Madeira report část 2.

 

5.den výšlap na nejvyšší horu Madeiry

Normálně jsou pondělky nahovno dny, ale my zrovna trávili náš čas na Madeiře, takže nás čekalo další dobrodružství, tentokrát v podobě výšlapu na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry, cca o 200m vyšší než Sněžka. Na Pico Ruivo vede několik cest a ani jedna se nehodí do krámu chudobným Čechům bez auta. Můžete si vybrat lehkou cestu z nedalekého parkoviště Achada do Teixera, kam se ovšem nedostanete autobusem. Dobrodružná a nejhezčí cesta vede z hory hnedka vedle, Pico Arierio, kam se dá dojet až na vrchol, opět však ne autobusem. Další cesty vedou odněkud z prdelkovic z druhé strany ostrova a i kdybychom byli bývali se rozhodli jimi jít, tak jejich nástup buď tradičně není nikde v okruhu 50 kilometrů od zastávky busu nebo když už je, tak tam musíte jet tak složitou cestou, že je lepší vyjet už večer předem. Rozhodli jsme se teda pro Bolt, který v předvečer výletu hlásil příznivou cenu a volné auto, a ráno před odjezdem jsem v totální panice sháněla náhradní alternativy, protože Bolt byl najednou za 40 éček a ještě nebyl volnej. Naštěstí když už jsem byla rozhodnutá dojít na Pico Arieero až z Funchalu pěéšo, tak se náhle zjevil v aplikaci Bolt pan Luigi, s cenou 27éček a volnej za 20 minut. Tak jsem ho rezervovala, nachystala se, namazala se opalovacím krémem od hlavy k patě a čekala na Matěje až se nachystá, mezičímž se během minuty stalo z 20 minut 6 minut, a během dalších pár okamžiků 3 minuty, načež Matěj pobíhajíce pokojem v trenkách rychle sbíral poslední věci a já napouštěla hnusnou vodu z kohoutku do lahve. Zatímco my bychom potřebovali ještě chvíli času (třeba těch deklarovaných 20 minut) Luigi už parkoval pod oknem a já se děsila případného penále za čekání. Cestou z pokoje jsem Matějovi nestihla říct, že v aplikaci bylo napsáno ,,preferujte zadní sedadla“, takže se nacpal Luigimu dopředu a ještě jsme oba po evropsku bouchli dveřma, ač cedulky všude po autě hlásaly jinak. Cesta byla poklidná a tichá, a my s údivem sledovali jak ze zamračeného Funchalu vyjíždíme do horoucího slunce. Hodně teplo mi začalo být ve chvíli, kdy se Matěj zeptal, zda mám s sebou opalovací krém, jelikož jsem říkala, že ho vemu. Nevzala. Takže jsme se ve vzrůstajícím napětí rozloučili s Luigim, dali mu 30 éček, které si bez mrknutí oka spokojeně zasunul do kastlíku a my to brali nakonec jako adekvátní dýško za to bouchnutí dveřma a vůbec. Následně se Matěj jal nasraně hledat v místních obchůdcích se suvenýry opalovací krém a samozřejmě nikde ho neměli, protože na hoře se vám víc hodí ručně pletený tradiční přehoz než opalovák. S vidinou jeho spáleného nosu a tetování jsme se vydali na veselou cestu. Všechny chmury nás ale rázem přešly a my se kochali nádhernými výhledy, vysokými srázy, místní květenou a tunýlky skrze skály. Cestou jsme potkali několik slepic druhu orebice, které se batolily nízkou trávou společně s mláďaty. Fun fact, orebice byly na Madeiře vysazeny uměle za účelem lovu a žijí tu stále docela v početném množství. Křivolakými cestičkami jsme oběhli několik pomalu se sunoucích turistických skupin a poté začali stoupat k finálnímu vrcholu. Stoupání nebylo nijak prudké, ale když do rovnice zasadíte mé špeky, dlouhé kalhoty a slunce, vyjde vám zoufalá funící Lucka snažící se dohnat Matěje, který je imrvére 50 metrů napřed. Dorazili jsme k malé chatě těsně pod vrcholem, kde nás přivítal silný opar smradu z přilehlých suchých záchodů, proto jsme si zde koupili plechovky coca-coly, na pár milisekund si sedli a sledovali malého ptáčka na stromě, který následně posral Matějovi mobil, tak jsme se raději z tohohle hovnového ráje posunuli dále. Konečně jsme stanuli na vrcholu Pico Ruivo a zjistili, že je zde víc Čechů jak na Václaváku, udělali si pár obligátních fotek a kochali se výhledem, který nám nabízel téměř snové pohledy na vrcholky mraků, halících zbytek ostrova do inverze. Zpátky jsme sešli na parkoviště Achada do Teixera, kde na nás mrkalo několik taxikářů, kteří přesně věděli, proč tu jsou. My jsme ale vychytralí chudí lidi, my máme Mapy.cz. Teď to bude vypadat, že jim dělám placenou reklamu, bohužel je to reklama neplacená a mně to vlastně docela sere. Každopádně díky Mapám.cz jsme objevili cestičku do nedalekého města Santana a vypadalo to docela blízko. Jakože bylo to stejně dlouhé jako celý pochod z jednoho Pica na druhý, ale bylo to jen z kopce. Tak jsme šli, šli, šli a šli a jelikož se mi vybil mobil, byli jsme odkázáni na Matěje, který do mapy často nekouká a mě nahlídnout nenechal, protože prý do ní čumím furt. Načež jsme samozřejmě šli asi dvěma oklikami, takové ty klasické ,,je to sice dál, zato horší cesta“ a konečně dorazili na autobus do Santany.

Trošku jsme se divili, proč v jízdním řádu je cesta do Funchalu asi hodinu a půl, když trasa je tak na 25 minut, ale poté, co jsme objížděli desátou vesnici vysoko v horách, kde autobus dojel až na konec, aby se tam otočil, nechal vystoupit jednoho a půl člověka (z celých těch 10 vesnic myslím) jsme časovou náročnost pochopili. To, že autobus jel 120km/h serpentinama po úbočí hor a před každou zatáčkou troubil, aby nikoho nesrazil byl bonus. A o tom to je, jezdit do ciziny za dobrodružstvím a zážitky, ať jsou jakékoliv. Po příjezdu jsme povečeřeli různý šunčičky a podobný pytlovinky z místního obchoďáku, i když bez talířků a nože to bylo taky vcelku zajímavé. Jestli vás můžu vyvarovat něčeho dalšího, nedávejte si na Madeiře chorizo. Madeiřani neumí chorizo.

6.den jak jsme neviděli delfíny

Na šestý den jsme si za těžký peníz rezervovali výlet na lodi pozorovat delfíny a bude-li to možné, tak se za nimi i ponořit se šnorchlem. Tento výlet byl nabízen místním potápěčským klubem a na nás to působilo lépe, než všudypřítomné barevné hlásiče, které lákaly nebohé turisty na přeplněnou loď koukat na delfíny za ještě mnohem větší peníz a bez možnosti šnorchlu. Samozřejmě jak už je u nás zvykem, koukli jsme ,,přibližně“ na mapu a pak na místě, kde to mělo být zjistili, že to je ještě notný kus cesty dál. Takže jsme nasadili 6.rychlost a doslova přiběhli ke dveřím luxusního hotelu, který byl přesně na místě kde měl být potápěčský klub, ale my se nevzdali a prostě se zeptali takového toho uniformovaného týpka, co střeží vstup do takovýchto hotelů. Kupodivu pán přesně věděl, co hledáme a poslal nás hotelem na druhou stranu, kde nás další člověk poslal výtahem dolů, kde nás další člověk poslal přes bazény plné důchodců a rodičů s dětmi na další výtah, který dlouho nepřijížděl, tak jsme seběhli dolů asi milion schodů a tadá, byli jsme přímo u diving pointu. Takže tip- pokud se chcete vykoupat v bazénech luxusního hotelu a využít jeho přístup do moře, po vyptání se na diving klub vás zde nikdo nezastaví v čemkoliv. Bylo asi za minutu půl a my měli o půl vyplouvat. Paní na recepci nás zaregistrovala a začala nám nutit neopreny, které jsme neměli booknuté, jelikož nebyly nutné. Podle týhle paní ale nutné byly a tak jsme chtě nechtě připlatili 6 éček za každého a dostali jsme je. Můj byl asi dvakrát větší než já, což dle Matěje má asi tak smysl, jako jít rovnou bez něj, ale co už, sexy potápěčka prostě ze mě dnes nebude. Dále jsme dostali ploutve a za úkol čekat. Čekali jsme docela dlouho, než se všichni spolucestující zaneoprénovali a já mezitím začala mít nepříjemné šimrání v břiše, protože krom toho hektického příchodu a teplu v neoprenu jsem měla z výletu na člunu a následného potápění na volném moři trošinku schízu. Konečně se nás ujal pán, který nám vysvětlil, které delfíny můžeme vidět a s kterými budeme moct plavat a se kterými ne a taky že mají 90% úspěšnost s delfíny a asi 60% s velrybami a želvami. A taky nás poprosil, že když budeme blít, tak máme blít ven z lodi a ne do lodi, což mě vůbec neznervóznělo. Pak jsme se vydali ke člunu, ke kterému jsme museli kousek doplavat, což pro mě byl zážitek, protože jsem nikdy neměla na nohou ploutve a v neoprenu jsem si připadala jako...no jako v oblečení ve vodě :D Na člun mi pomohl sympatický pán kapitán a společně s námi nás jelo 7 klientů a dva členové posádky, respektive 3, protože jeden tam měl syna.
Tak jsme vyjeli a já jenom čekala, zda fakt budu ten první blijící nebo ne. Člun nadskakoval na vlnách a já si uvědomila, že to je vlastně vzrůšo. Mobily a další věci jsme měli v malých pytlících. Já si s sebou krom mobilu vzala i kšiltovku, ale když jsem viděla jak to loď spíduje, bylo mi jasné, že by mi ulítla v první minutě, tak byla taky v pytlíku. Po několika předlouhých hopsavých minutách konečně někdo uzřel něco ve vodě a pak jsme z docela velké dálky sledovali stádo kulohlavců, kteří se sice anglicky jmenují pilot whale, ale patří mezi delfíny. Ovšem mezi nehodné delfíny, takže byli jenom na pokoukáníčko a ne šnorchlováníčko. Pro nás to byl ale neuvěřitelný zážitek a nadšeně jsme koukali na moře, kde se zase vynoří. Člun zpomalil a velmi opatrně jsme projížděli rajonem a my byli rádi, že jsme si vybrali zrovna tyhle týpky, kteří se k přírodě chovali s respektem a úctou, na rozdíl od výletní lodi, zběsile křižující moře opodál. Chvilku jsme taky mysleli, že vidíme mořskou želvu, ale k naší smůle to byla jenom dřevěná paleta, bohužel moc těžká na vytažení do lodi. Stopy lidské činnosti jsou bohužel všude. Po chvíli jsme ale zase narazili na stádo kulolavců, tentokrát velmi blízko a ještě měli mezi sebou i mládě a my jako správní turisti zběsile fotili a točili, a pak už se jen kochali, protože kulohlavci se u nás drželi docela dlouho. Pak dostal pán kapitán zprávu, že kus na opačnou stranu jejich sledovači z ostrova viděli velkou velrybu. Tak jsme to teda otočili a člun se opět rychle rozskákal na vlnách, čemuž jsem byla vděčná, jelikož se mému žaludku pomalé pohupování na vlnách přestávalo líbit. Po opět velmi dlouhých několika minutách jsme se konečně dostali na místo a vyčkávali. A po chvíli jsme ho uviděli. Nad hladinu se na chvíli objevil našedlý kopeček, který si odfrknul a opět se ponořil. Naši průvodci ho popsali jako vorvaně a my nevěřícně zírali, jaké máme štěstí. Vorvaň se ještě několikrát objevil a pak se opravdu zhluboka nadechl a velmi impozantně se zanořil se hlubiny. Bohužel, žádné delfíny jsme bohužel neviděli, holt někdo v těch 10% procentech být musí a čas se nachýlil, tak jsem se pomalu vydali ke břehu za mého vnitřního jásotu, jelikož jsem začala pociťovat jistou nevolnost. K mé smůle se pod člunem objevila mořská želva, což bylo samozřejmě fajn, že jsme narazili na dalšího tvora, ale mě jedna fotka stačila a dál jsem doufala jenom ať už zase zrychlíme a vyrazíme na pevninu. To byl taky moment, kdy jsem si vytáhla kšiltovku, sice pozdě, ale přece a rozepla neopren až pasu. Když si všichni pofotili želvu, konečně jsme vyrazili z moře a já s každým dalším skokancem polykala sliny a doufala, že při blití z lodi nevypadnu. Naštěstí jsem to udržela až do konce, kde nám řekli, že si můžeme pošnorchlovat kolem mola. Opět jsem se chvíli srovnávala s ploutvema a neoprenem, ale pobyt ve vodě mě trochu zchladil a uklidnil. I když při koukání do vody a houpání se na hladině jsem chvilkama měla pocit, že si do šnochlu nableju, moc jsem si užila vodní život kolem, protože ač zde bylo dost lidí, rybám to zjevně vůbec nevadilo a proháněly se tu ve velkých počtech.

