Noir film festival aneb cesta do Mongolska

 

Já vím, že bych měla pokračovat s článkem o Madeiře a ne vydávat tohle, protože Noir film festival určitě nesouvicí s Madeirou, ale Madeira bude trošku trvat a Noir mám teď živě v paměti (chachacha) a chci jej mít tentokrát zavčas a ne zase až za tři měsíce jako posledně. Takže to bude jenom po jednom dvou pěti měsících. Článek bude tentokrát víc ,,co jsme dělali v Posázaví" než o festivalu, ale nebojte, na recenze dojde. 

Sama tomu nemůžu uvěřit, že se rok s rokem sešel a po dalších třech vlnách covidu a světové válce jsme se opět ocitli na Českém Šternberku koukat na černobílé filmy a chlastat. Původně jsme letos jet ani nechtěli, ale začala jsem hrát hru Kingdom Come: Deliverance, díky které jsme se sem nakonec dostali. Myslíte si, že to spolu nesouvisí ale vysvětlím. Kingdom Come je česká hra od studia Warhorse v jehož čele nestojí nikdo jiný, než samozvaný kritik společnosti a vlastenec s touhou vyjadřovat se ke všemu, byť se ho to absolutně netýká, pan Daniel Vávra. Ač je to jako osobnost arciko*ot, s politováním musím uznat, že hra je velmi dobrá. Utěšuju se vědomím, že se na ní podílelo stovky až tisíce lidí, včetně pár nobody herců ze zahraniční, kteří zde přes motion capture ztvárnili různé postavy české historie. Ač grafika i hratelnost poněkud zaostává za všemi RPG hrami, které jsem zatím hrála, svou lokalizací a roztomilou hlavní postavou mi přirostla k srdíčku. Děj celé hry se odehrává v roce 1403 v oblasti Posázaví a jedna z významných dějových linek probíhá v areálu kláštera v Sázavě. Nu, a já objevila, že se zde koná prohlídka kláštera tématicky zaměřená právě na hru KCD a shodou okolností je tato prohlídka v sobotu, během Noiru. Takže bylo rozhodnuto, koupila jsem lístky na prohlídku a jala se vyřizovat bydlení s ochotnou paní přes ubytko, se kterou mám milé zkušenosti z let minulých (viz článek z minulého roku). Paní mi nabídla ubytování buď tam jako minule, tzn. ano, v tom penzionu na opačné straně republiky s nejezdícími busy, nebo v místním tábořišti U Karla, které podle názvu i recenzí znělo velmi trampsky, bylo levné a bylo to 15 minut pěšky od hradu, a navíc nabízeli i snídani v ceně, takže jsem neváhala a ubytko zakoupila. Místo samozřejmě vypadalo tak jak si to dovedete představit, ale na bydlení jsme dostali dřevěnou suchou chatku stranou od hospody a stanového placu. Tentokrát jsme neměli koupené žádné pasy, ale spoléhali na to, že na nás ještě zbyde nějaký ten lístek. No, nebylo to nikterak slavný, ale jelikož jsme bydleli blízko, mohli jsme si dovolit koupit si lístky na půlnoční projekci a jako druhý film se snažili uprosit slečny (mimochodem už od prvního ročníku ty samé) na recepci, aby nám z ničeho vykouzlily lístky na hlavní projekci v 9. Jelikož tyto projekce bývají vždy plné, organizátoři festivalu se rozhodli přidat ještě jednu projekci, která se ale neodehrávala na ikonickém nádvoří hradu, ale někde ve vesnici v kulturáku. Na tuto projekci ale byly ještě volné lístky, bohužel pouze za hotovost. Tak jsme šli škemrat na bar s tradiční quesadillou a dalšími hipster drahými jídly, zda nemají na výměnu a oni měli. Pak jsme čekali asi tři hodiny do projekce a mezitím popíjeli pivo a jedli onu quesadillu napřed pod stromem, protože trochu poprchalo, pak pod podloubím vstupní brány hradu, protože se spustil brutální chcanec. Když se konečně přiblížila devátá, vyzbrojeni hotovostí a posilnění asi třemi pivy jsme se vydali najít kulturák, kde jsme společně s dalšími v dešti čekali na vstup. Lístků nebylo volných moc, ale my se tam vecpali jako první a hodný/á pán/í pořadatel/ka nám je prodali. Nevím přesně jak se ta osoba identifikovala, a je mi to docela fuk, jenom mi přišlo vtipný, že s námi v sále byl i člověk se psem a když uvaděč oslovil publikum, tak řekl: ,,Pánové, dámy a pse…“ a na onu osobu, jaksi pozapomněl.

