Zvířátkové dělení

Věnování: Tobě, Beníku, za těch nádherných 14 let.

Tak dobře, měla bych se naučit vymýšlet názvy, co nevypadají, jakože jsem se dala na řezníka. Nejedná se o dělení zvířátek, ale na dělení PODLE zvířátek. Není to lepší? Dobře, tak takhle. Stojím teď na prahu splnění svého dětského snu být veterinářkou a s hrůzou zjišťuju, že jsem líná do takového povolání vlastně jít. Z různých důvodů. A logicky se snažím obhájit sebe sama před sebou samou. (Tyjo, jsem verbální bůh.) Například tím, že jsem si řekla: ,,Hele, určo se našlo období, kdy jsem chtěla dělat i něco jiného a zvířátka mě moc nebavila!“ Tak jsem se vrátila po svých vlastních stopách ve snaze najít ten okamžik, kdy v mém životě nehrálo roli zvíře. Nejenže neúspěšně, ale ještě jsem si uvědomila, jak jsem stihla vystřídat různé druhy a jak mě ovlivnily. Takže se moje deprese z nenaplnění mých cílů prohlubovala, a já namísto toho, abych si sháněla práci nebo dělala něco UŽITEČNÉHO, jsem se rozhodla rozdělit můj život na zvířátková období a trošku je popsat.

?-6 let- KRÁLÍCI

Vlastně tak nějak odmala jsem měla plyšové králíčky jako nejoblíbenější hračky. Protože byli hrozně roztomilí. Třeba Pattynka, která měla totálně vypelichanou srst a byla celá pokroucená, to děti milují. Velký žlutý králík s bílým břichem. Růžový králík s ušima spadlýma dozadu a s kytičkou v tlapkách. A ti živí, to bylo stejně úplně nejvíc.

V mém úplně prvním článku na blogu jsem zmiňovala našeho králíka jménem Samica. A ten měl vždycky malá králíčátka, která byla zachumlaná v hnízdečku, takže jste na ně ze začátku pořádně neviděli a jejich přítomnost jste si mohli jenom představovat při zavrtění celého hnízda. Pak se plazili ven, otvírali oči a byli tou nejroztomilejší věcí na světě. Pořád jsou. Mimochodem, víte, jak dělá králík podle mého dětského já? Mic mic.

8-9 let SLEPICE

Ano, je to tak. Sousedi totiž měli pojmenované slepice. Tak Lucka musela mít též. Když babička jednou donesla košík s kuřátky, byla jsem v ráji. Dnes už si vzpomenu jenom na Berušku a na kohouty Pštrosíka a Žluťáska. Žluťásek byl pojmenován dle barvy, Pštrosík podle vzezření (byl černý a měl zdánlivě vyšší nohy). Byly to slepice plemene ,,vlašky“….netuším, co přesně to je*….a ty se vyznačovaly tím, že uměly dobře létat. Tak jsme párkrát honili slípky u nás po zahradě, u sousedů po zahradě, u sousedů u psa v tlamě, až jsme jim museli přistřihnout křídla. Kohoutci byli mí nejoblíbenější, protože poslouchali na slovo. Nevím, jak tohle u slepic funguje, ale jakmile jsem je zavolala jménem, ihned přiběhli.** Hlavně Pštrosík. Má rodina však byla proti chovu samčího pohlaví, tak museli být obětováni na polévku. Marné bylo mé volání, že kohout je kámoš, ne jídlo. Stejně jsme je zežrali. Vesnice. Jinak ostatní slepice o mě nejevily zas až takový zájem, prostě jen koukaly střídavě jedním okem, pak druhým a vtipně u toho točily hlavou a byly tou nejbizarnější věcí na světě. Pořád jsou.

