Cestování

Moje mysl je obdařena zvláštním nadáním-mimo jiné dokáže přemýšlet o věcech zcela odlišných od toho, co právě dělám. Je nadmíru jasné, že třeba na nudné přednášce jsou všichni někde mimo svoje těla, a tak ani já se nedokážu soustředit na výklad mohutné přednášející s dlouhými, světlými vlasy, kterými máchá v souladu s pohyby své gestikulace. Můj zrak se rozostřuje a po třech hodinách, co tu sedím, se prohlubuje částečná paralýza mého zadku. Takže logicky moje mysl vybere protipól a začne přemýšlet o pohybu. Bohužel mi to jenom připomene, jak zanedbatelnou část mého života jakýkoliv aktivní pohyb tvoří a jaké to má následky. Kdybych si to snad pořádně neuvědomovala, tyto následky jsou mi jasně ukázány pokaždé při pohledu do zrcadla. Teď to trochu zavání tím, že zde budu řešit svoje špeky a vylévat své srdce v nadmíře sebekritiky a podávat závazná prohlášení o tom, jak začnu v dohledné době cvičit. Ale kdepak. Tento článek bude o cestování, a to všemi možnými prostředky.

Chůze. Z nějakého důvodu můj nejneoblíbenější dopravní prostředek. Příliš namáhavý, řekla bych. Tímto způsobem dopravy jsem cestovala především na základní škole, kdy jsme chodili do školy pěšky téměř celoročně, ukrutné zimy nevyjímaje. Když už byla taková zima, že pára odpadala od pusy v jednolitých kusech ledu, dostala jsem pět korun na autobus, který žel bohu stejně přijel o dost mrazivých minut později. V létě to bylo mnohem lepší, zvláště po dešti, protože není nic lepšího než dojít domů durch od bahna. Pohled mamky-k nezaplacení. Hlavně poté, co už pár dní nepršelo, a vy stejně dojdete jak čuně. Ale pořád lepší než nepřijít vůbec, či o mnoho hodin později. Jako pardon, ale když spolužaččina babička nám pouští super filmy. Anebo když mi chce kamarád ukázat pokojík (hehe). Nebo když si takhle jdu po ledě v potoce a on si jen tak zčistajasna praskne. Úplně sám od sebe. Nevím, co bylo tenkrát horší, jestli ten strach, co mi na to řeknou rodiče nebo ten nepříjemný pocit, když vám vodou nasáklé kamaše zamrzají na nohách. Takže s chůzí mám pár zážitků, ale nemám ji moc v lásce. Samozřejmě mám ráda krátké procházky, ale na delší vzdálenosti volím lepší prostředky.

Kolo. Bývaly časy, kdy jsem dokonce provozovala téměř regulérní sportovní činnost. Cyklistiku. To znamená sport, kdy jezdíte na kole v příslušném oblečení, se správným vybavením a na správně dlouhé trasy. Když to tak shrnu, tak moje výbava zahrnovala jenom dres z Lidlu, takže jsem pořád nebyla správný cyklista, ale pouze ,,kolař.“  Nebála jsem se však ani náročnějších tras a mnohdy trápila své tělo do vysokých kopců, občas na pokraji infarktových stavů. Nezřídka se mi stávaly i veselé příhody, třeba když si frčím z kopce a přesvědčena o svých orientačních schopnostech zabočím na, dle mě, správnou cestu, abych následně zjistila, že mířím ve vysoké rychlosti přímo na dvůr nic netušícím chatařům, k mé hrůze skrz zavřená vrata. Katastrofu jsem se snažila odvrátit prudkým strhnutím řídítek do boku a položit nebohé kolo do blízké trávy. K mojí smůle byla nejbližší tráva tvořena především kopřivami, což ocenily moje nohy v tří-čtvrtečních kalhotách. Za prudkého proudu sprostých slov řinoucích se z mých úst jsem se vyškrábala z pálivého zajetí a jako spráskaný pes znovu vlezla na kolo. Příroda uznala, že dílo bude skvělé dokonat tím, že spustí co největší liják, abych mohla pořádně docenit mou absenci blatníků, doprovázenou výborným pocitem mokra na mých spálených nohách. Je pravda, že po tomto příběhu můj zájem o cyklistiku trochu upadl. Ale na kolo jsem nezanevřela a stalo se mým věrným pomocníkem a také přítelem a podporovatelem, což zní úchylně, ale záhy to vysvětlím. Začala jsem jej totiž používat především na cesty do práce. Moje práce v hospodě se sebou bohužel přináší mnohá úskalí, například velmi nepříjemnou věc-alkohol. Bývaly doby, kdy jsem neodmítla ani jeden jediný panák a moje smysly tak na sklonku dne začínaly silně zaostávat. A tady přicházelo na řadu moje kolo, které i přes špatnou koordinaci mých končetin dokázalo mou maličkost dopravit domů. Jednou jsme si poseděli po práci u flašky slivovice, která až moc nápadně často končila své kolečko u mě, následkem čehož jsem skončila v takovém stavu, že jsem nebyla schopná ani chodit. Moje ruce i nohy visely z mého těla jako z hadrové panenky, a svět před očima se mi rozlil asi do deseti nesourodých obrazců. Přes to všechno jsem dojela domů na kole, na což jsem po letech docela hrdá. I když možná má moje kolo nějaký skrytý druh umělé inteligence a dovezlo mě úplně samo. Proto na něj nedám nikdy dopustit.

