Co mě naučila praxe

Tu věc mi všichni neustále cpou pod nos. Že není důležitá škola, ale praxe. Nevím, kdy se to konečně dozví i naši profesoři a přestanou nás teda drtit u zkoušek. Hlavně jsou to dvě věci, co se nevylučují, a měly by jít ruku v ruce, škola je tu od toho, aby nám trochu té praxe dala a navedla nás na ni a zároveň abychom na té praxi taky něco věděli, protože se můžete snažit, jak chcete, pokud o tom víte hovno, stejně je vám to k ničemu. Já v souvislosti s tím, že mi před chvílí škola skončila a praxi budu potřebovat, nedávno rekapitulovala, co jsem se praktického vlastně naučila. A zjistila, že to byly samé užitečné věci. Považte sami.

1. V zimě je zima. Tento překvapující fakt se nejlíp pocítí na vlastní kůži. Dávno už je tomu, co jsem byla ve druháku na střední, a jednoho prosincového dne jsme se spolužáky vyrazili do kravína. Už když jsme ráno čekali na autobus a šla nám od úst taková pára, že jsme na sebe skoro neviděli, nám docházelo, že dnes bude asi trošku chladněji. V teplé šatně kravína se to sice nezdálo, ale přesto jsem nic nepodcenila a poctivě si na sebe dala všech asi deset vrstev oblečení, protože jsem měla v živé paměti nedávný incident s mými napůl umrznutými prsty z gumáků. Nikdy si neberte v zimě do gumáků jen jedny ponožky. Je to, jako byste na noze měli jen tu ponožku a nic víc. To jste potom rádi, že si nemusíte zmrzlé prsty ulamovat jako ten chlápek ve třetím dílu Pirátů z Karibiku. Tak jsme se celí zababulaní vykutáleli ven a s velkým nadšením přijali rozdělené úkoly. Šťastni ti, kdož dostali službu na teplé dojírně. Na zbytek totiž padl úkol vymýt venkovním telatům korýtka a rozvézt jim mlíčko. To jsou totiž věci, co se náramně dobře dělají v rukavicích. Heh, a zkuste to bez nich. Nejlepší jsou ale ty přechody z tepla do zimy a taky, šály. Taková ta věc, co se vám děje v šále, znáte to? Protože ji máte až u očí, tak si do ní vypouštíte teplý vzduch z nosu a úst. Tudíž vám šála kolem držky tak ňák jako zvlhne. Pak chcete něco někomu říct a vyjde z vás jen: ,,Huhňu huhňuu hňu“ takže si musíte šálu na chvíli odklopit, aby vám bylo rozumět. Bez ohledu na to, jak rychle to řeknete, vlhkost na šále během sekundy stihne na studeném vzduchu zmrznout. A vy si pak ten kus ledu připlácnete zpátky na ksicht. Pohádka.

2. Zvířátka občas smrdí. Zrovna tudle nedávno jsme byli opět v kravíně a když jsem použitými věcmi následně zaplnila koš na prádlo a smradem celou chodbu, mamka nebyla ráda. Krávy jsou ovšem docela v cajku, oproti prasatům. V dávných dobách střední školy se udál rozkošný příběh. Jeli jsme z prasečáku autobusem a víte, je jedno, kolika voňavkami se nastříkáte, stejně smrdíte ještě tři dny potom. No a jak jsme jeli tím busem, tak jsme prosili pana řidiče, aby nám zastavil blíž u školy. Sice se ošíval, ale když paní za náma zoufalým hlasem poprosila: ,,Ano, zastavte jim!“ tak se slitoval. Ne nad námi, ale nad ní.

3. Úkolem veterináře je ořezávat větve. A hrabat listí. Spravovat kurník. Uklízet seno na půdu a srát tím místní osazenstvo holubů. Nebo nedělat nic, protože už jsme to všechno stihli včera.

4. U koní jsou úchylní chlapi. Já nevím, co je toto za trend a jestli se to ještě děje, ale vzhledem ke zvýšenému navštěvování jezdeckých klubů dívkami, chápu, že někteří muži ve stájích sem tam pronesou nějakou tu oplzlinku. A nejen to, když už jsme teď v tom #metoo, slyšela jsem i tvrdší příběhy. Já se teda setkala buď s extrémně hodnými chlapy nebo, v 90%, s ženami. Na střední jsme ovšem chodili na praxi (=vyhazování boxů) k jednomu místnímu něco-jako-koňákovi, který bral koně jenom jako objekt výdělku a více ho zajímaly ženské sukně, než živí tvorové. Takže nějaké narážky tam byly a jednou, když nám byla ukrutná zima, vzal jednu naši spolužačku k sobě domů, aby nám tam jako uvařila čaj. Naštěstí odtud odešla bez újmy, ale na talíři to měla u nás furt, protože on si ji poté nápadně oblíbil. Fujky.

5. Veterinář zvládá vše. Když jsme před šesti lety vlezli na akademickou půdu, naším úplně prvním předmětem byla anatomie. Docent Páral, který ji vyučoval, nám tvrdil, teda kromě toho, že anatomie je nejkrásnější a nejdůležitější předmět na světě, že veterinář nemá mít klapky na očích, ale být otevřený všem možnostem a novým vědomostem ze všech oborů. Proto byl u zkoušky schopný se vás třeba zeptat, kde bydlíte a na základě toho po vás chtít informace o tom místě, kdo slavný se tam narodil, v jakém stylu je tam kostel apod. Mimochodem, tyto schopnosti jsem viděla i v praxi, například naposled u pana doktora z Vizovic, který měl tak zmáknutou politiku, až mi padaly bulvy. Však taky v době volby prezidenta dělal po kraji náležitou politickou agitaci. Přesně věděl, který politik kdy co řekl, který vládce vládnul v miniaturním autonomní oblasti v západním Izraeli určitého letopočtu, kdo má rád jakou koblihu a plno dalších informací, ze sportu, ekologie, společenských věd, showbyznysu….a já nechápu, kam to všechno dává. Btw, když jsem ho tak poslouchala, uvědomovala jsem si velmi palčivě, jak jsem blbá. Co se týče praktických dovedností, tím zas vynikal doktor ze Slušovic. Při jízdě autem po zoo dokázal jednou rukou telefonovat a druhou jíst koláček. Řídil stehnem. Cajk.

6. A hlavně- Veterinářstí je krásné povolání. Možná jste četli kouzelné a napůl pravdivé příběhy od Jamese Herriota a pokud ne, tak rychle napravit. Já už je znám skoro nazpaměť. A právě nedávno na praxi ve Vizovicích jsem měla možnost si trochu toho veterinárního dobrodrůža taky užít. Praxe vypadá asi takto:

• Výjezd, půl hodiny cesty
• Příjezd na místo, kontrola krávy- 10 minut
• Pití kafého, zapisování do deníku zákroků, kecání se zootechniky- 30 minut
• Odjezd, půl hodiny cesty, příjezd na místo
• Čekání na zootechniky- 15 minut, čekání až zootechnici naženou krávu do fixačního boxu 15-30 minut
• Kontrola říje+inseminace- 5 minut
• Pití kafého, zápis, kecání- 30 minut
• Odjezd dom, hodina cesty

No není to krása?

Ono s těmi zootechniky je vždycky sranda, jsou to často takoví chlapi od rány s vlastními názory a pohledy na věc a specifickým chováním a humorem. Jejich přístup ke zvířatům není nijak hrozný, leč chvílemi trochu rázný, ono, když ty krávy zas tak blbé nejsou a umí si postavit hlavu nebo, jak mi to často připadalo, dělat si z lidí prdel, protože pokud máte půl tuny, je docela sranda ty nemotorné lidičky kolem sebe pozorovat. Technici taky často řvou na krávy hesla jako: ,,Kam sa točíš“ nebo ,,Půjdeš na řadu, co ponáhláš!“ či ,,Ty to ani nezkůšaj, opovaž sa neběhat*!“, jako by jim snad měly rozumět. Jinde jsou zemědělská družstva, která jako byste vystřihli ze Slunce seno, aspoň podle vzhledu a atmosféry starých dob. V jednom podniku jsme přišli do kumbálku, kde byl starý, dřevěný stůl, na němž se mezi stohy papírů krčil přestárlý počítač a vedle další hromady dokumentů, hrnku kafe a krabičky se svačinou ležela kočka. Úžasné místo. Btw, jak jsem psala výše, že veterinář musí umět všechno, pan doktor mi vyprávěl o tom, jak v jednom podniku hrozně vrzaly všechny branky, což on nemohl vystát. Jelikož technici se k ničemu neměli, naordinoval brankám léčbu sám a všechny je poctivě namazal. Prý doteď nevrzla ani jedna.

Další věcí jsou cesty autem. Jedno auto pan doktor lehce naboural, tak jsme jezdili jiným, kteréžto bylo hrozně malé, proto se dozadu už nevešla nádoba s tekutým dusíkem. Tato tak jezdila následně na zemi mezi mýma nohama. V autě bylo plno kouzelných věcí, třeba v kastlíku byly nastrkány různorodé papíry, léky, cukry, za stínidlem byly další dokumenty, na které pan doktor asi zapomněl, takže když si chtěl stínítko sklopit, všechny na něj spadly, mezi sedadly byl kus ledabyle odtrhlého kartonu a na něm jména dnešních zákazníků atd. Praxe probíhala při ukrutných zimách a jelikož měl pan doktor jeepa, tak jakože není žádný amatér a bude jezdit přes vizovické kopce lesem, neudržovanou cestou. Což znamená cestu s vrstvou zmrzlého sněhu, jehož povrch je hladší než mýdlo. Nedá se na tom bez klouzání ani stát, natož jet. Ale my jeli. Tak si jedem, pan doktor mi vykládá o tom, jak v tom lesi jednou našel mrtvolu nějakého tuláka a další povzbuzující povídky, když tu najednou vykřikne: ,,Ty vole“ a dívá se dolů ze srázu. Tak zastaví, auto po zabrzdění ujede ještě tři metry, já se vysoukám přes tu lahev a dokloužeme k okraji cesty. Dole, asi pět metrů ze srázu je o stromy zapřené sklouznuté auto, naštěstí už prázdné. Moje myšlenka- hmm, cestou zpět se jede vpravo u toho srázu, asi vím, jak tam skončilo, doufám, že tudy nepojedeme zpět. Jeli jsme. Naštěstí cestou zpět měli na místě šetření policisté, kteří zrovna řešili tentýž problém- jedno z jejich aut se úspěšně přidalo za tím prvním ve srázu, další stálo na okraji a každý další pohyb nahrával tomu, že se přidá do skupinky padlých. To už by ale stromky nemusely udržet a všechna tři auta by jela dolů ze srázu až někam na okraj světa či se zastavila o další stromy devastujícím způsobem. Sledovat počínání policistů- k nezaplacení. Tak jsme to museli objíždět jinudy, bezpečněji a pan doktor k tomu opět přihazoval pozitivní kecy jako: ,,Ty jo, kdybychom měli nehodu a ta láhev s tím dusíkem praskla, tak jsi bez noh!“ Děkuju, fakt moc děkuju. Ještě, že jezdíme tak bezpečně. Třeba na jedné rovné, prázdné cestě si pan doktor užívat jízdu, jakože ,,Jupí, nikdo tu není“ a najel do protisměru se slovy: ,,Zahrajem si na Anglii.“ Když jsme si dostatečně zahráli na Anglii, vrátil se zpět těsně před výjezdem z lesíka, na jehož konci stáli policisté. Škoda, že nestáli někde dřív, fakt bych si ráda vyslechla, jak by jim to pan doktor vysvětlil.

Perlička na závěr. Pan doktor říkal, že veterinář u sebe vždycky musí mít chleba. Načež vytáhl kus chleba z kapsy, jen tak, v žádném sáčku nebo něčem, kúsl si a zase ho tam strčil zpět. Jednou chci být jako on!!!

*běhání- lidový výraz pro říji u krávy