Článek vydávám trochu později, než jsem ho začala psát, protože....protože moje organizace práce no...
Říkám si, skoro jako by to bylo loni touhle dobou, když jsme se prodírali lesem ke krásnému českému hradu, abychom se tam ve studených hradních místnostech koukali na černobílé filmy. Hlavně jsem si to říkala v momentě, kdy jsme šli po neposečené louce a prašné lesní cestě na jiný krásný český hrad, opět koukat na černobílé filmy. Když jsem loni byla poprvé na Noir film festivalu, vlastně jsem věděla velký prd o tom, co to ten film-noir je. Teď, po druhém ročníku, vím úplně stejné prd. Kdybyste se mě zeptali na definici noiru, tak chvilku gůglím a pak stejně řeknu jenom: ,,Tož, hrají si tam s barvami, často je to černobílé a takové trochu jakože tragické, ale často s dobrým koncem aaaa….“ A deset dalších definic. Noir je prostě to, co je na čsfd označeno jako noir. Definice znát nemusíte, stačí, že je znají organizátoři a Vy se jen kocháte. Tento ročník byl v organizaci trochu jiný než loni a tentokrát mě snad ani jeden film nezklamal. Ale o tom později.
Lokace
Zatímco posledních pár ročníků, kterých se účastnil Matěj vcelku pravidelně, se odehrávalo na hradě Křivoklát, já nastoupila do noirového rozjetého vlaku v momentě, kdy se zrovna měnilo místo. Takže loňsky Křivoklát byl vyměněn za Český Šternberk, který byl sice stejně daleko, ale nevěděli jsme, co od něj čekat. A výsledek byl super. Samotný hrad je velmi hezký, lemovaný řekou Sázavou, s krásným výhledem na její ohyb a kopečky kolem. Hlavní nádvoří, festivalovými organizátory pojmenované Nádvoří Hany Maciuchové na počest této nedávno zesnuvší hlavní patronky festivalu, bylo tak třikrát menší než to křivoklátské, ale velmi hezké a obědy a večeře na vyhlídce na řeku měly své nezapomenutelné kouzlo. Byly zde záchody, kde seděla postarší paní, která vypadala asi jako…no…typická hajzlbába a pokud jste měli festivalovou placku, dostalo se Vám té cti, že jste mohli čůrat a kakat zadarmo, zatímco ostatní návštěvníci hradu čůrali a kakali za 5 korun českých. Za každého účastníka festivalu po každé jeho návštěvě záchodu si paní dělala čárku a jelikož jsme přijeli až v pátek a ona dobrá žena tam seděla už od středy, byl její sešitek již téměř začárkovaný. Potkali jste ji tam v 9 ráno stejně jako o půlnoci. Předpokládám, že organizátoři jí následně proplatí oněch 5 korun za každou čárku a jak řekl Matěj, za utržené peníze si třeba koupí záchodky na nádraží v Holešovicích. Jinak hrad poskytoval mnohem menší místnosti na projekce, aneb jak řekl hlavní organizátor, naši předkové, kteří hrad stavěli úplně s pořádáním fesťáku nepočítali. Nutno říct, že místnosti byly mnohem teplejší než na Křivoklátě, dokonce tak, že někde bylo nutno větrat či pouštět větráky. To dovolovalo slečnám chodit v sukýnkách a kraťáscích, ovšem stále nebylo radno zapomínat si přibalit pančocháče na večerní projekce pod širákem. Ty se odehrávaly na horním nádvoří, které bylo větší a skýtalo by hezký pohled do krajiny za předpokladu, že bychom se na něj dostali i přes den. Večer ale mělo krásnou atmosféru, hlavně v pátek, kdy během večerní detektivky padla na okolí hradu mlha a ve spojení s osvětlením dodávala celému hradu skutečnou noir atmosféru.