Kůň. Nejlepší způsob dopravy. V dnešní době trochu zastaralý a pro praktický život málo využitelný, ale na relaxaci vynikající. Dokonce rychlejší jak kolo. Teda za předpokladu, že rychlost je vyvinuta směrem do předu a ne směrem na zem. To je nejenže bolestivé, ale i krajně nepraktické. Bohužel na koni se dá přepravovat pouze rekreačně, tedy alespoň jsem ještě nezkoušela jet na koni třeba do školy nebo do práce. Uvidím, až budu mít svého, zkusím to.

Motorka. Nemám zkušenost.

Auto. Můj oblíbený dopravní prostředek. Nejrychlejší a nejpraktičtější, i když ne úplně nejlevější. Je pravda, že auto dnes koupíte za pár kaček, ale ta údržba. Když jsem kdysi dávno měla ještě Favorita, kupovala jsem součástky v jednom skladu. Většinou jsem tam došla se stovkou, nakoupila deset věcí, a ještě mi zbylo na zmrzlinu. S Fordem to bylo o dost těžší a dražší, já musela mít samozřejmě smůlu na nějaký speciální typ, na který se součástky sháněly dost špatně. Teď mi v garáži (hehe) stojí Felicie a k mému překvapení je to horší auto než Favorit. <vsuvka-všechny moje auta začínají na f -konec vsuvky>.  Různé problémky a bolístky Felicie poznávám spíše za chodu. Například si takhle jedu, zařadím a upadne mi řadící páka.  Jako ne úplně, ale takový ten obal, ze kterého trčí. Takže technicky žádná hrůza, ale v tom okamžiku vás to dost vyleká. Průběžně přichází další věci, třeba když vám při cestě do Brna začne unikat brzdová kapalina, taky nejste dvakrát nadšení, když musíte dvakrát za cestu zastavovat a dolívat to. I když si nemyslím, že bych byla nějak špatný řidič, stane se, že mi občas auto chcípne. Bohužel si tohle auto pro mě v této situaci připravilo další nepříjemné překvapení- nechtělo znovu nastartovat. Taťkova rada, která zněla: ,,Musíš pár minut počkat,“ mi byla k ničemu v okamžiku, kdy se mi to stalo v Brně na křižovatce. Děkuji všemohoucímu Bohu, že to bylo brzo ráno na docela málo rušné ulici, takže nikdo zrovna nejel, ale vzhledem k tomu, že se auto rozhodlo tentokrát s nastartováním opravdu otálet, začala jsem se dostávat na pokraj svých psychických sil. Nakonec pomohlo naštvané zařazení a šlápnutí na plyn, s myšlenkou, že se buď rozjede nebo vybouchne, ale prostě vykoná pohyb. Jindy se mi podaří zázrakem rozjet třeba na druhou rychlost, což umí asi jen traktory a moje auto. Nebo onehdá jsem zase jela v dešti od koní po trase, kde je prudká zatáčka vlevo. Při zahnutí se náhle a záhadně skrze dveře ze střechy dostal malý proud vody, který cákl přímo na můj nic netušící obličej. I přes to, že jsem byla dost překvapena vodou v očích, jsem zachovala chladnou hlavu a nadávky na těsnění dveří jsem začala chrlit až po úspěšném projetí zatáčky.

