NOIR FILM FESTIVAL 2021 aneb jak jsme zjistili, že jsme blbí

Článek vydávám trochu později, než jsem ho začala psát, protože....protože moje organizace práce no...

Říkám si, skoro jako by to bylo loni touhle dobou, když jsme se prodírali lesem ke krásnému českému hradu, abychom se tam ve studených hradních místnostech koukali na černobílé filmy. Hlavně jsem si to říkala v momentě, kdy jsme šli po neposečené louce a prašné lesní cestě na jiný krásný český hrad, opět koukat na černobílé filmy. Když jsem loni byla poprvé na Noir film festivalu, vlastně jsem věděla velký prd o tom, co to ten film-noir je. Teď, po druhém ročníku, vím úplně stejné prd. Kdybyste se mě zeptali na definici noiru, tak chvilku gůglím a pak stejně řeknu jenom: ,,Tož, hrají si tam s barvami, často je to černobílé a takové trochu jakože tragické, ale často s dobrým koncem aaaa….“ A deset dalších definic. Noir je prostě to, co je na čsfd označeno jako noir. Definice znát nemusíte, stačí, že je znají organizátoři a Vy se jen kocháte. Tento ročník byl  v organizaci trochu jiný než loni a tentokrát mě snad ani jeden film nezklamal. Ale o tom později.

Lokace
Zatímco posledních pár ročníků, kterých se účastnil Matěj vcelku pravidelně, se odehrávalo na hradě Křivoklát, já nastoupila do noirového rozjetého vlaku v momentě, kdy se zrovna měnilo místo. Takže loňsky Křivoklát byl vyměněn za Český Šternberk, který byl sice stejně daleko, ale nevěděli jsme, co od něj čekat. A výsledek byl super. Samotný hrad je velmi hezký, lemovaný řekou Sázavou, s krásným výhledem na její ohyb a kopečky kolem. Hlavní nádvoří, festivalovými organizátory pojmenované Nádvoří Hany Maciuchové na počest této nedávno zesnuvší hlavní patronky festivalu, bylo tak třikrát menší než to křivoklátské, ale velmi hezké a obědy a večeře na vyhlídce na řeku měly své nezapomenutelné kouzlo. Byly zde záchody, kde seděla postarší paní, která vypadala asi jako…no…typická hajzlbába a pokud jste měli festivalovou placku, dostalo se Vám té cti, že jste mohli čůrat a kakat zadarmo, zatímco ostatní návštěvníci hradu čůrali a kakali za 5 korun českých. Za každého účastníka festivalu po každé jeho návštěvě záchodu si paní dělala čárku a jelikož jsme přijeli až v pátek a ona dobrá žena tam seděla už od středy, byl její sešitek již téměř začárkovaný. Potkali jste ji tam v 9 ráno stejně jako o půlnoci. Předpokládám, že organizátoři jí následně proplatí oněch 5 korun za každou čárku a jak řekl Matěj, za utržené peníze si třeba koupí záchodky na nádraží v Holešovicích. Jinak hrad poskytoval mnohem menší místnosti na projekce, aneb jak řekl hlavní organizátor, naši předkové, kteří hrad stavěli úplně s pořádáním fesťáku nepočítali. Nutno říct, že místnosti byly mnohem teplejší než na Křivoklátě, dokonce tak, že někde bylo nutno větrat či pouštět větráky. To dovolovalo slečnám chodit v sukýnkách a kraťáscích, ovšem stále nebylo radno zapomínat si přibalit pančocháče na večerní projekce pod širákem. Ty se odehrávaly na horním nádvoří, které bylo větší a skýtalo by hezký pohled do krajiny za předpokladu, že bychom se na něj dostali i přes den. Večer ale mělo krásnou atmosféru, hlavně v pátek, kdy během večerní detektivky padla na okolí hradu mlha a ve spojení s osvětlením dodávala celému hradu skutečnou noir atmosféru.

Ubytování
To bylo na hovno. Jelikož jsme si rezervovali ubytko včas, dostalo se nám….toho nejvzdálenějšího, za devatero horami a šesti pruhy D1. Tato logika mi nešla na rozum až do doby, než se objevilo na twitteru organizátorů, že se uvolnila místa přímo ve Šternberku. Bohužel i přes mé prosby, jakože klidně budu spát každou noc jinde apod. jsme místo blíže nedostali, takže jsme byli odkázáni na autobusové spoje, které festival zařídil. Tyto autobusy jely 2x (slovy dvakrát) za den- ráno a večer. Večer jel kolem půlnoci a jelikož každý den byly půlnoční projekce, tak dle mých výpočtů to byla totální pí*ovina. Po mém oprávněném dotazu na organizátorku ubytování, onu ženu, která mi nevyhověla skrze bližší ubytování, jsem se dozvěděla ve zkratce: ,,Jó no, my víme že to je nahovno, ale jinak to nejde, chcete místo na parkování na hradě?“ To je od nich určitě šlechetné nabídnout parking, ovšem v případě, že mluví s pohodlným abstinentem, který se bojí chodit pěšky a nabídka piv, vín a dalších věcí ho nechává chladným. Vážení, my se tu jedem bavit a odreagovat. Kromě hotelů ve Šternberku, zaplněných sponzory a pseudohvězdičkami, byl nedaleko penzion Dvůr Prak, který disponoval stájemi plných koní a levným ubytováním včetně snídaně. Kámošce se zde povedlo bydlet, nutno podotknout, že místa zde sehnali na poslední chvíli. Ironie je mé druhé jméno, řekla bych. Cesta odtud na hrad trvala 10 minut, pokud ovšem nejste Klárka a nejdete to hodinu a půl :D Ale to je jejich příběh, chcete-li, kontrolujte její blog a třeba Vám tu odysseu přiblíží. My tuto trasu šli jednou, po našem příjezdu. Přijeli jsme totiž v pátek s tím, že zaparkujem u hradu, vyzvedneme si akreditace, mrknem na první film a pojedem se ubytovat. Z ubytka se ,,nějak“ dostaneme na večerní filmy. Celé to padlo v momentě, kdy jsme nenašli ani ždibek místa na parkování, tak jsme v záchvatu nasranosti jeli rovnou na ubytko. Jelikož cesta k ubytku vedla skrz zákaz vjezdu, volala jsem paní na recepci, že jakože jsme v prdeli. Ona nás poslala deseti polními cestami a my konečně stanuli na místě. V naději, že paní z recepce uvidím a zrovna nám poradí případné spoje do Šternberka, jsme tam nakráčeli a zjistili, že je zde pusto a prázdno. Tak volám té milé paní a ona mě navádí přes dětské pískoviště do boční uličky u hotelu k okýnku, kde pod zeleným dětským kyblíčkem čekají klíče od pokoje. Naštěstí v sms fungovala paní bleskurychle, takže jsme dostali odkazy na IDOS a autobusové spojení. Nejbližší jelo právě ke Dvoru Prak a přímo Šternberk míjelo. Takže jsme tam vystoupili, prošli půl kilometru mezi ohradami s koňmi za mého nadšení, a nakonec stanuli u penzionu. Tam jsme nevěděli kudy, jelikož vše bylo zahrazeno elektrickým drátem, pouze jedna ohrada měla hrazení shozeno na zemi. Proto jsme se kolemjdoucího pána zeptali, kudy na hrad. Jeho odpověď byla stejně příjemná, jako jeho vzezření: ,,Támhle ho vidíte ne?“ a ukázal přes onu shozenou ohradu směrem na husté lesy. My se tudy tedy vydali, i když jsme hrad neviděli. O tom, jak jsme jeli zpět na ubytko v dalším odstavci.

