Proč jsem dement

To jsem si takhle jednou šla z IKEMu s Ringerovým roztokem v tašce...počkat...ne...podstata tohoto příběhu je jinde. K tomu se dostanu.

Pamatuju si, jako by to bylo dneska ráno, když ta věta zazněla. Jop, bylo to loni na podzim, ale klidně to mohlo být i dnes. Šéf na naší vysoce produktivní a užitečné ranní poradě řekl, že jsme dementi. Ráda bych napsala něco jako, že to je vytržené z kontextu, jakože teoreticky trošku je, ale prakticky to řekl a význam je stejný. Nechtěla jsem být konkrétní, ale abychom se dostali k jádru věci, trošku tu situaci přiblížím. Procházel nějaké texty, které jsme psali (každý něco, někteří víc- já, někteří méně) a podle všeho už mu to lezlo krkem, tak se mu to začalo plést. To byla možná teorie v jeho hlavě, nebo taky ne, každopádně řekl něco ve stylu: ,,Já se teda omlouvám, ale když jsem to četl celý ten víkend tak jsem si říkal, že buď pracuju se samými dementy nebo jsem geniální, ale někdy ta skladba vět byla hrozná.“ Dost silný od člověka, který sám pořádně nic nenapsal a pouze se podepisuje pod naše články. Tak nějak se mi chce říct, že zapomněl na třetí možnost – že my jsme geniální a on je dement*. Ale já nejsem zlá a pomstychtivá přece. A on se za to už dopředu omluvil, že jo. Tento raní incident mi však dal podnět k zamyšlení se nad tím, jestli já, kur*adrát, ten dement náhodou opravdu nejsem. Jednou mi to někdo říct musel. Nemyslím si, že neumím psát (protože pokud bychom brali inteligenci podle psaného projevu, tak nevím nevím), ale jakože chytrá asi taky nijak extrém nebudu. Podle těch závěrů, ke kterým jsem při přemýšlení došla...

Jakože jo, dělala jsem si nějaký takový ty strašně cool a pravdivý IQ testy, které po vás chtějí na konci esemesku za 99 kč a pak vám pošlou výsledek, a vy, jelikož jste dementi, tak jste nad tím strávili půlhodiny a jste nasraní, že byste neznali výsledek. Tak to zaplatíte, oni vám pošlou ,,osvědčení“ s nejvyšší grafickou kvalitou...ehm, tak 80.let...a s číslem 128 nebo něco podobnýho. A vy si myslíte, bůhví jak nejste chytří. A potom večer co večer před spaním pijete dva čaje, aby jste chodili čůrat desetkrát za noc. Hele Bože, menstruaci ti třeba jednou odpustím, ale ten malý močák jsi fakt posral.

Na opravdický IQ test si netroufám, protože s mým štěstím bych se zrovna ten den blbě vyspala, moc by mě ofoukl vítr a ještě cestou zapomněla, kam vlastně jdu a vyšlo by mi číslo -12. A to na reálném certifikátu mít nechcete.

Jaká je teda bilance člověka s mozkem podmořské houby? Tak třeba takové to, když jedete 25 kiláků se služebním autem a strašně se jako divíte, proč na vás každý bliká. Vždyť přece na té páčce je jasně nakreslený, že když je v normální poloze, svítí denní světla. Ano slečno, ale jen pokud ta světla zapnete kolečkem u volantu.

Nebo jednou si takhle pouštím hudbu do sluchátek, když tu najednou v klipu strašně vtipný taneček. Tak ho natočím a dám na instastories. Já na většinu stories koukám bez zvuku, takže mi to hned nedošlo. Pak se koukám se zvukem a divný, hudba z klipu není slyšet. Debilní Instagram, zase to nahrává blbě!! A nebo prostě by to chtělo vypojit ty sluchátka, demente...

Tohle je taky vtipný. Loni v létě jsme byly s jednou nejmenovanou Klárkou ve Vizovicích na festivalu. Tak si vysoce profesionálně postavíme stan, uděláme trilion selfíček a pak sedíme a kocháme se ostatními stany, pijem slivku a čekáme na začátek fesťáku. Pak mi Klárka podá složku se vstupenkou, ať ji podržím. A já do toho koukám a říkám: ,,Vole, vždyť je tam jen jedna!“ A ona: ,,No vždyť?“ A já: ,,A kde je moje ty jo?“ A ona: ,,Sis ji měla vytisknout ne?“ A já: ,,Ale tys psala – nesmím zapomenout vstupenku“ A ona: ,, No dyť, tu moji“ A já: ,, Já myslela, že obě?“ A ona: ,, Tys neříkala“ A já: ,, No, ale já ji jako nemám!!“ A ona: ,,Tak to seš dement....“ Samozřejmě, vstupenka šla stáhnout z meilu do mobilu a nemusela být vytisknutá, ale i tak se tento den navždy zapsal do historie jako den, kdy šla Lucka na fesťák bez vstupenky... A o rok později, tedy letos, jsme se zase vraceli pro spacák. A se ségrou na koncert Marcuse a Martinuse (nejela jsem tam úplně dobrovolně, nutno říct, pozn. aut.) jsem taky skoro jela bez vstupenek. Očividně nejsem člověk, kterému byste měli něco takového svěřovat.

Ajó, ještě ten IKEM. Úkol zněl – vyzvednout flašku Ringerova roztoku v lékárně IKEMu, 2.patro vedle recepce. Tak si tam nakráčím jako největší mačo a lékárna hned u vchodu. A v mé dementní hlavě hned vyskočí dotaz: Vole, vždyť má být až v druhým patře? Asi jsou tu dvě. Tak si teda nakráčím ještě víc mačovsky na recepci a pravím: ,,Heleďte se, je tu ještě nějaká jiná lékárna?“ Paní:,,Ne, jedině vedle v Thomayerově nemocnici. Ale vždyť ta naše je ještě otevřená“ A já: ,,Ale já hledám nějakou ve druhém patře...“ Paní: ,,Ale tady JSTE ve druhém patře...“ Stačilo rozhlédnutí a zamyšlení a bylo to jasné. IKEM je totiž ve svahu a já přišla z vrchní strany – po mostě... Ano, bylo to druhé patro. Ano, jsem stupidní, nezlobte se paní a děkuju. Nechcete si mě tu jako extrémní úkaz nechat rovnou na nějaký pokus?

Pak takový ty běžný věci. Dojdu na benzinku na záchod, vejdu do předsíňky a čekám. Čekám dobré tři minuty než se rozhlédnu, a uvidím záchodovou mísu. Nebyla to předsíňka záchodu, byl to rovnou záchod. Čekala jsem na záchod na záchodě. Nebo vyjíždím z parkoviště u McDonaldu vedle benzínky. Na zemi jsou žluté šipky a já, nabyvše vědomí, že jsou to ukazatele ven, jsem je následovala. Až když jsem jela kolem objednávacího automatu a auta přede mnou stály, mi došel můj omyl. Jop, vyjížděla jsem z parkoviště přes McDrive. Ale už jsem byla dost daleko od automatu a tak si nemohla nic doobjednat. Jop, přesně, bylo to trapný. Když jsem projela kolem ,,platebního pána“, čuměl na mě dost debilně a ještě se vyklonil z okýnka, jakože proč jsem jako nezaplatila. Ale poplach nespustil, tak mu to asi došlo. Ještě lidi přede mnou si brali asi žrádlo na pobyt do krytu na 6 let, takže ta trapná chvíle byla nebývale dlouhá.

No a nakonec.....nakonec je tu Chodov. Chodov.  A já, malá, vystrašená dívka z vesnice, semletá velkoměstem a uplakaná uprostřed nákupního centra. Supermoderní obchoďák, největší v České republice, desítky obchodů, restaurací a služeb, a pro mě místo, kde končí všechny mé naděje a sny. Když už mám pocit, že v mém životě se něco daří nebo je mi fajn, nebo si dokonce o sobě začínám něco víc myslet, zajdu si sem, abych zase nabyla ztracenou pokoru. No, ok, není to taková tragédie. Jediná tragédie je to, že jsem dement. Dříve se to tu jmenovalo Centrum Chodov, nyní Westfield Chodov** a já se tam shodou okolností ocitla přímo při oslavách přejmenování. Ale k tomu se dostanu. Vše začalo tím, když jsem se tam poprvé šla zaregistrovat jako dárce krevní plazmy. Odběrové centrum je totiž na střeše, tak nějak mimo všeho. Vedou sem pouze dvě cesty. V době začátku chodovského příběhu neznám ani jednu. Nadšeně vrazím dovnitř centra, užívám si koberce a mramor na chodbách a následuju Google mapy. Ty mě však vedou koridorem chodeb zdánlivě bez cíle, resp. na místě, kde již mělo odběrové centrum být je akorát tak CaA-čko. Nechápavše situaci se přihrnu k obří navigační obrazovce, zadám cíl a koukám na cestu, kterou mi to ukazuje. Ve snaze nezdržovat řadu (protože reálně nejsem jediná, kdo se tam totálně ztrácí) si mapku prohlédnu jen zhruba a o pět minut později už jsem zase úplně ztracená. Až po druhém nakouknutí do tabule zjišťuju, že odběrovka je v posledním patře a toho se držím. Nakonec v zoufalství vedena Googlem vyjdu ven na střechu a ejhle-cíl na dosah. Zpátky už cestu najdu snáze. Pro info – po výlezu z metra jděte doprava na eskalátor, jeďte všemi schodišti až úplně nahoru a pak prvními dveřmi ven. Na podruhé už bylo vše super. Ještě se udála teda jedna epizoda s hledáním lékárny, ale ta vypadala cca stejně. Jenom jsem teď mnohem více sledovala trasu na informační tabuli. 