Ubytování
To bylo na hovno. Jelikož jsme si rezervovali ubytko včas, dostalo se nám….toho nejvzdálenějšího, za devatero horami a šesti pruhy D1. Tato logika mi nešla na rozum až do doby, než se objevilo na twitteru organizátorů, že se uvolnila místa přímo ve Šternberku. Bohužel i přes mé prosby, jakože klidně budu spát každou noc jinde apod. jsme místo blíže nedostali, takže jsme byli odkázáni na autobusové spoje, které festival zařídil. Tyto autobusy jely 2x (slovy dvakrát) za den- ráno a večer. Večer jel kolem půlnoci a jelikož každý den byly půlnoční projekce, tak dle mých výpočtů to byla totální pí*ovina. Po mém oprávněném dotazu na organizátorku ubytování, onu ženu, která mi nevyhověla skrze bližší ubytování, jsem se dozvěděla ve zkratce: ,,Jó no, my víme že to je nahovno, ale jinak to nejde, chcete místo na parkování na hradě?“ To je od nich určitě šlechetné nabídnout parking, ovšem v případě, že mluví s pohodlným abstinentem, který se bojí chodit pěšky a nabídka piv, vín a dalších věcí ho nechává chladným. Vážení, my se tu jedem bavit a odreagovat. Kromě hotelů ve Šternberku, zaplněných sponzory a pseudohvězdičkami, byl nedaleko penzion Dvůr Prak, který disponoval stájemi plných koní a levným ubytováním včetně snídaně. Kámošce se zde povedlo bydlet, nutno podotknout, že místa zde sehnali na poslední chvíli. Ironie je mé druhé jméno, řekla bych. Cesta odtud na hrad trvala 10 minut, pokud ovšem nejste Klárka a nejdete to hodinu a půl :D Ale to je jejich příběh, chcete-li, kontrolujte její blog a třeba Vám tu odysseu přiblíží. My tuto trasu šli jednou, po našem příjezdu. Přijeli jsme totiž v pátek s tím, že zaparkujem u hradu, vyzvedneme si akreditace, mrknem na první film a pojedem se ubytovat. Z ubytka se ,,nějak“ dostaneme na večerní filmy. Celé to padlo v momentě, kdy jsme nenašli ani ždibek místa na parkování, tak jsme v záchvatu nasranosti jeli rovnou na ubytko. Jelikož cesta k ubytku vedla skrz zákaz vjezdu, volala jsem paní na recepci, že jakože jsme v prdeli. Ona nás poslala deseti polními cestami a my konečně stanuli na místě. V naději, že paní z recepce uvidím a zrovna nám poradí případné spoje do Šternberka, jsme tam nakráčeli a zjistili, že je zde pusto a prázdno. Tak volám té milé paní a ona mě navádí přes dětské pískoviště do boční uličky u hotelu k okýnku, kde pod zeleným dětským kyblíčkem čekají klíče od pokoje. Naštěstí v sms fungovala paní bleskurychle, takže jsme dostali odkazy na IDOS a autobusové spojení. Nejbližší jelo právě ke Dvoru Prak a přímo Šternberk míjelo. Takže jsme tam vystoupili, prošli půl kilometru mezi ohradami s koňmi za mého nadšení, a nakonec stanuli u penzionu. Tam jsme nevěděli kudy, jelikož vše bylo zahrazeno elektrickým drátem, pouze jedna ohrada měla hrazení shozeno na zemi. Proto jsme se kolemjdoucího pána zeptali, kudy na hrad. Jeho odpověď byla stejně příjemná, jako jeho vzezření: ,,Támhle ho vidíte ne?“ a ukázal přes onu shozenou ohradu směrem na husté lesy. My se tudy tedy vydali, i když jsme hrad neviděli. O tom, jak jsme jeli zpět na ubytko v dalším odstavci.
To bylo na hovno. Jelikož jsme si rezervovali ubytko včas, dostalo se nám….toho nejvzdálenějšího, za devatero horami a šesti pruhy D1. Tato logika mi nešla na rozum až do doby, než se objevilo na twitteru organizátorů, že se uvolnila místa přímo ve Šternberku. Bohužel i přes mé prosby, jakože klidně budu spát každou noc jinde apod. jsme místo blíže nedostali, takže jsme byli odkázáni na autobusové spoje, které festival zařídil. Tyto autobusy jely 2x (slovy dvakrát) za den- ráno a večer. Večer jel kolem půlnoci a jelikož každý den byly půlnoční projekce, tak dle mých výpočtů to byla totální pí*ovina. Po mém oprávněném dotazu na organizátorku ubytování, onu ženu, která mi nevyhověla skrze bližší ubytování, jsem se dozvěděla ve zkratce: ,,Jó no, my víme že to je nahovno, ale jinak to nejde, chcete místo na parkování na hradě?