Můj život s koňmi

Co se týče koní, moje cesta k nim byla dost složitá. Vždy stáli tak nějak v pozadí. Jako dítě jsem při pohledu na koně vydávala vzrušené výkřiky a nevynechala příležitost svézt se na poníkovi na nějaké akci. Jako skoro každé dítě. Když jsem dosáhla puberty, samozřejmě jako hodně holek jsem chtěla jezdit na koni, ale finanční situace to nedovolovala, stejně jako absence auta. Navíc, pokud zde mluvím o době mé začínající puberty, tedy někdy kolem roku 2002, nutno poznamenat, že ačkoliv ve městech lidé už pomalu začínali být počítačoví profesionálové, u nás na vesnici se teprve debatovalo o zavedení internetu využitelného veřejností do místní knihovny. Tudíž jsem ani neměla možnost nějaký jezdecký klubík zaznamenat. Vše se mělo změnit příchodem na střední školu a tím myslím, že se nezměnilo vůbec nic. Místní ,,jezdecký klub“ zahrnoval především uklízení stájí s následným povozením na koni bez účasti učitele. Což mělo za následek to, že ti, co uměli jezdit už dřív, si zajezdili a my, co jsme neuměli nic, jsme mohli koně potom vykrokovat na kruhovce. Jelikož nebyl nikdo, kdo by mě učil, odešla jsem z tohoto kroužku s pouze pár základními znalostmi o péči o koně a správném sedu, který jsem stejně tak úplně neměla, jelikož na dva koně bylo jen jedno sedlo. Takže na druhého se dávala jen dečka a voltižní madla, která se využívala na hipporehabilitace. A pro začátečníky. Tímto byl také zapříčiněn můj první pád. Jakožto člověk bez jakékoliv průpravy pro ježdění jsem náhlé rozcválání se koně pouze na madlech nemohla usedět. Teď se tomu zpětně směju a kroutím hlavou, proč jsem se třeba koně nesnažila zastavit nebo se herdek nedržela. Já prostě všechno pustila a elegantně se svezla na stranu na zem. Což mimochodem tak trochu shrnuje můj tehdejší život v kostce. Útěk od problému a nepřemýšlení nad věcmi za pochodu. Je zas pravda, že období střední pro mě znamenalo méně stresu a menší zmatek v hlavě. Ale problémy vždycky byly a budou. Každopádně, ve druháku se nám změnila skupinka lidí v kroužku, která hojně využívala toho, že jsme se spolužačkou přišly vždy poctivě včas a začaly hned uklízet. Takže ostatní slečny dorazily pohodlně v době, kdy boxy byly vyházené, tak nám pomohly zamést a šly jako první jezdit. Jejich častý pozdní příchod byl omluven výmluvami na dlouhou řadu na večeři, na náročné jídlo na večeři, na dlouhou řadu na schodech, na výbuch sopky a podobně. Takže jsme kroužek opustily, a tak to zůstalo do konce střední.  Bez koní.

 Mezi střední a vysokou školou jsem měla takovou menší odpočinkovou pauzičku a přesto, že jsem v té době vydělávala relativně dost peněz (rozuměj-mladá, nezadaná holka, bydlící u rodičů=malé náklady), většinu svých prostředků jsem trochu šetřila, hodně utrácela za kraviny a velké množství vrážela do auta. V té době jsem kupodivu na koně ani nepomýšlela, bylo to období, kdy jsem konečně začala přemýšlet o tom, co chci a budu v životě dělat, a kde skončím a spíš čuměla po chlapech než po koních. Za prvé jsem stejně nepřišla na to, kam se můj život bude ubírat, snad kromě školy a s chlapy to taky nějak nevyšlo. Klasika.

Pak přišel nástup na vysokou školu. Najednou kolem mě bylo zase spoustu lidí, kteří žili moje sny a já měla z brigád vcelku slušné výdělky. Takže jsem se konečně rozhodla jít do jezdectví naplno. Jakože fakt jsem to brutálně rozjela. Jako úplně. Nebýt toho, že můj taťka začal chodit na brigádu na farmu, tak bych se ani nerozhoupala. Občas jsem tak jela s taťkou na farmu a za malou pomoc nebo finanční příspěvek mě majitelka učila základy na koni, ve westernovém sedle. Tak jsem poprvé klusala, učila se základy přípravy koně a pár prvků z trailu. Párkrát jsem zkusila i cválat na lonži, ale moc mi to nešlo. Začátky cvalu jsou vždycky těžké, poprvé si vyzkoušet tu rychlost, tu sílu, kterou zvíře pod vámi umí vyvinout, ten pocit nebezpečí, když si představíte pád. A já si pád představovala fakt často. Bohužel, když taťka přestal na farmě pracovat, bylo nerentabilní tak daleko jezdit, takže jsem byla zase na začátku. Ale táhlo mě to ještě více, když už jsem si to vyzkoušela. Tak jsem si v Brně našla malý rodinný ranč, který sice nemá jízdárnu, takže chodíme jen na vyjížďky, ale i tak jsem se naučila spoustu nového. Hlavně se naučila cválat, protože pán, co s námi jezdí, se s tím nepáře. Když jsem na otázku: ,,Umíte cválat?“ odpověděla: ,,No, nic moc“, usmál se a řekl: ,,Super, tak jedem“. A bylo. Jeli jsme. Poprvé na Jasperrovi ve volné přírodě a ejhle, ono to docela šlo. Každá další vyjížďka přinášela zlepšení. Časem jsem přestala být nervózní a získávala jistotu. Už jsem se nebála zrychlit nebo prudce zatočit, občas jsem zvládla jet i s jednou rukou na otěži, jako správná cowgirl.  A když si zvyknete na ten pocit, letět jako šíp po louce, s větrem ve tváři, s ohromnou silou pod vámi, s míhající se krajinou kolem, pocit volnosti a svobody, už nemůžete přestat.

Na ranč v Brně chodím občas na vyjížďky pořád, ale našla jsem si ježdění i u nás doma. Napřed u Marty, která provozuje turistickou stáj, občasné vyjížďky i návrat do kruhovky, takže jsem se naučila zase pár jízdárenských cviků. Všechno ve westernovém sedle a já byla přesvědčena, že western mi už zůstane. Jenže pak jsem si vymyslela, že pojedu v létě na jezdecký kurz. Našla jsem jeden skvělý, bohužel v anglickém stylu. To mě však neodradilo a pustila se do toho. Kupodivu jsem za celý týden nespadla, a dokonce si vyzkoušela i skákat. A užila si i práci kolem koní a potrápila se i na obdélníkové drezurní jízdárně. Po nové zkušenosti jsem zatoužila vyzkoušet si víc anglického stylu, tak jsem začala chodit k Míši, která má pár vysloužilých dostihových koní a občas chodíme i na dráhu. Což znamenalo revoluci ve cvalu-naučit se stehnový sed, a přiznám se, že v něm pořád nemám moc jistotu. Ale baví mě to. Nejen, že jsem se zde naučila něco nového, ale taky zažila svůj druhý pád J Což mě ale vůbec neodradilo, spíš naopak, pochopila jsem, že je pořád co zlepšovat a než se člověk stane opravdu dobrým jezdcem, trvá to léta. A pokud s tím jednou člověk začne a zjistí, že ho to baví, je to hobby na celý život. Není nic krásnějšího než vyjížďka krásnou českou přírodou, a cval po sluncem zalitém poli nebo ztichlou lesní pěšinou. Ten prožitek z vyjížďky, nadšení z prvního skoku, absolutní spokojenost při česání hřívy, síla rozhodnutí postavit se na nohy po těžkém pádu. To vám nabízí koně a ještě víc. Proto budou pořád součástí mého života a vážně doufám, že se vše zadaří a budu si moct koupit vlastního. Můj největší sen.

Tohle byl spíše takový nudnější článeček ze života, od koní chystám další, pojatý trochu vtipněji aneb, co za srandy se dá zažít s koňmi a že jezdectví nemusí být jenom dřina J