Písmenko Ň

Slunce se opíralo do kamenných zdí domů a celá ulice byla provoněná svěžím, letním ránem. Lehký vánek si pohrával s listy stromů, lemujících silnici a v jejich korunách si prozpěvovalo různorodé ptactvo.  Dveře jednoho z domů se s vrznutím prudce otevřely a vyběhla z nich mladá slečna. Bylo jí patnáct a ona právě prožívala prázdniny mezi základní a střední školou. Dělala si doma úklid ve věcech, které jí zbyly ze základní školy a ona teď běžela vyhodit plný pytel různých sešitů, starých pracovních učebnic, hromad papírů s referáty a podobných věcí, aby tak uzavřela jednu velkou kapitolu svého života. Když doběhla k popelnicím do boční uličky, ledabyle zahodila pytel na hromadu odpadků, které čouhaly z popelnice a zase odběhla. Pytel narazil na okraj popelnice a část se roztrhla. Pár papírů vypadlo na zem a rozletělo se po zemi uličky a následovaly je i jedny tvrdé desky. Ty se při dopadu na zem otevřely a z malých přihrádek se vysypaly kartičky s písmenky. Všichni jsme takové desky měli, někdy v první třídě, kdy jsme na kartičkách poznávali písmenka a skládali z nich slova. Tyhle už byly staré, se zažloutlými okraji, některé byly potrhané a pár jich možná i chybělo. Některé zůstaly v průhledných přihrádkách desek, některé vypadly ven a nyní se ledabyle válely po zemi, část jich vypadla při pádu desek a zůstaly držet na ostatních pytlích, či na okraji popelnice.

Chvíli bylo ticho. Z vedlejší ulice se ozývaly zvuky města, ale tady jako by se na chvíli zastavil čas. Písmenka po sobě smutně pokukovala, napětí by se dalo krájet. 

Jako první se osmělilo písmeno C. ,,Máte někdo tušení, co se teď bude dít?“ vyslovilo onu otázku, která napadla všechny.

,,Třeba si nás vezme někdo druhý a bude nás používat“ odpovědělo písmenko H s nadějí.

,,To těžko, jsme ztracení. Už nás nikdo nebude používat. Zemřeme tady.“ řeklo pesimisticky Déčko.

,,Myslím si, že bychom mohli být ještě užiteční. Sloužíme lidem“ oponovalo znovu Há. 

To mělo pravdu. Písmena totiž slouží lidem, a bez nich by lidé nemohli fungovat. Tahle konkrétní písmena měla velmi důležitou roli. Učila mladé lidi, jak správně písmena poznávat a následně využívat. Děti je skládaly do nejrůznějších slov, napřed krátkých a jednoduchých až po sestavování dlouhých vět. Díky nim pak děti uměly číst knihy a psát své vlastní příběhy. Písmena jsou nejraději, když mohou tvořit slova a věty, ale ve svém odpočinkovém stavu jsou většinou uspořádána do pravidelných řádů. Například do abecedy, která slouží k jejich zapamatování, nebo třeba na klávesnici, kde jsou zase sestavena prakticky pro psaní.  To byl jejich úděl, pomáhat lidem, tvořit příběhy a básně, nebo důležité dokumenty. Písmenka měla svou práci ráda a nelíbilo se jim ležet bez ladu a skladu u popelnic.

Ptáci cvrlikali na stromech, ale v zátiší uličky vládlo ticho a ponurá nálada.

,,Pokud chceme být ještě využívána, měla bychom si ujasnit, jestli jsme tady všechna a žádné z nás není ztracené“ řeklo rozhodně Áčko. ,,Já jsem nejdůležitější a jsem tady nahoře, co vy ostatní?“  pokračovalo a shlédlo dolů z vrcholu hromady odpadků.

,,Ehm, ehm, nejdůležitější? To těžko. Já jsem nejčastější, mimochodem“ přisadilo si E a usmálo se.

,,Ale no tak, všechny samohlásky jsou důležité“ zavelelo M zezdola z chodníku.

,,To je pravda, jsme důležité, ale i ostatní písmena“ špitlo tichounce I, které trčelo ze škvíry v zemi.

,,No já nevím, takové Ů není zas tak časté, hehe“ řeklo posměšně O. Obyčejné U, které leželo hned vedle se na něj zamračilo, ale neříkalo nic. Ů bylo příliš daleko od nich a rozhovor neslyšelo. Ypsilon raději jen tiše oznámilo svou přítomnost v deskách a doufalo, že nebudou debatovat i o jeho důležitosti. Bylo totiž dost stydlivé a všechno si hned bralo osobně.

,,Dobrá, dobrá. I tak jsem já na začátku abecedy, takže jsem nejdůležitější“ trvalo na svém domýšlivé Áčko a pokračovalo: ,,Samohlásky jsou teda všechny. Co vy ostatní?“

Postupně se ozývala další písmena a hlásila polohu. Téčko mělo štěstí, leželo těsně u kaluže po včerejším dešti, zatímco nebohé Vé v ní zůstalo napůl namočeno a bylo trochu zkrabacené. Bé a Cé byly u úpatí popelnice a P leželo lícem dolů kousek od nich. Háčko, Géčko, Chá, Dé, dost potrhané S, dále W, F a zmiňované Ypsilon byly stále zastrčené v deskách. Ostatní písmena ležela na pytlích v jednom chumlu.