Když jsme se konečně vyplácali z vody, dali jsme si ještě v hotelovém baru vodu a místní sladký košíčky a já začala pociťovat, že se mi něco kuchtí v bříšku, vydali jsme se pěšky domů. Cestou nám poněkud vyhládlo a my se stavili v mexickém okénku, které se nacházelo v podzemí jednoho domu, kde byla velká tmavá místnost na jejíž jedné straně byly úzké okna u stropu a na straně druhé okénka s fast foodem a celé to vypadalo, že vám tam krom jídla prodají všechno. Tacos byly moc fajn, ale tortilla chips k tomu byly jeden velký olej, a já si uvědomila po příchodu na světlo světa, že mi sice trochu se najíst pomohlo, ale stejně se můj žaludek jaksi necejtí. Po doplahočení domů jsem si lehla a s vědomím, že jsem si krásně uhnala ve 30 letech a nespočetných zkušenostech další hezký úžeh, usnula. Tak jsem si trošinku pospinkala, což dost pomohlo a my se vydali na poslední večer ve Funchalu. Ještě jednou jsme sbalili stále vlhké šnorchly a zašli na na naši oblíbenou pláž na betóně, kde jsme díky přílivu viděli mnohem více věcí, než minule. Dokonce jsme v jednu chvíli viděla hejno podlouhlých ryb, co se strašně tvářily jako barakudy, ale byly na to moc malý. Tak jsem je posunky ukazovala Matějovi a ten mi poté sdělil, že to byly skutečně malé barakudy a že tvoří takového školky, aby se jako malé uživily. I když mě ujistil, že jsou samy, stejně jsem po očku sledovala, za kterým šutrem se objeví jejich děsivá mamička.
Večer jsme zakončili jak jinak, než popíjením piva a vína a byli zvědaví, jak dopadne náš zítřejší přesun na druhou stranu ostrova.

7. den z jednoho konce na druhý a ještě dál

Toho dne bylo slunečno a teplo a my museli vstávat trochu dřív, jelikož do desíti jsme museli vyklidit pokoj. Naposledy jsme se rozloučili se šedivou zdí vedlejšího domu, jež byla naším každovečerním výhledem a malým pokojíkem a jeho zvláštním odérem. Pán na recepci byl tradičně moc milý a dokonce nám během chvilky stihnul odvykládat celý svůj životní příběh o tom, že má hotely různě po Evropě a střídá destinace kde bydlí a že zde na ostrově jde čas ze nejpomaleji, což jsme kvitovali. Jsme zde 7 den a už jsme toho stihli spoustu zažít a ještě nás skoro stejně dlouhá doba čeká. A ještě spousta zážitků, možná i těch větších, než doposud. Kolem jedný nám jel autobus na druhou stranu ostrova, respektive na jeho severní část a k našemu zděšení tam měl jet 2,5 hodiny, zatímco cesta autem hlásila asi 45-55 minut dle provozu. Tak trochu jsme tušili, že autobus bude tradičně vymetat každou jednu zádel, ale aspoň to bude hezká a zajímavá cesta. Do odjezdu jsme se poflakovali u moře, a protože jsme s sebou měli kufry, omezili jsme se na sezení v parku a koukání na reelsy nebo poslední fotografování moře a užívání si jeho jemného šploucháníčka za paprsků dopoledního slunce.
V jednu hodinu jsme se konečně plni očekávání nalodili na palubu pofidérně vyhlížejícího autobusu společnosti Rodoeste, která jako jediná zprostředkovávala veřejnou dopravu po západní straně ostrova. Při plánování tras nám dost pomáhala aplikace RomeToRio, která ale občas hlásila, že některá spojení s touto společností neexistují. K naší hrůze jsme následně zjistili, že to není chyba aplikace, ale o tom později. Autobus samozřejmě zastavil na každé jedné zastávce ve Funchalu bez ohledu na to, jestli tam byly vůbec nějaké domy a ač byly zastávky na znamení, tak samozřejmě v každé prdelce jeden člověk musel nastoupit nebo vystoupit. Takto jsme se asi hodinu trckali do vedlejšího města Riberia Brava, kde autobus zajel na malé nádražíčko a následně zde 20 minut čekal na další přípoj. Začali jsme chápat tu délku cesty a doufali, že to je ale fakt poslední velká zastávka. Z Riberia Brava jsme se konečně stočili na sever a po projetí asi milionu vesniček jsme se konečně napojili na rychlostku s místy i dvěma pruhy směrem do města Sao Vicente, které bylo vyhlášené, že je jakože moc hezké. Naše první setkání s ním bylo dalších 20 minut čekání na nádraží. Odtud jsme pokračovali do naší cílové destinace Ponta Delgada, kde autobus zastavil doslova vedle našeho hotelu. Přivítal nás moc milý pán, který nám nabídl i možnost večeře a dokonce jsme si mohli vybrat rybu nebo kuře. Jelikož jsme měli ryb za celou dobu dost, tak jsme si dali opět rybu. Ponta Delgada nás už při příjezdu zaujala svým...ehm...zapadákovstvím. Oproti Funchalu byla tahle větší vesnička opravdu velká změna. Dle internetu zde v roce 2011 žilo kolem 1300 obyvatel, což je podobný počet jako v mé rodné vesnici na Moravě. Pokoj v hotelu byl velikostně stejný, bez kuchyňky a lednice, takže jsme si ihned napustili umyvadlo ledovou vodou a jali se chladit náš alkohol. Výhoda byl balkón s krásným výhledem na moře. Jediné, co nás trochu mrzelo bylo, že zde bylo zataženo, ale zítra už bude určitě krásně. Hehe.
Po ubytování jsme se šli projít a zjistit, co všechno zde je, respektive co všechno zde není. Byly zde další asi dva hotely, jeden s restaurací. U moře zde byl malý komplex s bazénem, opět opatřen vlnolamem, za kterým se hromadilo víc odpadků, než kdekoliv ve Funchalu. Na vlnolam se dalo jít, byl složen z bloků s dírami, kde na na nás koukali krabi a moře zde bylo navečer opravdu rozbouřené, takže jsme si užívali jeho burácení a občas museli uskočit sprše kapek. Měla tu být také kamenitá pláž, kam nás navedly Mapy.cz a k našemu překvapení cesta, která měla z relativně vysokého srázu k pláži vést byla sesunutá, dokonce zde byly zdi a dveře domu, který tu zjevně kdysi stál a místo tam nabývalo takového toho děsivě krásného dojmu. Bohužel jinudy se k moři nedalo sejít, takže jedinou možností na koupání se nám stal onen mrdník za vlnolamem nebo bazén. Kousek od bazénu jsme si ale všimli, že u skály nedaleko je jakoby nájezd do moře a asi k němu vede nějaká cesta. Takže jsme měli i plán, kde se koupat až budou lepší podmínky. Skály kolem vypadaly i moc hezky na šnorchl.

Na večeři jsme se dostavili včas, ale týpek ještě neměl vše hotovo, tak nám zatím povykládal vše o sobě a hlavně o jeho 17 kočkách, které zde živí. Společnost nám dělal kocour Johny, který vypadal bídně, srst matná a zježená, kachexie, tržná rána na předloktí zamazaná nějakým novikovem, klasický venkovní kocour, kterého pravděpodobně v budoucnu čeká buď tragický osud nebo selhání ledvin. Teď ale vypadal že ho nic netrápí a už dopředu se k nám vetřel, protože beztak tušil, že jeho loudění jídla neodoláme. Posléze nám na stole přistály dva megatózní taléře s obří rybou, kterou ani Matěj neidentifikoval, bramborami, těstovinami s houbami a talířem zeleniny. Takovou nálož jsme ani jeden nečekali a skoro ani nedojedli. Johny samozřejmě dostal svůj příděl rybičky i když ho pán naoko odháněl. Po vydatné večeři jsme se stavili v místní mini sámošce, která sloužila zároveň jako hospoda, což se nijak neliší od českých vesnických standardů. Následně jsme sedíce na balkonu hotelu pijící vínko pozorovali tmavou oblohu a těšili se na zítřejší dobrodružství na další levádě.

8. den jak jsme málem umřeli

To ráno jsme vstávali napůl natěšení a napůl rozmrzelí. Předchozí večer jsme se věnovali plánování našeho výletu a zjistili, že dvě vesnice dál je velmi dobře hodnocená leváda. K našemu překvapení ale červené autobusy Rodoeste končily svou jízdu ve vesnici vedle, kde jsme museli přestoupit na autobus jiné společnosti, kterážto měla právě tam také svou konečnou. Cesta busem tak tradičně zabrala s přestupem hodinu a co bylo úplně nejvíc, tak v Rodoeste prostě neuznávají odpolední směny, takže poslední autobus k nám odjížděl kolem 14:00. Jelikož jsme chtěli kolem 10. teprve vyjíždět (protože v nabídce byl bus v 7 nebo v 10), nechali jsme tedy téma zpáteční cesty otevřené. Po úspěšné cestě a přestupu jsme se chtěli vylodit na zastávce u nástupu na levádu, akorát nám řidič zastavil až o 100 metrů dál, asi proto, že zastávka byla v nebezpečné zatáčce. Proč je tam tedy umístěna, to ví jen Bůh a Madeiřani. U začátku levády bylo malé bistro, kde jsme si koupili nějaké pochutinky a viděli, že je zde poněkud více lidí, než na naší minulé levádě. Po cestě se však skupinky lidí rozprostřely a my si užívali úzkou romantickou cestičku ve srázu kopce s krásným výhledem na lesy a ani nám nevadilo, že je zase zataženo a mrholí. Cestou jsme narazili na stejné čechy, jako na Pico Ruivo. Cesta míjela i několik vodopádů a jedním se muselo proběhnout. Na zpáteční cestě jsme dle Map.cz (kde mám sakra ten profit z reklamy!) uhnuli na zkratku, která měla vést do sousední vesnice, odkud už to vypadalo k nám kousek a nebo bychom mohli zkusit stopovat. Asi dvě ze tří cest dle Map.cz zcela funkčních končily random v lese a já začínala mít pocit, že se Mapám možná nedá až tolik věřit. Na druhou stranu, jsou to Mapy.cz, nikoli Mapy.com.

Nyní si představte dva ještě stále docela nadšené lidi, kteří si to vesele šlapou liduprázdným lesem halícím se do místy už ani ne tak romantické mlhy a doufají, že za každým dalším rohem už bude něco jiného než nekončící stezka a stromy a snaží se ignorovat fakt, že vesnice je v údolí a cesta vede stále do kopce. Přeskočím naši návštěvu odpočívadla, kde měl být výhled, ale nebyl, bikos mlha i další dloooouhou cestu dalším lesem do kopce a dostanu se do bodu, kdy jsme měli dle Map odbočovat. Dle mapy zde byla značená tlustá žlutá cesta, která jinde znamenala silnici. V místě odbočky však silnice nebyla. Ani široká upravená cesta. Vlastně tam ani nebyla cesta. Nebylo tam nic. Ta klikatá cesta z Map v reálu neexistovala. Na místě byl jenom hustý porost skrze který byl vidět sráz kopce dolů. Už jsme to chtěli smutně otočit a začít si zoufat, když tu náhle Matěj vyslovil onu větu: ,,Hele, tady to vypadá trochu prošlápnutý.“ Vážně mě mrzí, že nemohu slovy více to spojení ,,trochu prošlápnutý“ popsat. Prostě si představte hustý porost a mezi dvěma stromy trochu mezeru, kde je v jednom místě ušlapané bahno. Bylo to ale lepší, než jít celou tu štreku zpět a tak jsme šli. Po pár krocích ušlapaného bahna jsme dokonce viděli něco, co se tvářili jako stupínky v kopci. A takhle vypadala celá ta stezka. Nutno říct, že prošlapaná opravdu kdysi byla. Místy byly dokonce prořezané větve či stupínky vytvořené roky šlapání, tipuju že od turistů, které zde zavedly Mapy.cz. Což je vlastně nesmírně chytré. Není tam cesta? Ok, pošleme tudy pár dementů a cesta bude! Ještě pro doplnění bych chtěla dodat, že to celé se nacházelo zhruba v 60° svahu a ne, nemyslím si, že to je přehnané číslo. Místy stezka vedla opravdu cik-cak a způsobem, že jste měli jednu nohu výš a jednu níž. Občas kouskem křoví prosvitl okolní svět, ale jelikož to jenom odhalilo skutečnost, jak moc strmý kopec je, raději jsme tam nekoukali.