Cesty domů
Na cestách domů by nebylo nic zvláštního, pokud by nebyly poznamenány incidentem v pátek večer. Představte si, že i my, študovaní vysokoškoláci, jeden doktor, druhý magistr, vrženi do víru všedního světa občas škobrtneme. Na druhou stranu, když je to škobrtnutí společné, je to trochu míň tíživé, tedy, pokud o tom nepřemýšlíte stylem: ,,Bože, naše děti budou dementi.“ Takže si skončí poslední projekce, je cca 23:30 a my že jako dáme poslední drink a pojedem, jelikož autobus má jet 0:15. Ještě kouknem do prospektu, je-li tomu skutečně tak. A k naší hrůze zjistíme, že pátek tam vůbec není!!! Jakože cože, to jakože nejede, zrovna v pátek, to jako proč, to jakože cože a ku*va a kdesi cosi. Prozkoumáme ještě webovky a velký plakát u informací a fakt. Čtvrtek 23:45 a pak až sobota 0:15. Do prčic. Tak teda přemýšlíme a poté, co nám dojde, že taxi je VELICE nerentabilní, se zkroušeně vydáváme na cestu k domovu. Scházíme po cestě od hradu a bavíme se o tom, že nemáme ani žádné reflexní prvky a určitě cestou bídně zhyneme pod koly auta. Můj návrh stopování Matěj úplně nekvituje. Cestou z hradu míjíme malé lampičky, takové ty zapichovací, co svým mdlým světlem osvětlují naši beznadějnou pouť. ,,Hele, nemám jednu čornout?“ vyslovuju myšlenku a Matěj kupodivu přitakává. ,,Můžeš to zkusit“. Rozhlížím se, nikde nikdo, ale přeci jen, je mi to dost trapné. Dokonce tak, že na to nakonec kašlu. Bohužel jsem velmi málo, spíše vůbec, opilá na to, abych kradla náhodné věci, jako to normálně při více promile dělávám. Takže nakonec bez lampičky sejdeme na zastávku a jdeme se ještě kouknout, jestli není něco tam. Stojí tam postarší pán a pátravě si nás prohlíží, když zkoumáme informační ceduli, kde samozřejmě nic není. Pak se nás anglicky zeptá, jestli čekáme na autobus. A my, respektive ta jednotka našeho páru, která umí anglicky, takže Matěj, vysvětlí, že ano, ale že nevíme, jestli jede. A pán, hluboce o tom přesvědčen, říká, že určitě ano. Tak mu ukazujeme prospekt, na chvíli zaváhá a zdá se zadumám. A pak řekne něco, co navždy zůstane viset v té velice aktivní části mozku, kam se ukládají trapné chvilky.
,,A nechybí tam pátek proto, že 0:15 je už vlastně sobota?“
Auu. Tohle zabolelo. Ta chvíle, kdy zjistíte, že jste ale totální pí*čus. Na venek se sice smějeme a vtipkujeme s pánem o alkoholu, i když jsme oba stoprocentně střízliví, a tedy prostě jednoznačně pouze blbí. Loučíme se s díky s pánem a s tím, že se ještě uvidíme v buse (to bude taky dost bolet), se vracíme zpět na hrad, protože máme ještě čas a potřebujeme panáka. Cestou samozřejmě probíhá rozhovor v tom duchu, že holt člověk občas vypne, a přece jen už je pozdě a tak, ale stejně oba víme, že tenhle mozkový prd byl trapnější než kdy jindy. Berte to jako mou zpověď, kdy se vyznávám z blbosti a doufám, že mi odpustíte. A jen tak mimochodem, nic víc nepodtrhne tento příběh tak, jako představa, že přijdeme na tu zastávku, za oním milým, nic netušícím pánem….s tou ukradenou lampičkou….

Filmy
Tak, dost keců, pojďme konečně na to, na co se všichni úplně nejvíc těšíte. Na recenze jednotlivých snímků

Osudné dopoledne (1951)**
Film s naprosto brilantním začátkem, kdy sledujeme malou asi černou holku (ono černobílé filmy někdy matou), která jde po louce a velmi nezúčastněně spadne do díry v zemi. Po tomto laxně šokujícím začátku sledujeme dění poté, co místní šerif dostane za úkol ji najít. Ten bohužel narazí na stopu vedoucí k velmi bílému muži, a to spustí podezření, pak nadávky, pak veřejný lynč a nakonec skoro vyvrcholí válkou černých a bílých. Když už se schyluje k válečné vřavě, nějaký týpek doběhne k polišům, že tu holku viděl na dně studny. Tak najednou všichni zahodí vidle a oštěpy a jdou hrabat díru v zemi. A tu díru hrabou víc jak 40% času filmu. A to je právě ten problém. Moc se mi líbila právě ta vyhrocená část, kdy stačí málo a křehké přátelství padne pod nohama rozzuřené společnosti, která se cítí ublíženě. Tak hrozně moc aktuální téma a zároveň překvapivé v době natáčení filmu, kdy člověk nečeká, že rasismus bude odsuzován, a naopak přátelství mezi oběma tábory bude vyzdvihováno jako důležité. Bohužel to nedotáhli tak daleko, jak by si divák přál a celé to utnou v nejlepším jenom proto, abychom pak mohli sledovat trubku, co hloubí díru do země. Za mě teda dobré téma ale víc…no…toho tématu, než zbytečné hornické akce.

Zbytečná krutost (1984)***
S bratry Coenovými to mám tak, že buď je ten film naprosto boží, nebo naprosto neboží. Nebo alespoň jsem měla do té doby, než jsem podruhé byla donucena Matějem vidět Big Lebowskiho a vytvořila kategorii ,,No tak dobře no…“. A tam vlastně patří i tadydle Zbytečná krutost. Celé je to vlastně příběh jedné obyčejné nevěry, která skončí pohřbíváním za živa a nočními můrami. Fakt, že tam všechny postavy kromě jedné zařvou naprosto bizarním způsobem, mě vlastně docela baví, hlavně proto, jak moc to koresponduje s českým názvem filmu. Celý to bylo ale takový dost ucamraný a bylo tam i pár dost nelogických věcí. Já nevím no. Na Opravdovou kuráž si u Coenů člověk holt musel počkat.

Vymahač (1951)
Tohle bylo zajímavé. Bylo to takové to pojďme vzpomínat na vzpomínku, ve které se vzpomíná něco dalšího, odborně retrospektiva v retrospektivě. A mě to náramně bavilo, a taky mě to i trošku napálilo, osobně nemám ráda filmy, co mě rádoby tahají za nos a pak skutek utek, ale taky nemám ráda, když záhadu uhodnu v prvních pěti minutách. Tady jsem měla nějaké tušeníčko, ale film mě trochu napínal a uváděl v pochyby, než konečně ukázal všechny karty. A to bylo moc fajn.

Vysoká zeď (1947)***
Nikdy nepochopím, jak je možné, že člověk, který byl na operaci mozku dokáže týden potom mít kštici jako ze salónu a tvářit se jako náhodný kolemjdoucí, kterému se v životě nic nestalo. Stejně tak nechápu vývoj hlavní hrdinky v tomhle filmu, kdy se v naprostém klišé změní z drsné feministky a arogantní lékařky na ufňukanou zamilovanou nánu, co je ochotná riskovat kariéru a dobré postavení kvůli týpkovi co se bez důkazů krade do cizích domovů a napadá tam lidi. Stejně tak policisté berou porušení asi pěti zákonů jako nepodstatné v momentě, kdy hrdina odhaluje pravého vraha. Ač je hlavní premisa filmu zajímavá, je to celé prostě hrozně naivní a povrchní. Škoda.

Žádný strach (1949)***
Příběh osudem zkoušené ženské hrdinky režírovaný ženou ve mně vyvolával jisté obavy. A dalo by se říci i oprávněné. Celé je to stavěno na tom, že osud hlavní hrdinky je těžký a ona má z toho důvodu právo neuváženosti a přehnaného dramatu, a je to bráno jako v pořádku. Když se u ní vyskytnou zdravotní problémy, dostane se do typické depky, bohužel typicky žensky dramaticky tlačí na pilu a odvrhuje pomoc i svého muže. Poté, co ho donutí ji opustit a zajistit si nový život, je v momentě, kdy jí je lépe najednou naštvaná, že týpek ji opustil a zajistil si nový život. Přesto ten týpek hodí všechno, co mu řekla udělala za hlavu, stejně jako jeho nový život a stejně se k ní vrátí, aby se vědělo, že ta žena je důležitější a muž udělá vše, co chce. Zcela to zarývá fakt, že borka je nasraná na celý svět a všechny posílá do pi*e naprosto neoprávněně a jeden by jí dal radši přes držku. Příběh to byl ve své podstatě zajímavý, ale tím, jak byl uchopen mě prostě trochu nazlobil.

Mlha (1964)**
Tak jsme si vyrazili na bollywoodský film a s napětím očekávali co nás čeká. Nutno podotknout, že to byl film z šedesátých let, černobílý a trvající dvě a půl hodiny. No, co vám budu povídat. Trpěli jsme. Stopáž byla dílem toho, že každou chvilku tam byla nějaká zcela nesouvisející písnička a když byla související, tak stejně svým rytmem a často i slovy vůbec nepodtrhovala atmosféru scény. Dlouhé záběry na obličeje, krátké, nic neříkající skeče a překvapivé střihy v momentě, kdy to člověk nečekal byly nic oproti tomu, kolik scén zde bylo tak neuvěřitelně zbytečných. A celé to vyvrcholení bylo tak absurdní, že člověk jenom seděl s vytaženým obočím doufaje, že v další scéně nevyskočí další pětiminutová písnička. Nutno dodat, že atmosféru to mělo díky svému stáří a celkové scénografii tak zvláště tíživou, škoda, že to kazily absurdně vkládané ,,veselé“ scénky. Bollywood na dlouhou dobu už ne prosím.

Varování před bouřkou (1951)****
Zdařilá večerní projekce, bylo to velmi komorní vyprávění o řádění KKK v jednom maloměstě a o tom, že ženský neumí logicky uvažovat a říct správnou věc ve správný moment. Bavil mě vývoj některých postav a určitá odměřenost celého filmu. Pokud chcete dobrý film s tématikou rasismu, doporučuji.

Shrnutí
Takže jak to celé shrnout? Líbil se mi moc hrad a celkově prostředí, hlavně komornost malého nádvoří a opulentnost toho horního. Hezké malé sály, ve kterých bylo teplo. Stánek s jídlem byl stejný jako minule, bylo to fajn, ale mohli by příště udělat změnu. Byl zde i stánek s drinky z vodky a úplně nevím, jestli to bylo potřeba, raději měli více zásobit hlavní bar. Celá organizace trochu upadala, hlavní pořadatel a jeho proslovy doslova bolely, vše mělo nádech takové nedotaženosti. Naštěstí ale zkrátili proslovy známých osobností. Hlavně si tu zvali lidi ,,aby tu aspoň někdo byl“ a tak když nějaký nobody (prej herec) řekl, že vlastně neví o čem festival pořádně je, ale že nás tu vítá, tak se jim to nehezky vrátilo. Bylo to trapný a nebylo to potřeba. Minule mi to připadalo přehnaně snobské, teď zase mírně neprofesionální. A viz jak jsme psala ty zmatky s ubytováním. Tak doufám, že další ročníky už se konečně poučí z chyb. Je to hezká akce pro filmové fajnšmekry, mělo by nás to tam co nejvíce lákat, ne odrazovat. Tak snad příště naviděnou!

Sněženka a machr

 

,,Tlač do téj spodnéj a vyjedeš oblúk“

Věta v úvodu patří do úst náhodného tatínka, který v italských Alpách na modré sjezdovce učil svého miniaturního syna na lyžích. Jen o pár metrů dále učil jiný člověk podobného nemotorného tvora taktéž. Ten jiný člověk byl Matěj a ten nemotora jsem byla já. Mezi mnou a tím chlapečkem byl velikostní i věkový rozdíl vetší než délka všech italských sjezdovek dohromady, ale v ten moment jsme si byli velmi podobní. Oba jsme na tom stáli možná poprvé a oba jsme to jeli tak nějak hrc prc.

Proč ono malé slovenské pídě začalo jezdit na lyžích tak malé a proč já až jako stará hráza s třicítkou v patách (fuuuuj)? No vím já? Bohatí rodiče, nadšení sportovci nebo jenom běžní uživatelé sjezdovek, pro které je zimní dovča stejně důležitá, jako válení se na pláži v Chorvatsku v létě. Je to fuk. Já prostě jako malá tu možnost neměla, i když mě to vždycky hrozně lákalo. Hlavně poté, co proběhla díky jednomu filmu snowboardová revoluce (jakože docela dobrému na naše poměry, chyby tam jsou, ale je to super téma, asi jeden nebo dva dobří herci a pár docela i povedených vtípků…jej…zase filmová recenze, já si nedám pokoj :D) a na žehlícím prknu chtěli najednou jezdit všichni. Tak všichni jezdili a já měla jenom to žehlení. Ale aspoň jsem zkoušela jezdit na bobech vestoje. Pády z toho bolely tak nějak míň vzhledem k tomu, s jakým zápalem jsem to dělala. Párkrát jsme byli se školou na našem velmi dlouhém a těžkém svahu, kde byl jeden (slovy jeden) pomový vlek a jedna sjezdovka (jak jsem později zjistila, tak prý dvě, když jedete blíž u lesa, kde to je prudší, tak je to červená, zbytek je modrá. Když jedete cik cak celej kopec, tak je to nejspíš….fialová? :D). No a kdo měl lyže či cokoliv tomu podobného, tak si je vzal, ostatní lůzři měli boby. Naštěstí jsem kdysi dávno měla i jakés takés kamarády a ti se mnou soucítili, a hlavně na lyžích jezdili furt, tak si vzali též boby. Jelikož se lyžaři elegantně vezli nahoru vlekem, tak my jakože pojedem taky vlekem. Soucitně jsme obešli všechny na zemi se plácající snowboardisty, nemohoucí vlézt na pomy a postavili si boby na místo nástupu. Tak jsme si do nich stoupli a jakmile jsme si kolemjedoucí pomu strčili mezi nohy, tak jsme si klekli, aby to bylo stabilnější. Poma se natáhla jak dlouhá tak…hmmm....dlouhá a vytáhla nás nahoru. Seshora to byl slušný sešup a my jsme se řehtali, když jsme v bobech naráželi do kupolí sněhu, plivali sníh z pusy a mávali jednomu až dvěma snowboardistům, kterým se podařilo jet nahoru. Níže jsme pak zkoušeli stát v bobech při sjíždění a někdo mi tam tenkrát řekl, že mi to jde. Načež mi vytryskly slzy do očí a já už se viděla v síních slávy plných prken bez žehliček. Bohužel peníze stále nějak jakože chyběly, takže celou střední jsem v tomto ohledu zanedbala, ostatně, stejně jako třeba v jezdectví.

Přišla vysoká, s ní peníze a já je vesele utrácela za koně a podobné věci. Před každou zimou jsem svatosvatě přísahala, že půjdu na druhý místní vlek, kde mají lyžařskou školu a tam se budu učit. Ale znáte to, skřeti neběží, když nad sebou nemají biče svých pánů. Pokud nemáte parťáka, co vás donutí, jde to blbě. Nutno říct, že teď už mě to zas až tak moc nelákalo, jelikož jsem tyto radovánky nikdy nepoznala a nevěděla, co vše to obnáší, nějak mi to časem nechybělo. Pak mi vstoupil do života Matěj. Člověk, jehož doslova celá rodina nejenže lyžuje, ale lyžuje naprosto skvěle. A Matěj, který z nich lyžuje nejlíp, si najde zrovna tu největší ,,zimně-sportovní“ lamu. Ovšem ne takovou, která by mu nabídku soukromé lyžařské školy odmítla. Naopak, nadšeně jsem souhlasila a opět se začala vidět v oněch slavných sportovních síních. Vždyť to přece vypadá docela jednoduše! Matěj mi samozřejmě ihned velmi důrazně naznačil, co si myslí o snowboardistech, takže mě čekaly lyže a jen lyže, ale to mi vůbec nevadilo. Byla jsem unešená, že se naučím něco nového a že uvidím konečně pořádné hory, takže s vidinou toho, jak budu umět na konci třídenního pobytu skvěle lyžovat, jsem nadšeně naházela svých pár švestek do auta, od celé Matějovy rodiny jsem si půjčila veškerou výstroj (jedině termoprádlo bylo moje–Decathlon) a vyrazili jsme. První seznámení s lyžema se událo ve středisku Seiser Alm v italském Kastelruthu a ono místo navždy zůstane v mém srdci a kolenou. Kastelruth je vlastně německá enkláva, takže je to tam víc německý než italský, ale měli tam bombardino a…pár Italů. Lyže jsem si půjčila na místě z půjčovny. Tak přišel první den. V momentě, kdy jsem začala cpát nohy do lyžáků jsem začala něco tušit, ale snažila jsem se zůstat pozitivní. Cesta vajíčkem nahoru se nesla ve znamení ,,juchů, jdeme lyžovat“ a ,,panebože, co když se ta lanovka utrhne“. Naštěstí jsme dojeli nahoru, nacvakali lyže a začala jsem. Začala jsem padat. Hodně padat. Padat na zadek. Padat na boky. Padat dopředu na kolena. Padat na nos. Ke konci dne už mě to padání moc nebavilo, ale objevili jsme super lehkou modrou sjezdovku, kde jsem trochu získala jistotu. Žel, abychom se od ní dostali zpátky do hlavního resortu, museli jsme zpět přes pro mě docela náročnou červenou. Ale nějak jsem to splácala a Matěj uznal, že jsem hotový lyžař a vzal mě do své oblíbené hospůdky za sedmero vleky a sedmero sjezdovkami. Po jídle jsme se měli vracet přes asi 10 červených, jednu černou a jednu černější než černou zpět. No možná přeháním a byly to jen červené. No dobře byly to jen červené a dokonce modré. Ale já se prostě nějak sekla v jednom místě a najednou zjistila, že těch pádů bylo dost a že se bojím a začala nemístně panikařit. Načež Matěj, v té chvíli rozhodnutý, že pokud mě rovnou na místě nezahrabe a nenechá umrznout, tak se se mnou rozejde při první vhodné příležitosti, mě vzal v podřepu za ruce a tahal mě mezi nohama jako malé dítě. Takhle mě sešoupal až dolů a já se pak studem koukala z přeplněného vajíčka cestou dolů do údolí a říkala si, že pokud se má utrhnout, tak teď. Další dny byly ovšem trochu lepší, kromě toho, že jsem podcenila horský vzduch a slunce a náležitě si užila pravý sjezdovkový bolehlav. Třetí den jsem nabyla jistotu a jela si zkusit červenou sjezdovku z prvního dne a šlo mi to natolik, že jsem opět začala psát přihlášku na olympijský výbor. Na konci pobytu jsme šli odevzdávat půjčené lyže a cestou v lanovce jsme si všimli, že na jedné z nich je jaksi velký zakroucený odštěpek na hraně. Po dojetí k půjčovně jsme opřeli inkriminovanou lyži o lavičku a Matěj pomocí hrany své lyže onen odlomek definitivně usekl. Lyže jsme v půjčovně doslova hodili na stůl, poděkovali a nenápadně rychlým krokem se vzdálili. Dovča skončila a my se vrátili s nadějí, že snad brzo zase.

Druhý lyžařský výjezd byl do Rakouska, do střediska Steinplatte v….Alpách :D. Opět to tam bylo víc německý* než jakýkoliv jiný, ale bylo tu víc Čechů. Mou výstrojí se staly chlapské lyže po Matějovo bráchovi, který si úspěšně asi třetí den na lyžích namohl ,,něco na noze“, a tak trávil zbytek dovči u filmů na hotelovém pokoji. Lyže byly asi o půl metru delší, než jsem potřebovala, ale paradoxně mi docela seděly. První den jsem klasicky panikařila, zvlášť po pádech na levý kotník, jelikož v té době jsem byla cca tři týdny po tom, co mi onen kotník skoro rozdrtil kůň. Ale s ibalginovou mastí a dvěma Ibalginy per os jsem to zvládala celý den, učila se jezdit v boulích, vytvořených lyžaři, co to neumí a pomalu se začala s Matějem smát druhým. Né, že bych na to měla právo. Ale když ono to byla fakt prdel. Jelikož Matěj jezdí s přehledem líp, jak 90% všech, co se tam plácali, nešlo to jinak. Tak jsme si pojmenovali vykrůcače, ježíšáky, píchače apod. Nejvíc nás bavili ti, co zkoušeli jet ve sjezdovém postoji, ale hůlky jim místo dozadu trčely vysoko k nebi. Pokud máte nápad na pojmenování této skupiny, sem s ním. Druhý den byla na hornějších sjezdovkách hrozná mlha, takže jsem si kromě lyžovačko-opalovačky vyzkoušela i horší podmínky. A zjistila, že mi to vlastně vyhovuje, protože když nic nevidím, nebojím se toho. Nevidím sklon sjezdovky, kam vede, jaký má povrch, kolik je tam lidí atd. Prostě jen jedu do mlhy a bojuju se vším co potkám hned a bez rozmýšlení. Parádička. Třetí den jsme opět jeli úplně nahoru na tu stejnou sjezdovku lanovkou, která vedla nad černou sjezdovkou. Tato sjezdovka měla nahoře brutální ,,panelák“ a pak už vypadala jenom jako těžší červená. Ono nejtěžší místo se dalo objet po červený a napojit se na tu snadnější část. A tak já že jo, že to jako zkusím. No, co vám budu povídat. Myslím, že naše přezdívky byly slabota vedle toho, jakými názvy mě museli pojmenovat lidi, co nás viděli z lanovky. Plácal. Slimouš. Matlal. Ječivka. Ale víte co, my si to užili. Já to sjela jakž takž a byla spoko. Taky jsme si zkusili jezdit ve snowparku, já jsem jela dětskou část, kde byl třeba tunel, slalom, dinosaurus se šprušlema, na které jste mohli zabrnkat hůlkou, když jste jeli kolem a já byla velmi moc šikovné dítě. Matěj zkoušel takový ty hrozně kůl skoky v tom velkým a prej poté, co najel na železnou vodorovnou tyč, sklouzl a hodil nebetyčnou držku, to prej zkusí zase za rok. Byla to super zimní sezóna s něčím novým a když jsme odjížděli a já věděla, že zimní Alpy a lyže uvidím možná až za rok, bylo mi smutno. Najednou už jsem věděla, co mi bude chybět. Držkopády, opálený nos, sněhem slepený vlasy, strach v lanovce, ten pocit, když se vám překříží lyže a vy jen doufáte, že vaše kolenní vazy jsou dostatečně pevné. Ťapání v lyžákách po restauraci a po schodech, pivo na lehátku mžourajíce do sněhu odrážejícího ostré sluneční paprsky. Stromy obtěžkané sněhem v údolí pod lanovkou, a to ticho a nebeský klid, když najdete prázdnou sjezdovku.

Jen tak btw. Jakožto začátečník musím říct, že jsem hrdá na to, že jsem pouze jednou spadla z lanovky při výstupu. Bylo to, když jsme poprvé jeli na lavičce s držákem na nohy. No a dojíždíme a Matěj na mě: ,,Sundej to“ a já si teda dala dolů hůlky a připravila se k výstupu. A on:,, Panebože sundej to! Ty nohy!“ A já: ,,Wháááát?“ načež už se celá konstrukce odklápěla a já nohy sundala z držáku na poslední chvíli. Tím jsem ztratila stabilitu a z lanovky nevystoupila, nýbrž elegantně sjela na prdel. Tak co už. Ještě byla vtipná dvousedačková stará lanovka na jedné z poloprázdných sjezdovek. Asi chápu, proč tam bylo tak málo lidí. Tato lanovka totiž skoro vůbec nezpomalila při nástupu, jen vás prostě podsekla a nabrala a vy jste jeli, ani jste nevěděli jak. Opravdu velmi bych si přála vidět nastupovat na tohle snowboardistu.

Nastalo jaro, sníh pomalu odtál, začaly růst houby a lyže ležely potichu na půdě. Alpy jsme navštívili i v létě, ale ta všudypřítomná bílá peřina tomu trošku chyběla. Neviděli jsme ani žádného sviště, jenom krávy a jejich hovínka, do kterých jsme házeli kameny nadšeni zvukem a efektem, který to vyvolalo. Vylezli jsme na ferratu, kochali se čistou noční oblohou a těšili se na zimu. Navíc jsme si předsevzali, že budeme trénovat i na tuzemských svazích, pokud bude sníh, což pár let zpátky nebylo zvykem. Poslední listí na podzim opadalo, přešly bahnité Vánoce, a ještě bahnitější Nový Rok a my se přestěhovali do Teplic. V lednu jsme s nadšením jedním okem a uchem sledovali sněhovou předpověď a druhým okem a uchem s hrůzou pozorovali hlášení o množství nakažených covidem. Co čert nechtěl, naše vláda se rozhodla nezavřít supermarkety a snížit provoz MHD, zato ale zavřít venkovní prostory, třeba vleky. Takže zatímco se důchodci skrze sněhové vánice plahočili v 7 ráno stát frontu před natřískaný Kaufland, my snášeli z půdy místo lyží skialpy. Abych ještě víc prohloubila svoji depresi, musím podotknout, že před Vánoci jsem si od Matějovy známé, parazávodnice v lyžařském slalomu koupila vyřazené závodní lyže, za pár šupů ty ,,nejlepší jaké kdy Matěj viděl“. Sice bez vázání, ale to bylo v plánu dodat. Za celou sezonu nebylo třeba, ani jednou jsem na nich nestála, tak dobrý, aspoň jsem ušetřila. Lyže teď stále někde zapadají prachem a čekají na svou premiéru pod mýma nohama, na což se určitě po letech služby v závodění určitě těší.

První skialpy, bylo to tady. Namísto ,,časem tě to naučím“ přišlo ,,nemáme jinou možnost“. A tak jsme ťapkali nahoru v lyžařském středisku v Mikulově v Krušných horách. Na některých místech to bylo trošku náročné, jelikož jsem neuměla ovládat lyže směrem dolů, natož nahoru. Ale krom pár úseků to bylo úplně v pohodě, taková hezká procházka lesem. Tenkrát byla u Matějovy mámy na hubnoucí kůře fenka Lara, maminka Zakka, border kolie, kterou rodina mého přítele vlastní. Tak jsme šli zasněženým lesem se dvěma černobílýma borderkama v patách, případně motajícíma se pod nohama, a já byla zvědavá, jak bude po roce vypadat sjezd. To že to nebude slavný, jsem čekala, ale snažila jsem se nevzdávat dopředu. Konečně jsme stanuli na vrcholu kopce, na začátku cesty k jedné ze sjezdovek (č.4), sundali si pásy, napili se speciálního čaje (černý+citron+medík) a jali se sjet dolů. Po cestě jsem to nějak sunula pluhem, který stejně neumím, protože mi ho Matěj spíš zakazoval. Při každém rychlejším pohybu lyží jsem pomalu chytala záchvat paniky, ale vždy jsem to elegantně vybrzdila. Takže díky mně trvalo půl dne, než jsme dojeli na začátek sjezdovky. Při pohledu na neupravený, strmý svah (byla to červená) jsem jen stiskla rty a snažila se chytit mé obočí, které vystřelilo vzhůru k oblakům. Najednou to bylo jako bych nikdy předtím na lyžích nestála a vlastně teď nevím, kde jsem se tam vzala a co se bude dít. Ale Matěj zavelel ať jedu, tak jsem se rozjela. Co vám budu říkat, dle předpokladů to byl děs. Nevím, jestli to dělám jen já, nebo to měl každý začátečník, ale já se prostě často bojím otočit do druhého oblouku. Párkrát se mi stalo, že se mi v oblouku rozjely nebo překřížily lyže a Matěj mi na to vždycky řekl: ,,Takhle mi nepadej“ a já v tom návalu bolesti v kolenou a zoufalství urputně přemýšlela, jak mám jako padat řízeně a správně. Každopádně můj strach ze změny směru měl za následek to, že jsem třeba jela napříč celou sjezdovkou a neodhodlala se otočit, dokud jsem špičkama lyží nenajela do sněhu na okraji. Pak jsem chvíli nadávala, vztekala se a otáčela lyže pomalu ťapkáním do boku. Ve spodní části sjezdovky byl navíc trošku prudší sklon a já ho nakonec sešlapávala bokem. První skialpy mi teda pošramotily sebevědomí, ale pokaždé to bylo o krapítek lepší. Jednou jsem šla s Matějovo mámou a její známou, která chodí na skialpy skoro každý den, jelikož bydlí skoro pod sjezdovkou. Dala mi pár nových dobrých rad při výstupu a táhla nás občas těžkými výstupy. Například když se musíte otočit do protisměru v prudkém kopci a pod váma je sráz do potoka, tak se trochu klepete. Jeli jsme pak novou červenou sjezdovku, která byla i trochu upravená (č.3). Po dlouhé době se po ní prej dalo jet, dřív bylo tak málo sněhu, že se zde, bez sněhových děl, nedalo jezdit. Prostě nádherná zima v nepřející době. Paní mi řekla, že pojede pomalu se mnou a bude mi radit. A já se tak strašně moc nechtěla před cizím člověkem ztrapnit, že jsem to sjela snad nejlíp za celou dobu. Výhoda byla, že byla mlha, a jak jsem již psala, když nevím, kam jedu, je to lepší. Pak jsme byli párkrát i večer jen s čelovkama a to bylo stejně super. Sjezdovka pro mě byla malá část ve světle čelovky a s tou jsem si poradila dobře. Nutno ještě podotknout, že čelovku, kterou jsem nosila jsem vyhrála v tombole na lyžařském plese (pořádal ho spolek lyžařů z onoho prvního svahu, zmíněného v úvodu z dětství) u nás v Trnavě a slouží velice dobře. Ta tisícovka za losovací lístky za to asi stála :D

Z Mikulova vede nahoru na kopec Bouřňák několik různě těžkých tras. Myslím, že jsme šli skoro všechny, nejoblíbenější pro mě byla okolo vodníka. Vodník je taková dřevěná soška na větvi stromu u potoka, kterou míjíme při výstupu a celá trasa se nese ve znamení častých změn směru v prudkém svahu. Občas si musíte pomáhat držením se okolních větví a věřit svým lyžím a svým schopnostem, protože pád by asi nebyl extra nebezpečný, ale přece jenom kutálet se svahem dolů skrze kmeny stromů, pichlavé keře a pařezy do ledového potoka není úplně to, co chcete takhle v úterní odpoledne dělat. Moje oblíbená sjezdovka byla ,,trojka“ (č.3 viz předchozí odtavec). Dělila se na tři oddíly. Oddíl jedna: krátký, ale prudký svah, kde jsem si prošla svou denní dávkou paniky, obzvlášť když byl povrch zmrzlý či neupravený. Oddíl dva byl méně prudký, byla to taková loučka, a protože tu bylo liduprázdno, mohli jste si plachtit ze strany na stranu a užívat si jízdu. Zde jsem si nejvíc zkoušela techniku a relaxovala. Poslední oddíl byl sice taky prudší, ale jelikož jsem v tom druhém nabrala sebevědomí, většinou jsem ho sjela relativně důstojně, teda podle toho, jestli byli dole lidi na bobech nebo ne. Čím víc lidí na mě kouká, tím víc jako lama si připadám.

Největší vymrdávka byla trasa, kterou jsme šli jen jednou a já doufám, že naposledy. Bylo tolik sněhu, že bylo možné jít ze spodní vesnice, z Hrobu. Z Hrobu vedla cesta lesem, vlastně docela pohodová a Matěj mě upozorňuje, že se hlavně pak nesmím bát rozjet, jinak se tady na těch rovinkách umořím. A já že no jasně, to sjedu jak nic. Les kolem byl velmi romantický, ale zdánlivě nebral konce. Když jsme se konečně vyplahočili ven, přešli jsme jednu dlouhatánskou louku a stanuli teprve na úpatí sjezdovky (č. nevím kolik, říká se jí ,,Hrobská“) a já viděla, kolik nás ještě čeká, měla jsem chuť si sednout a nechat se zapadat sněhem. Cestou nahoru ještě začalo hustě sněžit, takže kochání krajinou také ustalo. Když jsme se konečně vydrápali nahoru, ležela jsem ve sněhu a představa, že se teď ještě šoupu dolů mě zrovna dvakrát nelákala. Navíc jsem nikdy nejela lesem a úplně jsem viděla takové ty obrázky z animovaných filmů, kdy se hrdina rozplácne o nějaký sloupek a trčí mu končetiny směrem dopředu. Napřed jsme sjížděli sjezdovku a já velmi litovala, že nemám brýle. Viděla jsem prd a v neupraveném navátém sněhu se nejelo dvakrát dobře. Pak nás čekala ještě druhá louka a už jsme se blížili víc k Hrobu. Doslova. V lese mě to začlo opravdu ,,bavit“. Oči, vlasy, tváře i pusu jsem měla plnou sněhu a skoro poslepu se snažila dohnat Matěje, který fičel po lesní cestě, jako by se nechumelilo a nebyly po okrajích smrtonosné stromy. Já se zastavovala po každém rychlejší rozjetí lyží a ke konci už jsem zase panikařila. Samozřejmě na Matějovo: ,,Už to rozjeď“ jsem jenom nevěřícně kroutila hlavou, proč mě jako chce zabít, vždyť nemám ani žádný majetek, nic jsem si pořádně neužila apod. Když jsem o minutu později napínala svaly a snažila se odpíchat po rovince dál, začalo mi docházet, že občas fakt člověk nesmí být srab. Moje důstojnost a sebevědomí zůstalo někde na začátku toho lesa a já byla přesvědčená, že si je tam vyzvednu až příští rok. Pokud bude stejně dobrá zima samozřejmě.

Když začal drahocenný sníh mizet a otevření vleků bylo stále v nedohlednu, museli jsme se spokojit s jedinou sjezdovkou, kde se ještě držel sníh. K mojí smůle to byla černočerná, po které se blbě šlo i v létě pěšky.  No nic, na něco se umřít musí, tak jsme šli, společně se Zakkem. Skoro nahoře začalo prudce sněžit a my se i skrz lesní porost pomalu měnili na sněhuláky. Když jsme vylezli z lesa do přímého sněžení, s přimhouřenýma očima se snažili najít části svého vlastního těla a nachystat se na sjezd. Zakk se mezitím proměnil v pandu, veškeré jeho černé části se staly bílými, jenom okolo očí zůstával malý kousek černé oblasti. Matěj nabral na vousy tunu sněhu a mě vlasy ztuhly na úhledné rampouchy lemující můj obličej. Tak se panda, dědeček a ledová královna vydali směrem z kopce. K mému nadšení nás navátý sníh dost brzdil, takže jsem si krásně vyjížděla oblouky a snažila se naučit jízdu v hlubokém sněhu. Nejhorší část jsem tak nějak sešoupala, ale rozhodně jsem z toho měla lepší pocit než z jakékoliv jiné sjezdovky předtím. Dole jsem nabyla takové sebevědomí, že jsem poprosila Matěje, ať mě jakože natočí, že jedu hrozně dobře. Dokážete si určitě představit mé zklamání, když jsem ono video viděla. Co ta vystrčená prdel? Co to přetáčení těla? Co ty kolena, rovné jako sloupy? Všechno špatně. Ale hlavní je to, že dobrý pocit zůstal a já se těšila na další sjezd. Víte, jak jsem psala dříve, že mi vyhovuje, když nevidím, kam jedu? To proto mi v tomto blizardu sjezdovka připadala v pohodě. Vidět ji celou za slunečného dne již bylo trošku frustrující. Bohužel náš poslední výšlap už byl striktně omezený touto sjezdovkou, a to nejen směrem dolů, ale i nahoru. Okolní lesy byly úplně bez sněhu a tato jediná sjezdovka zářila do jarní blátivé krajiny posledními zbytky sněhu. Na některých místech jste se už museli vyhýbat trávě. Co vám budu říkat, nahoru to byla pořádná štreka. Cestou jsme potkali dva starší chlápky, kteří si to ležérně šinuli dolů a měli kecy stylu: ,,To bych nevyšel“. Mnoho lidí totiž dělalo to, že se nechali nahoru vyvézt od někoho autem. Těmto jsem to kvůli jejich věku odpustila. Už jsem jim ale neodpustila, když jsme je potkali opět nahoře, zatímco my se tam plazili, oni si stihli vyjet znova a teď si přísným, znechuceným pohledem měřili mé lyžařské (ne)umění. Teda, podle mě. Podle Matěje jsem jim prý byla úplně u prdele. Já jsem obvykle člověk, co si zakládá na tom, že ,,Je mi fuk, co si o mě ostatní myslí“. Nom, tak ne vždy.  Ač nechci, stejně si na sjezdovce představuju, co si o mě projíždějící myslí nebo jak mě hodnotí. Navíc sjezdovka byla sice uježděná, ale povrch nebyl moc příjemný, byly tam rigoly a boule, občas hluboký sníh, občas se bylo nutné vyhnout trávě. Poslední jízda téhle s prominutím debilní sezóny byla pěkně nahovno. Ono vám moc nepřidá na kuráži, když si představíte, že další možnost se zlepšit máte až za rok. Do konce dubna sice prej ještě něco na horách napadlo, ale my už nejeli. Možná z lenosti, možná z trucu. Když se v květnu otevřela sportoviště, tedy včetně vleků, větší ironie to být nemohla. Takže můžeme jenom doufat, že se konečně celá tahle covidová situace konečně uklidní a že příští rok už to konečně začnu všem těm plebákům nandávat. Nebo že se jim aspoň vyrovnám. Poctivě jsem sledovala závody v lyžování a okoukávala techniku, poctivě jsem naslouchala radám Matěje i ostatních a poctivě se vztekala, když mi to jenom trochu nešlo. Ale jako ve všem i tady platí, nevzdávat se a makat. A lidi, vychovávejte své děti ke sportu a nešetřete na tom. Lyžování i jezdectví jsou krásné sporty a je super je umět.

A když jsme u toho učení se nových věcí, teď nastává léto a já se těším na vodu!!!

 

*mimochodem to byla oblast, kde dělají germknödel, což je věc, kvůli který se tam jednou přestěhuju

Recenze na jednu větu XI.

Ano, to jako fakt. Fakt vydávám Recenze na jednu větu dvakrát po sobě, a to proto, že jsem dlouho nic nepsala a teď hodnotila plno filmů najednou. Tady to prostě máte a držte huby. Slibuju, že další článek už bude něco jiného. Tedy za předpokladu, že místo psaní nebudu čumět na filmy. Heh.

Millerovi na tripu– Náhodou super komedie, sice to není bůhví co, ale já mám ráda zajímavé zápletky, Jennifer a filmy, ze kterých jsou memes. ****

Návštěvníci– Lidi ze středověku v naší době jsou vděčné téma, na to, že francouzské filmy a komedie obzvlášť mě většinou míjí, tohle bylo docela povedený. ****

Návštěvníci 2: V chodbách času– Klasicky druhý díl o stupínek horší, víc pitvoření a srandiček, míň smysluplného příběhu. ***

Stalo se jedné noci– Naprosto parádní komedie s Clarkem Gablem, který vás naučí stopovat. *****

Deset důvodů, proč tě nenávidím– Deset důvodů, proč mě film docela bavil: 1-10. Heath Ledger. ***

Deadwood– Milovníky divokého západu asi zklame, že divoký západ, jak je podávaný ve filmech nikdy neexistoval, ale když mrknou na tento seriál, který ukazuje skutečnou realitu staré Ameriky, možná je to mrzet zas až tak moc nebude. *****

Walk the line– Po tomhle filmu si odnesete tři věci: 1. Zjištění, že ne každý film o zpěvákovi je na stejné brdo 2. Tóny country hudby následující dva týdny v hlavě 3. Crush na Joaquima Phoenixe. *****

Vánoční prázdniny– Takový trochu epizodický film o tom, že Vánoce průměrné americké rodiny jsou jedna velká trapárna a že nesmíme zapomínat, o čem jsou doopravdy. ***

O vánoční hvězdě– Nízkorozpočtový Lucius Malfoy v podání Ondry Sokola a další lobotomická česká vánoční pohádka, která děti učí, že světelný rok je časová jednotka, to by člověk blil. *

Ledové království 2– Buď stárnu, nebo jsou i ty animáky stále horší, na to, jak moc mám ráda jedničku je tohle prostě jen překombinované nůďo. A kéž by Olaf zůstal rozpuštěný. ***

Boží zápasník– Dobrý toust…teda dobrý Jack Black a zcela odlišný typ komedie, který si dám klidně kdykoliv znova. ****

3:10 Vlak do Yumy– Yummy, yummy, Chris Bale…teda, počat cože? Russella Crowea jsem myslela. Fakt. Ehm. Jo a k filmu samotnému, kratší stopáž příště poprosím a bude to dokonalé. ****

12 úkolů pro Asterixe– Tohle jsou zcela zásadní filmy, které jsem měla vidět, když mi bylo o 15 let míň, na druhou stranu, možná o to víc teď ten humor umím ocenit. ****

Casino– Čím jsem starší, tím víc vyhledávám filmy, co mají max dvě hodiny, proto jste možná překvapení, že jsem tento 12hodinový film viděla, ale ano, zvládla jsem to úspěšně a taky si z toho úspěšně skoro nic nepamatuju. ***

Dannyho parťáci 1-3– Možná je blbý komentovat vše najednou, protože 1 byla super, 3 taky docela dobrý, ale 2 byla o hovně, ale obsazení bylo stejně dobré ve všech dílech a bavilo mě na to koukat.  Průměr ***

V cizí kůži– Ryan a ten druhej, kteří si prohodí těla a z floutka a sukničkáře je najednou táta od rodiny a pracovník roku, trochu otřepaná zápletka, ale podání bylo fajn a Ryan byl fajn a chcaní do fontány bylo vtipný. Stačí mi málo. ****

Snídaně na Plutu– Kdybych Cilliana Murphyho viděla poprvé v tomhle filmu, asi bych měla velký problém se potom smířit s tím, že to je ve skutečnosti muž :D ****

Mezi námi děvčaty– Další výměna těl, tentokrát matka s dcerou a důkaz, že tohle téma prostě funguje vždycky, důkaz, že i takový obyčejný film vás může dojmout a v neposlední řadě důkaz, že Lindsay Lohan měla kdysi našlápnuto k dobré kariéře. ****

Rytíři spravedlnosti– Když tam hraje Mads Mikkelsen a film si dá verbal na čsfd mezi své oblíbené, je prostě dobrej a není proti tomu žádný dišputát (je mi skoro 30 a to je poprvé v životě, co jsem napsala toto slovo). ****

Chlast– Pár kamarádů objevilo Ameriku, když zjistili, že s alkoholem se věci dělají tak nějak líp, akorát když to dlouhodobě přeženete, je z toho akorát průser. ****

Arctic: Ledové peklo– No tak dobře, ne vždycky je Mads zárukou kvality, teda on kvalitní je, jenom scénář, kamera a režie ani trochu. **

Adamova jablka– Tohle bylo…..divný….jakože dobrý, ale divně dobrý, chápete ne? ****

Vinnetou– Sice jsem to kdysi dáááávno viděla, ale teď jsme na to koukli po dlouhý době a já si uvědomila, že tento skvost nemám ohodnocený, myslím, že i když to od reality nemůže být dál, pro všechny milovníky ,,Divokého Západu“ je to povinnost. ****

Desperado– I když to není žánr úplně pro mě, díky Antoniovi i režii mě to hodně bavilo a Tarantino byl roztomilý. ****

Tenkrát v Mexiku– Volné pokračování Desperada a bohužel o hodně slabší, hlavně z důvodu upozadění postavy Antonia Banderase, ovšem zachraňuje to Johny Depp. ***

V síti– Fujtajbl. *****

Maléry pana účetního– Jakože ano, bylo to stupidní a prakticky to nemělo děj, ale člověk, co se chce jen koukat na nějakou blbost s čistou hlavou se u toho náramně pobaví. *****

Čtyři vraždy stačí drahoušku– Počkat počkat, cože? Tahle zábavná oddechovka s komiksovými prvky a nezapomenutelnými hláškami že byla natočena v Česku? Důkaz, že dřív to bylo s českou kinematografií ještě dobrý. ****

Muž z Acapulca– Moje první setkání s Belmondem ve filmu s dobrým námětem zápletky, jen možná trochu nešťastně zpracovaným, teda aspoň mě to občas trochu nudilo. ***

Uteč– Prej ,,super horor“, tak hele: horor se nedělá tak, že tam narvu rádoby lekačky s takovými těmi lacinými zvuky a trochu nuceného napětí, musí to mít i duchaplný děj a atmosféru, a já nevím, ani jsem se nebála, ani nebyla napjatá, zápletku jsem rozuzlila během půlhodiny, nepochopila, proč se jedná jen o černochy a konec mě spíš rozesmával, asi to neděláte správně hoši. ***

Chata v horách– Ze začátku to vypadalo na laciný, ale aspoň trochu hororovitý horor, i když protkaný humornými vstupy, ale na konci se to zvrtlo někam, kam nemuselo. *

Recenze na jednu větu X.

Pohleďte, v čase Velikonočním udál se zázrak boží a bylo vneseno světlo do Vašich srdcí. Dne toho, ve svátek významný, Lucka vydala po desetiletích další díl Recenzí na jednu větu. Nechť den tento se vryje do Vašich srdcí a Vy budete rozradostněni a děkujíce za tento dar budete ho čísti s pokorou a vírou v další díl. Nechť ten vyjde až za další desetiletí. Ámen.

Něco na té Mary je– Hm, něco na té bílé zdi je...ach, já vlastně koukám na totálně amorální, nezajímavý a ještě ke všemu nudný film, v jehož scénáři nedává smysl snad nic. *

Vybíjená– Jo, začínám si na ty americké komedie s Vincentem Vaugnem a Benem Stillerem zvykat, nápad to má, od druhé půlky to odsýpá a ty jejich roztomilá camea, to je něco. ****

Válečný kůň– Filmy, kde umírají koně a Tomové Hiddlestonové bych zakázala. ***

Divoké historky– Epizodický film, kde z každé historky mrazí, a minimálně dvě z nich se vám vryjou pod kůži. Brrr. *****

Kruh– Tady započalo mé hororové období, a to jsem chtěla jen vidět něco notoricky známého, opět mírné zklamání, zas tak děsivý to nebylo. ****

Ti druzí– Naopak tohle bylo super, konečně dobře vlezle děsivý film, který vás na konci opravdu překvapí. *****

Purpurový vrch– Nom, sice jsem většinu filmu provzdychala nad Tomem Hiddlestonem, ale i tak je závěr jednoznačné – Guillermo del Toro už nikdy více. **

V zajetí démonů– Upřímně moc si z toho nevybavuju, ale špatný to nebylo a vím, že se budu bát kupovat si barák. ****

Kostka– Tohle bylo….divný…..bohužel jenom divný….**

The Knick – Jak to vypadalo nenápadně a jaká z toho vylezla pecka! Ta kamera, ta hudba a hlavně jedno z nejlepších zakončení seriálu, jaké jsem kdy viděla (a ještě neuvěřitelně korespondující z názvem epizody :o ) *****

Lví král– Nová verze starého příběhu, který jsem viděla nedávno, a tak můžu srovnávat a za mě oživlý zvířátka super. ****

Černobyl– Snaha být co nejvíc real a přitom si i sem tam něco přikrášlit se může vymknout, ale tady to všechno fungovalo jak na té příběhové, tak řekněme dokumentaristické úrovni. *****

Raubíř Ralf a internet– Dost podobně kvalitní jako první díl, i když sem tam trošku zbytečně přehnané, ale pro současnou populaci dětí odchovných internetem super věc. ****

Joker– Mrzí mě, že to píšu u filmu od DC, ale…..pecka! *****

Spider-Man: Daleko od domova– Mrzí mě, že to píšu u filmu od Marvelu, ale……nuda. ***

Rocketman– Jo jo, dobrý dobrý, ale už natočte film o nějaké hvězdě, co dělá i něco jiného než fetuje, je homo, je na léčení, je výstřední atd……i když chápu, obyč lidi netáhnou. ****

Le Mans 66´ – ,,Půjdem na něco do kina“ ,,Ok, co třeba toto?“ ,,Ok, snad to bude aspoň k něčemu“. Později: ,,Tvl mazeeeec“. *****

Trestná lavice– Tady mi Matěj začal pouštět své oblíbené filmy, tohle je oddechovka s Adamem Sandlerem a ten prostě vyloženě špatný filmy nemá. ***

Zkus mě rozesmát– Další Sandler a taky Jenifer Aniston, kterou pokud někdo nemá rád, nezaslouží si existovat, vtipný námět i scénář, pro rodinné odpoledne u filmu jako stvořené. ****

Star Wars: Vzestup Skywalkera– Já o půl roku později po zhlédnutí: ,,Počkat, tohle jsme viděli?“ Takže asi tak. ***

Santa je úchyl– Oblíbený vánoční film Matěje a jeho rodiny, takže musím hodnotit dobře :D *** (hvězdičky budu přidávat po dalších shlédnutích)

Křik chlapce– Film z Ozvěn noir film festivalu o chlapci, co vidí vraždu a nikdo mu to nevěří, trochu líp zpracovat a bylo by to dokonalé. ***

Králíček Jojo– Nadsázka a humor vložený do relativně vážného příběhu, takže se to trochu bije samo se sebou, Scarlet skvělá a podruhé shlédnuto snad jenom kvůli Samovi Rockwellovi a jeho bojovému oblečku. ****

Manželská historie– Rozvedené páry se na to budou dívat s těžkým srdcem, šťastně sezdané s nadějí, že jim se to nestane a svobodní lidi se radši nikdy nezasnoubí, realistické, kruté, brilantně natočené i zahrané. *****

Na nože– Další z ranku ,,Pojďme na něco random do kina“ a byla to další topovka. ****

Šest směšných– Když se řekne Adam Sandler, western si zrovna nepředstavím, takže jsem byla zvědavá co z toho vyleze a vylezl z toho….typický Adama Sandler…akorát ve westernu. ****

Parazit– To bylo sakra co? Jakože, cože? Smáli jsme se tak dlouho až jsme nakonec jenom čuměli. *****

Simpsonovi ve filmu– Tak jsem to nakonec taky viděla, konečně znám kontext všech hlášek a můžu v klidu dál existovat. ***

Tucker a Dale vs. Zlo– Tohle bylo ulítlé, šílené, trochu děsivé, a hlavně extrémně vtipné zpříjemnění jednoho večera v Rakousku na lyžích. *****

Řbitov zviřátek– Já nevím, zombíci už mě tak nějak nudí. **