Důležitě se cítící Áčko se právě ptalo na písmeno N. To se však neozývalo. Možná bylo někde daleko nebo mezi pytli s odpadky. Do ticha se ostýchavě ozvalo písmenko Ň: ,,Nevím, kde je N, bylo v deskách hned vedle mě. Já jsem tady na pytli.“

Áčko se zaškaredilo: ,,Na tebe se nikdo neptal. Písmena s háčky až naposled“ řeklo s viditelným odporem v hlase. Některá písmena se na něj uraženě podívala. Písmeno A však pokračovalo: ,,Chápu, že písmena Č, Ř, Ž, Ě nebo Š jsou důležitá, ale tebe nebo zbytečné Ď a Ť ani není třeba hledat, stejně vás nikdo nevyužívá. Vždyť ani nejste na klávesnici.“

,,Nebuď rasista" řeklo nabručeně R.

Ď raději mlčelo a dívalo se na stěnu protilehlého domu. Existují zajímavá slova, která se bez něj neobejdou, třeba zrovna zeď. Ale nerado se hádalo. Bylo rádo, že leží mezi ostatními a není zapadnuté někde mezi odpadky.  Ť nebylo nikde vidět.

,,To není pravda, tvořím i zajímavá a důležitá slova“ řeklo trošku umanutě ale pokorně Ň.

,,Ale většinou jsi někde na konci nebo uprostřed“ řeklo Béčko, které doposud mlčelo.

,,To není pravda, každé z nás má svůj úkol a svou důležitost, všechny jsme v abecedě a na klávesnici jde napsat každé z nás. A dokonce možná i Ň může být třeba na začátku slova“ vstoupilo do diskuze písmenko K.

,,Jo, třeba ve slově ňouma“ vyprsklo E a další písmena v čele s Áčkem se zasmála. Písmenku Ň bylo do pláče. 

,,Jste pokrytci,“ oponovalo jim K, ,,všechna máme v českém jazyce své místo. Neměla bychom se mezi sebou takhle posmívat.“

,,Ano, ale v jiných jazycích jsme jen my vyvolení“ řeklo A a třáslo se smíchy, až málem sklouzlo z vrcholu popelnice dolů.

Káčko jen kroutilo hlavou: ,,Vážně, jste hloupí. Nechte nebohé Ň, Ů a další na pokoji a pojďme přemýšlet, co s námi bude.“

Sotva to dořeklo, zvedl se v ulici silnější vítr a některá písmena odletěla od popelnic. O a M skončily těsně vedle kanálu. Písmenka se vyděsila. Navíc se naproti z ulice začal ozývat divný zvuk. Vycházel od velkého auta, které zastavilo u popelnic u jednoho domu, vyskočili z něj dva chlapíci a obsah popelnic vysypali do nákladního prostoru.

,,Vidíte? K čemu jsou vaše hádky, skončíme v té velké příšeře“ řeklo, tentokrát více nahlas, písmeno I.

Mezi písmenky zavládla opět špatná nálada a všechna utichla. Dokonce i veledůležité A zbledlo a zmlklo. Velké auto z protější ulice se pohnulo a popojelo k dalším popelnicím. Za chvíli určitě přijede i do téhle boční uličky a všechny odpadky včetně písmenek skončí v jeho útrobách. Kolem procházeli lidé, spěchající do práce nebo na procházku a nikdo se o osud papírových písmen nezajímal. Dospělí lidé už všechno umí a znají, takové věci už nepotřebují.

Proto bylo štěstí, že do uličky nakoukly dvě zvědavé děti. Byla to děvčata, a právě dokončila první třídu. Teď si užívaly prázdnin a zkoumaly tajemná místa městečka. Všimly si poházených papírků po zemi a běžely je nadšeně prozkoumat. Poznaly, že to jsou písmenka, která mají doma a učily se z nich v první třídě skládat slova. Nadšeně braly jednotlivé papírky a skládaly je dohromady. První děvče se shánělo po písmenku Ť, aby mohlo poskládat své jméno- Taťána. Ale to bylo zrovna ztracené. Bez něj to prostě nešlo. Druhá holčička mezitím shromáždila tři písmena, aby z nich mohla poskládat své nejoblíbenější slovo-KŮŇ. Byla to pro ni ta nejdůležitější písmena na světě. K, Ů a Ň se ocitla vedle sebe a navzájem se na sebe usmála. Ráda tvořila tak krásná slova. Písmeno A málem puklo zlostí.

Děvče se usmálo a řeklo: ,,Ta písmenka bych si mohla vzít a nalepit ve své zahradní chatce nad plakát koně. Mám tyto písmenka i doma, ale ta potřebuji do školy. Tahle jsou opuštěná a nikdo je nechce.“

Druhá holčička pokyvovala a dodala: ,,Můžeš si vzít všechna a poskládat z nich i jiná slova.“

,,Jiná nepotřebuji, chci jenom tato“ řekla první a strčila si ty tři kartičky do kapsy.

Pak se zasmály a odcházely z uličky, zatímco jejich smích utichal v lomozu popelářského vozu. Ostatní písmena za nimi toužebně hleděla a písmeno A bylo na pokraji mdlob.

Pak se děvčata zastavila na přechodu. Holčička s písmenky v kapse se otočila a chvilku přemýšlela. Pak řekla: ,,Je pravda, že si z ostatních písmen můžu poskládat jména pro své koníky na plakátech“.

