Zvířátkové dělení

Věnování: Tobě, Beníku, za těch nádherných 14 let.

Tak dobře, měla bych se naučit vymýšlet názvy, co nevypadají, jakože jsem se dala na řezníka. Nejedná se o dělení zvířátek, ale na dělení PODLE zvířátek. Není to lepší? Dobře, tak takhle. Stojím teď na prahu splnění svého dětského snu být veterinářkou a s hrůzou zjišťuju, že jsem líná do takového povolání vlastně jít. Z různých důvodů. A logicky se snažím obhájit sebe sama před sebou samou. (Tyjo, jsem verbální bůh.) Například tím, že jsem si řekla: ,,Hele, určo se našlo období, kdy jsem chtěla dělat i něco jiného a zvířátka mě moc nebavila!“ Tak jsem se vrátila po svých vlastních stopách ve snaze najít ten okamžik, kdy v mém životě nehrálo roli zvíře. Nejenže neúspěšně, ale ještě jsem si uvědomila, jak jsem stihla vystřídat různé druhy a jak mě ovlivnily. Takže se moje deprese z nenaplnění mých cílů prohlubovala, a já namísto toho, abych si sháněla práci nebo dělala něco UŽITEČNÉHO, jsem se rozhodla rozdělit můj život na zvířátková období a trošku je popsat.

?-6 let- KRÁLÍCI

Vlastně tak nějak odmala jsem měla plyšové králíčky jako nejoblíbenější hračky. Protože byli hrozně roztomilí. Třeba Pattynka, která měla totálně vypelichanou srst a byla celá pokroucená, to děti milují. Velký žlutý králík s bílým břichem. Růžový králík s ušima spadlýma dozadu a s kytičkou v tlapkách. A ti živí, to bylo stejně úplně nejvíc.

V mém úplně prvním článku na blogu jsem zmiňovala našeho králíka jménem Samica. A ten měl vždycky malá králíčátka, která byla zachumlaná v hnízdečku, takže jste na ně ze začátku pořádně neviděli a jejich přítomnost jste si mohli jenom představovat při zavrtění celého hnízda. Pak se plazili ven, otvírali oči a byli tou nejroztomilejší věcí na světě. Pořád jsou. Mimochodem, víte, jak dělá králík podle mého dětského já? Mic mic.

8-9 let SLEPICE

Ano, je to tak. Sousedi totiž měli pojmenované slepice. Tak Lucka musela mít též. Když babička jednou donesla košík s kuřátky, byla jsem v ráji. Dnes už si vzpomenu jenom na Berušku a na kohouty Pštrosíka a Žluťáska. Žluťásek byl pojmenován dle barvy, Pštrosík podle vzezření (byl černý a měl zdánlivě vyšší nohy). Byly to slepice plemene ,,vlašky“….netuším, co přesně to je*….a ty se vyznačovaly tím, že uměly dobře létat. Tak jsme párkrát honili slípky u nás po zahradě, u sousedů po zahradě, u sousedů u psa v tlamě, až jsme jim museli přistřihnout křídla. Kohoutci byli mí nejoblíbenější, protože poslouchali na slovo. Nevím, jak tohle u slepic funguje, ale jakmile jsem je zavolala jménem, ihned přiběhli.** Hlavně Pštrosík. Má rodina však byla proti chovu samčího pohlaví, tak museli být obětováni na polévku. Marné bylo mé volání, že kohout je kámoš, ne jídlo. Stejně jsme je zežrali. Vesnice. Jinak ostatní slepice o mě nejevily zas až takový zájem, prostě jen koukaly střídavě jedním okem, pak druhým a vtipně u toho točily hlavou a byly tou nejbizarnější věcí na světě. Pořád jsou.

<Vsuvka>

KOSATKY

Nevím, v jakém to bylo věku, trvalo to krátce, ale o to to bylo intenzivnější. Film Zachraňte Willyho mně stačilo vidět jednou, abych se zamilovala. Do obou. Jak do chlapa, tak do kosatky. Takže tu malou chvilku svého života jsem věnovala jen a jen těm černobílým majestátním tvorům a zjišťovala o nich všechno, co šlo. Jen tak mimochodem, když jsem jako malá neměla internet, nevím, kde jsem ty informace brala. Vážně, víte někdo, jak se dřív zjišťovaly věci? Měli jsme doma takovou tu enkyklopédii, do které se postupně zakládaly nové listy se zvířaty (které chodily pravidelně poštou, podle toho, kolik jste si jich zaplatili). Potom různý časopisy o filmech a seriálech (kterým děkuju za možnost vystřihnout si třeba Gedeona Burkharda nebo Natalii Oreiro a vylepit si je v pokojíčku) a dál? Zajímavé. Každopádně, viděla jsem (bohužel) i další díly Willyho, tenkrát jsem je žrala, teď bych sotva zvládla první díl. Ale nemůžu jim upřít kreativitu. Díky tomu filmu pro mě byly kosatky tím nejkrásnějším obyvatelem moří. A pořád jsou.

<konec vsuvky>

10-15 let DINOSAUŘI

Dino-období se trochu kryje se psím, ale v rámci rozdělení vyberu ty nejpodstatněji ovlivněné roky. Nevím, kdo, kdy, jak a proč poprvé donesl do školy gumové postavičky dinosaurů, ale změnil mi tím na pár let zásadně život. A taky mamčině peněžence, protože jsem ty gumové ještěry chtěla též. A knížky o dinosaurech a vůbec všechno. V té době jsem narazila na seriál Ztracený svět a bez ohledu na to, jaký je to brak, to byl můj nejoblíbenější seriál, hned po Komisaři Rexovi. Dokázala jsem bezpečně poznat plno druhů, znala jejich biologii a byla přesvědčená, že budu paleontoložka. Ha! Vidíte, ne vždy to byla veterina! Pak mě to samozřejmě přešlo, protože jsem nevěděla, na jakou školu bych jako měla jít. Nedávno jsem na to koukala a stačí geologie bakalář a dva roky magisterské přímo paleontologie. Ale teď už je všechno jin…počkat…kruci…pořád chci být paleontoložka! Ne ta, co čumí do mikroskopu a hádá věk a druh atd., ale hlavně ta, co ometá kousky nalezených kostí v zemi takovými těmi malými štětečky. Sen. Ale abych dinosauří období ještě trochu víc popsala- jednou jsem šla kolem výlohy s knihami a byla tam jedna dinosauří. Tak jsme tam vešly a mamka že mi ji teda koupí a paní prodavačka: ,,Nechce tady tu o koníkách? Holky chtějí vždycky o koníkách.“ Ale prosimvás, ňákej poník, vy nevidíte toho božího parasaurolopha na obalu? Tse. A taky jsem viděla Jurský park, samozřejmě. Moje dospělé já, hrající si na velkou recenzistku, má sem tam nějakou tu výhradu vůči Spielbergovi, ale doprdele, díky za dětství, Stevene!! Dinosauři pro mě byli prostě tou nejmajestátnější věcí na světě. A pořád jsou.

15-19let PSI

Začalo to dřív, přesněji onehdá, když jsem si domů přinesli malého Míšu. My měli i starého Míšu, německého špice, který mě však tenkrát nechával docela chladnou, i když jsem při příchodu na zahradu nevynechala jeho pohlazení. Byl tenkrát ještě na řetízku, to tak na vesnicích bývá, a jeho srst indikovala předešlé počasí- byl-li našedivělý- svítilo slunce, byl-li bílý- pršelo, ale jenom trochu, byl-li zablácený jako prase- pršelo, ale hodně. Jeho bouda byla za barákem, ale délka řetízku byla adekvátní k šíři vstupu na dvůr, takže pokud tam chtěl jít někdo cizí, musel přes něj, a to on docela nerad. Proto jsem ho musela vždycky odborně držet, když jsem si přivedla kamarády. Nový Míša byl naopak černý a byl…no…štěňátko. A to vám změní pohled na psy. K dinosauřím knížkám přibyly ty pejskové a tehdy jsem začaly sbírat keramické psí sošky, kterých mám nyní --- ks (není-li číslo doplněno, znamená to, že jsem je zapomněla spočítat a nekontroluju si články, než je vydám). Psi byli pro mě vždycky tou nejkamarádštější věcí pod sluncem. A pořád jsou.

20 let - včil KONĚ 

O koních jsem psala. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě jednou. To ale neznamená, že by mi zážitky došly. Jen jich není dost na samostatný článek. Tak vám vypíšu ještě nějaké storky, které se mi do předchozích článků nevešly. Třeba moje poprvé. Ehhh, všechny moje poprvé. Myslím všechna poprvé s koněm. Panebože!! Prostě. O brněnském ranči už jsem psala. Díky nim jsem totiž zažila pár věcí, které jsem ještě neměla u koní tu čest zažít. Tak za prvé, poprvé jsem cválala s koněm po pláži. Upřesním, po pláži přehrady. Brněnské přehrady. Ale mně to stačilo.

Za druhé- poprvé jsem jela s koněm potmě.O jízdě ve tmě nám byla řečena poučka- my máme koně s bílýma ocasama, tak se prostě držte toho ocasu před vámi. Pardon, nenašla jsem způsob, jak napsat tu větu tak, aby nezněla dvojsmyslně. Každopádně vtipný na tom bylo, že já jela poslední a přede mnou zrovna Jassper, který je hnědák (černý ocas). Takže jsem se orientovala jen podle sluchu a vědomí, že Princ ví, kam šlape a kde bydlí. A za třetí- poprvé jsem šla s koněm ze schodů. Jo, prostě si jdeme po chodníku v Brně a naráz schody. Tak jsme je sešli :D (P.S. Byly kratičké, tak 5-6 schodů). Ještě jsem chtěla napsat něco o koňských trenérech, ale to asi nechám na delší povídání. Tak i tak, koně mě vždycky lákali a byli tak nějak podvědomě jedním z mých TOP zvířat na světě. A samozřejmě, stále jsou :)

Ještě jsem zapomněla na vlky a určitě se toho najde víc. Teď jsem se navíc vrátila ke králíkům (i když zakrslým), psa chci doma vždycky (i když teď není čas a upřímně, takový pes, jakého jsem měla, už se nenajde), koně si chci taky pořídit (není čas a peníze), kosatku si taky pořídím (páč taky není čas a peníze, jiný problémy s pořízením kosatky samozřejmě nejsou) a dinosaura samozřejmě taky. Cajk.

Btw, co se týče možností jiného povolání, když jsem ve škole přispívala do školního časopisu Trnky a moje slohové práce byly čteny jako vzor pro celou třídu, pár lidí mi řeklo, ať jdu na novinářku nebo spisovatelku. A já skončila u blogu, plného ptákovin. Kterej navíc nikdo nečte. Au.

Jenom abych uzavřela tu záležitost s tím, že se mi moc do toho povolání nechce. Víte realita je taková, že do ordinace zvířata nechodí sama, ale s majiteli. A já prostě nemám ráda lidi. Kdyby to náhodou z toho článku jako nebylo jasný.

*na veterině se učí samozřejmě i plemena slepic. To jsem byla zrovna nemocná.

**žrádlo Lucie. Mysleli, že máš žrádlo.