Celé jsme to bez prdele šli minimálně hodinu a když už jsme mysleli, že náš zbývající osud je jenom šlapat dolů, otevřela se před náma konečně širší cesta a my se nadechli čerstvého vzduchu a kochali se pohledem na vesnici, která pro nás měla být spásou. Když jsme o další tři-čtvrtě hodinu později konečně přišli na její konec, jenom jsme se modlili, aby už bylo vše za námi. Vesnice plynule přecházela v další, která již měla být poslední a za ohybem pobřeží již byla Ponta Delgada. Kolem ohybu pobřeží vedla další Mapami velmi silně označená cesta a my s úlevou zjistili, že tentokrát je to skutečně silnice, i když místy hodně děravá. Za ohybem bylo krásné vyhlídkové místo a taky zjištění, že silnice zde končí, je zahrazená a dále pokračuje pouze její pozůstatek zarostlý křovím. Proč je taková romantická silnice podél pobřeží zavřená jsme zjistili v momentě, kdy jsme dorazili k místu, kde se přes ni v minulosti převalil sesuv půdy, který zdárně ústil nad vysokým srázem nad mořem. Nutno říct, že i zde vedla ,,trochu prošláplá“ cesta, kterou Matěj přehopkal jako kamzík zatímco já se sunula skoro po čtyřech s husí kůží, tachykardií a představami, co se stane, když se mi pod nohou pohne jen jeden jediný kamínek. Konečně jsme po několika hodinách, z nichž jednu jsme strávili na levádě a zbytek blbým nápadem jít domů pěšky, jsme se doplahočili do restaurace jednoho z hotelů v Ponta Delgada, kde jsem si dala za odměnu tresku zapečenou ve smetaně, do které naházeli tolik oliv, kolik mě jenom po tomhle martyriu mohlo nasrat. Cestou z restaurace jsme se smutně koukli na moře, které bylo opět rozbouřené a odpovídalo vlastně celé náladě nás i Ponty Delgady. Dva dny po sobě pošmourno a větrno, smůla. Tak snad zítra.

Jan Žižka: Rychlorecenze než si to rozmyslím

Když jsem se asi před dvěma covidovými lety dozvěděla, že se točí v Česku film o Žižkovi a ještě pod vedením někoho jako je Jákl, říkala jsem si, proč se nám tohle děje a proč už se na točení filmů obecně nevyserem. Možná jsem trošku polevila na pochybách v momentě, kdy se zveřejnilo obsazení, ale zase mě to uvrhlo následně zpět nohama na zem, když jsem si uvědomila, že to nejenže bude pravděpodobně trapas, ale ještě ke všemu mezinárodní. Uběhlo několik pandemických vln a já po dlouhé době zjistila, že ono se na tom furt pracuje a dokonce to nabralo obří rozpočet. Neúměrně k tomu ale byl velmi slabý marketing a kdyby mi MovieZone nenacpalo trailer až pod frňák, skoro bych to v kině propásla. Po vypuštění traileru samozřejmě ze svých nor vylezli samozvaní i skuteční historici a nenechali na tom nit suchou. Zhejtili vše od obsazení, barev, mluvy až samozřejmě po zbroje, zbraně a celkové vzezření všeho. Oni totiž stoprocentně v 15. století stáli Žižkovi za prdelí a úplně přesně do detailu vědí, jak vypadal každý jeden plíšek na zbroji a jak se vše událo, co kdo kdy řekl a udělal. Já proti tomu nic nemám, pokud jsem na něco odborník, taky mě to umí trochu nasrat, ale jenom pokud se nějakým způsobem daná věc dehonestuje nebo se uvádějí zavádějící skutečnosti, které mohou někoho zmást a donutit ho něco dělat/nedělat, viz české seriály z lékařského prostředí apod. Na druhou stranu, jelikož jsem svéprávný člověk, který umí rozeznat realitu od fikce a přesto, že mi někdo na začátku filmu napíše ,,dle skutečné události“ (na základě tří kusů papíru psaných staročeštinou někdy v roce 0), beru film prostě jako součást zábavního průmyslu a jeho smysl právě jakožto zábavu, tudíž ve mně většinou nepřesnosti vyvolají spíše škodolibý úsměv než nasrání a dupání nohama a řvaní, že na to rozhodně nepůjdu, protože mám pocit, že na oblečení postav a mém názoru záleží. Jakožto medicínsky vzdělaný člověk se náramně bavím třeba u Dr. House, ale přesto ten seriál miluju a jakožto milovník zvířat vím, že německá doga (a možná i ten fríský kůň) na dvoře Václava IV. určitě nebyli, ale kromě onoho úsměvu nad tím jinak nehnu ani brvou, protože je to do pí*i jenom film!!!

Tak, když jsem úspěšně odradila všechny dopředu spravedlivě nasrané lidi, přesvědčené o nezdaru filmu, který ještě ani neviděli, musím konečně přijít s verdiktem, který jsem již dopředu tušila, že bude velmi špatný. Malé očekávání je něco, co mi už v minulosti mnohokrát dokázalo zpříjemnit film či seriál (nebo se u toho minimálně aspoň nenasrat) a proto jsem se jím vyzbrojena společně s popkornem vydala na premiéru asi největšího a nejdražšího historického počinu české filmařiny. A světe div, neodcházela jsem zklamaná. Ano, líbilo se mi to. Ano, ohodnotím to kladně. Samozřejmě mám spoustu výhrad, ale je to spíš takové to, když dojdete někam do vesnické hospody a dáte si něco, co čekáte že bude úplně stejný, jako ve všech hospodách a ono vás to příjemně překvapí, pochutnáte si, jenom vás trošku zklame, že v tomu není víc přílohy nebo je v tom koriandr, který musíte pracně vyndavat.

Začnu ale pozitivy. Předně musím vyzdvihnout, že ale opravdu čumím, co bylo možný v našich podmínkách dokázat. V Česku, tady, kde nejsme schopní už 20 let natočit něco, co má hlavu a patu (čest výjimkám), má to astronomický rozpočet, který sem tam jde i v tom filmu trochu vidět, má to skvělé obsazení, a kupodivu to není úplně debilně natočený. Ještě se k tomu pak vyjádřím ve slabinách filmu, ale kamera zde je přesně dělaná tak, aby to co nechce a bylo by zbytečně drahý tam není, a to co chce, je vidět až moc. Krásné záběry české přírody mě dojmou vždy a v kombinaci se středověkým feelem mi vyskakovala husí kůže, ač by se dala většina těch záběrů nazvat naprosto prvoplánovým kýčem, kterým taky beze všeho byla. Velmi oceňuju, že děj filmu se netočil kolem husitských válek, nekonaly se žádné velkobitvy a heroické vyvrcholení, žádnou řežbu stylu Statečné srdce nečekejte, ač se Jákl kasá inspirací právě Gibsonem, Posledním Samurajem a Gladiátorem. Děj se odehrává před nástupem Žižky jakožto vojevůdce, nýbrž jej poznáváme jako nájemného zbojníka a vojáka, slepě oddaného slabému králi. Premisa byla jednoduchá, pár mužů v tahanici o moc, pár hrdlořezů poslouchajících rozkazy, ať jsou jakkoliv debilní a mezi tím vším až překvapivě krásná a samozřejmě nereálná žena, kterou si tu všichni přehazují jak horký brambor. Nebyl tu sice zástupce LGBT, ale zase tu byl Ben Cristovao, jehož obsazení tradičně provázely čecháčkovské kontroverze, abychom pak následně ve filmu zjistili, že byl obsazen do role kumána, kde vlastně docela zapadl a dokonce mi přišlo sympatický, jak moc nenucená jeho role byla. Velkými figurami krom samotného Žižky zde byl právě král Vašek a jeho brácha Zikmund, které zná každý, kdo hrál Kingdome Come a děj zde krásně navazuje na události ze hry. Václav nechce moc kralovat a Karel Roden ztvárnil jeho laxnost velmi dobře společně s dobrým scénářem pro tuto postavu. Zikmund zde nebyl tak výrazný, jak jsem si jej vždy představovala, byl sice takový slizký a nesympatický, ale na jeho pověst velmi málo, ale opět, neznám ho jaksi osobně, takže nemůžu srovnávat, jaký opravdu byl či nebyl. Velmi dobře obsazen byl Jindřich Rožmberk i Zikmundův poskok, který sice trochu vypadal jako vůdce Noční hlídky z GoT, ale bavil mě. Michael Caine zde byl tak nějak do počtu, vlastně nevím, jestli jsem jeho roli dostatečně pochytila, a celkově řekl asi 6 vět, ale vidět ho po boku českých herců bylo k nezaplacení. Ben Foster mi obecně přijde takový spíš tuctový chlap, ale od momentu kdy přišel o oko značně zesympatičněl a vlastně jsem jej jako Žižku na konci přijala. Zbytek kastu doplňovalo pár českých herců, kupodivu se to obešlo bez Geislerky a jí podobných a toho si cením víc, než čehokoliv jiného. Příběh za mě hezky odsýpal, jelikož se jednalo jen o jednu událost Žižkova života mohlo by se to někomu na dvouhodinový film zdát poněkud roztahané, ale neustále se něco dělo a hovory mezi postavami byly podnětné a nenudily. Samozřejmě po vzoru hollywoodských trháků zde byla obligátní romantická linka, která ale končila tam, kde začala, nic víc, nic míň, žádná srdceryvná lovestory, pouze takový ten virbl a pak malinké cinknutí do činelu.

Zda byla celá linka pravdivá nebo ne, to jsem si dočítala až po skončení (spoiler: samozřejmě se z toho stalo asi tak 1% :D)a nebudu se tady rozepisovat o tom, co bylo (nebo si historici myslí, že bylo) ve skutečnosti a co byl filmařský výmysl. Nepřísluší mi hodnotit vůbec nic, jelikož jsem historik asi jako zedník a nedělám si názory na základě oněch výše zmíněných pár záznamů, které o Žižkově životě známe. Češi obecně rádi vzhlíží k velkým osobnostem a ne vždy k těm pravým, ostatně, události dnešní doby to jasně ukazují a Žižka tak mohl být obyčejný vrah, co měl pocit nějakého vyššího dobra a pobláznil pár zástupců chudé lůzy, aby dělala na vrchnost bububu, nebo to možná opravdu byl hrdina a opravdu za to vyšší dobro bojoval zcela upřímně, nebo to byl třeba jenom nějaký chlápek bez oka, kterému někdo přišil hrdinský háv podobně jako třeba Ježíšovi. Nebo třeba taky vůbec neexistoval. Možná by se film mohl jmenovat ,,Random týpek ve středověku říká a dělá hustý věci a pár lidí s ním“ a bylo by to přesnější, ale to je mě, konzumnímu divákovi lačnícímu po přízemní zábavě totálně u zádele. Já dostala akci, příběh, hezký chlapy, záběry na Česko, popkorn, já jsem spoko. Bitek tu bylo dost, každá měla svoji kvalitu i nekvalitu a asi jednou jsem si i říkala, že by tam nemusely být v takové kadenci, protože pak už se trochu slévaly dohromady a nezdály se tak originální. Samozřejmě opět historikovy oči pláčou při tom, když týpek mečem rozsekne druhého týpka v těžkém brnění a na místě ho zabije, zatímco on sám v lehké zbroji po utrpění asi třiceti zcela jasně smrtelných ran dál pokračuje jako by se nechumelilo. Stejně tak po stopadesáté, jízda proti čemukoliv obrněnýmu je prostě kravina. Ale jinak scéna s bitkou u vozu byla epická a to mi nikdo nevymluví. Když to člověk shrne tak vlastně celý film byly porůznu krvavé řežby a lidi napíchaní na kůl a aby to drželo pohromadě, tak tam byl vymyšlený nějaký příběh. Mnohé možná nudil a připadal jim plochý, ale pro mě v tom prostě bylo tak nějak něco navíc, protože to je český příběh. Kdyby to byl americký či jiný film, budu si stěžovat na hodně věcí. Budu si stěžovat, že vlastně jsem se o tom Žižkovi (a i Husovi apod.) a jeho motivech dozvěděla hovno a že jeho postava je plochá a bez jasného cíle, pokud zrovna neposlouchá rozkaz, rozhoduje se na základě momentální emoce či čistě animálního impulzu a že Ben Foster v tom všem vypadá, že ale vůbec netuší, koho to vlastně hraje, zda vojáka, hrdinu nebo tátu od rodinky co se prostě jen spravedlivě nasral. Jediný, co dělalo z jeho postavy hlavní postavu bylo to, že v každé scéně to tlačili na sílu, co to šlo, jakože koukejte, tohle je ten jakože důležitý. Budu si stěžovat na ohrané stále stejné záběry na stromy ze shora, na lidi a jestřáby v zapadajícím slunci a na příliš časté střihy v bitkách, které tak jsou jenom proto, abychom náhodou neviděli, jak postavy vlastně bojují, proto seknutí, střih, upocený ksicht, střih, stříkanec krve, střih a tak dále a když už nevim, tak prostě kameru rozkývu jak při parkinsonu a bude to vypadat jakože víc surově. Naopak ušetřený peníze za choreografy nacpu do CGI zvířat, abych moh udělat záběr, jak kůň padá do vody. Mimochodem, aby člověk přetlačil koně, na to by musel mít tak 300kilo, a to vím z vlastních špatných zkušeností :D Lvi tam jakoby nemuseli bejt, ale má to být hollywoodský trhák, tak ok, a úplně zcela náhodou mě to nenasralo protože když si vzpomenu na nosorožce v Black Panterovi, musím bohužel, poznamenat, že Jáklova hra na režiséra má lepší CGI zvíře než Marvelovka. Budu si stěžovat, že lom Amerika je trapnej a že v ČR máme hezčí skály než Prachovky, i když ale zase budu chválit za krásné hrady, které využili a nebyl to Karlštejn. Budu si taky stěžovat, že nevyužili víc historicky přesných lokalit, ale zase pochválím vzezření staré Prahy, protože to mělo feel jak sviň. Takhle bych mohla pokračovat dál a z krátké večerní úvahy bude zase 5 stránek a to nechci. Jsou to první dojmy a já věřím, že jakmile se to trochu uleží, vyvstane i víc těch horších věcí a teď si to ještě nechci přiznat, Teď chci být ještě aspoň chvíli v tom hezkém pocitu, kdy jsem odešla z českého filmu ne úplně nespokojená a vlastně i trochu hrdá. Možná to filmoví kritici, historici, hipsteři a vlastně úplně všichni na čsfd setřou a srazí na kolena, ale já tak trochu doufám, že to v dnešní době pohladí pár ,,vlastenců“ po duši a že si tu větu na konci filmu v epilogu vezmou k srdci. Nemyslím si, že to je na nějaké vyšší hodnocení v rámci historického filmu nebo vlastně obecně v rámci filmu, ale pokud na to kouknu jako na český počin v kontextu všeho, co jsem zatím kdy z české tvorby viděla, tak se mi v tom rendlíčku ty tři hvězdičky uvaří a jelikož mi stále některé záběry leží v hlavě a jelikož to chci všem těm ,,už dopředu vím, že to zhejtím“ kritikům trošku rozhodit, tak tam tu čtvrtou prostě taky ještě nacpu.

