(Ne)úrazy

Jednou mi mamka interpretovala příběh od kadeřnice, jejíž syn má takovou špatnou vlastnost, totiž že se nějak neustále zraňuje. Například když jednou přišel domů úplně celý špinavý a na otázku, co se mu stalo, se dostalo jeho matce překvapivé odpovědi: ,,Spadl jsem do kanálu.“ To už je docela kumšt přátelé, a já se tomu tenkrát smála až moc na to, že teď když jdu kolem kanálu, velmi nenápadně jej obcházím aspoň v dvoumetrovém okruhu. Protože já takto zraněná být nechci, ať je to jakkoliv vtipná příhoda. Podobný vyhledávač zranění je i moje kolegyně z vysoké, která si třeba jednou chtěla jen čichnout k etanolu a stříkla si ho omylem do nosu. Střička lahvičky vede směrem dolů, takže- JAK?? Mně se naopak větší újmy spíš vyhýbají. Ostatně, už jsem psala v článku o koních, že všechny mé pády se zatím obešly bez zranění, stejně tak většina mých zbylých činností. Což není nic mimořádného, u ležení celé dny v posteli se jen tak nezraníte, pokud vám zrovna nespadne mobil na xicht. Ale jako malá jsem různě lezla po stromech a podobných věcech, jezdila na kole bez ruk (teda, já ty ruky měla, jen ne na řídítkách) a padala do potoka (však víte) a přesto jsem přežila bez větší úhony, pár škrábanců, ale zlomenina žádná. Párkrát něco naraženého a to vem čert. Takže si možná říkáte, že psát článek o úrazech je ode mě pokrytectví. Ale když ony ty příhody můžou být zajímavé i bez lámání kostí a potoků krve.

Každému se určitě stává taková ta věc, že třeba jdete a narazíte se na roh něčeho nebo se prásknete palcem u nohy o postel. Nebo takové jednoduché vstávání od stolu- když se chci odsunout, brnknu se klouby prstů o hranu stolu a následně se při otočení na židli bouchnu o bok stolu kolenem. Je až s podivem, že většinou se to může stát i bez alkoholu, i když, s ním to tak nějak míň bolí. Mnohdy je to až bizarní, zrovna dneska jsem se třeba napíchla prsem na rožek od fruka. Neptejte se. Anebo ta věc s futry. Znáte tu věc s futry? Prostor jako blázen, a já se o ně stejně fláknu ramenem. Auvajs prostě.

Každopádně nejvíc úrazů mívám pravidelně v práci. V kuchyni se totiž často používají věci jako nože, kráječ, palička na maso a podobně.  Už jsem si v životě uřezala příliš mnoho nehtů i kousků kůže, abych nožům nevěřila. Přijde to vždycky tak náhle. Stačí kus nevinné, kulaté zeleniny a trošku tupější čepel, chvilka nepozornosti, a to je hned. Ono, nepozornost je možná ten největší problém. Třeba kdysi jsem zcela profesionálně krájela okurky na kolečka na elektrickém kráječi. Kmitala jsem rukou tak, že by mi leckterá prodavačka v uzeninách mohla závidět, kolečka lítaly od kráječe jako zběsilé a okurka se zmenšovala rychlostí světla. Já, opojena mou dokonalostí jsem si u toho vykládala, protože jsem prostě nejvíc borec a pak jsem se na VTEŘINU otočila. Stačilo to. Tak malá chvilička zaváhání a další kolečko okurky mělo tu čest opouštět kráječ i s kouskem mého prstu. Já jsem obvykle slušná dívka, ale to slovo bylo opravdu sprosté. Na mém prstu zela dvoucentimetrová rána a nebohé okurky byly postříkány krví. Tolik oběti pro práci. Proud krve neustával stejně jako tok sprostých slov, linoucích se z mých úst. Naštěstí jsme měli v lékárničce takový žlutý prášek, který tu obří díru ucpal a zastavil krvácení. Netuším, co to bylo, ale pomohlo to (doktorko, vy jste doktorka?). Nejhorší jsou ty následky, celý den pak musíte dělat s obvázaným prstem, nemůžete ani umývat nádo….počkat, to je vlastně fajn! Lidi, řezejte si prsty, má to výhody! Ale kus prstu se dá ztratit i více směšnými způsoby, třeba takové ustrouhnutí na struhadle je obzvlášť ponižující. Nebo jednou jsem se řízla o okraj krabice na pizzu přesně na zápěstí, tak, jako bych se chtěla podřezat tím nejpomalejším, nejsměšnějším a nejmíň účinným způsobem. Skoro jako taková pracovně-depresivní satira. Nebo když jsme se naučili ulehčovat si práci tím, že maso nepečeme v peci na pekáčku k tomu určeném, ale na obyčejné pánvi s rukojetí. Víte děti, když je ta rukojeť v peci, tak ona taky pálí. Té věci se říká ,,rukavice“ a je moc praktická. A ono to pálí i chvíli poté, co to z pece pomocí rukavice vytáhnete. Když chcete následně tu pánev chytit, ano, stále je žhavá. Vy to samozřejmě nečekáte, protože jste blbí a zapomněli jste, co jste před dvěma vteřinami udělali a pánev chytnete bez rukavice velkým stiskem, aby vám nespadla že jo. Tím jak stisknete, se vám rukojeť ,,přiškvaří“ k ruce, a i když ji ihned instinktivně pustíte, těch pár milisekund stačí k podlouhlému, červenému a nesnesitelně bolestivému tetování na ruce. Tak mě napadá, ono prostě mnohdy stačí nebýt debil.

