Madeira report část 2.

 

5.den výšlap na nejvyšší horu Madeiry

Normálně jsou pondělky nahovno dny, ale my zrovna trávili náš čas na Madeiře, takže nás čekalo další dobrodružství, tentokrát v podobě výšlapu na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry, cca o 200m vyšší než Sněžka. Na Pico Ruivo vede několik cest a ani jedna se nehodí do krámu chudobným Čechům bez auta. Můžete si vybrat lehkou cestu z nedalekého parkoviště Achada do Teixera, kam se ovšem nedostanete autobusem. Dobrodružná a nejhezčí cesta vede z hory hnedka vedle, Pico Arierio, kam se dá dojet až na vrchol, opět však ne autobusem. Další cesty vedou odněkud z prdelkovic z druhé strany ostrova a i kdybychom byli bývali se rozhodli jimi jít, tak jejich nástup buď tradičně není nikde v okruhu 50 kilometrů od zastávky busu nebo když už je, tak tam musíte jet tak složitou cestou, že je lepší vyjet už večer předem. Rozhodli jsme se teda pro Bolt, který v předvečer výletu hlásil příznivou cenu a volné auto, a ráno před odjezdem jsem v totální panice sháněla náhradní alternativy, protože Bolt byl najednou za 40 éček a ještě nebyl volnej. Naštěstí když už jsem byla rozhodnutá dojít na Pico Arieero až z Funchalu pěéšo, tak se náhle zjevil v aplikaci Bolt pan Luigi, s cenou 27éček a volnej za 20 minut. Tak jsem ho rezervovala, nachystala se, namazala se opalovacím krémem od hlavy k patě a čekala na Matěje až se nachystá, mezičímž se během minuty stalo z 20 minut 6 minut, a během dalších pár okamžiků 3 minuty, načež Matěj pobíhajíce pokojem v trenkách rychle sbíral poslední věci a já napouštěla hnusnou vodu z kohoutku do lahve. Zatímco my bychom potřebovali ještě chvíli času (třeba těch deklarovaných 20 minut) Luigi už parkoval pod oknem a já se děsila případného penále za čekání. Cestou z pokoje jsem Matějovi nestihla říct, že v aplikaci bylo napsáno ,,preferujte zadní sedadla“, takže se nacpal Luigimu dopředu a ještě jsme oba po evropsku bouchli dveřma, ač cedulky všude po autě hlásaly jinak. Cesta byla poklidná a tichá, a my s údivem sledovali jak ze zamračeného Funchalu vyjíždíme do horoucího slunce. Hodně teplo mi začalo být ve chvíli, kdy se Matěj zeptal, zda mám s sebou opalovací krém, jelikož jsem říkala, že ho vemu. Nevzala. Takže jsme se ve vzrůstajícím napětí rozloučili s Luigim, dali mu 30 éček, které si bez mrknutí oka spokojeně zasunul do kastlíku a my to brali nakonec jako adekvátní dýško za to bouchnutí dveřma a vůbec. Následně se Matěj jal nasraně hledat v místních obchůdcích se suvenýry opalovací krém a samozřejmě nikde ho neměli, protože na hoře se vám víc hodí ručně pletený tradiční přehoz než opalovák. S vidinou jeho spáleného nosu a tetování jsme se vydali na veselou cestu. Všechny chmury nás ale rázem přešly a my se kochali nádhernými výhledy, vysokými srázy, místní květenou a tunýlky skrze skály. Cestou jsme potkali několik slepic druhu orebice, které se batolily nízkou trávou společně s mláďaty. Fun fact, orebice byly na Madeiře vysazeny uměle za účelem lovu a žijí tu stále docela v početném množství. Křivolakými cestičkami jsme oběhli několik pomalu se sunoucích turistických skupin a poté začali stoupat k finálnímu vrcholu. Stoupání nebylo nijak prudké, ale když do rovnice zasadíte mé špeky, dlouhé kalhoty a slunce, vyjde vám zoufalá funící Lucka snažící se dohnat Matěje, který je imrvére 50 metrů napřed. Dorazili jsme k malé chatě těsně pod vrcholem, kde nás přivítal silný opar smradu z přilehlých suchých záchodů, proto jsme si zde koupili plechovky coca-coly, na pár milisekund si sedli a sledovali malého ptáčka na stromě, který následně posral Matějovi mobil, tak jsme se raději z tohohle hovnového ráje posunuli dále. Konečně jsme stanuli na vrcholu Pico Ruivo a zjistili, že je zde víc Čechů jak na Václaváku, udělali si pár obligátních fotek a kochali se výhledem, který nám nabízel téměř snové pohledy na vrcholky mraků, halících zbytek ostrova do inverze. Zpátky jsme sešli na parkoviště Achada do Teixera, kde na nás mrkalo několik taxikářů, kteří přesně věděli, proč tu jsou. My jsme ale vychytralí chudí lidi, my máme Mapy.cz. Teď to bude vypadat, že jim dělám placenou reklamu, bohužel je to reklama neplacená a mně to vlastně docela sere. Každopádně díky Mapám.cz jsme objevili cestičku do nedalekého města Santana a vypadalo to docela blízko. Jakože bylo to stejně dlouhé jako celý pochod z jednoho Pica na druhý, ale bylo to jen z kopce. Tak jsme šli, šli, šli a šli a jelikož se mi vybil mobil, byli jsme odkázáni na Matěje, který do mapy často nekouká a mě nahlídnout nenechal, protože prý do ní čumím furt. Načež jsme samozřejmě šli asi dvěma oklikami, takové ty klasické ,,je to sice dál, zato horší cesta“ a konečně dorazili na autobus do Santany.