<Vsuvka>

KOSATKY

Nevím, v jakém to bylo věku, trvalo to krátce, ale o to to bylo intenzivnější. Film Zachraňte Willyho mně stačilo vidět jednou, abych se zamilovala. Do obou. Jak do chlapa, tak do kosatky. Takže tu malou chvilku svého života jsem věnovala jen a jen těm černobílým majestátním tvorům a zjišťovala o nich všechno, co šlo. Jen tak mimochodem, když jsem jako malá neměla internet, nevím, kde jsem ty informace brala. Vážně, víte někdo, jak se dřív zjišťovaly věci? Měli jsme doma takovou tu enkyklopédii, do které se postupně zakládaly nové listy se zvířaty (které chodily pravidelně poštou, podle toho, kolik jste si jich zaplatili). Potom různý časopisy o filmech a seriálech (kterým děkuju za možnost vystřihnout si třeba Gedeona Burkharda nebo Natalii Oreiro a vylepit si je v pokojíčku) a dál? Zajímavé. Každopádně, viděla jsem (bohužel) i další díly Willyho, tenkrát jsem je žrala, teď bych sotva zvládla první díl. Ale nemůžu jim upřít kreativitu. Díky tomu filmu pro mě byly kosatky tím nejkrásnějším obyvatelem moří. A pořád jsou.

<konec vsuvky>

10-15 let DINOSAUŘI

Dino-období se trochu kryje se psím, ale v rámci rozdělení vyberu ty nejpodstatněji ovlivněné roky. Nevím, kdo, kdy, jak a proč poprvé donesl do školy gumové postavičky dinosaurů, ale změnil mi tím na pár let zásadně život. A taky mamčině peněžence, protože jsem ty gumové ještěry chtěla též. A knížky o dinosaurech a vůbec všechno. V té době jsem narazila na seriál Ztracený svět a bez ohledu na to, jaký je to brak, to byl můj nejoblíbenější seriál, hned po Komisaři Rexovi. Dokázala jsem bezpečně poznat plno druhů, znala jejich biologii a byla přesvědčená, že budu paleontoložka. Ha! Vidíte, ne vždy to byla veterina! Pak mě to samozřejmě přešlo, protože jsem nevěděla, na jakou školu bych jako měla jít. Nedávno jsem na to koukala a stačí geologie bakalář a dva roky magisterské přímo paleontologie. Ale teď už je všechno jin…počkat…kruci…pořád chci být paleontoložka! Ne ta, co čumí do mikroskopu a hádá věk a druh atd., ale hlavně ta, co ometá kousky nalezených kostí v zemi takovými těmi malými štětečky. Sen. Ale abych dinosauří období ještě trochu víc popsala- jednou jsem šla kolem výlohy s knihami a byla tam jedna dinosauří. Tak jsme tam vešly a mamka že mi ji teda koupí a paní prodavačka: ,,Nechce tady tu o koníkách? Holky chtějí vždycky o koníkách.“ Ale prosimvás, ňákej poník, vy nevidíte toho božího parasaurolopha na obalu? Tse. A taky jsem viděla Jurský park, samozřejmě. Moje dospělé já, hrající si na velkou recenzistku, má sem tam nějakou tu výhradu vůči Spielbergovi, ale doprdele, díky za dětství, Stevene!! Dinosauři pro mě byli prostě tou nejmajestátnější věcí na světě. A pořád jsou.

15-19let PSI

Začalo to dřív, přesněji onehdá, když jsem si domů přinesli malého Míšu. My měli i starého Míšu, německého špice, který mě však tenkrát nechával docela chladnou, i když jsem při příchodu na zahradu nevynechala jeho pohlazení. Byl tenkrát ještě na řetízku, to tak na vesnicích bývá, a jeho srst indikovala předešlé počasí- byl-li našedivělý- svítilo slunce, byl-li bílý- pršelo, ale jenom trochu, byl-li zablácený jako prase- pršelo, ale hodně. Jeho bouda byla za barákem, ale délka řetízku byla adekvátní k šíři vstupu na dvůr, takže pokud tam chtěl jít někdo cizí, musel přes něj, a to on docela nerad. Proto jsem ho musela vždycky odborně držet, když jsem si přivedla kamarády. Nový Míša byl naopak černý a byl…no…štěňátko. A to vám změní pohled na psy. K dinosauřím knížkám přibyly ty pejskové a tehdy jsem začaly sbírat keramické psí sošky, kterých mám nyní --- ks (není-li číslo doplněno, znamená to, že jsem je zapomněla spočítat a nekontroluju si články, než je vydám). Psi byli pro mě vždycky tou nejkamarádštější věcí pod sluncem. A pořád jsou.

