Madeira report část 1.

 

Měla jsem napsaný geniální úvod, jenže můj počítač se rozhodl spadnout v naprosto neuloženou chvíli a proto vám předkládám pouze stín bývalého dokonalého úvodu.

Už dopředu lituju těch, kteří si začali číst tento článek poté, co byli bombardováni na mých sociálních sítích záplavou fotek a stories z Madeiry ve stylu ,,jsem na pláži“ ,,hele co žeru“ ,,jsem v lese“ ,,jsem u moře a zakrývám si špeka, hahaha“ a podobně. Na mou obranu to bylo snad poprvé po dlouhé době, přesněji řečeno poprvé v životě, co jsem byla na opravdu velké dovolené a tím velké myslím daleko a dlouho, protože 4 hodinový let a pobyt na subtropickém ostrově je něco, co by mi ještě před pár lety přišlo nereálné. Teď mám naštěstí ale kumpána na cesty a taky nějaký ten malý penízek (ale fakt malý) navíc a můžu si turistit jak největší Rotšíld. Abyste měli kromě fotek i velmi blízkou představu o tom, jak strašně dobře jsme se těch 11 dní měli, popíšu vám to co nejvíce barvitě, jak to jenom umím.

<ukládám soubor>

Den 1. odjezd a to ostatní

Pokud se dobře pamatujete na můj článek o cestování, víte, že jsem onehdá napsala tu památnou větu, že do letadla mě nikdo nedostane. Nuž, již mám za sebou úspěšný let do Kodaně, tedy pokud celou dobu čumění do stropu a přemýšlení jestli mám blejt nebo ne, se dá nazvat úspěšným. Na zpáteční cestě u okna to bylo o něco lepší, ale pořád jsem měla pocit, že můj mozek není pevně v hlavě (i když tento pocit mívám i s nohama na zemi), ale plave někde ve vzduchoprázdnu nade mnou. Teď jsem od Matěje dostala již dopředu průpravu o tom, že když stoupáte tak musíte vyrovnávat tlak otvíráním pusy, zíváním a polykáním. S touto již dopředu velmi vtipnou představou jsem se po obligátním hodinovém zpoždění letadla nalodila, vecpala se jako správné dítě k okénku a s otevřenou pusou dokořán i přes Matějovy posměšky, že to stačí až budem stoupat, čekala na odlet.

Musím říct, že tato rada velmi pomohla a to dokonce tak, že jsem během letu zažila zcela normální stav existence až do té míry, že 4 hodiny byly neúprosně nudné a sáčky s MaM a plechovky cocacoly neúprosně malé. Pohled na políčka a lesíky mě naštěstí někde nad Pyrenejema ukolébal do spánku, byť tak 10 minutového. Nakonec už jsme koukali jenom na moře a po nekonečně dlouhé době konečně začali přistávat na údajně jednom z nejnebezpečnějších letišť Evropy, kvůli jeho krátké ploše. Byli jsme ale tak zaměstnaní koukáním z okna na blížící se ostrov, že jsme pilotův velesložitý manévr skoro nezaznamenali a dokonce mu ani jako správní čecháčci nezatleskali, i když bychom to zřejmě neudělali ani….nikdy.

Po výstupu z letadla jsme si překvapivě rychle vyzvedli naše 20kg zavazadlo, které vystačilo nám oběma na celou dobu a fakt nechápu, co s sebou někteří lidi tahaj na dovolenou, když potřebují tři až čtyři podobně velký. Jediné věci, kterou jsem litovala, že s sebou nemám, byl fén. A jednodílné plavky, ale o tom později. Vyběhli jsme ven na zastávku busu, jelikož jsme se při plánování dovolené rozhodli, že cestování busem bude lepší a zábavnější než autem, a snažili se si nepřiznat, že jsme prostě chudí a pronájem auta si nemůžeme dovolit. Během zkoumání jízdního řádu jsme pochopili, že ho nechápeme, ale naštěstí kolem zrovna jel random autobus s nápisem Funchal (čti funšal), což je hlavní město Madeiry a náš první cíl, tak jsme do něj vlezli a dokonce i úspěšně vystoupili na zastávce relativně blízko našeho ubytka. Po ubytování v mini pokojíčku s balkonem s romantickým výhledem na okna domu v zadní ulici přebitá trámy, jsme se vydali poznat Funchal. Měli jsme ještě docela dost času, jelikož na Madeiře je o hodinu míň, což jsem kontrolovala několikrát na obou našich mobilech a u rodiny v Česku, kteří mi psali, že tam je fakt o hodinu víc a já se v ten moment cítila jako největší cestovatel světa. Jako první jsme si prohlídli přístav, který vypadal jako obyčejný přístav, ale protože jste v zahraničí na dovolené na ostrově, kde je o hodinu míň, tak tady všechno vypadalo strašně neobyčejně. Třeba palmy. Palmy všude, jen tak, na každé ulici místo břízek a líp palmy.