Trošku jsme se divili, proč v jízdním řádu je cesta do Funchalu asi hodinu a půl, když trasa je tak na 25 minut, ale poté, co jsme objížděli desátou vesnici vysoko v horách, kde autobus dojel až na konec, aby se tam otočil, nechal vystoupit jednoho a půl člověka (z celých těch 10 vesnic myslím) jsme časovou náročnost pochopili. To, že autobus jel 120km/h serpentinama po úbočí hor a před každou zatáčkou troubil, aby nikoho nesrazil byl bonus. A o tom to je, jezdit do ciziny za dobrodružstvím a zážitky, ať jsou jakékoliv. Po příjezdu jsme povečeřeli různý šunčičky a podobný pytlovinky z místního obchoďáku, i když bez talířků a nože to bylo taky vcelku zajímavé. Jestli vás můžu vyvarovat něčeho dalšího, nedávejte si na Madeiře chorizo. Madeiřani neumí chorizo.

6.den jak jsme neviděli delfíny

Na šestý den jsme si za těžký peníz rezervovali výlet na lodi pozorovat delfíny a bude-li to možné, tak se za nimi i ponořit se šnorchlem. Tento výlet byl nabízen místním potápěčským klubem a na nás to působilo lépe, než všudypřítomné barevné hlásiče, které lákaly nebohé turisty na přeplněnou loď koukat na delfíny za ještě mnohem větší peníz a bez možnosti šnorchlu. Samozřejmě jak už je u nás zvykem, koukli jsme ,,přibližně“ na mapu a pak na místě, kde to mělo být zjistili, že to je ještě notný kus cesty dál. Takže jsme nasadili 6.rychlost a doslova přiběhli ke dveřím luxusního hotelu, který byl přesně na místě kde měl být potápěčský klub, ale my se nevzdali a prostě se zeptali takového toho uniformovaného týpka, co střeží vstup do takovýchto hotelů. Kupodivu pán přesně věděl, co hledáme a poslal nás hotelem na druhou stranu, kde nás další člověk poslal výtahem dolů, kde nás další člověk poslal přes bazény plné důchodců a rodičů s dětmi na další výtah, který dlouho nepřijížděl, tak jsme seběhli dolů asi milion schodů a tadá, byli jsme přímo u diving pointu. Takže tip- pokud se chcete vykoupat v bazénech luxusního hotelu a využít jeho přístup do moře, po vyptání se na diving klub vás zde nikdo nezastaví v čemkoliv. Bylo asi za minutu půl a my měli o půl vyplouvat. Paní na recepci nás zaregistrovala a začala nám nutit neopreny, které jsme neměli booknuté, jelikož nebyly nutné. Podle týhle paní ale nutné byly a tak jsme chtě nechtě připlatili 6 éček za každého a dostali jsme je. Můj byl asi dvakrát větší než já, což dle Matěje má asi tak smysl, jako jít rovnou bez něj, ale co už, sexy potápěčka prostě ze mě dnes nebude. Dále jsme dostali ploutve a za úkol čekat. Čekali jsme docela dlouho, než se všichni spolucestující zaneoprénovali a já mezitím začala mít nepříjemné šimrání v břiše, protože krom toho hektického příchodu a teplu v neoprenu jsem měla z výletu na člunu a následného potápění na volném moři trošinku schízu. Konečně se nás ujal pán, který nám vysvětlil, které delfíny můžeme vidět a s kterými budeme moct plavat a se kterými ne a taky že mají 90% úspěšnost s delfíny a asi 60% s velrybami a želvami. A taky nás poprosil, že když budeme blít, tak máme blít ven z lodi a ne do lodi, což mě vůbec neznervóznělo. Pak jsme se vydali ke člunu, ke kterému jsme museli kousek doplavat, což pro mě byl zážitek, protože jsem nikdy neměla na nohou ploutve a v neoprenu jsem si připadala jako...no jako v oblečení ve vodě :D Na člun mi pomohl sympatický pán kapitán a společně s námi nás jelo 7 klientů a dva členové posádky, respektive 3, protože jeden tam měl syna.
