,,Tlač do téj spodnéj a vyjedeš oblúk“
Věta v úvodu patří do úst náhodného tatínka, který
v italských Alpách na modré sjezdovce učil svého miniaturního syna na
lyžích. Jen o pár metrů dále učil jiný člověk podobného nemotorného tvora
taktéž. Ten jiný člověk byl Matěj a ten nemotora jsem byla já. Mezi mnou a tím
chlapečkem byl velikostní i věkový rozdíl vetší než délka všech italských
sjezdovek dohromady, ale v ten moment jsme si byli velmi podobní. Oba jsme
na tom stáli možná poprvé a oba jsme to jeli tak nějak hrc prc.
Proč ono malé slovenské pídě začalo jezdit na lyžích tak
malé a proč já až jako stará hráza s třicítkou v patách (fuuuuj)? No
vím já? Bohatí rodiče, nadšení sportovci nebo jenom běžní uživatelé sjezdovek,
pro které je zimní dovča stejně důležitá, jako válení se na pláži
v Chorvatsku v létě. Je to fuk. Já prostě jako malá tu možnost
neměla, i když mě to vždycky hrozně lákalo. Hlavně poté, co proběhla díky
jednomu filmu snowboardová revoluce (jakože docela dobrému na naše poměry,
chyby tam jsou, ale je to super téma, asi jeden nebo dva dobří herci a pár
docela i povedených vtípků…jej…zase filmová recenze, já si nedám pokoj :D) a na
žehlícím prknu chtěli najednou jezdit všichni. Tak všichni jezdili a já měla
jenom to žehlení. Ale aspoň jsem zkoušela jezdit na bobech vestoje. Pády
z toho bolely tak nějak míň vzhledem k tomu, s jakým zápalem jsem to
dělala. Párkrát jsme byli se školou na našem velmi dlouhém a těžkém svahu, kde
byl jeden (slovy jeden) pomový vlek a jedna sjezdovka (jak jsem později
zjistila, tak prý dvě, když jedete blíž u lesa, kde to je prudší, tak je to
červená, zbytek je modrá. Když jedete cik cak celej kopec, tak je to
nejspíš….fialová? :D). No a kdo měl lyže či cokoliv tomu podobného, tak si je
vzal, ostatní lůzři měli boby. Naštěstí jsem kdysi dávno měla i jakés takés kamarády
a ti se mnou soucítili, a hlavně na lyžích jezdili furt, tak si vzali též boby.
Jelikož se lyžaři elegantně vezli nahoru vlekem, tak my jakože pojedem taky
vlekem. Soucitně jsme obešli všechny na zemi se plácající snowboardisty,
nemohoucí vlézt na pomy a postavili si boby na místo nástupu. Tak jsme si do
nich stoupli a jakmile jsme si kolemjedoucí pomu strčili mezi nohy, tak jsme si
klekli, aby to bylo stabilnější. Poma se natáhla jak dlouhá tak…hmmm....dlouhá
a vytáhla nás nahoru. Seshora to byl slušný sešup a my jsme se řehtali, když
jsme v bobech naráželi do kupolí sněhu, plivali sníh z pusy a mávali
jednomu až dvěma snowboardistům, kterým se podařilo jet nahoru. Níže jsme pak
zkoušeli stát v bobech při sjíždění a někdo mi tam tenkrát řekl, že mi to
jde. Načež mi vytryskly slzy do očí a já už se viděla v síních slávy
plných prken bez žehliček. Bohužel peníze stále nějak jakože chyběly, takže
celou střední jsem v tomto ohledu zanedbala, ostatně, stejně jako třeba
v jezdectví.
Přišla
vysoká, s ní peníze a já je vesele utrácela za koně a podobné věci. Před
každou zimou jsem svatosvatě přísahala, že půjdu na druhý místní vlek, kde mají
lyžařskou školu a tam se budu učit. Ale znáte to, skřeti neběží, když nad sebou
nemají biče svých pánů. Pokud nemáte parťáka, co vás donutí, jde to blbě. Nutno
říct, že teď už mě to zas až tak moc nelákalo, jelikož jsem tyto radovánky
nikdy nepoznala a nevěděla, co vše to obnáší, nějak mi to časem nechybělo. Pak
mi vstoupil do života Matěj. Člověk, jehož doslova celá rodina nejenže lyžuje,
ale lyžuje naprosto skvěle. A Matěj, který z nich lyžuje nejlíp, si najde
zrovna tu největší ,,zimně-sportovní“ lamu. Ovšem ne takovou, která by mu
nabídku soukromé lyžařské školy odmítla. Naopak, nadšeně jsem souhlasila a opět
se začala vidět v oněch slavných sportovních síních. Vždyť to přece vypadá
docela jednoduše! Matěj mi samozřejmě ihned velmi důrazně naznačil, co si myslí
o snowboardistech, takže mě čekaly lyže a jen lyže, ale to mi vůbec nevadilo.
