Vzpomínky na střední- Kronika

Jenom jsem ten šuplík pootevřela a už mi vylítlo obočí metr nad hlavu. Takový brajgl můžu mít jenom já. Nevím, jestli nemám hledání sešitu raději rovnou vzdát. Pomalu zajedu rukou mezi papíry a vytáhnu celý štos. Cítím, jak mi ujíždí z ruky a já se nadechuju na vypuštění nadávky. Zezdola hromady mi z rukou pomalu sjede tlustý sešit a rozplácne se o zem. Nadávku zarazím v půlce slova a nevěřícně koukám. Inkriminovaný sešit válející se na zemi je naše středoškolská kronika.

Já ani nevím, kdo dostal ten nápad. Prostě jsme si s holkama na intru koupily sešit (s koníkem na obalu 😊 ) a začaly do něj psát různé ptákoviny. Když jí listuju, z očí mi tečou slzy od smíchu. Kronika obsahuje hlášky, obrázky, pomluvy učitelů, zážitky ze školy nebo z vycházek do útulku. A já si díky ní vzpomenu na pár momentek ze střední školy a zároveň se pobavím našimi literárními schopnostmi.  Snad se holky, Ivson a Prcek, nebudou zlobit, když sem pár věcí odtajním.

Ach ti pejsci! Ti byli naším společným nejoblíbenějším zvířátkem. Ale protože naši pejsci byli doma a na intru pejsek z nepochopitelných důvodů být nesmí, našly jsme si tak trošku alternativu. Dost pravidelně a hodně často jsme začaly chodit do místního útulku v Čápce a brát tamní opuštěné duše aspoň na procházky. Střídaly se tam tenkrát dvě paní, jedna hodná (v deníku zaznamenaná jako ,,ta lepší baba“) a druhá ďábel z pekel (,,ta blbá baba“…a další, horší názvy, promiňte madam). Ta hodná nám nechala vždy vybrat pejska, jakého jsme chtěly (ty velký), pokud bylo možno s ním jít ven, a ještě se na nás dovedla usmívat za každých okolností bez řečí kolem. Ta druhá nás vždy nechala stát před bránou a následně nám dovedla ty nejmenší, nejhloupější nebo ty s nejhoršími zlozvyky. A ještě nám s nasraným obličejem oznámila délku pobytu venku a plno dalších pouček. Stejně jsme s pejsky bývaly venku dlouho, ať byli jacíkoliv. Těm malým jsme říkali ,,klacíky“, už ani nevím proč. Vystřídaly jsme jich spoustu, všech velikostí, plemen, povah, ale stejně tam byli někteří, jež nám prostě víc přirostli k srdci. Jmenovitě třeba Ramír, Rex, Gulliver, Floxa a samozřejmě, Kima. Někdy jsme chodily dvě, jindy tři, párkrát jsme přemluvily i víc lidí z intru nebo ze třídy. Zkoušely jsme nové trasy, i když jich moc v okolí města najít nešlo, využívaly vše, co nám ten kousek světa nabízel, abychom jim i sobě zpříjemnily život. Nikdy jsme neměly žádný problém, všechny pejsky jsme vrátily v pořádku. Ale tak nějaká příhoda se taky najde. Jednou jsme pejsky koupaly v řece, tím stylem, že jsme spojily všechny vodítka do jednoho dlouhého, aby pejsek mohl doplavat dál a ostatní zatím držely za obojek. No a ten můj kulišák se tak těšil, až přijde na řadu, že se mi vysmekl a já sledovala, jak si vesele plave dál od břehu, do středního silnějšího proudu. Začali jsme na něj vesele volat jménem a lákat ho zpět. Naštěstí poslechl a průser se nekonal. V kronice máme nejvíc článků asi z právě z útulků, tak jsem vybrala pár zápisků, vět či hlášek, co se mi líbily.

Jedny z popisů té horší baby: ,, (…) přicházející ženu s postavou vrátné důchodkyně a náladou asi jako Snape při mytí vlasů.“ Nebo: ,,Jely jsme vstříc studeným čumáčkům. První čumák jsme viděly už při pohledu na tu babiznu.“

Nebo popisky pejsků, co jsme dostaly nebo potkaly.

,,Dostaly jsme psy velikosti křečka….“ nebo ,,Potkali jsme psa, co štěkal jak po heliu..“ nebo ,,Měli jsme psa č.1 Floxu, psa č.2 Ivetu, psa č.3 Krapa a psa č.4 nevím. Psa ,,nevím“ jsem měla já.“ (Já)

Někdy i trošku ironicky:

,,Dostaly jsme PSY? No já nevím, bo sme je chvilu měly na dlani a pak nám spadli na zem a už jsme je nemohli najít. A Ivson na ně šlápl.“ (Prcek)

Věcné poznámky jako:

,,Nejlepší je soutěž, kdo se na procházce nejdřív vysere. Teda, myslím psy, samozřejmě!“ (Já)

Dalekosáhlé popisy našich vycházek.

23.4.2008 Šli jsme do útulku. Byli jsme v útulku. Přišli jsme z útulku. Tak.

Ale procházky nebyly jediná věc, co jsme do deníku zaznamenávaly. Vlastně ani nechápu, jaký měl být hlavní účel kroniky, jelikož některé věci byly až zarážejí a bez hlubšího smyslu, což bylo právě to nejvtipnější. Některé popsané storky by snad ani neměly spatřit světlo světa, například lámání prstu, popisované v mém článku o úrazech nebo naše řešení talířové otázky. Jo, občas jsme si donesly večeři na pokoj (,,Ano, fakt ty talíře vrátíme!“), ale byly jsme zdechlé je vrátit, jednodušší bylo, je prostě vyhodit. Něco mezi krádeží a ničením cizí věci, nom, a my to ještě bez jakékoliv bázně popíšeme v kronice.*

Při čtení jsem se ovšem jenom nesmála, nýbrž občas se i krutě styděla. Přesněji řečeno, u toho článku, který jsem se snažila napsat v angličtině. Rozumějte- neumím anglicky. Teda, neuměla jsem, teď aspoň vidím, jaké hloupé chyby jsem tam dělala. Prcek mi je ve vší slušnosti opravila tou nejzářivější červenou, co našla, kdyby to bylo jako málo trapný. 

Ale našly se i jiné jazyky, třeba když jsme prožívaly období Harryho Pottera, jednu ze zpráv jsme napsaly v hadím jazyce. Prostě něco stylu: ,,Sss, ssss s sss. Ssss sss, sssss.“ Akorát u toho nikde nebyl překlad. CO jsme to tenkrát napsaly!?!! Tipuju, že jsme předpokládaly, že si to budeme pamatovat. Kdybych věděla, že si jednou nebudu pamatovat ani to, co jsem měla dnes k snídani, heh. **

Když už jsem u toho HP, narážek bylo plno, ale největším pokladem jsou dopisy, kteréžto jsme si regulérně s Prckem posílaly v hodině a já si je pečlivě založila do kroniky. Tenkrát jsem byla Luciusa Malfoyová, ona Voldemortka a spřádaly jsme, jak zabijeme všechny mudly a takový ty klasiky. V hodině. Ve škole. Ty dopisy měly klidně třeba 2 A4. Pokud by nás nachytal nějaký učitel, myslíte, že by nás zavřeli do blázince rovnou nebo až po vyšetření? :D Myslím, že rovnou, když si vybavím článek o toaletním papíru. Pokusím se ho elegantně shrnout. Bylo to víceméně o tom, jak jsme chudé a líné k tomu, a nejsme schopné si kupovat toaleťák a jak ho sháníme po ostatních pokojích nebo musíme vypotřebovávat papírové kapesníčky, načež nakonec zjistíme, že jej můžem kupovat cestou z útulku, kde je Kaufland. To má prostě smysl.

Zajímavé nebyly ovšem jenom obsahy, ale taky třeba stylistika článků nebo, jak jsem psala výš, jejich celkový dojem a účel. Třeba hlubokomyslné věci jako to, kdy se jaký učitel škrábal na prdeli nebo měl vylisované přirození v riflích. Mnohdy opravdové skvosty, které bych nevymyslela ani teď, a to už mám něco napsáno.

Třeba některé začátky článků, kupříkladu: ,,Toho dne bylo polojasno, místy se sněhovými přeháňkami“ nebo: ,,Čas se pomalu vleče, básník by řekl, že teče jak sopel.“ nebo oblíbené: ,,Tudíž.“

Dále se objevovaly velmi důležité popisy: ,,Po té, co jsme došly na intr jsem šla spat. A Lucka mě nevzbudila. Tož jsem se vzbudila sama. A pak nám ujel autobus, bo jsme chtěly jet do útulku. Tak jsme jely jiným.“ (Prcek)

Jasné známky retardace: Ivson zoufale kouká do krabice s vánočním cukrovím: ,,To cukroví je nějaký cukrový“  Lucka:,, To nechápu.“

Nervy-drásající stížnost: ,,No a sedím tu a píšu tento článek, místo abych se učila mikrobiologii, kde to mám mezi 1-2!“ (Já)

Některé z článků doprovázela i názorná demonstrace, třeba jednou jsem vytrhla Prckovi zpod hlavy polštář, žel bohu, i s trsem jejích vlasů. Načež ona tuto událost ihned zaznamenala do kroniky a k tomu přilepila i onen vlasový chumáč.

Pokud jste pozorní čtenáři, mohli jste najít také plno poznámek pod čarou, na okrajích, bezúčelné věty vsunuté mezi text jen tak, bez zjevné návaznosti. Nebo vyloženě věci z nudy, třeba: ,,Chtěla jsem něco napsat, ale už nevím co.“

Jednou, v těžkých časech, kdy nás Prcek opustila, jelikož si pořídila psa a bydlela s ním doma, zůstaly jsme s Ivsonem samy a přiřadili k nám nějakou fiflenku z nižšího ročníku. Tak se deník začal plnit popisy našich naschválů, jako když jsme jí vystříkaly celý Playboy z okna, na naši obranu- byl pěkně smrdutý. Nebo jsme nastříkali na zem lak na vlasy a leštily jej tak dlouho, až z toho bylo nejhladší kluziště na světě. Jaké bylo naše zklamání, když naše oběť mírné podklouznutí ustála i v pěti-centimetrovém podpatku. Ale šikana to nebyla. Kdybyste tu holku znali- co zaseješ, to sklidíš 😉 A taky jsme ji pomlouvaly přímo před ní. Tedy, tím způsobem, že jsme si kroniku posílaly z postele na postel, zapisovaly své myšlenky a tímto způsobem si ,,povídaly“. Za bujarého smíchu, takže to vůbec nebylo nápadný.

Jindy podobně popisujeme, co se děje, s časovým rozpisem. Třeba:

18:50 Ivson na mě hází špinavý kapesník

18:57 Ivson poprskal zem vanilkovým rohlíčkem

18:58:59 Ticho

18:59:01 Smích

19:00 Za pomocí zvuků lampičky, židle, propisky a flašky vytváříme hudbu k zpříjemnění atmosféry

Taky mě docela rozesmálo, že taková ta věc, co se mi děje stále, že neumím zapisovat souvisle své myšlenky, se neděje jenom mně. Třeba v Prckových článcích se objevovaly zajímavé myšlenkové pochody: ,, (…), tak ji umlátím tyčou a šlápnu jí na hlavu! Večer jsme byly na kulečníku a bylo to fajn.“

A pak také plno hlášek, pro příklad:

-Prcek: ,,On mi napíše ,,fuj“ když mu po ránu pošlu rozpitvaný prase. To nechápu.“-

-Ivson: ,,Ježiš to je stará písnička. No aspoň je tam něco nového.“-

-Prcek: ,,Píše se Tichomoří s velkým Ť?“-

-Ivson čte v encyklopedií psů: ,,Má ocas visící jako pštrosí péro. Hm, já myslela, že pštros má kloaku.“-

-Ivson: ,,Poslední úterní večeře.“ Já:,, Ale je pondělí.“ Ivson: ,,Co, to už je úterý?“-

-Prcek: ,,To nebyla Anglie, ale Velká Británie!“ Ivson: ,,Není to to samý?“ Prcek, zcela vážně: ,,Aha.“-

A taky spouuuusta přenádherných ilustrací :)

Co na to všechno říct? Mám ze střední fotky, sešity, vzpomínky, ale toto je unikát. Tenkrát nám to připadalo prostě jenom vtipné, ale zpětně jsem za to hrozně vděčná. Když kronikou listuju, vybavuju si nejenom ty události, ale i okamžiky, když jsme to psaly a pak si to navzájem četly. Když se nám stala nějaká vtipná příhoda, vyslovily jsme vtipnou hlášku nebo nás něco zaujalo, vždycky následovala věta: ,,To musíme zapsat do kroniky!“ Samozřejmě, hodně věcí nemusí dávat náhodnému čtenáři smysl a na některé souvislosti jsem si ani já nevzpomněla, ale to už patří k tajemství přátelství. Kronika u mě bude vždycky v bezpečí a budu ji opečovávat pro příští generace, nakonec ji pošlu někam do muzea, kde bude ve vitrínce s vlastní ochrankou. Čistá pravda.

Na úplný závěr, víte, jak jsem psala článek o chmelové brigádě? Zde je k tomu ještě krátký popisek, inspirovaný seriálem Kobra 11:

Jejich revírem je chmelnice.

Jejich tempo je pomalé.

Jejich nepřítelem jsou drátky, počasí a chmel.

Studenti z řádku 11 pracují ve dne v noci.

Jejich úkolem je namotávat chmel.

(K umocnění zážitku si poté začněte broukat znělku ze zmíněného seriálu).

* a na blogu, debile- hej nikdo ho nečte!- aha, to je fakt

** nesnídám