Recenze: Batman v režii Christophera Nolana

POZOR! Článek může obsahovat spoilery!

Batman začíná

2005, režie Christopher Nolan, scénář Christopher Nolan, David S. Goyer

Kde začít. Moji první zkušenost s DC prostřednictvím tohoto filmu jsem zažila až dvanáct let po jeho vydání a mezitím jsem byla silně ovlivněna Marvelem. Batman mi nikdy nepřišel nijak zajímavý a atraktivní superhrdina, možná proto mě filmy s ním tak dlouho nechávaly chladnou. Tedy nutno zhodnotit na začátku to, že jsem, co se týče tohoto snímku, neměla absolutně žádná očekávání. A taky jsem byla ze začátku dost zklamaná. Film mě dost dlouho nemohl dostat do děje, příliš jsem nedokázala udržet pozornost, a tím pádem jsem se na něj dívala asi na třikrát, což by se asi dít nemělo. Tudíž to dost poukazuje na to, jak nudný mi film zprvu připadal. S postavou Bruce jsem se na začátku moc nesžila, nevím, jestli je to jen scénářem nebo i Christianem Balem (který mi přišel takový ,,neslaný, nemastný“), každopádně jsem si dost dlouho hledala k jeho postavě cestu. I když se to časem zlepšilo, pořád mi chyběl určitý náboj nebo projev charakteru (neumím to úplně vyjádřit, čeština má pro mě nedostatek slov), takové to ,,ono“, díky kterému bych Batmanovi opravdu věřila nebo mu fandila.  Snad se to mezi mnou a Brucem vylepší v dalších dílech. První dvě třetiny mi připadaly spíše jako preskripce celkového děje (myslím všech tří filmů), uvedení batmanovského světa jako takového, představení Gothamu a osobnosti hrdiny, jakože ,,o čem ten Batman vlastně je“, což není kritika, právě naopak, to do filmů patří, jen si myslím, že by některé věci šly i trošku zkrátit nebo napsat možná dynamičtěji.  Hlavní záporák mi zde od začátku nebyl jasný (= jelikož jich bylo tak nějak více, avšak jak vyšlo v závěru, byli propojeni) a děj zdánlivě nikam nesměřoval. Proto bych chtěla vyzdvihnout poslední třetinu, kdy mi tvůrci připravili skutečné překvapení. Tempo filmu nabralo na obrátkách, jako bych náhle dostala facku. Vše se najednou vysvětlilo a vygradovalo, nastal zvrat, co se týče odhalení hlavního padoucha a najednou celý předchozí děj začal mnohem více zapadat a celková linka příběhu vyznívat logičtěji, především se projevila návaznost na scény a postavy, které jsme viděli na začátku. Zjistila jsem, že to bude asi další z filmů, které si opravdu užiju až po druhém shlédnutí, kdy mi bude celý děj dávat větší logiku. V posledních dvaceti minutách jsem seděla jako přikovaná a náhlou akci sledovala s otevřenou pusou a zatajeným dechem si užívala pohled na strhující akční scény, vynikající záběry s Batmobilem, gradování zápletky s padouchem a na Gotham zahalený do děsivé mlhy, to vše s výkřiky vyděšených lidí v pozadí, které tomu dodávaly neskutečnou, apokalyptickou atmosféru. Na závěr příběhu jsem ocenila nástin zápletky dalšího dílu (karta s Jokerem). Další zajímavé poznatky vypisuji do +/-.

Plus

-celková temnost děje a tajemná atmosféra, kupodivu příjemná změna od barviček Marvelu

-závěr-hlavně scéna s vlakem, Batmanovy lety a další body vypsané výše

-Tumbler aneb ,,Nemáte ho v černé?“

-Garry Oldman byl prostě vynikající, Morgan Freeman taky potěšil, Cillian Murphy výtečný

-Chrisovo tělo, tím si trochu šplhnul, zbytek si u mě musí ještě vylepšit

-zajímavé záběry na bojujícího Batmana, které byla sestříhané tak, že byly vidět třeba jen záblesky jeho těla, což tomu dodávalo určitou děsivost/tajemnost

-jako Marveláka mě rozesmála ,,Wayne tower“. Skoro jsem čekala, že jí během boje upadne ,,ayne“ a z ,,w“ se stane krásný netopýr

-pro mě nečekaná a vtipná podstata symbolu Batmana-že se vlastně netopýrů bojí, a proto si je zvolil za svůj znak

-lajk za postavu parádního, ochotného, příjemného sluhy Alfreda. Takového taky chci.

Mínus

-Gotham je pěkně hnusné město. Sice to má asi doplňovat atmosféru, ale prostě…fujky.

-jak jsem psala, Bale mě musí ještě přesvědčit

-pomalý rozjezd a hrozně táhlé tempo, chvílemi jsem se opravdu nudila

-maska Batmana je skoro stejně tak divná, jako Kapitána Ameriky. Asi to chce zvyk.

-vím, že tvůrci za to nemohou, ale český dabing je nechutný. Myslím hlavně ten Batmanův ,,jakože děsivý“, přiškrceně-šeptavý hlas. Pokaždé, když jej slyším, dostávám tik do levého oka. Příští díl musím najít s titulky a doufat, že něco podobného není i v originále.

-Katie Holmes je odporná. Jasně, já mám nejmíň co říkat, ale ona je prostě divná. Nechápu její obsazení do tohohle filmu. Nechápu její obsazení do jakéhokoliv filmu. Dejte jí někdo pětikorunu, napište pro ni Padesát odstínů něčeho a dejte jí zákaz přibližování se ke komiksovým filmům aspoň na deset kilometrů. Tím pádem je pro mě pár Bruce-Rachel asi nejhorším párem v komiksárnách. Škoda.