20 let - včil KONĚ 

O koních jsem psala. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě jednou. To ale neznamená, že by mi zážitky došly. Jen jich není dost na samostatný článek. Tak vám vypíšu ještě nějaké storky, které se mi do předchozích článků nevešly. Třeba moje poprvé. Ehhh, všechny moje poprvé. Myslím všechna poprvé s koněm. Panebože!! Prostě. O brněnském ranči už jsem psala. Díky nim jsem totiž zažila pár věcí, které jsem ještě neměla u koní tu čest zažít. Tak za prvé, poprvé jsem cválala s koněm po pláži. Upřesním, po pláži přehrady. Brněnské přehrady. Ale mně to stačilo.

Za druhé- poprvé jsem jela s koněm potmě.O jízdě ve tmě nám byla řečena poučka- my máme koně s bílýma ocasama, tak se prostě držte toho ocasu před vámi. Pardon, nenašla jsem způsob, jak napsat tu větu tak, aby nezněla dvojsmyslně. Každopádně vtipný na tom bylo, že já jela poslední a přede mnou zrovna Jassper, který je hnědák (černý ocas). Takže jsem se orientovala jen podle sluchu a vědomí, že Princ ví, kam šlape a kde bydlí. A za třetí- poprvé jsem šla s koněm ze schodů. Jo, prostě si jdeme po chodníku v Brně a naráz schody. Tak jsme je sešli :D (P.S. Byly kratičké, tak 5-6 schodů). Ještě jsem chtěla napsat něco o koňských trenérech, ale to asi nechám na delší povídání. Tak i tak, koně mě vždycky lákali a byli tak nějak podvědomě jedním z mých TOP zvířat na světě. A samozřejmě, stále jsou :)

Ještě jsem zapomněla na vlky a určitě se toho najde víc. Teď jsem se navíc vrátila ke králíkům (i když zakrslým), psa chci doma vždycky (i když teď není čas a upřímně, takový pes, jakého jsem měla, už se nenajde), koně si chci taky pořídit (není čas a peníze), kosatku si taky pořídím (páč taky není čas a peníze, jiný problémy s pořízením kosatky samozřejmě nejsou) a dinosaura samozřejmě taky. Cajk.

Btw, co se týče možností jiného povolání, když jsem ve škole přispívala do školního časopisu Trnky a moje slohové práce byly čteny jako vzor pro celou třídu, pár lidí mi řeklo, ať jdu na novinářku nebo spisovatelku. A já skončila u blogu, plného ptákovin. Kterej navíc nikdo nečte. Au.

Jenom abych uzavřela tu záležitost s tím, že se mi moc do toho povolání nechce. Víte realita je taková, že do ordinace zvířata nechodí sama, ale s majiteli. A já prostě nemám ráda lidi. Kdyby to náhodou z toho článku jako nebylo jasný.

*na veterině se učí samozřejmě i plemena slepic. To jsem byla zrovna nemocná.

**žrádlo Lucie. Mysleli, že máš žrádlo.

Marvelovské ohlédnutí za rokem 2018

Nevěřím, že to je už rok, co jsem psala obdobný článek a fakt mě děsí, jak ten čas letí, zvlášť, když je během roku se na něco těšit. Půlka vesmíru po Thanosově řádění ještě ani nevychladla a my už vyhlížíme, jak nás zase bude Marvel tahat za nos s (ne)vypouštěním traileru na čtvrtý díl. Dobře, článek dopisuju až po té, co vyšel teaser a teda nic moc Kevine...