Jak už to tak s Matějem bývá, na jídlo jsme skončili v něčem, co se jmenovalo Beerhouse, kde jsme si na první večeři dali grilovaný rybí talíř, jídlo stejně drahý, jako náš rozpočet na normální jídlo na měsíc. Nejdražší z talíře byl asi tuňák, který byl připravený na very well done a s politováním musím říct, že sušší maso jsem dlouho nejedla a bylo mi to náležitě líto. Zbytek byl ovšem famózní, hlavně všechno krevetoidního. Pivo jsme si bohužel dali jenom jedno, protože po snědení toho nejdražšího z menu jsme přestali obsluhu zajímat. Vypravili jsme se tedy do jiného pivního baru FugaCidade, kde se prodávalo spousta craftového piva a automaticky vám k němu dali brambůrky a nakládané divno-fazolky. Pak jsme si ještě rychle naplánovali další den a nechali se ukolébat prvním dovolenkovým spaníčkem.

Den 2. jak nás okradli na marketu, první šnorchlování a sahání Ronaldovi na šuldu

Posnídali jsme velmi tvrdý toast s mini-máslíčkem a marmoškou a říkali si, že ,,snídaně v ceně“ nemusí být vždy úplně podle evropských představ. Na pití bylo připraveno ,,fruko“ a v lednici jsme objevili i jogurty, přesně vypočítané na počet dní ubytování. Pro člověka, který neholduje sladkým jídlům, jako třeba mě, to bylo tedy spíš slabší.

Dnešní den nás čekala návštěva místního proslulého farmářského marketu, který slouží k okrádání turistů a následně koupačka v moři.

Při procházení marketu jsme si hlavně řekli, že se nesmíme nechat napálit touhle turistickou pastí a nekoupit nic co nechceme, proto jsme pak oba jakožto silné osobnosti stáli u jakési ženštiny, která po ,,wér ár jú from“ zažila krátkodobé vyčerpání mozku přemýšlením kde je do hajzlu,,ček repablik“ a následně nám strkala k nosu různé ovoce, ze kterého jsme cítili víc její cigaretové prsty než vůni ovoce. I když možná to nebyly jenom cigarety, protože jsme zažili krátké zatmění a najednou stáli s pytlíkem plným ovoce tak drahého, že by nám to vyšlo opět na další měsíc normálního jídla. Doufaje, že bude aspoň dobré, jsme se do něj pustili a zjistili, že není moc dobré. Respektive, pár věcí, které ani nevíme jak se jmenují, protože podle tý ženštiny se všechno jmenovalo ,,swýt“, i když sweet z toho byly asi jenom dvě a půl, bylo docela jedlých. Jestli vás ale můžu něčeho uchránit, tak plod monstery je totální pí*ovina a kdokoliv to nazval ovocem by se měl chytit za ruku s tím, kdo to nazval ,,swýt“ a odejít spolu do prdele. Je to takový ananas zbavený sladkosti, šťávy a života, chutná to jako hořké tvrdé nic a už nikdy v životě to nechci vidět ani slyšet.

Dolní část marketu byla rybí a my jenom smutně koukali na čerstvé ryby s vědomím, že je nemáme kde klohnit.

