Recenze/rozbor- Avengers: Infinity War

Obsahuje trilion spoilerů, jak mám asi napsat rozbor bez spoilerů...

Režie: Anthony Russo, Joe Russo Scénář: Christopher Marcus, Stephen McFeely Kamera: Trent Opaloch Předloha: Stan Lee (tentokrát nic moc cameo), Jack Kirby

Pamatujete si toho chlápka, co před deseti lety někde v jeskyni montoval ze starého šrotu železné brnění? Teď si lítá v obřích donutech po vesmíru na cizí planety rozbíjet držky velkým fialovým ksichtům. *zvuk ukápnuté slzy*

Před shlédnutím filmu nutno vidět skoro všechny předchozí, protože je to prostě fakt doslova vyvrcholení všech těch 18 filmů a pokud k těm hrdinům nemáte žádný vztah, tak si to neužijete. A před psaním recenze na tento film je třeba si uvědomit, z jakého úhlu pohledu se na něj z hlediska hodnocení dívat- zda jako na marvelovku, týmovku nebo komiksárnu, což může ovlivnit náš pohled, hlavně z hlediska specifikace filmu jakožto nejlepší marvelovky/ komiksárny/ týmovky.* Pokud zasadíme do pomyslné rovnice všechny proměnné, v zásadě mi vychází rozporuplný výsledek, který je možná v rozkolu s očekáváním. V rámci týmovek prostě třetí Avengers nemohou obstát, záhy vysvětlím proč, v ranku komiksáren je konkurence na pováženou, opět záleží, co vlastně komiksový film jako takový potřebuje a zde má trojka s téměř 20 superhrdiny a vynikajícím záporákem dost solidní šanci, to je však ovlivněno konkrétními potřebami diváka. V rámci marvelovek je ta šance o mnoho menší, jelikož nelze srovnávat sólovky, které mají logicky mnohem větší prokreslení dané postavy, budování emocí skrz konkrétní věci a spoustu času pro všechno ostatní oproti týmovce, ve které je nutno vetknout jakous takous příběhovou linku více hlavním charakterům a nezapomenout při tom na vedlejší postavy a na záporáka. Nejlepší marvelovka to tedy rozhodně není, což filmu ovšem neupírá zásadní postavení v rámci MCU jakožto završení celé dekády a predikci ke čtvrtému dílu, kterýžto je dle výsledku Infinity War právě nejdůležitější. Čímž se dostávám k prvnímu pro mě důležitému bodu, a to je ten šílený cliffhanger na konci, kvůli němuž teď bude následující rok setsakramentsky dlouhý. Právě tento okamžik byl ale právě ten, který ve mně zanechal nejvíc emocí, ať už prvotní zděšení ze zmizení Buckyho nebo srdceryvný moment vyjádření dětské (teenagerské) nevinnosti v podání Toma Hollanda, který je tak reálně vyděšený z nastávající ,,smrti“, až vám běhá mráz po zádech. Smutným verdiktem je ovšem fakt, že emoce jako takové sice ve filmu fungují, ale neodráží se v divákovi tak, jak by si tvůrci možná představovali. Na to, že jsem se původně nechtěla dívat ani na trailery, jsem nakonec přelouskala všechno včetně mnoha rozborů a teorií, takže mě ne každá z těch prvoplánově šokujících situací překvapila a když už, stejně se mi někde v podvědomí ozývala myšlenka: ,,Oni to nějak spraví.“ Postavy, které zemřely byly buď očekávané nebo prostě nějakým způsobem málo uvěřitelné, tady bych utrousila poznámku, že recenzi píšu ihned po shlédnutí, ještě jsem to neviděla podruhé a časem se mi všechno tak nějak rozleží v hlavě. Tvůrci se však nebáli vystavit nás i horším věcem, tedy ty z nás, kterým nedochází, jaké postavy si prostě můžou dovolit zabít a které ne, bylo tak zajímavé sledovat reakce lidí, když to vypadalo hodně bídně s jejich milovaným Tonym. Což mi trošku nahrává pro jednu z věcí, které oceňuju na scénáři (mimo jiné), jakým způsobem je zde plněn aspekt osudovosti. Pokusím se do toho nezamotat- zásadním hybatelem děje je bezpochyby záporák, což je obrovský rozdíl, od předešlých týmovek, kde šlo hlavně o interakce superhrdinů a jejich spojení sil, veškeré rozhodování a chování je sice ovlivněno hrozbou, ale stále vychází z linky superhrdinů a záporák slouží pouze jako počáteční iniciátor, který si zbytek filmu kuje pikle někde v koutku a sem tam udělá bububu. Zde se ovšem tvůrci rozhodli vložit hlavní premisu do příběhu Thanose, na jehož lince jsou vystavěny právě ony interakce, které nejsou vždy ovlivňovány hrdiny mezi sebou navzájem, ale na mnoha místech vystavěny přímo na konkrétním bodě chování záporáka, dalo by se říci, že v základu jsou zde spíše vedlejšími postavami, které se prostě tak nějak motaj kolem toho hlavního fialovýho středobodu. A teď- hlavním úkolem Thanose je sběr šutrů do rukavice, z nichž každý vyžaduje určitou oběť, nemyslím jen vyvraždění Xandaru nebo zabití Tivana, ale buď záchrana života, jako právě již zmiňovaná scénka se skoro-zabitím Tonyho, za jehož život obětuje Dr.Strange Agamotovo oko, stejně tak Loki obětuje Teseract za život svého bratra (a potažmo ztrátu svého), nebo na druhou stranu je Wanda nucena raději zničit Visiona či samotná oběť Thanose za získání Soul stone.**  

Scénář sice nemá tak ucelený příběh, je spíše poskládaný z epizodek, ve kterých se prostě hrdinové střetávají, opouštějí, znovu potkávají (jak řekli na MovieZone- film o tom, aby se různí hrdinové různě scházeli a epicky mlátili), na druhou stranu jsou zde právě ony výše zmíněné prvky, které nenápadně vyplouvají z hlubin až po zamyšlení se nad příběhem a vyvstávají na povrch zahaleny právě v onu osudovost celého snímku jako celku. Ovšem do receptu vaření komiksového blockbusteru desetiletí je potřeba i další výrazná vlastnost- epičnost. Epických scének, setkání a bitek tu bylo plno, bohužel je trošku škoda, že byly rozvrženy tak porůznu během celého filmu a nějak tomu chybělo to závěrečné vyvrcholení, ta jediná ona scéna, ve které se všechno sleje do obřího epického finále, a zde právě odkazuju na předchozí Avengers a poukazuju na fakt, proč Infinity War není zas až tak skvělá týmovka. Je to více týmů roztroušených skrz galaxii, ale ten feeling momentu, kdy v prvním díle hrdinové stojí v kruhu vedle sebe v boji a kamera je objíždí dokola za zvuků Avengers theme, to tady prostě není, což jenom podtrhuje to, co jsem psala výše- epizodní příběhy s vyvrcholením, které ovšem ihned uteče, aby mohlo přijít další, vlastně by to byl skvělý seriál. Proto je film dobré brát právě jako jednotlivé scénky a užívat si jejich obsah nezávisle na ostatních, jakožto celek to všechno drží právě skrz Thanose. Záporáka, který vysvětluje své chování tak, že mu skoro dáváte za pravdu, záporáka, který mluví i o něčem jiném než o tom, jak zničí svět, který zažívá neúspěch, musí se skutečně snažit, aby získal, co chce, muže, který přes to všechno dokáže milovat. Já vážně nechápu, jak to Russoovi (ruku v ruce se scénáristy) dokázali, že film drží pohromadě, všechny ty scénečky a epizodky se jim nerozpadají a zároveň ještě dokáží vykreslit vztah Gamora-Thanos od úplného začátku a se vším všudy. Áá to jsem se dostala k jednotlivým scénám a prostě dalším věcem, které bych chtěla okomentovat a pomocí nich ještě doplnit obecně pohled na film.