Black Panther

Tak první marvelovská premiéra tohoto roku je za námi a v hlavě mám hrozně zvláštní pocity. Na tento film jsem se sice docela těšila, protože jsem tak nějak doufala, že to bude konečně zase trošku temnější a vážnější vzpruha oproti loňské barvičkovitosti a vtipečkovatosti. Ale pořád jsem se netěšila tak, jako na ostatní filmy od Marvelu, což se ukázalo jako skvělá věc, výsledek byl tím pádem vysoko nad očekáváním. Chandwick mi byl sympatický i předtím, teď to skrze hodně dobře napsaný scénář dokázal ještě víc, společně s ostatními postavami. Tvůrci zde nabídli pro dnešní společnost dost zajímavou diverzitu postav zahrnujících i sociálně vyvážené rozložení žen v téměř čistě černošské etnitě, ať už v pozici bojovnic, vědkyni nebo matku, záporáka který stále bojuje za pozici své rasy ve světě, obrovskou paletu afrických kmenových symbolů a tradic, kombinovaných s technologickou vyspělostí a celé to podtrhli podmanivou rapovou hudební vložkou s všudypřítomnými africkými tóny, což všechno dohromady utvořilo neokoukaný a podmanivý příběh v originálním a impozantním vizuálu. Film byl v mnoha částech spíše o mluvení než o akci, v prostředí a příběhu, o kterém nevíme nic, je to samozřejmě logické, a pokud se tam nějaká akční scéna objevila, stála rozhodně za to, což je ostatně u marvelovek zvykem a stylem se bojové scény nelišily od standardu, tady k tomu ovšem ještě dost přispíval právě hudební podklad. Občasné vtípky se samozřejmě musely objevit a pochvala scénáristovi, jak elegantně je dokázal mezi všechnu tu vážnost vsunout. Některé byly trošku na sílu, ale v které marvelovce to tak není? Finále bylo možná trochu o ničem, přeci jen, viděli jsme super duel na začátku, bitku v Koreji, super duel ve druhé třetině, tak co tam chcete pak ještě vymyslet? Závěrečný duel obou panterů (nebo pantera a levharta? :D ) byl prostě už tak nějak o ničem, i když tam byly skvělé okamžiky (například část, kdy oba padají a hudba na pár okamžiků vypne), celkově prostě zapadl, protože zbytek času se věnoval bojům venku nebo výstupu Everetta Rosse. Což není na škodu, jenom tomu nějak chyběla ta impozance. A ty CGI nosorožce si mohli odpustit. Mohla bych toho napsat ještě spoustu, ale musím si nechat místo pro ostatní, tak jak to celé shrnout? Napětí a akce prostřídány s dobře napsanými a trefnými dialogy, krásné prostředí, mytologie, barvy kombinované s temností, skvělé postavy, hudba, symbolika, podmanivost, vypracovaná těla…oukej už se trhám ze řetězu, jo, dám tomu 5*.

Infinity war- nic tu psát nebudu, vám ten dalekosáhlý rozbor nestačil?

Deadpool 2

NeMarvelovka od Foxů, na kterou jsme všichni čekali jako na smilování, protože eRko je něco, co v MCU chybí a co komiksový svět prostě občas ke svému štěstí potřebuje. Masivní marketing předkládal spoustu velkohubých keců, jak bude všechno větší a lepší, což je u dvojek standard, který se ne vždy ovšem musí povést a po druhých Kingsmanech jsem měla z takové deskripce trochu strach. Naštěstí Deadpool je prostě značka, které nemůže uškodit jakákoliv šílenost, protože pokud znáte první díl, nic vás moc nemůže překvapit, jediný problém by mohl být stejný jako u Kingsmanů- nuda. Je pravda, že některé části byli trochu unylé, celým filmem překvapivě procházela nečekaně uvěřitelná romantická linka, která prostě hrdinu tohoto typu zásadně zvedá na lepší a zajímavější level, protože uvědomit si, že je to v některých bodech pořád ještě trochu normální člověk, by časem mohlo začít být těžké. Ostatní charakterové rysy drží Reynolds na klasické úrovni a filmu také hrozně pomáhají všudypřítomné meta-prvky, dovedené do extrému. Reference na všechny možné Marvel i DC charaktery, zmínky Star Wars, narážky na X-meny, to už je samozřejmě skvělý bonus. Dalším silným tahem filmu jsou nové postavy, hlavně Domino a Cable, chvilkama jsem si sice říkala, jestli není trošku na škodu dělat z tak skvělého sólového hrdiny jen jednoho člena nějakýho týmu, naštěstí scénárista dokázal udržet postavu nenásilně v popředí. U filmu se člověk nasmál, některý i poplakal, emoční rovina celkově na dobré úrovni, což je majstrštyk, páč to nedokáží mnohdy ani prvoplánové komedie či dojáky. Chvilkama jsem měla sice problém udržet pozornost a mnohé části bych přeskočila, ale to je i záležitost jedničky, která má pro mě tak nějak slabší druhou půlku a konec. Co bylo opravdu skvělé, tak bitky a hlavně- soundtrack. To, že hudba dokáže mnoho scén poslat o několik levelů výš, zjistil už James Gunn a nasadil komiksovkám určitou laťku, kterou dosud dokázal překonat pouze on, druhý Deadpool mu však zdatně šlape na paty. Tvůrci soundtracku se navíc nebáli prostřídat žánry, a to i takové, co by člověk prostě v komiksárně nečekal a dodávalo to filmu, hlavně bitkám docela jiný ráz, společně s nečekaně dobrou kamerou, ale to už je taky věc, na kterou si poslední dobou dávají komiks-filmy pozor a je to dobře. Pokud to mám shrnout, přijde mi to celé na stejné úrovni jako jednička, jo jasně, jsou tam určité věci, co jsou lepší, jiné horší, je to prostě takové, jaké čekáte. Což je přesně to, co má ten film splňovat.

