Co já se za svého života nabrigádničila.
Pokud bych byla alespoň trochu svědomitá, vedla bych si záznamy o počtu hodin,
strávených v práci, abych pak mohla potají někde brečet, kolik života jsem
tím ztratila. Vlastně, k čemu záznamy, brečím kvůli tomu i tak. Zatímco za
oknem svítí slunce a lidé jezdí na kole a chodí na procházky, já tu sedím
zavřená a nešetřím nadávkami. Zrovna nedávno, když jsem umývala asi stomiliontý
desetikilový hrnec, mě napadla myšlenka, že je to nejhorší brigáda, co mě kdy
potkala a že bych raději nějakou pěkně venku na sluníčku. A tak nějak jsem si
vzpomněla na to, jak jsme na střední škole jezdili na chmel. To byla aspoň
krása, hezky venku, v přírodě, ani si nepamatuju, proč jsme tam jezdili
tak neradi. Proč vlastně? Ponořím se hlouběji do myšlenek a pomalu si začínám
vzpomínat. Po chvilce beru vše zpět. Nechci na chmelovou brigádu. Vždyť to bylo
peklo na zemi…
Začneme v prváku. Víte jak
je to přísloví: ,,Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají?“ Já si od paní učitelky
(už ani nevím, která to byla) z jejího proslovu o tom, proč bychom měli
jet na chmel, pamatuju jenom slovo peníze.
Možná to je nějaký styl přesvědčování, že pokud často použijete určité slovo,
vštípíte tím poslouchajícímu celou svou myšlenku, bez ohledu na to, že celá
věta ve skutečnosti zní: ,,Vyděláte si peníze,
sice tam málem umřete, ale budete mít spoustu peněz, i když si sáhnete na dno, a za ty peníze si pak můžete koupit plno věcí, přesto, že tam vypustíte
duši. A zmiňovala jsem peníze?“
Vidíte? Funguje to. Tak jsme všichni nadšeně naskákali do staré karosy a jelo
se.
Zatímco se hrdinové tohoto článku drncají po D1, pojďme si něco říct o chmelu. Je to surovina pro výrobu
piva, která se pěstuje nečekaně na poli. Chmel je keř, který disponuje šlahouny
(ty jo, bylo docela těžké tohle slovo napsat :D ), jež se plazí do daleka.
Proto je nutné tyto šlahouny (napodruhé docela v pohodě :D) zkorigovat a
namotat je na drátky, které vedou svisle z dřevěné konstrukce a dole jsou
zapíchnuty do země. U každého keříčku jsou zapíchnuty 2-3 a na každý se
namotává po 2 šlahounech (začínám být vážně skvělá v psaní tohoto slova).
Zbytek keříku jest vytrhán. Drátky se zapichávají až poté, co začnou malé
keříky růst. Někdy se ovšem stane, že v době zapichávání ještě nejsou
vidět, a pracovníkům se asi nechce čekat, takže dráty zapíchnou různě kamkoliv.
Keřík pak roste vedle a je nutné drátek zapíchnout blíže k němu.
K tomu slouží věc umělecky nazvaná píchák. Když je keřík naveden na drátky
a otrhán, je hotovo a pokračuje se k dalšímu keři. Keře jsou na řádku,
jehož délka se mění v závislosti na vaší náladě, únavě a vnímání. Ale to
už se dostávám k příběhu.
Přijeli jsme na místo, někde
v zádeli u Žatce, byli jsme ubytováni v místě, které cestuje
v čase (dle postelí tak o 15 let zpět minimálně, dle sociálního zařízení
tak o 30) a pak šli prozkoumat místní hospodu. Ach, tenkrát jsme byli ještě
plní elánu a nadšení. Stejně tak druhý den ráno, když nám učitelka společně
s místními domorodci popsali naši práci. Každý jsme dostali svůj vlastní
nekonečný řádek a rukavice. Účelem bylo upravit aspoň 280 keříků. Mzda byla
počítána za počet keříků, přičemž nad 280 denně byla položka za keř vyšší. Moje
egoistická myšlenka, že to dám levou zadní, vyprchala cca u třetí kytky. Abyste
pochopili mé utrpení, pojďme si nyní shrnout všechna úskalí, která tato práce
má.
