Řeknu to ve zkratce. Skončila škola, přeběhly jara, léta, podzimy a zimy, já
vyměnila dvě práce, našla si praxi a začala si užívat Prahu. A v počítači se
mi mezitím nakupilo asi 20 rozepsaných článků. Třeba tento z minulého roku, kdy
jsem chtěla popsat pobyty u koní. Jakože už
jsme tam byly letos pátým rokem a celkově posedmé, tak jakože to si o to prostě
říká. Poznámky z minula ponechám v původním znění a doplním o další zážitky.
Jo, bude to hrozný maglajz, ale ostatně, který můj článek ne? :D
2016
Panebože, to si mám jako pamatovat něco, co se událo tak dávno?
Jsem jediná, která má aktuální vzpomínky maximálně půl roku zpátky a všechno
předtím považuje za dalekou minulost? To jsem nastupovala tuším do čtvrťáku a
řekla jsem si, že chci přes léto jakože někam ke koním. Tak jsem hledala něco
jako tábor nebo pobyt a narazila na Stáj Arka.
Byla jsem dost zklamána, že se tam jezdí pouze anglie, protože já jsem
přece velký westerňák. Ale tak co, zkusit se má všechno, třeba to nějak
přežiju. Absolutně jsem v té době nechápala, jak někoho může bavit třeba
parkur. Přece lítání po polích a po lesích ve westernu je to nejvíc boží na
světě! Ne kroužení v malém prostoru a skákání přes překážky.
Tak jsem přijela na místo. Od jedné cedule, označující začátek
vesnice jste viděli na druhý. Obchod-nikde.
Hospoda – nikde. Pošta, škola – nikde. Signál – nikde. Ubytování –
chaloupka, která jako by vypadla z romantické pohádky. Těžké dřevěné dveře za
mnou zapadly a já se rozkoukávala v šeru chaloupky. Do malého pokojíku s okrasným
kobercem na stěně dopadaly paprsky slunce přes záclonku v okně a tvořily na
květovaných peřinách různé obrazce. Tíha atmosféry toho místa na mě začala
dopadat a já cítila, jak začínám polevovat od všeho toho neustálého přemýšlení
a trápení. Slovo dovolená mi začalo tehdy v tom malém pokojíčku dávat zcela
nový smysl.
Přišla jsem se podívat ke koním.
Vylítla jsem z domku jen v sandálech a v kraťasích. Byla jsem dána do
rukou zajímavé ženy, říkejme jí třeba Katka. Katka byla starší než já a velký
nadšenec do koní. Provedla mě po stáji, představila všechny koně a lidi. Tenkrát
byly slečny v jezdeckém klubu ještě základní školou povinné a mladičké. Mé
každoroční překvapení z toho, že si teď dělají řidičáky a přes kouř z cigaret
na ně nevidíte je postupem času větší a větší. V mém příběhu se aktuálně
nacházím u boxu koně jménem Kapitán, o kterém už jsem jednou psala. Ano, je to
ten, co mi nechal obří otisk kopyta na stehně. A Katka říká: ,,Můžeš mu
vyčistit kopyta!“ A já jakože: ,,Ok“ A čistím a koukám dolů a říkám si, do psí
prdele, co se mi jenom nezdá? O pár chvilek později sledujeme děti, jak čistí
poníky a jedna ze slečen, říkejme jí třeba Zuzka, mi říká: ,,Fajn boty.“ A já
už vím, co se mi nezdálo. Čistila jsem obřímu koni kopyta v sandálech. Jakože
jop, bezpečnost u koní se myslím tenkrát ten článek jmenoval, ne? :D Tak jsem
si zaběhla na domek pro pevnou obuv a mohla jsem vesele pomáhat dál.
Mimochodem, Katce mé obutí vůbec divné nepřišlo...
Vsuvka- nekupujte si Billa korbáčky, právě je tu žeru a jsou pěkně hnusné. Konec vsuvky.
