Demotivace

Nesnáším vstávání. Nechce se mi z tepla a z ležící polohy. Nechce se mi vstát a existovat. Musím absolvovat dlouhé čištění zubů. Nechce se mi. Umývání obličeje mě zabíjí. Abych se probrala, musím si uvařit kafe. Bez kofeinu aspoň jednou denně jsem unavená více než jindy a bolí mě hlava. Proto musím. Ale nechce se mi. Proč se káva nevaří sama? Pak ji musím vypít, ale je moc horká. Nesnáším to. Vstávám buď tak pozdě, že nemá cenu snídat, nebo tak brzo, že se mi nechce jíst. Nebaví mě ráno hýbat pusou. Musím vařit oběd. Nebaví mě to, ale když to neudělám, mám hlad. Nesnáším, když mám hlad. Takže musím. Pak se teprve začínám učit a jsem naštvaná, že tak pozdě. Jdu se naobědvat a u toho si čtu časopis. Začtu se do něj a ztratím příliš mnoho času. Nesnáším se. Ráda jdu nakrmit svého psa, ale nenávidím, že musím jít zpět po schodech. Pak se jdu konečně pořádně učit. Dala bych si ještě kávu, ale nechce se mi ji vařit. Stejně budu unavená a večer nebudu moc spát. Snížila jsem na dvě kávy denně a stejně nemůžu spát. Ale ve dne, to ano. Sedám si k učení. Přečtu dvě věty a zjistím, že školu nenávidím. Nechce se mi to učit, nechci dělat státnici, nechci pracovat. Chci se flákat. Ale flákání mě nudí a zároveň mě štve, že nic nedělám. Instagram kontroluju každých pět minut.  Přečtu si další větu. Jdu se podívat na facebook. Mezi reklamami tu a tam proběhne fotka mých známých, co cpou na zeď své děti či fotky z dovolených. Nesnáším je. Projedu zprávy. Jsem znechucená. Jdu si přečíst dalších pár vět. Vzpomenu si na youtube. Chvíli koukám na videa lidí, kteří vydělávají neskutečné prachy jen tím, že melou sračky na kameru. Štve mě to. Taky melu sračky, ale neumím je prodat. Vypínám všechny ty zaprodance a otevírám další přednášku. Jeden slide. To je ale zajímavá zeď. A ten strop. A což teprve ten výhled z okna. Zase tam prší a je zima. Nesnáším zimu. Je mi zima i tady. Mám ponožky a tepláky, pro krista, vždyť já mám i mikinu. A stejně je mi zima. Jdu si pro deku. Blbě se mi sedí. Dávám noťas na bok a celá se pořádně zakryju dekou. Nepohodlné. Lehám si. Stále je mi chladno. Znovu se naštvaně vrtím, schoulím se do klubíčka a dekou ucpu všechny dírky. Je mi méně chladno. A chce se mi spát. Jen chvilku si poležím v teple a pak se půjdu učit. Usnu. Dám obvyklých dvacet nebo méně, protože je mi chladno, a to mě budí. I tohle mě štve. Horší je to, když jsem v pokoji. Tam mám teplou peřinu. Mých obvyklých dvacet tam trvá hodinu až tři. A stejně jsem po tom ještě víc unavená. Jak já to nenávidím. Jdu se konečně učit. Pečlivě se usadím a jdu na to. Chce se mi na záchod. To mě naštve. Jdu si umýt ruce a zaseknu se u zrcadla. Jsem hnusná. Prohlížím si, jak jsem hnusná a čas běží. Je podvečer. Neumím ani čárku. Jdu do pokoje, pustím králíka, jdu pod peřinu, usadím se, ujistím, že se mi nechce na záchod a učím se. Po jedné větě porozuju králíka. Není nic zajímavějšího než králík, co běhá, nebo na vás jen tak čumí, nebo ožírá věci, které nemá. Nadávám. Okousané věci mě štvou. Pak mě mrzí, že jí nadávám, tak jdu za ní a dám jí pamlsek. Sedím na zemi a pozoruju ji. Občas mám pocit, že ví, co říkám a dělám. Třeba když si povídám sama pro sebe, její pohled je pak obzvlášť nechápavý. Zavírám ji a jdu si dělat večeři. Nebaví mě to, ale musím. Strávím u toho zase více času, než bych měla. Pak se jdu osprchovat. Tak moc se mi nechce, že uvažuju, že si umyju jen vlasy. Ale to bych se pak musela jít učit. Oddaluju to a sprchuju se příliš dlouho. Sprcha běží a já čumím do kachliček. Jejich kresba je tak fascinující. Ty tvary. Ty barvy. Tak a dost. Přenesu se v čase. Sedím a učím se. Docela jsem se začetla a téma mě baví. U jeho čtení si představuju, jak ho říkám u zkoušky. Zní to dobře. Zavřu přednášku a mám trochu lepší pocit. Pak zjistím, kolik času jsem u toho strávila. Moc. Zkouším si něco vybavit z toho zajímavého tématu. Ani prd. Nesnáším se.  Večer si dávám za odměnu film. Nikdy si ho nezasloužím, ale dělám to. Ráda se dívám na lidi, kteří vydělávají spousty peněz skákáním před kamerou. Nesnáším je, ale dívat se chci. Pak mám výčitky a nenávidím se za to. Zkouším se ještě učit, ale večer už to nejde. Vracím se zpět k youtube. Večer jsou videa tak nějak zajímavější. Dokoukám video o tom, jak se vyrábí svíčky. Pak se donutím jít spát. Nemůžu spát. Jen dvě kávy denně a stejně nemůžu spát. A je mi zima. Myšlenky jsou jako splašené a já skoro brečím. Místo spánku teď, o půl třetí, vymýšlím tento debilní článek. Píšu jej na druhý den, místo učení. Někdy se mi ani nechce psát články a odkládám to. Prostě prokrastinuju při prokrastinaci. Každý další den se těším jenom na večer. Ale zároveň chci, aby to ubíhalo pomaleji a státnice se nepřibližovala. Nechce se mi jít spát, aby nebyl další den. Chci mít státnici za sebou, ale nechci, aby přišla. Jsem ve smyčce. Můj pohled na svět by měl být pozitivní, proto bych to měla zakončit něčím pozitivním. Ale víte jak, nechce se mi. Tento článek ale nemá být stížnost na nic ani návod k demotivaci. Má hloubku a smysl. Jen opravdu dobrý čtenář pozná, že je ve skutečnosti o malých modrých houbičkách.