,,To je dobrý nápad,“ řekla druhá, ,,pomůžu ti je posbírat. Pak je musíme očistit, ležela na zemi a bůhvíkde. Ta potrhaná můžeme opravit.“

A tak se děvčata vrátila a posbírala všechna písmena, která našla. Zachránila i Véčko z kaluže a M a O před spadnutím do kanálu. Až naposled si všimly i Áčka. Tak se všechna písmenka ocitla úhledně uspořádána vedle sebe v kapse jednoho zvídavého dítěte. Už se nehádala, které je nejlepší a nejdůležitější. Byla ráda, že zase mohou sloužit svému účelu. A nejvíc bylo spokojené písmenko Ň.

Zázračná planeta II- óda na přírodu

Tento článek byl původně zamýšlen jako recenze, ale už po pár minutách sledování tohoto výjimečného skvostu mi bylo jasné, že nemůžu psát recenzi na něco, co musí mít jednoznačně 100% už z principu. Nemůžete psát relevantní hodnocení, ve kterém chrlíte jen bezbřehou chválu, protože prostě není co vytknout. Proto jsem to nakonec konstruovala spíše jako informativní článek. Chvilku jsem se zamyslela nad tím, jak může člověk natočit něco, tak dokonalého, než mi došlo, že tu dokonalost vlastně vytvořila příroda a člověk se jen naučil tu krásu co nejlépe zachytit. Protože ta nádhera je všude kolem nás, neustále nás obklopuje a my jsme její součástí, jde jen o to, umět ji správně pojmout. Ale mnoho lidí ji už ani neumí vnímat svýma vlastníma očima, málokdo se zastaví, aby zjistil, v jak nádherném světě žijeme. Televize a počítače jsou pro nás v dnešní době možná víc, než skutečný svět. To si kdysi uvědomil David Attenborough a rozhodl se lidem přírodu ukázat v celé své kráse a znovu v nás vzbudit zájem o naši planetu. Začal s tím před deseti lety v seriálu Planet Earth. A nyní, po deseti letech, se vrátil s famózním pokračováním.

O autorovi

Sir David Frederick Attenborough se narodil 8. května 1926 v Londýně jako prostřední ze tří synů. Zatímco bratři pracovali ve filmovém nebo automobilovém průmyslu, on nalezl zálibu ve sbírání kamenů a obdivování přírody. V roce 1945 nastoupil na Cambridgskou univerzitu, kde získal titul z geologie a zoologie. Po službě u vojenského letectva založil rodinu, z níž vzešel jeho syn, Dr. Robert Attenborough, který působí na fakultě Biologické antropologie na Australské národní univerzitě v Canbeře.

David v roce 1952 nastoupil do nově vznikající televizní stanice BBC, kde prvně působil jako tvůrce různých přírodovědných pořadů a kvízů. Poté zpracoval dokument o zvířatech z londýnské zoo, kde se seznámil s ošetřovatelem Jackem Lesterem, s nímž později vytvořil pořad o nemocných zvířatech-Zoo quest. Přesto, že byla přírodovědecká část BBC přesunuta do Bristolu, zůstal David v Londýně a vedl Průzkumný a cestovní odbor, pod jehož správou vznikaly další pořady o přírodě. V šedesátých letech nastoupil na postgraduální studium sociální antropologie na London School of Economics. V BBC Two potom zastával pozici kontrolora a dále vytvářel své pořady, například třídílnou sérii o Bali nebo dokumenty Civilisation či America. Časem začal zastávat funkci programového ředitele a později měl dokonce možnost kandidovat na pozici generálního ředitele BBC, avšak všech těchto postů se nakonec vzdal, aby mohl vytvářet své pořady.

Významnými sériemi z jeho tvorby jsou například Life on Earth, Living Planet či The Trials of Life. Za svůj život vytvořil nespočet podobných dokumentárních cyklů. V roce 2006 vydal jeden ze svých nejlepších počinů, Planet Earth. Jeho nejnovějšími projekty jsou Great Barrier Reef (2015), Attenborough and the Giant Dinosaur (2016) a Planet Earth II (2016).

Planet Earth

První série s názvem Planet Earth (v česku pod názvem Zázračná planeta) byla představena v roce 2006 a zahrnovala 11 epizod ukazujících nám různé biotopy, a to nejzajímavější z jejich fauny a flóry. Zvláštní postavení má první díl s názvem Od pólu k pólu, který poukazuje na planetu jako globální celek a posuzuje různé faktory vzniku a existence jednotlivých systémů. V epizodě druhé, s názvem hory, je záhodno poukázat na záběry sněžných levhartů, jež byly pořízeny úplně poprvé v historii.  V dalších epizodách se objevují ekosystémy sladkých vod i moří, polární krajiny, džungle a pouště, prostředí mírného pásma, jeskyně nebo travnaté stepi. Tento seriál se nesmazatelně vepsal do historie a také do srdcí všech milovníků přírody.

Planet Earth II

Stejně jako minulá série, i tahle se věnovala různým biotopům, jejich obyvatelům a životu, který zde musí vést. Některé z minulých témat se objevily i v této řadě, ale na jiné se díváme poprvé. Velké překvapení mi tentokrát přinesly závěry epizod, ve kterých jsou představeny Planet Earth Diares, tedy ukázky z natáčení. Možná byly i v minulé sérii, ale já je viděla poprvé až zde. A neskrývala jsem nadšení. Pokaždé si tvůrci vybrali jedno zvíře a představili nám úskalí jeho natáčení zblízka i zdálky, způsoby, jimiž využívali dostupnou techniku a také různé pohledy a nápady, jak přírodu zachytit co nejlépe, nejzajímavěji a nejreálněji. A nechybělo také vyprávění o strastech, které přinášely cesty a pobyty v různých částech světa. Výsledkem jejich práce jsou nové, unikátní a dechberoucí záběry všemožných tvorů a rostlin, úžasné pohledy na překrásné krajiny a také jedinečná dynamičnost děje. Planeta Země se nám představuje podruhé ještě krásnější a neuvěřitelnější. Sedněte si a kochejte se.

Zajímavosti o druhé sérii

• První díl se vysílal 6.11.2016 na televizní stanici BBC
• Natáčení trvalo 2089 dní a probíhalo ve 40 zemích
• Vytvoření 6 epizod zabralo 4 roky
• Bylo utvořeno 117 natáčecích týmů a natočeno přes 400 terabytů záběrů
•  Údajně se jedná o druhý nejdražší dokumentární cyklus v historii
• Mimo jiné se používaly drony, ultra lehké kamery a kamery ovládané na dálku, které v minulé řadě nebyly k dispozici
• 9 měsíců trvalo získat povolení na filmování sokola stěhovavého v New Yorku (epizoda 6)
• Hudbu k této sérii složil Hans Zimmer Soundtrack
•  Vypravěčem je David Attenborough
• Kvůli natáčení sněžných leopardů (epizoda 2) vyrazil tým třikrát do hor a celkově zde strávil 16 týdnů. Kamerové ,,pasti“ byly nasazeny po dobu 15 měsíců na místech nejvíce používaných leopardy.
• Nejznámější video s leguány, prchajícími před hady, má na YouTube přes 9 milionů shlédnutí. 
• Za celou dobu natáčení byl zraněn pouze jeden kameraman-byl bodnut rejnokem
•  Při natáčení epizody 5 byl tým svědkem úmrtí 150 000 antilop kvůli nakažlivému onemocnění
• Trailer na druhou sérii

Stručný výpis epizod

Ostrovy

První díl nám představuje ostrovy z různých částí světa, které se střídají podle polohy. V jednu chvíli jsme na tropickém Madagaskaru, v další na Islandu, poté třeba na Seychelách a pak na Zavodovského ostrovech u Antarktidy. Po představení místa se seriál zaměří na jedno zvíře, o němž se dozvídáme bližší informace, na chvíli prožíváme jeho příběh a poznáváme jej zblízka. Tvůrci se nebojí nám ukázat i tu surovější tvář přírody, jsme tak svědky i smutných, ale nevyhnutelných událostí. Z dílu se mi kromě oné známé scény leguána s hady (viz zajímavosti) líbily také záběry tučňáků uzdičkových, kteří hazardovali se životem ve vysokých vlnách. Nebezpečné a nelehké natáčení tučňáků nám také bylo ukázáno na konci epizody.

Hory

Ve druhém dílu se podíváme opět do hor, jako v první řadě. Tentokrát jsou vybrána jiná pohoří, ale stálice jako Himaláje a Alpy nesmějí chybět. Sotva se s otevřenou pusou pokocháte neuvěřitelnými, leteckými záběry horských masivů, jste svědky famózního využití techniky- orla s připevněnou kamerou na zádech. Tyto záběry jsou prostřídány těmi, jež natočil odvážný paraglidista, který nám strasti takového nebezpečného natáčení popisuje v závěru epizody. Že příroda nemusí být bez humoru nám dokazují úsměvné scénky s medvědy, zbavujícími se zimní srsti o stromy. Samostatnou kapitolu poté tvoří neuvěřitelné ukázky velmi vzácných sněžných levhartů, kteří byli v první řadě natočeni vůbec poprvé a zde se nám dostalo té cti, nahlédnout blíže do jejich životů, například pomocí fotopastí. 

Džungle

I toto téma se opakuje z předchozí řady, což není divu, protože pralesy mají stále co nabídnout. Kéž by to tak zůstalo i do budoucna. David Attenborough nám v komentáři říká nejen zajímavosti o daném tématu, ale také popisuje neblahé následky lidského hospodaření a jeho vlivu na přírodu, takže  pořad je edukativní i v oblasti ekologie. Jedním z nejvýraznějších problémů je právě masivní kácení deštných lesů kvůli zemědělství. V tomto díle se podíváme nejen na faunu a flóru, ale dozvíme se i pár zajímavostí ze světa hub, jejichž růst je nám představen, mimo jiné, ve zrychlených časosběrných záběrech. V epizodě mě nejvíc zaujal příběh malé samičky chápana, která se učí lézt po stromech. Obdivuju, jak se filmařům daří v divákovi vzbudit emoce a empatie, a získat si tak náklonost ke každému zvířeti, takže se vžíváte do jeho příběhu a fandíte mu. Opět se ukazují záběry vzácného zvířete, tentokrát je to delfín říční. V závěru epizody nám tým vědců ukazuje, jak těžké je tyto plaché a hbité tvory zachytit a kterak se dají v tomto ohledu efektivně využít drony. A také, jaké to je, čelit nástrahám počasí v džungli.

Pouště

Pouště jsou taktéž oblíbeným tématem tohoto dokumentu. Pokrývají významné procento zemského povrchu, hlavně také proto, že se neustále rozšiřují. Jejich šíření kromě lidského farmaření pomáhají také ,,přirozené“ příčiny- sarančata. Dokumentaristům se povedlo zachytit jedno z největších hejn tohoto hmyzu na světě. Epizoda nám nabídla krásné výhledy na tyto zdánlivě opuštěné oblasti nejen za horkých dnů, ale také jejich tichou krásu pod uhrančivou noční oblohou. I v poušti ovšem i přes nehostinné podmínky bují život, takže jsme se mohli seznámit s nelehkým životem pouštních lvů nebo zajímavých ptáků-stepokurů. Trochu jinou poušť nám ukázala Nevada, kde bylo potěšeno mé srdce koňáka, když se na obrazovce objevily záběry posledních divokých mustangů.