Někdy může proběhnout i úraz bez následků, nebo alespoň bez těch zjevných. Jaké jsou ty vnitřní…no, to bylo tak. Máme s jedním nejmenovaným člověkem-Klárkou nechutný zvyk, když se díváme na filmy- nezavřeme u nich držku. Což je dost otravné, když jste třeba v kině. Otravné pro lidi kolem, ne pro nás samozřejmě. Takže se každou chvíli nakláníme k té druhé a šeptáme jí neodkladné a smrtelně důležité poznatky. V pohodě. Ale jednou to přijít muselo. Koukáme si v klidu na třetího Thora, když tu zrazu mě napadne geniální myšlenka hodná ovací a Nobelovy ceny, kterou musím okamžitě sdělit Klárce. Té, kterou právě napadla zjevně stejně zářná myšlenka a byla nucena učinit totéž. Naše čela se setkala přesně nad mezerou mezi sedadly, mou hlavou se ozvalo tiché a duté zadunění, značící to, že má úžasná idea zmizela v nenávratnu společně s mou důstojností. Následovalo synchronní chycení se za čelo a přidušený smích v kombinaci se slzami bolesti a taky smutku nad tím, že nám utekla myšlenka a půl minuty děje filmu. Od té doby si dávám trochu majzla. Teda držkuju do filmů furt, jenom se nakláním trošku opatrněji. Jen tak mimochodem, představte si, že sedíte v kině a před sebou máte mezeru mezi sedadly. Vtom se tam zjeví dvě hlavy, ozve se ,,bum“, hlavy se odpojí a následně  ,,aaauuuu“ a ,,chichichichi“. Zážitek na celý večer, diváci za námi, nemáte zač.

Teď malý spoiler. Píšu článek o střední škole a mám z toho období zapsánu ,,v jednom sešitě“ krátkou, roztomilou minipříhodu z intru.

,,Šla jsem tak jednou zhasnout světlo a při návratu zpět ladně vskakuji pod peřinu. Jenže on šel zrovna kolem stolek. No a já jsem se do něj nějakým způsobem praštila do hlavy. To byla neskutečná m*da. A ten blbý stolek mi na omluvu ani nepodal šuplík. Nevychovanec“

Ono, na intru se leckdy děly zvláštní věci, jež by nikdy neměly spatřit světlo světa, ale pro účely blogu…cokoliv. Ne každý úraz totiž může být způsoben nepozorností a omylem. Tohle teda trošku podvádím, tento úraz se nestal mě, ale je prostě hrozně vtipný. Nebo smutný, to si zvolte dle svých morálních hodnot. Jedné nejmenované spolužačce se totiž tak nějak nechtělo učit a samozřejmě, nechtěla dostat špatnou známku. Nevím, koho to napadlo jako první, každopádně jsme vítězoslavně shledaly, že by si mohla vyvolat nějaké zranění a do školy následující den prostě nejít. Jenže, jak to udělat, aby to bylo na omluvenku? Honba za získáním potvrzení od doktora znamenala vymyslet vysoce sofistikovaný způsob poranění, které by bylo nutno lékařsky ošetřit a nestačila by na něj náplast. Zlomenina se jevila jako výborný nápad. Ano. Opravdu. Zlomenina. Geniální. Dost dobře si pamatuju scénu z filmu Občanský průkaz, kde došlo také na asistované lámání končetin spolužáky. Jenže, jak to provést? V internátním podsvětí jsme zaslechly metodu, kdy si na noc strčíte prst do octa, on prý ňák jako změkne a pak stačí jen drobný úder. Zároveň s tím jsme ale potkali i člověka, který prý tuto metodu zkoušel- bezúspěšně. Tak dál. Přivření do dveří znělo už od poslechu děsivě, ale účinně, bylo proto zvoleno jako záložní plán a také vysvětlení pro doktora. My jsme však zvolily ještě dokonalejší plán, který tkvěl v tom, že si kámoška položí prst na hranu stolu a druhá jí do toho flákne tvrdou knížkou. Dodnes si pamatuju zcela zřetelně na to, jak byl úkon proveden, a když na hraně stolu zůstala krvavá stopa, ozvaly se zděšené výkřiky všech přítomných. Kámoška se však statečně držela, opojena bolestí a pocitem, že mise byla splněna, i přesto, že se místo zlomeniny musela spokojit jen s ošklivou ránou. Na druhý den nakráčela s historkou o přivření do dveří k lékaři, vyfasovala dva stehy a odpoledne se smála nám, co jsme byli na druhý den zkoušení.

Tolik k úrazům, já vím, určitě jich bylo více, ale všechny si nemůžu pamatovat a většinou se jednalo jen o škrábance, odřeniny a miliony modřin. Spravila to většinou náplast, obvaz, pofoukání nebo ,,modřička.“ Jsem docela ráda, že nemusím psát o dlouhých pobytech v nemocnici nebo sádrách a pevně doufám, že ani nebudu muset. Klep, klep, klep.

P.S. Ještě k příběhu o lámání prstu kámošky. Nedalo mi to, a musela jsem nakouknout do Trestního zákoníku, jak to je s vědomým způsobováním úrazů. Žádnou takovou informaci jsem tam nenašla, šlo samozřejmě o tu slečnu, co ji praštila knížkou. A ne, ani sebelepší právník by v tom nenašel zrnko něčeho špatného. Takže cajk.