Tak jsme vyjeli a já jenom čekala, zda fakt budu ten první blijící nebo ne. Člun nadskakoval na vlnách a já si uvědomila, že to je vlastně vzrůšo. Mobily a další věci jsme měli v malých pytlících. Já si s sebou krom mobilu vzala i kšiltovku, ale když jsem viděla jak to loď spíduje, bylo mi jasné, že by mi ulítla v první minutě, tak byla taky v pytlíku. Po několika předlouhých hopsavých minutách konečně někdo uzřel něco ve vodě a pak jsme z docela velké dálky sledovali stádo kulohlavců, kteří se sice anglicky jmenují pilot whale, ale patří mezi delfíny. Ovšem mezi nehodné delfíny, takže byli jenom na pokoukáníčko a ne šnorchlováníčko. Pro nás to byl ale neuvěřitelný zážitek a nadšeně jsme koukali na moře, kde se zase vynoří. Člun zpomalil a velmi opatrně jsme projížděli rajonem a my byli rádi, že jsme si vybrali zrovna tyhle týpky, kteří se k přírodě chovali s respektem a úctou, na rozdíl od výletní lodi, zběsile křižující moře opodál. Chvilku jsme taky mysleli, že vidíme mořskou želvu, ale k naší smůle to byla jenom dřevěná paleta, bohužel moc těžká na vytažení do lodi. Stopy lidské činnosti jsou bohužel všude. Po chvíli jsme ale zase narazili na stádo kulolavců, tentokrát velmi blízko a ještě měli mezi sebou i mládě a my jako správní turisti zběsile fotili a točili, a pak už se jen kochali, protože kulohlavci se u nás drželi docela dlouho. Pak dostal pán kapitán zprávu, že kus na opačnou stranu jejich sledovači z ostrova viděli velkou velrybu. Tak jsme to teda otočili a člun se opět rychle rozskákal na vlnách, čemuž jsem byla vděčná, jelikož se mému žaludku pomalé pohupování na vlnách přestávalo líbit. Po opět velmi dlouhých několika minutách jsme se konečně dostali na místo a vyčkávali. A po chvíli jsme ho uviděli. Nad hladinu se na chvíli objevil našedlý kopeček, který si odfrknul a opět se ponořil. Naši průvodci ho popsali jako vorvaně a my nevěřícně zírali, jaké máme štěstí. Vorvaň se ještě několikrát objevil a pak se opravdu zhluboka nadechl a velmi impozantně se zanořil se hlubiny. Bohužel, žádné delfíny jsme bohužel neviděli, holt někdo v těch 10% procentech být musí a čas se nachýlil, tak jsem se pomalu vydali ke břehu za mého vnitřního jásotu, jelikož jsem začala pociťovat jistou nevolnost. K mé smůle se pod člunem objevila mořská želva, což bylo samozřejmě fajn, že jsme narazili na dalšího tvora, ale mě jedna fotka stačila a dál jsem doufala jenom ať už zase zrychlíme a vyrazíme na pevninu. To byl taky moment, kdy jsem si vytáhla kšiltovku, sice pozdě, ale přece a rozepla neopren až pasu. Když si všichni pofotili želvu, konečně jsme vyrazili z moře a já s každým dalším skokancem polykala sliny a doufala, že při blití z lodi nevypadnu. Naštěstí jsem to udržela až do konce, kde nám řekli, že si můžeme pošnorchlovat kolem mola. Opět jsem se chvíli srovnávala s ploutvema a neoprenem, ale pobyt ve vodě mě trochu zchladil a uklidnil. I když při koukání do vody a houpání se na hladině jsem chvilkama měla pocit, že si do šnochlu nableju, moc jsem si užila vodní život kolem, protože ač zde bylo dost lidí, rybám to zjevně vůbec nevadilo a proháněly se tu ve velkých počtech.