“ To je od nich určitě šlechetné nabídnout parking, ovšem v případě, že mluví s pohodlným abstinentem, který se bojí chodit pěšky a nabídka piv, vín a dalších věcí ho nechává chladným. Vážení, my se tu jedem bavit a odreagovat. Kromě hotelů ve Šternberku, zaplněných sponzory a pseudohvězdičkami, byl nedaleko penzion Dvůr Prak, který disponoval stájemi plných koní a levným ubytováním včetně snídaně. Kámošce se zde povedlo bydlet, nutno podotknout, že místa zde sehnali na poslední chvíli. Ironie je mé druhé jméno, řekla bych. Cesta odtud na hrad trvala 10 minut, pokud ovšem nejste Klárka a nejdete to hodinu a půl :D Ale to je jejich příběh, chcete-li, kontrolujte její blog a třeba Vám tu odysseu přiblíží. My tuto trasu šli jednou, po našem příjezdu. Přijeli jsme totiž v pátek s tím, že zaparkujem u hradu, vyzvedneme si akreditace, mrknem na první film a pojedem se ubytovat. Z ubytka se ,,nějak“ dostaneme na večerní filmy. Celé to padlo v momentě, kdy jsme nenašli ani ždibek místa na parkování, tak jsme v záchvatu nasranosti jeli rovnou na ubytko. Jelikož cesta k ubytku vedla skrz zákaz vjezdu, volala jsem paní na recepci, že jakože jsme v prdeli. Ona nás poslala deseti polními cestami a my konečně stanuli na místě. V naději, že paní z recepce uvidím a zrovna nám poradí případné spoje do Šternberka, jsme tam nakráčeli a zjistili, že je zde pusto a prázdno. Tak volám té milé paní a ona mě navádí přes dětské pískoviště do boční uličky u hotelu k okýnku, kde pod zeleným dětským kyblíčkem čekají klíče od pokoje. Naštěstí v sms fungovala paní bleskurychle, takže jsme dostali odkazy na IDOS a autobusové spojení. Nejbližší jelo právě ke Dvoru Prak a přímo Šternberk míjelo. Takže jsme tam vystoupili, prošli půl kilometru mezi ohradami s koňmi za mého nadšení, a nakonec stanuli u penzionu. Tam jsme nevěděli kudy, jelikož vše bylo zahrazeno elektrickým drátem, pouze jedna ohrada měla hrazení shozeno na zemi. Proto jsme se kolemjdoucího pána zeptali, kudy na hrad. Jeho odpověď byla stejně příjemná, jako jeho vzezření: ,,Támhle ho vidíte ne?“ a ukázal přes onu shozenou ohradu směrem na husté lesy. My se tudy tedy vydali, i když jsme hrad neviděli. O tom, jak jsme jeli zpět na ubytko v dalším odstavci.
Cesty domů
Na cestách domů by nebylo nic zvláštního, pokud by nebyly poznamenány incidentem v pátek večer. Představte si, že i my, študovaní vysokoškoláci, jeden doktor, druhý magistr, vrženi do víru všedního světa občas škobrtneme. Na druhou stranu, když je to škobrtnutí společné, je to trochu míň tíživé, tedy, pokud o tom nepřemýšlíte stylem: ,,Bože, naše děti budou dementi.“ Takže si skončí poslední projekce, je cca 23:30 a my že jako dáme poslední drink a pojedem, jelikož autobus má jet 0:15. Ještě kouknem do prospektu, je-li tomu skutečně tak. A k naší hrůze zjistíme, že pátek tam vůbec není!!! Jakože cože, to jakože nejede, zrovna v pátek, to jako proč, to jakože cože a ku*va a kdesi cosi. Prozkoumáme ještě webovky a velký plakát u informací a fakt. Čtvrtek 23:45 a pak až sobota 0:15. Do prčic. Tak teda přemýšlíme a poté, co nám dojde, že taxi je VELICE nerentabilní, se zkroušeně vydáváme na cestu k domovu. Scházíme po cestě od hradu a bavíme se o tom, že nemáme ani žádné reflexní prvky a určitě cestou bídně zhyneme pod koly auta. Můj návrh stopování Matěj úplně nekvituje. Cestou z hradu míjíme malé lampičky, takové ty zapichovací, co svým mdlým světlem osvětlují naši beznadějnou pouť. ,,Hele, nemám jednu čornout?“ vyslovuju myšlenku a Matěj kupodivu přitakává. ,,Můžeš to zkusit“. Rozhlížím se, nikde nikdo, ale přeci jen, je mi to dost trapné. Dokonce tak, že na to nakonec kašlu. Bohužel jsem velmi málo, spíše vůbec, opilá na to, abych kradla náhodné věci, jako to normálně při více promile dělávám. Takže nakonec bez lampičky sejdeme na zastávku a jdeme se ještě kouknout, jestli není něco tam. Stojí tam postarší pán a pátravě si nás prohlíží, když zkoumáme informační ceduli, kde samozřejmě nic není. Pak se nás anglicky zeptá, jestli čekáme na autobus. A my, respektive ta jednotka našeho páru, která umí anglicky, takže Matěj, vysvětlí, že ano, ale že nevíme, jestli jede. A pán, hluboce o tom přesvědčen, říká, že určitě ano. Tak mu ukazujeme prospekt, na chvíli zaváhá a zdá se zadumám. A pak řekne něco, co navždy zůstane viset v té velice aktivní části mozku, kam se ukládají trapné chvilky.
,,A nechybí tam pátek proto, že 0:15 je už vlastně sobota?“
Auu. Tohle zabolelo. Ta chvíle, kdy zjistíte, že jste ale totální pí*čus. Na venek se sice smějeme a vtipkujeme s pánem o alkoholu, i když jsme oba stoprocentně střízliví, a tedy prostě jednoznačně pouze blbí. Loučíme se s díky s pánem a s tím, že se ještě uvidíme v buse (to bude taky dost bolet), se vracíme zpět na hrad, protože máme ještě čas a potřebujeme panáka. Cestou samozřejmě probíhá rozhovor v tom duchu, že holt člověk občas vypne, a přece jen už je pozdě a tak, ale stejně oba víme, že tenhle mozkový prd byl trapnější než kdy jindy. Berte to jako mou zpověď, kdy se vyznávám z blbosti a doufám, že mi odpustíte. A jen tak mimochodem, nic víc nepodtrhne tento příběh tak, jako představa, že přijdeme na tu zastávku, za oním milým, nic netušícím pánem….s tou ukradenou lampičkou….
Na cestách domů by nebylo nic zvláštního, pokud by nebyly poznamenány incidentem v pátek večer. Představte si, že i my, študovaní vysokoškoláci, jeden doktor, druhý magistr, vrženi do víru všedního světa občas škobrtneme. Na druhou stranu, když je to škobrtnutí společné, je to trochu míň tíživé, tedy, pokud o tom nepřemýšlíte stylem: ,,Bože, naše děti budou dementi.“ Takže si skončí poslední projekce, je cca 23:30 a my že jako dáme poslední drink a pojedem, jelikož autobus má jet 0:15. Ještě kouknem do prospektu, je-li tomu skutečně tak. A k naší hrůze zjistíme, že pátek tam vůbec není!!! Jakože cože, to jakože nejede, zrovna v pátek, to jako proč, to jakože cože a ku*va a kdesi cosi. Prozkoumáme ještě webovky a velký plakát u informací a fakt. Čtvrtek 23:45 a pak až sobota 0:15. Do prčic. Tak teda přemýšlíme a poté, co nám dojde, že taxi je VELICE nerentabilní, se zkroušeně vydáváme na cestu k domovu. Scházíme po cestě od hradu a bavíme se o tom, že nemáme ani žádné reflexní prvky a určitě cestou bídně zhyneme pod koly auta. Můj návrh stopování Matěj úplně nekvituje. Cestou z hradu míjíme malé lampičky, takové ty zapichovací, co svým mdlým světlem osvětlují naši beznadějnou pouť. ,,Hele, nemám jednu čornout?“ vyslovuju myšlenku a Matěj kupodivu přitakává. ,,Můžeš to zkusit“. Rozhlížím se, nikde nikdo, ale přeci jen, je mi to dost trapné. Dokonce tak, že na to nakonec kašlu. Bohužel jsem velmi málo, spíše vůbec, opilá na to, abych kradla náhodné věci, jako to normálně při více promile dělávám. Takže nakonec bez lampičky sejdeme na zastávku a jdeme se ještě kouknout, jestli není něco tam. Stojí tam postarší pán a pátravě si nás prohlíží, když zkoumáme informační ceduli, kde samozřejmě nic není. Pak se nás anglicky zeptá, jestli čekáme na autobus. A my, respektive ta jednotka našeho páru, která umí anglicky, takže Matěj, vysvětlí, že ano, ale že nevíme, jestli jede. A pán, hluboce o tom přesvědčen, říká, že určitě ano. Tak mu ukazujeme prospekt, na chvíli zaváhá a zdá se zadumám. A pak řekne něco, co navždy zůstane viset v té velice aktivní části mozku, kam se ukládají trapné chvilky.