P.S. Potitulkové (spíš mezititulkové) scény byly paradoxně skoro to nejlepší z celého filmu, aneb jak si Ryan Reynolds konečně udělal úklid v kariéře :D

Ant-man and Wasp

Byla jsem na tom včera a už si půlku nepamatuju. Tolik k ději. Ne, že by to bylo nudné nebo tak, spíše tam bylo tolik vtípečků a blbinek, že si prostě pamatuju jenom to. To je asi tak všechno, co jsem si zapsala, když to bylo včera. Teď je to tři měsíce a já poslední týden trávila hledáním toho filmu na netu, abych to mohla zkouknout znova. Nezkoukla. Samo o sobě to bylo zábavné, vlastně, vše, co jsem od toho čekala, v tom bylo. Hezky využili potenciálu zmenšování a vyhráli si z detaily, věnovali dostatek času vztahu mezi Hope a Scottem i mezi Hope a jejím tatíkem. Bylo to chvílemi napínavé, byly tam parádní akční honičky a scény. Myšlenka s říší kvant byla samozřejmě absurdní, ale celkově to bylo podáno tak, že to nevyznívalo ani komicky, ani nereálně. Takže vlastně to byla super marvelovka. A to je ten problém. Marvel už má za sebou tolik filmů, že je čím dál těžší být originální. Každý hrdina má něco specifického, co u jiných neuvidíte, ale příběhy a zpracování se příliš neliší. Proto třeba právě Black Panther vystoupil z řady a proto Ant-man ani trochu. Výhoda je přidání nové ženské hrdinky a rozhodně zajímavý konec, skvěle odkazující na Infinity War a nastiňující špatně řešitelný problém. První díl ještě tu originalitu měl, druhý už se zase jenom snažil dorovnávat. Pokud má někdo Ant-mana extrémně rád, bude ho to bavit asi víc. Pro nás ostatní se tytéž věci začínají okoukávat. Na druhou stranu, o to víc se pak člověk těší, až se Ant-man zapojí do týmu, protože ty rozdíly jsou viditelné právě až s porovnáním s druhými. Závěr? Bylo to fajn a příjemná oddechovka, ale asi nic víc. Jo a Michael Peňa a jeho společníci jsou zase nejvíc TOP postavy :D 