Když jsme se konečně vyplácali z vody, dali jsme si ještě v hotelovém baru vodu a místní sladký košíčky a já začala pociťovat, že se mi něco kuchtí v bříšku, vydali jsme se pěšky domů. Cestou nám poněkud vyhládlo a my se stavili v mexickém okénku, které se nacházelo v podzemí jednoho domu, kde byla velká tmavá místnost na jejíž jedné straně byly úzké okna u stropu a na straně druhé okénka s fast foodem a celé to vypadalo, že vám tam krom jídla prodají všechno. Tacos byly moc fajn, ale tortilla chips k tomu byly jeden velký olej, a já si uvědomila po příchodu na světlo světa, že mi sice trochu se najíst pomohlo, ale stejně se můj žaludek jaksi necejtí. Po doplahočení domů jsem si lehla a s vědomím, že jsem si krásně uhnala ve 30 letech a nespočetných zkušenostech další hezký úžeh, usnula. Tak jsem si trošinku pospinkala, což dost pomohlo a my se vydali na poslední večer ve Funchalu. Ještě jednou jsme sbalili stále vlhké šnorchly a zašli na na naši oblíbenou pláž na betóně, kde jsme díky přílivu viděli mnohem více věcí, než minule. Dokonce jsme v jednu chvíli viděla hejno podlouhlých ryb, co se strašně tvářily jako barakudy, ale byly na to moc malý. Tak jsem je posunky ukazovala Matějovi a ten mi poté sdělil, že to byly skutečně malé barakudy a že tvoří takového školky, aby se jako malé uživily. I když mě ujistil, že jsou samy, stejně jsem po očku sledovala, za kterým šutrem se objeví jejich děsivá mamička.
Večer jsme zakončili jak jinak, než popíjením piva a vína a byli zvědaví, jak dopadne náš zítřejší přesun na druhou stranu ostrova.