,,A nechybí tam pátek proto, že 0:15 je už vlastně sobota?“
Auu. Tohle zabolelo. Ta chvíle, kdy zjistíte, že jste ale totální pí*čus. Na venek se sice smějeme a vtipkujeme s pánem o alkoholu, i když jsme oba stoprocentně střízliví, a tedy prostě jednoznačně pouze blbí. Loučíme se s díky s pánem a s tím, že se ještě uvidíme v buse (to bude taky dost bolet), se vracíme zpět na hrad, protože máme ještě čas a potřebujeme panáka. Cestou samozřejmě probíhá rozhovor v tom duchu, že holt člověk občas vypne, a přece jen už je pozdě a tak, ale stejně oba víme, že tenhle mozkový prd byl trapnější než kdy jindy. Berte to jako mou zpověď, kdy se vyznávám z blbosti a doufám, že mi odpustíte. A jen tak mimochodem, nic víc nepodtrhne tento příběh tak, jako představa, že přijdeme na tu zastávku, za oním milým, nic netušícím pánem….s tou ukradenou lampičkou….
Filmy
Tak, dost keců, pojďme konečně na to, na co se všichni úplně nejvíc těšíte. Na recenze jednotlivých snímků
Osudné dopoledne (1951)**
Film s naprosto brilantním začátkem, kdy sledujeme malou asi černou holku (ono černobílé filmy někdy matou), která jde po louce a velmi nezúčastněně spadne do díry v zemi. Po tomto laxně šokujícím začátku sledujeme dění poté, co místní šerif dostane za úkol ji najít. Ten bohužel narazí na stopu vedoucí k velmi bílému muži, a to spustí podezření, pak nadávky, pak veřejný lynč a nakonec skoro vyvrcholí válkou černých a bílých. Když už se schyluje k válečné vřavě, nějaký týpek doběhne k polišům, že tu holku viděl na dně studny. Tak najednou všichni zahodí vidle a oštěpy a jdou hrabat díru v zemi. A tu díru hrabou víc jak 40% času filmu. A to je právě ten problém. Moc se mi líbila právě ta vyhrocená část, kdy stačí málo a křehké přátelství padne pod nohama rozzuřené společnosti, která se cítí ublíženě. Tak hrozně moc aktuální téma a zároveň překvapivé v době natáčení filmu, kdy člověk nečeká, že rasismus bude odsuzován, a naopak přátelství mezi oběma tábory bude vyzdvihováno jako důležité. Bohužel to nedotáhli tak daleko, jak by si divák přál a celé to utnou v nejlepším jenom proto, abychom pak mohli sledovat trubku, co hloubí díru do země. Za mě teda dobré téma ale víc…no…toho tématu, než zbytečné hornické akce.
Zbytečná krutost (1984)***
S bratry Coenovými to mám tak, že buď je ten film naprosto boží, nebo naprosto neboží. Nebo alespoň jsem měla do té doby, než jsem podruhé byla donucena Matějem vidět Big Lebowskiho a vytvořila kategorii ,,No tak dobře no…“. A tam vlastně patří i tadydle Zbytečná krutost. Celé je to vlastně příběh jedné obyčejné nevěry, která skončí pohřbíváním za živa a nočními můrami. Fakt, že tam všechny postavy kromě jedné zařvou naprosto bizarním způsobem, mě vlastně docela baví, hlavně proto, jak moc to koresponduje s českým názvem filmu. Celý to bylo ale takový dost ucamraný a bylo tam i pár dost nelogických věcí. Já nevím no. Na Opravdovou kuráž si u Coenů člověk holt musel počkat.
Vymahač (1951)
Tohle bylo zajímavé. Bylo to takové to pojďme vzpomínat na vzpomínku, ve které se vzpomíná něco dalšího, odborně retrospektiva v retrospektivě. A mě to náramně bavilo, a taky mě to i trošku napálilo, osobně nemám ráda filmy, co mě rádoby tahají za nos a pak skutek utek, ale taky nemám ráda, když záhadu uhodnu v prvních pěti minutách. Tady jsem měla nějaké tušeníčko, ale film mě trochu napínal a uváděl v pochyby, než konečně ukázal všechny karty. A to bylo moc fajn.
