Z pohádky do pohádky

Tobias se napřímil a zavrtěl hlavou. Nedá se nic dělat, půjde si zdřímnout, ráno moudřejší večera, třeba ho přes noc něco napadne. I když čas ubíhá. ,,Někdy prostě nalézt cestu ještě neznamená dojít do cíle“ řekl si polohlasně s povzdechem.            

Chystal se otočit, když koutkem oka zahlédl pohyb. Zarazil se a zadíval se na místo, kde pohyb zaznamenal. Na tom místě však byla jenom holá skála, která byla vedle vstupu do hory, jako kamenný sloup. Překvapeně zamrkal a přistoupil zvědavě blíž. Chladný kámen se zdánlivě pohyboval, na skále se objevovaly malé prasklinky a povrch vypadal, jako by se vlnil. Pak se ozvalo zapraskání a od skály začaly padat malé kamínky a prach. (…) Z kamene vystupoval jakýsi tvor. Tedy, napřed vypadal jen jako velký, neotesaný balvan, ale jak se vysunoval víc a víc ze skály, objevily se na něm dva výstupky, jako tlapky a natáhly se do dlouhých, tenkých nohou. Nad nimi se začala formovat hlava a za ní štíhlý krk a tělo, které vypadalo jako kočičí. Tvor teď vážně vypadal jako velká štíhlá kočka a v poslední fázi vyskočila elegantně zbytkem těla z kamene. Trochu se zarazila, když její dlouhý ocas zůstal spojený se skálou, ale ona jej škubnutím z kamene lehce vyprostila. Kočka byla obrovská, vysoká jako poník, měla šedou barvu se zvláštním mramorováním, vlastně byla barva stále podobná kameni, ze kterého se zrodila. Srst měla krátkou a přiléhavou, a v zapadajícím slunci se krásně leskla. Nohy i tělo měla hubené, ale svalnaté, na úzkém krku měla tenkou bílou čáru, jako obojek, ale byl to jen pruh jinak zbarvené srsti. Hlavu měla elegantně štíhlou, s ostře řezanými rysy, uši byly mírně zaoblené a nejnápadnější byly její světle žluté, sešikmené oči. Vypadala kouzelně a téměř exoticky. (…) Kočka se posadila a náhle udělala něco, co Tobias nečekal ani v tom nejšílenějším snu. Promluvila.                                                         

,,Slyšela jsem skrz kámen moudrá slova, člověče, přišel jsi snad vstoupit do hory a nevíš, kudy dál? Neměla bych se probouzet a pouštět lidi do záhuby, ale já jsem tolik zvědavá a tolik toužím hovořit s moudrými lidmi.“ Její hlas zněl jako hlas moudré, dospělé ženy, rezonoval v okolních skalách a Tobiasovi bylo najednou v její přítomnosti tak příjemně, že z něj opadl strach a bázeň. Nevěděl, co přesně na jeho slovech probralo kočku k životu, ale pochopil, že ona mu může otevřít kamenné dveře.

Výňatek z pohádky Bílá liška, jejíž autor si nepřeje být jmenován.