Madeira report část 1.

 

Měla jsem napsaný geniální úvod, jenže můj počítač se rozhodl spadnout v naprosto neuloženou chvíli a proto vám předkládám pouze stín bývalého dokonalého úvodu.

Už dopředu lituju těch, kteří si začali číst tento článek poté, co byli bombardováni na mých sociálních sítích záplavou fotek a stories z Madeiry ve stylu ,,jsem na pláži“ ,,hele co žeru“ ,,jsem v lese“ ,,jsem u moře a zakrývám si špeka, hahaha“ a podobně. Na mou obranu to bylo snad poprvé po dlouhé době, přesněji řečeno poprvé v životě, co jsem byla na opravdu velké dovolené a tím velké myslím daleko a dlouho, protože 4 hodinový let a pobyt na subtropickém ostrově je něco, co by mi ještě před pár lety přišlo nereálné. Teď mám naštěstí ale kumpána na cesty a taky nějaký ten malý penízek (ale fakt malý) navíc a můžu si turistit jak největší Rotšíld. Abyste měli kromě fotek i velmi blízkou představu o tom, jak strašně dobře jsme se těch 11 dní měli, popíšu vám to co nejvíce barvitě, jak to jenom umím.

<ukládám soubor>

Den 1. odjezd a to ostatní

Pokud se dobře pamatujete na můj článek o cestování, víte, že jsem onehdá napsala tu památnou větu, že do letadla mě nikdo nedostane. Nuž, již mám za sebou úspěšný let do Kodaně, tedy pokud celou dobu čumění do stropu a přemýšlení jestli mám blejt nebo ne, se dá nazvat úspěšným. Na zpáteční cestě u okna to bylo o něco lepší, ale pořád jsem měla pocit, že můj mozek není pevně v hlavě (i když tento pocit mívám i s nohama na zemi), ale plave někde ve vzduchoprázdnu nade mnou. Teď jsem od Matěje dostala již dopředu průpravu o tom, že když stoupáte tak musíte vyrovnávat tlak otvíráním pusy, zíváním a polykáním. S touto již dopředu velmi vtipnou představou jsem se po obligátním hodinovém zpoždění letadla nalodila, vecpala se jako správné dítě k okénku a s otevřenou pusou dokořán i přes Matějovy posměšky, že to stačí až budem stoupat, čekala na odlet.

Musím říct, že tato rada velmi pomohla a to dokonce tak, že jsem během letu zažila zcela normální stav existence až do té míry, že 4 hodiny byly neúprosně nudné a sáčky s MaM a plechovky cocacoly neúprosně malé. Pohled na políčka a lesíky mě naštěstí někde nad Pyrenejema ukolébal do spánku, byť tak 10 minutového. Nakonec už jsme koukali jenom na moře a po nekonečně dlouhé době konečně začali přistávat na údajně jednom z nejnebezpečnějších letišť Evropy, kvůli jeho krátké ploše. Byli jsme ale tak zaměstnaní koukáním z okna na blížící se ostrov, že jsme pilotův velesložitý manévr skoro nezaznamenali a dokonce mu ani jako správní čecháčci nezatleskali, i když bychom to zřejmě neudělali ani….nikdy.

Po výstupu z letadla jsme si překvapivě rychle vyzvedli naše 20kg zavazadlo, které vystačilo nám oběma na celou dobu a fakt nechápu, co s sebou někteří lidi tahaj na dovolenou, když potřebují tři až čtyři podobně velký. Jediné věci, kterou jsem litovala, že s sebou nemám, byl fén. A jednodílné plavky, ale o tom později. Vyběhli jsme ven na zastávku busu, jelikož jsme se při plánování dovolené rozhodli, že cestování busem bude lepší a zábavnější než autem, a snažili se si nepřiznat, že jsme prostě chudí a pronájem auta si nemůžeme dovolit. Během zkoumání jízdního řádu jsme pochopili, že ho nechápeme, ale naštěstí kolem zrovna jel random autobus s nápisem Funchal (čti funšal), což je hlavní město Madeiry a náš první cíl, tak jsme do něj vlezli a dokonce i úspěšně vystoupili na zastávce relativně blízko našeho ubytka. Po ubytování v mini pokojíčku s balkonem s romantickým výhledem na okna domu v zadní ulici přebitá trámy, jsme se vydali poznat Funchal. Měli jsme ještě docela dost času, jelikož na Madeiře je o hodinu míň, což jsem kontrolovala několikrát na obou našich mobilech a u rodiny v Česku, kteří mi psali, že tam je fakt o hodinu víc a já se v ten moment cítila jako největší cestovatel světa. Jako první jsme si prohlídli přístav, který vypadal jako obyčejný přístav, ale protože jste v zahraničí na dovolené na ostrově, kde je o hodinu míň, tak tady všechno vypadalo strašně neobyčejně. Třeba palmy. Palmy všude, jen tak, na každé ulici místo břízek a líp palmy.

Jak už to tak s Matějem bývá, na jídlo jsme skončili v něčem, co se jmenovalo Beerhouse, kde jsme si na první večeři dali grilovaný rybí talíř, jídlo stejně drahý, jako náš rozpočet na normální jídlo na měsíc. Nejdražší z talíře byl asi tuňák, který byl připravený na very well done a s politováním musím říct, že sušší maso jsem dlouho nejedla a bylo mi to náležitě líto. Zbytek byl ovšem famózní, hlavně všechno krevetoidního. Pivo jsme si bohužel dali jenom jedno, protože po snědení toho nejdražšího z menu jsme přestali obsluhu zajímat. Vypravili jsme se tedy do jiného pivního baru FugaCidade, kde se prodávalo spousta craftového piva a automaticky vám k němu dali brambůrky a nakládané divno-fazolky. Pak jsme si ještě rychle naplánovali další den a nechali se ukolébat prvním dovolenkovým spaníčkem.

Den 2. jak nás okradli na marketu, první šnorchlování a sahání Ronaldovi na šuldu

Posnídali jsme velmi tvrdý toast s mini-máslíčkem a marmoškou a říkali si, že ,,snídaně v ceně“ nemusí být vždy úplně podle evropských představ. Na pití bylo připraveno ,,fruko“ a v lednici jsme objevili i jogurty, přesně vypočítané na počet dní ubytování. Pro člověka, který neholduje sladkým jídlům, jako třeba mě, to bylo tedy spíš slabší.

Dnešní den nás čekala návštěva místního proslulého farmářského marketu, který slouží k okrádání turistů a následně koupačka v moři.

Při procházení marketu jsme si hlavně řekli, že se nesmíme nechat napálit touhle turistickou pastí a nekoupit nic co nechceme, proto jsme pak oba jakožto silné osobnosti stáli u jakési ženštiny, která po ,,wér ár jú from“ zažila krátkodobé vyčerpání mozku přemýšlením kde je do hajzlu,,ček repablik“ a následně nám strkala k nosu různé ovoce, ze kterého jsme cítili víc její cigaretové prsty než vůni ovoce. I když možná to nebyly jenom cigarety, protože jsme zažili krátké zatmění a najednou stáli s pytlíkem plným ovoce tak drahého, že by nám to vyšlo opět na další měsíc normálního jídla. Doufaje, že bude aspoň dobré, jsme se do něj pustili a zjistili, že není moc dobré. Respektive, pár věcí, které ani nevíme jak se jmenují, protože podle tý ženštiny se všechno jmenovalo ,,swýt“, i když sweet z toho byly asi jenom dvě a půl, bylo docela jedlých. Jestli vás ale můžu něčeho uchránit, tak plod monstery je totální pí*ovina a kdokoliv to nazval ovocem by se měl chytit za ruku s tím, kdo to nazval ,,swýt“ a odejít spolu do prdele. Je to takový ananas zbavený sladkosti, šťávy a života, chutná to jako hořké tvrdé nic a už nikdy v životě to nechci vidět ani slyšet.

Dolní část marketu byla rybí a my jenom smutně koukali na čerstvé ryby s vědomím, že je nemáme kde klohnit.

Zlatem a diamanty posázené ovoce jsme si ochutnávali již na pláži. Tady je na místě popsat, co na Madeiře znamená slovo pláž. Je to vulkanický ostrov se spoustou kamenů, které jsou všude, tedy hlavně na pláži. Bílý jemný píseček si můžete nechat na Itálii, na Madeiře si užijte masáž nohou při vstupu do vody a masáž zad při ležení. Naše pláž byla vůbec specifická, byl to totiž kus betonu se schodama do moře, kde se ale prokazatelně leželo líp jak na těch šutrech. Naším úkolem bylo naučit mě šnorchlovat a přímo u betonopláže se nacházelo pár skal, trčících z vody. Poctivě jsem zopakovala vše, co mi Matěj předvedl, takže naplivání na brýle apod. a zanořila poprvé hlavu pod vodu. Řeknu to asi tak. U moře jsem do té doby byla pořádně asi jenom 2x (v Kodani jsme na něj jenom koukali, takže to nepočítám) a vždy se můj pobyt omezil na ,,juhů, ono to má vlny, pojďme v nich skákat“. Teď jsem zjistila, že jít k moři jen plavat je něco jako slízat krém z povrchu dortu a zbytek nechat nedotčený. Jako jo, sice je to dobrý a každý má ten krém rád, ale ten zbytek, to, co je pod povrchem, je úplně něco jiného a nového. Za předpokladu, že je ten dort dobře udělaný. Já teda moc nemám ráda dorty, respektive, mám ráda hlavně ten krém a to suchý moc ne. Není to moc dobrý přirovnání pro lidi co nemají rádi dorty. Možná bych to mohla přirovnat spíš k tiramisu. Každý má rád tiramisu. Ale to je fuk, můj blog čtou inteligenti a ti to pochopí. Pod hladinou je to prostě úplně jiný svět. Najednou vidíte všechno pohledem ryb z Hledá se Nemo, akorát z toho nemáte to trauma. Viděli jsme spousty ryb, které byly pro Matěje nudný a pro mě jakože ,,cožééé, tahle ryba je barevná“ ,,tahle ryba tvoří super hejna“ ,,omg tohle vypadá úplně exoticky, to je něco spešl“. Ale viděli jsme i kraba poustevníčka, milion hvězdic a triliardu ježovek, což mě náležitě děsilo a každý jejich trn jsem vnímala očima i vzdáleně v představách hmatem a zažívala jsem paniku pokaždé, když jsem se k nim ocitla blíž jak na dva metry. Jelikož jsem plavec asi tak jako astronaut, zažila jsem několik ,,pomoc topím se“ fází, kdy jsem se panicky vynořila na hladinu, že nemůžu už dýchat, přesto, že jsem dýchala ve vodě šnorchlem a nad vodou...no...pusou i nosem, takže klidně jsem si mohla vyndat i šnorchl….byla jsem nad vodou!!! Ale holt poprvé setkání s druhou planetou uvnitř planety je ohromující a moment, kdy jsem poprvé viděla, že cca 6 metrů od břehu najednou moře padá do regulérní hloubky, pro šnorchlistu tmavě modré prázdnoty, ve mně zůstane asi na věky.