7. den z jednoho konce na druhý a ještě dál

Toho dne bylo slunečno a teplo a my museli vstávat trochu dřív, jelikož do desíti jsme museli vyklidit pokoj. Naposledy jsme se rozloučili se šedivou zdí vedlejšího domu, jež byla naším každovečerním výhledem a malým pokojíkem a jeho zvláštním odérem. Pán na recepci byl tradičně moc milý a dokonce nám během chvilky stihnul odvykládat celý svůj životní příběh o tom, že má hotely různě po Evropě a střídá destinace kde bydlí a že zde na ostrově jde čas ze nejpomaleji, což jsme kvitovali. Jsme zde 7 den a už jsme toho stihli spoustu zažít a ještě nás skoro stejně dlouhá doba čeká. A ještě spousta zážitků, možná i těch větších, než doposud. Kolem jedný nám jel autobus na druhou stranu ostrova, respektive na jeho severní část a k našemu zděšení tam měl jet 2,5 hodiny, zatímco cesta autem hlásila asi 45-55 minut dle provozu. Tak trochu jsme tušili, že autobus bude tradičně vymetat každou jednu zádel, ale aspoň to bude hezká a zajímavá cesta. Do odjezdu jsme se poflakovali u moře, a protože jsme s sebou měli kufry, omezili jsme se na sezení v parku a koukání na reelsy nebo poslední fotografování moře a užívání si jeho jemného šploucháníčka za paprsků dopoledního slunce.
V jednu hodinu jsme se konečně plni očekávání nalodili na palubu pofidérně vyhlížejícího autobusu společnosti Rodoeste, která jako jediná zprostředkovávala veřejnou dopravu po západní straně ostrova. Při plánování tras nám dost pomáhala aplikace RomeToRio, která ale občas hlásila, že některá spojení s touto společností neexistují. K naší hrůze jsme následně zjistili, že to není chyba aplikace, ale o tom později. Autobus samozřejmě zastavil na každé jedné zastávce ve Funchalu bez ohledu na to, jestli tam byly vůbec nějaké domy a ač byly zastávky na znamení, tak samozřejmě v každé prdelce jeden člověk musel nastoupit nebo vystoupit. Takto jsme se asi hodinu trckali do vedlejšího města Riberia Brava, kde autobus zajel na malé nádražíčko a následně zde 20 minut čekal na další přípoj. Začali jsme chápat tu délku cesty a doufali, že to je ale fakt poslední velká zastávka. Z Riberia Brava jsme se konečně stočili na sever a po projetí asi milionu vesniček jsme se konečně napojili na rychlostku s místy i dvěma pruhy směrem do města Sao Vicente, které bylo vyhlášené, že je jakože moc hezké. Naše první setkání s ním bylo dalších 20 minut čekání na nádraží. Odtud jsme pokračovali do naší cílové destinace Ponta Delgada, kde autobus zastavil doslova vedle našeho hotelu. Přivítal nás moc milý pán, který nám nabídl i možnost večeře a dokonce jsme si mohli vybrat rybu nebo kuře. Jelikož jsme měli ryb za celou dobu dost, tak jsme si dali opět rybu. Ponta Delgada nás už při příjezdu zaujala svým...ehm...zapadákovstvím. Oproti Funchalu byla tahle větší vesnička opravdu velká změna. Dle internetu zde v roce 2011 žilo kolem 1300 obyvatel, což je podobný počet jako v mé rodné vesnici na Moravě. Pokoj v hotelu byl velikostně stejný, bez kuchyňky a lednice, takže jsme si ihned napustili umyvadlo ledovou vodou a jali se chladit náš alkohol. Výhoda byl balkón s krásným výhledem na moře. Jediné, co nás trochu mrzelo bylo, že zde bylo zataženo, ale zítra už bude určitě krásně. Hehe.
Po ubytování jsme se šli projít a zjistit, co všechno zde je, respektive co všechno zde není. Byly zde další asi dva hotely, jeden s restaurací. U moře zde byl malý komplex s bazénem, opět opatřen vlnolamem, za kterým se hromadilo víc odpadků, než kdekoliv ve Funchalu. Na vlnolam se dalo jít, byl složen z bloků s dírami, kde na na nás koukali krabi a moře zde bylo navečer opravdu rozbouřené, takže jsme si užívali jeho burácení a občas museli uskočit sprše kapek. Měla tu být také kamenitá pláž, kam nás navedly Mapy.cz a k našemu překvapení cesta, která měla z relativně vysokého srázu k pláži vést byla sesunutá, dokonce zde byly zdi a dveře domu, který tu zjevně kdysi stál a místo tam nabývalo takového toho děsivě krásného dojmu. Bohužel jinudy se k moři nedalo sejít, takže jedinou možností na koupání se nám stal onen mrdník za vlnolamem nebo bazén. Kousek od bazénu jsme si ale všimli, že u skály nedaleko je jakoby nájezd do moře a asi k němu vede nějaká cesta. Takže jsme měli i plán, kde se koupat až budou lepší podmínky. Skály kolem vypadaly i moc hezky na šnorchl.