Gamora a Thanos- Je jasný, že jakmile se dozvíte, jakým způsobem se dá získat Soul stone, dojde vám, že Gamora nejspíš zařve. Jí to ovšem tak rychle nedošlo, aby si mohla do Thanose rýpat a následně být o to víc překvapená, jednak projevením citů Thanose k ní a druhak tím, že asi umře. Po přemýšlení mi došlo, že zas tak hloupá není, jelikož sama chová k Thanosovi nenávist způsobenou její ztrátou, má jej za zabíjecí monstrum, a to ji v jistém slova smyslu zaslepuje. Dalo by se říct, že Thanos je vlastně v takovém jejím tátovském friendzone a jeho city k ní jí vlastně nikdy nedošly, nebo si je nechtěla připustit, což nyní, v ohrožení života musela přijmout. Příběhový a emoční přesah jedna báseň.

Star-Lord posral kombo- Tony, Strange, Spidey a půlka Guardians se snaží sundat Thanosovi rukavici (což mi mimochodem přišlo nemístně vtipné- jak to tahali :D), přijde Peter Quill, dozví se o Gamoře a všechno posere. Dvě poznámky k této scéně. 1. Hele, oni Thanose docela zvládali, kdyby nebyli bývali všeci někde jinde, ale fakt se spojili dohromady, možná by ho dali levou zadní a příště je už chci konečně vidět všecky spolu, hlavně ať se proboha potká Tony se Stevem!! 2. Zajímavý, že Quillovi za to narušení vynadal Tony, který z Civil War by měl moc dobře vědět, jaké to je dozvědět se o úmrtí rodiny/někoho milovaného a že pak člověkem cloumají emoce a nemyslí na následky.

Obří Tyrion- Teď vážně, kolik měl ten film stopáž? Když si uvědomím, že oni do toho všeho stihli dostat i zbrusu novou super postavu a taky oprášit ty starší, které jste ani nečekali (ne, fakt jsem Red Skulla nečekala). A ještě dodali k Thanosovi nějaký jeho přicmrndávače, které jste si taky zapamatovali. Klobouček.

Spidey proskakuje okny Dr.Strange- Je to jen zlomek ze všech těch úžasných bojůvek, na kterých se tu stavělo a které potěší oko a pohladí na duši. Ono vlastně, to je dost velká výhoda tohoto filmu- můžete tam dát akce a mlácení kolik chcete a pořád to dává smysl. Jednou je to INFINITY War, tak ať se melou. Jenom to díky tomu má chvílemi možná až moc zběsilé tempo a opět se odkazuji na MovieZone, kde se shodli na tom, že vás film nenechá ani chvíli vydechnout. Možná proto nemá film takový nádech epičnosti, protože se divák musí příliš věnovat konkrétním scénám, aby třeba nezapomněl, co vlastně onen hrdina dělal předtím, než přešly čtyři další linky. Ano, byly tam kratičké oddechovky v podobě romantické linky Wandy a Visiona (díky za odmaskovaného Paula Bettanyho- dávalo to té postavě úplně jiný rozměr) nebo některé Thanosovy dialogy či ten krásný rozhovor mezi ,,kapitánem“ Rocketem a Thorem (,,Pro co teda ještě bojuješ?“), atd., ale jinak to bylo nadupané akcí nebo aspoň svižnými dialogy. Jako komiksová popcornová zábavička vlastně úplný ideál.

Tady si dejte trochu oraz, běžte se projít, vyčurat, omést pár pavučin, vyvenčit psa a můžete pokračovat ve čtení.

Dr.Strange je badass- Já si nemůžu pomoct, ale tu postavu zbožňuju čím dál víc. Jeho portály už jsem zmínila, kdykoliv se objevily, bylo to náležitě cool a uměli si tu s tím parádně vyhrát. Ale celkově, všimli jste si, jak je ta postava silná? Jak jsem psala onehdá recenzi na Ligu spravedlnosti, zmiňovala jsem, že oni Avengers v podstatě zas až tak mocní nejsou. To jsem ale myslela první díl, když k tomu připočtu Visiona (jehož schopnosti tady využívali hrozně málo, sorry jako), Wandu (které naopak dali v akci řádný prostor a díky za to!), novou verzi Thora, který když přiletěl do Wakandy v blescích, málem jsem si cvrkla a právě Dr.Strange se svými ,,salónními“ triky, mám takový pocit, že tito čtyři sami by si vystačili s ledovým klidem s Thanosovou armádou, jeho samotného by trošku dobili a Ligu poslali celou pod drn.

Oko Agamotovo (=Time Stone)- Jsem ráda, že nám Thanos nejenomže hrozil pěstičkou, ale taky nám ukázal, jak využívat konkrétní kameny. Třeba Reality Stone je hodně cool a ve spojení právě s Time Stone mám pocit, že tuším, jak zvrátit celý ten násrání-hodný konec. Trošku jsem se bála hraní si s časem v MCU, ale jak vidno Time Stone funguje jinak. Nejedná se o cestování v čase, ale o vracení času, a to je veliký rozdíl, jelikož tím vlastně smažeme VŠE, co se stalo, tudíž nevznikají časové paradoxy (nemůžeme zpětně ovlivnit budoucnost a mít v tom bordel, když zajistíme, aby se žádná nestala a začít od znova). Je to ovšem právě věc, co komplikuje nějaké větší vyjádření emocí nad úmrtím postav, když existuje šance, že ožijí. Tady bych se trošku chtěla ponimrat v myšlení tvůrců ohledně zobrazení smrti. Postavy, kt umřely prostě padly a ležely fyzicky mrtvé. Když Wanda zničila Visiona, tak se rozpadl a zmizel, načež ho Thanos pomocí TS vrátil zpět. Postavy na konci se taktéž jenom rozplynuly (viz další bod), což mi naznačuje, že oživeny vrácením času mohou být pouze tyto (jeeenže, v Dr.Strangeovi byl oživen Wong, kt byl prostě mrtvej, tak nevím). Bylo by to lepší, Marvel už musí začít se smrtí postav počítat. No, uvidíme.

Konec a potitulková scéna- Než mi došlo, že mizí i postavy, které by Feige jen tak umřít nenechal (nemaj další díly atd.), málem jsem umřela, protože jako první to schytal Bucky, který ještě tak krásně zoufale zavolal na svou lásku: ,,Steve!“ Hajzli jedni. Jinak dalšími zmizelými jsou i postavy, co se objeví v ptt scéně, za což mají tvůrci obří pochvalu.*** Samuel L. Jackson je pěkný šulda, jelikož sveřepě tvrdil, že se ve filmu neobjeví, o to víc mě jeho přítomnost potěšila společně s Cobie. Jinak každý, kdo MCU tak trošku sleduje do hloubky mohl tušit, že se v závěru logicky musí objevit reference na další důležitý film, který úzce souvisí se čtvrtým dílem. I proto si myslím, že v něm bude hrát velkou roli právě čas.