Na betopláži byla i sprcha a záchody, takže řádně vymoření a očištění jsme se vydali dále poznávat Funchal. Jelikož naší životní vášní je profesionální alkoholismus, rozhodli jsme se pro prohlídku místní vinařské budovy. Víno na Madeiře má samozřejmě kůl příběh, který předkládá lidi v nevimjakym století, kteří poslali víno někam do prdelky přes půl světa, ale protože tehdejší PPL fungovalo ještě hůř než teď, tak se jim jedna várka pracně vyrobeného vína vrátila zpátky. A oni, jelikož jsou to naprosto správní alkoholici a my je za to moc ceníme, se rozhodli víno, vezené dva roky po moři v totálním vedru v dřevěném sudu, ochutnat. Z epidemiologického a lékařského hlediska odvážní to lidé, ovšem zjistili, že to víno je popí*i dobré a začali ho vyrábět schválně. Co si budem, chutná to stejně, jak to zní, tedy je to sladká hroznová voda, čím starší, tím brutálnější a samozřejmě je to náležitě výborné. A taky úměrně tomu drahé. Jenom nedoporučuju pít ty 3-letý, to chutnalo jak sojová omáčka.

Lehce ovínění jsme se vydali přes sedmero ulic a desatero parků projít Funchal až k muzeu Christiana Ronalda, fotbalisty, který se ve Funchalu narodil a je to jediná známá osobnost, co tu mají a proto se ji kromě muzea rozhodli vyzdvihnout nádhernou sochou. Protože fotbalistu lze nejlépe vystihnout sochou, která stojí jako člověk u zdi na popravě s ksichtem jako z laciného komiksu ze 60.let. Samozřejmě jako každá turisty často navštěvovaná socha měl i Ronaldo úplně vyleštěný ruce a rozkrok. Samozřejmě, že jsme si taky šáhli. No, a jelikož jsme ti zbohatlí túristi z kontinentu, zašli jsme si do restaurace na přílipky, které jsme sice viděli všude v moři, ale bez páčidla na ně nemělo cenu ani koukat, dále místní maso na špízu (chaluhu na špízu neměli*) a grilovaného platýze a po celou dobu pomlaskávání přemýšleli, za co budem žrát a existovat další dny a dalšího půl roku.

Večer byl velice zábavný, jelikož vedle nás bydlely nějaké francouzské ženy, které se jaly v deset večer řešit rodinné spory velkolepou hádkou, napřed s nějakým mužem přes telefon a pak i spolu navzájem a nejlépe ještě na chodbě přes dva pokoje. Možná to nebyla hádka, ale pokud bych si měla ten příběh snažit domyslet, tak mě nenapadá co jiného řešit tak nebývale hlučným způsobem. Jejich asi hodinu a půl dlouhý koncert utnul až Matěj, který hlasitým dupotem oznámil svůj příchod ke dveřím, aby je následně teatrálně rozevřel a rozcuchaný a jen v trenkách na obě ženy na chodbě udeřil, že jsou ,,fu*king loud“ a opět teatrálně zabouchl, načež se již do zavřených dveří ozvalo tiché ,,sorry“ a ženy se přesunuly na pokoj s tím, že si aspoň pouštěly až do dvou do rána hudbu z mobilu bez sluchátek. Na zítra si musíme koupit na večer více alkoholu.

3.den první leváda a nejhorší nápad v historii turistiky

Třetí den jsme se rozhodli jít první levádu. Jedná se o systém zavlažování suchých míst Madeiry a to tak, že vemete vodu ze všech přirozených toků a svedete ji do malých kanálů křižujících zemi. Jelikož se podél kanálů často chodilo, vytvořily se zde cestičky, na které se pak posílají turisti. My se napoprvé rozhodli jít Levádu Serra do Faial, což v překladu znamená, po rozdělení slov něco jako bukové pohoří, ale možná taky ne. Buky tu teda moc nebyly. Ráno jsme po asi dvou hodinách vyznávání se v jízdním řádu vybrali spoj společnosti Horários, který nás měl dovézt do Camachy, nedalekého města. Po trapasu stylu ,,plíz tú adults tu kamača….ehh...kamaša“ jsme nastoupili i vystoupili zcela správně a nastoupili na levádu. Cestou jsme míjeli hlavně obří kapradiny, z čehož jsem já, skoro-paleontolog (o mé vášni k dinosaurům jsem někdy psala? Možná tady?) byla úplně nadšená a k tomu ještě asi tak dalších milion druhů kytek. Potkávali jsme taky jednu ještěrku za druhou a z internetu zjistili, že krom ještěrek, importovaných hlodavců a králíků a trochu hmyzu, tu nic jiného ve volné přírodě nežije. Tak si zoolog a veterinářka povzdechli, proč nejsou radši botanici a šli dál. Matěj sice cestou lovil nějaké pavouky, ale většinou to byla námaha pro nic moc. Z levády jsme se ve městě Choupana přepojili na Levadu dos Tornos, což k mému překvapení znamená něco jako soustruh?? (jakože what?) a připojili se až na cestu k hoře Monte, tyčící se nad Funchalem. Trasa trvala asi 10 km a my byli jako čiperky, takže jsem se rozhodli ušetřit 12 éček za lanovku (za každého, pozn.aut. aneb za 24 éček máme v pivotéce 4 piva a ještě plechajzníky domů) a sejít to dolů pěšky. Dolů. Po asfaltu. A když říkám dolů, myslím tím, že cca hodinu a půl jste neměli chodidlo ve vodorovném směru, což zcela nepřekvapivě bolí jakože hodně. Ke konci cesty jsem po zkoušení chodu pozpátku, v serpentinách, po patách a po prdeli byla rozhodnutá, že si na místě sednu a zůstanu tu do dalšího dne až pojede autobus, nebo zaplatím 2x víc jak za lanovku a pojedu taxíkem.

Po příchodu na hotel a půlhodinovém čumění do zdi a přemýšlení, jestli může člověk žít bez chodidel jsme se vydali do města na večeři s tím, že to bude tentokrát něco levnějšího. Všude po městě byly u restaurací cedulky Pizza, které vypadaly podezřele stejně, ale my toho nedbaje jsme si sedli do jedné z takových restaurací. Pizza zde stála asi 12 éček a ještě jim půlka z nabídky chyběla. No dobře, chyběla jenom tuňáková, ale zrovna tu my chtěli, takže tak. Dali jsme si teda něco a doufali, že to bude fakt NĚCO. Bylo to nahovno. Pizza byla jasnej prefabrikát z mrazáku, tlusté těsto, široký okraj, typická mrazáková chuť a velikostně asi jako pětikoruna. Hlad jsme zahnali, ale odcházeli jsme jaksi nedopizzovaní. Večer jsme strávili vymýšlením programu na další den a vymysleli jsme prd.  

4.den flákání po Funchalu

Jelikož byla neděle a jízdní řády autobusů byly ještě nelogičtější než kdy dřív, v záchvatu nasranosti jsme si vzali plavky a namísto ,,pojedeme někam do hor“ jsme se vydali kam nás nohy ponesou. Napřed nás nesly dolů k moři, kde jsme zjistili, že městem projíždí závod na kolech a na každém přechodu jsme měli osobního pana policistu nebo pana brigádníka, kteří nás bezpečně převedli a nebyli jsme přejeti kolem. Pak jsme se vydali podél pobřeží, od kterého se ale časem všechny chodníky odpojily a vedly nás čtvrtí plnou hotelových komplexů se vším pozlátkem, které takové hotely nabízí. Uvaděči před vchody, recepce osázené zlatou barvou, vyleštěné kachličky, obrovské balkony a obligátní bazén plný důchodců a dětí. On ten náš kamrlík je tak nějak prostě osobitější a kouzelnější. 

Hotely za chvíli skončily a my se zase dostali k cestě u moře, která nás navedla na další pláž. Opět betonovou. Opět zde vedly schody do moře a notný kus po moři odsud trčela z moře ostrá skála, kterou Matěj už zdálky prohlížel nadšenýma očima. Když mi Matěj řekl, že mám k tý skále doplavat, přemýšlela jsem, jak moje i jeho rodina vezme fakt, že jsem se s ním rozešla kvůli něčemu takovému. Ale jelikož jsem se rozhodla, že se ničeho nebojím, ani novinových článků o tragickém utonutí češky na Madeiře, řekla jsem si, že to zkusím. Dle Matěje to byl ke skále ,,jeden 50m bazén“, dle google map cca dva takové bazény a dle mě 10 kilometrů. Vlezla jsem do vody, nasadila si brýle a šnorchl, ponořila se, uplavala tři metry, natekla mi voda do brýlí a já za hlasitého teatrálního kuckání vystrčila hlavu a jala se nadávat Matějovi. Ten už ale začínal druhý bazén, tak jsem s hlavou nahoře pádila skrz vlny a světe div se, doplavala jsem opravdu až ke skále. Zde jsem dostala od Matěje sprdunk, proč neplavu se šnorchlem a já celá vyklepaná se mu snažila mou lapálii vysvětlit zatímco jsem nohama hledala kámen, na který si stoupnout a zároveň panicky na Matěje řvala, zda tam dole není ježovka. Zatímco jsem se palcem jedné nohy a malíčkem jedné ruky držela kamenů, zbytkem končetin jsem se snažila neuplavat a spravit si brýle. Do toho mi zněly Matějovy poučky a na hlavu mi útočil racek, kterému ječící lidská samice budila vajíčka v hnízdě ze spaní. Když bylo vše na svém místě, zanořila jsem hlavu pod vodu a veškeré chmury zmizely. Obeplavali jsme skálu dokola a užívali si bohatý život, který kolem ní bují. Po návratu zpět k pláži (ano, uplavala jsem tu ohromující vzdálenost 2x), jsme se vydali ještě kus po pobřeží abychom došli až k místní ,,opravdové pláži“ tedy dlouhému kusu svažitého pobřeží s trochu menšími kameny, než jsou jinde. Na jídlo jsme se zastavili v restauraci Red Car, kterou jsme náhodou potkali. Bylo to bistro laděné v americkém stylu a měli tu taky super americké burgery. My normální jsme si dali obyčejný cheeseburger, ale Matěj si objednal triple cheeseburger. Už když to vyslovil mi bylo nevolno, a když to pak viděl, bylo nevolno i jemu. Chuťově to bylo samozřejmě super, ale tři masa, to už je nálož kterou ani on nesněd. Každopádně pokud se někdy ocitnete ve Funchalu, tak určo zajděte.

Klasický večer strávený popíjením v beer baru a následně na balkoně našeho pokojíčku byl předzvěstí našeho následujícího velkého výletu.

Ale o tom zase příště.

Heh, jo, má to druhý díl. Možná i třetí.

*tak schválně, kolik a jaký reference na animáky jsem už zmínila? :D

Hovínko ve vaně

Pokus o fejeton.

Je úplně jedno, kde se zrovna vyskytujete, zda v koupelně, v obýváku, ve druhém patře, na zahradě nebo v práci. Smrad vás provází úplně všude a velmi intenzivně vám dává najevo, že je potřeba jít něco uklidit. Něco hnědého na dně vany, kam to teda ale vůbec nepatří. Není to velké, vlastně je to jen pár nanicovatých kuliček, až se to zdá divné, všechno to trápení pro něco tak malého. Většinu času je to pevné a pravidelné, ale za každých okolností při uklízení vytvoří hnědou čáru přes půlku vany a to i tam, kde se jí tím vůbec nedotknete.

Možná si říkáte, proč si tady čtete o hovnu. Je tolik naučných časopisů, tolik kvalitní beletrické literatury na trhu, spousty vědeckých článků a děl, která vám něčím přispějí do života, ale vy tu sedíte a čtete si detailní informace o produktu tlustého střeva. Jenže abyste věděli, ono to není jen tak obyčejné hovno. Je to hovínko našeho kocoura Kvasinky. Proč je hovínko našeho kocoura ve vaně a proč je tak důležité o něm psát?