Zlatem a diamanty posázené ovoce jsme si ochutnávali již na pláži. Tady je na místě popsat, co na Madeiře znamená slovo pláž. Je to vulkanický ostrov se spoustou kamenů, které jsou všude, tedy hlavně na pláži. Bílý jemný píseček si můžete nechat na Itálii, na Madeiře si užijte masáž nohou při vstupu do vody a masáž zad při ležení. Naše pláž byla vůbec specifická, byl to totiž kus betonu se schodama do moře, kde se ale prokazatelně leželo líp jak na těch šutrech. Naším úkolem bylo naučit mě šnorchlovat a přímo u betonopláže se nacházelo pár skal, trčících z vody. Poctivě jsem zopakovala vše, co mi Matěj předvedl, takže naplivání na brýle apod. a zanořila poprvé hlavu pod vodu. Řeknu to asi tak. U moře jsem do té doby byla pořádně asi jenom 2x (v Kodani jsme na něj jenom koukali, takže to nepočítám) a vždy se můj pobyt omezil na ,,juhů, ono to má vlny, pojďme v nich skákat“. Teď jsem zjistila, že jít k moři jen plavat je něco jako slízat krém z povrchu dortu a zbytek nechat nedotčený. Jako jo, sice je to dobrý a každý má ten krém rád, ale ten zbytek, to, co je pod povrchem, je úplně něco jiného a nového. Za předpokladu, že je ten dort dobře udělaný. Já teda moc nemám ráda dorty, respektive, mám ráda hlavně ten krém a to suchý moc ne. Není to moc dobrý přirovnání pro lidi co nemají rádi dorty. Možná bych to mohla přirovnat spíš k tiramisu. Každý má rád tiramisu. Ale to je fuk, můj blog čtou inteligenti a ti to pochopí. Pod hladinou je to prostě úplně jiný svět. Najednou vidíte všechno pohledem ryb z Hledá se Nemo, akorát z toho nemáte to trauma. Viděli jsme spousty ryb, které byly pro Matěje nudný a pro mě jakože ,,cožééé, tahle ryba je barevná“ ,,tahle ryba tvoří super hejna“ ,,omg tohle vypadá úplně exoticky, to je něco spešl“. Ale viděli jsme i kraba poustevníčka, milion hvězdic a triliardu ježovek, což mě náležitě děsilo a každý jejich trn jsem vnímala očima i vzdáleně v představách hmatem a zažívala jsem paniku pokaždé, když jsem se k nim ocitla blíž jak na dva metry. Jelikož jsem plavec asi tak jako astronaut, zažila jsem několik ,,pomoc topím se“ fází, kdy jsem se panicky vynořila na hladinu, že nemůžu už dýchat, přesto, že jsem dýchala ve vodě šnorchlem a nad vodou...no...pusou i nosem, takže klidně jsem si mohla vyndat i šnorchl….byla jsem nad vodou!!! Ale holt poprvé setkání s druhou planetou uvnitř planety je ohromující a moment, kdy jsem poprvé viděla, že cca 6 metrů od břehu najednou moře padá do regulérní hloubky, pro šnorchlistu tmavě modré prázdnoty, ve mně zůstane asi na věky.

Na betopláži byla i sprcha a záchody, takže řádně vymoření a očištění jsme se vydali dále poznávat Funchal. Jelikož naší životní vášní je profesionální alkoholismus, rozhodli jsme se pro prohlídku místní vinařské budovy. Víno na Madeiře má samozřejmě kůl příběh, který předkládá lidi v nevimjakym století, kteří poslali víno někam do prdelky přes půl světa, ale protože tehdejší PPL fungovalo ještě hůř než teď, tak se jim jedna várka pracně vyrobeného vína vrátila zpátky. A oni, jelikož jsou to naprosto správní alkoholici a my je za to moc ceníme, se rozhodli víno, vezené dva roky po moři v totálním vedru v dřevěném sudu, ochutnat. Z epidemiologického a lékařského hlediska odvážní to lidé, ovšem zjistili, že to víno je popí*i dobré a začali ho vyrábět schválně. Co si budem, chutná to stejně, jak to zní, tedy je to sladká hroznová voda, čím starší, tím brutálnější a samozřejmě je to náležitě výborné. A taky úměrně tomu drahé. Jenom nedoporučuju pít ty 3-letý, to chutnalo jak sojová omáčka.

Lehce ovínění jsme se vydali přes sedmero ulic a desatero parků projít Funchal až k muzeu Christiana Ronalda, fotbalisty, který se ve Funchalu narodil a je to jediná známá osobnost, co tu mají a proto se ji kromě muzea rozhodli vyzdvihnout nádhernou sochou. Protože fotbalistu lze nejlépe vystihnout sochou, která stojí jako člověk u zdi na popravě s ksichtem jako z laciného komiksu ze 60.let. Samozřejmě jako každá turisty často navštěvovaná socha měl i Ronaldo úplně vyleštěný ruce a rozkrok. Samozřejmě, že jsme si taky šáhli. No, a jelikož jsme ti zbohatlí túristi z kontinentu, zašli jsme si do restaurace na přílipky, které jsme sice viděli všude v moři, ale bez páčidla na ně nemělo cenu ani koukat, dále místní maso na špízu (chaluhu na špízu neměli*) a grilovaného platýze a po celou dobu pomlaskávání přemýšleli, za co budem žrát a existovat další dny a dalšího půl roku.