Na večeři jsme se dostavili včas, ale týpek ještě neměl vše hotovo, tak nám zatím povykládal vše o sobě a hlavně o jeho 17 kočkách, které zde živí. Společnost nám dělal kocour Johny, který vypadal bídně, srst matná a zježená, kachexie, tržná rána na předloktí zamazaná nějakým novikovem, klasický venkovní kocour, kterého pravděpodobně v budoucnu čeká buď tragický osud nebo selhání ledvin. Teď ale vypadal že ho nic netrápí a už dopředu se k nám vetřel, protože beztak tušil, že jeho loudění jídla neodoláme. Posléze nám na stole přistály dva megatózní taléře s obří rybou, kterou ani Matěj neidentifikoval, bramborami, těstovinami s houbami a talířem zeleniny. Takovou nálož jsme ani jeden nečekali a skoro ani nedojedli. Johny samozřejmě dostal svůj příděl rybičky i když ho pán naoko odháněl. Po vydatné večeři jsme se stavili v místní mini sámošce, která sloužila zároveň jako hospoda, což se nijak neliší od českých vesnických standardů. Následně jsme sedíce na balkonu hotelu pijící vínko pozorovali tmavou oblohu a těšili se na zítřejší dobrodružství na další levádě.

8. den jak jsme málem umřeli

To ráno jsme vstávali napůl natěšení a napůl rozmrzelí. Předchozí večer jsme se věnovali plánování našeho výletu a zjistili, že dvě vesnice dál je velmi dobře hodnocená leváda. K našemu překvapení ale červené autobusy Rodoeste končily svou jízdu ve vesnici vedle, kde jsme museli přestoupit na autobus jiné společnosti, kterážto měla právě tam také svou konečnou. Cesta busem tak tradičně zabrala s přestupem hodinu a co bylo úplně nejvíc, tak v Rodoeste prostě neuznávají odpolední směny, takže poslední autobus k nám odjížděl kolem 14:00. Jelikož jsme chtěli kolem 10. teprve vyjíždět (protože v nabídce byl bus v 7 nebo v 10), nechali jsme tedy téma zpáteční cesty otevřené. Po úspěšné cestě a přestupu jsme se chtěli vylodit na zastávce u nástupu na levádu, akorát nám řidič zastavil až o 100 metrů dál, asi proto, že zastávka byla v nebezpečné zatáčce. Proč je tam tedy umístěna, to ví jen Bůh a Madeiřani. U začátku levády bylo malé bistro, kde jsme si koupili nějaké pochutinky a viděli, že je zde poněkud více lidí, než na naší minulé levádě. Po cestě se však skupinky lidí rozprostřely a my si užívali úzkou romantickou cestičku ve srázu kopce s krásným výhledem na lesy a ani nám nevadilo, že je zase zataženo a mrholí. Cestou jsme narazili na stejné čechy, jako na Pico Ruivo. Cesta míjela i několik vodopádů a jedním se muselo proběhnout. Na zpáteční cestě jsme dle Map.cz (kde mám sakra ten profit z reklamy!) uhnuli na zkratku, která měla vést do sousední vesnice, odkud už to vypadalo k nám kousek a nebo bychom mohli zkusit stopovat. Asi dvě ze tří cest dle Map.cz zcela funkčních končily random v lese a já začínala mít pocit, že se Mapám možná nedá až tolik věřit. Na druhou stranu, jsou to Mapy.cz, nikoli Mapy.com.