Někdy ovšem moje auto za nic nemůže, nýbrž se pouze sejdou špatné okolnosti či podmínky prostředí. Třeba mlha. Ta mě několikrát překvapila při cestě do/z Brna a já začínám mít pocit, že ta cesta je zakletá. Má první velká mlha od Brna mi přinesla téměř trauma. Já jsem zvyklá na ledacos, ale abych neviděla ani půl metru před auto a netušila, jestli jsou kolem cesty stromy, to už bylo i na mě moc. Chvílemi jsem regulérně uvažovala o tom, že prostě zastavím a počkám tam klidně tři dny, než ta mlha přejde. Celou cestu jsem jela vcelku pomalu, ale pořád dost rychle, abych se taky dostala domů. V jednu chvíli jsem zažila dokonce něco jako fatu morganu, kdy jsem viděla v dálce světla auta a v následujícím okamžiku se objevila přímo vedle mě, z čehož jsem usoudila, že mé smysly už mají dost, když ani nerozeznám vzdálenosti. Nejhorší okamžik přišel, když mě auto, co jelo za mnou, předjelo a já viděla, jak jeho světla mizí v dálce. A nic. Absolutní tma a bílo. Jen já, auto a prázdnota. To na vás skoro padá deprese a bylo mi vážně smutno. I tohle se dá zažít na cestách. Další kapitolou je sníh, kdy každý známe úskalí ometání auta. Jednou se mi zadařilo poněkud zaspat do práce a já neměla na ometání auta čas. Tak jsem si na Favoritu vyškrabala jen malé kolečko u řidiče a takhle jela, nutno podotknout, že hodně rychle, do práce. Přežila jsem a došla jen o minutu pozdě. Je toho mnohem a mnohem více, zážitků je spousta, ale musím si nechat prostor i na ostatní.

Autobus. Vlastně mám autobusy docela ráda. Tedy, za určitých podmínek. Musím sedět u okna, v zadní části a většinou nemám ráda, když si za mnou sedne někdo známý a já nemůžu poslouchat hudbu. Nemám ráda dlouhé čekání a babky, co přijdou pozdě a pak předbíhají. Nemám ráda, když je v autobuse moc horko anebo zima. A už vůbec ne topení, co mi opéká lýtko. Nesnáším nepříjemné řidiče, poslední dobou jich naštěstí nepotkávám mnoho. Ale jinak mám autobusy fakt ráda. Zážitků mám taky spousta, třeba moje klasické spaní a intuice na probuzení na správné zastávce. To je podle mého názoru téměř superschopnost. Poslední dobou jezdím výhradně Regio Jetem, ale bývaly doby, kdy jsem volila vozidla ČSAD. Tak se jednou stalo, že jsem zažila bouračku. Tedy spíše…jak to nazvat? Prostě stojíme na semaforu v Brně, když tu zrazu do nás nacouvá vedlejší autobus. Jen tak, nacouvá, a i přes to, že nám tříští okno svým zadkem, tak v klídku couvá dál. Náš řidič je naštván a oznamuje, že čeká na policii. Tak jdu přes půl Brna pěšky. Díky ČSAD, dodnes čekám na vrácení peněz za poslední úsek cesty a psychickou újmu. Ne z nehody, ale z té chůze. Regio Jet je tedy pro mě nejlepší volbou. Nejpohodlnější (díky za spoustu nových filmů), nerychlejší (pokud není na dálnici zácpa) a nejlevnější (víte, že mají slevu i pro mládežníky? Máte pravdu, taky netuším, kdo to je). Jedna věc mi však trochu vadí. Málo místa. Já jsem totiž člověk, který prostě není schopen ovládat své končetiny úsporným způsobem, a tak moje svlékání a oblékání bundy zahrnuje máchání rukama všemi směry, přičemž je dost nepříjemné, když jim v cestě stojí různé překážky, jako sedačka, okno, člověk atd. Ale to je jen detail. A pokud vám můžu poradit, nikdy nechoďte v autobuse na záchod. Nikdy!!