Večer byl velice zábavný, jelikož vedle nás bydlely nějaké francouzské ženy, které se jaly v deset večer řešit rodinné spory velkolepou hádkou, napřed s nějakým mužem přes telefon a pak i spolu navzájem a nejlépe ještě na chodbě přes dva pokoje. Možná to nebyla hádka, ale pokud bych si měla ten příběh snažit domyslet, tak mě nenapadá co jiného řešit tak nebývale hlučným způsobem. Jejich asi hodinu a půl dlouhý koncert utnul až Matěj, který hlasitým dupotem oznámil svůj příchod ke dveřím, aby je následně teatrálně rozevřel a rozcuchaný a jen v trenkách na obě ženy na chodbě udeřil, že jsou ,,fu*king loud“ a opět teatrálně zabouchl, načež se již do zavřených dveří ozvalo tiché ,,sorry“ a ženy se přesunuly na pokoj s tím, že si aspoň pouštěly až do dvou do rána hudbu z mobilu bez sluchátek. Na zítra si musíme koupit na večer více alkoholu.

3.den první leváda a nejhorší nápad v historii turistiky

Třetí den jsme se rozhodli jít první levádu. Jedná se o systém zavlažování suchých míst Madeiry a to tak, že vemete vodu ze všech přirozených toků a svedete ji do malých kanálů křižujících zemi. Jelikož se podél kanálů často chodilo, vytvořily se zde cestičky, na které se pak posílají turisti. My se napoprvé rozhodli jít Levádu Serra do Faial, což v překladu znamená, po rozdělení slov něco jako bukové pohoří, ale možná taky ne. Buky tu teda moc nebyly. Ráno jsme po asi dvou hodinách vyznávání se v jízdním řádu vybrali spoj společnosti Horários, který nás měl dovézt do Camachy, nedalekého města. Po trapasu stylu ,,plíz tú adults tu kamača….ehh...kamaša“ jsme nastoupili i vystoupili zcela správně a nastoupili na levádu. Cestou jsme míjeli hlavně obří kapradiny, z čehož jsem já, skoro-paleontolog (o mé vášni k dinosaurům jsem někdy psala? Možná tady?) byla úplně nadšená a k tomu ještě asi tak dalších milion druhů kytek. Potkávali jsme taky jednu ještěrku za druhou a z internetu zjistili, že krom ještěrek, importovaných hlodavců a králíků a trochu hmyzu, tu nic jiného ve volné přírodě nežije. Tak si zoolog a veterinářka povzdechli, proč nejsou radši botanici a šli dál. Matěj sice cestou lovil nějaké pavouky, ale většinou to byla námaha pro nic moc. Z levády jsme se ve městě Choupana přepojili na Levadu dos Tornos, což k mému překvapení znamená něco jako soustruh?? (jakože what?) a připojili se až na cestu k hoře Monte, tyčící se nad Funchalem. Trasa trvala asi 10 km a my byli jako čiperky, takže jsem se rozhodli ušetřit 12 éček za lanovku (za každého, pozn.aut. aneb za 24 éček máme v pivotéce 4 piva a ještě plechajzníky domů) a sejít to dolů pěšky. Dolů. Po asfaltu. A když říkám dolů, myslím tím, že cca hodinu a půl jste neměli chodidlo ve vodorovném směru, což zcela nepřekvapivě bolí jakože hodně. Ke konci cesty jsem po zkoušení chodu pozpátku, v serpentinách, po patách a po prdeli byla rozhodnutá, že si na místě sednu a zůstanu tu do dalšího dne až pojede autobus, nebo zaplatím 2x víc jak za lanovku a pojedu taxíkem.

Po příchodu na hotel a půlhodinovém čumění do zdi a přemýšlení, jestli může člověk žít bez chodidel jsme se vydali do města na večeři s tím, že to bude tentokrát něco levnějšího. Všude po městě byly u restaurací cedulky Pizza, které vypadaly podezřele stejně, ale my toho nedbaje jsme si sedli do jedné z takových restaurací. Pizza zde stála asi 12 éček a ještě jim půlka z nabídky chyběla. No dobře, chyběla jenom tuňáková, ale zrovna tu my chtěli, takže tak. Dali jsme si teda něco a doufali, že to bude fakt NĚCO. Bylo to nahovno. Pizza byla jasnej prefabrikát z mrazáku, tlusté těsto, široký okraj, typická mrazáková chuť a velikostně asi jako pětikoruna. Hlad jsme zahnali, ale odcházeli jsme jaksi nedopizzovaní. Večer jsme strávili vymýšlením programu na další den a vymysleli jsme prd.  

4.den flákání po Funchalu

Jelikož byla neděle a jízdní řády autobusů byly ještě nelogičtější než kdy dřív, v záchvatu nasranosti jsme si vzali plavky a namísto ,,pojedeme někam do hor“ jsme se vydali kam nás nohy ponesou. Napřed nás nesly dolů k moři, kde jsme zjistili, že městem projíždí závod na kolech a na každém přechodu jsme měli osobního pana policistu nebo pana brigádníka, kteří nás bezpečně převedli a nebyli jsme přejeti kolem. Pak jsme se vydali podél pobřeží, od kterého se ale časem všechny chodníky odpojily a vedly nás čtvrtí plnou hotelových komplexů se vším pozlátkem, které takové hotely nabízí. Uvaděči před vchody, recepce osázené zlatou barvou, vyleštěné kachličky, obrovské balkony a obligátní bazén plný důchodců a dětí. On ten náš kamrlík je tak nějak prostě osobitější a kouzelnější. 

Hotely za chvíli skončily a my se zase dostali k cestě u moře, která nás navedla na další pláž. Opět betonovou. Opět zde vedly schody do moře a notný kus po moři odsud trčela z moře ostrá skála, kterou Matěj už zdálky prohlížel nadšenýma očima. Když mi Matěj řekl, že mám k tý skále doplavat, přemýšlela jsem, jak moje i jeho rodina vezme fakt, že jsem se s ním rozešla kvůli něčemu takovému. Ale jelikož jsem se rozhodla, že se ničeho nebojím, ani novinových článků o tragickém utonutí češky na Madeiře, řekla jsem si, že to zkusím. Dle Matěje to byl ke skále ,,jeden 50m bazén“, dle google map cca dva takové bazény a dle mě 10 kilometrů. Vlezla jsem do vody, nasadila si brýle a šnorchl, ponořila se, uplavala tři metry, natekla mi voda do brýlí a já za hlasitého teatrálního kuckání vystrčila hlavu a jala se nadávat Matějovi. Ten už ale začínal druhý bazén, tak jsem s hlavou nahoře pádila skrz vlny a světe div se, doplavala jsem opravdu až ke skále. Zde jsem dostala od Matěje sprdunk, proč neplavu se šnorchlem a já celá vyklepaná se mu snažila mou lapálii vysvětlit zatímco jsem nohama hledala kámen, na který si stoupnout a zároveň panicky na Matěje řvala, zda tam dole není ježovka. Zatímco jsem se palcem jedné nohy a malíčkem jedné ruky držela kamenů, zbytkem končetin jsem se snažila neuplavat a spravit si brýle. Do toho mi zněly Matějovy poučky a na hlavu mi útočil racek, kterému ječící lidská samice budila vajíčka v hnízdě ze spaní. Když bylo vše na svém místě, zanořila jsem hlavu pod vodu a veškeré chmury zmizely. Obeplavali jsme skálu dokola a užívali si bohatý život, který kolem ní bují. Po návratu zpět k pláži (ano, uplavala jsem tu ohromující vzdálenost 2x), jsme se vydali ještě kus po pobřeží abychom došli až k místní ,,opravdové pláži“ tedy dlouhému kusu svažitého pobřeží s trochu menšími kameny, než jsou jinde. Na jídlo jsme se zastavili v restauraci Red Car, kterou jsme náhodou potkali. Bylo to bistro laděné v americkém stylu a měli tu taky super americké burgery. My normální jsme si dali obyčejný cheeseburger, ale Matěj si objednal triple cheeseburger. Už když to vyslovil mi bylo nevolno, a když to pak viděl, bylo nevolno i jemu. Chuťově to bylo samozřejmě super, ale tři masa, to už je nálož kterou ani on nesněd. Každopádně pokud se někdy ocitnete ve Funchalu, tak určo zajděte.

Klasický večer strávený popíjením v beer baru a následně na balkoně našeho pokojíčku byl předzvěstí našeho následujícího velkého výletu.

Ale o tom zase příště.

Heh, jo, má to druhý díl. Možná i třetí.

*tak schválně, kolik a jaký reference na animáky jsem už zmínila? :D