Nyní si představte dva ještě stále docela nadšené lidi, kteří si to vesele šlapou liduprázdným lesem halícím se do místy už ani ne tak romantické mlhy a doufají, že za každým dalším rohem už bude něco jiného než nekončící stezka a stromy a snaží se ignorovat fakt, že vesnice je v údolí a cesta vede stále do kopce. Přeskočím naši návštěvu odpočívadla, kde měl být výhled, ale nebyl, bikos mlha i další dloooouhou cestu dalším lesem do kopce a dostanu se do bodu, kdy jsme měli dle Map odbočovat. Dle mapy zde byla značená tlustá žlutá cesta, která jinde znamenala silnici. V místě odbočky však silnice nebyla. Ani široká upravená cesta. Vlastně tam ani nebyla cesta. Nebylo tam nic. Ta klikatá cesta z Map v reálu neexistovala. Na místě byl jenom hustý porost skrze který byl vidět sráz kopce dolů. Už jsme to chtěli smutně otočit a začít si zoufat, když tu náhle Matěj vyslovil onu větu: ,,Hele, tady to vypadá trochu prošlápnutý.“ Vážně mě mrzí, že nemohu slovy více to spojení ,,trochu prošlápnutý“ popsat. Prostě si představte hustý porost a mezi dvěma stromy trochu mezeru, kde je v jednom místě ušlapané bahno. Bylo to ale lepší, než jít celou tu štreku zpět a tak jsme šli. Po pár krocích ušlapaného bahna jsme dokonce viděli něco, co se tvářili jako stupínky v kopci. A takhle vypadala celá ta stezka. Nutno říct, že prošlapaná opravdu kdysi byla. Místy byly dokonce prořezané větve či stupínky vytvořené roky šlapání, tipuju že od turistů, které zde zavedly Mapy.cz. Což je vlastně nesmírně chytré. Není tam cesta? Ok, pošleme tudy pár dementů a cesta bude! Ještě pro doplnění bych chtěla dodat, že to celé se nacházelo zhruba v 60° svahu a ne, nemyslím si, že to je přehnané číslo. Místy stezka vedla opravdu cik-cak a způsobem, že jste měli jednu nohu výš a jednu níž. Občas kouskem křoví prosvitl okolní svět, ale jelikož to jenom odhalilo skutečnost, jak moc strmý kopec je, raději jsme tam nekoukali.

Celé jsme to bez prdele šli minimálně hodinu a když už jsme mysleli, že náš zbývající osud je jenom šlapat dolů, otevřela se před náma konečně širší cesta a my se nadechli čerstvého vzduchu a kochali se pohledem na vesnici, která pro nás měla být spásou. Když jsme o další tři-čtvrtě hodinu později konečně přišli na její konec, jenom jsme se modlili, aby už bylo vše za námi. Vesnice plynule přecházela v další, která již měla být poslední a za ohybem pobřeží již byla Ponta Delgada. Kolem ohybu pobřeží vedla další Mapami velmi silně označená cesta a my s úlevou zjistili, že tentokrát je to skutečně silnice, i když místy hodně děravá. Za ohybem bylo krásné vyhlídkové místo a taky zjištění, že silnice zde končí, je zahrazená a dále pokračuje pouze její pozůstatek zarostlý křovím. Proč je taková romantická silnice podél pobřeží zavřená jsme zjistili v momentě, kdy jsme dorazili k místu, kde se přes ni v minulosti převalil sesuv půdy, který zdárně ústil nad vysokým srázem nad mořem. Nutno říct, že i zde vedla ,,trochu prošláplá“ cesta, kterou Matěj přehopkal jako kamzík zatímco já se sunula skoro po čtyřech s husí kůží, tachykardií a představami, co se stane, když se mi pod nohou pohne jen jeden jediný kamínek. Konečně jsme po několika hodinách, z nichž jednu jsme strávili na levádě a zbytek blbým nápadem jít domů pěšky, jsme se doplahočili do restaurace jednoho z hotelů v Ponta Delgada, kde jsem si dala za odměnu tresku zapečenou ve smetaně, do které naházeli tolik oliv, kolik mě jenom po tomhle martyriu mohlo nasrat. Cestou z restaurace jsme se smutně koukli na moře, které bylo opět rozbouřené a odpovídalo vlastně celé náladě nás i Ponty Delgady. Dva dny po sobě pošmourno a větrno, smůla. Tak snad zítra.