Banner- Za mě určitě jedna z nejlepších linek. Proč? Mark Ruffalo neměl vlastní Hulkovej film a interakce mezi ním a jeho zeleným alter-egem byla do hloubky ukazována sporadicky, nejvíc ve třetím Thorovi. Tady se ve vztahu mezi nimi scénáristé krásně vyřádili, hlavně tím, jak Bruce s Hulkem opravdu mluví a tím podtrhli ještě více podstatu té postavy- není jedna, ale opravdu dva v jednom. Na začátku filmu dostal Hulk pořádně na prdel, ale ne tak, jak dostal od Thora nebo Hulkbusteru, oproti tomu, jak s ním zametl právě Thanos to byly maličkosti. Nešlo jenom o to, že ho někdo trošku pobil fyzicky, ale byla to hlavně psychická porážka. Proto se asi Hulk bál vylézt a dalo to zajímavý směr právě pro něj (ztratil pocit neporazitelnosti), ale taky dobrý podklad pro větší využití doktora Bannera jako takového, protože jednou je to Avenger, tak se očekává, že se zúčastní boje a šmitec, a co on vlastně umí bez Hulka? 😉 Proto tam různě padal a byl nemotorný atd., protože se nemohl schovat za svého velikána, ale bojovat fyzicky sám za sebe, což nikdy nedělal. V globále to znamenalo víc Marka na plátně, a to já beru.

Setkání hrdinů- Výhoda toho filmu je to, že se v něm můžeme nimrat donekonečna (Infinity analysis :D), v každém detailíčku si najít svoje a těšit se z každé jedné oné zmiňované epizodky. Hrdinů mraky, dokonce zmínili i Hawkeye a Ant-mana. Vybrat si mezi různými kombinacemi hrdinů je hrozně těžké, ale mám pár, které potřebuju nutně vidět znova, potěšily nebo mnou trošku mávly. Zajímavé je spojení Stark-Strange. Jednotliví Strážci s kýmkoliv. Mega emoce u setkání Nataši a Bruce, ALE proč to pak úplně zazdili!?! Samozřejmě Bucky se Stevem, ideál pro hezké sny a pouštění si té scény pořád dokola. Ale co bylo úplně jako nejvíc, Bucky a Rocket, škoda, že vám nemůžu slovy popsat ty emoce, co jsem u té scény měla. Mé dvě téměř úplně nejvíc nejoblíbenější postavy se drží ZA RUKY, a ještě mezi nimi proběhne přesně ten rozhovor, na který jsme všeci čekali!!!

Vtípky- Všude, v každé scénce, věcné i zavádějící, některým to možná vadí, tak běžte do prdele, Marvel je tím typický a já to miluju! 😊  ,,Měl jsem Grootštinu jako volitelný jazyk.“

Lokace- Začátek sice opět klasika New York, ale pak se vše přesunulo do Wakandy a do vesmíru, přičemž konečná scénka tentokrát opravdu zasáhla celý svět, potažmo Galaxii. Fajn změna.

Vizuál- Všichni jsme čekali digitální orgie, dostali jsme je. Ale nebyly přepálené, nepřehledné nebo nevkusné. Úžasné řemeslo všech, kteří na efektech spolupracovali. Občas se objevily hezké odkazy na sólovky, třeba nástup Black Panthera za zvuků typického hudebního podkladu z jeho filmu apod. Určitá temnost byla sice spíš vyjadřovaná příběhem, ale občas těch barviček kupodivu i ubrali. Nevím, co jako přesně dělá IMAX kamera, ale občas se mi zdálo, že jsou tváře hodně jakoby ostré (třeba na Stevovi to šlo hodně vidět, páč měl často ksicht přes celej záběr- tak ne asi, když je tady totální kocour), vypadalo to divně nepřirozeně, ale víte jak, velké plátno versus moje oči, to znamená mhouření na titulky a když od nich zvednu oči, mám rozmazaný obraz, tzn. celou dobu, proto si takové anomálie všimnu.  Jinak kamera jako taková skvělá, možná šlo jenom o to, udělat solidní blockbuster stojící na objemném obsahu, takže opravdu kvalitní zpracování a hrátky se záběry je tu příjemný nadstandard. Kdo viděl druhýho Kápa tak ví, že tohle může od Russoových čekat.

Nejepičtější záběr- Opět bych se mohla rozepsat, ale vzhledem k délce článku musím zvolnit. Nejepičtější moment měl nastat v hlavním vyvrcholení filmu, jak jsem už psala, což se sice nestalo, i tak jich tam bylo, až oči přecházely. Co jsem si ale v kině užila totálně nejvíc byl moment, kdy se rozpohybovaly prstence Nidavelliru. Mňmňmň.

Shrnutí

Pojďme se přestat vykecávat a nějak to shrnout. Ani zdaleka jsem nevypsala vše, je to koukám spíš rozbor než recenze, protože je to přesně ten film, u kterého můžete strávit hodiny jeho rozebíráním. A to je dobře. Myslím, že nakonec přece jen platí to, že Russoovi to natočili nejlíp, jak mohli. Ať se to vezme z jakékoliv stránky, rozpitváte jakoukoliv věc, co vám vadí, vždycky vám z toho nakonec vyjde tento závěr. Ano, je to v podstatě jenom půlka filmu, která byla zakončená tak nějak naslepo do vzduchu, ale za to v ní bylo vše a nic míň, a přesto to drželo, člověk se nenudil, dalo se v tom orientovat, všechny postavy si přišly na své a tím snad i všichni fanoušci. Dostali jsme téměř všechno, co jsme si přáli zhmotněné na plátno, a kdo chce, najde si v tom i kousek emocí, osudovosti, epičnosti, může si vybrat plno oblíbených scének nebo se zaměřit na linku jedné postavy a vždy si tak najít důvod, mrknout na to znova. Tuhle recenzi píšu po prvním shlédnutí, a to nestačí na to, aby člověk podchytil vše, je tam toho příliš moc na zapamatování všeho, ale jelikož je to už z principu film, který si určitě pustíte víckrát, tipuju, že jednou ho budu stejně citovat nazpaměť. Kupodivu jsem si zkoušela celý film vybavit a normálně si ho pamatuju skoro scénku po scénce, najednou si uvědomuju, že on ten scénář byl možná soudržnější, než se na první pohled zdá. Jsem ráda, že jsme se konečně dočkali a já teď mám nad čím přemýšlet a těšit se na další rok. Po skončení filmu v kině jsme měla zvláštní pocity, právě proto, že jsem dostala to, co jsem čekala, ale myslela jsem, že nic víc. Byla jsem spíš spokojená než nadšená. Po zamyšlení jsem nadšenější víc a víc a uvědomuju si až teď, na jak skvělý film jsem se to vlastně dívala a je mi až líto, že jsem si to neužila možná tak, jak jsem mohla.  Ta bublina nadšení a natěšení už byla příliš velká, proto když se začátkem filmu konečně splaskla, jako by všechno vyprchalo a musela odeznít ta krátká fáze přechodu z ,,čekám na to“ do ,,stalo se to“, kdy se člověk musí trošku otřepávat z té studené sprchy oné prasklé bubliny. Teď nastalo krásné období nafukování nové bubliny, té, kdy se bude film rozebírat, šťourat se v něm, vymýšlet teorie pro další díl a spolusdílet zážitky a nadšení s ostatními marvelovskými fanoušky. O tom to celé je, o úžasném fandomu, který kolem těch filmů vzniká, nejsou to jen nějaké filmy v řadě, ale skutečně Univerzum, ve kterém se celá ta rodina tvůrců a fanoušků vyšplhala až k filmu, ve kterém jsou všichni hrdinové společně se všemi našimi sny. Vypadá to, že jsem z toho filmu hotová a taky že jsem, možná se proto ptáte, kam zmizela ta pátá hvězda na Čsfd? Jednoduše, jak jsem psala, je to jenom půlka filmu a ne, není to film za plný počet. Avengers na pět hvězd je první díl, a to je odrazný můstek pro srovnávání. Infinity War si možná na nejvyšší hodnocení ani nehraje, ale čtvrtý díl by měl. Celé je to jenom cesta k onomu největšímu vyvrcholení a o to výš je teď pomyslná laťka. A lidi, já Russoovým stoprocentně věřím.

