Koukám do bílého, prázdného
stropu a v hlavě mám tisíce myšlenek. Převalím se na bok a mezi žaluziemi
vidím prosvítat srpek měsíce. Jeho mdlé světlo dopadá na polštář a vytváří na
něm světelné obrazce. Trochu se posunu, abych viděla i nějakou hvězdu, ale
škvíra v žaluziích je příliš malá. Toužím vidět hvězdy, i když, zblízka
jsou mnohem krásnější. Opět se dívám na hodinky. Už poněkolikáté. Ještě půl
hodiny. Chodí přesně, nikdy dřív a nikdy později. Není kam spěchat, i když bych
už nejraději vyběhla do chladné noci. Chvíli se ještě převaluji nervózně
v posteli a pak se znovu mrknu na hodinky. Neuběhly ještě ani dvě minuty.
Čas je zvláštní, pokaždé jako by běžel jinak. Já vím nejlíp, jak zvláštně umí
čas běžet. Nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet, nikdy před tím. Nikdy před
NÍM. Vím, že už nikdy neuvidím svět stejnýma očima a nechci, aby to někdy
skončilo. Nechci existovat bez něj. Nedokážu si představit, žít obyčejný život,
jako jsem měla dřív, nudný a nezajímavý, rutina ve škole a v práci, ten
stejný svět, ti samí lidé, stejný čas. A přitom vesmír je veliký, veliký a
bohatý, plný těch nejšílenějších věcí a událostí. Lidé to nevidí. Ani nemohou,
či nechtějí. Já možná taky nechtěla. Nenapadlo mě to, kdybych jej tenkrát
nepotkala, toho zvláštního starce s podivnou věcí v ruce, nápadně
připomínající šroubovák a blábolícího o mimozemšťanech. Teď je všechno jinak.
Hledím pořád do stropu, zamýšlím se. Strop jako by se začal propadat a už v něm
nevidím jen bílo. Vidím hvězdy a
planety, celou hloubku vesmíru jako na dlani. Zamrkám a všechno zmizí.
V pokoji je ticho a já znovu sahám po hodinkách. Ještě deset minut. Ale já
už nemůžu ležet. Moje tělo potřebuje dobrodružství a moje mysl nové zážitky.
Vstávám a oblékám se tak rychle, jako by už nebyl čas. Projdu kolem ložnice
rodičů jako myška do předsíně. Nemůžu se
trefit do boty a tiše zakleju. Pak se potichu se vyplížím z bytu a schody
beru po dvou. Vyběhnu tiše ven z domu a zahnu za roh. V úzké uličce
je tma, ale já se nebojím. Už jsem leccos zažila a umím ovládat strach. Dříve
jsem se bála, ale s ním nemusím. Nemusím, když mě chytí za ruku a řekne,
že všechno bude dobré. Zadívám se do rohu uličky, ale ten je pořád prázdný.
Vpíjím se očima do šedivé zdi, jako bych jej chtěla přivolat. Ale on je přesný,
přesně na sekundu. Vždyť on sám je čas. Zvednu hlavu vzhůru. V oknech domů
je tma, i v ložnici mých rodičů. Nikdy nezjistí, kam každou noc utíkám.
Nezjistí, protože já se vždycky vrátím v ten samý čas, kdy jsem odešla. Tohle
ON umí s časem. Rodiče si myslí, že jsem jen obyčejná dívka, jako všechny.
Že jsem obyčejný člověk s neobyčejnými sny. Ale já ty sny žiju. Všichni
lidé v těch oknech, každý žije na Zemi, sám pro sebe a netuší, co je všude
kolem. Nevědí, kolikrát už jim ON zachránil život. Kolikrát MY jim zachránili
život. Ne teď, ale třeba v minulosti nebo v budoucnosti. Jak divně to
zní v mojí hlavě, až neskutečně, když si to opakuju pořád dokola a jak
skutečné to je. Nikdy mi to nepřijde
divné, když se to děje, ale až potom, když nad tím přemýšlím.