Byla jsem unešená, že se naučím něco nového a že uvidím konečně pořádné hory,
takže s vidinou toho, jak budu umět na konci třídenního pobytu skvěle
lyžovat, jsem nadšeně naházela svých pár švestek do auta, od celé Matějovy
rodiny jsem si půjčila veškerou výstroj (jedině termoprádlo bylo
moje–Decathlon) a vyrazili jsme. První seznámení s lyžema se událo
ve středisku Seiser Alm v italském Kastelruthu a ono místo navždy zůstane
v mém srdci a kolenou. Kastelruth je vlastně německá enkláva, takže je to
tam víc německý než italský, ale měli tam bombardino a…pár Italů. Lyže jsem si
půjčila na místě z půjčovny. Tak přišel první den. V momentě, kdy
jsem začala cpát nohy do lyžáků jsem začala něco tušit, ale snažila jsem se
zůstat pozitivní. Cesta vajíčkem nahoru se nesla ve znamení ,,juchů, jdeme
lyžovat“ a ,,panebože, co když se ta lanovka utrhne“. Naštěstí jsme dojeli
nahoru, nacvakali lyže a začala jsem. Začala jsem padat. Hodně padat. Padat na
zadek. Padat na boky. Padat dopředu na kolena. Padat na nos. Ke konci dne už mě
to padání moc nebavilo, ale objevili jsme super lehkou modrou sjezdovku, kde
jsem trochu získala jistotu. Žel, abychom se od ní dostali zpátky do hlavního
resortu, museli jsme zpět přes pro mě docela náročnou červenou. Ale nějak jsem
to splácala a Matěj uznal, že jsem hotový lyžař a vzal mě do své oblíbené
hospůdky za sedmero vleky a sedmero sjezdovkami. Po jídle jsme se měli vracet
přes asi 10 červených, jednu černou a jednu černější než černou zpět. No možná
přeháním a byly to jen červené. No dobře byly to jen červené a dokonce modré.
Ale já se prostě nějak sekla v jednom místě a najednou zjistila, že těch
pádů bylo dost a že se bojím a začala nemístně panikařit. Načež Matěj,
v té chvíli rozhodnutý, že pokud mě rovnou na místě nezahrabe a nenechá
umrznout, tak se se mnou rozejde při první vhodné příležitosti, mě vzal
v podřepu za ruce a tahal mě mezi nohama jako malé dítě. Takhle mě
sešoupal až dolů a já se pak studem koukala z přeplněného vajíčka cestou
dolů do údolí a říkala si, že pokud se má utrhnout, tak teď. Další dny byly
ovšem trochu lepší, kromě toho, že jsem podcenila horský vzduch a slunce a
náležitě si užila pravý sjezdovkový bolehlav. Třetí den jsem nabyla jistotu a
jela si zkusit červenou sjezdovku z prvního dne a šlo mi to natolik, že
jsem opět začala psát přihlášku na olympijský výbor. Na konci pobytu jsme šli
odevzdávat půjčené lyže a cestou v lanovce jsme si všimli, že na jedné
z nich je jaksi velký zakroucený odštěpek na hraně. Po dojetí
k půjčovně jsme opřeli inkriminovanou lyži o lavičku a Matěj pomocí hrany
své lyže onen odlomek definitivně usekl. Lyže jsme v půjčovně doslova
hodili na stůl, poděkovali a nenápadně rychlým krokem se vzdálili. Dovča
skončila a my se vrátili s nadějí, že snad brzo zase.
Druhý
lyžařský výjezd byl do Rakouska, do střediska Steinplatte v….Alpách :D. Opět to
tam bylo víc německý* než jakýkoliv jiný, ale bylo tu víc Čechů. Mou výstrojí
se staly chlapské lyže po Matějovo bráchovi, který si úspěšně asi třetí den na
lyžích namohl ,,něco na noze“, a tak trávil zbytek dovči u filmů na hotelovém
pokoji. Lyže byly asi o půl metru delší, než jsem potřebovala, ale paradoxně mi
docela seděly. První den jsem klasicky panikařila, zvlášť po pádech na levý kotník,
jelikož v té době jsem byla cca tři týdny po tom, co mi onen kotník skoro
rozdrtil kůň. Ale s ibalginovou mastí a dvěma Ibalginy per os jsem to
zvládala celý den, učila se jezdit v boulích, vytvořených lyžaři, co to
neumí a pomalu se začala s Matějem smát druhým. Né, že bych na to měla
právo. Ale když ono to byla fakt prdel. Jelikož Matěj jezdí s přehledem
líp, jak 90% všech, co se tam plácali, nešlo to jinak. Tak jsme si pojmenovali
vykrůcače, ježíšáky, píchače apod. Nejvíc nás bavili ti, co zkoušeli jet ve sjezdovém
postoji, ale hůlky jim místo dozadu trčely vysoko k nebi. Pokud máte nápad
na pojmenování této skupiny, sem s ním. Druhý den byla na hornějších
sjezdovkách hrozná mlha, takže jsem si kromě lyžovačko-opalovačky vyzkoušela i
horší podmínky. A zjistila, že mi to vlastně vyhovuje, protože když nic
nevidím, nebojím se toho. Nevidím sklon sjezdovky, kam vede, jaký má povrch,
kolik je tam lidí atd. Prostě jen jedu do mlhy a bojuju se vším co potkám hned
a bez rozmýšlení. Parádička. Třetí den jsme opět jeli úplně nahoru na tu
stejnou sjezdovku lanovkou, která vedla nad černou sjezdovkou. Tato sjezdovka
měla nahoře brutální ,,panelák“ a pak už vypadala jenom jako těžší červená. Ono
nejtěžší místo se dalo objet po červený a napojit se na tu snadnější část. A
tak já že jo, že to jako zkusím. No, co vám budu povídat. Myslím, že naše
přezdívky byly slabota vedle toho, jakými názvy mě museli pojmenovat lidi, co
nás viděli z lanovky. Plácal. Slimouš. Matlal. Ječivka. Ale víte co, my si
to užili. Já to sjela jakž takž a byla spoko. Taky jsme si zkusili jezdit ve snowparku,
já jsem jela dětskou část, kde byl třeba tunel, slalom, dinosaurus se šprušlema,
na které jste mohli zabrnkat hůlkou, když jste jeli kolem a já byla velmi moc
šikovné dítě. Matěj zkoušel takový ty hrozně kůl skoky v tom velkým a prej
poté, co najel na železnou vodorovnou tyč, sklouzl a hodil nebetyčnou držku, to
prej zkusí zase za rok. Byla to super zimní sezóna s něčím novým a když
jsme odjížděli a já věděla, že zimní Alpy a lyže uvidím možná až za rok, bylo
mi smutno. Najednou už jsem věděla, co mi bude chybět. Držkopády, opálený nos,
sněhem slepený vlasy, strach v lanovce, ten pocit, když se vám překříží
lyže a vy jen doufáte, že vaše kolenní vazy jsou dostatečně pevné. Ťapání
v lyžákách po restauraci a po schodech, pivo na lehátku mžourajíce do
sněhu odrážejícího ostré sluneční paprsky. Stromy obtěžkané sněhem v údolí
pod lanovkou, a to ticho a nebeský klid, když najdete prázdnou sjezdovku.
Jen tak btw. Jakožto začátečník musím říct, že jsem hrdá na to, že jsem pouze jednou spadla z lanovky při výstupu. Bylo to, když jsme poprvé jeli na lavičce s držákem na nohy. No a dojíždíme a Matěj na mě: ,,Sundej to“ a já si teda dala dolů hůlky a připravila se k výstupu. A on:,, Panebože sundej to! Ty nohy!“ A já: ,,Wháááát?“ načež už se celá konstrukce odklápěla a já nohy sundala z držáku na poslední chvíli. Tím jsem ztratila stabilitu a z lanovky nevystoupila, nýbrž elegantně sjela na prdel. Tak co už. Ještě byla vtipná dvousedačková stará lanovka na jedné z poloprázdných sjezdovek. Asi chápu, proč tam bylo tak málo lidí. Tato lanovka totiž skoro vůbec nezpomalila při nástupu, jen vás prostě podsekla a nabrala a vy jste jeli, ani jste nevěděli jak. Opravdu velmi bych si přála vidět nastupovat na tohle snowboardistu.
Nastalo jaro,
sníh pomalu odtál, začaly růst houby a lyže ležely potichu na půdě. Alpy jsme
navštívili i v létě, ale ta všudypřítomná bílá peřina tomu trošku chyběla.
Neviděli jsme ani žádného sviště, jenom krávy a jejich hovínka, do kterých jsme
házeli kameny nadšeni zvukem a efektem, který to vyvolalo. Vylezli jsme na
ferratu, kochali se čistou noční oblohou a těšili se na zimu. Navíc jsme si
předsevzali, že budeme trénovat i na tuzemských svazích, pokud bude sníh, což
pár let zpátky nebylo zvykem. Poslední listí na podzim opadalo, přešly bahnité
Vánoce, a ještě bahnitější Nový Rok a my se přestěhovali do Teplic.
V lednu jsme s nadšením jedním okem a uchem sledovali sněhovou
předpověď a druhým okem a uchem s hrůzou pozorovali hlášení o množství nakažených
covidem. Co čert nechtěl, naše vláda se rozhodla nezavřít supermarkety a snížit
provoz MHD, zato ale zavřít venkovní prostory, třeba vleky. Takže zatímco se
důchodci skrze sněhové vánice plahočili v 7 ráno stát frontu před
natřískaný Kaufland, my snášeli z půdy místo lyží skialpy. Abych ještě víc
prohloubila svoji depresi, musím podotknout, že před Vánoci jsem si od Matějovy
známé, parazávodnice v lyžařském slalomu koupila vyřazené závodní lyže, za
pár šupů ty ,,nejlepší jaké kdy Matěj viděl“. Sice bez vázání, ale to bylo
v plánu dodat. Za celou sezonu nebylo třeba, ani jednou jsem na nich
nestála, tak dobrý, aspoň jsem ušetřila. Lyže teď stále někde zapadají prachem
a čekají na svou premiéru pod mýma nohama, na což se určitě po letech služby
v závodění určitě těší.
První
skialpy, bylo to tady. Namísto ,,časem tě to naučím“ přišlo ,,nemáme jinou
možnost“. A tak jsme ťapkali nahoru v lyžařském středisku v Mikulově
v Krušných horách. Na některých místech to bylo trošku náročné, jelikož
jsem neuměla ovládat lyže směrem dolů, natož nahoru. Ale krom pár úseků to bylo
úplně v pohodě, taková hezká procházka lesem. Tenkrát byla u Matějovy mámy
na hubnoucí kůře fenka Lara, maminka Zakka, border kolie, kterou rodina mého
přítele vlastní. Tak jsme šli zasněženým lesem se dvěma černobílýma borderkama
v patách, případně motajícíma se pod nohama, a já byla zvědavá, jak bude
po roce vypadat sjezd. To že to nebude slavný, jsem čekala, ale snažila jsem se
nevzdávat dopředu. Konečně jsme stanuli na vrcholu kopce, na začátku cesty k
jedné ze sjezdovek (č.4), sundali si pásy, napili se speciálního čaje
(černý+citron+medík) a jali se sjet dolů. Po cestě jsem to nějak sunula pluhem,
který stejně neumím, protože mi ho Matěj spíš zakazoval. Při každém rychlejším
pohybu lyží jsem pomalu chytala záchvat paniky, ale vždy jsem to elegantně
vybrzdila. Takže díky mně trvalo půl dne, než jsme dojeli na začátek sjezdovky.
Při pohledu na neupravený, strmý svah (byla to červená) jsem jen stiskla rty a
snažila se chytit mé obočí, které vystřelilo vzhůru k oblakům. Najednou to bylo
jako bych nikdy předtím na lyžích nestála a vlastně teď nevím, kde jsem se tam
vzala a co se bude dít. Ale Matěj zavelel ať jedu, tak jsem se rozjela. Co vám
budu říkat, dle předpokladů to byl děs. Nevím, jestli to dělám jen já, nebo to
měl každý začátečník, ale já se prostě často bojím otočit do druhého oblouku.
Párkrát se mi stalo, že se mi v oblouku rozjely nebo překřížily lyže a
Matěj mi na to vždycky řekl: ,,Takhle mi nepadej“ a já v tom návalu
bolesti v kolenou a zoufalství urputně přemýšlela, jak mám jako padat
řízeně a správně. Každopádně můj strach ze změny směru měl za následek to, že
jsem třeba jela napříč celou sjezdovkou a neodhodlala se otočit, dokud jsem
špičkama lyží nenajela do sněhu na okraji. Pak jsem chvíli nadávala, vztekala
se a otáčela lyže pomalu ťapkáním do boku. Ve spodní části sjezdovky byl navíc trošku
prudší sklon a já ho nakonec sešlapávala bokem. První skialpy mi teda
pošramotily sebevědomí, ale pokaždé to bylo o krapítek lepší. Jednou jsem šla
s Matějovo mámou a její známou, která chodí na skialpy skoro každý den,
jelikož bydlí skoro pod sjezdovkou. Dala mi pár nových dobrých rad při výstupu
a táhla nás občas těžkými výstupy. Například když se musíte otočit do
protisměru v prudkém kopci a pod váma je sráz do potoka, tak se trochu
klepete. Jeli jsme pak novou červenou sjezdovku, která byla i trochu upravená
(č.3). Po dlouhé době se po ní prej dalo jet, dřív bylo tak málo sněhu, že se
zde, bez sněhových děl, nedalo jezdit. Prostě nádherná zima v nepřející
době. Paní mi řekla, že pojede pomalu se mnou a bude mi radit. A já se tak
strašně moc nechtěla před cizím člověkem ztrapnit, že jsem to sjela snad nejlíp
za celou dobu. Výhoda byla, že byla mlha, a jak jsem již psala, když nevím, kam
jedu, je to lepší. Pak jsme byli párkrát i večer jen s čelovkama a to bylo
stejně super. Sjezdovka pro mě byla malá část ve světle čelovky a s tou jsem
si poradila dobře. Nutno ještě podotknout, že čelovku, kterou jsem nosila jsem
vyhrála v tombole na lyžařském plese (pořádal ho spolek lyžařů z onoho prvního
svahu, zmíněného v úvodu z dětství) u nás v Trnavě a slouží velice
dobře. Ta tisícovka za losovací lístky za to asi stála :D
Z Mikulova
vede nahoru na kopec Bouřňák několik různě těžkých tras. Myslím, že jsme šli
skoro všechny, nejoblíbenější pro mě byla okolo vodníka. Vodník je taková
dřevěná soška na větvi stromu u potoka, kterou míjíme při výstupu a celá trasa
se nese ve znamení častých změn směru v prudkém svahu. Občas si musíte
pomáhat držením se okolních větví a věřit svým lyžím a svým schopnostem,
protože pád by asi nebyl extra nebezpečný, ale přece jenom kutálet se svahem
dolů skrze kmeny stromů, pichlavé keře a pařezy do ledového potoka není úplně
to, co chcete takhle v úterní odpoledne dělat. Moje oblíbená sjezdovka
byla ,,trojka“ (č.3 viz předchozí odtavec). Dělila se na tři oddíly. Oddíl
jedna: krátký, ale prudký svah, kde jsem si prošla svou denní dávkou paniky,
obzvlášť když byl povrch zmrzlý či neupravený. Oddíl dva byl méně prudký, byla
to taková loučka, a protože tu bylo liduprázdno, mohli jste si plachtit ze
strany na stranu a užívat si jízdu. Zde jsem si nejvíc zkoušela techniku a
relaxovala. Poslední oddíl byl sice taky prudší, ale jelikož jsem v tom
druhém nabrala sebevědomí, většinou jsem ho sjela relativně důstojně, teda
podle toho, jestli byli dole lidi na bobech nebo ne. Čím víc lidí na mě kouká,
tím víc jako lama si připadám.