*Nemá cenu samozřejmě hodnotit takto specifický žánr v rámci všech filmů obecně, komiksárny vždycky hodnotím jen v rámci žánru.

**Hele Steve řekl jasně- ,,S životy se nekšeftuje.“ Nakonec má vždycky pravdu.

***Za to, že se tam objevili, ne že umřeli :D

Agentka S.H.I.E.L.Du 2/3

Než začnete číst, připomeňte si první díl.

Díl druhý: Dlouhými chodbami k zážitkům

  

Plesk. Nesnáším, jaký zvuk ten mop vždycky udělá, když ho plácnu na zem. To je na těch kancelářích naprd, nedá se do nich vjet čistícím vozem, tím na chodby, na který navíc ještě nemám papíry. Nevím, kdy a jak že to začalo, že jsem si našla práci, ve které potřebuju řidičák na stroj na umývání podlahy? Ale to je fuk, chci je, protože takhle jsem pořád jenom ta, která může pouze s mopem do kanclů. Přitom jak jsem byla nadšená první den, jakože co? Můžu chodit agentům do jejich nor a vidět všechny ty hustý věci, co tam dělaj? Parádička. Jo fakt, paráda. Kanceláře se uklízí pouze za nepřítomnosti jejich majitele, přičemž je většinou tvoří jen stůl, židle, ňáký omrvinky jako koš, věšák a podobně, plus nějaká skříněčka, která je beznadějně zamčená, stejně jako každý šuplík ve stole. Na něm je pár nějakých psacích potřeb, kalendář většinou s překvapivě slušnými obrázky, občas nějaký bordýlek nebo vtipný talisman (jeden agent tam má třeba přesnou miniaturu Davida od Michelangela) či fotografii nějaké hnusavice nebo hnusavce. Šudlím teď jedno místo už pět minut, protože jsem se zamyslela, kolik toho mám dnes ještě udělat. Teď, po měsíci od nástupu, se už naštěstí jakž takž orientuju, ale první dny byly pakárna. Přišla jsem asi o dvě hodiny dřív, což bylo velmi brzo ráno, tentokrát už přes čip, takže na mě vrátný hodil z polospánku jenom půlkou oka, když jsem procházela hlavní bránou. Před vstupem do budovy jsem se dvakrát pokřižovala a vrhla se do víru nekonečných chodeb. Najít uklízecí místnost mi trvalo jenom hodinu, heč, tak jsem pak další hodinu čekala na ostatní. Byla nám rozdělena práce, kdy mi bylo nadiktováno nějaké patro a pak naše vedoucí ukázala na boží multifunkční vozíček, na kterém bylo plno šuplíčků a držáčků, v nichž byly různě ponastrkovány nejmožnější čistící prostředky, stěrky na okna, mop, druhý mop, třetí mop, každý jiné velikosti a tvaru, ruční vysavač na pavučiny, prachovka, hadra, druhá hadra, třetí hadra, kýbl s vodou, rukavice, které mi jsou samozřejmě velké, a ještě pár věcí, které jsem dosud neidentifikovala a stále doufám, že je nebudu nikdy muset použít. Třeba jedna z nich vypadá skoro jako paralyzér. K vozíčku jsem taky dostala stejnokroj a, ó můj bože- visačku se jménem! Vlastně jsem byla do práce docela nadšená a snažila, co to jen šlo, protože jsem očekávala, že naše vedoucí, silnější černoška s očividně hodně dlouhými vlasy, protože kreace alá drdol na její hlavě musela být těžší než její mozek, bude velmi přísná a úplně jsem si představovala, jak v bílých rukavičkách hladí povrchy a hledá na nich zrníčka prachu. Trošku mě zklamalo, když jsem ji za celý den ani nepotkala, vlastně ani na konci směny a nemohla jí tak ukázat svá okna vyleštěná tak, že jste ani nepoznali, že je v nich sklo, zem v kancelářích, na které by se dalo pomalu jíst a podlahy v chodbách lesknoucí se jako psí kulky. Což ale neznamená, že bych ze své svědomitosti ubrala a další dny nepokračovala v pečlivosti. Kupodivu práce nebyla až taková rutina, každý den jsem byla na jiném oddělení, potkávala nové lidi, ať už agenty, nebo jiná provozní povolání, jako třeba kuchařky či údržbáře, seznamovala se z různými prostředími a tajnými zákoutími, k čemuž mi dopomáhal největší svazek klíčů, jaký si dovedete představit, ač byly odlišeny barevně, stejně hledání toho správného zabralo ze začátku podstatnou část směny.

Samozřejmě jsem se stále nerozloučila s mým snem být skutečnou agentkou a nenápadně po očku sledovala procházející osoby, v každé kanceláři znova a znova zkoumala prostředí a zkoušela, zda některý šuplíček přece jenom nezůstal odemčený, všímala si detailů na výzbroji jednotek Strike, a neustále špicovala uši, aby mi neunikla nějaká super-tajná informace. Většinou to byly útržky, které mi nedávaly smysl typu ,,zbytečně dlouhá mise kvůli mléku“ nebo ,,nějaké divné zprávy z Ruska“ nebo ,,ta uniforma mi dělá divné boky“ apod. Jak jsem neustále koukala po lidech, začínala jsem si dokonce pamatovat určité tváře, toho pána, kterého jsem se první den ptala na cestu, chlápka s náušnicí, který nosil oblek s vyhrnutými rukávy, mladou slečnu, u které se nemůžu rozhodnout, zda má lepší postavu nebo rezavé vlasy, které jí v culíku sahají až po zadek, paní, která vypadá spíš jako máma od pěti dětí a já nechápu, co tu jako dělá a plno dalších, až je to k nevíře. Pravidelně, když umývám chodbu -páté patro, východní blok, odd.12- potkávám u automatu na kávu postaršího muže, který si vždycky kupuje espresso bez cukru a teď už mě začal i zdravit pokývnutím hlavy a úsměvem. To byl vlastně jeden z nejhezčích zážitků tady, konečně jsem začala mít pocit, že tu zapadám, patřím sem, do toho bludiště chodeb plného lidí, kteří žijí můj sen, mezi všechny ty tváře, jejichž kolegyní se jednou určitě stanu. Proto jsem se taky začala na toho pána usmívat a čím víc se na něj usmívám, tím víc mi úsměvy oplácí. Dnes na mě dokonce laškovně mrkl. Protekce jasná. Ještě, že nejsem líná a dokážu vstát o hodně dřív, abych se stihla i krásně namalovat, no co, uklízečka nemusí být stará, rozcuchaná, vrásčitá rašple. Můj druhý nejlepší zážitek dosud se stal asi týden po mém nástupu skoro na konci směny, když jsem znuděně tlačila svůj vozíček zpět do kumbálu, zamyšleně u toho hleděla skrz obří okno na konci chodby a přemýšlela nad tím, zda jsem na správném patře, tak usilovně, že jsem si skoro nevšimla hloučku lidí, co vyšli z výtahu. Bylo to pár agentů jednotky Strike, a když procházeli kolem mě, jen na okamžik jsem zahlédla tvář agenta Rumlowa, který, jak jsem dobře věděla, páč jsem vynikající stalker, pracuje s Kapitánem Amerikou. Rychle jsem se po skupince otočila, zda mezi nimi Steve Rogers není, ale než mi stihlo dojít, že by byl asi nepřehlédnutelný, zarazila jsem se pohledem na zadky oněch agentů. Hmm, nebylo by špatné si tu najít přítele. Ovšem, kdo by mě chtěl. V každém naleštěném zrcadle, v každém stoprocentně vyčištěném okně, na každičké podlaze umyté do dokonalosti se zrcadlil můj odraz a já měla smíšené pocity, když jsem se viděla jako uklízečka a zároveň byla hrdá na odvedenou práci.