Vysoká zeď (1947)***
Nikdy nepochopím, jak je možné, že člověk, který byl na operaci mozku dokáže týden potom mít kštici jako ze salónu a tvářit se jako náhodný kolemjdoucí, kterému se v životě nic nestalo. Stejně tak nechápu vývoj hlavní hrdinky v tomhle filmu, kdy se v naprostém klišé změní z drsné feministky a arogantní lékařky na ufňukanou zamilovanou nánu, co je ochotná riskovat kariéru a dobré postavení kvůli týpkovi co se bez důkazů krade do cizích domovů a napadá tam lidi. Stejně tak policisté berou porušení asi pěti zákonů jako nepodstatné v momentě, kdy hrdina odhaluje pravého vraha. Ač je hlavní premisa filmu zajímavá, je to celé prostě hrozně naivní a povrchní. Škoda.
Žádný strach (1949)***
Příběh osudem zkoušené ženské hrdinky režírovaný ženou ve mně vyvolával jisté obavy. A dalo by se říci i oprávněné. Celé je to stavěno na tom, že osud hlavní hrdinky je těžký a ona má z toho důvodu právo neuváženosti a přehnaného dramatu, a je to bráno jako v pořádku. Když se u ní vyskytnou zdravotní problémy, dostane se do typické depky, bohužel typicky žensky dramaticky tlačí na pilu a odvrhuje pomoc i svého muže. Poté, co ho donutí ji opustit a zajistit si nový život, je v momentě, kdy jí je lépe najednou naštvaná, že týpek ji opustil a zajistil si nový život. Přesto ten týpek hodí všechno, co mu řekla udělala za hlavu, stejně jako jeho nový život a stejně se k ní vrátí, aby se vědělo, že ta žena je důležitější a muž udělá vše, co chce. Zcela to zarývá fakt, že borka je nasraná na celý svět a všechny posílá do pi*e naprosto neoprávněně a jeden by jí dal radši přes držku. Příběh to byl ve své podstatě zajímavý, ale tím, jak byl uchopen mě prostě trochu nazlobil.
Mlha (1964)**
Tak jsme si vyrazili na bollywoodský film a s napětím očekávali co nás čeká. Nutno podotknout, že to byl film z šedesátých let, černobílý a trvající dvě a půl hodiny. No, co vám budu povídat. Trpěli jsme. Stopáž byla dílem toho, že každou chvilku tam byla nějaká zcela nesouvisející písnička a když byla související, tak stejně svým rytmem a často i slovy vůbec nepodtrhovala atmosféru scény. Dlouhé záběry na obličeje, krátké, nic neříkající skeče a překvapivé střihy v momentě, kdy to člověk nečekal byly nic oproti tomu, kolik scén zde bylo tak neuvěřitelně zbytečných. A celé to vyvrcholení bylo tak absurdní, že člověk jenom seděl s vytaženým obočím doufaje, že v další scéně nevyskočí další pětiminutová písnička. Nutno dodat, že atmosféru to mělo díky svému stáří a celkové scénografii tak zvláště tíživou, škoda, že to kazily absurdně vkládané ,,veselé“ scénky. Bollywood na dlouhou dobu už ne prosím.
Varování před bouřkou (1951)****
Zdařilá večerní projekce, bylo to velmi komorní vyprávění o řádění KKK v jednom maloměstě a o tom, že ženský neumí logicky uvažovat a říct správnou věc ve správný moment. Bavil mě vývoj některých postav a určitá odměřenost celého filmu. Pokud chcete dobrý film s tématikou rasismu, doporučuji.
Shrnutí
Takže jak to celé shrnout? Líbil se mi moc hrad a celkově prostředí, hlavně komornost malého nádvoří a opulentnost toho horního. Hezké malé sály, ve kterých bylo teplo. Stánek s jídlem byl stejný jako minule, bylo to fajn, ale mohli by příště udělat změnu. Byl zde i stánek s drinky z vodky a úplně nevím, jestli to bylo potřeba, raději měli více zásobit hlavní bar. Celá organizace trochu upadala, hlavní pořadatel a jeho proslovy doslova bolely, vše mělo nádech takové nedotaženosti. Naštěstí ale zkrátili proslovy známých osobností. Hlavně si tu zvali lidi ,,aby tu aspoň někdo byl“ a tak když nějaký nobody (prej herec) řekl, že vlastně neví o čem festival pořádně je, ale že nás tu vítá, tak se jim to nehezky vrátilo. Bylo to trapný a nebylo to potřeba. Minule mi to připadalo přehnaně snobské, teď zase mírně neprofesionální. A viz jak jsme psala ty zmatky s ubytováním. Tak doufám, že další ročníky už se konečně poučí z chyb. Je to hezká akce pro filmové fajnšmekry, mělo by nás to tam co nejvíce lákat, ne odrazovat. Tak snad příště naviděnou!
Žádné komentáře:
Okomentovat