Písmenko Ň

Slunce se opíralo do kamenných zdí domů a celá ulice byla provoněná svěžím, letním ránem. Lehký vánek si pohrával s listy stromů, lemujících silnici a v jejich korunách si prozpěvovalo různorodé ptactvo.  Dveře jednoho z domů se s vrznutím prudce otevřely a vyběhla z nich mladá slečna. Bylo jí patnáct a ona právě prožívala prázdniny mezi základní a střední školou. Dělala si doma úklid ve věcech, které jí zbyly ze základní školy a ona teď běžela vyhodit plný pytel různých sešitů, starých pracovních učebnic, hromad papírů s referáty a podobných věcí, aby tak uzavřela jednu velkou kapitolu svého života. Když doběhla k popelnicím do boční uličky, ledabyle zahodila pytel na hromadu odpadků, které čouhaly z popelnice a zase odběhla. Pytel narazil na okraj popelnice a část se roztrhla. Pár papírů vypadlo na zem a rozletělo se po zemi uličky a následovaly je i jedny tvrdé desky. Ty se při dopadu na zem otevřely a z malých přihrádek se vysypaly kartičky s písmenky. Všichni jsme takové desky měli, někdy v první třídě, kdy jsme na kartičkách poznávali písmenka a skládali z nich slova. Tyhle už byly staré, se zažloutlými okraji, některé byly potrhané a pár jich možná i chybělo. Některé zůstaly v průhledných přihrádkách desek, některé vypadly ven a nyní se ledabyle válely po zemi, část jich vypadla při pádu desek a zůstaly držet na ostatních pytlích, či na okraji popelnice.

Chvíli bylo ticho. Z vedlejší ulice se ozývaly zvuky města, ale tady jako by se na chvíli zastavil čas. Písmenka po sobě smutně pokukovala, napětí by se dalo krájet. 

Jako první se osmělilo písmeno C. ,,Máte někdo tušení, co se teď bude dít?“ vyslovilo onu otázku, která napadla všechny.

,,Třeba si nás vezme někdo druhý a bude nás používat“ odpovědělo písmenko H s nadějí.

,,To těžko, jsme ztracení. Už nás nikdo nebude používat. Zemřeme tady.“ řeklo pesimisticky Déčko.

,,Myslím si, že bychom mohli být ještě užiteční. Sloužíme lidem“ oponovalo znovu Há. 

To mělo pravdu. Písmena totiž slouží lidem, a bez nich by lidé nemohli fungovat. Tahle konkrétní písmena měla velmi důležitou roli. Učila mladé lidi, jak správně písmena poznávat a následně využívat. Děti je skládaly do nejrůznějších slov, napřed krátkých a jednoduchých až po sestavování dlouhých vět. Díky nim pak děti uměly číst knihy a psát své vlastní příběhy. Písmena jsou nejraději, když mohou tvořit slova a věty, ale ve svém odpočinkovém stavu jsou většinou uspořádána do pravidelných řádů. Například do abecedy, která slouží k jejich zapamatování, nebo třeba na klávesnici, kde jsou zase sestavena prakticky pro psaní.  To byl jejich úděl, pomáhat lidem, tvořit příběhy a básně, nebo důležité dokumenty. Písmenka měla svou práci ráda a nelíbilo se jim ležet bez ladu a skladu u popelnic.

Ptáci cvrlikali na stromech, ale v zátiší uličky vládlo ticho a ponurá nálada.

,,Pokud chceme být ještě využívána, měla bychom si ujasnit, jestli jsme tady všechna a žádné z nás není ztracené“ řeklo rozhodně Áčko. ,,Já jsem nejdůležitější a jsem tady nahoře, co vy ostatní?“  pokračovalo a shlédlo dolů z vrcholu hromady odpadků.

,,Ehm, ehm, nejdůležitější? To těžko. Já jsem nejčastější, mimochodem“ přisadilo si E a usmálo se.

,,Ale no tak, všechny samohlásky jsou důležité“ zavelelo M zezdola z chodníku.

,,To je pravda, jsme důležité, ale i ostatní písmena“ špitlo tichounce I, které trčelo ze škvíry v zemi.

,,No já nevím, takové Ů není zas tak časté, hehe“ řeklo posměšně O. Obyčejné U, které leželo hned vedle se na něj zamračilo, ale neříkalo nic. Ů bylo příliš daleko od nich a rozhovor neslyšelo. Ypsilon raději jen tiše oznámilo svou přítomnost v deskách a doufalo, že nebudou debatovat i o jeho důležitosti. Bylo totiž dost stydlivé a všechno si hned bralo osobně.

,,Dobrá, dobrá. I tak jsem já na začátku abecedy, takže jsem nejdůležitější“ trvalo na svém domýšlivé Áčko a pokračovalo: ,,Samohlásky jsou teda všechny. Co vy ostatní?“

Postupně se ozývala další písmena a hlásila polohu. Téčko mělo štěstí, leželo těsně u kaluže po včerejším dešti, zatímco nebohé Vé v ní zůstalo napůl namočeno a bylo trochu zkrabacené. Bé a Cé byly u úpatí popelnice a P leželo lícem dolů kousek od nich. Háčko, Géčko, Chá, Dé, dost potrhané S, dále W, F a zmiňované Ypsilon byly stále zastrčené v deskách. Ostatní písmena ležela na pytlích v jednom chumlu.

Důležitě se cítící Áčko se právě ptalo na písmeno N. To se však neozývalo. Možná bylo někde daleko nebo mezi pytli s odpadky. Do ticha se ostýchavě ozvalo písmenko Ň: ,,Nevím, kde je N, bylo v deskách hned vedle mě. Já jsem tady na pytli.“

Áčko se zaškaredilo: ,,Na tebe se nikdo neptal. Písmena s háčky až naposled“ řeklo s viditelným odporem v hlase. Některá písmena se na něj uraženě podívala. Písmeno A však pokračovalo: ,,Chápu, že písmena Č, Ř, Ž, Ě nebo Š jsou důležitá, ale tebe nebo zbytečné Ď a Ť ani není třeba hledat, stejně vás nikdo nevyužívá. Vždyť ani nejste na klávesnici.“

,,Nebuď rasista" řeklo nabručeně R.

Ď raději mlčelo a dívalo se na stěnu protilehlého domu. Existují zajímavá slova, která se bez něj neobejdou, třeba zrovna zeď. Ale nerado se hádalo. Bylo rádo, že leží mezi ostatními a není zapadnuté někde mezi odpadky.  Ť nebylo nikde vidět.

,,To není pravda, tvořím i zajímavá a důležitá slova“ řeklo trošku umanutě ale pokorně Ň.

,,Ale většinou jsi někde na konci nebo uprostřed“ řeklo Béčko, které doposud mlčelo.

,,To není pravda, každé z nás má svůj úkol a svou důležitost, všechny jsme v abecedě a na klávesnici jde napsat každé z nás. A dokonce možná i Ň může být třeba na začátku slova“ vstoupilo do diskuze písmenko K.

,,Jo, třeba ve slově ňouma“ vyprsklo E a další písmena v čele s Áčkem se zasmála. Písmenku Ň bylo do pláče. 

,,Jste pokrytci,“ oponovalo jim K, ,,všechna máme v českém jazyce své místo. Neměla bychom se mezi sebou takhle posmívat.“

,,Ano, ale v jiných jazycích jsme jen my vyvolení“ řeklo A a třáslo se smíchy, až málem sklouzlo z vrcholu popelnice dolů.

Káčko jen kroutilo hlavou: ,,Vážně, jste hloupí. Nechte nebohé Ň, Ů a další na pokoji a pojďme přemýšlet, co s námi bude.“

Sotva to dořeklo, zvedl se v ulici silnější vítr a některá písmena odletěla od popelnic. O a M skončily těsně vedle kanálu. Písmenka se vyděsila. Navíc se naproti z ulice začal ozývat divný zvuk. Vycházel od velkého auta, které zastavilo u popelnic u jednoho domu, vyskočili z něj dva chlapíci a obsah popelnic vysypali do nákladního prostoru.

,,Vidíte? K čemu jsou vaše hádky, skončíme v té velké příšeře“ řeklo, tentokrát více nahlas, písmeno I.

Mezi písmenky zavládla opět špatná nálada a všechna utichla. Dokonce i veledůležité A zbledlo a zmlklo. Velké auto z protější ulice se pohnulo a popojelo k dalším popelnicím. Za chvíli určitě přijede i do téhle boční uličky a všechny odpadky včetně písmenek skončí v jeho útrobách. Kolem procházeli lidé, spěchající do práce nebo na procházku a nikdo se o osud papírových písmen nezajímal. Dospělí lidé už všechno umí a znají, takové věci už nepotřebují.

Proto bylo štěstí, že do uličky nakoukly dvě zvědavé děti. Byla to děvčata, a právě dokončila první třídu. Teď si užívaly prázdnin a zkoumaly tajemná místa městečka. Všimly si poházených papírků po zemi a běžely je nadšeně prozkoumat. Poznaly, že to jsou písmenka, která mají doma a učily se z nich v první třídě skládat slova. Nadšeně braly jednotlivé papírky a skládaly je dohromady. První děvče se shánělo po písmenku Ť, aby mohlo poskládat své jméno- Taťána. Ale to bylo zrovna ztracené. Bez něj to prostě nešlo. Druhá holčička mezitím shromáždila tři písmena, aby z nich mohla poskládat své nejoblíbenější slovo-KŮŇ. Byla to pro ni ta nejdůležitější písmena na světě. K, Ů a Ň se ocitla vedle sebe a navzájem se na sebe usmála. Ráda tvořila tak krásná slova. Písmeno A málem puklo zlostí.

Děvče se usmálo a řeklo: ,,Ta písmenka bych si mohla vzít a nalepit ve své zahradní chatce nad plakát koně. Mám tyto písmenka i doma, ale ta potřebuji do školy. Tahle jsou opuštěná a nikdo je nechce.“

Druhá holčička pokyvovala a dodala: ,,Můžeš si vzít všechna a poskládat z nich i jiná slova.“

,,Jiná nepotřebuji, chci jenom tato“ řekla první a strčila si ty tři kartičky do kapsy.

Pak se zasmály a odcházely z uličky, zatímco jejich smích utichal v lomozu popelářského vozu. Ostatní písmena za nimi toužebně hleděla a písmeno A bylo na pokraji mdlob.

Pak se děvčata zastavila na přechodu. Holčička s písmenky v kapse se otočila a chvilku přemýšlela. Pak řekla: ,,Je pravda, že si z ostatních písmen můžu poskládat jména pro své koníky na plakátech“.

,,To je dobrý nápad,“ řekla druhá, ,,pomůžu ti je posbírat. Pak je musíme očistit, ležela na zemi a bůhvíkde. Ta potrhaná můžeme opravit.“

A tak se děvčata vrátila a posbírala všechna písmena, která našla. Zachránila i Véčko z kaluže a M a O před spadnutím do kanálu. Až naposled si všimly i Áčka. Tak se všechna písmenka ocitla úhledně uspořádána vedle sebe v kapse jednoho zvídavého dítěte. Už se nehádala, které je nejlepší a nejdůležitější. Byla ráda, že zase mohou sloužit svému účelu. A nejvíc bylo spokojené písmenko Ň.