Ten zvuk jako by mě vytrhl ze
snu. Začne to vždycky tak náhle a pak už
jen člověku běhá mráz po zádech, když slyší, jak přistává. Neuběhne asi vteřina
a v rohu uličky se objeví modrá policejní budka, tak zčistajasna, jako mně
se rozlije na tváři úsměv. Rychle se rozejdu, nechci běžet, ale přesto srším
nadšením a moje tělo touží se rozběhnout. Když se otevřou dveře TARDIS, jsem už skoro u
ní. Nečeká ve dveřích. Ale vím, že tam je. Vejdu dovnitř a zavřu, trochu prudce,
jako doma. Zvedne hlavu od řídící desky a usměje se. Na jeho tváři se roztančí
jeho vrásky a v očích mu zajiskří. Vypadá staře, ale já vím, že je ještě starší,
než vypadá. Vím, jaký je jeho věk, ale nechci na to ani pomyslet. Je to tak
zvláštní a trochu smutné. Viděl už celé věky, všechno zažil a zná každý koutek
času a prostoru. A kdo jsem já. Jsem jen jedna z mnoha společnic, co s ním
kdy cestovaly. Neznám jich mnoho, vyprávěl mi jen o těch posledních. Pamatuju si, jak jsme jednou seděli na prahu
TARDIS, v otevřených dveřích a nohy nám visely do volného vesmíru. Pod
námi se zrcadlila hvězda Alpha Tauri, nejjasnější hvězda souhvězdí býka.
Vzpomněla jsem si, jak u nás lidé věří horoskopům, jak vidí na obloze
souhvězdí, která připomínají různé obrázky, ale přitom jsou hvězdy tak daleko
od sebe, bez zjevného spojení. Smála jsem se a užívala si ten nádherný výhled,
když se mi tenkrát podíval do očí a v jeho zornicích jsem uviděla hlubokou
studnici smutku. Nebyl smutný, jen si vzpomenul. Na Rose. Měla jsem vyprávění o
ní ráda, líbila se mi ze všech jeho dřívějších společnic nejvíce. Ukazoval mi později obrázek a já ji
obdivovala. Zažila dvě jeho tváře, viděla regeneraci. Ta představa mě děsila.
Byl by to ten samý člověk? Zvládla bych to? Co kdyby tenkrát, ve městě, jsem
potkala místo tohohle příjemného, staršího pána v černém, delším saku, mladého
floutka s motýlkem? Nebo šílence s barevnou šálou? Věřila bych mu? A
co kdyby se z mého Doktora stal
někdo úplně jiný? Jsem připravena na nebezpečí, na strach, na dobrodružství,
ale zvládla bych dívat se na jeho smrt? Otřásla jsem se.
Teď na tím nebudu přemýšlet.
Doběhnu k řídící konzoli a on na mě laškovně mrkne. Dnes není smutný. V očích
mu tančí jiskry a já vím, že má zase něco zajímavého za lubem.
,,Chtěla by jsi vidět planetu,
kde voda teče směrem vzhůru? Jmenuje se Teneres, je statická a obíhá kolem ní
hvězda, avšak nepravidelně. Dny jsou různě dlouhé a každý den je východ a západ
slunce někde jinde“ řekne tázavě a oči mu doslova planou.
Nadšeně přikývnu a sleduju, jak s potěšením
zatáhne za páku. Stroj času se začne otřásat a já se raději chytím. Poprvé jsem
se dost bála. Vlastně poprvé jsem ještě stále nevěřila. Nevěřila tomu, že něco
může být zevnitř větší než zvenku, nevěřila jeho povídačkám o cestování
vesmírem a časem. Dokonce i když jsme procházeli alžbětinskou Anglií, stále
jsem myslela, že vše kolem jsou jen kulisy. A stín pochybností jsem měla, i
když jsem poprvé stoupla na povrch cizí planety. Ale uvěřit šlo pak tak snadno.
To, co si člověk nepředstavil ani v těch nejtajnějších snech, to vše tu
naráz bylo, skutečné a hmatatelné. Někdy mám spíše pocit, že tohle je ta pravá
skutečnost a domov, rodina a obyčejný život jsou jen sny. A já nechci jít spát.
TARDIS letí časovým vírem, její
stěny se třesou a já jsem pevně zapřená. Doktor drží páku a usmívá se. Nemám strach. Ani ty přede mnou neměly
strach. Marta ani Dona určitě neměly strach. Vždyť mi vyprávěl, jak byly
statečné. Zachránily celý svět, dokonce i bez něj. Dokázala bych tohle já?