Tradiční večerní projekce se nesou v duchu ,,vítejte, je to hrozně těžký ta organizace fňuk“ a,,tu máme nějakou random známou osobnost, kterou nikdo krom nás nezná“ a taky,,tu máme známou osobnost, kterou všichni znají, ale ona se tváří, že tu hrozně nechce být“ a konečně ,,máme tu známou osobnost, kterou všichni znají a ona dokonce vypadá taky nadšeně“ a vše zakončíme random hudebním vystoupením, které všechny akorát tak sere, včetně organizátorů. Jenže, na naší přidané projekci se nic takového nedělo, pouze nám udělali úvod k filmu a pustili reklamy a my byli jako fakt nadšení, protože se začalo včas a ne o hodinu později a mohli jsme si hned užít film bez keců kolem. Kromě reklam na Milku a České Středohoří zde tentokrát pustili znělky ke všem předešlým ročníkům fesťáku, jelikož tento ročník byl jubilejní. Bohužel pro organizátory na tom šlo krásně vidět, jak šla kvalita znělky dolů nejen graficky, ale hlavně obsahem, jelikož předešlé ročníky většinou ve znělce vystihly krátkou kreslenou skečí téma daného ročníku, často se záběry z hlavních filmů festivalu, kdežto poslední ročníky se víc zaměřily na místo konání a...vlastně nevim co, protože z toho nešlo nic jiného poznat. Velká škoda. Někomu to může připadat nedůležité, ale myslím, že na diváka to může působit jako uhnutí od tradice a snaha o inovátorství na úkor kvality. Každopádně jsme si užili film, který vzápětí ohodnotím níže, rychle do sebe hodili vínko a pokračovali na půlnoční projekci, na kterých notoricky usínám a i teď jsem si strategicky vybrala místo u zdi, abych mohla případně opírat hlavu na obě strany, buď na zeď nebo na Matěje. Samozřejmě jsem v půlce usnula a nebyla za to moc ráda, protože mě film ze začátku docela bavil. Zítra se na to musím lépe vyzbrojit. V dešti jsme se doplahočili do tábora, kde zatím jela zuřivá diskotéka nějakých vodáků a my s politováním usoudili, že sezení s kytarou u táboráků jsou zjevně v nenávratnu a že svět jde definitivně do prdele. Naštěstí až k nám do chatky vypalovačky nedoléhaly a my to velmi cenili.

Filmy prvního večera: 

Hluboký spánek (Hawks, 1946) – Humphrey Bogart opět v roli detektiva Marlowa a opět Lucka, která se nechytá a nepochopila z toho ani čárku. Nebo takhle, minule jsem u něčeho podobného usnula a tentokrát nezamhouřila oka, o to jsem víc comfused, že mi zjevně unikla někde část děje nebo vysvětlení. Bylo to prostě takové to, že někdo dělá něco na základě něčeho, co udělal někdo z nějakého důvodu a najednou je tam nová postava, co řekne něco a to změní celý děj a nakonec se stane něco. Já chápu, že detektivní případy jsou někdy zapeklité a že dřív byli lidi, neodkojení Jurským parkem a Marvelem mnohem více bystří a filmy chápali z jiného pohledu, ale v tom už je úskalí organizace Noir festivalu v 21. století, totiž to, že se občas najde dement, který to ale vůbec nepochopí. Na mou obranu, po skončení filmu se mě Matěj regulérně ptal, co byla ta a ta osoba a já s překvapením zjistila, že jsem pochytila asi o 1% z děje víc jak on a to je co říct, protože on je jednoznačně ten geniálnější a cool faktor naší dvojice. To samozřejmě nemusí znamenat, že to je špatný film, jenom si myslím, že všeho moc škodí a přesto, že máte sympatickou hlavní postavu a zajímavou premisu, holt se vám může stát, že někoho skoro po 80 letech prostě budete nudit. Mé hodnocení čsfd: ** 