A tak týden pokračoval. Zjistila jsem, že anglické sedlo je
docela fajn. První den večer jsem měla koně jménem Sabina, a tak si cváláme,
když tu náhle slečna před námi zastaví. Tak je Sabina oběhne ladným úskokem a
nevnímaje mě, ležící v tom okamžiku na jejím krku, si to žene přímo na
ohradník. Všemi končetinami se držím a brzdím zároveň a absolutně nechápu
situaci. Ono totiž, to máte tak. Westernové sedlo má vepředu dost velkou
rozsochu a na ní ještě hrušku. Pokud kůň prudce zastaví či uskočí, skončíte
sice dost nepříjemně naraženi na onu hrušku, ale zůstáváte v sedle. Taky třmeny
na westernovém sedle jsou na jednom místě, kdežto v anglii jsou to jenom
provázky lítající do všech světových stran a ve předu není téměř nic, proto
bylo mé překvapení z prudkého pohybu dopředu na koňský krk vskutku veliké. Ale
udržela jsem se, nespadla a mohla dál nerušeně pokračovat. I když druhý den mě
velice bolelo na inkriminovaném místě. Nutno podotknout, že jsem za celý tento
pobyt nespadla. Pak jsme jeli na vyjížďku s jednou slečnou, říkejme jí třeba
Bára (ne, tentokrát fakt netuším, jak se jmenovala doopravdy) a ona jela na
Cháronovi. A já měla Taru. A že teda budeme klusat. Ale Cháron nechtěl, tak
jsme cválali. Já jsem do té doby nikdy necválala venku v anglickém sedle a bylo
to velice vratké, ale velice boží. A Tara jela moc hezky. Tuto větu si
zapamatujte.
Pak jsme jeden den na jízdárně chodili přes malou kavaletku.
Rozuměj, křížek a kavaleta je připevněna zespoda, tzn. tak 20 cm nad zemí. Kůň
to prostě přejde a ani si toho nevšimnete. A pak si jedem a trenérka, říkejme
jí třeba Jana, mezitím křížek otočila, tzn. kavaleta byla nahoře (cca 35 cm). A
já na to jedu a říkám si, kurnik ňáký divný, a Tara přes to hodí takový
minijump. Můj první ,,skok“ v životě. Ten den jsem si vyzkoušela skákat i přes
menší překážku a další den zas. A ano tušíte správně. To byl ten týden, kdy
jsem začala milovat parkur.
2017
Tentokrát jsem si nabalila víc věcí, které mi posledně chyběly,
třeba dvoje boty, víc ponožek (stejně nestačily), víc jídla, Terku a tak. Opět
jsme bydlely v minipokojíčku na chatce, ale tentokrát jsme udělaly důležitou
věc – objednaly si polopenzi. Což v překladu do ,,LhotouKoničtiny“ znamená, že
vám Jana bude vařit tak, že se totálně přežerete na dva týdny dopředu.
Vynikající! Ten rok si poprvé vyzkoušela skákání i Terka, a jak se jí to a
vůbec celý pobyt líbilo, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
L: Dobrý den, můžete nám popsat své první dojmy ze Lhoty u
Konice, ubytování a jídla?
T: Dobrý den. Tákže. Moje první dojmy
ze Lhoty u Konice byly velmi... no, minimálně jsem byla možná trošku vyděšená,
jestli se ještě vůbec vrátím domů. Důvod? Lhota u Konice se mi podobala spíše
na zapomenutou vesničku uprostřed ničeho, se sotva chytajícím se signálem a
řekla bych, že zvířat tam bylo víc než lidí. Avšak když jsme přišli k domečku,
vyzařovalo to na mě takovou tu typickou vesnickou atmosféru, kterou mám ráda, a
byla jsem i hodně nadšená z toho všeho. Na domečku bylo hezky uklizeno, pokojík
byl útulný a čistý. Až na pár mravenců, za které si ale můžeme samy, hihi. Jídlo
bylo výborné, porce připomínaly spíše porci pro dvoumetrového chlapa. Domácí
kuchyně, ovoce ze zahrádky, maso z nedaleké masny. Občas domácí mléko nebo sýr,
delikatesa.
L: Jak se Vám líbí stáje a koně?
T: Stáje jsou hezky a systematicky
rozdělené, prostorné a taky bylo velké plus, že každý box měl na dveřích
cedulku se jmény koníků. Většina koní tam jsou opravdu hodní. Samozřejmě, každý
koník je jiný a chvíli trvá, než si na nějakého koníka zvyknete, nebo si prostě
spolu sednete. Celkově je ale hodnotím jako šikovné, dobře ovladatelné koně, ve
spoustě případech s velkým zápalem do věci. A to je podle mě super, vidět že
toho koníka to třeba i baví a užívá si vyjížďky nebo jízdárny stejně dobře,
jako vy sami :)
L: Kterého koně máte nejradši a proč?
T: Z mého pohledu se tohle nedá úplně určit. Každý koník má své výhody i nevýhody, všelijaké zlozvyky a tak dále. O každém koníkovi bych mohla mluvit hodiny, protože každý je něčím zajímavý. Já sama za sebe mám ráda všechny koníky stejně, jen jsem si s některými lépe sedla. Například mám moc ráda Taru. Na jízdárně je perfektně ovladatelná, má krásný klus i cval, ví, co se na jízdárně dělá a je to perfektní skokan. Nejlépe mi sedla asi protože si potřebuji ještě hodně věcí vylepšovat, a řekla bych, že Tara je ideální kůň pro začátečníky nebo mírně pokročilé. Zbytečně nevyvádí, nic nezkouší ani se neleká. Něco podobného je i Larka, jen si občas hodně vymýšlí a je o něco těžší ji donutit k práci. Ale možná i proto ji mám ráda, dá se na ní vylepšovat plno věcí. A taky mi vyhovuje Apollo, i když je to pravý opak tady těch dvou kobylek. Je to napůl chlaďas, takový began jak my říkáme, ale i tak mi sedl, klusem i cvalem. Na vyjížďkách je sice trošku divočejší, ale i to je potom zážitek. Na jízdárně se mi s ním dobře pracuje.
L: Jaký máte nejlepší zážitek?
T: Fúha, tak těch je opravdu plno.
Nevím, jestli dokážu říct jen jeden, ale pokusím se nad tím zamyslet. Podle mě
jsou nejlepší zážitky jak na jízdárnách, tak na vyjížďkách, tak i mimo stáj.
Celkově bych možná řekla, že Lhota u Konice celkově je můj nejlepší zážitek a
nedá se vybrat jen jeden. Každý den je něčím zajímavý a obohacený, nikdy se
nenudím, jsem tam se skvělýma lidma a zvířaty, kteří mi ten pobyt ještě více
obohacují. Nejraději mám však adrenalinové vyjížďky nebo cvalovky. Když
potkáváme všelijaké zajímavé lidi, nebo projíždíme bůh ví jakým šáším, když se
koně rozhodnou udělat lekací řetězec a vydají se na úprk z kopce... Je toho
spousta. Taky i procházky jen tak po lese nebo do obchodu. Věřte nevěřte, ale i
obyčejná cesta do obchodu vám začne ve Lhotě dávat najednou smysl.
L: Jaká je Vaše nejoblíbenější Janina hláška (nebo hláška
kohokoliv)?
T: Těch je za tu dobu snad bambilion (nejsem si jistá, jestli tohle slovo vůbec existuje), ale mám tři nejoblíbenější: Od Jany - 'Kdo spadne do kaluže, má bonus' Od Jirky - 'in my bota is mokro' A kupodivu, ode mě: 'AUVAJSÍNEČEK'
L: Děkuji za rozhovor.
Mimochodem, tento rok bylo ve stáji přítomno Larčino hříbě jménem Hříbo. Teda, on se jmenoval Certis, ale v našich srdcích je to navždy Hříbo. Škoda že nevíme, kde skončil.
2018
Tento rok jsem si psala něco jako deníček, ale byly to samé
kraviny, tak tady máte aspoň začátek a konec.
1.turnus
1.7.2018, neděle
Milý deníčku,
dnes jsme se ségrou odjížděly na jezdecký pobyt na Hanou. Já
samozřejmě musela dopoledne do práce ,,jenom do 3“, abych pak panikařila a
nestíhala. Příjezd byl ohlášen a plánován na 17:00, bohužel, přesto, že jsme tu
již potřetí, opět jsme úspěšně netrefili a přijeli kolem 17:45. Majitelku stáje
jsme potkaly ve dveřích při její dobrodružné výpravě pro salát na večeři.
Dostaly jsme klíče a upozornění, že na chatce již bydlí ,,nějaký klučina“. Ten
byl docela v pohodě, ale nás kluci nezajímají, protože prostě koníci. S
sebou jsme si samozřejmě vzaly plno pochutinek, brambůrky, bonbóny, jakože ať
si máme co dávat k filmům. Takže jsme si večer zaply film a snědly to všechno
ještě ten večer. Klasika.
6.7.2018, pátek
Včera jsme už už chtěly jít do obchodu do Brodku (cca 20minut
pěšky), když nám došlo, že je svátek a je zavříno. Není nic horšího než pohyb
pro NIC. Večer jsme opékali špekáčky. Dnes dopoledne přijela kamarádka a byla s
námi na vyjížďce. Pak přijeli rodiče a natáčeli nás na jízdárně. Ségra byla
uražená, že ji nenatočili ve cvalu. Tak snad příště. Odpoledne po jízdárně
musíme domů, ale zjistily jsme, že je ještě jeden volný týden. V hlavách nám
začala hlodat zářná myšlenka.
2.turnus
To jen tak ve zkratce, abyste věděli, proč jsme byli to léto
dvakrát. Podruhé s námi jela i Klárka a ve vedlejším pokoji bydlely dvě fajn
ženy, které s námi pily jejich i naše víno. Pobyt byl super v tom, že Klárka
nám dělala fotky a videa. Díky tomu má ségra nezapomenutelné video, jak spadla
z Tary při skoku. Na druhou stranu,
stále neměla video, kde cválá. Taky jsme jednou večer otevíraly víno a z
nějakého důvodu to nešlo. Na střídačku jsme to tahaly, a nakonec se podařilo,
trvalo to cca pět minut. Dokážete si představit naše zoufalství, že možná
nebudeme mít víno? Proto jsme bojovaly tak statečně. Jinak jsme hrály badminton
a chodily na procházky. V nedalekém lesíku jsme si postavily mini-domeček z
mechu a kapradí a snažily se bezúspěšně sbírat borůvky. Terka pak spadla ještě
jednou na jízdárně, když s ní Zodka skočila kavaletu jako metrový skok. V
sobotu se konal veřejný trénink, kam jsme se obě přihlásily. Dostaly jsme
Apolla, takového velkého begana, který měl barvu odborně nazvanou Janou jako
,,tatarka poprskaná hořčicí“. Náš pokus o zapletení ocasu byl spíš komický, ale
snaha byla. Naším úkolem bylo přejet opičí dráhu, např. přenášení tenisáku z
jednoho sloupu na druhý, slalom, přechod po plachtě, slezení, vedení koně a
zase nalezení (tzv. Zorův skok) atd. Já se hrozně zdržela u přenosu míčku,
jelikož jsem ichtyl a neumím navést koně k plotu. Nakonec jsem ale skončila
tuším třetí, což potvrdilo mou domněnku, že Jana si nás občas plete, jelikož
ségra měla lepší čas než já. Klárka se během pobytu i svezla, jednou dokonce na
Kapitánovi na lonži, kdy si vyzkoušela i prvky z voltiže, cval, pád a tak.
Všechno, co potřebuje o jezdectví vědět :D Jinak za mě osobně toto byl nejlepší turnus.
2019
Jakože docela postupujem. Napřed jsem
jela jen já a jednou ročně, pak s Terkou, pak i s Klárkou a dvakrát ročně.
Příští rok se tam nastěhujem a ve čtyřech. Ok, to se nestane, nemáme čtvrtého
kamaráda. (Pozn.aut. Tato věta byla napsaná loni.)
Velikonoce
O Velikonocích roku 2019 jsme jely se
ségrou opět, jelikož byly prázdniny (překlad-děcka měly prázdniny a já
obětovala jeden den dovolené). Tentokrát byla na programu i sobotní velikonoční
vyjížďka. Ta spočívala v tom, že všech 10 koní vyjelo ze stáje a tvoříce
dlouhého koňo-lidského hada jsme si to štrádovali loukami a lesy. Občas se
klusalo, občas jen kochalo, občas uhýbalo větvím a tak podobně. Pak jsme měli
kousek cválat. Rozumně cválajících 10 koní za sebou zní až neuvěřitelně, ale ve
skutečnosti…ve skutečnosti to bylo fakt na hovno. Furt to někdo stopoval, že
kůň jde moc rychle, pak moc pomalu atd. Po prvním cvalu se od nás dva lidi
odpojili, majitelé Zodky, měli k Zodce ještě Kápa a ten prý zlobil. Ano, ten
stoletý kůň prej zlobil. Tak jsme jeli dál, a ještě asi dvakrát cválali. Já měla
Taru a no, jak jsem psala na začátku, že to sní v terénu bylo fajn, tak
teď už moc ne. Místo toho, aby se normálně rozběhla, začala poskakovat na místě
a pak se teprve rozlítla, protože koně před náma jí ujeli. Poslední cval byl do
kopce a ten už byl super, do kopce se vždycky jede dobře. Na konci cesty nás
čekal ohníček a špekáčky, tak jsme si navzájem drželi koně a tyčky se špekáčky.
Pak jsme je žrali a koně se zatím pásli. Museli jsme držet otěže nahoře, aby si
do nich nešlápli. Lucka je pinda. Lucka držela blbě. Tara si roztrhla otěž. Bohužel
jsem byla druhý člověk, kterému se to stalo, tak už nebyly náhradní. Šlapala jsem
cestu z kopečka zpátky pěšky (naštěstí to bylo kousek) a otěže jim dodnes dlužím.
Do Brodku na nákupy jsme jezdily na půjčených kolech, a to moje vrzalo a
hrkotalo tak, že dodnes nechápu, že jsem dojela bez úhony tam i zpět. Jinak na Velikonoce
byla eště docela kosa, tak jsme si topili v kuchyňce v kamnech.
Rozuměj, pokoušely se topit. Člověk by řekl, že někam dá dřevo a ono to bude
hořet ale ne. Bylo potřeba to roztopit novinama a pak dřevo, a ještě pootevřít
dole rošt, aby tam šel vzduch. Stejně to topilo naprd. Pořád si přeju domeček
v horách ve starém stylu, ale je třeba setkat se s realitou. Nejsem
na to připravená.
V létě jsem jely zase s Klárkou a
opět to bylo super. Tentokrát jsme našly i nějaké borůvky a zjistily, že náš
domeček z mechu a kapradí stále drží. Akorát Terka nejspíš přibrala, protože
neustále propadávala postelí, a to nemluvím o tom, že nám upadly dveře
z pantu. Naštěstí tam byl muž, říkejme mu familiárně třeba Krakonoš a ten
je spravil, stejně tak i postel. Postel spravil tak dobře, že hned ten den
Terka znovu propadla. Na začátku pobytu jsme řešily logistický problém, protože
jedna paní, říkejme jí třeba…ok…máme pro ni přezdívku, ale říkejme jí třeba
nijak :D No a ta si tam nastěhovala rodinu, která ale vůbec nebyla přizpůsobivá
a nakonec odjela. Tvořila ji žena a děti a dělaly si nárok na náš, dávno
rezervovaný velký pokoj. Oni měli v celém domě ještě spoustu místa. Ale znáte
to, tvrdohlaví lidi, jak není něco po jejich.