Hned odpovím na první otázku. Kočky. Kočky jsou stvoření, které docílily po staletí naprosté nadvlády nad lidskou rasou. Pan Adams se mýlil, nikoliv myši, ale kočky jsou ty, které nám tu všem velí. Již staří egypťané je uctívali jako posvátné a my nyní, aniž si to uvědomujeme, děláme to samé. Pěstujeme si je v bytech, posluhujeme jim, krmíme je, vynášíme jim záchůdky a oni se nám odvděčují tím, že naštvaně odchází pokud si je pohladíte v nevhodnou dobu na nevhodném místě. A kakají a čurají vám po bytě. Většina dnešních koček, ať už se jedná o kočku z ulice alias kočku evropskou nebo šlechtěné plemeno s rodokmenem až k takovým těm černým, štíhlým kočkám co jsou vyobrazovány na zdech faraonských hrobek, jsou automaticky přizpůsobeny životu v lidské přítomnosti a takovou prkotinu jako čurání do krabičky s pískem berou jako pudovou záležitost. Naučit kotě používat záchůdek je záležitost na dva dny, proto stále nějak nedokážu pochopit, že se nám v ordinaci sem tam zjeví člověk, jehož kočka to prý neumí. Jelikož jsem přesvědčená, jak jsem psala výše, že kočky tuto schopnost znají snad od malička, nejde mi na rozum jak je někdo tohohle schopen docílit. Teda, ano, existují situace, kdy kočička chodí mimo záchůdek. Například venkovní kočky logicky asi nebudou kakat do krabičky když mohou kakat sousedce do jahod nebo tulipánů. Ale i tyhle kočky jsou schopné během chvíle pochopit princip záchůdku. Kočce stačí, když může hovínko zahrabat, proto jsme pak jako malí nacházeli ,,plastelínu“ v pískovišti a podobně. Někdy ani kočka nepotřebuje nic sypkého a vlastně asi nic hmatatelného, aby mohla svůj poklad zahrabat. Například stěna vany se taky dá hrabat a vůbec není divný, že hovínko jde pořád vidět. Důležitá je cesta, nikoliv cíl. Ale dobře, čistě venkovní kočka by teoreticky mohla být trochu zklamaná, že nemůže kakat do záhonku, tak by ji třeba mohl nabízený záchůdek urazit.

Další důvod proč vám kočička dělá doma nepořádek je zdravotní problém, když to třeba na záchůdek nestihne za což ji nemůžeme peskovat, sami si vzpomeňme na rána po předchozí večeři v KFC. Kromě zdravotních problémů je tu také značkování. Kočce nemůžete vyčítat, že je kočka a kocourovi obzvlášť ne, bez ohledu na argumenty stylu ,,tvl vždyť tady jiný kocour není, pro koho to značkuješ?“ nebo ,,to území sis nezabral, my ti ho vytyčili!“ To ale kocour neví a propo, on musí dávat najevo především VÁM, abyste věděli, kde je vaše místo. Naštěstí, pro kocoury bohužel, existuje možnost kastrace a tím můžete usurpátorovi zamezit v pudovém jednání, ale pro některé to vůbec nic neznamená, buď si již tento zvyk osvojili natolik, že se jej nejde zbavit, nebo je zde poslední důvod vyměšování mimo záchůdek-mají vás v pí...paži.

A tady se dostáváme ke Kvasinkovi a jeho oblibě naší vany. Já chápu jednu věc-když vidím špinavou toitoiku, raději se jdu vyčurat do křoví. Takže pokud mi lidští sluhové nevyčistí záchůdek, jdu do vany. Ok. Beru. Fakt, že máme dva záchůdky a ten jeden většinu času zeje prázdnotou přejdu bez komentování. To, že si kocour nachčije přímo do vchodu záchůdku a pak se mu přes to nechce chodit, je debilní, ale prostě když to na vás přijde a jste kočka, asi zrovna dvakrát nepřemýšlíte kam přesně umístit zadek. Ale co nechápu je to, že vyčistíme záchůdek, nasypeme tam voňavý nový písek a to šiblý zvíře jde doslova za hodinu a vysere se do vany? Jakože co? A kdyby jenom to! Vy vidíte, jak se kocour elegantně vyhoupne na vanu, tak ho okamžitě vezmete a strčíte do záchůdku. Kocour tam je a vy jdete vítězoslavně pryč, abyste ho nerušili a říkáte si, ty jo já jsem stejně king a já to zvíře ještě naučím způsobům. Načež si jdete dělat snídani nebo večeři nebo cokoliv dle denní doby a po chvíli vám dojde, že to nesmrdí to maso, které krájíte, ale že vás někde čeká něco hnědého a neodkladného. Už když jdete směrem ke koupelně a libá vůně se zintenzivňuje, začínáte tušit, že se asi neline z uzavřeného záchůdku. Cestou se míjíte s kocourem, který jde s hlavou vztyčenou a pohledem lva a pak vás jenom se zájmem pozoruje, jak se vztekáte při pohledu na hromádku ve vaně. Zajímavé je, že když jsme byli na dovolené, po příjezdu byl záchůdek plný a ve vaně jenom načůráno. Takže kocour chodil poctivě tam kam má, dokud to šlo. Ale v momentě kdy jste doma a záchod je prázdný, tak je hovno ve vaně. Ne prostě. To zvíře je ďábel. Nevím, zda je to vynucování pozornosti, ukazování ramen nebo se tím prostě jenom královsky baví, ale je to k neuvěření.

Mnoho majitelů koček si teď říká, ty jo můžete být rádi, že to je vana, kde se to dá snadno umýt, čůránek spláchnout a je to. Dobře, přiznávám, že uklidit bobek z vany je pro mě pořád jaksi přijatelnější než si na něj v noci lehnout do postele, ale tady jde o princip. Jsme otroky své kočky.

V tom hovínku je mnohem víc. To hovínko je možná jenom smradlavá hromádka na dně vany, ale pro nás je to mocenský souboj dvou inteligentních vysokoškoláků s kočkovitou šelmou bez kulek. Která nás nechá pohladit se jenom když jí se to líbí, která mi strká nos do ksichtu a nahlas mňouká, pokud nevstanu s prvním zazvoněním budíku a nejdu jí okamžitě dát kapsičku, která si vymňoukává, že si chce hrát, že chce ven, že chce maso, které krájím a která si bezostyšně kaká do vany. Která ale na druhou stranu přijde a lehne si vám na klín, když hrajete hru nebo koukáte na film, nebo vám v noci leží u nohou, přijde vás přivítat, když přijdete z práce a za každých okolností je hrozně roztomilá. Je to těžký. Je to boj, mezi námi a kocourem, mezi námi a hovínkem. A my neúprosně prohráváme.

Recenze na jednu větu XII.

Machři– Náhodně objevená komedie s Adamem Sandlerem, která je sice ujetá, ale na zpříjemnění odpoledne úplně stačí. ***

Machři 2– Asi tak o deset stupňů horší dvojka předchozího filmu, která neměla prakticky děj a vlastně vůbec nic, na druhou stranu my byli v covid karanténě a vystačili jsme si s tím. **

Všechny cesty vedou do hrobu– Panebože, ráda bych ti poděkovala, že stále se najde někdo, kdo umí točit zábavné, rychle ubíhající westernově laděné oddechovky, ve kterých Barney seroucí do klobouku neuráží, ale velmi baví. ****

Jump street 21– Co mají všichni s tím hejtováním Čuníka Tatůma, vždyť tady je super a celá tahle věc vás příjemně překvapí. ****

22 Jump street– Konečně druhý díl, který je na úrovni prvního, neříkám, že to je bůhví co, ale když na to koukáte v jednu v noci a dokoukáte to bez usnutí, a ještě vás to baví až do konce, tak je to prostě dobrý. ****

Zombieland– Jednoduché, milé, vtipné, sice se celou dobu musíte dívat na kilometrovou propast mezi očima Kamenné Emmy a občas ji rozeznat od zombíka, hehe, ale jinak je to fajn. ****

Smrt ve tmě– Prej dobrý horor, sorry jako, ale i kdyby to ještě kratší i tak by mě to nudilo, a ten konec to úplně zabil…..teda vlastně nezabil, ani to málo nám nedopřáli. **

Palm Springs– Hrátky s časem už jsou ohrané a něco lepšího než Na hromnice o den více být nemůže? Ale kdeže. Lidi, pojďte se na to mrknout, ať o tom můžeme společně debatovat!!!*****

Záměna– Prvoplánové, ale svěží, zábavné a určitě k doporučení. *****

Asterix a Obelix– K francouzským filmům si hledám cestu tak trochu hůř, ale tohle tomu trošičku pomohlo.****

Breaking Bad– Co vám budu říkat, je to geniální a já na to přišla až příliš pozdě, tak i tak, jsou na tom super dvě věci, ta první, že až budu příště na Vánoce péct perníčky, můžu u toho házet super hlášky a ta druhá…..Jesse….*****

Prvok, Šampón, Tečka a Karel– Čtyři jména, čtyři poznámky, co k tomu mám: 1. Proč český film vždycky staví na laciném humoru ala manžel řekne manželce, že je píča, nahatí lidi apod? 2. Film o ženách-trapné mužské postavy, film o mužích-trapné ženské postavy. Proč nenatočíte film třeba ooo, nevim, normálních lidech? Vím, že se snažíte co nejvíc cílit na běžného českého diváka (a když vidím hodnocení na čsfd tak vám to vychází), ale stereotypy a ploché postavy mě osobně prostě neba. 3. Tragédie z toho lepší film neudělá. Udělat tragikomedii je kumšt a jedna věc, ale snažit se probudit již od půlky se nudícího diváka šokem, je věc druhá. Nezabírá to. 4. Nutno podotknout, že hlavní čtveřice byla dobře obsazená a hrála dobře. Ale to je asi tak všechno…. **

Zaklínač: Vlčí sen – Přesto, že se mi do anime napřed moc nechtělo, musím uznat, že ta brutalita a zároveň dělání z každé postavy totálního frajera mi nakonec vyhovovalo velmi a nový pohled na zaklínačské příběhy byl po ne příliš dobrém Netflix seriálu příjemným osvěžením. *****

Zátopek– Momenty, kdy sportovec překonává očekávání a sledujeme napínavý konec závodu, jsou vždy skvělým mačkačem nervů a emocí, samotné to ale film neutáhne, jelikož způsob, jak byl celý příběh vyprávěn a podáván bohužel trochu vypadá více jako dokument, a vyznívá trochu plytce, každopádně velká pochvala hlavnímu představiteli. ***

Casino Royale – Tohle je přesně ten důvod, proč bych měla recenze psát ihned po shlédnutí a ne až za půl roku, já si totiž pamatuju, že to bylo dobrý, ale už si vůbec nepamatuju, proč....****

Hra na oliheň­ –  Je to taková ta věc, na který vidíte jak strašně prvoplánová a plochá je, ale pro pár super scén, kde se vtipným a ne vizuálně přehnaně brutálním způsobem mordujou lidi a pro poslech korejštiny, jste ochotní to zkousnout. ****

Souboj na talíři – Je jednodušší pokusit se naučit kuchaře hrát, než herce vařit, proto je celá tahle věc strašně úsměvná a oddechová, i když by ji někdo mohl shledávat trapnou. ­­****

Harry Potter: Bradavický turnaj čtyř kolejí – Přehled homo-bi-trans asijsko-černošských feministicko-liberalistických lidů, kteří se snaží poznat, které z pěti křesel se vyskytlo na jednu sekundu ve třetím díle Harryho Pottera, a vy u toho jen nadáváte, ale stejně to dokoukáte celý....*

Řachanda – Narazila jsem na to úplnou náhodou při přepínání telky a už z první minuty mi bylo jasný, že to bude píčovina, ale teda...že až taková.... odpad!