Konečně, konečně mi končí směna a já se běžím převléci. Punčošky, nepříliš výrazné a elegantní lodičky, kostýmek, následuje kritické shlédnutí mé postavy v zrcadle a pokrčení rameny. Pak sbalím věci do kufříku, abych si aspoň cestou do/ven z budovy vyzkoušela ten pocit, nebýt jen nějaký uklizečský vzduch. Co na tom, že jsem byla vzduch pořád, jak říkám, jde o ten pocit. Nesla jsem se chodbou jako páv, schválně jsem šla tou nejdelší možnou cestou, abych potkala co nejvíce lidí. Tss, jak jsem se mohla první den tak hloupě ztratit, říkám si v duchu, ale i přesto kontroluju každou cedulku označující oddělení, chodbu, patro či blok. Zabočuji za roh a ponořena do myšlenek málem narazím do člověka, co zrovna vyšel ze dveří za rohem. K mému překvapení je to ten pán od kávového automatu. Tentokrát se neusměje a zůstane na mě zírat, až se bojím, jestli nevypadám jako mimozemšťan.

,,Páni, skoro bych vás nepoznal!“ vyjekne a vrásky na čele se mu srovnají všechny do jedné lajny. ,,Jdete už domů? Co zajít na kávu?“ pokračuje a úlisně se přitom usmívá. Není to ten příjemný úsměv jako vždy, je to úchylný a děsivý úšklebek starého chlapa na mladou ženskou.

,,No já, já...totiž to…no, jako…spěchám domů teď a…“ soukám ze sebe a moje sebevědomí je rázem v háji.

,,Tak třeba zítra po směně co?“ vypouští ze sebe dotěrně ta kreatura, zatímco se přikloní a skoro šeptem mi řekne do obličeje: ,,Když to mezi námi tak jiskří!“

Držím se, abych nevyprskla smíchy nebo pláčem, a rychle vymýšlím odpověď, hlavně aby se odtáhl dřív, než ho praštím kufrem po hlavě. Polévá mě pot a tváře mám úplně rudé. Tak úsměvy, protekce, jasně ty blbko, to by jsi nesměla narazit na úchyláka.

,,Dd…ddd…dddobře, uvidím“ vysoukala jsem ze sebe a přímo jsem viděla, jak mé myšlenky jako malí človíčci panicky pobíhají uvnitř mé hlavy a dávají si navzájem facky za to, že dopustily, abych tohle vyslovila.

,,Oukej“ řekl ten slizoun a opět na mě hodil laškovný mrk, přesně ten, co jsem si ráno vyložila jenom jako nevinný pozdrav. Fujky. Nenávidím tuto práci, tuto budovu a ty lidi tady!

Mizím, co nejrychleji to jde, skoro cítím, jak se mi v podpaží tvoří koláče potu, a tváře mi asi brzo uhoří. Vlítnu do výtahu a chci být na chvíli sama. Dveře už se skoro zavírají, když v tom mezi ně vkročí něčí noha, aby je zpátky otevřela. Kdo sem leze do hajzlu, pomyslím si a nasadím ten nejznechucenější výraz ze všech. Dveře se roztáhnou a objeví se v nich muž v modro-černé uniformě s hvězdou na hrudi a štítem na zádech. Krev mi ztuhla v žilách a kapičky potu zamrzly na místě. Rudou na mých tvářích střídá sinalá barva, když se modré oči toho muže zabodnou do mých. Kapitán Amerika. Živej. Přede mnou, ve dveřích výtahu. Vše se pak děje jako ve zpomaleném filmu. Pozdraví, omluví se za zdržení, vejde dovnitř a zmáčkne tlačítko. Přitom se usměje a já mu opětuju něčím, co v mé hlavě měl být také úsměv, ale jeho provedení bylo něco mezi šklebem a tikem. A jedeme, až moc velkou rychlostí, což mi dokazují rozsvěcující se čísla pater rychle se blížící k tomu jeho. Bělají mi klouby od toho, jak tisknu rukojeť kufříku a vůlí se co nejvíce snažím nedýchat jako parní lokomotiva. Přeju si, aby ta chvíle trvala věčně a aby měl Steve zrovna rýmu a necítil mé zpocené tělo. Neměla bych mu něco říct? Třeba: ,,Hej, sex, tady a teď!“ nabízejí mi mé myšlenky a já se koušu do jazyka. Píííííp! ozve se signál, že jsme na místě. Dveře se otevřou, on se rozloučí a odchází. Stojím tam a hledím mu do zad. Skoro mám nutkání ho chytit za ruku a zařvat: ,,Kapitáne! Můj Kapitáne! Neodcházej!“ Místo toho dál čumím před sebe a ignoruju, že se dveře opět zavírají a já pokračuji v jízdě. Znovu Píííííp!, otevřou se, pak zavřou, jedu dál a pořád koukám do prázdna. Ano, měla jsem vystoupit, ale stále jsem příliš v šoku. Další Píííp! se ozve opravdu hlasitě, což mě vytrhne z hloubání.  Jakéžto je moje překvapení, když se otevřou dveře a já před sebou uzřím tmavý prostor. Bez myšlenek na realitu vystoupím, a ještě chvíli se vzpamatovávám. Pak se konečně rozhlídnu, mé zornice se přizpůsobují tmě a já konečně zjišťuji, kde jsem se to ocitla. Sklepení. Má reakce by teď měla být asi taková, že se otočím a pojedu zpátky, jenomže něco mě zarazilo. Vzadu vidím probleskovat světlo a slyším hlasy. Spiknutí!! pomyslím si a pomalu se šourám za světlem. Nikdy bych neměla tolik odvahy, ale momentálně mám adrenalin na nejvyšší hladině a hlavně, kdybych v tomto okamžiku umřela, tak s tím nejlepším pocitem. Teď slyším hlasy opravdu zřetelně, bez obav rezolutně nakouknu za roh a k mému překvapení pohlédnu přímo do očí mé šéfové. Je zjevně překvapená víc než já, protože sklenička vína jí skoro vyklouzla z ruky. Zbytek osazenstva, tvořený údržbáři a různými neznámými lidmi, není zas tak vyvedeno z míry a lahve piva v jejich rukách se ani nehnou. Už asi chápu, proč šéfku nepotkávám v práci, taková párty ve sklepení je zajímavější než uklízení.

,,Eh, co tady…ehm, teda…děláte?“ zeptá se skoro se strachem, jako bych snad byla já její nadřízená a ne naopak.

,,Promiňte, omylem jsem tu sjela výtahem a viděla světlo, tak jsem myslela…nevím…omlouvám se…“ vykoktala jsem a přitom nenápadně couvala pryč. Šéfová však vyskočila, až jí obří drdol trhnul hlavou dozadu a přitočila se ke mně.

,,Víte, občas při vší té práci potřebuje člověk oddych“ šeptá skoro omluvně. Joo, občas, jasně, vůbec ne každý den, řeknu si v duchu.