Celkové hodnocení: 65% v dobré náladě

Temný rytíř

2008, režie Christopher Nolan, scénář Christopher Nolan, Johnatan Nolan

Druhý díl jsem viděla chvíli po tom prvním a musím přiznat, že jsem byla velmi překvapena nenadálou změnou. Především v tempu, akci a mnohonásobně zajímavějším ději. Už od začátku příběh velmi zaujal a ihned nastínil další pokračování děje, především v představení hlavního záporáka hned v úvodní, vynikající scéně z banky. Netrpělivě jsem očekávala onoho velmi vychvalovaného Jokera, o to víc mě potěšila jeho přítomnost hned v úvodu, a navíc jsem měla ihned možnost poznat, o jaký typ charakteru se vlastně jedná. I když mi není zrovna blízký styl záporné postavy, jejíž pohnutky jsou postavené na šílenství, bez zjevných důvodů ke svému chování (,,Vypadám snad jako někdo, kdo má plán?“) zde to bylo ztvárněno více než bravurně, Joker je pro mě možná ještě lépe napsaná postava bláznivého vraha než Moffatovský Moriarty. O ztvárnění ani nemluvě. Bruce jako by se probral a měl ve všem trochu víc jasno, i když se tam opět, jako v prvním díle, objevily scénky, které mi dělaly v postavě Bruce zmatek. Například jeho náhodné ženy, nepřišel mi zrovna jako playboy, který by něco takového vyhledával, možná tak na truc Rachel, což by bylo vzhledem k jeho povaze ještě divnější.  Nutno podotknout ovšem, že mi přece jen po tolika minutách strávených s Batmanem začal Chris Bale připadat přeci jen o dost víc sympatičtější a taky tak nějak víc ,,svěžejší“ ve své roli. Samostatnou kapitolou jsou Jokerovy hry, výborné, napínavé scény, především v tom, jak může působit davová panika a čeho jsou i hodní lidé schopni, když se jim dá správný impuls. Na druhou stranu mě celkem potěšilo vyvrcholení hry s trajekty, kdy skutečnost, že lidé nebyli schopni se navzájem odpálit, v divákovi tak trochu pomohla obnovit víru v lidstvo (alespoň to filmové). A také vynikající a strhující akční záběry, například převoz Harveyho Denta a následná honička. Když sedíte se zatajeným dechem a po skončení scénky si vybranou pasáž musíte pustit ještě jednou, víte, že se prostě díváte na sakra dobrý film. Navíc měl celý snímek opět příjemně temnou atmosféru, ještě doplněnou zraněním a smrtí dvou důležitých postav. Musím říct, že hodnocení skutečně nelhala a tentokráte mi Nolan představil film, na který se určitě ještě ráda podívám znovu.

Plus

-Heath Ledger. Já vím, že pro něj mám slabost, ale určitě v tomto případě nejsem neobjektivní.

-Batpad je možná ještě lepší než Tumbler.

-výborná děsivá atmosféra celého filmu, super akční scény (převrácený náklaďák, honičky)

-Joker. Skvěle napsaná, a ještě lépe zahraná postava.

-Gary Oldman opět výborný, Freeman pořád stejný frajer, Eckarta jsem doposud neznala, ale nebyl špatný. A z herců byl ještě fajn Heath Ledger, jestli jsem to ještě nezmínila.

-vtipné hlášky. Vážně, nečekala jsem, že se i zasměju, beru to jako velké pozitivum.

-sluha Alfred stejně suprový jako v prvním díle. ,,Pane, už aby vám dostavili vaše sídlo, aby jste mohl vyměnit nespaní v apartmánu za nespaní v sídle.“

-maska je sice pořád divná, ale jinak celkově Batmanův oblek mnohem lepší

Mínus

-hurá, vyměnili herečku Rachel, Katie Holmes zmizela. Škoda, že Maggie Gyllenhaal byla skoro stejně nesympatická držka. (Kupodivu, na rozdíl od jejího bratra, hehe).

-jelikož jsem mentál, nepoučila jsem se a film shlédla opět v češtině. Batmanův šeptavý hlas nejenže posílil tik v mém levém oku, občas jej spustil i pravém a jednou se mi o něm i zdálo. Brr.

-hele mínusů bylo nějak málo, tak sem dám jeden bod navíc jen tak.

Celkové hodnocení: 88%

Temný rytíř povstal

2012, režie Christopher Nolan, scénář Christopher Nolan, Johnatan Nolan

,,Zde jsem poznal, že opravdové zoufalství žádá naději“. Ano, pan Bane, záporák v podání vynikajícího Toma Hardyho, má naprostou pravdu. Osobně nemám ráda, když mi někdo nějaký film vychvaluje až do nebes, a nakonec je z toho bezduchá ptákovina. Ale jak jsem zjistila díky třetímu dílu této série, ještě horší je, když film není zas tak dobře hodnocen (minimálně ne tak dobře jako druhý díl) a vy na něj pak koukáte celou dobu s otevřenou pusou a kousáním nehtů, a na konci si rvete vlasy, protože tohle jste prostě nečekali. Třetí díl opravdu překonal všechno, co jsem celkově čekala od DC a vážně chci doufat, že by se tohoto standartu mohli držet i v ostatních filmech. Ač budu asi jedna z mála, musím tento kousek ohodnotit nejlépe ze všech tří dílů, protože tomuto filmu není téměř co vytknout. První půlka měla příjemně svižné tempo, nové postavy byly mnohem lépe představeny a uvedeny do děje. V polovině nastal očekávaný zvrat, podpořený ,,odstraněním“ Batmana a nástup vlády záporné postavy. Chvílemi jsem měla až pocit, že tohle prostě ani dobře dopadnout nemůže, nebo bude vyvrcholení až příliš přehnané a nepřirozeně heroické. Což sice trošku bylo, ale skvěle napínavým a nervy-drásajícím způsobem. Dokonce se zde vyskytla i nepříliš častá situace, kdy kladný hrdina dostane pořádnou nakládačku a chvíli to s ním vypadá i na konečnou. Hodně jsem ocenila i to, že dostávaly poměrně velký prostor vedlejší postavy, především John Blake a Gordon, kdy bylo hezké vidět, jak si dokáží poradit s nepřítelem i bez přítomnosti Batmana. Celý film se navíc obešel bez nucených vtípků, jejichž absence nikterak nevadila, vzhledem k jeho, řekněme lokálně apokalyptickému, vyznění. Nutno ještě poznamenat, že postava Bruce Waynea mi zde přišla nejsympatičtější ze všech dílů, konečně jsem měla pocit, že mu trochu rozumím a fandila mu ještě více než ve dvojce. Možná mě film tak dostal i tím, jak moc scén zde nějakým způsobem útočilo na dojmy diváka skrze city, jako třeba vylezení Bruce z jámy, propojené se vzpomínkami z dětství, rozloučení s Alfredem, ohnivý znak Batmana na budově jako symbol jeho návratu nebo moment, kdy se Gordon dozvěděl, kdo se skrývá pod maskou a hlavně způsob, jakým mu to Bruce podal. Já si na emoce moc nepotrpím, ale musím sama sobě přiznat, že tohle mě dostalo. A závěr mi připravil opravdový šok, a dokonce ukápla i upřímná slza.

Plus

-jak jsem vypsala výše, výborné scény, když byl Bruce vězněn a jeho následný útěk

-hezká návaznost na první díl

-epická pěstní bitka muž-proti-muži mezi policisty a Baneovými stoupenci na Wall Streat

-Baneův hlas, ten jen tak z hlavy nedostanu

-s Anne Hathaway mám potíž. Ze začátku u mě vyvolala převracení očí, ale časem to bylo lepší a lepší. Tak dejme tomu.

