,,Sportem ku trvalé invaliditě,
ty kreténe“ řve na mě moje achillova šlacha a bolestivě skřípe, když moje nohy
v opravdu excelentních botách z Tesca dopadají na tvrdý povrch lesní
cesty. Za zády slyším funění další závodnice a každou vteřinou cítím její dech
na svém krku blíž a blíž. Nemám ani čas přemýšlet nad hezkým pozadím holek
přede mnou, protože jejich vzdalující se prdele mi jenom dokazují, kolik z nich
už mě stačilo předběhnout. Tváře mi hoří tak, že téměř cítím, jako by mi
slézala kůže z obličeje a mé plíce se s každým dalším nádechem snaží
evakuovat z hrudního koše směrem ven. Marně pátrám v zamlžené paměti po tom
okamžiku, kdy jsem na nabídku zúčastnit se štafety kývla, zatímco se snažím
mrkáním dostat kapičku potu z levého oka. Skrze rty se mi ozývá podivné
funění a při každém kroku cítím zatřesení mého břišního špeku. Pohled na mě
musí být nádherný, proto oceňuji stezku, vedoucí liduprázdným lesem, na jejíž
kráse by určitě ještě dodalo, kdyby vedla po rovině, a ne do strmého kopce
nahoru, a ještě strmějšího dolů. Zatlačím pomyšlení na tisíc a jeden způsob
zranění, které by mi mohl přivodit případný pád a se zoufalstvím i přes
zamlžené oči sleduji onu funící slečnu, jak mě předbíhá a elegantně při tom
mává rukama. Bolí mě ruka, ve které nesu podkovu (alias štafetový kolík,
děkujeme za zátěž). Když ji zkouším přehodit do druhé ruky, skoro fyzicky cítím, jak
mi tělo začíná padat doleva. Zkouším změnit taktiku a rozbíhám se z kopce
vší silou. Hlína mi uskakuje zpod nohou a já se jen modlím, abych to dole
nenapálila do chaty, která tam stojí. Nevím, kdo by z toho měl větší újmu,
jestli já nebo její obyvatel, který si na jejím dvorku v klídku seká
dříví. Z kopce se mi začíná běžet lépe a já získávám pocit, že bych druhou
půlku trasy nemusela pokazit. Kopeček v té první polovině byl totiž tím největším
zklamáním pro mé ego. Moje čestné prohlášení před závodem, že: ,,Určitě do toho
kopce pomalu poběžím a nepůjdu krokem“ padlo hned po prvním metru a následovaly
krev, pot a slzy zároveň
s výčitkami a hrůzným zjištěním, v jakém stavu jsou mé kotníky a
zmíněná achillovka. Mé klouby a šlachy, pečlivě hýčkané pravidelným válením se
v posteli, najednou poznávají kouzlo pohybu a já se pomocí nich snažím
vyplazit až na vrchol. Mého týmu mi bylo líto i před tím, ale teď na mě teprve
dopadla váha zodpovědnosti a smutek kvůli tomu, že jim to vážně asi pokazím.
Nutno teda podotknout, že trasa byla moc hezká a okolní příroda nádherná, o tom
žádná. Kéž bych se tím lesem mohla kochat jindy než v okamžiku před svou
jistou smrtí. Teď už jsem ale za půlkou trasy a když konečně seběhnu
sedmimílový kopec a úspěšně nevlítnu k milému chalupáři, nastává můj trumf
v podobě rovinky a pečlivě naplánované taktiky ,,Tam je všechny doběhnu“.
Rozbíhám se. Dech jsem ušetřila z kopce a moje nohy jsou rády, že jsou
zase v přirozené pozici. Myslím jako…no víte jak. Že nejdou z kopce 😉
Vítr mi hučí v uších a já zase vidím zadky. Dobíhám téměř k nim. Už
jsem skoro u nich. Ale jsem teprve v půlce rovinky. Plíce si začínají
stěžovat a nohy začínají chrlit nevybíravá sprostá slova. A já pomalu také.
Zadky se vzdalují a cíl je až za další zatáčkou. Je to jako slow motion
v reálu. Všechno se zpomaluje, vítr přestává hučet, moje nohy zkracují
krok a já přecházím z gazelího běhu do nosorožčího dupotu. Po cestě mě
povzbuzují lidé-neběžci a mně proběhne hlavou několik způsobů, jak by se dali
mučit. Jop, třeba tím, že by šli běhat taky. A podkova v mé ruce taky není
moc příjemná, pokud skončí někomu na hlavě. Dobíhám k cíli a snažím se
nevnímat slova komentátora, jelikož díky mé představivosti místo: ,,Dobíhá nám
číslo 11 a předává štafetu“ slyším: ,,Valí se sem nějaká machna, co sotva může,
koukejte na ni, hahaha“. Paradoxně po
doběhu se cítím skvěle a možná bych si ještě kousek dala. Můj tým mě chválí a
já se stydím.
Díky ostatním členům získáváme 18.místo. A já
svatosvatě přísahám, že začnu ale už vážně trénovat. Můj trénink totiž zahrnuje
asi necelý týden běhání velmi krátkých tras po silnici. Běhala jsem jen pro
potěchu (překlad- abych zhubla) a do týmu se dostala jako náhradník až na
poslední chvíli. Navíc, z předchozího ročníku jsem se kilometrové trasy
nebála a nabídku přijala ještě před tím, než jsem díky propozici zjistila, že
trasa má mít 2,6 km. I když na délku by
můj trénink stačil, na náročnost určitě ne. Výmluvy, výmluvy, já vím.
Mimochodem, mé tréninky obsahovaly:
-první běh, u kterého jsem dala
docela dobrou vzdálenost (hehe) a myslela si, jak nejsem dobrá
-běh, kdy jsem si špatně zapnula
měřič a uběhla kvůli němu kilometr navíc (k poměru délky dráhy cca o třetinu
více)
-běh, kdy jsem si myslela, že
když jsem to zvládla minule, musím i teď a málem vypustila duši. To, že jsem u
toho zmokla, byl bonus.
-několik běhů, které se
neuskutečnily, protože se mi nechtělo
-běhy na šalinu
-dá se běhání po bytě a shýbání
se všude možně, za účelem najít sluchátka, považovat za cvičení?
Co mi ovšem nemůže nikdo upřít,
je soutěživý duch. I když jsem v běhu omezena svým výkonem, mohu využít
svou horlivost v jiných disciplínách. A to i v takových, o jakých se
mi ani nesnilo, především proto, že jsem nevěděla o jejich existenci. Jako
doplňkovou soutěž si totiž pro nás organizátoři přichystali soubor dvou
disciplín, na které nebyla potřeba ani kondice, ani zdravé plíce či něco
podobného. Pochopit princip první disciplíny sice našim momentálně anoxickým
mozkům chvíli trvalo, ale pak už jsme se mohli pustit do hry. Šlo o to, vstrčit si do
úst brčko, jehož druhý konec se následně musel přiložit k marshmallow a ten
přisát na jeho konec (eh, dobře, plíce možná byly trošku potřeba). Takto
uchycené marshmallow bylo nutno přinést ke spoluhráči a vsunou konec brčka do
jeho úst. Ne vážně, čtěte dál, není to tak divné, jak to zní. Spoluhráč musel
nebohého marshmallowna rychle sníst a celý proces zopakovat s dalším
hráčem. Tímto způsobem proběhnuvší dvě kola znamenala konec hry. Já byla vybrána jako první lovec marshmallownů
a dílem osudu jsem stanula nejblíže k misce, ve které byly uloženy. Miska
se vyskytovala na stanových plachtách (nebyly tak měkké, jak vypadaly,
vysvětlím za chvíli). Všech třicet lidí, zástupců všech týmů, se postavilo na start. Tohle nesmím
pokazit, blesklo mi hlavou. Organizátorka odpočítala čas a na slovo ,,Start“
jsem skočila přímo na zmiňovanou misku.
Během další milisekundy se mi podařilo přisát mashmallowna na brčko, což
by byl býval nevídaný úspěch pro náš tým, pokud by na mě ovšem
v následujícím zlomku vteřiny neskočilo zbývajících 29 lidí
z ostatních týmů. Mé tělo se vrylo hluboko do plachet a jen těžko jsem rozpoznávala
jednotlivé končetiny a části těla mého i cizích. Náraz zezadu způsobil, že má
hlava vykonala pohyb vpřed i s brčkem v mých ústech, a to se zabořilo
naštěstí hlouběji do mashmallowna a ne do mého krku. Zatímco mi bylo drceno
lýtko a na levé půlce zadku ležela (velmi
pevně) něčí ruka, snažila jsem se vyprostit ze smrtícího sevření. Vytahovala
jsem jednu končetinu za druhou, a nakonec jako hrdina stanula na vrcholu
hromady. Zbytek hry byl snadný. Náš tým vítězí. Druhá disciplína pro prvních
pět týmů zahrnuje zakrytí očí šátkem a navigování skrz trasu, tvořenou kelímky,
jejichž obsah je nutno vypít či sníst. Bohužel náš tým končí čtvrtý (asi?), ale
to nevadí. Pobavili jsme se, a o to v těchhle soutěžích jde. Poté
následuje čekání v kilometrové řadě na pivo a jídlo, vyhlášení vítězů,
soutěž v pití piva, snědení překvapivě divně chutnající česnečky a odjezd
domů.
Sice jsem málem vypustila duši.
Sice jsme nebyli nejlepší. A po cestě domů jsme pěkně zmokli. Ale, do háje,
bylo to super, být celý den se skvělou partou lidí, mezi sportovními nadšenci,
dát si pořádně do těla a taky se trochu pobavit. Aspoň mě to celé nakoplo více
k běhu a sportu všeobecně. Protože sedět na zadku můžu v důchodu celé
dny 😃 Tak se mějte a sportujte!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat