Trošku mi trvá to dopsat týjo :D Za prvé, napřed si připomeňte první a druhý díl a za druhé- mrkněte na Captain America: Winter Soldier, ať se zorientujete v zasazení do děje. Jako, v podstatě je to ptákovina, spíš se na tom učím psát příběhy. Nic moc teda :D
Půlka třetího dílu: Na stopě spiknutí
Jsem
uklízecí profesionál. Pokud by bylo uklizečství skutečná
profese a vyučovalo se na školách (jakože by mělo, protože
někteří lidi jsou fakt čuňata), z fleku bych mohla být
vynikající profesorka. Ono se sice říká, že kdo učí, ten nic
neumí, noo, spíš je to tak, že už si člověk oddělal za život
svoje a teď už jen v klídečku vychovává novou generaci.
Teď zním, jako bych to dělala, ale počkat, vždyť celá má
práce je jenom o tom, že ráno rozdělím nováčkům úkoly, setřu
jednu chodbu, aby se neřeklo a pokračuju dolů do sklepa na pokec.
Jop, takhle jsem se vyšvihla za tu krátkou dobu. Musíte se prostě
snažit, nejen ve svojí práci, ale taky do toho dát něco víc.
Sem tam jsem něco pochytila na chodbě, tu a tam mi k uchu
dolehl něčí telefonát, občas jsem zahlédla na stole zapomenutý
zajímavý papír, který jsem díky rychločtení zvládla doslova
vpít očima. A když jsem pak slyšela, jak se vedoucí baví
s jedním údržbářem překvapivě podrobně o jedné misi,
měla jsem informaci, jejíž důležitost mi předtím unikala a do
jejich hovoru zapadla jako prdel na hrnec. Při následném
rozebírání jsem zjistila, že zjevně čím nižší postavení
máte, tím větší máte o všem přehled. Agenti mezi sebou mají
často tak složitý systém utajení, že jeden z týmu dělá
na misi něco jiného, o čem zbytek týmu nemá ponětí, zatímco
uklízečky, opraváři, řidiči, kuchařky a další, mají mnohem
větší rozsah informací. Ale necháváme si je pro sebe. Já jsem
se díky mé skvělé schopnosti ,,do všeho se srát“ stala jedním
z nejdůležitějších členů našeho undergroundového týmu.
Sice jsme věděli, že naše snahy nikdo neocení, nedostaneme větší
plat ani oficiální nálepku AGENT, přesto nás bavilo shánět
informace a mluvit o tajemstvích, které si agenti střežili a my
jim je rozplétali přímo pod rukama.
Jsem hrdá, že jsem se postarala o největší přínos do našeho
tajného spiknutí, i když jsem kvůli tomu nesmírně trpěla.
Pamatujete toho úlisného chlápka? Musela jsem s ním jít na
slíbené kafe a ne, neměla jsem z toho radost, ovšem, udělat
dojem na agenta je něco, co se může vyplatit. Začátek byl
předpokládaně děsný, nevynechal zmínku o počasí a sportu,
dokonce měl v rukávu i vtip, který by byl špatný i sám za
sebe, bez toho trapného přednesu. Měla jsem docela radost, že je
z toho pan úchylák nervóznější než já, i přesto, že
když mě zval, žádná nervozita v tom nebyla. Vlastně
vypadal tehdy až moc sebejistě. Zaujalo mě to tak, až se mi
přestala klepat noha a já se přistihla, jak s napětím
poslouchám, co vypráví. Tedy spíše, než CO vypráví, ale JAK.
Ptala jsem se ho na nějakou zajímavou misi a on ze sebe soukal
nějaké nudné kecy skrze zasekávání se v hlase a občasné
zakoktání. Na čele měl kapky potu přesto, že klimatizaci dnes
asi údržbář Nick nastavil na imitaci severního pólu a v rukou
žmoulal cíp svého obleku tak, že by to nevyrovnala ani Kara
z prádelny, nejlepší žehlířka prádla na světě. A taky
to otáčení. Vždycky mlel nějakou trapnou, nesouvisející větu
(myslím, aspoň já tomu nerozuměla) a u toho nervózně otáčel
hlavou, takže místo na mě, mluvil do prostoru. A jelikož jsem
hluchá, tak jsem mu nejenomže nerozuměla (obsah), ale ještě
navíc jsem mu nerozuměla (zvuk). Ale to nebylo to důležité. Má
chvíle nastala, když už asi nemohl to napětí dál snést, tak se
napil velkým lokem kávy, což byla příležitost pro mě, abych se
začala vyptávat. ,,Nejste nějaký nervózní“ ,,Co teď děláte
za misi?“ ,,Máte nějaké koníčky kromě chození kávu?“ atd.
Na většinu odpověděl trochu vyhýbavě, napůl pravdivě a sem
tam podrážděně. Má chvilka pominula a ptal se on: ,,Jaké to je,
mít přístup všude? Musí to být hrůza uklízet všude v těch
velkých chodbách, třeba ta v sektoru S, jak to děláte? Čistící
vozík?“ Jasně, snaží se odlákat pozornost od své práce,
chápu, jako agent je asi dobrej, vždyť je taky na 5. úrovni.
5.úrovni. Počkat. ,,Jak víte, jak je velký sektor S, když tam
mají přístup jen agenti úrovně 7.? I já tam můžu jen v jejich
doprovodu.“ zeptala jsem se asi až moc horlivě, protože jsem
téměř fyzicky cítila, jak se mi vnitřní okraje obočí spolu
dotkly. Předtím mluvil o misi v Honolulu. Ale tam jela jen jedna z
jednotek Striku a pár agentů 3.úrovně, jak o ní věděl? A proč
je tak nervózní zrovna dnes, když se dělají revize dokumentů
terénních agentů? V mé hlavě se najednou všechno začalo
skládat dohromady. Ráno před schůzkou jsem udělala průzkum jeho
kanclu, abych věděla, jak jej případně odrazit a nenašla nic
zajímavého kromě klíče k archivu Z2. Ale do toho přece také
jeho úroveň nemá přístup!!! Bum!!! Na moji otázku o sektoru S
zamumlal něco jako, že tam byl taky jen v doprovodu, ale já
věděla, že tak to nefunguje. Kafe dopil rychle, řekl: ,,Naschle“
a s mírným popoběhnutím se vzdálil.
,,Co
do psí prdele hledají všichni v tom archivu? Dnes jsem málem
ušudlila v podlaze důlek, když jsem nakukovala, jak tam vlezlo 6
agentů z projektu InSightu, bez doprovodu nějaký sedmičky*“
spustila šéfová a oči jí málem vylezly z důlků. ,,Já zas
slyšel o nějakých problémech ve vedení“ ozval se málomluvný
Eddie- technik, který seděl v koutku na bednách od piva a kouřil
na místní poměry až příliš okázale drahý doutník. Tehdy
nastal ten okamžik, kdy jsme se povýšili. To, co jsme doteď
dělali jen ze zvědavosti, jsme začali brát vážně a dělat
pořádně. Informace. Dokumenty. Rozhovory. Tajné zprávy a
znamení. Jedu po chodbě s čistícím vozem, z výtahu vyjde agent
Derick, podezřelý. Vypínám stroj a beru mop, abych byla potichu.
Zahýbá za roh, já doumývám na kraj chodby a nakouknu. Vešel do
dveří č. 512, což jsou jedny z těch, kam uklízečky samy
nemohou. Klepnu jakoby omylem na topenní trubku. Všude jsou totiž
kamery. Eddie dole zvuk zaznamená a pomocí přístroje,
poskládaného ze součástek vyřazených věcí S.H.I.E.L.Du, určí
patro. Za chvíli se ve výtahu objevuje Ben, instalatér, mrkne na
mě, já pomocí poloh mopu označím číslo. Všude jsou
odposlechy. Zajde na záchod pro celé patro. Některé kanceláře
mají svůj, ale jsou napojeny na systém toho celopatrového. Za
chvíli agent Derick vylítne ze dveří a volá na pager údržbáře.
Záchod u kanceláře 512. přetéká. ,,Hej ty! Poď to utřít!“
křikne na mě a já poslušně běžím. On zatím stojí venku, a
telefonuje. Voda ze záchodu už trochu natekla i do kanclu. Mopem
jakože neopatrně roztáhnu vodu dál ke stolu. Údržbář dorazil.