Bylo nebylo, v jedné předaleké galaxii...eh, co to melu, to je jiná pohádka….chci říct, za sedmero filmovými studii a devatero hromadami scénářů se nachází malá země, jejíž kinematografie v posledních letech leží opilá pod stolem a jen sem tam občas vyplivne nějakou nadávku nebo se pozvrací. Teda nebudeme jí křivdit, v jednom žánru je velice čilá. Pohádky chrlí jak na běžícím pásu. Což ale není taky dvakrát výhoda, protože výsledné produkty mají opravdu znaky pásového průmyslu. Kvantita je vysoko nad kvalitou, výrobky jsou kazové, nedotažené, málo funkční, nezajímavé, ale…levné a dostupné. Taková pohádka je vizuálem a stopáží vynikající pro uvedení v neděli odpoledne na ČT 1, ovšem jakožto film jako takový nebo jako výplň vánočního času to u většiny zcela nefunguje. A nemyslím si, že by toto byla záležitost nového tisíciletí. Krátce po revoluci i za komunismu vznikaly braky, které ale bereme možná trochu jinak. Generace za deset let to bude brát zase jinak. Záleží totiž na jednom důležitém aspektu- období, kdy jsme byli děti. Pokud si něco pamatujete z dětství, většinou to máte rádi nebo obecně k tomu máte nějaký vztah. Ne třeba úplně pozitivní, když si vybavím takové Sedmero krkavců, nejsem si jistá, k čemu vlastně měly některé pohádky sloužit. Na druhou stranu, mohlo to být děsivé, jak chtělo, dobrý pohádkový konec tam byl. A zpětně si uvědomuju, jak dobrých hereckých výkonů jsem se to vlastně tehdy bála. Pokud si dobře vybavuju článek z Epochy, ony vlastně pohádky stojí na dost hororových základech. Vítězství dobra nad zlem je prvek, který byl dodán až mnohem později, kdy byly všechny ty znásilněné princezny a zubožené děti nakonec zachráněny a zrodil se nový žánr, určený pro děti. Tak se znovu dostávám k těm dětem a mé hlavní otázce- dá se vlastně hodnotit pohádka z hlediska dospěláka? A má se hodnotit její vhodnost pro děti, filmová kvalita nebo co vlastně? A musí jít tyto věci ruku v ruce? A taky, můžeme jako rodiče podle kvality filmu posoudit, zda je pohádka pro děti dobrá? Příklad hned na úvod. Na portále čsfd je Princezna ze mlejna hodnocena nějakými 60% a komentáře většinou poukazují na stupidní děj, přehnaně pitvořící postavy a celkově ji označují jako průměr. Pro mě je to pohádka, na které jsem vyrůstala a zbožňovala ji. Je tak hodně těžké ji zpětně hodnotit jako film. Ano chování čerta a vodníka je debilní, některé části děje jsou zvláštní, knížepán je trapný, konec je přehnaný a já nevím co všechno si recenzisté dovedou možná navymýšlet, ale Eliška je krásná, Blanarovičová odvádí neuvěřitelnou práci, vtípky a hlášky jsou nezapomenutelné a vizuál je úžasný a osobitý. Člověk si to u sebe obhájí z informací, co si pamatuje z dětství. Přijmout fakt, že něco, co jste milovali je vlastně ptákovina, je dost těžké. (Třeba takový Ztracený svět, hehe, ale o tom až jindy). Naopak mnohem lepší je dospělejší pohled na věci, co mě jako malou moc nebraly, třeba takový Byl jednou jeden král. To podle mě docení opravdu až dozrálá mysl, která dokáže porozumět každé jedné hlášce. Vždyť i v zajímavostech na čsfd je poznámka, že když se pohádka vysílala v kině, mnohdy se dospělí řehtali na celé kino a děti absolutně nechápaly proč. Tady se dostávám k tomu, jaké další rozdíly jsou mezi pohádkami starými a těmi porevolučními. Zkusím si sundat dětské brýle a zamyslet se, jaké pohádky mám ráda i teď a proč. A co se vlastně mění s dobou. Mnoho kritiků poukazuje na herecké výkony, což je fakt, který v podobě Wericha, Menšíka a podobných určitě může mít velkou váhu. Vždyť, jaká je dnes nejvýraznější česká herecká osobnost? Nikdo vás takhle z hlavy nenapadá? Mě též ne. Jenže, film může být v tomto ohledu ve dvou typech- buď je film dobrý právě kvůli významné, herecky významně ztvárněné postavě (,,Neumíme si tu postavu představit jako někoho jiného“ třeba Downey-Iron Man) nebo je prostě výborný sám za sebe a žádná slavná herecká jména nepotřebuje (je silný v ,,řemesle“ a ve ,,značce“ třeba Titanic). Takže, zapomeňme na Wericha a slavné herce, pojďme najít pohádku, která stojí pevně v kramflecích hlavně ve scénáři, potažmo režii. Za mě, tedy dovolte, abych ukázala prstem na moje oblíbené pohádky, je to například S čerty nejsou žerty a Lotrando a Zubejda. U té první je to hned v několika bodech, u té druhé lze poukázat právě na scénáristiku. Takže by se dalo říct, že ta ,,slavná jména“ , která dávají filmu automaticky punc, vlastně nemusí být jen herecká, ale i v roli režiséra nebo scénáristy. To ale taky neplatí vždy. Třeba Troška. Jak jsem psala, Princezna