Travnaté pláně

Tato epizoda byla pro mě jasným vítězem. Už ze začátku mě rozesmáli ptáci, vozící se na zádech různých zvířat, potěšily mě úžasné záběry lovu lvů a nadchly ukázky skrytého života malých tvorů, jako jsou myšky drobné a mravenci. To nejlepší ovšem přišlo v poslední třetině, kdy jsme zavítali na pláně amerického západu. Představili se nám mohutní  bizoni a jejich řešení obživy v zimním období, pak se na scéně objevila nádherná liška se svým kouzelně vtipným způsobem lovu myší pod sněhem a nakonec jsme se mohli rozplývat nad mláďaty soba karibů. Pak přišel vrchol v podobě krátké ukázky lovu vlka arktického z leteckého pohledu a celá epizoda byla zakončena naprosto neuvěřitelnými, fascinujícími záběry obrovského putujícího stáda karibů, kteří se vydali na svou každoroční pouť. V kombinaci se Zimmerovou hudbou mi tyto obrazy opět vehnaly slzy do očí. V Denících filmaři popisovali těžký souboj s přírodou, když se snažili instalovat kamerové fotopasti ve vysokých travinách v Indii a někdo/něco jim je neustále ničilo. Nakonec zjistili, že se na ničení kamer podílelo více zvířat. Jak zaznělo v Davidově komentáři: ,,Je potěšující vědět, že stále existují místa, kde chtějí mít zvířata svá tajemství"

Města

To nejpřekvapivější na závěr. Málokdo by to řekl, i sám štáb byl překvapen, že jedny z nejvýjimečnějších setkání se zvířaty se dají zažít právě mezi městskými budovami. Tento díl byl zcela odlišný od ostatních a neskutečně emotivní. Zajímavostí byly tlupy langurů, jejichž boje by mimochodem klidně porazily leckterý akční film. Jejich přizpůsobení městu přerostlo do takové míry, že se jim rodí více mláďat, jsou větší a odolnější, kvůli dostatku potravy, kterou jim lidé sami dávají. Překrásné vidět, jak si opice berou jídlo od lidí, kteří jim je nabízejí, bylo to téměř jako přátelství. Otázkou je, kam tohle jednou dospěje. Možná proto zde byl jako kontrast ukázán úděl nebohých mláďat karet, zmatených městským světlem. Tenhle díl nabízel jednu pecku za druhou, od úchvatných tanců letícího hejna špačků, přes levharta natáčeného pomocí infravize až po zvláštní vztah člověka a hyen. A mláďátko mývala jako bonus. V natáčecím deníku mě vcelku rozesmála mandarinka jakožto součást vybavení štábu BBC 😊

Závěr

Úžasné scény, záběry ze všech stran, zpomalené i akční, natáčené ve dne i v noci, ve všech podmínkách. Nádherná hudba a poutavý komentář. Hodnocení na portálu ČSFD 99%. Protože tento seriál nabízí vše. Akci, napětí, zábavu, romantiku, emoce a mnoho témat k zamyšlení. Aby se člověk zamyslel nad světem, nad lidmi, nad sebou samým. Aby každý mohl vidět svět, jež nás obklopuje, takový, jaký je a abychom si uvědomili, jak dokáže být křehký a zranitelný. To, co je na opačném konci světa, se může týkat i nás, protože ač se zdá, že je svět kvůli své rozmanitosti rozdělen do tisíců částí, není to pravda. Jsme jen jedna planeta, náhodná koule ve vesmíru, na které se před miliony let utvořily vhodné podmínky a my tu nyní dostali šanci žít. Vezměme si k srdci Davidův odkaz a uvědomme si, že všechny velké věci začínají u jednotlivců. Chraňme ten náš malý, modrý svět, aby i nadále zůstal Zázračnou planetou.

Zdroje

https://en.wikipedia.org/wiki/Planet_Earth_II

http://www.bbc.co.uk/programmes/p02544td

http://www.channel24.co.za/TV/News/10-mindblowing-facts-about-planet-earth-ii-20170124

http://www.serialzone.cz/serial/zazracna-planeta/

Cestování

Moje mysl je obdařena zvláštním nadáním-mimo jiné dokáže přemýšlet o věcech zcela odlišných od toho, co právě dělám. Je nadmíru jasné, že třeba na nudné přednášce jsou všichni někde mimo svoje těla, a tak ani já se nedokážu soustředit na výklad mohutné přednášející s dlouhými, světlými vlasy, kterými máchá v souladu s pohyby své gestikulace. Můj zrak se rozostřuje a po třech hodinách, co tu sedím, se prohlubuje částečná paralýza mého zadku. Takže logicky moje mysl vybere protipól a začne přemýšlet o pohybu. Bohužel mi to jenom připomene, jak zanedbatelnou část mého života jakýkoliv aktivní pohyb tvoří a jaké to má následky. Kdybych si to snad pořádně neuvědomovala, tyto následky jsou mi jasně ukázány pokaždé při pohledu do zrcadla. Teď to trochu zavání tím, že zde budu řešit svoje špeky a vylévat své srdce v nadmíře sebekritiky a podávat závazná prohlášení o tom, jak začnu v dohledné době cvičit. Ale kdepak. Tento článek bude o cestování, a to všemi možnými prostředky.

Chůze. Z nějakého důvodu můj nejneoblíbenější dopravní prostředek. Příliš namáhavý, řekla bych. Tímto způsobem dopravy jsem cestovala především na základní škole, kdy jsme chodili do školy pěšky téměř celoročně, ukrutné zimy nevyjímaje. Když už byla taková zima, že pára odpadala od pusy v jednolitých kusech ledu, dostala jsem pět korun na autobus, který žel bohu stejně přijel o dost mrazivých minut později. V létě to bylo mnohem lepší, zvláště po dešti, protože není nic lepšího než dojít domů durch od bahna. Pohled mamky-k nezaplacení. Hlavně poté, co už pár dní nepršelo, a vy stejně dojdete jak čuně. Ale pořád lepší než nepřijít vůbec, či o mnoho hodin později. Jako pardon, ale když spolužaččina babička nám pouští super filmy. Anebo když mi chce kamarád ukázat pokojík (hehe). Nebo když si takhle jdu po ledě v potoce a on si jen tak zčistajasna praskne. Úplně sám od sebe. Nevím, co bylo tenkrát horší, jestli ten strach, co mi na to řeknou rodiče nebo ten nepříjemný pocit, když vám vodou nasáklé kamaše zamrzají na nohách. Takže s chůzí mám pár zážitků, ale nemám ji moc v lásce. Samozřejmě mám ráda krátké procházky, ale na delší vzdálenosti volím lepší prostředky.

Kolo. Bývaly časy, kdy jsem dokonce provozovala téměř regulérní sportovní činnost. Cyklistiku. To znamená sport, kdy jezdíte na kole v příslušném oblečení, se správným vybavením a na správně dlouhé trasy. Když to tak shrnu, tak moje výbava zahrnovala jenom dres z Lidlu, takže jsem pořád nebyla správný cyklista, ale pouze ,,kolař.“  Nebála jsem se však ani náročnějších tras a mnohdy trápila své tělo do vysokých kopců, občas na pokraji infarktových stavů. Nezřídka se mi stávaly i veselé příhody, třeba když si frčím z kopce a přesvědčena o svých orientačních schopnostech zabočím na, dle mě, správnou cestu, abych následně zjistila, že mířím ve vysoké rychlosti přímo na dvůr nic netušícím chatařům, k mé hrůze skrz zavřená vrata. Katastrofu jsem se snažila odvrátit prudkým strhnutím řídítek do boku a položit nebohé kolo do blízké trávy. K mojí smůle byla nejbližší tráva tvořena především kopřivami, což ocenily moje nohy v tří-čtvrtečních kalhotách. Za prudkého proudu sprostých slov řinoucích se z mých úst jsem se vyškrábala z pálivého zajetí a jako spráskaný pes znovu vlezla na kolo. Příroda uznala, že dílo bude skvělé dokonat tím, že spustí co největší liják, abych mohla pořádně docenit mou absenci blatníků, doprovázenou výborným pocitem mokra na mých spálených nohách. Je pravda, že po tomto příběhu můj zájem o cyklistiku trochu upadl. Ale na kolo jsem nezanevřela a stalo se mým věrným pomocníkem a také přítelem a podporovatelem, což zní úchylně, ale záhy to vysvětlím. Začala jsem jej totiž používat především na cesty do práce. Moje práce v hospodě se sebou bohužel přináší mnohá úskalí, například velmi nepříjemnou věc-alkohol. Bývaly doby, kdy jsem neodmítla ani jeden jediný panák a moje smysly tak na sklonku dne začínaly silně zaostávat. A tady přicházelo na řadu moje kolo, které i přes špatnou koordinaci mých končetin dokázalo mou maličkost dopravit domů. Jednou jsme si poseděli po práci u flašky slivovice, která až moc nápadně často končila své kolečko u mě, následkem čehož jsem skončila v takovém stavu, že jsem nebyla schopná ani chodit. Moje ruce i nohy visely z mého těla jako z hadrové panenky, a svět před očima se mi rozlil asi do deseti nesourodých obrazců. Přes to všechno jsem dojela domů na kole, na což jsem po letech docela hrdá. I když možná má moje kolo nějaký skrytý druh umělé inteligence a dovezlo mě úplně samo. Proto na něj nedám nikdy dopustit.

Kůň. Nejlepší způsob dopravy. V dnešní době trochu zastaralý a pro praktický život málo využitelný, ale na relaxaci vynikající. Dokonce rychlejší jak kolo. Teda za předpokladu, že rychlost je vyvinuta směrem do předu a ne směrem na zem. To je nejenže bolestivé, ale i krajně nepraktické. Bohužel na koni se dá přepravovat pouze rekreačně, tedy alespoň jsem ještě nezkoušela jet na koni třeba do školy nebo do práce. Uvidím, až budu mít svého, zkusím to.

Motorka. Nemám zkušenost.

Auto. Můj oblíbený dopravní prostředek. Nejrychlejší a nejpraktičtější, i když ne úplně nejlevější. Je pravda, že auto dnes koupíte za pár kaček, ale ta údržba. Když jsem kdysi dávno měla ještě Favorita, kupovala jsem součástky v jednom skladu. Většinou jsem tam došla se stovkou, nakoupila deset věcí, a ještě mi zbylo na zmrzlinu. S Fordem to bylo o dost těžší a dražší, já musela mít samozřejmě smůlu na nějaký speciální typ, na který se součástky sháněly dost špatně. Teď mi v garáži (hehe) stojí Felicie a k mému překvapení je to horší auto než Favorit. <vsuvka-všechny moje auta začínají na f -konec vsuvky>.  Různé problémky a bolístky Felicie poznávám spíše za chodu. Například si takhle jedu, zařadím a upadne mi řadící páka.  Jako ne úplně, ale takový ten obal, ze kterého trčí. Takže technicky žádná hrůza, ale v tom okamžiku vás to dost vyleká. Průběžně přichází další věci, třeba když vám při cestě do Brna začne unikat brzdová kapalina, taky nejste dvakrát nadšení, když musíte dvakrát za cestu zastavovat a dolívat to. I když si nemyslím, že bych byla nějak špatný řidič, stane se, že mi občas auto chcípne. Bohužel si tohle auto pro mě v této situaci připravilo další nepříjemné překvapení- nechtělo znovu nastartovat. Taťkova rada, která zněla: ,,Musíš pár minut počkat,“ mi byla k ničemu v okamžiku, kdy se mi to stalo v Brně na křižovatce. Děkuji všemohoucímu Bohu, že to bylo brzo ráno na docela málo rušné ulici, takže nikdo zrovna nejel, ale vzhledem k tomu, že se auto rozhodlo tentokrát s nastartováním opravdu otálet, začala jsem se dostávat na pokraj svých psychických sil. Nakonec pomohlo naštvané zařazení a šlápnutí na plyn, s myšlenkou, že se buď rozjede nebo vybouchne, ale prostě vykoná pohyb. Jindy se mi podaří zázrakem rozjet třeba na druhou rychlost, což umí asi jen traktory a moje auto. Nebo onehdá jsem zase jela v dešti od koní po trase, kde je prudká zatáčka vlevo. Při zahnutí se náhle a záhadně skrze dveře ze střechy dostal malý proud vody, který cákl přímo na můj nic netušící obličej. I přes to, že jsem byla dost překvapena vodou v očích, jsem zachovala chladnou hlavu a nadávky na těsnění dveří jsem začala chrlit až po úspěšném projetí zatáčky.

Někdy ovšem moje auto za nic nemůže, nýbrž se pouze sejdou špatné okolnosti či podmínky prostředí. Třeba mlha. Ta mě několikrát překvapila při cestě do/z Brna a já začínám mít pocit, že ta cesta je zakletá. Má první velká mlha od Brna mi přinesla téměř trauma. Já jsem zvyklá na ledacos, ale abych neviděla ani půl metru před auto a netušila, jestli jsou kolem cesty stromy, to už bylo i na mě moc. Chvílemi jsem regulérně uvažovala o tom, že prostě zastavím a počkám tam klidně tři dny, než ta mlha přejde. Celou cestu jsem jela vcelku pomalu, ale pořád dost rychle, abych se taky dostala domů. V jednu chvíli jsem zažila dokonce něco jako fatu morganu, kdy jsem viděla v dálce světla auta a v následujícím okamžiku se objevila přímo vedle mě, z čehož jsem usoudila, že mé smysly už mají dost, když ani nerozeznám vzdálenosti. Nejhorší okamžik přišel, když mě auto, co jelo za mnou, předjelo a já viděla, jak jeho světla mizí v dálce. A nic. Absolutní tma a bílo. Jen já, auto a prázdnota. To na vás skoro padá deprese a bylo mi vážně smutno. I tohle se dá zažít na cestách. Další kapitolou je sníh, kdy každý známe úskalí ometání auta. Jednou se mi zadařilo poněkud zaspat do práce a já neměla na ometání auta čas. Tak jsem si na Favoritu vyškrabala jen malé kolečko u řidiče a takhle jela, nutno podotknout, že hodně rychle, do práce. Přežila jsem a došla jen o minutu pozdě. Je toho mnohem a mnohem více, zážitků je spousta, ale musím si nechat prostor i na ostatní.

Autobus. Vlastně mám autobusy docela ráda. Tedy, za určitých podmínek. Musím sedět u okna, v zadní části a většinou nemám ráda, když si za mnou sedne někdo známý a já nemůžu poslouchat hudbu. Nemám ráda dlouhé čekání a babky, co přijdou pozdě a pak předbíhají. Nemám ráda, když je v autobuse moc horko anebo zima. A už vůbec ne topení, co mi opéká lýtko. Nesnáším nepříjemné řidiče, poslední dobou jich naštěstí nepotkávám mnoho. Ale jinak mám autobusy fakt ráda. Zážitků mám taky spousta, třeba moje klasické spaní a intuice na probuzení na správné zastávce. To je podle mého názoru téměř superschopnost. Poslední dobou jezdím výhradně Regio Jetem, ale bývaly doby, kdy jsem volila vozidla ČSAD. Tak se jednou stalo, že jsem zažila bouračku. Tedy spíše…jak to nazvat? Prostě stojíme na semaforu v Brně, když tu zrazu do nás nacouvá vedlejší autobus. Jen tak, nacouvá, a i přes to, že nám tříští okno svým zadkem, tak v klídku couvá dál. Náš řidič je naštván a oznamuje, že čeká na policii. Tak jdu přes půl Brna pěšky. Díky ČSAD, dodnes čekám na vrácení peněz za poslední úsek cesty a psychickou újmu. Ne z nehody, ale z té chůze. Regio Jet je tedy pro mě nejlepší volbou. Nejpohodlnější (díky za spoustu nových filmů), nerychlejší (pokud není na dálnici zácpa) a nejlevnější (víte, že mají slevu i pro mládežníky? Máte pravdu, taky netuším, kdo to je). Jedna věc mi však trochu vadí. Málo místa. Já jsem totiž člověk, který prostě není schopen ovládat své končetiny úsporným způsobem, a tak moje svlékání a oblékání bundy zahrnuje máchání rukama všemi směry, přičemž je dost nepříjemné, když jim v cestě stojí různé překážky, jako sedačka, okno, člověk atd. Ale to je jen detail. A pokud vám můžu poradit, nikdy nechoďte v autobuse na záchod. Nikdy!!