Mrkneme na sebe a já nenápadně pokukuju po stole. Rychle vstřebám
informace z dokumentů, které tam leží a stihnu mrknout okem i na
počítač. Rychle doutírám vodu a
vyjdu ze dveří. Agent stále telefonuje, je otočen zády. Beru
kbelík a zapluju na patrové záchody. Kývnu na Bena a mezitím, co
si měním vodu, on se vrtá v nějaké trubce. Údržbář oznamuje
agentovi hotovou opravu. Jakmile dokončím úklid chodby, jedu dolů
a přidám informace k ostatním. A takhle je to cca vždy. Je to
jako puzzle a my začínáme vidět obrázek. Něco je špatně. V
S.H.E.L.Du je ne jeden, ne pár, ale rozsáhlá skupina lidí, kteří
zaujali naši pozornost. Přímo ,,pod lampou“ se něco děje.
Ten
den bylo mokro po nočním dešti. Já vím, že to je neobvyklé,
neboť v tomto vesmíru málokdy prší. Nic nenaznačovalo tomu, že
by dnešek měl být jiný. Ráno jsem setřela pár stolů a
sedátek na chodbách a všimla si, že na osmém patře severního
křídla, kde normálně sedí ráno chlapi z jednotky Striku a
popíjejí kávu, nikdo není. Což mě mrzelo, jelikož tam byl
jeden, po kterém jsem trochu pokukovala a byli to jedni z mála,
kterým se tady zjevně dalo věřit. Pak jsem sjela do sklepa a
předala tuto informaci skupince lidí, sklánějících se nad
velkým schématem agentů a oddělení. Moje vedoucí udělala nad
jednotkou Striku červený otazník. Jedna věc je jasná, všichni
chtějí něco z archivu Z2 a všichni jsou propojení skrze jediného
člověka- tajemníka Pierce. Ten ale přece nemůže být podezřelý
se spiknutí! Je to jeden z nejdůležitějších lidí kolem
ředitele Furyho.
Byli
jsme naivní. Ta zpráva obletěla celý S.H.I.E.L.D jako šíp,
který dokáže protnout člověka až do morku kostí. Jako by se
zastavil čas a všechno bylo tak malicherné a neuvěřitelné.
Ředitel Fury je mrtev!! Schéma, rozložené na zemi s mnoha
barevnými čarami nám splývalo před očima plnýma slz a my
nevěděli, co dělat. Mohli jsme to odhalit? My, kteří ani nic
neznamenáme? Byli jsme blízko? Mohli jsme aspoň něco tušit? Co
může dělat partička těch nejnižších pozic, když ani špičkoví
agenti nedokáží ochránit svého vůdce, dokonce ani Kapitán
Amerika? A kdo byl pachatelem? My byli přesvědčeni, že to byl
někdo zevnitř. Nebyla to konspirační teorie, byl to fakt. Měla
jsem stisknuté rty tak, až mi z nich vyprchávala barva a ruce
úplně zpocené. Musíme něco udělat. Připravit se. Pokud se
opravdu jedná o spiknutí zevnitř, musíme být připravení na
všechno a sledovat vše ještě pozorněji. Věděli jsme i to, co
hodně lidí ne, znali jsme všechny a všechno, dokonce i projekt
InSight, kolem kterého se navíc motali ti nejvíce podezřelí
lidé.
Odcházela
jsem domů. Klepající se rukou jsem otevřela východové dveře a
ještě se zastavila upravit si kostýmek. Vtom se to stalo. Jedno z
oken výtahu se roztříštilo a střepy se z velké výšky
vychrlily ven. Polekaně jsem ustoupila a s nevírou se dívala na
tělo, které sklem proskočilo. Z výšky několika pater padal
člověk schoulený za štítem. Prorazil skleněný strop haly a
těžce dopadl na zem tak, až mi doslova ztuhla krev v žilách.
Věděla jsem, kdo to je. Je to už podruhé, co jsem ho potkala, ale
takhle netradičně jsem to nečekala. Kapitán Amerika se těžce
zvedl a dal se na útěk před několika muži ze Striku, kteří se
vyřítili ze dveří. Napůl nefalšovaně a napůl naoko jsem
leknutím upustila kufřík přímo pod nohy jednoho z nich. Nedbal
na moje omluvy, když se sbíral a snažil se dostihnout svůj tým.
Na Kapitána ale nestačili. Doufám. Zezadu mě chytily silné ruce
mojí vedoucí a její rty zašeptaly přímo do ucha: ,,Tak to
začalo.“
*expresivní
pojmenování Agenta úrovně 7.
Žádné komentáře:
Okomentovat