1. Poloha.
Zpočátku přijdete, dřepnete si, uděláte kytku, vstanete, přejdete k další a uděláte to znova. Úmrtí kolen u desáté kytky. Zkoušíte se ke kytce jen
ohnout. Úmrtí zad za tři kytky. Sednete si ke kytce a posunujete se po zadku.
Až na pár odřenin docela fajn. Pokud ovšem nepřijde úskalí č.2.
2. Počasí.
Už jste někdy seděli v blatě? Nic moc. Už jste se v něm někdy plazili
po zadku nebo po kolenou k dalšímu keři? Fakt nic moc. Když prší, je jedno,
kolik pláštěnek na sobě máte, stejně vám teče za krk, máte mokré ruky a musíte
v tom sedět. Je to buď tohle nebo bolavá kolena a záda. Já nakonec přišla
na to, že nejlepší je sedět na patách. Pokud sedíte a posunujete se správně,
zašpiníte si jen gumáky a kolena. Hotová věda. Slunce však není o moc lepší.
Mohli byste se odhalit a chytat bronz. Pokud by nebylo úskalí č.3
3. Pichlavé
šlahouny (😊). I když se to na první pohled nezdá,
chmelové výhony mají drobounké, sotva viditelné trny. Proto je nutno používat
rukavice. Lucce však rukavice zavazely, protože jí byly velké. Lucka zjistila,
že bez nich to jde líp. Lucka nedbala varovných příznaků, kterými byly červené
pupínky na kůži. Večer Lucka málem umřela bolestí. Lucka je blbá. Nejsou to
však jen dlaně. Když se keř vytrhává, tak se máchá šlahouny na všechny strany,
i po celých rukou. Proto je nutné jako ochranu stále nosit dlouhý rukáv. Je to
buď vedro nebo rozpíchané ruce. A ty bolí více.
4. Jídlo.
To vlastně nebylo nikdy nijak zvlášť špatné. Dopoledne byla polévka, později
oběd a sváča, jinak snídaně a večeře na ubytovně. Někdy jsme dostali i nanuk
(někdy=jednou). Mnohem horší, aspoň pro mě, bylo to, že jsme si na jídlo měli
brát ešus (jednu misku). Z ešusu se dost blbě žere příborem, takže byla
vhodná lžíce. Jestli něco nesnáším, je to žraní netekutého jídla lžící. Nějaký
guláš nebo i něco z rýžou či těstovinama, vem to čert, ale dostat do ešusu
šišku s máčkou a masem na jeden kopec a dlabat se v tom lžící, no do
prdele! Já vím, jsem cíťa, ale prostě….fuj.
5. Vzdálenosti.
Představme si situaci. Sedíte ve třetině řádku, když tu dovezou polívku.
Zvednete se a jdete půl dne, než dojdete k místu výdeje. Poté jdete zpět.
Pak jste v půlce a je čas oběda. Jdete celý den a pak zpět. Pak jste ve dvou
třetinách a chce se vám na wc. Kolem je moc lidí a nejbližší řepkové pole,
které jest povýšeno na záchod, je od vás vzdáleno přes půl zeměkoule na každou
stranu. Těžké rozhodování. Nedejbože, když jste holka a máte svoje dny. A pak
když dokončíte řádek, jdete si pro další (nebo končí směna) a jak jdete a počítáte si
udělané keře, kolem vás probíhá celý čas. Den se střídá z nocí, léto
střídá zimu, než konečně dojdete zpět na začátek. Čistá pravda. Btw, nejvíc si
chůzi řádkem užijete, když je bahno. Není nic lepšího než půltunové závaží na
každé noze 😊
6. Doba.
Brigáda trvala sedm dní. Směna je 12 hodinová. Dle vašeho vnímání je to celá
věčnost, záleží i na tom, jestli stíháte oněch 280 zatracených kytek denně.