Bonus- Venom

Tom Hardy je teda pořádnej schizofrenik, to vám povím, jen škoda, že u toho neukazoval i svoje tělo, pak bych možná ta čtvrtá hvězda byla víc oprávněná. Ale znáte mě, já mám pro něj slabost a vůbec, bylo to vlastně docela překvápko. Čekala jsem hlubokomyslné dílo, ve kterém se bude hlavní hrdina snažit řešit problémy, které vycházejí z toho, že má tu největší tasemnici na světě a bude řešit se svým druhým já konflikty typu: ,,Ty vole, nezabíjej lidi“ a bude ho to měnit a v divákovi to celé bude vyvolávat vážná dilemata. Záporák možná nebude potřeba, ideál by byl někdo, kdo se bude snažit hlavního hrdinu odstranit jako hrozbu, jelikož nebude chápat, co se vlastně děje, třeba nějaký šílený novinář nebo policista. Jo, nečetla jsem komiks, ale tipuju, že něco podobného se tam muselo objevit, pokud byly ty náznaky Venoma ve třetím Rimiho Spideym správné. Ale PROSTĚ SONY z toho udělalo komedii s jasnými prvky marvelovek, takže se buď Soňáci opičí nebo jim ta spolupráce leze na mozek. Dřív se mluvilo o temném ději a o R-ku, pak si možná dal někdo dvě a dvě dohromady, nařídil přetáčky, všechno změklo, krvavé záběry schovali za roh, nadávky zjemnili a pohádka o zlém mimozemšťanovi, který chce zabít lidstvo a hodném mimozemšťanovi, který se skrze pochopení lidských citů a povahy rozhodne lidi chránit, je na světě. Půlku filmu se řežete, čtvrtinu zabere jedna motorkářsky-automobilová honička a poslední čtvrtku koukáte do digitální změti. A v tom všem je Tom Hardy, jako vždy přirozený, roztomilý, nevtíravý, obyčejný, a přitom excelentní a vůbec není divné, s jakou frekvencí se zamilovávám do herců. Takže shrnutí? Záleží na vašich očekáváních, pokud čekáte to, co to mělo být a není, budete zklamaní a pokud čekáte přesný opak toho, co to mělo být a není nebo ještě lépe nečekáte nic, tak třeba z toho úplně znechucení nebudete. Tu poslední větu jsem zvládla za střízliva, vy?

Seriály

Na to, že letos vyšel Iron Fist a Defenders, na to, že vycházela druhá půlka páté řady Agentů a oznámili jejich pokračování a na to, že jsem stále neviděla Jessicu Jones a Luka Cagea, mě teda seriály Marvelu letos moc netankují. Ne, že by se mi do nich nechtělo, spíš se mi nechtělo do seriálů obecně. Ale vyšel ještě Punisher, kterého jsem náležitě ocenila v Recenzích na jednu větu č.III a třetí řada Daredevila, kterou jsem sice ještě neshlédla, ale za to teď jedu předchozí dvě řady, abych se navnadila. A ano, znova jsem se zamilovala do Charlieho Coxe. A ano, celý tento odstavec jsem napsala jenom kvůli této informaci.

Závěr

Ještě jsem chtěla přidat animák Spider-man: Paralelní světy, ale tak nějak jsem nestihla na to jít. A chci tento článek konečně uzavřít, tak třeba příští rok. Nebo napíšu recenzi zvlášť. Nebo se na to vyseru.

Celkově, jop, byl to fajn rok, jenom si nejsem jistá, jestli jsem byla ze všeho tak nadšená, jako třeba rok minulý. Možná to má co dělat s tím, že Infinity War bylo přece jenom trošilililinku v něčem zklamání, možná proto, že prostě potřebuju napřed vidět čtvrtý díl Avengers, abych to celé pořádně docenila. Možná za to může i vyhazov Jamese Gunna a nebo to, že Disney ohlašuje jednu minisérii za druhou a já se bojím, aby z toho nebylo víc kvantity než kvality a z druhý strany Netflix ruší Defenderovský seriály, z nichž třeba Daredevil vydá kvalitou za několik celovečeráků. Ale nebudu si tu stěžovat a budu se prostě jenom těšit na příští (hehe, tento) rok. Protože nás čeká Avengers: Endgame (ano, to má být ten název, co nám vytře zrak) a taky nový Spidey točený i v Praze a s Jakem Gyllenhaalem jako záporákem. A taky Captain Marvel jako zadostiučinění za malý počet superhrdinek. A v lednu druhá řada Punishera. Tak snad to bude všechno aspoň trochu stejně fajn, jako loni.