-herecké výkony-Oldman pořád stejný, Freeman byl trošku v pozadí. Nesmírně mě překvapil a nadchnul Joseph Gordon-Levitt. A opět velmi příjemné zasazení démonického Cilliana Murpyho.

-nové lítací vozítko The bat mě moc nezaujalo, ale na Batpad nemám slov, tentokráte s ním předváděli opravdu excelentní kousky

-počasí. V Marvelu se téměř vše odehrává v krásných, slunečných dnech. Tady měli nejen déšť, ale dokonce sníh. Sice jenom někde (,,hlavně potřebujeme zamrzlou řeku“), ale i tak zajímavá změna.

Mínus

-dílo dokonáno, Batmanův příšerný šeptavý hlas mi navždy způsobil nervovou poruchu projevující se tikem v oku kdykoliv začne někdo šeptat

-záporák se jmenoval Bane, což je výslovností podobné příjmení Wayne, takže jsem chvilkama nepostřehla, o kom je řeč, a to je dost srandovní vzhledem k opačnosti obou postav.

-ty jo, fakt mě nic nenapadá, to je až s podivem. Já se těšila, jak ty filmy totálně setřu, a nakonec nemám čím.

Celkové hodnocení: 90%

Fun with superheroes

Prostě takové to, když nemáte po večerech co dělat, tak píšete recenzi na filmy, které jsou milion let staré a vy jste je viděli stokrát. Jako jo, mohla bych se třeba preventivně učit nebo si dělat výpisky do školy, učit se anglicky, zachraňovat děti, cvičit kosatky nebo dělat cokoliv nějak důležitého, ale ne. Já prostě musím napsat retardovaný článek o Avengerech. A ještě s myšlenkou, že to snad někoho zajímá. Protože se občas nudím a neumím nakládat efektivně se svým časem, protože ráda píšu recenze, ale nerada je píšu nudně, a protože na filmy od Marvelu jsem ještě žádnou pořádnou recenzi nenapsala, vymyslela jsem v zákoutí své pochroumané mysli nápad na článeček o jednotlivých Avengerech, který bych mohla napsat spíše jako hodnocení života a charakteristických znaků dané postavy. Říkala jsem si, jestli to půjde, ale vzhledem k tomu, že jsem právě napsala nesmyslné souvětí na čtyři řádky, tak snad ano. I když jsem v první větě této sračky použila slovo ,,recenze“, bylo to asi jen na vyvolání planého dojmu, že to snad bude relevantní článek plný mých inteligentních myšlenek a připomínek, a ne jen bezduchá blbost. Pokud jste něco takového čekali, tak smůla, tento článek bude spíš o různých vtipných postřezích (postřehách?, postřehoch? Whaat??) z filmů ze světa Marvel cinematic universe (aneb multiverzálního mrdníku, jak by napsal verbal, jeden z uživatelů portálu čsfd).

Protože se jmény je sranda

Abych článek co nejvíc natáhla a vypadalo to, že je dlouhý a důležitý, budu používat miliardu nadpisů a enterů na správných místech. A vkládat sem bezúčelné věty, jako třeba tu předtím. A tu následně též a tuhle taky. Jako první bych si ráda vzala na paškál* jména a názvy jednotlivých marvelovských suprhírous, protože prostě jo, hrdina se nemůže jmenovat tak, jak se jmenuje, ale musí mít dementní přezdívku, většinou podle svých schopností. Třeba Tony Stark má železný oblek, tak je Iron man, Peter Parker je pavúk, tak je Spider-man, Scott Lang je Ferda Marvenec, takže je Ant-man a kouzelník, doktor Stephen Strange, je Dr.Strange. Vidíte tu logiku, ne? Ještě větší logičnost mají jména postav konkurenční společnosti DC, kdy například Bruce Wayne má prachy a strach z netopýrů, tak je Bat-man a Clark Kent je mimozemšťan, proto je Superman. Tyto přezdívky mají hrdinové hlavně proto, aby nikdo nevěděl, kdo jsou, přičemž stejně všichni čekáme jen na to, až se odhalí svým přátelům/lásce. I když je fakt, že třeba konkrétně partička Evenžrů si na tajnůstky nepotrpí (,,Ano, jsem Iron-man!!!“). Teda, doufám, že vám nevadí, že si počešťuju některé názvy, má to být jakože vtipné či co, každopádně jsem vcelku ráda, že čeští geniální překladatelé a dabéři nepřekládají všechno. Pak bychom taky mohli mít od společnosti ZÁZRAK skupinku Mstitelů (nebo Pomstitelů??), které povolal Š.T.Í.T. Naštěstí, někteří Mstitelé mají kromě Železného muže, Černé vdovy a Jestřábího oka, nepřeložitelná jména, jako Thor či Hulk. Na Kapitána Ameriku už jsme si nějak zvykli, stejně tak na jeho lásku Zimního vojáka, a určitě bychom měli rádi i počeštěné jeho další přátele-Sokola, Mravenčího muže a Černého pantera. Nesmíme zapomenout na Iron-manovy kamarády Válečnou mašinu, Pavoučího muže a Vidění (neboli Vižna.) Ještě se k nim určitě přidá časem Dr.Divný a Ant-manova buchta Vosa. Vlastně když to tak čtu, asi začnu bojovat za doslovné překlady, protože to vůbec nezní debilně. I postavy od DC mají vcelku libozvučná jména, například Netopýří muž, Supermuž, Zázračná žena, Záblesk, Zelený Šíp, Zelený Lampa či Vodní muž. Není to nádhera?

Kapitán Amerika-milostný život stoletého muže

Začneme se Stevem, ne snad proto, že bych pro něj měla slabost nebo co, spíše proto, že je s ním sranda. Kdysi byl jen nedomrlým klučinou, který se i přes svou chatrnou konstituci a zjevně nedostatečné zdraví toužil stát vojákem a nasazovat život pro americký lid, který život nějakého jednotlivého vojáka absolutně nezajímá. Steve ale zřejmě žil v idealistických představách o hrdinství a cti, takže zatímco u nás kluci dokázali nemožné, aby nemuseli jít na vojnu, on se bezhlavě vrhal do pokusů o zmaření svého života. A pak přišel jeden německý doktor, který ho píchnul a udělal z něj hroudu svalů. V tomto článečku bych chtěla především vyvrátit mylný předpoklad toho, že Kapitán Amerika je sexuálně orientován na muže, což jsem si trošku pohnojila v předchozí větě. Ale náhodou, v průběhu všech tří jeho filmů vystřídal více žen než ostatní, přesněji řečeno 4 (slovy: čtyři) ženy. Jakože jo, pokaždé to byly jenom pusy. I když co my víme. A nebyly to ledajaké ženy a ledajaké pusy. První byla samotná královna Margery, která je trošku známá svou promiskuitou (tři manželé a všichni po smrti) a taky, že to byla ona, kdo se na něj vrhnul. Nedivím se, taky bych se vrhla. Pak to byla Peggy, která byla sice hnusná, ale aspoň to myslela upřímně. Bohužel, Steve to jednou zabořil letadlem do moře, což sice přežil, ale probudil se za 70 let, kdy z Peggy toho už moc nezbylo. Kapitán se dále o ženy nezajímal, i když mu Nataša neustále nějaké dohazovala, a nakonec po něm sama vyjela. Sice v rámci utajení, ale ať nekecá, určitě to chtěla schválně. A poslední byla Sharon, příbuzná Peggy, která se nebála Steva políbit před jeho kamarády, kteří seděli vmáčknuti do Brouka a velmi se tím bavili. Takže vidíte, Kápo určitě není gay a na svůj věk docela válí. Já mu v tom fandím. A klidně budu pátá.

Iron-man-všechno může být oblek

Nemůže být pochyb o tom, že Tony je nejoblíbenější postavou světa Marvelu, i když se v Občanské válce snažil nakopat prdel Kapitánovi. Ovšem, co je na něm opravdu fascinující je to, že podle mě už nemůže fungovat jako normální člověk, jelikož všechny věci v jeho okolí, jsou vlastně skrytý železný oblek. Není to kufřík-je to oblek, není to zeď-je to oblek, není to vrtulník-je to oblek a nejsou to hodinky-je to obleková ruka. Upřímně, dost bych se bála jít k němu na záchod. Možná by nám o tom mohla povyprávět jeho přítelkyně Paprika Pottsová, protože jakožto ženu, prahnoucí po informacích o muži, kterého ztvárnil RDj., mě vážně zajímá, v čem všem si ještě může Tony dopomáhat oblekem. Přeci jen, už je trochu starší že? Ach bože, proč vždycky začnu tak hezky a skončím u nějaké prasárny.

Vision-metabolismus syntetického těla

Když tenhle tvor poprvé vyletěl ze své regenerační rakve, málem mi vypadly oči z důlků, jestli je jeho syntetické tělo uděláno hezky podle detailu. Myslím třeba prsty na nohou a tak. Přemýšlet nad jeho anatomií a fyziologií jsem nemohla přestat ani poté, co v CW řekl něco v tom smyslu, že nikdy nic nejedl. Jasně, jeho energie nevzniká aerobní fosforylací v mitochondriích, ale v šutru, co má na čele, což mě přivádí k otázce, co je vlastně uvnitř jeho těla. Říkal, že má amygdalu, takže mozek bude asi dost podobný, tudíž hlava by mohla být docela přirozená, ale zbytek? Je to jen kompaktní hmota a když jej rozřežu, bude vypadat jako to prasátko z Rrrr!, akorát v modro-červené? Nad dalšími orgány ani nemá cenu přemýšlet, předpokládám, že jeho tělesné potřeby stejně fungují jinak, jelikož zjevně nemá hormonální systém, který by je ovládal. A taky nepotřebuje cévní systém, takže injektovat mu třeba testosteron by taky nemělo žádný efekt. I když, Wanda vypadala, že by s tím leccos zmohla.

Nataša a Wanda-život mezi egoisty

Míra mého feminismu není naštěstí větší než hodnota mého libida, takže jsem schopná vystát to, že se v Marvelovkách nevyskytuje příliš mnoho superhrdinek a dávají přednost namakaným chlapům. Obecně se v komiksech vyskytují dva typy žen. Sexy superhrdinky s dostatkem latexu na těle, které většinou všem chlapům vytřou zrak a potom přítelkyně superhrdinů, které jsou úplně levé a trapné a často se kvůli nim něco posere. Tento typ žen se většinou muži snaží chránit i za cenu nasazení svého života či zničení superschopností, kdežto na superhrdinky se kašle, takže to nemají zrovna snadné. Ale snaží se. O tom, jak Nataša balila Steva už jsem psala. Dříve to vypadalo, že by se mohla dát dohromady s Clintem, ale ten už zasel jinde, takže to taky nevyšlo. Tony a Thor jsou zadaní, takže jí zbyl Hulk, kterého vcelku zvládala, dokud se na to nevysral on. Vidíte, jak to mají ženy těžké? A já jí to tak přeju. A Wanda to zkusila na muže z umělé hmoty, když není nic jiného. Vlastně z toho všeho čiší spíše zoufalství a bezúspěšná, marná snaha získání lásky. Takže už to chápu. Jsem vlastně superhrdinka.

Hawkeye-jeho celý vlastní odstavec

Chudák Clint Burton je přehlížený a odsuzovaný Avenger, který prý k Avengerům ani nemá patřit, jelikož nemá žádnou pořádnou superschopnost. Jako nevím, ale já třeba neumím střílet z luku za sebe, do boku nebo po slepu a pokaždé se trefit. A není lepší si své místo na slunci vybojovat, než dostat pichanec s nějakým sérem nebo mít prachy na oblek? Vím, že tvůrci potřebovali někoho, kdo bude méně důležitý, aby ho mohl ovládat Loki nebo doktorka Helen Cho na něm ukazovat, že umí tvořit umělou tkáň. Ale já mu fandím, a proto jsem se rozhodla jeho velkolepé úspěchy prezentovat v celém, a nejdelším odstavci. Třeba v prvních Avengerech to byl on, kdo střelil Lokiho vybuchujícím šípem (vidíte, má vybuchující šípy, co máte vy, hm?), což mělo za následek Lokiho efektivní vlet oknem do Stark Tower, která šla čirou náhodou kolem, aby s ním mohl následně Hulk vymést podlahu. Díky Clintovi!! A ve druhém díle dokonce poskytl Mstitelům přístřeší, i za cenu nebezpečí pro svou roztomilou rodinku. Jasně, byl to on, kvůli komu zařval Pietro, ale to jsou detaily. Kapitán jasně řekl: ,,Pokud umřete, rozchoďte to!“ Clint nemůže za to, že někdo neposlouchá rozkazy. A taky po Pietrovi pojmenoval svého syna, takže tak. No, koukám, že už nemám, co o tomto velmi zajímavém muži psát a odstavec není pořád nejdelší, tak sem ještě hodím recept na tiramisu. Nejprve uvaříme kávu a nejlépe ji pak nalijeme do hlubokého talíře. Budeme ji potřebovat vlažnou. Připravíme si dvě misky. Vajíčka rozdělíme na bílek a žloutek, do každé misky jednu část. Ke žloutku přidáme dvě polévkové lžíce cukru a zamícháme. Necháme rozpustit a zatím připravíme z bílku tuhý sníh. Ke žloutkům přidáme 2 balení sýra Mascarpone a zamícháme (nešlehat!), dokud se to nespojí. Potom do hmoty pomalu vmícháme sníh, aby nesplaskl. Vezmeme malou dortovou formu nebo jinou nádobu, ve které chceme připravit Tiramisu. Do kávy namáčíme piškoty, doporučuji jen na jedné straně, a uděláme základnu. Na to dáme poctivou vrstvu krému a další vrstvu namočených piškotů. Poslední vrstva musí být krém. Povrch tiramisu posypeme kakaem, nejlépe přes sítko, a dáme přes noc do lednice. Dobrou chuť.

Ant-man-kde sakra je?

Jako dalšího jsem chtěla rozebrat Scotta Langa a probrat s ním v interview jeho úskalí v používání zmenšovacího obleku (,,Má zmenšování vliv na vaše tělesné funkce a velikost určitých orgánů?“ atd.). Bohužel, na smluvené místo nedorazil nebo jsem ho prostě nemohla najít.

Thor-boží věci

Na Thorovi je boží vlastně už jenom to, že se nejedná jen o synonymum slova skvělý, ale vzhledem k Thorově původu je to i vtipná slovní hříčka. Pokud to nevíte, Thor je totiž bůh. Ano, bůh s malým. (**) Dále je na něm boží, že žije na Asgardu a že má kladivo. Ano, kladivo má doma každý, ale tohle není na zatloukání hřebíků. I když, bůh ví, co s ním dělá (zase slovní hříčka, díky Thore). Je to kladivo, co samo skáče do ruky, což je nanejvýše praktické. A taky má božího bráchu Lokiho, který toužil být králem Asgardu, což se mu nepovedlo. Chudáček, chtěl toho tak moc? Podle mě toužil hlavně po tom, aby mohl nosit svou přilbici s rohy a nevypadalo to divně, takže stát se králem je logická volba. V Avengerech na něj byli pěkně zlí. Chtěl být králem Země, takže opět, chtěl toho tak moc? Jako vážně, nechtěli byste za krále Toma Hiddlestona? A taky mohl déle nosit svou rohatou přilbu. Ale oni mu to nedovolili, říkali mu muflone, ničili mu jeho plány a třískali s ním o zem. To já, kdybych měla přístup k Tomovi, tak bych na něj byla hodná. No možná bych s ním taky někam třískla, třeba do postele. Jako jo, zabil Coulsona, ale ten za odměnu dostal vlastní seriál, tak co? Pak Lokiho zavřeli do vězení, ale Thor ho vzal na výlet. Loki dělal, že umřel, ale neumřel, protože věděl, že by se z toho ženské osazenstvo publika nervově zhroutilo, tak to přežil a rozhodl se být opět králem Asgardu. V podstatě je to génius. A taky egoista s nutkavou touhou po absolutní moci, ale chytrej. Jejda, odstavec měl být o Thorovi a já většinu napsala o Lokim. Ups.

Hulk-muž, co sežral kulku

V tomto odstavci jsem se chtěla zaobírat tím, jak lze zabít Hulka, jelikož se to zdá zhola nemožné a je dost možné, že to je skutečně nemožné, což dokazuje veselá historka Bruce Bennera o sebevraždě (vystihuje to báseň-Malá kulka, nezabila Hulka). Když jsem však uzřela, jakýžto hezký dvojsmysl jsem utvořila v nadpisu, nechám to tak a nějak si to přeberte.

Black Panther-Cat woman s koulema

Tak se sešla parta autorů komiksů (nevím kdo a nechce se mi to hledat) a řekli si, že by to chtělo dalšího hrdinu. Černý panter je majestátní zvíře, o tom žádná, schopnosti taky fajn, ale koho sakra napadlo, že navlečou statného černocha do kostýmu kočky? No a, že je z vibrania? Stejně je to úchylné. Každopádně veličenstvo T´Challa má být údajně nejbohatší muž v MCU. Takže vidíte ten problém? To jako my do Afriky posíláme humanitární pomoc, ale král Wacandy si za své prachy radši běhá v sexy oblečku s Avengery? To mě poser. Takže jsem vážně zvědavá na ten film. Mám příliš mnoho nezodpovězených otázek.

Dr. Strange-muž, co šel vyjednávat; muž, co šel vyjednávat; muž, co šel vyjednávat….

Stokrát nic, umořilo osla. V tomto případě Dormammua, takovou velkou kebuli ve vesmíru. Promiňte mi, ale viděla jsem to zatím jednou a detaily si nevybavuju. Jen rozložený New York a plášť, co se sám pohybuje. Každopádně, Dr. Strange (krycí jméno Ftefan-neptejte se, Klárka ví), byl ztvárněn Benem Cumberbatchem, který mimo jiné výtečně zahrál Sherlocka v seriálu BBC. Takže už víme, proč je Sherlock tak super. Je to vlastně kouzelník. Jen nevím, proč v tom seriálu taky nedělal červí díry ve zdi a nevylétával z těla. Nebo je to naopak-už víme, co se děje Sherlockovi, když bere drogy.

Spider-man-čtyřma nohama u Sony

S pavoučím mužem je trochu potíž, jelikož nepatří studiu Marvel. Proč taky dělat věci jednoduše, když v tom můžeme udělat co největší brajgl. Naštěstí se studia Marvel a Sony sešla na kafi a milého Spider-mana strčili do MCU. Takže mohl čile pomáhat strejdovi Tonymu v bitce proti ostatním Avengerům. V tomto pojetí je Peter Parker kluk těsně nad zákonem, který zjevně ještě ani nezjistil, jak má používat pinďoura, natož tak superschopnosti. Ale uvidíme, co nám ukáže v jeho filmu. (***)

Guardians of Galaxy-parta pitomců, co stojej v kroužku

Závěr bude patřit filmu GoG, protože si zaslouží v mém článku čestné místo. No považte, když se sejde krotitel dinosaurů, žena, co má v každém filmu jinou barvu, nejtupější chlap ve vesmíru, mluvící mýval a strom s hlasem Vina Diesela, kteří bojují proti Thranduilovi a společnici Doctora Who, tak to prostě musí být vynikající film. A taky jedna hláška za druhou. Víc netřeba.

Zdroje

-https://cs.wikipedia.org

-moje hlava

*paškál-Velikonoční svíce, (z latinského candela paschalis cerea) je vysoká svíce zapalovaná při velikonoční vigilii v církvích západní liturgické tradice, která symbolizuje vzkříšeného Krista, jehož světlo podle křesťanské nauky rozráží temnoty smrti.

**myslím s malým b, čuňata

***doufám, že to budou ty schopnosti a ne pinďour

Doktorova společnice

Koukám do bílého, prázdného stropu a v hlavě mám tisíce myšlenek. Převalím se na bok a mezi žaluziemi vidím prosvítat srpek měsíce. Jeho mdlé světlo dopadá na polštář a vytváří na něm světelné obrazce. Trochu se posunu, abych viděla i nějakou hvězdu, ale škvíra v žaluziích je příliš malá. Toužím vidět hvězdy, i když, zblízka jsou mnohem krásnější. Opět se dívám na hodinky. Už poněkolikáté. Ještě půl hodiny. Chodí přesně, nikdy dřív a nikdy později. Není kam spěchat, i když bych už nejraději vyběhla do chladné noci. Chvíli se ještě převaluji nervózně v posteli a pak se znovu mrknu na hodinky. Neuběhly ještě ani dvě minuty. Čas je zvláštní, pokaždé jako by běžel jinak. Já vím nejlíp, jak zvláštně umí čas běžet. Nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet, nikdy před tím. Nikdy před NÍM. Vím, že už nikdy neuvidím svět stejnýma očima a nechci, aby to někdy skončilo. Nechci existovat bez něj. Nedokážu si představit, žít obyčejný život, jako jsem měla dřív, nudný a nezajímavý, rutina ve škole a v práci, ten stejný svět, ti samí lidé, stejný čas. A přitom vesmír je veliký, veliký a bohatý, plný těch nejšílenějších věcí a událostí. Lidé to nevidí. Ani nemohou, či nechtějí. Já možná taky nechtěla. Nenapadlo mě to, kdybych jej tenkrát nepotkala, toho zvláštního starce s podivnou věcí v ruce, nápadně připomínající šroubovák a blábolícího o mimozemšťanech. Teď je všechno jinak. Hledím pořád do stropu, zamýšlím se. Strop jako by se začal propadat a už v něm nevidím jen bílo.  Vidím hvězdy a planety, celou hloubku vesmíru jako na dlani. Zamrkám a všechno zmizí. V pokoji je ticho a já znovu sahám po hodinkách. Ještě deset minut. Ale já už nemůžu ležet. Moje tělo potřebuje dobrodružství a moje mysl nové zážitky. Vstávám a oblékám se tak rychle, jako by už nebyl čas. Projdu kolem ložnice rodičů jako myška do předsíně.  Nemůžu se trefit do boty a tiše zakleju. Pak se potichu se vyplížím z bytu a schody beru po dvou. Vyběhnu tiše ven z domu a zahnu za roh. V úzké uličce je tma, ale já se nebojím. Už jsem leccos zažila a umím ovládat strach. Dříve jsem se bála, ale s ním nemusím. Nemusím, když mě chytí za ruku a řekne, že všechno bude dobré. Zadívám se do rohu uličky, ale ten je pořád prázdný. Vpíjím se očima do šedivé zdi, jako bych jej chtěla přivolat. Ale on je přesný, přesně na sekundu. Vždyť on sám je čas. Zvednu hlavu vzhůru. V oknech domů je tma, i v ložnici mých rodičů. Nikdy nezjistí, kam každou noc utíkám. Nezjistí, protože já se vždycky vrátím v ten samý čas, kdy jsem odešla. Tohle ON umí s časem. Rodiče si myslí, že jsem jen obyčejná dívka, jako všechny. Že jsem obyčejný člověk s neobyčejnými sny. Ale já ty sny žiju. Všichni lidé v těch oknech, každý žije na Zemi, sám pro sebe a netuší, co je všude kolem. Nevědí, kolikrát už jim ON zachránil život. Kolikrát MY jim zachránili život. Ne teď, ale třeba v minulosti nebo v budoucnosti. Jak divně to zní v mojí hlavě, až neskutečně, když si to opakuju pořád dokola a jak skutečné to je.  Nikdy mi to nepřijde divné, když se to děje, ale až potom, když nad tím přemýšlím.

Ten zvuk jako by mě vytrhl ze snu.  Začne to vždycky tak náhle a pak už jen člověku běhá mráz po zádech, když slyší, jak přistává. Neuběhne asi vteřina a v rohu uličky se objeví modrá policejní budka, tak zčistajasna, jako mně se rozlije na tváři úsměv. Rychle se rozejdu, nechci běžet, ale přesto srším nadšením a moje tělo touží se rozběhnout.  Když se otevřou dveře TARDIS, jsem už skoro u ní. Nečeká ve dveřích. Ale vím, že tam je. Vejdu dovnitř a zavřu, trochu prudce, jako doma. Zvedne hlavu od řídící desky a usměje se. Na jeho tváři se roztančí jeho vrásky a v očích mu zajiskří. Vypadá staře, ale já vím, že je ještě starší, než vypadá. Vím, jaký je jeho věk, ale nechci na to ani pomyslet. Je to tak zvláštní a trochu smutné. Viděl už celé věky, všechno zažil a zná každý koutek času a prostoru. A kdo jsem já. Jsem jen jedna z mnoha společnic, co s ním kdy cestovaly. Neznám jich mnoho, vyprávěl mi jen o těch posledních.  Pamatuju si, jak jsme jednou seděli na prahu TARDIS, v otevřených dveřích a nohy nám visely do volného vesmíru. Pod námi se zrcadlila hvězda Alpha Tauri, nejjasnější hvězda souhvězdí býka. Vzpomněla jsem si, jak u nás lidé věří horoskopům, jak vidí na obloze souhvězdí, která připomínají různé obrázky, ale přitom jsou hvězdy tak daleko od sebe, bez zjevného spojení. Smála jsem se a užívala si ten nádherný výhled, když se mi tenkrát podíval do očí a v jeho zornicích jsem uviděla hlubokou studnici smutku. Nebyl smutný, jen si vzpomenul. Na Rose. Měla jsem vyprávění o ní ráda, líbila se mi ze všech jeho dřívějších společnic nejvíce.  Ukazoval mi později obrázek a já ji obdivovala. Zažila dvě jeho tváře, viděla regeneraci. Ta představa mě děsila. Byl by to ten samý člověk? Zvládla bych to? Co kdyby tenkrát, ve městě, jsem potkala místo tohohle příjemného, staršího pána v černém, delším saku, mladého floutka s motýlkem? Nebo šílence s barevnou šálou? Věřila bych mu? A co kdyby se z mého Doktora stal někdo úplně jiný? Jsem připravena na nebezpečí, na strach, na dobrodružství, ale zvládla bych dívat se na jeho smrt? Otřásla jsem se.

Teď na tím nebudu přemýšlet. Doběhnu k řídící konzoli a on na mě laškovně mrkne. Dnes není smutný. V očích mu tančí jiskry a já vím, že má zase něco zajímavého za lubem.

,,Chtěla by jsi vidět planetu, kde voda teče směrem vzhůru? Jmenuje se Teneres, je statická a obíhá kolem ní hvězda, avšak nepravidelně. Dny jsou různě dlouhé a každý den je východ a západ slunce někde jinde“ řekne tázavě a oči mu doslova planou.

Nadšeně přikývnu a sleduju, jak s potěšením zatáhne za páku. Stroj času se začne otřásat a já se raději chytím. Poprvé jsem se dost bála. Vlastně poprvé jsem ještě stále nevěřila. Nevěřila tomu, že něco může být zevnitř větší než zvenku, nevěřila jeho povídačkám o cestování vesmírem a časem. Dokonce i když jsme procházeli alžbětinskou Anglií, stále jsem myslela, že vše kolem jsou jen kulisy. A stín pochybností jsem měla, i když jsem poprvé stoupla na povrch cizí planety. Ale uvěřit šlo pak tak snadno. To, co si člověk nepředstavil ani v těch nejtajnějších snech, to vše tu naráz bylo, skutečné a hmatatelné. Někdy mám spíše pocit, že tohle je ta pravá skutečnost a domov, rodina a obyčejný život jsou jen sny. A já nechci jít spát.

TARDIS letí časovým vírem, její stěny se třesou a já jsem pevně zapřená. Doktor drží páku a usmívá se.  Nemám strach. Ani ty přede mnou neměly strach. Marta ani Dona určitě neměly strach. Vždyť mi vyprávěl, jak byly statečné. Zachránily celý svět, dokonce i bez něj. Dokázala bych tohle já? Přejít celý svět nebo se sama na chvíli stát Doktorem? Ach bože, když si uvědomím, co se stalo Doně. Musel jí vymazat paměť, jinak by zemřela. To všechno, co jsem zažila a viděla, všechno by bylo pryč? Všechny ty vzdálené planety, cizí rasy, starověký Egypt, dokonce i honička s Jackem Rozparovačem, to všechno by bylo pryč. Zatřásla jsem se. Modrá budka s nárazem dopadla na zem. Doktor zkontroloval řídící jednotku a nadšeně ukázal směrem ven. Upíral na mě oči z pod svého hustého obočí a já opatrně vykročila ke dveřím.

Pomalu se procházíme po novém světě. Obloha je mléčně bílá a slunce je přímo nad námi. Kam asi zapadne dnes? Planetka je dost podobná té naší. Jsou tu kameny a občas nějaká travina. Ve vesmíru je tolik planetek, na kterých by lidé mohli žít. Vím, že v budoucnosti je některé obydlíme. Viděla jsem to. Možná tu už někdo bydlí. Ptám se na to Doktora. Krčí rameny, prý by tu neměl být nikdo. Prý. Je potichu a rozhlíží se. Před chvílí jsme si povídali, ale teď je zticha já mám pocit, že zase cítí nějaké nebezpečí. Je to až s podivem, kam se pohne, něco se stane. Ještě snad nikdy jsme se nedostali někam, kde by se nic nedělo nebo se nestalo něco zvláštního. Je to asi jeho úkol. Zajistit, aby čas běžel, jak má a nikdo jeho tok nenarušoval. Čas může být přepsán, to ano, ale existují v něm pevné body a jejich poškození by mohlo vyvolat jeho zhroucení. Vždy, když mi něco takového Doktor říká, je mi z toho divně. Zní to tak zvláštně a děsivě. Jak je vesmír obrovský a mocný, a přitom je tak křehký a může být zranitelný. Jsem ráda za to, že tu je někdo, kdo to nedopustí. Věřím mu. Jemu i všem, co s ním kdy cestovali. Třeba Amy a Rory. Amy mi podle vyprávění nepřišla tak sympatická, nemám ráda tento typ holek, ale když o ní mluví, cítím z něj velký žal. Stejně tak, když mluví o River, Amyině dceři. Bude i po mě jednou tak smutnit? Jednou, až tohle skončí. Ale já nechci, aby to skončilo, i když vím, že musí. Já nežiju věčně. Tak jako on, zástupce starodávné rasy. Zdali ještě někdy uvidí svou planetu a své lidi? Poslední dobou o tom nemluví. Vzpomene si na to jen, když mluví o své poslední společnici. Protože s ní to zažil, s ní měl možnost vrátit se na Gallifrey. Byla s ním dlouho, možná až příliš a vím, co pro něj znamenala. A je to až příliš čerstvé. Moc si ji nepamatuje, nevím, co se stalo. Prý se jmenovala Clara, ale nic víc neví. Uvědomuju si, že tohle je ještě horší. Pokud by mi musel vymazat paměť jako Doně, nevěděla bych to, nevěděla bych, co jsem zažila a co se stalo. Ale pokud by on zapomněl na mě, pokud bych věděla, že tam někde je a neví, co jsme prožili, ten pocit bych neunesla. Clara musí být tak silná. Pokud ještě žije.

Z myšlenek mě vytrhne náhlý zvuk. Jde zpoza kopce a Doktor bleskurychle vytahuje šroubovák. Tváří se překvapeně a zvědavě. Kdybych jej neznala, řekla bych, že má strach, ale viděla jsem ten pohled už tolikrát a vím, co znamená. Dobrodružství je tu. Možná nebezpečí, kdo ví. Ale jemu svítí oči jako dítěti o Vánocích. Hodí na mě šibalský úsměv a chytí mě za ruku. Zvuky se přibližují a mě vře krev v žilách. Nový příběh právě začíná.

Můj život s koňmi

Co se týče koní, moje cesta k nim byla dost složitá. Vždy stáli tak nějak v pozadí. Jako dítě jsem při pohledu na koně vydávala vzrušené výkřiky a nevynechala příležitost svézt se na poníkovi na nějaké akci. Jako skoro každé dítě. Když jsem dosáhla puberty, samozřejmě jako hodně holek jsem chtěla jezdit na koni, ale finanční situace to nedovolovala, stejně jako absence auta. Navíc, pokud zde mluvím o době mé začínající puberty, tedy někdy kolem roku 2002, nutno poznamenat, že ačkoliv ve městech lidé už pomalu začínali být počítačoví profesionálové, u nás na vesnici se teprve debatovalo o zavedení internetu využitelného veřejností do místní knihovny. Tudíž jsem ani neměla možnost nějaký jezdecký klubík zaznamenat. Vše se mělo změnit příchodem na střední školu a tím myslím, že se nezměnilo vůbec nic. Místní ,,jezdecký klub“ zahrnoval především uklízení stájí s následným povozením na koni bez účasti učitele. Což mělo za následek to, že ti, co uměli jezdit už dřív, si zajezdili a my, co jsme neuměli nic, jsme mohli koně potom vykrokovat na kruhovce. Jelikož nebyl nikdo, kdo by mě učil, odešla jsem z tohoto kroužku s pouze pár základními znalostmi o péči o koně a správném sedu, který jsem stejně tak úplně neměla, jelikož na dva koně bylo jen jedno sedlo. Takže na druhého se dávala jen dečka a voltižní madla, která se využívala na hipporehabilitace. A pro začátečníky. Tímto byl také zapříčiněn můj první pád. Jakožto člověk bez jakékoliv průpravy pro ježdění jsem náhlé rozcválání se koně pouze na madlech nemohla usedět. Teď se tomu zpětně směju a kroutím hlavou, proč jsem se třeba koně nesnažila zastavit nebo se herdek nedržela. Já prostě všechno pustila a elegantně se svezla na stranu na zem. Což mimochodem tak trochu shrnuje můj tehdejší život v kostce. Útěk od problému a nepřemýšlení nad věcmi za pochodu. Je zas pravda, že období střední pro mě znamenalo méně stresu a menší zmatek v hlavě. Ale problémy vždycky byly a budou. Každopádně, ve druháku se nám změnila skupinka lidí v kroužku, která hojně využívala toho, že jsme se spolužačkou přišly vždy poctivě včas a začaly hned uklízet. Takže ostatní slečny dorazily pohodlně v době, kdy boxy byly vyházené, tak nám pomohly zamést a šly jako první jezdit. Jejich častý pozdní příchod byl omluven výmluvami na dlouhou řadu na večeři, na náročné jídlo na večeři, na dlouhou řadu na schodech, na výbuch sopky a podobně. Takže jsme kroužek opustily, a tak to zůstalo do konce střední.  Bez koní.

 Mezi střední a vysokou školou jsem měla takovou menší odpočinkovou pauzičku a přesto, že jsem v té době vydělávala relativně dost peněz (rozuměj-mladá, nezadaná holka, bydlící u rodičů=malé náklady), většinu svých prostředků jsem trochu šetřila, hodně utrácela za kraviny a velké množství vrážela do auta. V té době jsem kupodivu na koně ani nepomýšlela, bylo to období, kdy jsem konečně začala přemýšlet o tom, co chci a budu v životě dělat, a kde skončím a spíš čuměla po chlapech než po koních. Za prvé jsem stejně nepřišla na to, kam se můj život bude ubírat, snad kromě školy a s chlapy to taky nějak nevyšlo. Klasika.

Pak přišel nástup na vysokou školu. Najednou kolem mě bylo zase spoustu lidí, kteří žili moje sny a já měla z brigád vcelku slušné výdělky. Takže jsem se konečně rozhodla jít do jezdectví naplno. Jakože fakt jsem to brutálně rozjela. Jako úplně. Nebýt toho, že můj taťka začal chodit na brigádu na farmu, tak bych se ani nerozhoupala. Občas jsem tak jela s taťkou na farmu a za malou pomoc nebo finanční příspěvek mě majitelka učila základy na koni, ve westernovém sedle. Tak jsem poprvé klusala, učila se základy přípravy koně a pár prvků z trailu. Párkrát jsem zkusila i cválat na lonži, ale moc mi to nešlo. Začátky cvalu jsou vždycky těžké, poprvé si vyzkoušet tu rychlost, tu sílu, kterou zvíře pod vámi umí vyvinout, ten pocit nebezpečí, když si představíte pád. A já si pád představovala fakt často. Bohužel, když taťka přestal na farmě pracovat, bylo nerentabilní tak daleko jezdit, takže jsem byla zase na začátku. Ale táhlo mě to ještě více, když už jsem si to vyzkoušela. Tak jsem si v Brně našla malý rodinný ranč, který sice nemá jízdárnu, takže chodíme jen na vyjížďky, ale i tak jsem se naučila spoustu nového. Hlavně se naučila cválat, protože pán, co s námi jezdí, se s tím nepáře. Když jsem na otázku: ,,Umíte cválat?“ odpověděla: ,,No, nic moc“, usmál se a řekl: ,,Super, tak jedem“. A bylo. Jeli jsme. Poprvé na Jasperrovi ve volné přírodě a ejhle, ono to docela šlo. Každá další vyjížďka přinášela zlepšení. Časem jsem přestala být nervózní a získávala jistotu. Už jsem se nebála zrychlit nebo prudce zatočit, občas jsem zvládla jet i s jednou rukou na otěži, jako správná cowgirl.  A když si zvyknete na ten pocit, letět jako šíp po louce, s větrem ve tváři, s ohromnou silou pod vámi, s míhající se krajinou kolem, pocit volnosti a svobody, už nemůžete přestat.

Na ranč v Brně chodím občas na vyjížďky pořád, ale našla jsem si ježdění i u nás doma. Napřed u Marty, která provozuje turistickou stáj, občasné vyjížďky i návrat do kruhovky, takže jsem se naučila zase pár jízdárenských cviků. Všechno ve westernovém sedle a já byla přesvědčena, že western mi už zůstane. Jenže pak jsem si vymyslela, že pojedu v létě na jezdecký kurz. Našla jsem jeden skvělý, bohužel v anglickém stylu. To mě však neodradilo a pustila se do toho. Kupodivu jsem za celý týden nespadla, a dokonce si vyzkoušela i skákat. A užila si i práci kolem koní a potrápila se i na obdélníkové drezurní jízdárně. Po nové zkušenosti jsem zatoužila vyzkoušet si víc anglického stylu, tak jsem začala chodit k Míši, která má pár vysloužilých dostihových koní a občas chodíme i na dráhu. Což znamenalo revoluci ve cvalu-naučit se stehnový sed, a přiznám se, že v něm pořád nemám moc jistotu. Ale baví mě to. Nejen, že jsem se zde naučila něco nového, ale taky zažila svůj druhý pád J Což mě ale vůbec neodradilo, spíš naopak, pochopila jsem, že je pořád co zlepšovat a než se člověk stane opravdu dobrým jezdcem, trvá to léta. A pokud s tím jednou člověk začne a zjistí, že ho to baví, je to hobby na celý život. Není nic krásnějšího než vyjížďka krásnou českou přírodou, a cval po sluncem zalitém poli nebo ztichlou lesní pěšinou. Ten prožitek z vyjížďky, nadšení z prvního skoku, absolutní spokojenost při česání hřívy, síla rozhodnutí postavit se na nohy po těžkém pádu. To vám nabízí koně a ještě víc. Proto budou pořád součástí mého života a vážně doufám, že se vše zadaří a budu si moct koupit vlastního. Můj největší sen.

Tohle byl spíše takový nudnější článeček ze života, od koní chystám další, pojatý trochu vtipněji aneb, co za srandy se dá zažít s koňmi a že jezdectví nemusí být jenom dřina J