První dva dny to většinou docela ubíhá. Třetí den začínáte stávkovat. Čtvrtý
den je krizový. Pátý den to dokonává, i ti největší tvrďasi, kteří čtvrtý den
nebrečeli, propadnou pátý den na dno. Šestý den už je jen boj o přežití. Sedmý
by byl býval skvělý, jakožto poslední, kdyby ovšem člověk mohl ještě vnímat.
 |
| Babosed |
Ale abych tady jen nebrečela,
můžu vyjmenovat i pár výhod. Například výjezd na chmelovou brigádu je i
poznávací- poznali jsme rozmanitost mnoha hospod a ochutnali dost druhů piv.
Nebo možná jen jeden druh v různých kvalitách. Mé vzpomínky jsou
v tomto bodě tak ňák zamlženy. A
samozřejmě zde probíhá socializace se spolužáky i učiteli. A nakonec, víte jak
jsem na začátku zmiňovala tu větu s penězi? No určitě, brigáda je od toho,
abyste si taky něco vydělali. Jop, myslíte si to správně, bylo to překvapivě
málo. Teda první rok. Další roky jsem povstala z prachu a blata jako fénix
a začal konečně makat, takže jsem ve třeťáku konečně dosáhla na pomyslný
vrchol, kdy jsem se dostala mezi pět nejlepších a dostala zadara tričko. Tam někde jsem si uvědomila své budoucí
heslo- ,,Každý svého štěstí strůjcem.“ Kdo nemaká, ten daleko nedojde a zadarmo
nic nedostanete.
 |
| Že kdo? |
Ať to byla jaká chtěla dřina, ty
zážitky jsou dost specifické a ne každá brigáda vám toho nabídne tolik. Třeba
jeden rok jsme vymysleli Chmeláce, tedy obdobu Vánoc, jejichž význam spočíval v tom,
dát svým spolubojovníkům nějaký dáreček pod chmeleček. Prostě se tak sunete
bahnem, když tu najednou najdete starou plechovku/ponožku/lahev/něco
neidentifikovatélno, no, tak to jdete dát kamarádovi do vedlejšího řádku pod
nějaký keřík, ke kterému brzo dojde. On vás většinou vidí a ví, že dáreček,
který našel, je od vás a z lásky 😊 Ještě byly Chmelikonoce, tedy svátek mlácení
se šlahouny, ale ten neměl takový úspěch. Jednou nás z pole vyhnala
bouřka, tedy poté, co vedoucí rozhodli, že sedět pod těmi dřevěnými stojany s dráty
není moc bezpečné, jsme cestou na náš hotel Hilton nadšeně skákali přes kaluže.
Tedy většinou spíš do nich. Ten, kdož zůstal čistý, nebyl správný chmelák. Ne
vždy jsme museli ale chodit pěšky, většinou nás od ubytovny vozila limuzína,
které se říkalo babosed. Tvořil jej traktor táhnoucí buňku na kolečkách a moc
hezky to v něm drncalo.
 |
| Píchák |
Nebo ta legrace z pícháky. Jeden rok jsme
měli každý svůj (to prostě chcete, mít vlastní píchák), ale jindy jimi
disponovali pouze místní domorodci. Takže pokud jste došli k drátkům,
které nebyly v keříku, ale vedle, vypustili jste z úst ošklivé slovo,
povzdechli si a přes celé pole zaječeli:,,Píííííííííchááááááák!!!!“. Načež
domorodec přišel a píchnul vám to tam. Prostě. Jop.
To je jen stručný výňatek z toho,
co jsme kdesi u Žatce zažili. Jenom pár drobných věcí, na které jsem si takhle
z fleku vzpomněla. Protože je toho mnohem více a možná je trochu škoda, že
už asi nebudu mít příležitost, to zažít. Teď už bych tam minimálně tak
nefňukala. Možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat