ač to má ke konci pomalejší tempo, rozhodně to stojí za 80% na ČSFD.
Druhého dne jsme se náležitě vyspinkali a po snídani doprovázené veselými historkami pana majitele penzionu o jeho několika milenkách na Kubě a Haiti a nevím kde ještě, jsme se opět vydali přes louky, lesy a blata zpátky na hrad. První film byl v plánu v 11:00, takže jsme po čecháčsku vyžahli první pivko ještě dopoledne a vydali se do sálů hradu.

Vlak (1959, Kawalerowitz)

Na festivalech je bájo, že vám vyberou a seženou film, který byste nikdy nikdáž neviděli a ještě ho seženou v původním znění, takže se můžete hodinu a půl kochat aspoň polštinou, když už ničím jiným. Což o to, mělo to nápad, mělo to zajímavé postavy, mělo to krimi zápletku, ale namísto toho, aby to svištělo jako pendolino to spíše drckalo jako průměrný motorák od českých drah. Nejvíc akční scénka, kdy všichni lidi z vlaku běží po poli a chytají zločince bohužel byla do filmu vstrčená trochu násilím a drobné milostné avantýrky nakonec vyzněly na prázdno a bez emocí. Naštěstí jsem byla dobře vyspaná a nadšená na začátku dne, takže mě houpání na kolejích neuspalo, ale bohužel ani nijak víc nenadchlo. ČSFD 60%.

 
Po Vlaku nebyl čas ztrácet čas, a proto jsem se přesunuli ihned na další film, tentokrát bez obligátního alkoholu, protože to už nám trošku bylo i blbý. Přesun byl víceméně takový, že jsme vyšli na nádvoří a vrátili se do stejného sálu, protože proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.
 
Mstitel (1959, Karel Steklý)

Avenger bez kostýmu, laserových paprsků a velkoduchých keců, ovšem se správně oduševnělým originem, kdy mladý muž neznalý světa přijde z vojny a zjistí, že všechno, co měl rád je víceméně v prdelkovicích a jeho buchta dělá ve vykřičeném domě. Dostala se tam vinou moc zlého starého pána a tento mladý hodný pán se rozhodne zlého starého umravnit a tím myslím zabít. Po mnoha peripetiích, které se dají shrnout do dvou scén- velkolepý útěk týpky z nevěstince, který skončí neslavně a pár týpků na stavbě s vratkým lešením, kde to taky skončí neslavně, respektive smrtí jednoho z dělníků, aby jakože ta pomsta byla fakt oko za oko. Načež je zlému starému pánovi vhozena na hlavu cigla a tím to končí. Bylo tam drama, byla tam láska, byl tam mladý Brzobohatý, ale nebylo tam napětí, nebyl tam feel a nebyl tam drive. A to mi na těchhle poučných starých filmech trochu vadí. ČSFD 55%

Po tradičním poflakování se na nádvoří a tentokrát pokračování v ochutnávání vína bylo na čase nakráčet na film, na který jsem se těšila nejvíc, protože jsem si tím zabila i mouchu v podobě vyškrtnutí z Chci vidět na ČSFD. V mezičase se kromě malého obídku nic zvláštního nestalo, tak pokračuju opět recenzí.

Blade Runner (1982, Ridley Scott)

Já vlastně vůbec netušila, o čem to má být a byla jsem vlastně dost překvapená tím, jak málo vesmírné a sci-fi se to celé jeví. Vypadalo to spíše jako hodně temné a smutné město současné doby, kde je sem tam někdo tak trochu divnej. Většinu času zabere bloumání s Harrisonem Fordem po městě a hledání robotků, včetně románku s krásnou ženou, bohužel až moc předvídatelně samozřejmě taky robotkou. Bohužel toto byl první film, na kterém už moje staré tělo nedokázalo odolat vínu a plnému žaludku a na asi 15 minut mi klesla víčka. Naštěstí se děj sunul kupředu pomalým tempem kupředu, a kupodivu mi skoro nic neuniklo. Skoro bych až byla z filmu zklamaná, naštěstí se závět zvrtnul v překvapivě kvalitní hororovou sekvenci a díky tomu si vysloužil lepší hodnocení, než jsem měla původně v plánu. Že bych si z toho ale jako z celku sedla na prdel, to se říct nedá. ČSFD 60%

