První článeček by mohl patřit zvířatům. Protože jsou pro mě vším. Protože
to začalo už tak dávno. Ještě když jsem byla malá a svět kolem mě měl trochu
jiné rozměry a barvy a význam mnoha věcí a situací byl jinde, než ho
vnímám teď. Tam někde jsem zjistila, že jakožto jedináček jsem spokojená jen
sama se sebou a tím co mám a že každé další dítě je jen vetřelec, kterému
nenáleží právo sahat na mé lego. Moji plyšáci poslouchali jen mě a žádný lidský
kamarád mi nemohl vynahradit to, co mi dávali oni. Totiž jen to, co jsem chtěla
já. Ale existovali tvorové, kteří to uměli také a byli z masa a kostí. Zvířata.
Asi to začalo v období, kdy jsem byla ještě úplně malinkatá, tak, že
jsem sotva v obchodě viděla na pult i po stoupnutí na špičky. Když mě tam jako
malou mamka posílala (obchod jsme měli kousek), bylo to vždycky velké
dobrodružství, zvlášť cestou zpět, kdy jsem nosila plnou tašku s chlebem (,,a
zeptala ses jestli je čerstvý?") a těžkých skleněných, zelených lahví s
Hanáckou kyselkou a modrým vrškem. V té době jsem viděla svět tak nějak větší a
široký a dosah mého vnímání končil někde za naším plotem. Existoval jen můj
malý svět, s naším domem a našimi pár slepicemi, králíky a kocourem, kterému už
v době mého dětství bylo tak plus/mínus dvacet let. Alespoň si ho tak pamatuju
odjakživa, s neustále natrhlým uchem nebo pochroumanou jinou částí jeho
mourovatého těla. Náš králík se zjevně jmenoval Samica, jelikož babička mu tak
říkala. Slepice mě v tomto věku nechávaly chladnou, jen jejich zrní se pro mě
stalo důležitou surovinou při mém velkolepém vaření na pískovišti. Hraní
na pískovišti ostatně vždy zahrnovalo jasné body: vyházení hoven od kočky, ochutnávka
písku, úprava vlhkosti (byl-li moc suchý, polití vodou, byl-li moc mokrý-konec
s hraním, nepoužitelný). Následně se utvořila velká kupole, kolem níž se
vyhrabal příkop, který se dle potřeby naplnil vodou a dílo se ukázalo mamce
nebo babičce dřív, než se voda vsákla. Ke kupoli (=hradu) vedl malý mostík, na
který jsem dávala hlemýždě posbírané se zahrady. Jejich cílem bylo vlézt do vyhrabaného otvoru
na konci mostu, což oni vehementně odmítali a buď se schovali do ulity nebo mě
rozčilovali ,,útěkem" na jakoukoli jinou stranu. To byly vlastně mé první
chovatelské začátky. Jednou jsem chovala šnečka na cestě před naším domem,
jelikož bydlíme v ulici, kde projede jedno auto za půl dne. Měl kolem sebe
vystláno travičkou a kopretinkama a celé dlouhé hodiny jsem seděla na
rozpáleném asfaltu a čekala až šnek vystrčí tělo, za prvé- protože mě
fascinoval onen pro mě záhadný proces vylezení z ulity (jak se tam kurník
vleze??) a za druhé, abych mu mohla šáhnout na tykadlo a pozorovat reakci. Bylo
to mé opravdu oblíbené zvířátko. Leč bohužel jsem v tomto případě v chovu
zklamala-odběhla jsem si na chvilku domů (,,Pojď na svačinu a pití") a
projelo právě jedno ze dvou jmenovaných aut. Z mého chovance se tak stala
kompaktní hmota s kousky ulity, myslím, že nejlépe to vystihuje slovní spojení
,,na padrť“. Jeho pohřeb (seškrab) byl provázen mým urputným řevem, s uklidňováním
mé tety, že mi najde jiného šnečka, což se setkalo s mým opovržením, jelikož
teta prostě NECHÁPALA, že tento šnek byl unikát a navíc měl žlutou ulitu,
zatímco ona mi cpala jenom ty s tou pruhovanou. Toto trauma ve mně zůstalo ještě dlouho.
Žádné komentáře:
Okomentovat