My zbytek jsme si to náramně užili, jenom jsme tentokrát neměli s kým
pít. Co se týče ježdění, vše bylo ok, kromě toho, že jsem nemohla nacválat Taru
a Sabina se mnou vždycky letěla jak o závod. Očividně se mám stále co učit.
Jeden den jsem si vzala na jízdárnu poníka, Šerpu. Mám ráda ježdění na
poníkoch. Jsou takoví tvrdohlaví a můžu na nich zkoušet všechno bez obavy
z pádu. Resp. pád může přijít, ale neletíte z takové výšky. Tak teda
jezdím na Šerpě a ona že nebude skákat. A že ne. V jednu chvíli už už
málem skočila, ale nakonec se zastavila. Taková ta situace, kdy jezdec jde přes
překážku a kůň ne. Tak jsem jí visela na krku a nadávala jak špaček. Tohle jsem
já? Jezdec? Který nedokáže skočit s poníkem? Budu jednou ležet na smrtelné posteli
a vzpomínat, jak jsem spadla z poníka? Ani hovno. Držela jsem se jako klíště
a Šerpa dostala takovou výchovnou bičíkem po zadku, až z toho pohodila
hlavou a vykopla. Ale já jsem se nedala. Příští skok už jsem ji donutila a ona
po mě celou dobu pak házela naštvaným okem. Ještě k tomu visení na krku, Šerpa
je specifická tím, že má hrozně krátký krk. Jako byste před sebou skoro nic neměli.
To se visí blbě.
Ještě bych zapomněla, hned první den jsme
se ségrou byly koupat v nedalekém rybníčku. Byl takový mírně přírodní,
řekněme to rovnou, pěkně hnusný. Ale my se nebojíme ničehož nic a přes udivené
pohledy rybářů z protějšího břehu se vesele koupaly mezi řasami a sinicemi.
Když v tom se ozve nelidský řev a ségra s panickou hrůzou plave
ostošest ke břehu. Prej se jí o stehno otřela ryba. Ryba. O stehno. Auvi.
2020
Píšu schválně do té doby, protože jednou si tak Matěj jde s Larkou
v dolní jízdárně a zrazu si cválá. A my na něj z jedné strany řveme,
jak zastavit a z druhé strany se divíme, jaktože ještě sedí. A on jakože
v klídku, pohoda, šak co, jsem kovboj. Takže jsem nabyla jistotu a od příští
lekce bude pěkně makat! Každopádně se toho má o koňském světě ještě hodně co učit,
třeba to, že sedlání a přístup a vůbec všechno kolem koní je v každé stáji
trochu jiné, ale lidé jsou v jádru vlastně stejní. My všichni od koní jsme
prostě hustí týpci. A taky že koníci prdí. Jakože, na to už si asi zvyknul, ale
když si Tara při skoku v letu prdla, na rozdíl od našich poker faceů, ten
jeho zářil nadšením přes celou jízdárnu. Z toho, že my jsme na to nereagovali
byl velmi zklamán. Jenže my už prdové skoky i jiné prdové věci u koní slyšeli
tolikrát, že už nám to vtipný nepřijde. Jakože ono to vtipný je, ne že ne, jenom
časem to ztrácí kouzlo.
Večer jsme vypili každý 5 piv (hádajte jestli aj Terka) a na druhý
den ráno chcalo. Jakože, z nebe. I z nás po pěti pivech :D Každopádně
všude bylo mokro a vypadalo to všelijak, tož jsme jeli na nedaleký hrad Bouzov
a do lesa na houby. Večer jsme tentokrát zvolili víno. Při pomyšlení na to, jak
jsme tenkrát nemohly víno otevřít, jsem byla ráda, že s sebou máme silného muže.