Vlak. Můj oblíbený prostředek, ale ne moc využitelný, vzhledem k milionu (+/- tisíc) přestupů. A taky, já nevím jak vy, ale já vždycky narazila na ten nejhnusnější vagón. Na druhou stranu, snad nikdy jsem nezažila nijak velké zpoždění, což považuju skoro za čest. Bohužel nutno podotknout, že vlaková nádraží pro mě mají titul Nejhnusnější budovy. I když, to brněnské opravují. Už zhruba deset let. Co se týče zážitků, moc jich nemám. Jednou jsem si špatně koupila lístek, za méně peněz. Tak jsem si nakráčela na informace, kde jsem si lístek doplatila. Dostala jsem druhý lístek s doplatkem, který jsem měla předložit s tím původním. Jelikož jsem však mentál, na lístek jsem se nepodívala a s vědomím, že je na něm plná cena, jsem ten starý vyhodila. Nevím, kdo se ve vlaku divil víc, jestli já nebo průvodčí, když jsem mu spokojeně podala pouze doplatek za 15 kč. Nakonec jsme to spolu nějak ukecali a já nic nedoplácela, ale spolucestující se museli pobavit. Druhý zážitek není úplně z vlaku, ale týká se jich to. Kdysi dávno, ve zvláštních dobách, jsem měla dokonce krátce přítele. Ano, divné, já vím. A tenhle přítel shodou okolností bydlel přímo u otrokovického nádraží. Jakážto výhoda, říkala jsem si. Stačí ráno vlítnout na vlak prakticky přes cestu, takže si můžu v klidu přispat. Jó přispat, jak hluboce jsem se mýlila. Ony totiž vlaky jezdí nečekaně i v noci, především ty nákladní. Takže ta situace probíhá asi tak, že v klidu dřímáte, když tu najednou se začnou zdáli ozývat příšerné zvuky, které sílí, až téměř dosahují hluku hodného přistávajícího letadla. Před nádražím začne vlak zastavovat, což hlasitě dávají najevo jeho hvízdající a kvílející brzdy, jejichž zvuk musí být slyšitelný minimálně až na Slovensku. Vlak brzdí tak půlhodiny, nebo aspoň vám to tak připadá a kdybyste ho náááhodou neslyšeli, že laskavě přijel, tak si ještě vítězoslavně zatroubí. Takže nic není taková pohádka, jak by se zdálo.

Šalina. Tohle je zvláštní dopravní prostředek. Vinou kvalitních brněnských kolejí je cesta poněkud houpající a trhaná, takže často dochází k nedobrovolnému tisknutí se na nejbližší cestující nebo na pokusy udržet rovnováhu pomocí kreací hodných Michaela Jacksona.  Pořádně doceníte šaliny hlavně v létě, kdy jste vcucnuti mezi dav zpocených lidí, a skrze ně se snažíte protáhnout kus své ruky, abyste si narazili lístek. Já mám bohužel ještě problém se svou výškou, takže dosahuju většině lidí cca do podpaží a když se chci něčeho chytit, musím se protlačit k nějaké svislé tyči, jelikož horizontální tyče na držení jsou tak vysoko, že se jich nedržím, nýbrž na nich regulérně visím. Věčné hádky o sedadla mezi důchodci a jinými individui nejsou kupodivu tak časté, což mi dává naději, že současná společnost na tom není ještě tak špatně. Jakožto spousta lidí, ani já nemám problém pustit nejen starého, ale jakéhokoli člověka sednout. Co ale fakt nesnáším, jsou děti. Nemám je moc v lásce ani tak, natož křičící přes celou tramvaj. Podobně je to i s trolejbusy. Nejraději mám noční rozjezdy, kdy jsou vozy buď prázdné nebo je tam jen pár podnapilých lidí, hledících si svého a vy si můžete sednout kam chcete a ve tři ráno je taktéž výskyt dětí nulový. Jen nesmíte narazit na nějakou nepříjemnou skupinku opilých výtržníků. Ale celkově, když nad tím tak přemýšlím, možná mi časem budou tyto dopravní prostředky i chybět.

Metro. Mám velmi málo zkušeností, jen musím vyzdvihnout pražské metro a jeho kupodivu dobrý a přehledný systém. Mám jen jednu otázku k pražským stanicím metra. Víte někdo, na kterou stranu jsou vypouklé ty polokoule na stěnách?

Letadlo. I kdybych měla jet na druhou stranu světa na kole, do letadla mě nikdy nedostanete.

Takže vidíte, jaká může být s každodenní rutinou sranda. Protože každý den, byť obyčejný, nám přináší zážitky, na které můžete vzpomínat, i když nejsou kdovíjak světoborné. Když si člověk užívá každou maličkost kolem sebe, najednou zjistí, že svět je vlastně docela fajn. Hlavní je, se z toho nezbláznit :)