Vlak. Můj oblíbený prostředek, ale ne moc využitelný, vzhledem k milionu (+/- tisíc) přestupů. A taky, já nevím jak vy, ale já vždycky narazila na ten nejhnusnější vagón. Na druhou stranu, snad nikdy jsem nezažila nijak velké zpoždění, což považuju skoro za čest. Bohužel nutno podotknout, že vlaková nádraží pro mě mají titul Nejhnusnější budovy. I když, to brněnské opravují. Už zhruba deset let. Co se týče zážitků, moc jich nemám. Jednou jsem si špatně koupila lístek, za méně peněz. Tak jsem si nakráčela na informace, kde jsem si lístek doplatila. Dostala jsem druhý lístek s doplatkem, který jsem měla předložit s tím původním. Jelikož jsem však mentál, na lístek jsem se nepodívala a s vědomím, že je na něm plná cena, jsem ten starý vyhodila. Nevím, kdo se ve vlaku divil víc, jestli já nebo průvodčí, když jsem mu spokojeně podala pouze doplatek za 15 kč. Nakonec jsme to spolu nějak ukecali a já nic nedoplácela, ale spolucestující se museli pobavit. Druhý zážitek není úplně z vlaku, ale týká se jich to. Kdysi dávno, ve zvláštních dobách, jsem měla dokonce krátce přítele. Ano, divné, já vím. A tenhle přítel shodou okolností bydlel přímo u otrokovického nádraží. Jakážto výhoda, říkala jsem si. Stačí ráno vlítnout na vlak prakticky přes cestu, takže si můžu v klidu přispat. Jó přispat, jak hluboce jsem se mýlila. Ony totiž vlaky jezdí nečekaně i v noci, především ty nákladní. Takže ta situace probíhá asi tak, že v klidu dřímáte, když tu najednou se začnou zdáli ozývat příšerné zvuky, které sílí, až téměř dosahují hluku hodného přistávajícího letadla. Před nádražím začne vlak zastavovat, což hlasitě dávají najevo jeho hvízdající a kvílející brzdy, jejichž zvuk musí být slyšitelný minimálně až na Slovensku. Vlak brzdí tak půlhodiny, nebo aspoň vám to tak připadá a kdybyste ho náááhodou neslyšeli, že laskavě přijel, tak si ještě vítězoslavně zatroubí. Takže nic není taková pohádka, jak by se zdálo.

Šalina. Tohle je zvláštní dopravní prostředek. Vinou kvalitních brněnských kolejí je cesta poněkud houpající a trhaná, takže často dochází k nedobrovolnému tisknutí se na nejbližší cestující nebo na pokusy udržet rovnováhu pomocí kreací hodných Michaela Jacksona.  Pořádně doceníte šaliny hlavně v létě, kdy jste vcucnuti mezi dav zpocených lidí, a skrze ně se snažíte protáhnout kus své ruky, abyste si narazili lístek. Já mám bohužel ještě problém se svou výškou, takže dosahuju většině lidí cca do podpaží a když se chci něčeho chytit, musím se protlačit k nějaké svislé tyči, jelikož horizontální tyče na držení jsou tak vysoko, že se jich nedržím, nýbrž na nich regulérně visím. Věčné hádky o sedadla mezi důchodci a jinými individui nejsou kupodivu tak časté, což mi dává naději, že současná společnost na tom není ještě tak špatně. Jakožto spousta lidí, ani já nemám problém pustit nejen starého, ale jakéhokoli člověka sednout. Co ale fakt nesnáším, jsou děti. Nemám je moc v lásce ani tak, natož křičící přes celou tramvaj. Podobně je to i s trolejbusy. Nejraději mám noční rozjezdy, kdy jsou vozy buď prázdné nebo je tam jen pár podnapilých lidí, hledících si svého a vy si můžete sednout kam chcete a ve tři ráno je taktéž výskyt dětí nulový. Jen nesmíte narazit na nějakou nepříjemnou skupinku opilých výtržníků. Ale celkově, když nad tím tak přemýšlím, možná mi časem budou tyto dopravní prostředky i chybět.

Metro. Mám velmi málo zkušeností, jen musím vyzdvihnout pražské metro a jeho kupodivu dobrý a přehledný systém. Mám jen jednu otázku k pražským stanicím metra. Víte někdo, na kterou stranu jsou vypouklé ty polokoule na stěnách?

Letadlo. I kdybych měla jet na druhou stranu světa na kole, do letadla mě nikdy nedostanete.

Takže vidíte, jaká může být s každodenní rutinou sranda. Protože každý den, byť obyčejný, nám přináší zážitky, na které můžete vzpomínat, i když nejsou kdovíjak světoborné. Když si člověk užívá každou maličkost kolem sebe, najednou zjistí, že svět je vlastně docela fajn. Hlavní je, se z toho nezbláznit :)