Spider-man: Bez domova – Sony přemejšlelo, jak z Hollandovy série vytřískat co nejvíc peněz a vymyslelo léčbu šokem. OMG PANEBOŽE ON JE TAM TOBEY atd. a po tom všem nejvíc nejsmutnější věc, která se člověku může stát, že na něj všichni zapomenou....a já se ptám, bylo to zas až tak nutný? Nešlo postavit více propracovaný příběh na samotné postavě Petera a dát mu nový rozměr, kdy by se z malého kluka stal konečně spider-MAN? Kdy by namísto bezduchého afektovaného mlácení věděl, kde je hranice lidství a nemusel ho poučovat ten spider-man, který měl morální zásady úplně jinde už od svého prvního dílu? Jakože takhle, já jsem totálně nadšená ze setkání všech těch herců, proto celkově film hodnotím dobře, jenom z toho mám takový smutný pocit, že Tom Holland si zasloužit pro své Marvel angažmá trochu více důstojnosti.....****

Poslední souboj – Když tři myslí totéž, není to totéž, a pak je z toho náramná polízanice a taky jeden naprosto super fight. ****

Tropická bouře – Jestli někdy nějakého černocha urazil Downey coby černoch, pak černoši nemají absolutně logické myšlení a smysl pro humor, páč mě to teda bavilo, a taky vcelku i zbytek této parádní parodie na filmy o válce ve Vietnamu. ***

Harry Potter 20 let filmové magie: Návrat do Bradavic – Jestli mě za poslední dobu něco dost zklamalo, tak tento pokus o ,,jsme tu všichni rodina" dokument o jedné filmové éře, kde se jen brečí a vzájemně se plácá po ramenou namísto nějakého smysluplného a nápaditého fan-service konceptu dokumentu.***

Naprostí cizinci – Hej ale tak ty vole, tolik lidí s vnitřními problémy, milenci a nesmyslnými kontakty se v jedné místnosti jen tak nesejde. ****

Horší než smrt – Komedie s rakví uprostřed a s asi nejlepší rolí Petera Dinklagea ever. ***

Kull Dobyvatel – To by člověk nevěřil, že nejvíc osmdesátkový film všech dob se natočí v roce 1998 :D ***

Život brouka – Pixarovky jsou, byly a budou prostě asi vždycky dobrý, ale je potěšující vidět, že i ty starší měly co nabídnout jak po obsahové, tak po edukační stránce. ****

Zaklínač – Hele mě je třeba úplně u prdele jakou má herec barvu a podobný lidem-žíly-trhající věci, já chci prostě vidět ty super příběhy z knížek a surovost a osudovost, kterou mají. A to tu není. Čávil je fajn. ***

Betlémské světlo – Svěrák chodí, mluví, hádá se s Kolářovou, zase chodí a mluví, do toho se mu serou postavy z jeho příběhů a vy se sem tam usmějete jenom proto, že jste na před-před-před premiéře a bojíte se, že fotograf zachytí váš unuděný škleb. ­­**

Luca – Pixar po stomilionté první, tentokrát ve vlastně docela basic příběhu o dvou vcelku zajímavých a jedné naprosto otravné postavě, a o tom, že lidi by neměli mít předsudky nebo tak něco. ***

Encanto – Byl to takový ten film, kde prvních 20 minut máte pocit, že koukáte na nejzajímavější animovanou zápletku posledních 10 let a každou další ucajdanou písničku přežíváte jenom díky naději ,,jak to asi celé dopadne" a to vše jenom proto, aby jste si na konci nejradši vrazili čínskou hůlku do oka kvůli tomu, jak strašně moc neumí Disney dotáhnout příběh do konce. ***

Black Widow – Scénárista: hehe, blonďatý tuctový fracek hází hlášky, starý páprda dělá humory alá nevejdu se do latexového kostýmku, hehe, Scarlet Johansson nemá už v Marvelu co říct, tak ať dělá a tváří se celou dobu, že neví o co go a schválně jestli někomu nepřijde divný, že Rachel Weisz hraje něčí matku a přitom vypadá furt stejně....cože co?...jaký příběh?...jo ono to má mít příběh....ehhhh....zlý záporák zneužívá holky. Supr. ***

Poslední závod – ,,Do prčic" -člověk, který si doteď myslel, že se v Krkonoších nedá ztratit a umrznout a taky že Češi už neumí natočit pěkný drama, a nyní sedí v kině a říká si: ,,Do psí prdele, kde ten týpek najednou vzal tu bundu?" ****

Kvasinkův deník

Ahoj, mé jméno je oficiálně Qasar British Red, ale jelikož jsou mí lidé přízemní blbci, říkají mi Kvasinka nebo také Kváša. Jakoby bych byl snad nějaká kvašená okurka a ne šlechtěná, papírová kočka. Zde vám předkládám svůj deník, který si potají píšu na jejich psacích krabičkách.

17.8.2021

Ta divná kulatá věc na stěně ukazovala cca čtyři hodiny odpoledne, venku bylo větrno a v domě byl příjemný chládek, ležel jsem zrovna na gauči a zaobýval se snem o plném sklepě myší. Normální odpoledne v mém dosavadním životě, hraní si s kamarády občas přerušené pauzou na jídlo a potom zasloužený odpočinek. Zvonek vyzváněl, ale já tomu nevěnoval přílišnou pozornost, většinou se mě to netýkalo. Trochu mě tedy vyvedlo z míry, když mě panička přišla vzít do náruče a předala dvěma podivně vyhlížejícím, cizím individuím. Chvíli mě dlachmali v rukou a až příliš horlivě mě mazlili, což se nesluší od někoho, koho vidím poprvé v životě. I když, možná už tu jednou byli, ale na to já zapomínám rychle. Po chvilce se mi podaří vykroutit a já jdu zkoumat okolí. Ti lidé se mě snaží zabavit hračkami, ale mě více zajímá ta útulná bednička, co přivezli s sebou. Nakonec se v ní zabydlím a hovím si v ní, zatímco panička a ti divní lidé sedí u stolu a požírají různé pochutiny. Když se pak rozhodnu jít se projít, po chvíli mě panička zvedne do náruče a opět horlivě mazlí. Něco je jinak. Nálada, atmosféra, cítím, že se něco děje a opět se vykrucuju pryč. Tentokrát mě nenechají jít a opět zvedají do náruče. Strčí mě do oné bedničky a jelikož je mi tam dobře, schoulím se úplně dozadu a chci si zase začít hovět. Znervózní mě, když se na vchodu do bedničky objeví mříž a zamezí mi cestu ven. Bednička se zvedá ze země a se mnou to kymácí. Panička na mě mává a já jsem zmatený. Bednička s sebou dál kymácí a já vnímám za mříží štěkot psa, zahradu, a pak se ocitám v nějakém divném místě. Jeden z těch divných lidí, žena, si sedá vedle mého současného vězení a mluví na mě. Najednou se celá ta věc, kde jsme, pohne a začne s sebou divně házet. Když se kouknu skrz mříž a onu ženu do okna, vidím ubíhající stromy a hází to se mnou. Mňoukám. Mňoukám velmi hlasitě a snažím se jim vysvětlit, že mě momentálně dost sere, co se děje. Občas to se mnou hodí doleva nebo doprava, a tak ještě více dávám najevo svou nelibost. Po chvíli mě bolí panty i hlasivky. Zkouším se prohrabat ven skrz stěnu i podlahu, ale povrch je odolný a ani s ním nehnu. Žena mi strká skrz mříž dva prsty, tak si k nim lehnu a opřu si o ně hlavu. Na chvilku klimbám, protože celá místnost sebou méně hází. Jelikož už to ale trvá dlouho, opět se ozývám mňoukáním a když to nezabírá, zkouším zase hrabat. Pak se snažím skrz mříže nalákat prsty oné ženy opět dovnitř. Poslechne mě a já se opět opírám o její ruku. Zdá se mi to nekonečné, ale najednou stojíme. Házení ustane, ale moje malé soukromé obydlí je opět ve vzduchu. Někam jdeme a já se bojím. Najednou je celá bednička položena na zem a mříž se otevírá. Konečně! S radostí vybíhám ven a čekám na své kamarády a svůj pelíšek. Zarazím se už po dvou krocích. Něco je špatně. Podlaha je jiná. Zdi jsou jiné. Kamarádi nikde, můj pelíšek nikde, panička nikde. Zvedají mě další ruce, ale já se nebráním. Chci vědět, co se děje. Donesou mě k záchůdku. Chvíli ho zkoumám, ale víc mě zajímá okolí. Je to něco nového, vše se změnilo. Jakoby někdo můj dům obrátil naruby, jiný nábytek, jiní lidé. Je tu ta žena a také muž. Procházím z místnosti do místnosti a narážím na nové věci. Oba lidé jsou mi stále v patách, a to mě znervózňuje. Nacházím gauč a zalézám pod něj. Je tu tma a příjemně. Láká mě ale okolí, tak ještě chvíli zkoumám. Místnost je velká, vedle je ještě jedna maličká, kde je taková divná bílá věc s dírou uprostřed, za kterou se dá hezky zalézt. Pak je tu ještě chodba a místnost se záchodkem.  V malé místnosti s bílou věcí s dírou je mistička s jídlem, ale to mě teď nezajímá. Když vše prošmejdím, dostanu ještě trochu kapsičky. Ochutnám a chutná mi. Něco sním, ale pak zase opět zkoumám. Oba ti lidé mě pořád doprovází, ale nakonec si sedají na gauč a koukají na pohyblivé obrázky na černé zdi. Zalézám pod gauč a usínám.

Vzbudím se a nic se nezměnilo. Stále jsem zde. Vyjdu z pod gauče na čumendu a najednou jsou zde zase oba lidé. Žena si se mnou chvíli hraje s mávací hračkou, a to mě zaujme. Pak mi dají hračku, ve které běhají míčky, a to mě zabaví na hodně dlouho. Snažím se míček chytit, ale on mi pořád utíká. Nakonec to vzdávám a zkusím to později. Všimnu si, že v místnosti jsou schody, které vedou někam do výšin. Zkusím kousek jít, ale nejsem si jistý. Muž ke mně přijde a opět mě zvedá do náruče. Snažím se utéct, ale drží mě pevně. Pak mě postaví na zem a já zjišťuji, že jsem zase v jiné místnosti. Je to chodba, které spojuje dva pokoje, v jedné je velký pelíšek pro lidi a v druhé docela nepořádek. Je tu další záchůdek, který využívám, už se mi fakt chtělo. Baví mě to tady zkoumat, oba lidé mě chvíli pozorují, ale pak odejdou. Schovám se pod jejich pelíšek a klimbám. Pak zkusím jít dolů po schodech, ale jsou docela prudké. Nakonec už mi to docela jde, a tak chodím nahoru a dolů. 

18.8.2021

Noc byla zajímavá. Vzali mě nahoru s sebou do pelíšku a bylo to moc fajn. Spal jsem s nimi celou noc, jen občas mě vzbudila hystericky žena, a odstrkovala ze mě sebe, muže, přikrývku atd. Já ji za to na oplátku ráno škrabkal na lýtkách a vytlačoval z postele. Zatímco muž měl pro sebe celou půlku, já měl pro sebe taky půlku. Žena to asi ráno nevydržela a šla někam pryč. Pak pro mě přišla a krutým násilím mě vzala dolů. Tam si dovolila mi nachystat kapsičku, na kterou jsme ale vůbec neměl hlad, a tak jsem protestně utekl zpátky do pelíšku k muži. Ten pak ale taky odešel a mě bylo smutno. Opět jsem využil záchůdek a mezitím přišla žena zase nahoru. Tam si lehla do pelíšku a šustila nějakou věcí v rukou, do které zaujatě hleděla. Mě to moc nebavilo, ale bavilo mě ležet na přikrývce. Občas se přikrývka pohnula, tak jsem se snažil chytat myšku, která se pod ní určitě schovávala. U obou lidí to způsobovalo nadšení a čím víc jsem skákal po myškách pod přikrývkou, tím víc se jich objevovalo a tím víc byli lidé nadšení. Pak žena odešla a muž se mnou trávil den. Schoval jsem se mu pod postel v jiné místnosti a bavil se tím, že mě nemůže najít. Pak si dole dával nějakou dobrotu, tak jsem poctivě somroval a dostal jsem ochutnat. Bylo to zajímavé a fajn, říkal tomu pistáciový termix a já nevěděl, co to znamená, ale vylízal jsem poctivě všechny zbytky v krabičce. Pak došli nějací další lidé, kteří na mě furt šahali, a to se mi nelíbilo. Ale taky jsem do nich dostal hovězí, a to bylo fajn, mnohem lepší, než nějaká kapsička nebo trapné suché granule. Později večer se objevila znovu žena, tak jsem se poctivě schovával pod gaučem, aby na mě nikdo nesahal. Vylákalo mě až klepání o podlahu, protože to vždy značí něco zajímavého. Hrál jsem si s pírky na tyčce, s míčky, co běhaly dokola v hračce a pak jsem chvilku honil divnou tmavou postavu na zdi, co se pohybovala stejně jako já. Dostal jsem zase hovězí a byl jsem spokojený. Pak jsem chvilku honil malou můru, co se vplížila do mého nového rajónu a hrál si v křesle, které šustilo pokaždé, když jsem se pohnul. Tentokrát byl nepřítelem dlouhý had, který mi byl neustále za zadkem a následoval mě kamkoliv jsem se pohnul. Ale asi byl začarovaný, protože pokaždé, když jsem do něj kousl, tak mě to bolelo. 

Byl jsem už trochu unavený a hladový, tak jsem snědl zbytek kuřecí kapsičky od snídaně. Bohatě jsem využíval otevřený záchůdek nahoře, ale o jiném jsem nevěděl. Ta uzavřená bedna s pískem dole byla určitě na něco jiného. Když se zhaslo, tak v pokoji zářila jenom velká černá bedna, kde byly pohybující se obrázky. Zkoušel jsem je chvíli chytat, ale lidi se mi smáli, tak jsem toho nechal. Radši jsem zase zaplul pod gauč.

19.8.2021

Opět jsem spal s těmi lidmi v posteli a bylo to fajn. Ráno mě samozřejmě zase násilím vytrhli z pelíšku a donesli k misce. Něco jsem snědl a utekl zpátky spát. Pak mi to ale nedalo a šel jsem šmejdit dolů. Lidé odněkud přinesli velké krabice a začali z nich tahat různé věci, o kterých jsem netušil, k čemu slouží. Prázdné krabice dali do místnosti k mé velké radosti, protože jsem do nich mohl zalézat. K mému překvapení najednou oba mí noví lidé odešli a byli delší dobu fuč. Nudil jsem se, a tak jsem bloumal po bytě, a nakonec usnul nahoře v pelíšku. Pak jsem uslyšel šramocení a seběhl nakouknout na schody. Lidi se vrátili a vypadali nadšení, že mě vidí, jako bych snad mohl někam utéct. Taky mě furt brali do náruče a já se snažil bránit. Pak mi ale dali kus hovězího a tím si mě udobřili. K mé hrůze pak zase oba odešli a byli pryč pekelně dlouho. A já si uvědomil, že mi tu je trochu smutno. Hrál jsem si s náhodnými věcmi, co jsem potkal, běhal po schodech nahoru a dolů, a nakonec zase usnul. Konečně se oba vrátili, napřed muž a potom i žena. Připravovali si krmení a sem tam mi dali kousek hovězího. Pak muž pouštěl něco z jedné nádoby do druhé pomocí hadičky, a to mě zaujalo. Lidi dělají občas zajímavé a pro mě nepochopitelné věci. Chtěl jsem si hrát a mít jejich pozornost, proto jsem za nimi furt chodil a hlasitě mňoukal. Ze začátku to nechápali a brali mě do náruče, tak jsem začal mňoukat ještě víc. Dávali mi pamlsky a hráli si se mnou, takže to nakonec očividně pochopili. Večer jsem se válel na gauči a bylo to moc fajn. Taky jsem ten den začal využívat uzavřený záchůdek dole v místnosti, kde se lidé myjí. 

20.-22.8

A zase mě nastrkali do té malé bedýnky a jedeme někam pryč. Už jsem myslel, že tady je konečně můj domov, ale asi ne. Přijeli jsme a oni mě vyklopili z bedýnky. Najednou jsem zůstal v šoku. Přede mnou byli dva obří dospěláci-kocouři. Rychle jsem se s nimi šel seznámit, ale oni ze mě byli trochu nesví. Mí lidé naopak byli nadšení a říkali, že jsem odvážný. Nevěděl jsem, co to znamená, ale bylo mi to fuk, měl jsem plno práce s prozkoumáváním nových míst. Byl tu také ještě jiný tvor, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Měl taky čtyři nohy, uši, čumák, ale byl veliký, černobílý a rozhodně to nebyla kočka. Velmi jsem ho zajímal, tak jsem se s ním očuchal a ač on jevil více zájmu, já radši opět zkoumal okolí. Pak nás všechny odnesli někam dolů a tam bylo obří škrabadlo. Tam jsem se uvelebil v pelíšku, který mi zbyl, protože ostatní byly obsazeny dalšími kocoury. Lidé se smáli a stále na nás ukazovali takové ty malé černé krabičky, ze kterých to občas divně blesklo. Pak mí lidé odešli a já tu zůstal. Bylo mi trochu smutno, ale měl jsem tu plno různých podnětů.

Za nějakou dobu se mí lidé objevili znovu a opět mě dali do bedýnky. Už mě to začínalo srát, takže jsem to celou cestu dával jasně najevo. Opět mě donesli do předchozího bytu a zde jsem už zůstal až do teď. Doufám, že už nikdy nikam nepojedu.

Konec srpna a září

Zkoumám, hraju si, jím všechno, co mi dají. Občas skočím nahoru na stůl a kradu jim jídlo. Občas je to divný, jednou tam nechali takovou oválnou věc s rukojetí, ve které bylo něco, co hezky vonělo. Chuť to mělo takovou mastnou a vlastně o ničem, ale já to vylízal. Pak se žena zlobila na muže, proč neuklidil ten ,,vysmažený olej“ a já to jen se zájmem sledoval. Mí lidé pak hodně sledovali má hovínka, asi se jim líbily. Tak když se jim tak líbí, budu na ně hodný a nebudu je schovávat v záchůdku, ale budu je dávat do té bílé hluboké věci, kde často lidi leží ponoření ve vodě. Nechávám jim tam i čůrání. Ale když mě vidí, jak tam čůrám, tak mě vždy přesunou do záchůdku a zvyšují hlas. Očividně mě nechápou. Já to dělám pro jejich dobro. A taky proto, že mi občas záchůdek smrdí a když je tam jedno hovínko a tři čůránky tak už tam nechci. Jinak mě baví stále to jídlo. Když vidím, jak žena něco dělá na lince, tak tam hned skočím, protože tam často mají maso a já je otravuju tak dlouho, až mi dají. Je to všechno možné, nedávno měli rybičku, žena s ní něco dělala s takovou tou ostrou věcí a zbytky ryby dávala pryč. Tak jsem k tomu šel a ona mě vyhazovala se slovy: ,,Ty demente, to jsou kosti, chceš se zabít“ a já vůbec nechápal, proč mě vyhazuje od dobrého jídla. Taky jsem nechápal to pojmenování, většinou mi říkají Kvašáku nebo Kvasinko nebo hajzliku, ale demente jsem ještě neslyšel. Zajímavá je taky ta velká stříbrná věc, kterou když otevřou, jde z ní zima, ale je tam plno dobrot. Vždycky zavazím u dveří, aby mi něco dali. Když to nefunguje, skočím dovnitř. Sice mě vždycky vyhodí, ale pokaždé to zkouším znova. Taky mám rád, když otevřou tu divnou velkou věc na chodbě, uvnitř je plno měkkých věcí, které si lidé oblékají na sebe. Rád se v nich válím, ale jednou se mi stalo, že se dveře zavřely a já zůstal uvnitř. Tak jsem hrozně mňoukal a slyšel, jak lidé chodí kolem a volají mě. Pak konečně otevřeli a já vyskočil a oni se chovali, jako by nastal konec světa a hrozně mě mazlili a skoro brečeli. Lidi jsou divní.

Už jsem si zvykl, že mí lidé často odchází pryč. Nevím kam, ale je mi to fuk. Polehávám různě po bytě, je tu hodně míst na ležení a já si užívám spánek. Vždy, když se vrátí, tak mě volají a já přijdu, i když rozespalý, protože mě pomazlí a dají mi nějakou mňamku.

Říjen a dál

Mám pocit, že již jsem si své lidi dostatečně ochočil a žijeme ve vzájemné symbióze. Každé ráno nastává rituál, kdy jeden z lidí vstane a dá mi moc dobrou kapsičku, po které se můžu utlouct. Velmi jsem si na to zvykl a teď se nemůžu vždy dočkat rána. Častěji dříve vstává žena. Zjistil jsem, že jim vždy ráno hraje z takové malé krabičky divný zvuk několikrát za sebou a pak jeden z nich vstane. Jakmile se poprvé ozve ten zvuk tak vím, že bude ranní papu. Někdy ale na poprvé hned nevstanou, a proto se jim to snažím vysvětlit. Jakože haló, už vám to hrálo, vstávejte!! Dávám jim to najevo různými způsoby, nejvíc zabírá, když jim chodím po těle a po obličeji nebo jim nahlas mňoukám přímo do ucha. Občas honím po ložnici hodně hlasité míčky nebo tahám takovou tu legrační tyčku s peříčky. Po dřevěné podlaze to hezky bouchá. Dále mně baví škrábat a okusovat škrabadlo, sloupy nebo ze všeho nejvíc, nohy od postele. Sice po mě pak hází papuče nebo jiné předměty, ale já vím, že by mi nikdy neublížili, tak to dělám pořád a pořád, dokud nevstanou. 

Ráno pak vypadá víceméně stejně. Najím se a pak se jdu vykakat. Stále dělám to, že pokud mám neuklizeno v záchůdku, tak kakám nebo čurám do vany. To je ta velká bílá věc, kde se lidé myjí. Nejradši kakám, když se mnou v koupelně někdo je. Sice mi pak nadávají a stříkají tam takovým voňavým sprejem, ale já mám prostě rád společnost u všeho. Stejně tak večer, když sedí ve vaně a koupou se, tak sedím na okraji vany a hraju si s vodou nebo se závěsem. 

Lidé jsou velmi přizpůsobiví a hloupí. Když chci jejich pozornost, stačí velmi nahlas mňoukat. Pokud se mi nevěnují, mňoukám tak moc, že to musí jít slyšet až dole k sousedům. Ale zase nechávám mé lidi dělat se mnou co chtějí. Mám rád, když sedí na gauči a já si lehnu na ně a oni mě hladí, občas mi sahají na tlapky a na drápky. Jindy mě různě váží, měří, dělají, že mávám packou a podobně, ale já to snesu, tvářím se nezúčastněně a myslím si něco o prdeli. Však ono je to vždycky přejde. Ať jsou kdekoliv, rád ležím na nich. Občas sedí u stolu u takové černé bedýnky, kde ťukají na taková malá tlačítka a já jim rád ležím na rukou nebo na klíně. Občas přijdou i jiní lidé, tak těm se rád předvádím a chodím po lince a po stole a všichni jsou ze mě naměkko. Někdy mí lidé odjedou na dýl, to se pak u nás doma někdo sem tam objeví a dá mi kapsičky v naprosto nevhodnou dobu, ale zase mě na chvilku mazlí, a to já rád. Občas s sebou přivedou ty velká nohatá zvířata, která ke mně čuchají, ale mě jsou ukradení. Toleruju je ve své blízkosti a nebojím se jich. 

Další z věcí, co jsem objevil je svět tam venku. Za okny pozoruji ptáky, kteří chodí do takové dřevěné boudičky a krmí se tam. Párkrát mě moji lidé pustili i ven ze dveří, a to bylo bájo. Všude bylo plno pachů, malých lezoucích věcí, měkký podklad a spousta tajemných zákoutí. Většinou to skončilo tak, že jsem zaběhnul, kam jsem neměl a lidi mě pak honili po zahradě a pak mě zas dlouho nepustili. Občas jsem jim proklouzl ven, ale velmi rychle mě zase schovali a říkali něco o ,,autech“ a ,,nebezpečí“. Nechápu. Nedávno mě ale vzali ven zase dobrovolně. Postavili mě na práh a velmi se smáli. Já jsem nechápal. Přede mnou na zemi bylo něco bílého a když jsem se toho dotkl, bylo tu studené. Já jsem ale neohrožený a vyběhl jsem vstříc tomu novému, záhadnému světu. Studilo to do tlapek, ale sem tam z toho trčela tráva a já ji chytal tlapkami. Bylo to super a nechali mě venku dlouho. Byla tam ale zima a po chvíli jsem se nechal chytit skoro dobrovolně.

Poslední novinka v mém bytu byla taková divná skleněná krabička, která se objevila vedle gauče na okně. Jednou jsem totiž viděl, že se tam něco hýbe. Koukám na to jak puk, vážně tam bylo něco, co bylo malé, ale mělo to osm nohou a pochodovalo si to po skle a já chtěl samozřejmě chytit. Tak se to snažím chytit tak, že škrábu na sklo, ale moc to nepomáhá. Hlavně mě odtud lidé stále dokola vyhazují a nadávají mi, aniž by věděli, jak důležitou tu mám práci. Když se nemůžu dostat k tý nohatý věci, tak aspoň vydrabávám hlínu z vedlejšího květináče. Snad jednou tu potvůrku uvnitř chytím. Ale z nějakého důvodu mám pocit, že by z toho mí lidé neměli radost.

Teď nově se v rohu velké místnosti objevila nějaká věc, co vypadá to jako strom a dole to má mističku s vodou, do které jsem hned začal strkat pacičky. Pak na to pověsili takové kulaté míčky, které se hýbou, když po nich chmatám a jedna dokonce spadla. Začala se kutálet a já ji honil po bytě. Mým lidem to nevadilo a ještě se mi smáli. Celkově je teď doma taková hezká nálada. Večer se vždy stulím do klubíčka na dece, pod kterou leží mi lidé a koukají na zeď s hýbacími obrázky. Ležím si, vrním a jsem spokojený. Jsem tady doma.