Přejít celý svět nebo se sama na chvíli stát Doktorem? Ach bože, když si
uvědomím, co se stalo Doně. Musel jí vymazat paměť, jinak by zemřela. To všechno,
co jsem zažila a viděla, všechno by bylo pryč? Všechny ty vzdálené planety,
cizí rasy, starověký Egypt, dokonce i honička s Jackem Rozparovačem, to všechno
by bylo pryč. Zatřásla jsem se. Modrá budka s nárazem dopadla na zem.
Doktor zkontroloval řídící jednotku a nadšeně ukázal směrem ven. Upíral na mě
oči z pod svého hustého obočí a já opatrně vykročila ke dveřím.
Pomalu se procházíme po novém
světě. Obloha je mléčně bílá a slunce je přímo nad námi. Kam asi zapadne dnes?
Planetka je dost podobná té naší. Jsou tu kameny a občas nějaká travina. Ve
vesmíru je tolik planetek, na kterých by lidé mohli žít. Vím, že v budoucnosti
je některé obydlíme. Viděla jsem to. Možná tu už někdo bydlí. Ptám se na to
Doktora. Krčí rameny, prý by tu neměl být nikdo. Prý. Je potichu a rozhlíží se.
Před chvílí jsme si povídali, ale teď je zticha já mám pocit, že zase cítí
nějaké nebezpečí. Je to až s podivem, kam se pohne, něco se stane. Ještě
snad nikdy jsme se nedostali někam, kde by se nic nedělo nebo se nestalo něco
zvláštního. Je to asi jeho úkol. Zajistit, aby čas běžel, jak má a nikdo jeho
tok nenarušoval. Čas může být přepsán, to ano, ale existují v něm pevné
body a jejich poškození by mohlo vyvolat jeho zhroucení. Vždy, když mi něco
takového Doktor říká, je mi z toho divně. Zní to tak zvláštně a děsivě.
Jak je vesmír obrovský a mocný, a přitom je tak křehký a může být zranitelný.
Jsem ráda za to, že tu je někdo, kdo to nedopustí. Věřím mu. Jemu i všem, co s ním
kdy cestovali. Třeba Amy a Rory. Amy mi podle vyprávění nepřišla tak sympatická,
nemám ráda tento typ holek, ale když o ní mluví, cítím z něj velký žal. Stejně
tak, když mluví o River, Amyině dceři. Bude i po mě jednou tak smutnit? Jednou,
až tohle skončí. Ale já nechci, aby to skončilo, i když vím, že musí. Já nežiju
věčně. Tak jako on, zástupce starodávné rasy. Zdali ještě někdy uvidí svou
planetu a své lidi? Poslední dobou o tom nemluví. Vzpomene si na to jen, když
mluví o své poslední společnici. Protože s ní to zažil, s ní měl
možnost vrátit se na Gallifrey. Byla s ním dlouho, možná až příliš a vím,
co pro něj znamenala. A je to až příliš čerstvé. Moc si ji nepamatuje, nevím,
co se stalo. Prý se jmenovala Clara, ale nic víc neví. Uvědomuju si, že tohle
je ještě horší. Pokud by mi musel vymazat paměť jako Doně, nevěděla bych to,
nevěděla bych, co jsem zažila a co se stalo. Ale pokud by on zapomněl na mě, pokud
bych věděla, že tam někde je a neví, co jsme prožili, ten pocit bych neunesla. Clara
musí být tak silná. Pokud ještě žije.
Z myšlenek mě vytrhne náhlý
zvuk. Jde zpoza kopce a Doktor bleskurychle vytahuje šroubovák. Tváří se
překvapeně a zvědavě. Kdybych jej neznala, řekla bych, že má strach, ale viděla
jsem ten pohled už tolikrát a vím, co znamená. Dobrodružství je tu. Možná
nebezpečí, kdo ví. Ale jemu svítí oči jako dítěti o Vánocích. Hodí na mě
šibalský úsměv a chytí mě za ruku. Zvuky se přibližují a mě vře krev v žilách.
Nový příběh právě začíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat