Agentka S.H.I.E.L.Du 2/3

Než začnete číst, připomeňte si první díl.

Díl druhý: Dlouhými chodbami k zážitkům

  

Plesk. Nesnáším, jaký zvuk ten mop vždycky udělá, když ho plácnu na zem. To je na těch kancelářích naprd, nedá se do nich vjet čistícím vozem, tím na chodby, na který navíc ještě nemám papíry. Nevím, kdy a jak že to začalo, že jsem si našla práci, ve které potřebuju řidičák na stroj na umývání podlahy? Ale to je fuk, chci je, protože takhle jsem pořád jenom ta, která může pouze s mopem do kanclů. Přitom jak jsem byla nadšená první den, jakože co? Můžu chodit agentům do jejich nor a vidět všechny ty hustý věci, co tam dělaj? Parádička. Jo fakt, paráda. Kanceláře se uklízí pouze za nepřítomnosti jejich majitele, přičemž je většinou tvoří jen stůl, židle, ňáký omrvinky jako koš, věšák a podobně, plus nějaká skříněčka, která je beznadějně zamčená, stejně jako každý šuplík ve stole. Na něm je pár nějakých psacích potřeb, kalendář většinou s překvapivě slušnými obrázky, občas nějaký bordýlek nebo vtipný talisman (jeden agent tam má třeba přesnou miniaturu Davida od Michelangela) či fotografii nějaké hnusavice nebo hnusavce. Šudlím teď jedno místo už pět minut, protože jsem se zamyslela, kolik toho mám dnes ještě udělat. Teď, po měsíci od nástupu, se už naštěstí jakž takž orientuju, ale první dny byly pakárna. Přišla jsem asi o dvě hodiny dřív, což bylo velmi brzo ráno, tentokrát už přes čip, takže na mě vrátný hodil z polospánku jenom půlkou oka, když jsem procházela hlavní bránou. Před vstupem do budovy jsem se dvakrát pokřižovala a vrhla se do víru nekonečných chodeb. Najít uklízecí místnost mi trvalo jenom hodinu, heč, tak jsem pak další hodinu čekala na ostatní. Byla nám rozdělena práce, kdy mi bylo nadiktováno nějaké patro a pak naše vedoucí ukázala na boží multifunkční vozíček, na kterém bylo plno šuplíčků a držáčků, v nichž byly různě ponastrkovány nejmožnější čistící prostředky, stěrky na okna, mop, druhý mop, třetí mop, každý jiné velikosti a tvaru, ruční vysavač na pavučiny, prachovka, hadra, druhá hadra, třetí hadra, kýbl s vodou, rukavice, které mi jsou samozřejmě velké, a ještě pár věcí, které jsem dosud neidentifikovala a stále doufám, že je nebudu nikdy muset použít. Třeba jedna z nich vypadá skoro jako paralyzér. K vozíčku jsem taky dostala stejnokroj a, ó můj bože- visačku se jménem! Vlastně jsem byla do práce docela nadšená a snažila, co to jen šlo, protože jsem očekávala, že naše vedoucí, silnější černoška s očividně hodně dlouhými vlasy, protože kreace alá drdol na její hlavě musela být těžší než její mozek, bude velmi přísná a úplně jsem si představovala, jak v bílých rukavičkách hladí povrchy a hledá na nich zrníčka prachu. Trošku mě zklamalo, když jsem ji za celý den ani nepotkala, vlastně ani na konci směny a nemohla jí tak ukázat svá okna vyleštěná tak, že jste ani nepoznali, že je v nich sklo, zem v kancelářích, na které by se dalo pomalu jíst a podlahy v chodbách lesknoucí se jako psí kulky. Což ale neznamená, že bych ze své svědomitosti ubrala a další dny nepokračovala v pečlivosti. Kupodivu práce nebyla až taková rutina, každý den jsem byla na jiném oddělení, potkávala nové lidi, ať už agenty, nebo jiná provozní povolání, jako třeba kuchařky či údržbáře, seznamovala se z různými prostředími a tajnými zákoutími, k čemuž mi dopomáhal největší svazek klíčů, jaký si dovedete představit, ač byly odlišeny barevně, stejně hledání toho správného zabralo ze začátku podstatnou část směny.

Samozřejmě jsem se stále nerozloučila s mým snem být skutečnou agentkou a nenápadně po očku sledovala procházející osoby, v každé kanceláři znova a znova zkoumala prostředí a zkoušela, zda některý šuplíček přece jenom nezůstal odemčený, všímala si detailů na výzbroji jednotek Strike, a neustále špicovala uši, aby mi neunikla nějaká super-tajná informace. Většinou to byly útržky, které mi nedávaly smysl typu ,,zbytečně dlouhá mise kvůli mléku“ nebo ,,nějaké divné zprávy z Ruska“ nebo ,,ta uniforma mi dělá divné boky“ apod. Jak jsem neustále koukala po lidech, začínala jsem si dokonce pamatovat určité tváře, toho pána, kterého jsem se první den ptala na cestu, chlápka s náušnicí, který nosil oblek s vyhrnutými rukávy, mladou slečnu, u které se nemůžu rozhodnout, zda má lepší postavu nebo rezavé vlasy, které jí v culíku sahají až po zadek, paní, která vypadá spíš jako máma od pěti dětí a já nechápu, co tu jako dělá a plno dalších, až je to k nevíře. Pravidelně, když umývám chodbu -páté patro, východní blok, odd.12- potkávám u automatu na kávu postaršího muže, který si vždycky kupuje espresso bez cukru a teď už mě začal i zdravit pokývnutím hlavy a úsměvem. To byl vlastně jeden z nejhezčích zážitků tady, konečně jsem začala mít pocit, že tu zapadám, patřím sem, do toho bludiště chodeb plného lidí, kteří žijí můj sen, mezi všechny ty tváře, jejichž kolegyní se jednou určitě stanu. Proto jsem se taky začala na toho pána usmívat a čím víc se na něj usmívám, tím víc mi úsměvy oplácí. Dnes na mě dokonce laškovně mrkl. Protekce jasná. Ještě, že nejsem líná a dokážu vstát o hodně dřív, abych se stihla i krásně namalovat, no co, uklízečka nemusí být stará, rozcuchaná, vrásčitá rašple. Můj druhý nejlepší zážitek dosud se stal asi týden po mém nástupu skoro na konci směny, když jsem znuděně tlačila svůj vozíček zpět do kumbálu, zamyšleně u toho hleděla skrz obří okno na konci chodby a přemýšlela nad tím, zda jsem na správném patře, tak usilovně, že jsem si skoro nevšimla hloučku lidí, co vyšli z výtahu. Bylo to pár agentů jednotky Strike, a když procházeli kolem mě, jen na okamžik jsem zahlédla tvář agenta Rumlowa, který, jak jsem dobře věděla, páč jsem vynikající stalker, pracuje s Kapitánem Amerikou. Rychle jsem se po skupince otočila, zda mezi nimi Steve Rogers není, ale než mi stihlo dojít, že by byl asi nepřehlédnutelný, zarazila jsem se pohledem na zadky oněch agentů. Hmm, nebylo by špatné si tu najít přítele. Ovšem, kdo by mě chtěl. V každém naleštěném zrcadle, v každém stoprocentně vyčištěném okně, na každičké podlaze umyté do dokonalosti se zrcadlil můj odraz a já měla smíšené pocity, když jsem se viděla jako uklízečka a zároveň byla hrdá na odvedenou práci.

Konečně, konečně mi končí směna a já se běžím převléci. Punčošky, nepříliš výrazné a elegantní lodičky, kostýmek, následuje kritické shlédnutí mé postavy v zrcadle a pokrčení rameny. Pak sbalím věci do kufříku, abych si aspoň cestou do/ven z budovy vyzkoušela ten pocit, nebýt jen nějaký uklizečský vzduch. Co na tom, že jsem byla vzduch pořád, jak říkám, jde o ten pocit. Nesla jsem se chodbou jako páv, schválně jsem šla tou nejdelší možnou cestou, abych potkala co nejvíce lidí. Tss, jak jsem se mohla první den tak hloupě ztratit, říkám si v duchu, ale i přesto kontroluju každou cedulku označující oddělení, chodbu, patro či blok. Zabočuji za roh a ponořena do myšlenek málem narazím do člověka, co zrovna vyšel ze dveří za rohem. K mému překvapení je to ten pán od kávového automatu. Tentokrát se neusměje a zůstane na mě zírat, až se bojím, jestli nevypadám jako mimozemšťan.

,,Páni, skoro bych vás nepoznal!“ vyjekne a vrásky na čele se mu srovnají všechny do jedné lajny. ,,Jdete už domů? Co zajít na kávu?“ pokračuje a úlisně se přitom usmívá. Není to ten příjemný úsměv jako vždy, je to úchylný a děsivý úšklebek starého chlapa na mladou ženskou.

,,No já, já...totiž to…no, jako…spěchám domů teď a…“ soukám ze sebe a moje sebevědomí je rázem v háji.

,,Tak třeba zítra po směně co?“ vypouští ze sebe dotěrně ta kreatura, zatímco se přikloní a skoro šeptem mi řekne do obličeje: ,,Když to mezi námi tak jiskří!“

Držím se, abych nevyprskla smíchy nebo pláčem, a rychle vymýšlím odpověď, hlavně aby se odtáhl dřív, než ho praštím kufrem po hlavě. Polévá mě pot a tváře mám úplně rudé. Tak úsměvy, protekce, jasně ty blbko, to by jsi nesměla narazit na úchyláka.

,,Dd…ddd…dddobře, uvidím“ vysoukala jsem ze sebe a přímo jsem viděla, jak mé myšlenky jako malí človíčci panicky pobíhají uvnitř mé hlavy a dávají si navzájem facky za to, že dopustily, abych tohle vyslovila.

,,Oukej“ řekl ten slizoun a opět na mě hodil laškovný mrk, přesně ten, co jsem si ráno vyložila jenom jako nevinný pozdrav. Fujky. Nenávidím tuto práci, tuto budovu a ty lidi tady!

Mizím, co nejrychleji to jde, skoro cítím, jak se mi v podpaží tvoří koláče potu, a tváře mi asi brzo uhoří. Vlítnu do výtahu a chci být na chvíli sama. Dveře už se skoro zavírají, když v tom mezi ně vkročí něčí noha, aby je zpátky otevřela. Kdo sem leze do hajzlu, pomyslím si a nasadím ten nejznechucenější výraz ze všech. Dveře se roztáhnou a objeví se v nich muž v modro-černé uniformě s hvězdou na hrudi a štítem na zádech. Krev mi ztuhla v žilách a kapičky potu zamrzly na místě. Rudou na mých tvářích střídá sinalá barva, když se modré oči toho muže zabodnou do mých. Kapitán Amerika. Živej. Přede mnou, ve dveřích výtahu. Vše se pak děje jako ve zpomaleném filmu. Pozdraví, omluví se za zdržení, vejde dovnitř a zmáčkne tlačítko. Přitom se usměje a já mu opětuju něčím, co v mé hlavě měl být také úsměv, ale jeho provedení bylo něco mezi šklebem a tikem. A jedeme, až moc velkou rychlostí, což mi dokazují rozsvěcující se čísla pater rychle se blížící k tomu jeho. Bělají mi klouby od toho, jak tisknu rukojeť kufříku a vůlí se co nejvíce snažím nedýchat jako parní lokomotiva. Přeju si, aby ta chvíle trvala věčně a aby měl Steve zrovna rýmu a necítil mé zpocené tělo. Neměla bych mu něco říct? Třeba: ,,Hej, sex, tady a teď!“ nabízejí mi mé myšlenky a já se koušu do jazyka. Píííííp! ozve se signál, že jsme na místě. Dveře se otevřou, on se rozloučí a odchází. Stojím tam a hledím mu do zad. Skoro mám nutkání ho chytit za ruku a zařvat: ,,Kapitáne! Můj Kapitáne! Neodcházej!“ Místo toho dál čumím před sebe a ignoruju, že se dveře opět zavírají a já pokračuji v jízdě. Znovu Píííííp!, otevřou se, pak zavřou, jedu dál a pořád koukám do prázdna. Ano, měla jsem vystoupit, ale stále jsem příliš v šoku. Další Píííp! se ozve opravdu hlasitě, což mě vytrhne z hloubání.  Jakéžto je moje překvapení, když se otevřou dveře a já před sebou uzřím tmavý prostor. Bez myšlenek na realitu vystoupím, a ještě chvíli se vzpamatovávám. Pak se konečně rozhlídnu, mé zornice se přizpůsobují tmě a já konečně zjišťuji, kde jsem se to ocitla. Sklepení. Má reakce by teď měla být asi taková, že se otočím a pojedu zpátky, jenomže něco mě zarazilo. Vzadu vidím probleskovat světlo a slyším hlasy. Spiknutí!! pomyslím si a pomalu se šourám za světlem. Nikdy bych neměla tolik odvahy, ale momentálně mám adrenalin na nejvyšší hladině a hlavně, kdybych v tomto okamžiku umřela, tak s tím nejlepším pocitem. Teď slyším hlasy opravdu zřetelně, bez obav rezolutně nakouknu za roh a k mému překvapení pohlédnu přímo do očí mé šéfové. Je zjevně překvapená víc než já, protože sklenička vína jí skoro vyklouzla z ruky. Zbytek osazenstva, tvořený údržbáři a různými neznámými lidmi, není zas tak vyvedeno z míry a lahve piva v jejich rukách se ani nehnou. Už asi chápu, proč šéfku nepotkávám v práci, taková párty ve sklepení je zajímavější než uklízení.

,,Eh, co tady…ehm, teda…děláte?“ zeptá se skoro se strachem, jako bych snad byla já její nadřízená a ne naopak.

,,Promiňte, omylem jsem tu sjela výtahem a viděla světlo, tak jsem myslela…nevím…omlouvám se…“ vykoktala jsem a přitom nenápadně couvala pryč. Šéfová však vyskočila, až jí obří drdol trhnul hlavou dozadu a přitočila se ke mně.

,,Víte, občas při vší té práci potřebuje člověk oddych“ šeptá skoro omluvně. Joo, občas, jasně, vůbec ne každý den, řeknu si v duchu.

,,Jasný chápu. Už půjdu. Nikomu to nevyzradím“ řeknu potichu s potutelným úsměvem.

,,No vy jste moc hodná a šikovná holka, prý vám to jde. Co takhle si zítra promluvit o práci, už by to chtělo papíry na uklízecí vůz a taky trochu změnu, že ano“ vyhrkne a pousměje se, myslím, že má vážně strach, abych nežalovala. 

Přikývnu a mrknu na ni. Ukážu ke dveřím výtahu a pomalu se vzdaluju. Šéfová si oddychne a s polozoufalým pohledem mi teatrálně zamává. Když vyjedu ze sklepa, spěchám ke dveřím, jak nejrychleji to jde. Potřebuju se konečně nadechnout čerstvého vzduchu a dostat myšlenky zpět do latě.  Má práce mi konečně začala nabízet zajímavé zážitky, i když je to jako na houpačce, mě to začíná bavit. Vytlačím pomyšlení na zítřejší slíbené kafe a snažím se co nejvíce vybavit si ten nádherný okamžik ve výtahu. Daří se mi to a bránou procházím s tím nejblaženějším úsměvem na světě.

Pokračování opět až se mi bude chtět.