Podivná iluze (Ulmer, 1945) – Půlnoční projekce s sebou bohužel nese problém jisté unavenosti a zvlášť pokud jste já, která usíná i u odpolední nedělní pohádky. Já si dokonce po vypitých pivech a vínech rovnou vybrala strategickou polohu u zdi viz výše a následně usnula asi po 15 minutách. Paradoxně mě to docela naštvalo, protože film na to, že měl na čsfd asi 2 hodnocení a byl dle kvality vytažený z archivní prdele, byl vlastně docela zajímavý a měl sympatické i záporné postavy (v tom smyslu, že záporná postava vypadala jasně záporně a bylo to sympatický, chápete). Celé to byl taky tak trochu detektivní případ, samozřejmě už od začátku s naprosto jasně daným vrahem, ale stejně dopátrání se všech maličkostí zabralo hezky celých těch 90 minut, z kterých jsem sice většinu neviděla, ale zas to byl takový ten film, kdy se na pár minut vzbudíte a vše co vidíte dává smysl a vy můžete spát dál s pocitem, že hlavní děj vám vlastně moc neunikne. A to je svým způsobem geniální. Mé hodnocení čsfd: ***, btw celkem to má už 11 hodnocení, Noir fest tomu dost zvedl popularitu :D 

Druhý den jsme vstali a vydali se vstříc zaplacené snídani jenom proto, abychom zjistili, že na snídani musíme mít nějaký spešl papírek od organizátorů a že paní na recepci je moc hloupá na to, aby se podívala do papíru, kde musela mít jasně napsáno, že všichni z Noiru mají snídani v ceně (jinou možnost totiž nenabízeli), ale protože to nebyl několika-hvězdičkový hotel, ale vodácké tábořiště u Karla, toho bájného Karla, kterého nikdo nikdy neviděl krom špatných recenzí hlásajících, že rozbíjí vodákům huby, tak jsme si mohli o tom kvalitním párku s hořčicí nechat zdát a našich 120 korun (na osobu, pozn.aut) skončilo ve vzduchoprázdnu. Na dopoledne jsme měli koupenou avizovanou KCD prohlídku Sázavského kláštera, kam jsme se vydali ihned po nenasnídání se a cestou se v Sázavě na malebném náměstí plném komunistických staveb zastavili v malé pekárně s výběrem tří druhů slaného a čtyř sladkého pečiva. Ještě dojídajíce koláčky jsme rychle zaparkovali a v 10:29 utíkali do kláštera na prohlídku v 10:30. Naštěstí jsme vše stihli tak akorát a během prohlídky se dozvěděli vše o klášteru včetně informací, kde se co odehrávalo ve hře a pocit, když reálně stojíte na místě, kde jsme mysleli, že to důvěrně znáte a vidíte místa, která jsou ve hře plná života jenom jako sutiny, je k nezaplacení a hrozně jsme si to užili. Nic se samozřejmě neobejde bez funny storky, zde se o ni postaral postarší pár se svým asi synem, kteří se k nám tak nějak mimochodem přicmrndli na prohlídku vnitřních prostor a vůbec jim nebyly divné narážky na hru a ještě se snažili interagovat s průvodcem, jakoby se nechumelilo. Jestli to byl z jejich strany bohapustý omyl, nebo chladnokrevný kalkul, to těžko říct, ale bylo vtipný to sledovat. Paní byla ještě vyzývavě vybavena babičkovským šátkem na hlavě a velmi se nedala přehlédnout. Po skončení jsme se rozhodli procestovat celé Posázaví, jelikož na filmy odpoledne jsme rezignovali a rozhodli se využít opět až večerní projekce. Nechci tady moc odbočovat od Noiru, ale jen v rychlosti. Hned po Sázavě jsme odbočili na Talmberk, což byl v KCD dost významný hrad a my byli trochu zmatení, že zde není ani žádná cedule, označujíc zříceninu, co z něj dle informací zbyla. Nakonec jsme zaparkovali někde za vesnicí mimo mobilní signál (a to má Matěj G5!) a šli zhruba podle tečky na mapě, kterážto nás navedla mezi ploty chat k něčemu, co kdysi možná mohlo bývati být hradem. Vstup zde nebyl zcela jasný a lézt přes soukromou zahrádku nám nepřišlo úplně vhodné. Obešli jsme tedy celé zbytky zříceniny dokola a zjistili, že zespoda z vesnice jsme hrad vidět nemohli, jelikož jeho zdi pozvolna přecházely ve zdi zahrad domů pod nimi. Do děr po vypadaných kamenech byly zasazeny květiny a ony vypadnuvší kameny byly použity pro výstavbu skalek, zídek či chodníčků. Posléze jsem se již v civilizaci na internetu dočetla, že je zde jakýsi přístup mezi ploty, kde se dá dojít k informační tabuli a nafotit těch pár zbylých šutrů zblízka. Protože mám díky KCD k těmto místům jistý vztah, byla pro mě tato dehonestace památky docela smutným případem typického čecháčství a za větami ,,jsem vlastenec!“ se ukrývajícího nezájmu o historii vlastní země a šlapání po odkazu našich předků.