,,Jasný chápu. Už půjdu. Nikomu to nevyzradím“ řeknu potichu s potutelným úsměvem.

,,No vy jste moc hodná a šikovná holka, prý vám to jde. Co takhle si zítra promluvit o práci, už by to chtělo papíry na uklízecí vůz a taky trochu změnu, že ano“ vyhrkne a pousměje se, myslím, že má vážně strach, abych nežalovala. 

Přikývnu a mrknu na ni. Ukážu ke dveřím výtahu a pomalu se vzdaluju. Šéfová si oddychne a s polozoufalým pohledem mi teatrálně zamává. Když vyjedu ze sklepa, spěchám ke dveřím, jak nejrychleji to jde. Potřebuju se konečně nadechnout čerstvého vzduchu a dostat myšlenky zpět do latě.  Má práce mi konečně začala nabízet zajímavé zážitky, i když je to jako na houpačce, mě to začíná bavit. Vytlačím pomyšlení na zítřejší slíbené kafe a snažím se co nejvíce vybavit si ten nádherný okamžik ve výtahu. Daří se mi to a bránou procházím s tím nejblaženějším úsměvem na světě.

Pokračování opět až se mi bude chtět.

Vzpomínky na střední- Kronika

Jenom jsem ten šuplík pootevřela a už mi vylítlo obočí metr nad hlavu. Takový brajgl můžu mít jenom já. Nevím, jestli nemám hledání sešitu raději rovnou vzdát. Pomalu zajedu rukou mezi papíry a vytáhnu celý štos. Cítím, jak mi ujíždí z ruky a já se nadechuju na vypuštění nadávky. Zezdola hromady mi z rukou pomalu sjede tlustý sešit a rozplácne se o zem. Nadávku zarazím v půlce slova a nevěřícně koukám. Inkriminovaný sešit válející se na zemi je naše středoškolská kronika.

Já ani nevím, kdo dostal ten nápad. Prostě jsme si s holkama na intru koupily sešit (s koníkem na obalu 😊 ) a začaly do něj psát různé ptákoviny. Když jí listuju, z očí mi tečou slzy od smíchu. Kronika obsahuje hlášky, obrázky, pomluvy učitelů, zážitky ze školy nebo z vycházek do útulku. A já si díky ní vzpomenu na pár momentek ze střední školy a zároveň se pobavím našimi literárními schopnostmi.  Snad se holky, Ivson a Prcek, nebudou zlobit, když sem pár věcí odtajním.

Ach ti pejsci! Ti byli naším společným nejoblíbenějším zvířátkem. Ale protože naši pejsci byli doma a na intru pejsek z nepochopitelných důvodů být nesmí, našly jsme si tak trošku alternativu. Dost pravidelně a hodně často jsme začaly chodit do místního útulku v Čápce a brát tamní opuštěné duše aspoň na procházky. Střídaly se tam tenkrát dvě paní, jedna hodná (v deníku zaznamenaná jako ,,ta lepší baba“) a druhá ďábel z pekel (,,ta blbá baba“…a další, horší názvy, promiňte madam). Ta hodná nám nechala vždy vybrat pejska, jakého jsme chtěly (ty velký), pokud bylo možno s ním jít ven, a ještě se na nás dovedla usmívat za každých okolností bez řečí kolem. Ta druhá nás vždy nechala stát před bránou a následně nám dovedla ty nejmenší, nejhloupější nebo ty s nejhoršími zlozvyky. A ještě nám s nasraným obličejem oznámila délku pobytu venku a plno dalších pouček. Stejně jsme s pejsky bývaly venku dlouho, ať byli jacíkoliv. Těm malým jsme říkali ,,klacíky“, už ani nevím proč. Vystřídaly jsme jich spoustu, všech velikostí, plemen, povah, ale stejně tam byli někteří, jež nám prostě víc přirostli k srdci. Jmenovitě třeba Ramír, Rex, Gulliver, Floxa a samozřejmě, Kima. Někdy jsme chodily dvě, jindy tři, párkrát jsme přemluvily i víc lidí z intru nebo ze třídy. Zkoušely jsme nové trasy, i když jich moc v okolí města najít nešlo, využívaly vše, co nám ten kousek světa nabízel, abychom jim i sobě zpříjemnily život. Nikdy jsme neměly žádný problém, všechny pejsky jsme vrátily v pořádku. Ale tak nějaká příhoda se taky najde. Jednou jsme pejsky koupaly v řece, tím stylem, že jsme spojily všechny vodítka do jednoho dlouhého, aby pejsek mohl doplavat dál a ostatní zatím držely za obojek. No a ten můj kulišák se tak těšil, až přijde na řadu, že se mi vysmekl a já sledovala, jak si vesele plave dál od břehu, do středního silnějšího proudu. Začali jsme na něj vesele volat jménem a lákat ho zpět. Naštěstí poslechl a průser se nekonal. V kronice máme nejvíc článků asi z právě z útulků, tak jsem vybrala pár zápisků, vět či hlášek, co se mi líbily.

Jedny z popisů té horší baby: ,, (…) přicházející ženu s postavou vrátné důchodkyně a náladou asi jako Snape při mytí vlasů.“ Nebo: ,,Jely jsme vstříc studeným čumáčkům. První čumák jsme viděly už při pohledu na tu babiznu.“

Nebo popisky pejsků, co jsme dostaly nebo potkaly.

,,Dostaly jsme psy velikosti křečka….“ nebo ,,Potkali jsme psa, co štěkal jak po heliu..“ nebo ,,Měli jsme psa č.1 Floxu, psa č.2 Ivetu, psa č.3 Krapa a psa č.4 nevím. Psa ,,nevím“ jsem měla já.“ (Já)

Někdy i trošku ironicky:

,,Dostaly jsme PSY? No já nevím, bo sme je chvilu měly na dlani a pak nám spadli na zem a už jsme je nemohli najít. A Ivson na ně šlápl.“ (Prcek)

Věcné poznámky jako:

,,Nejlepší je soutěž, kdo se na procházce nejdřív vysere. Teda, myslím psy, samozřejmě!“ (Já)

Dalekosáhlé popisy našich vycházek.

23.4.2008 Šli jsme do útulku. Byli jsme v útulku. Přišli jsme z útulku. Tak.

Ale procházky nebyly jediná věc, co jsme do deníku zaznamenávaly. Vlastně ani nechápu, jaký měl být hlavní účel kroniky, jelikož některé věci byly až zarážejí a bez hlubšího smyslu, což bylo právě to nejvtipnější. Některé popsané storky by snad ani neměly spatřit světlo světa, například lámání prstu, popisované v mém článku o úrazech nebo naše řešení talířové otázky. Jo, občas jsme si donesly večeři na pokoj (,,Ano, fakt ty talíře vrátíme!“), ale byly jsme zdechlé je vrátit, jednodušší bylo, je prostě vyhodit. Něco mezi krádeží a ničením cizí věci, nom, a my to ještě bez jakékoliv bázně popíšeme v kronice.*

Při čtení jsem se ovšem jenom nesmála, nýbrž občas se i krutě styděla. Přesněji řečeno, u toho článku, který jsem se snažila napsat v angličtině. Rozumějte- neumím anglicky. Teda, neuměla jsem, teď aspoň vidím, jaké hloupé chyby jsem tam dělala. Prcek mi je ve vší slušnosti opravila tou nejzářivější červenou, co našla, kdyby to bylo jako málo trapný. 

Ale našly se i jiné jazyky, třeba když jsme prožívaly období Harryho Pottera, jednu ze zpráv jsme napsaly v hadím jazyce. Prostě něco stylu: ,,Sss, ssss s sss. Ssss sss, sssss.“ Akorát u toho nikde nebyl překlad. CO jsme to tenkrát napsaly!?!! Tipuju, že jsme předpokládaly, že si to budeme pamatovat. Kdybych věděla, že si jednou nebudu pamatovat ani to, co jsem měla dnes k snídani, heh. **

Když už jsem u toho HP, narážek bylo plno, ale největším pokladem jsou dopisy, kteréžto jsme si regulérně s Prckem posílaly v hodině a já si je pečlivě založila do kroniky. Tenkrát jsem byla Luciusa Malfoyová, ona Voldemortka a spřádaly jsme, jak zabijeme všechny mudly a takový ty klasiky. V hodině. Ve škole. Ty dopisy měly klidně třeba 2 A4. Pokud by nás nachytal nějaký učitel, myslíte, že by nás zavřeli do blázince rovnou nebo až po vyšetření? :D Myslím, že rovnou, když si vybavím článek o toaletním papíru. Pokusím se ho elegantně shrnout. Bylo to víceméně o tom, jak jsme chudé a líné k tomu, a nejsme schopné si kupovat toaleťák a jak ho sháníme po ostatních pokojích nebo musíme vypotřebovávat papírové kapesníčky, načež nakonec zjistíme, že jej můžem kupovat cestou z útulku, kde je Kaufland. To má prostě smysl.

Zajímavé nebyly ovšem jenom obsahy, ale taky třeba stylistika článků nebo, jak jsem psala výš, jejich celkový dojem a účel. Třeba hlubokomyslné věci jako to, kdy se jaký učitel škrábal na prdeli nebo měl vylisované přirození v riflích. Mnohdy opravdové skvosty, které bych nevymyslela ani teď, a to už mám něco napsáno.

Třeba některé začátky článků, kupříkladu: ,,Toho dne bylo polojasno, místy se sněhovými přeháňkami“ nebo: ,,Čas se pomalu vleče, básník by řekl, že teče jak sopel.“ nebo oblíbené: ,,Tudíž.“

Dále se objevovaly velmi důležité popisy: ,,Po té, co jsme došly na intr jsem šla spat. A Lucka mě nevzbudila. Tož jsem se vzbudila sama. A pak nám ujel autobus, bo jsme chtěly jet do útulku. Tak jsme jely jiným.“ (Prcek)

Jasné známky retardace: Ivson zoufale kouká do krabice s vánočním cukrovím: ,,To cukroví je nějaký cukrový“  Lucka:,, To nechápu.“

Nervy-drásající stížnost: ,,No a sedím tu a píšu tento článek, místo abych se učila mikrobiologii, kde to mám mezi 1-2!“ (Já)

Některé z článků doprovázela i názorná demonstrace, třeba jednou jsem vytrhla Prckovi zpod hlavy polštář, žel bohu, i s trsem jejích vlasů. Načež ona tuto událost ihned zaznamenala do kroniky a k tomu přilepila i onen vlasový chumáč.

Pokud jste pozorní čtenáři, mohli jste najít také plno poznámek pod čarou, na okrajích, bezúčelné věty vsunuté mezi text jen tak, bez zjevné návaznosti. Nebo vyloženě věci z nudy, třeba: ,,Chtěla jsem něco napsat, ale už nevím co.“

Jednou, v těžkých časech, kdy nás Prcek opustila, jelikož si pořídila psa a bydlela s ním doma, zůstaly jsme s Ivsonem samy a přiřadili k nám nějakou fiflenku z nižšího ročníku. Tak se deník začal plnit popisy našich naschválů, jako když jsme jí vystříkaly celý Playboy z okna, na naši obranu- byl pěkně smrdutý. Nebo jsme nastříkali na zem lak na vlasy a leštily jej tak dlouho, až z toho bylo nejhladší kluziště na světě. Jaké bylo naše zklamání, když naše oběť mírné podklouznutí ustála i v pěti-centimetrovém podpatku. Ale šikana to nebyla. Kdybyste tu holku znali- co zaseješ, to sklidíš 😉 A taky jsme ji pomlouvaly přímo před ní. Tedy, tím způsobem, že jsme si kroniku posílaly z postele na postel, zapisovaly své myšlenky a tímto způsobem si ,,povídaly“. Za bujarého smíchu, takže to vůbec nebylo nápadný.

Jindy podobně popisujeme, co se děje, s časovým rozpisem. Třeba:

18:50 Ivson na mě hází špinavý kapesník

18:57 Ivson poprskal zem vanilkovým rohlíčkem

18:58:59 Ticho

18:59:01 Smích

19:00 Za pomocí zvuků lampičky, židle, propisky a flašky vytváříme hudbu k zpříjemnění atmosféry

Taky mě docela rozesmálo, že taková ta věc, co se mi děje stále, že neumím zapisovat souvisle své myšlenky, se neděje jenom mně. Třeba v Prckových článcích se objevovaly zajímavé myšlenkové pochody: ,, (…), tak ji umlátím tyčou a šlápnu jí na hlavu! Večer jsme byly na kulečníku a bylo to fajn.“

A pak také plno hlášek, pro příklad:

-Prcek: ,,On mi napíše ,,fuj“ když mu po ránu pošlu rozpitvaný prase. To nechápu.“-

-Ivson: ,,Ježiš to je stará písnička. No aspoň je tam něco nového.“-

-Prcek: ,,Píše se Tichomoří s velkým Ť?“-

-Ivson čte v encyklopedií psů: ,,Má ocas visící jako pštrosí péro. Hm, já myslela, že pštros má kloaku.“-

-Ivson: ,,Poslední úterní večeře.“ Já:,, Ale je pondělí.“ Ivson: ,,Co, to už je úterý?“-

-Prcek: ,,To nebyla Anglie, ale Velká Británie!“ Ivson: ,,Není to to samý?“ Prcek, zcela vážně: ,,Aha.“-

A taky spouuuusta přenádherných ilustrací :)

Co na to všechno říct? Mám ze střední fotky, sešity, vzpomínky, ale toto je unikát. Tenkrát nám to připadalo prostě jenom vtipné, ale zpětně jsem za to hrozně vděčná. Když kronikou listuju, vybavuju si nejenom ty události, ale i okamžiky, když jsme to psaly a pak si to navzájem četly. Když se nám stala nějaká vtipná příhoda, vyslovily jsme vtipnou hlášku nebo nás něco zaujalo, vždycky následovala věta: ,,To musíme zapsat do kroniky!“ Samozřejmě, hodně věcí nemusí dávat náhodnému čtenáři smysl a na některé souvislosti jsem si ani já nevzpomněla, ale to už patří k tajemství přátelství. Kronika u mě bude vždycky v bezpečí a budu ji opečovávat pro příští generace, nakonec ji pošlu někam do muzea, kde bude ve vitrínce s vlastní ochrankou. Čistá pravda.

Na úplný závěr, víte, jak jsem psala článek o chmelové brigádě? Zde je k tomu ještě krátký popisek, inspirovaný seriálem Kobra 11:

Jejich revírem je chmelnice.

Jejich tempo je pomalé.

Jejich nepřítelem jsou drátky, počasí a chmel.

Studenti z řádku 11 pracují ve dne v noci.

Jejich úkolem je namotávat chmel.

(K umocnění zážitku si poté začněte broukat znělku ze zmíněného seriálu).

* a na blogu, debile- hej nikdo ho nečte!- aha, to je fakt

** nesnídám

Polorecenze- Ready Player One aneb Kolik jsem našla Easter Eggů

*SPOILER ALERT* Obsahuje fakt hodně, hooodně spoilerů. (Ale ono to zas tak nevadí, aspoň budete vědět, po čem ve filmu koukat)

Režie: Steven Spielberg, scénář: Zak Penn, Ernest Cline (kniha Ernest Cline), kamera: u Spielberga kdo asi… (a šlo to poznat)

Jelikož už jsem dlouho nebyla v kině, jelikož jsem měla chuť na popkorn a jelikož mám ráda Spielberga, vypravila jsem se společně se ségrou na jeho novinku Ready player one. Trailer jsem viděla asi dvakrát, z toho jednou omylem a jednou nuceně v kině, kampaň mě docela míjela, knihu jsem nečetla a celkově jsem šla tentokrát s malým očekáváním. Logicky jsem tak mohla být mile překvapená, a to jsem též byla. Příběh jednoduchý a pohádkový, který dokážete předvídat, a přesto se sem tam najde zvrat, který nečekáte. Spielberg. Klasika. Pozornost rozdělená pro více postav s nějakým tím větším zaměřením na tu hlavní, záporák co nezáporákovitější. Ono to ale víc nepotřebuje, jak bylo jasné už z kampaně, ten film si na nic ani nehrál, šlo spíš o nápad, vizuál a poselství. Výsledkem jsou digitální audiovizuální orgie, u kterých mi až bylo líto, že jsem nezkusila překousnout bolest očí a jít na 3D, protože jestli to nějakému filmu opravdu sluší, tak tomuto. Rozhodně záležitost, která patří na velké plátno, i když doma na noťasu si v tom taky můžete najít zábavu. O tom ale později. Ještě bych ráda zmínila, že přesto, jak člověk očekával kvanta digitálu, nutno podotknout, že scény z virtuální reality vypadaly mnohdy líp, než to, co nám obvykle tvůrci cpou jako realitu. Taky tomu odpovídal náležitě dlouhý, několikaminutový sloupec jmen v titulkách. Btw z mnoha zúčastněných se zjevilo třeba i Industrial Light and Magic, táákžeee. Celkově se z toho vyklubala nenáročná popkornovka a konečně solidní blockbuster mimo komiksárny, zaměřený na popkulturu a současný fenomén VR, který potěší mnoho diváků skrz generace. Člověk by napsal- moc hezké sci-fi, jenže, ono to zas takové sci-fi není. Myslím, že taková věc opravdu v blízkých letech přijde, VR se neustále vyvíjí a možná to bude i ve stejných letech jako v tom příběhu. Ovšem tento film není jen na koukání, pracuje s divákem ještě v jiném ohledu. Příběh je doslova o hledání Velikonočního vejce ve hře a svým způsobem se do toho mohou zapojit i diváci, protože film je opravdu nacpaný Easter Eggy, které potěší mnoho filmových fanoušků i hráčů her. Já jich teda nenašla tolik, ale některé internetové filmové servery jsou na to vcelku přeborníci. To nám jednou zase někdo vymyslel zábavu na několik let. Vypisuji zde své nálezy.

Komiksy

Jelikož film byl produkován společností WB, bylo jasné, na jaké komiksové univerzum se bude odkazovat nejvíce. Batman na útesu, Batmani jako avataři, batmanovské nálepky na VR helmách, na motorce. Hlavní hrdina přestrojený za Clarka Kenta, záporákův avatar se Supermanovskou vlnkou na čele. Joker a Harley Quinn na párty. Jiné DC hrdiny jsem nepoznala, ale díky smlouvě s Disney jsem si aspoň potěšila ucho při zmínce Petera Parkera a Bruce Bannera. A jeden z bojovníků měl oblek, který se nasazoval přes rukavici, co nápadně připomínala Infinity Gauntlet.

Star Wars

Pozorný fanoušek si všiml určitě víc věcí, já jenom při zmínce Milenium Falcon nadšeně ryla loktem do ségry, která neměla páru, stejně jako když Holidayův avatar vítal vítězného hráče slovy: ,,Výborně, mladý padawane!“ Jo, a opasek Hana Sola, který měl Parzival na sobě.

Příšerky

Sice jsem film The Iron Giant neviděla, určitě jsem ale dřív zahlédla toho robota, páč tady, jakmile jsem tu věc uviděla, hned mě napadlo: ,,Herdek, to je taky něco známého.“ A pak taky T-rex. King kong. A samozřejmě, Mechagodzilla.

Režiséři

Když si Parzival koupil Zemeckisovu kostku, mírně mi cukl koutek. Když jsem pak viděla její funkci, tedy vracení času, úsměv byl od ucha k uchu. Kdože natočil Návrat do budoucnosti? Dále scéna se záporákem, jež sedí ve svém VR křesle. Vzbudí se a hrdinové ho mají v šachu. Ale jak záhy zjistíme, je to též virtuální realita. Musí se vzbudit ještě jednou, aby byl ve skutečném světě. Trochu jako Počátek co? A záporákovo křestní jméno? Nolan 😊 A pak taky celý druhý úkol, odehrávající se ve světě filmu Osvícení a pocta Kubrickovi.

Matrix
Jop, většina se odehrává ve virtuálním světě, ale mě zaujalo to, když v tom světě byl něco jako meta-prvek, něco, co vyloženě poukazovalo na to, že to je VR. Nevím jak to popsat. Například alternativní cesta závodu nebo zmíněná simulace Nolanovy kanceláře s jeho křeslem. Tyto prvky byly znázorněny jako nákresy zelenými čarami. ZELEN...matrix prostě!!

Další

Hello Kitty za stolem. Hello Kitty na ulici. Poletující Gandalf. Meč uruk-hai. Hororové postavy Freddy Krueger a Chucky. Vetřelec. ,,Holy hand granade“ (už nevím, jak tomu říkali v češtině, ale bylo to vtipný, ehm ehm, ještě když se hrdina jmenuje Parzival). A dalších plno věcí, co jsem beztak hned zapoměla.

Pokud byste se chtěli pokochat, zde úžasný playlist.

·         “Jump” by Van Halen

·         “You Make My Dreams” by Hall & Oates

·         “One Way or Another” by Blondie

·         “Everybody Wants to Rule the World” by Tears for Fears

·         “I Wanna Be Your Love” by Prince

·         “Just My Imagination” by The Temptations

·         “Stand on It” by Bruce Springsteen

·         “Can’t Hide Love” by Earth, Wind and Fire

·         “Blue Monday” by New Order

·         “Stayin’ Alive” by the Bee Gees

·         “We’re Not Gonna Take It” by Twisted Sister

 Tak jak to shrnout? Asi tu nebudu psát hodnocení, na čsfd 4*, možná některé příběhové části na 3*, ale srdcem klidně za 5. Pokud jste nebyli dlouho v kině, máte chuť na popkorn, obdivujete Spielberga, chcete si oddychnout u něčeho nenáročného a hezkého, vemte rodinku a zajděte 😊

*easter egg- pokud by náááhodou někdo nevěděl, chtěla jsem najít popis na wiki nebo prostě někde, ale seru na to, najděte si to. Ee jako takové jsou popisovány spíš u her, kdy se k nim dostanete pomocí nějakých úkonů, na kt musíte přijít sami, u filmů se jedná prostě o referenci, přesto se tento název ve filmech vžil také. Podle mě to hezky vystihuje věta z HIMYM: ,,Je to taková ta věc, které si nevšimnete, dokud si jí nevšimnete.“ Samozřejmě hodně obecný popis, ale mně se ta věta prostě líbí.