Cestovatelský článek aneb Jak jsem nebyla nikde

Mám ráda cestovatelské přednášky. Mám ráda cestopisy. Mám ráda cestovatelské dokumenty. Je to, jako bych to místo mohla tak z 1% vidět na vlastní oči. Ne jen laciné fotky z cestovních kanceláří, ale i kus toho opravdového života, který na tom místě je. Jací tam jsou lidé, kultura, počasí. A taky jak není cestování mnohdy lehké a levné. Navíc, mám ráda chytré a úspěšné lidi, kteří dokáží poradit s různými lifehacky, kde vzít něco levného, jak se ubytovat, kam nechodit, kam naopak ano. A považuju za geniální, jet někam, pak udělat přednášku, placenou, kde si vydělám na další cestu. Nebo z toho i napsat knihu. Já vlastně pořádně nikam nejezdím hlavně kvůli penězům. Takže tento způsob je super. Až na to, že nemám o čem přednášet nebo psát knihy, když jsem nikde nebyla. Nebo počkat...nemůžu? Vážně, co takhle udělat přednášku ,,Jak jsem nebyla nikde?“

Byl by to hit. Pevně tomu věřím, ale neumím přednášet a nejsem na tydle srandy. Ale článek z toho napsat můžu, že jo.

Takže, kam bych se chtěla jednou podívat? Západ USA je top a pak především Evropa. Je rozmanitá, protkaná památkami, se spoustou pro mě neznámých míst a přesto známá. Je to náš kontinent a ač může být exotika a vzdálené země plné tropických pralesů a pláží nádherné, já mám pořád srdíčko spíš uprostřed kopečků a hor, protkaných řekami a starými železnicemi. Měst s budovami a zákoutími, co si pamatují staletí. Jo, to sice jiné kontinenty taky, ale Evropa je prostě osobní. Ale jo, uznávám, sedět někde na tropické pláži a popíjet drink z kokosové skořápky bych brala taky :D Jinak kromě západu Ameriky mě láká Amerika celkově, ten jejich životní styl a hlavně, jo, chci jet do Hollywoodu a potkávat herce na ulicích. Tak. Ale jinak, celkově mě zajímají místa, kam moc lidí nejezdí, hlavně proto, že nemám ráda davy lidí a taky proto, že mě zajímají většinou jiné věci, než ostatní. Ale jo, takový ty profláklý památky a místa bych vidět chtěla taky. A podniknou zase nějaký dlouhý vandr na koních, třeba na ukrajinských Poloninách. Hele uznávám, asi toho chci prostě moc :D Já si vlastně vystačím i s ČR. Pokud neznáte vlastní zemi, jak můžete něco ocenit v zahraničí? Už jsem pár míst v ČR projela a nepřestává mě fascinovat, jak kouzelné místo to je a hlavně, kolik z toho z ní ještě neznám. Jo, my Češi jsme trochu jetí a nejsme zrovna světová špička, ale pokud bych si měla hrát na vlastence, tak kvůli místu, kde žiju, ne kvůli lidem. Protože je prostě krásné. Vidíte? Jak snižuju nároky, jenom abych si sama obě nalhala, že vlastně ty moje vysněné destinace vidět nemusím? Že jsem vlastně spokojená, s tím co mám? Počkat...a nejsem?

Věc se má tak. Je to jenom v hlavě. Proč chce člověk cestovat? Protože ho to skutečně zajímá, nebo chce jen říct, že tam byl a dát si fotku na FB či Instagram? To si musí každý za sebe uvědomit a nakonec mu třeba dojde, že pokud je jeho cílem hlavně vyplnit čas něčím zajímavým a chce poznat nová a krásná místa, tak vlastně nemusí přes půlku světa. Pokud chce vidět to dané místo a je to jeho největší sen, neměl by se bát investovat, protože pak bude spokojený. Ale hnát se za něčím jen kvůli tomu, že to dělají ostatní, je to správně? Ne. Je to tak se vším. Když nechcete studovat vysokou, ale spíš si prostě najít práci a věnovat se koníčkům, udělejte to. Když nechcete děti, svatbu, klasický způsob života, je to vaše věc a vaše volba, nenechte se do ničeho nutit. Když chcete cestovat, nestěžujte si a jeďte.

A lidi, jedna věc. Užívejte si to, co máte.

Nemůžu si dovolit jet do Ameriky, ale můžu jet o víkendu do vedlejšího města na jarní slavnosti vína. Nemůžu procestovat Bali a mít ty super fotky jako youtubeři, ale můžu oprášit staré kolo a udělat si tour po těch nejzapadlejších vesnicích v okolí. Nebo si můžu najít brigádu, prožít pár víkendů v práci a pak si jeden z těch snů splnit. Všechno jde.

A kde že jsem teda nebyla? No, když to vezmu optimisticky, nejdál jsem byla v Itálii. To není špatný. Byli jsme tam na praxi se střední školou a kdybych bývala lepší bloger, už by tu o tom byl článek. A pak jsem byla v našich sousedních státech, pokaždé sice jen v jednom městě (ok na Slovensku ve dvou :D ), ale pořád se to počítá. Byla jsem téměř ve všech velkých Zoo v Česku. Mám obstojně projetou Moravu. Podnikám a chci podnikat cesty kolem Prahy. A byla jsem v Berlíně a řekla dokonce dvě věty anglicky. Stačí tohle všechno na přednášku? Ne. Můžu si říkat cestovatel? Ani náhodou. Je to součást mého života, bavilo mě to a mám díky tomu vzpomínky a chuť cestovat dál. Absolutně!

Jak vidíte, není to o tom, být pořád někde. Trápit se, že sedíte doma, nebo že někdo byl tam, kam byste chtěli a vy nemůžete. Nemusíte se hnát za tím, být jako ostatní a mít co nejvíc fotek z dovči na Instagramu. Jde o to, brát věci tak jak jsou a užít si každý okamžik, i když jdete třeba jen nákup. Obejít dva bloky navíc nebo jet tramvají pár zastávek dál a zase se vrátit. Objevíte místa a věci, které jste neznali ani ve vašem okolí a najdete také kus sebe. Najednou se tím z toho ,,nic“ začne stávat ,,něco“. Ne jen fotky nebo album se vstupenkami a jízdními lístky, ale vzpomínky, pocity a nadšení ze života. Když příležitost k cestování mít budete chyťte se jí, když ne, vytvořte ji. Změňte trošku zadání a užijte si, co život dává. A nic nevracejte!