Další lokace, jako jsou Úžice, Samopše či Mrchojedy jsme buď jen projeli nebo aspoň minuli ceduli a zamířili do Ratají nad Sázavou, přechodným domovem a důležitým místem pro hlavní postavu celé hry. Neříkám, že jsem zklamaná, jenom zde byl další důkaz, že místní absolutně nemají tušení, že nějaká hra na tyto motivy vznikla a že jejich obec tam nějakým způsobem figuruje. Jinak si nedokážu vysvětlit, že nikde není ani zmínka či odkaz na hru, nebo že místní hrad Pirkštejn místo prohlídek pro zájemce prodali soukromníkovi, co si zde opět zvelebuje zahrádku a kromě rezavé informační tabule se dozvíte velké hoviško. Ale aspoň je věž hradu dominantou vesnice a společně s okolní přírodou dělá moc hezký dojem a dá se vyfotit blíže než z 30 metrů. Na to, jak jsou Češi podnikaví, v souvislosti se hrou v okolí Posázaví zde nenajdete nic, co by na ni odkazovalo (kromě výše zmíněné prohlídky kláštera), což mě jen utvrzuje v tom, že většina našich spoluobčanů jsou ingnoranti nebo nemají na X-box. A mě to jakože docela mrzí. Myslím to ignorantství. Za absenci X-boxu si můžou sami. Na rozdíl od internetu, který maj všichni i kdyby do huby nebylo.Jelikož jsme měli naplánovanou až večerní projekci, k naší hrůze nám zbývaly asi ještě 4 hodiny a my smutně koukali do mapy, co tu jakože sakra budem dělat. Na půjčení loďky bylo pochmurno, deštivo, draho a pozdě, i když zpětně vyčítám Matějovi, že mě letos nevzal na vodu a ani nevyužil zdejší sázavské příležitosti. Místo dobrodružných aktivit jsme nakonec zvolili návštěvu nedaleké Kutné Hory, kde mám být ,,nějaký velký kostel“ a tak. Ten kostel byl Chrám svaté Barbory a reálně je to asi jedna z nejkrásnějších církevních staveb, které jsem dosud viděla a že za mého křesťanského dětství jsem jich pár už viděla. Vstup dovnitř byla tradičně nad naše cenové možnosti, ale i zvenku jsem se pokochali nádherou této stavby a snažili se nevnímat k ní těsně přilepený stánek s trdelníkem. Pak jsme si prošli ještě celé město, které opravdu stojí za návštěvu a vlastně vedle Prahy, Krumlova a Štramberka ho zatím stavím do top 5 v ČR. Pak jsme se konečně vrátili do kempu s touhou se vykoupat a s hrůzou zjistili, že sprchy v našem kempu jsou nejenže mimo provoz, ale ani je nemůžeme najít. Naštěstí hned vedle jsme objevili kemp se záhadným názvem Mongolian Jurta kemp a po jeho prohlídce jsme zjistili, že to není žádná záhada- byly tam opravdu jurty a vedli to Mongolové. Kromě toho, že nás nechali se osprchovat, byť tekla jen studená, jsme ještě prozkoumali jejich menu a s nadšením si objednali všechny možný pytloviny, co nás napadly, a můžu říct, že by mě nikdy nenapadlo, že pravé mongolské jídlo ochutnám kdesi v kempu u Sázavy. A bylo to fakt mňamozní. No a večer už nás čekaly další dva filmy. 