A pak to přišlo. Ty dva příšerné dny. Den první – jdu potřetí na odběr plazmy. Jedny schody, druhé schody, třetí i čtvrté, vyjdu ven ze dveří a bác!!! Cesta k odběrovému centru je uzavřená, protože na střeše se koná koncert ku příležitosti přejmenování centra. Tak se otáčím a vedena vědomím, že jsem viděla lidi přicházet kdysi i z druhé strany, musí být ještě jedna cesta. Google mě zase úspěšně dovede k CaA-čku, ale já se nevzdávám. Poctivě koukám na informační obrazovku. Cestu mi ukazuje tu, která je uzavřená. V hlavě mi hlodá myšlenka, že jsem v prdeli a asi to dnes zruším. Na druhou stranu, cesta nějaká být musí a já jsem odvážná a bystrá holka, co si poradí i v džungli. Opět pokračuju dál v cestě a najednou zjišťuju, že jsem u oněch schodů, které vedou k uzavřené cestě. Poznámka – ano, hlavní chodba na Chodově vede do kolečka. Nejlepší věc, jak se nasrat při hledání cesty je zjištění, že jste tam, kde už jste jednou byli. Volám do odběrovky, že přijdu později. Nemají s tím problém, i když je 15 minut do zavíračky. Zkouším to ještě párkrát obejít, CaA-čko míjím asi 5x. Zastavuje mě slečna s cedulí Westfield s tím, že kdyby mě to zajímalo, na střeše je koncert (díkec, nevšimla jsem si) a je zadarmo (a já když byla chvilku venku, slyšela jsem odtud Ewu Farnou. Fakt vypadám tak zoufale?) Ptám se jí, jestli neví kudy na odběr plazmy. Posílá mě ,,doprava a eskalátor nahoru“. Jdu po jí vytyčené cestě a přicházím....k původním schodům k uzavřené cestě. Hroutím se k zábradlí a naštvaně ťukám do mobilu, snažíce se Googlu vysvětlit situaci. Podle polohy centra musí být druhý vchod někde...někde nad CaA-čkem! Opět obejdu půlkruh chodeb a stanu před tímto obchodem. Schody nikde, dveře do požárního východu a jeden zjevně služební výtah, protože se z něj po rozbité podlaze zrovna štrachá uklízečka. Propadám beznaději. Vycházím ven z centra a jdu ho obhlídnou z venku. Jakože mám asi pocit, že můžu vylézt po stěně nebo já nevím. Btw před hlavním vchodem mají krásně nasvícené fontánky (neřeknu vám, který to je, protože to nevím. Chodov je černá díra, která nemá světové strany a můj orientační smysl tu klesá k nule). Obcházím kousek centrum, vcházím libovolným vchodem a narážím na recepci. Připlesknu se na pult a zoufale se slečny ptám, kudy se mám jakože teda dostat na ten odběr, i když v hlavě vím, kam mě pošle a že stejně už je po 19:00 (teoreticky má odběrovka do 20:30, ale poslední odběry na 19:00). A ta paní s ledovým klidem a nonšalancí řekne větu: ,,Nó, tak teď jedině výtahem naproti CaA-čka.“ Jdou na mě mdloby. Roztřeseně jí poděkuji a jdu tam. Vím přesně, kde to je. Chodov už znám v tu dobu zpaměti. Dojdu k CaA-čku a vlezu do toho ,,služebního výtahu“. Není to služební výtah. Je to prostě výtah. Docela ošklivý v kontrastu k celému tomuhle obchodnímu kolosu, ale ten den je to má záchrana. Vyjedu nahoru a vystoupím skoro u dveří do odběrovky, samozřejmě již beznadějně zamčených. Ale to je mi fuk. Splnila jsem úkol. Volám jim a přesunuju odběr na pátek. Takže opět pro info – po výlezu z metra jeďte eskalátorem do 0. patra, od eskalátorů zahněte doleva, pak doprava, pak doleva a pak opět doleva, vchod do CaA je po pravé straně a výtah přímo naproti. Tak. Teď už znám Chodov naprosto dokonale a na druhý den už mě nic překvapit nemůže. 

Počkat...Lucka je dement. Lucka si půjčí z práce na víkend auto a jede na Chodov autem. Vjezd na parkoviště nacházím hned, jsem nadšená z tohoto úspěchu (značka ,,P" je větší jak dvoupatrový dům, takže to není úplně těžký) a tak tam vjedu. Dlouho kroužím, všude samá jednosměrka a značky LPG, elektroauta atd. Nakonec uvidím šipku do jiného patra parkoviště, tak po ní jedu, netrefím cestu a najednou závora ven. Za mnou dvě auta, tak teda se sprostými slovy vyjedu, otočím to kousek na kruháči a vjedu zpět. Tentokrát rovnou do vyššího patra. Zaparkuju a jdu na odběr. Trefím v klidu do odběrovky a cca za hodinu jdu zpět k autu. Cítím se skvěle. Tip – na parkovišti jsou označené sekce písmeny na sloupech. Čtěte je. Tedy, čtěte je, když zaparkujete. Ne až když jdete zpátky a nemůžete najít auto a dojde vám, že ta písmena tam nejsou jen tak z prdele. Každopádně oceňuju systém. A taky světýlka nad parkovacími místy, která ukazují, jestli je místo volné :) Tak teda jedu ven, závora, za mnou zase dvě auta. Parkování je na první 3 hodiny zdarma. Strčím lístek do stojanu- ,,ZAPLAŤTE PROSÍM“ Wtf? Strkám ho tam znovu, protože 1,5 hodiny nejsou 3 hodiny. Tak kurník! Pak si všímám nápisu u závory – parkování na první tři hodiny zdarma. Po výjezdu a opakovaném vjezdu do jedné hodiny se účtuje 50 kč. Polije mě pot. Zapnu výstražná světla a zklesle a poníženě s omluvami směrem k autům za mnou běžím k automatu, který je příhodně hned skoro u závory. Naštěstí lidi za mnou se jenom usmívají, nevím teda, jestli ze slušnosti, nebo zadržují výbuch smíchu nebo jim to pomáhá mě nezabít. Tímto se jim omlouvám, pokud by to náhodou četli. Potěšující je, že po cestě zpět domů už se nic zvláštního nestalo. Ještě aby!!

Jinak pro zajímavost, posledně jsem bloudila autem po Smíchově, protože je to tam samá jednosměrka a já prostě jednou blbě odbočila – a to už se vezete. Na Žižkově je zase nemožné normálně zaparkovat a cesta zpátky odtud mě hodila na absolutně šílenou křižovatku (z Husitské na Wilsonovu), kde jsem reálně málem způsobila dopravní nehodu a řidič za mnou na mě troubil a ukazoval fakáče delší dobu, než jsem zvyklá. A tentokrát na to měl plné právo. Každopádně očividně mám problém s místy, které končí na -OV. Budu muset vůči nim být obezřetná.

Tak a teď vážně, jsem to jenom já, kdo má takové výpadky? Nemyslím si, že jsem jakoby úplně hloupá. Přece jenom jsem vystudovala vysokou školu (na druhou stranu, kdo ne :D ) a jakože sem tam vymyslím i něco užitečného, docela rychle chápu některé věci atd. A pak hodinu bloudím po Chodově nebo si dělám selfie foťákem otočeným od sebe. Asi to chce jednou za čas se zastavit, nadechnout, nepanikařit, všechno si zapisovat, soustředit se na to co, dělám a vůbec, nebýt prostě zbrklý dement. Protože to přesně já prostě občas jsem.

*počkej Lucie, však on přijde den, kdy se tvůj blog rozjede a on si to přečte

** který má teda mnohem hnusnější a nevýrazné a trapné logo