Když začal drahocenný sníh mizet a otevření vleků bylo stále v nedohlednu, museli jsme se spokojit s jedinou sjezdovkou, kde se ještě držel sníh. K mojí smůle to byla černočerná, po které se blbě šlo i v létě pěšky. No nic, na něco se umřít musí, tak jsme šli, společně se Zakkem. Skoro nahoře začalo prudce sněžit a my se i skrz lesní porost pomalu měnili na sněhuláky. Když jsme vylezli z lesa do přímého sněžení, s přimhouřenýma očima se snažili najít části svého vlastního těla a nachystat se na sjezd. Zakk se mezitím proměnil v pandu, veškeré jeho černé části se staly bílými, jenom okolo očí zůstával malý kousek černé oblasti. Matěj nabral na vousy tunu sněhu a mě vlasy ztuhly na úhledné rampouchy lemující můj obličej. Tak se panda, dědeček a ledová královna vydali směrem z kopce. K mému nadšení nás navátý sníh dost brzdil, takže jsem si krásně vyjížděla oblouky a snažila se naučit jízdu v hlubokém sněhu. Nejhorší část jsem tak nějak sešoupala, ale rozhodně jsem z toho měla lepší pocit než z jakékoliv jiné sjezdovky předtím. Dole jsem nabyla takové sebevědomí, že jsem poprosila Matěje, ať mě jakože natočí, že jedu hrozně dobře. Dokážete si určitě představit mé zklamání, když jsem ono video viděla. Co ta vystrčená prdel? Co to přetáčení těla? Co ty kolena, rovné jako sloupy? Všechno špatně. Ale hlavní je to, že dobrý pocit zůstal a já se těšila na další sjezd. Víte, jak jsem psala dříve, že mi vyhovuje, když nevidím, kam jedu? To proto mi v tomto blizardu sjezdovka připadala v pohodě. Vidět ji celou za slunečného dne již bylo trošku frustrující. Bohužel náš poslední výšlap už byl striktně omezený touto sjezdovkou, a to nejen směrem dolů, ale i nahoru. Okolní lesy byly úplně bez sněhu a tato jediná sjezdovka zářila do jarní blátivé krajiny posledními zbytky sněhu. Na některých místech jste se už museli vyhýbat trávě. Co vám budu říkat, nahoru to byla pořádná štreka. Cestou jsme potkali dva starší chlápky, kteří si to ležérně šinuli dolů a měli kecy stylu: ,,To bych nevyšel“. Mnoho lidí totiž dělalo to, že se nechali nahoru vyvézt od někoho autem. Těmto jsem to kvůli jejich věku odpustila. Už jsem jim ale neodpustila, když jsme je potkali opět nahoře, zatímco my se tam plazili, oni si stihli vyjet znova a teď si přísným, znechuceným pohledem měřili mé lyžařské (ne)umění. Teda, podle mě. Podle Matěje jsem jim prý byla úplně u prdele. Já jsem obvykle člověk, co si zakládá na tom, že ,,Je mi fuk, co si o mě ostatní myslí“. Nom, tak ne vždy. Ač nechci, stejně si na sjezdovce představuju, co si o mě projíždějící myslí nebo jak mě hodnotí. Navíc sjezdovka byla sice uježděná, ale povrch nebyl moc příjemný, byly tam rigoly a boule, občas hluboký sníh, občas se bylo nutné vyhnout trávě. Poslední jízda téhle s prominutím debilní sezóny byla pěkně nahovno. Ono vám moc nepřidá na kuráži, když si představíte, že další možnost se zlepšit máte až za rok. Do konce dubna sice prej ještě něco na horách napadlo, ale my už nejeli. Možná z lenosti, možná z trucu. Když se v květnu otevřela sportoviště, tedy včetně vleků, větší ironie to být nemohla. Takže můžeme jenom doufat, že se konečně celá tahle covidová situace konečně uklidní a že příští rok už to konečně začnu všem těm plebákům nandávat. Nebo že se jim aspoň vyrovnám. Poctivě jsem sledovala závody v lyžování a okoukávala techniku, poctivě jsem naslouchala radám Matěje i ostatních a poctivě se vztekala, když mi to jenom trochu nešlo. Ale jako ve všem i tady platí, nevzdávat se a makat. A lidi, vychovávejte své děti ke sportu a nešetřete na tom. Lyžování i jezdectví jsou krásné sporty a je super je umět.
A když jsme u
toho učení se nových věcí, teď nastává léto a já se těším na vodu!!!
*mimochodem
to byla oblast, kde dělají germknödel, což je věc, kvůli který se tam jednou
přestěhuju
Žádné komentáře:
Okomentovat