Škoda, že s sebou tentokrát nemáme otvírák. Tak silný muž místo tahu musel použít
tlak a chudák špunt místo ven musel dovnitř. Ten den vstoupil do historie jako
den, kdy jsem poprvé viděla otvírat víno zatlačením špuntu dovnitř. A jak se mi
to v pozdějších časech náramně hodilo. Ještě se sem hodí jedna úsměvná
historka, když po ježdění si Matěj dal sušit zpocené tričko na okap
v přístřešku přede dveřmi. Okap ústil do velkého modrého barelu. Když pak
Matěj tričko hledal, nebylo k nalezení. Nemusíte být Sherlock Holmes, abyste
záhadu společně s námi nerozlouskli. Při pohledu do barelu bylo skrz špinavou
dešťovku vidět zářivé barvy Matějova trička. Při vytahování pomocí násady od smetáku
bylo tričko taženo po stěně barelu nahoru a úspěšně ji tím umylo od zeleného povlaku.
Stane se.
Poslední den ráno jsme byli na vyjížďce a my si se ségrou vzaly obligátně
poníky. Matěj byl poprvé na vychajdě a měl Larku, takže si vyzkoušel i leknutí
a neochotu přejít přes kaluž. Jinak měl on i naše průvodkyně, říkejme jí třeba
Anežka, moc milou a pohodovou vyjížďku, zatímco my vzadu krotily divou zvěř.
Musely jsme jet kus za nima, protože Larka prej kope po ponících. Tož idem, Anežka,
Matěj, dlouho nic, Terka s Šerpou, dlouho nic a já s Heidy. Nohy jsem měla
skoro gumové od neustálého pobízení, ale Heidy prostě nasadila tempo zhuleného
šneka a nic se nezměnilo ani v klusu. Zatímco Terce Šerpa při klusu skoro
furt cválala a Terka měla co dělat, aby ji udržela od Larčiných zadních kopyt,
já mohla do koně bušit a bušit a ona prostě ani jeden cvalovej. Takže zatímco
ostatní už dávno neklusali, já je dobíhala ještě z půlky louky. Pak klušem
a před náma mírný kopeček dolů. Pobízím, pobízím a najednou vidím, že Šerpa se
Terce rozběhla a míří na Larku. Tak jí Terka stáčí na louku, ale touž nevnímám,
páč mezitím Heidy vyhodila a roztryskala se z kopce také přímo na Larku.
Tak ji taky brzdím mírným stočením a nadávkami. Heidy asi 3x vyhodila, ale jako
by se nestalo, protože vyhazování u poníka je pro dospělého spíš komické. Každopádně
ji to zabrzdilo a Tetka už nás taky dohnala. Takže zatímco velcí koně si
v klídku klušou a kochají se okolní krajinou, my se bavíme na
tryskokrysách. Smála jsem se celou cestu zpět. Poníci jsou skvělí a díky nim se
stále necítím tak hrozně staře a dospěle.
Poslední jízdárna byla ok, přijeli naši, tak nás nafotili a natočili,
ale jako by se nestalo, protože mámin mobil točí hrozně a nikdo zas nenatočil
Terčin cval. Toto je smutný příběh no.
Shrnutí
Tak to bylo pět ročníků těchto úžasných pobytů a já doufám, že
další roky bude přát čas i peníze a my se budeme stále do toho zapomenutého kouta
Hané vracet. Doufám, že Coop v Brodku bude pořád stejný, že do Lhoty stále
bude jezdit jeden bus za den a že místní lidé nezanevřou na návštěvníky. Že
koně budou pořád šlapat a holky z oddílu zůstanou u koní a neutečou kvůli
prvnímu frajírkovi z města, kterému to smrdí. Když jednou za čas proběhne
Facebookem zkazka o úmrtí Chárona nebo Zodky, je to jako by vám odešlo vlastní
zvíře. Stáj, která se stala součástí jednoho léta se stala součástí našeho
života. Moc se těšíme na příště 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat