Aneb článek k narozeninám. To my tak běžně děláváme.
Před dávnými a dávnými věky, přesněji před jednadvaceti
lety, byl krásný březnový den. Byl jiný než ostatní nudné březnové dny, byl
něčím výjimečný a dokonalý pro mou osobu. Ten den totiž…..jsem měla
narozeniny!! Mému úžasnému malému já bylo pět let a ten den patřil jenom mé
sličné dokonalosti, tak jako tomu mělo být i do budoucna. Ale ne, on se mi tam
musel někdo vesrat. Zatímco já olizovala z vařečky krém na dort a má
rodina někde tajně zabalovala poníka, o několik kilometrů dále v porodnici
se narodila moje sestřenka přes koleno. Já vím, teprve přišla na svět, tak to
nemohla chudina tušit, ale to je prostě můj den, krucinál fagot! Rok jich má
dalších 365! Navíc v krému na dort byl přidaný rum, jehož chuť jsem
nesnášela* a dokonce jsem nedostala poníka. Peklíčko. A mezi řečí se neustále
zmiňovalo, že sousedi mají holčičku Klárku. Jo, ona je to taky moje sousedka, kdybyste to náhodu nevěděli. Uplynulo
několik dní a my se šli na ten zázrak podívat. Rodiče se těšili a já taky, asi
to bude moc zajímavé, když o tom všichni tak mluví a taky jdeme na dobrodružnou
výpravu k sousedům. Kousek po cestě, branka, chodník, schody, veranda,
kterou si nepamatuju a chodba s divným oranžovým kobercem. A konečně je to
tu. Dovolte, abych tu odbočila a utrousila tu malou poznámečku o mé osobě.
Jelikož jsem byla jako malá jedináček, byla jsem zvyklá jen sama na sebe a svůj
svět a byla tím pádem takový trošku, no, rozmazlený sobec. Takže když ke mně
přivedli nějakého kamaráda, bylo to pro mě čiré utrpení, protože on dělal
všechno jinak, než jsem chtěla já, bral mi hračky, ničil mé věže z kostek
a já ho nenáviděla. Pokaždé, když jsem viděla, že k nám jde někdo
s děckem, můj den byl automaticky v háji. A teď, když někomu řeknu,
že nemám ráda malé děti, všichni se hrozně diví. Ono se toho těžko zbavuje,
když kořeny jsou takto hluboko. Dokážete si tedy určitě představit mé zklamání
po nahlédnutí do postýlky, kde spalo ňáký nudný děcko. Kdyby aspoň řvalo, to mi
vždycky činilo zvláštní potutelnou radost, ale tohle byla fakt nuda. Další
akorát na otravování a hned vedle.
Nyní je v mé myšlenkové databázi trochu
černo a následuje až vzpomínka na to, jak jsem z mě neznámého důvodu byla
u sousedů v kuchyni na zemi na dece, sotva sedící Klárka vedle a
s něčím jsme si hrály, pak jí mamka dávala na jídlo takovou nějakou tu
nechutnou věc, co se dává dětem a na co jako starší znechuceně zíráme a jsme
přesvědčeni, že tohle jsme jako malí určitě nežrali, protože fujky prostě, a pak
jsme si dál hrály. Nejenže jsem to přežila, ale jako odměnu ,,za hlídání“ jsem
dostala broskev, což bylo nevídané, můj první plat za vykonanou práci a já si
hodlám díky tomu psát do životopisu, že mám zkušenosti jako au-pair.
V souvislosti s tím bych asi neměla zmiňovat další věci jako třeba
to, že jsem nijak neslevila z mého pocitu samostatnosti a nadřazenosti,
jenom tentokrát jsem měla koho komandovat a hlavně, on mě poslechl! Tak
vznikaly úžasné hry, jako když u mě byla kamarádka a listovaly jsme knížkou pro
maminky o dětských nemocech. Zrovna jsme se zaujetím zkoumaly nahé postavičky
dětí s popisky těla, když přišla Klárka. Tak jsme výchovně radši otočily
stránku a tam byla rada pro inhalování nějakých bylin, které jsou namočeny
v horké vodě v míse, nad tím jest skloněno děcko a přes hlavu má
přehozený ručník. Podívaly jsme se s kámoškou na sebe, pak na Klárku, na knížku
a znovu na sebe, knížka sklapla, mísa cinkla, voda šplouchla a Klárka
inhalovala. No nejsme my hodné? K sousedům občas jezdilo spoustu členů jejich
rozsáhlé rodiny, hlavně děti v různých věkových a genderově vyvážených
kategoriích, se kterými jsme mohly hrát i hry pro více hráčů, třeba Krvavého
dědka, což byla hra, která neměla hlavu ani patu, ale dosahovali jsme při ní
hereckých a scénaristických výkonů hodných Oscara (,,Maminko, v komoře je
krvavý dědek!“ ,,Álee, to jenom spadly pánvičky!“). Nebo hry s míčem před
naším domem, na cestě, která vede z kopce a vedle ní byl v té době
ještě malý potůček, tudíž jsme 10% času hráli a zbytek buď honili za velkého
halekání míč z kopce nebo ho lovili z potůčku, načež byl míč mokrý a
bylo moc fajn s ním hrát třeba ,,vybišu.“ A i samy s Klárkou jsme
zvládaly plno her, na princezny, na Ztracený svět**, lozily jsme po stromech,
houpaly se na velké houpačce zespoda
a takový podobný klasiky. Občas se Klárka zranila, načež nastal řev, který mi
ale vůbec nečinil žádné potěšení, jelikož mi jí bylo moc líto! Kecám, spíš jsem
nechtěla, aby to někdo slyšel a nebylo to na mě. Tak jsem vždycky začala dělat
nějaký jako opičky a ona se začala přes slzy smát, zpětně si říkám, že asi
nejspíš proto, abych už přestala, protože sledovat mě byla asi větší bolest než
její zranění. V létě mnohdy stála před brankou už v sedm ráno, na
zabití prostě, a někdy, když mě mamka nemohla vzbudit, tak ji přivedla až
k mé posteli, což byla velká rána pro mé ego, protože jsem v celé té
rozcuchanosti a pyžamovitosti úplně ztrácela respekt!! Ale pokud to šlo, byly
jsme celé dny venku, někdy jsem šla na oběd já k nim, pak ona k nám.
Jinak nám mamky vždycky jenom podaly ven chleba nebo rohlík s nanovrstvou
paštiky nebo másla a marmelády, což jsem nesnášela. Kdyby to bylo rovnou suché,
neměla bych od toho aspoň žádné očekávání, ale když čekám ,,namazaný“ rohlík,
dost to dovede zklamat.
Později jsme začaly stanovat. Na zahradě. Jop,
postavily jsme stan na zahradě, a to bylo jako stanování. Velké dobrodružství,
tak daleko od domova! Musely jsme vylézt a jít v noci přes zahradu až dom,
když jsme něco potřebovaly. To z nás zajisté učinilo silné osobnosti.
Zvlášť, když začala bouřka, já jako správná silná osobnost utíkala jako
první. Občas jsme samozřejmě měly i
špatná období nebo opravdu těžké okamžiky. Nechci tady otevírat staré rány, ale
jednou se stala příšerná věc, která navždy zanechala šrámy na duši. Pamatuju si
to jako včera, jely jsme na kole a přesně vím, v které části naší vesnice se to
stalo. Měly jsme zrovna období Harryho Pottera a Klárka ještě nečetla sedmý
díl. No a já ve své nerozvážnosti jsem to vypustila z úst, jenom mi to
vyklouzlo: ,,No a jak umřel ten Snape…“. Brzdy zakvičely a přes celou Trnavu se
ozvalo zoufalé: ,,Cožeeeee!!??!!“. Slzy se mi derou do očí při té vzpomínce,
jak krutá můžu být, když vypouštím tak zásadní spoilery a ohrožuju tím lidi
kolem sebe. Podřezala jsem si tím pod sebou větev, protože Klárka se mi to
stále i po tolika letech snaží oplácet a mnohdy to hodně bolí. Každopádně HP
období pomalu skončilo, ale my si našly další filmy a stále nové a nové,
vlastně, poslední dobou jenom čumíme na filmy a chlastáme víno. Občas chceme i
někam jít a pak se na to vyserem a jdem radši koukat na film, jindy se donutíme
jít a pak na té husté párty stojíme a říkáme si: ,,Proč jsme se radši nedívaly
na film.“ A leze nám to na mozek občas.
Tak jakože, co na to říct? Dnes slavíme zase další rok, je
na čase něco změnit! Popřát si k narozeninám, dát si navzájem dárečky, zakousnout se do života a
někam se konečně pohnout!! Tak co, Klári, nedáme večer film?
*všimněte si minulého času
**seriál mého dětství, dinosauři, špatný efekty, chlap, do
kterého jsem se mohla zamilovat, super-holka, debilní příběhy, však to znáte
Žádné komentáře:
Okomentovat