ze mlejna je srdcovka, O princezně Jasněnce už dost skřípe, k Z pekla štěstí mám z nějakého důvodu (=Vaculík a draci) ne tak špatný vztah, nová Nejkrásnější hádanka taky neuráží. Všechno je to ale spíš takové ,,nejmíň hrozné z hrozného“ než nějaká extra třída, navíc, druhé díly tomu sráží průměr, takže ne Zdeňku, stejně tě nepochválím. Líp by to mohlo platit u Svěráka. Tři veteráni jsou taky koukatelní, a hele, Ať žijí duchové je vlastně taky trochu pohádka. Škoda, že to tak zabil Třemi bratry, protože to byl jeden z největších shitů, co jsem kdy viděla. Novým hráčem v posledním desetiletí se stal Jiří Strach, protože jeho Anděla páně taktéž řadím mezi mých Top ,,číslo podle toho, na kolik si jich vzpomenu“. Poslední dobou natočil několik pohádek, ovšem AP stále zůstává tou nejlepší a nedotáhl ji ani dějově dost zvláštní druhý díl. Další z jeho pohádek, Šťastný smolař, využívá dva významné prvky. Tím prvním je Ivan Trojan, ostatně, jako ve všech jeho pohádkách, a tím druhým je modernizace. Trojan si tu řádí na jakémsi analogu motorky, Jiří Dvořák si založí starší verzi dnešních kasín. Což zmiňuju proto, že některé pohádky vsadily na modernější pojetí a není to pouze nápad těch novějších. Vzpomeňme třeba úžasnou Šíleně smutnou princeznu nebo výše zmiňované Tři veterány. Ne vždy se to ale může povést, příkladem budiž loňská Slíbená princezna, která se vydala na cestu modernizace a steampunku. Bohužel, nebyla to žádná výhoda a naopak, pohádka nebyla dobrá ani vizuálně, ani herecky, ani dějově. Chvílemi mi spíš připadalo, že se jednalo o záměrnou parodizaci a recesi. Což je další bod mé úvahy. Jak má vlastně pohádka vypadat, zda má být  schválně šílená, parodická, vsadit spíše na méně vážnou notu nebo více filmová, co nejvíce realistická? Osobně preferuju víc to druhé, i když, některé pohádky si poslední dobou hrají na vážnost a pak vyznívají paradoxně směšně, například takový Král sokolů. Někdy dokážou víc nadchnout právě ty bezduché ptákoviny, jako třeba předloňské Kdyby byly ryby. A hodně záleží na výpravě, některé pohádky se snaží dodržovat různé styly, jiné jich kombinují nesmyslně více. Hodně pohádek je tak zasazeno ,,jen tak mírnix týrnyx“ někam do minulosti, proto oceňuju i trochu snahu o vlastní styl, třeba zmíněná Lotrando a Zubejda nebo moje další oblíbená Což takhle svatba princi a Ať přiletí čáp, královno, hlavně ty jejich barvičky a monstrózní klobouky. (Tady bych se ráda trochu trhla od tématu a pomrkla po disneyovských animácích- třeba stylizace Ledového království je nádherná). Každopádně, velkým tématem jsou taky vánoční pohádky ČT 1, která posledních pár let chrlí tři nové příběhy během svátků. A podle toho to taky vypadá. Loni kromě výše zmíněné Slíbené princezny vyšlo ještě něco a něco. Jop, asi tolik to ve mě zanechalo, ani názvy nevím herdek! Jméno, které je v souvislosti s těmito výtvory spojováno je Karel Janák, který natáčí většinou ty štědrovečerní. Předloni nám ukázal překvapivě vtipného a zajímavého Korunního prince, letos přispěl dílem Nejlepší přítel, která naopak npřinesla vůbec nic nového, dějově o ničem, žádný nový zlatý fond se nekoná. Ale aspoň měli hezkou princeznu (nebo komtesu či co to bylo). Ono totiž to je taky vážná věc! Když se vrátím zase do svých dětských let, hezcí hlavní představitelé dělají svoje. Já vím já vím, není to o vzhledu a já taky nejsem nic moc, ale prostě, ty pohádky si to vždycky hlídaly, tak proč v tom nepokračovat. Třeba taková Maruška z Dvanácti měsíčků jakože…už ji prostě nikde neukazujte. I když, on Roman Vojtek taky už není žádný mladý fešák a celkově, já vlastně ani nevím, jestli bych našla nějakého prince (nebo prostě chlápka z pohádky), kterého bych brala. Možná mladej Vladimír Dlouhý nebo Jan Dolanský, na zbytek bych musela hodně dlouho vzpomínat. Ještě bych ráda dodala, že jsem vážně zvědavá, kam bude tento žánr následovat. Klasiky už byly natočeny několikrát, nové scénáře musí být buď opravdu hodně zajímavé nebo zapadnou, postavy čertů už byly nacpány snad do všech možných situací, viděli jsme stovky princezen a princů. Těžko říct, děti mají komiksy, anime a iPhony, tak jakým směrem se orientovat? Těžko říct.

Himllaudon, krucjs element, jak je to zase dlouhé ten článek, krucinál fagot! Hlavně že jsem chtěla jen kratičkou vánoční úvahu a je z toho změť nesourodých myšlenek a hovadin! A napadá mě ještě plno dalších poznámek, tak radši zvonec a konec.

P.S. Těsně po napsání tohoto článku jsem viděla Saxanu a Lexikon kouzel. Už nevěřím ničemu, co si říká ,,český film“.