Jen malá vsuvka, na véču jsme zkusili opět bistro u řeky, kde jsme si dali hambáč, který byl tak poctivý, že kdykoliv jste do něj kousli, všechno vyjelo a vyteklo všemi směry pryč, ale chuťově bájo. Navíc celou dobu tam hrál playlist, velmi podobný Matějovu dark country playlistu, takže atmoška takhle v létě u řeky dokonalá. Při návštěvě hradu nebo Sázavy doporučujeme. Večer už nás čekalo jen chlastání a ochutnala jsem třeba věci jako je káva s ginem a tonikem, která chutnala jako gin s tonikem..a…ehm…kávou…

Pak jsme si šli stoupnout do řady k horní bráně, kde se promítá hlavní večerní projekce, a my, jelikož nejsme žádní nováčci moc dobře víme, že deky jsou jen na některých židlích a kdo dřív přijde, ten dřív nemrzne. K našemu překvapení před branou stál malý stáneček Jameson a my začli panikařit, že asi nemáme hotovost a nemůžeme si nic dát. K našemu překvapení pán rozdával whisky zdarma jakožto marketingový tah a to nás teda přitáhlo velmi. Já vyzkoušela nějaký drinčík, který byl de facto whisky s už nevím jestli tonicem nebo tak něco, Matěj si dal čistou whisky a dobře udělal, protože jak jsme zjistila, to prostě není typ alkoholu do drinků tohoto rázu. Načež naše otázka byla, jestli tam týpek bude i potom a on že prej dokud všechno nerozdá, tak tam bude. Pokračování této poutavé story po skončení filmu.

Promítání filmu předcházela obligátní přehlídka random umělců, Uhlíků a nevyžádaných hudebních čísel, takže skoro hodinka zpoždění klasika.

Dům cizinců (1949, Mankiewitz)

Story o mafiánské, teda pardon, bankéřské rodině, kde jeden brácha je čestný a hodný a zbylí jsou budižkničemové. Hodný brácha je tak moc hodný, že jde místo svého tatíka do vězení, čehož si ale nikdo neváží a po 7 letech z něj vyleze a chce se mstít Hodně propletených vztahů, detailů z bankovnického světa, nějaká ta retrospektiva, vnitřní souboj člověka s tím, co má a nemá udělat a co je a není správné. Je to takový ten film, na který když koukáte, tak si říkáte jo, to je chytrý a dobrý, rychle ubíhající, ale po skončení a s odstupem není nic, co by se zas tak extra dalo vypíchnout. Týpek z padesátých let by z toho měl zážitek asi jinej. ČSFD 75%

Po skončení filmu se Matěj neobvykle rychle zvedl a téměř úprkem se vydal z bran hradu, čímž úspěšně předehnal všechny ke stánku, kde týpek už nic nemíchal a nelil, ale rozdával malé lahvičky Jamesona na cestu, takže jsme si každý dali jednoho do kapsy a pak ho popíjeli na půlnočku.

Pouštní běsy (1947, Allen)

Poslední půlnočko klasicky po několika sklenicích piva/vína a nespočtu kafí, tentokrát opět drama kdesi uprostřed pouště v Americe, ovšem starší film s hudbou a vším co tomu odpovídá, takže asi chápete, že na půlnočko úplně ideál. Týpka se tam zamiluje do zcela očividného vraha, jakoby víc okatý už to bejt nemohlo, říkali to všichni kolem ní, že je podezřelej, včetně jeho kámoše-nohsleda, který po něm ,,uklízel“ a včetně nás diváků a hlavně týpka, který byl do ní očividně zamilovaný a ona jej odmítala. Když se pak schylovalo k tomu, že se vše vyjasní a onen friendzone zajatec jí pomohl, tak Matěj prohlásil, že jestli ta pinda nakonec po tom všem zůstane právě s tímto týpkem, tak tomu dá na ČSFD odpad. Tak se taky stalo. Za mě ČSFD 30%.

Slovy valašského klasika – tož tak. Další ročník za námi a uvidíme, jestli nás vítr zavane do posázaví i příští rok. Ta atmosféra, která tam pokaždé panuje, ta pohodka, když se vám podaří ukořistit lehátko a pak tam popíjet vínko a panovačně koukat na obyčejné turisty, to všechno mě vždycky přesvědčí, že jet tam znovu byl dobrý nápad. Navíc teď známe fajn bistro a vždycky můžeme pokořit další úseky Sázavy. Tak zase někdy příště, ahóóóóójj!