Jelikož jsme se v mongolském kempu poněkud zdrželi, doběhli jsme na hrad a tak tak zastihli slečny na recepci ,aby nám daly ony spásné snídaňové papírky a rychle si šli dát sklenku vína. Čekala nás večerní projekce v 9, kde jsme měli opět lístky na přidanou projekci, která se měla odehrávat v jednom ze sálů hradu. Jelikož ale pršelo, bylo nutné přemístit všechny z nádvoří do hradu, takže na nás nakonec zbyla nejmenší místnost, kde to však paradoxně bylo hezky komorní a útulné a navíc opět bez estrád kolem. Jen nás trošku nepotěšilo, že nás nepustili do hradu z vínem, protože si to prej paní kastelánka nepřeje, takže děkujeme paní kastelánko, že jsme po exnutí dvojky vína prvních 15 minut filmu viděli dvojmo. Nyní přináším recenze na filmy tohoto večera, tedy projekci v 9 a půlnočku, na které jsem zcela výjimečně neusnula. 

Filmy druhého večera: 

Gilda (Vidor, 1946) – U tohoto filmu je dost důležité, jestli jste viděli film Vykoupení z Věznice Shawshank, kde v jedné scéně vězni koukají na film, zrovna v okamžiku, kdy někdo promluví a v záběru se objeví obličej krásné ženy, která se s lascivním úsměvem zeptá: ,,Me?“ A to je prosím Gilda. Film o lásce, respektive milostném trojúhelníku, který je zároveň zdařilou detektivkou plnou napětí a zvratů. Téměř celý děj se odehrává v prostředí kasina a buduje velmi zajímavou atmosféru. V popředí stojí Gilda, ztvárnění Ritou Hayworth, takže chápu, že pro muže je možná trochu těžší sledovat děj okolo, protože na tehdejší poměry to prostě byla absolutní femme fatale. A nelze vyvrátit, že pokud chcete poznat film noir, tak tento snímek je pro vás zcela zásadní. Mělo to pár slabých chvilek a myslím, že vše zásadní by se vešlo i do kratší stopáže. Mé hodnocení čsfd: **** 

Červená ryba (Conde, 1955) – Ačkoliv Matěje film prý moc nebavil, já ho naopak hodnotím jako nejlepší z festivalu. Zápletka mi totiž přišla naprosto geniální. Spisovatel, který si kvůli své matce vymyslel, že má syna a následně tento blud přiživoval i před svou přítelkyní a užíval si všech výhod z toho plynoucích, který nakonec kvůli penězům musel z pravdou ven a přítelkyni seznámit s tím, jak se věci mají. Tu zaujal především fakt, že matka onoho spisovatele poslala svému ,,vnukovi“ velké množství peněz a nyní, po její smrti by měly být peníze vyplaceny do vlastních rukou. Pokud ovšem by syn zemřel, tak peníze padnou jeho blízkému přibuznému-otci. Zbytek už si asi umíte domyslet. Naoko ,,sebevražda“ syna a způsob, jakým to spiklenci provedli byl velmi nápaditý, ač nakonec se našel zkušený detektiv, který jejich lest prokoukl. Za nejlepší moment považuju to, kdy si spisovatel po ,,smrti“ syna uvědomil, že mu vlastně chybí a že ho měl rád. Nedokázal se s tím smířit a navíc již téměř cítil na rukou okovy, takže se objeví i pokus o sebevraždu. Atmosféra je celou dobu velmi tíživá, umocněná prostředím hotelu u rozbouřeného moře. Jen opět to má pár zbytečně natahovaných scén a konec byl takový trochu nejasný. Mé hodnocení čsfd: **** 

Takže tak. Jako ne, fakt to nemusel být článek na 4 strany a vážně bych měla ty věci psát v termínech, na druhou stranu, co může být lepší uprostřed ledna, než se na chvíli přenést do vodáckého kempu pod hradem během horkého léta? Uvidíme, zda příští...teda...tento rok opět budeme říkat, že na Noir serem a stejně zase pojedem. A pokud pojedeme, tak jedině bydlet do mongolské jurty!