Napsat můj další článek bylo jednodušší, než jsem čekala, proto byl poté smazán a napsán znovu, jelikož jeho původní kontent se mi časem přestal líbit, což není nic neobvyklého, jelikož jsem velmi nerozhodná a rozpolcená osoba, která ne vždy ví, co chce. Což vlastně odpovídá popisu moderní ženy. I přes veškerou snahu zachování si chladné hlavy a objektivní mysli bohužel denně poznávám, že podléhám tomuto fenoménu a společenskému konceptu feministky. I když se snažím veškerá dogmata feministek popírat, stejně nakonec skončím v posteli s výrazem čirého zoufalství, korespondujícím s náladou hudby ve sluchátkách a s přesvědčením, že muži jsou v podstatě zbytečné pohlaví. Míra mého feministického cítění však hodně závisí na mém momentálním psychickém rozpoložení a dalších faktorech. Vzhledem k tomu, že mezi prací a školou mám jen několik drahých setin času na jinou zábavu, kterou nejčastěji volím ježdění na koni, nemám moc příležitostí k seznámení se s muži, proto se možná snažím jen skrývat svou neschopnost si někoho najít. Předpokládám, že má budoucnost v tomto ohledu leží někde mezi internetovou seznamkou a bytem plným koček. Můj smysl pro sebekritiku možná vychází z faktu, že mi nikdo ještě nedal důvod, myslet si něco jiného.
Ale abych se držela toho, že vám chci prostřednictvím těchto článků především sdělovat různé myšlenky a prožitky, měla bych vám vecpat pár ptákovin, co se mi udály a stojí za napsání, leč možná nestojí za přečtení. Proto jsem si vybrala popis jedné události, která se mi loni udála úplně poprvé. Totiž koncert hudební skupiny. Byla jsem sice dříve na pár festivalech, ale teď jsem poprvé utratila své těžce vydělané peníze za koncert jednoho jediného interpreta. Vzhledem k mému věku, dalece přesahujícímu dvacítku, vás možná překvapí, že to byl koncert Slzy, ale jak jsem zjistila, ne všichni fanoušci této skupiny jsou děti pod zákonem, nýbrž našlo se tu i pár zbloudilých rodičů a dalších postarších individuí. Já vyrazila se sestrou, a jelikož jsme jako správné fanynky stály před vchodem o tři hodiny dříve, stanuly jsme následně přímo v první řadě, tudíž se nám dostalo i několika jemných dotyků překvapivě upocené ruky Petra Lexy (zpěvák, pozn.aut.). Dokonce jsme shledaly, že význam malého stupínku na zábranách skýtá jisté výhody, především pokud si na něj Petr stoupne a jeho rozkrok stane přímo u obličeje mojí sestry a mně nabídne příležitost sáhnout mu na zadek. S trochou zoufalství jsem posléze byla nucena zhodnotit, že to byl zřejmě můj nejerotičtější zážitek za poslední rok a půl. Stejně jako když na mě poprvé Lukáš (kytarista, pozn.aut.) krásně mrkl, teda do té doby, než jsem zjistila, že tak mrká na spoustu holek, a to v takové frekvenci, že se mu z toho vyvinul spíše tik. Po skončení koncertu jsme si také šly poslušně stoupnout do řady na podpis a staly se tak součástí mašinerie fanoušků, kteří postupně vstupovali ke klukům pro autogram na předražený plakát z merchu, za hektického pokřikování rodičů a urputných žádostí o fotku s následným opuštěním prostoru, aby uvolnili místo další hlučné rodince/skupince. Kluci ze Slzy podepisovali, až se z nich kouřilo a mezi čmáráním svých autogramů poctivě nahazovali strojené úsměvy pro fotografii. Nutno teda podotknout, že koncert stál určitě za to a při autogramiádě šlo vidět, že kluci jsou zjevně spokojení se svým životem a tím, čemu se věnují. A tak to má být.
Žádné komentáře:
Okomentovat