Recenze na jednu větu, část V

Nuže, ehm ehm ehm, zde jest dalších -doplňte číslo- filmů, kt jsem v poslední době viděla, koukám, že se začínám nějak rozepisovat, ALE tentokrát mám u všech opravdu pouze jednu větu, heč. Btw dosáhla jsem shlédnutí 50 prvních nejoblíbenějších filmů na čsfd, gratulace přijímám každý den od 17:00 do 18:00.

Tenkrát na Západě- Předlouhé záběry na obličeje kovbojů, hudba, ze které máte husí kůži, osudový příběh, atmosféra amerického západu a vám nezbývá než se kochat překvapivě rychle uběhnuvšími třemi hodinami nádherné filmařiny. *****

Hodný, zlý a ošklivý- To byl tenkrát ještě Divoký Západ opravdu divoký, to ještě všichni muži uměli jezdit na koních, to byl ještě Clint Eastwood fešák jak bič a to ještě neuměli filmu zkrátit stopáž na přijatelnou mez. ****

Chyť mě, když to dokážeš- Že on ten DiCaprio vždycky hraje někoho takového, nějak se mi v té postavě sléval chytrolín, ekonom, bohém a vtipálek typu Vlk z Wallstreet nebo Velký Gatsby, režie typicky Spielbergovsky dobrá, neurážející, ale možná trošku obyčejná a bez žádné přidané hodnoty, příjemný film…..ale nic víc. ****

Dobrý ročník- Romantický to příběh chlápka, jenž ze zapšklého obchodníka na milovníka vína a Francie se změní, však obsazením svým, atmosférou též a Ridleyho režií skvělou jest příjemným pohlazením na duši a hezkým to přínosem pro jinak veskrze cynickou duši moji. ****

Masaryk- V událostech kolem Mnichovské dohody se orientuju pouze na velmi laické úrovni, osobnost Jana Masaryka mi nic moc neříká, jsem slepá, takže nevidím na titulky označující místo a čas děje, u delších nudných dialogů rychle ztrácím pozornost a jsem trošičku skeptik vůči současným českým filmům, suma sumárum jsem absolutně nevhodný divák tohoto filmu, takže on za to možná asi nemůže. ***

Já, Tonya- Nevím, proč by se měly skutečné životní příběhy točit pořád stejně unyle, nudně, bez jakékoliv originality, když se z toho dá vykouzlit dramaticky-úsměvná satira s příjemným tempem, postavami vyšperkovanými svým obsazením, které si komentují své vlastní části přímo v ději, dokumentárními okénky, kamerou přesně tak akorát ladící se stylem vyprávění příběhu a nebát se natočit vystoupení krasobruslařky téměř identicky s reálnými záznamy, pak to není ani nudné, ani nezajímavé, a navíc i dost cool. ****

Coco- Proč neudělat ze smrti zábavné téma, VŽDYŤ barviček a písní není nikdy dost, navíc když JE k tomu přidaný skvělý příběh s úžasnými postavami, sice trošku přeplácaný konec a některé věci nedávaly smysl, TO se ale dá odpustit, takže má PIXAR rozhodně další zasloužený Oscar do sbírky. ****

Ona- Nom, prakticky dvouhodinová verze epizody Black Mirror, tématicky i vizuálem by to mezi ostatní díly krásně zapadlo, jenom tady byl naprosto nudný, děsně ukecaný scénář, který byl navíc ještě podtržený absolutně unuděnou režií, Joachim má sice nádherné oči, ale to nestačí. **

Mariňák- ,,Každá válka je jiná, každá válka je stejná“- hej jo to máte recht,  každý válečný film má v podstatě stejné prvky, a vytvořit v tomto žánru něco, co se vizuálně či příběhově liší není moc lehké, no, už po prvních třech minutách jsem tušila, že tady to půjde, pod rukama Sama Mendese, který prostě dokázal bravurně přenést příběh o nudě, zklamání a marnosti amerických kluků, hrnoucích se do armády s chutí být něčím víc a trochu si zastřílet, tak dokonale, že se naopak nenudíte ani minutu a jste doslova pohlcováni výborně napsanými a skvěle zahranými postavami, mezi kterými je úžasná vojensky kamarádská chemie, celé je to okořeněno věcnými a úsměvnými hláškami Jamieho Foxxe, rýpnutím do Star Wars, dobře zapadající hudbou, epickými záběry na hořící ropná pole a překrásnýma očima Jakea Gyllenhaala (ehm, mimo jiné), a vůbec celé vám to dává nový pohled na ,,moderní“ válečnictví, přináší detailní vhled do struktury a fungování armády a umožňuje hluboký náhled do duší mužů, hlavní jejich pušek a (ne)těžkýho života na ne-vždy-válečném-poli a to i s troškou humoru aneb ,,Běžel jsem přes celý bojiště pro vybitou baterku“- ,,Vítej v námořnictvu!“ *****

Hledání Země Nezemě- Kouzelný příběh úžasného kluka, pardon, muže, s kouzelnou výpravou a kouzelným obsazením, ze kterého režisér vykouzlil tak nádhernou pohádku, že skutečně skoro máte pocit jak z jiného světa. ****

Habermannův mlýn- Téma bylo skličující, film ukazující, jací umí být Češi, jací umí být lidé obecně, jak rychle se dokáží měnit názory, jak nás mění strach a nátlak doby, jakým způsobem dokážeme oplácet zlo a taky, bohužel, i dobro, co vidět chceme a co ne, zpracování nechalo všechno v reálném a surovém způsobu, jenom skladba scén a střih byly dost zvláštní, možná až příliš moc postav s nějakým příběhem, který se kvůli stopáži následně odflákl, hudba nicneříkající, ovšem obsazení docela slušné, na film z takovým tématem ale prostě zbytečný průměr. ***

Ledově ostří- Sice jsem ten film teď neviděla poprvé, ale předtím jsem si z něj pamatovala jenom chlup, uříznutý bruslí a taky že to bylo to nejlepší z celého filmu, ale to vůbec nevadilo, protože ten film si ani na víc nehraje, když máte trojku v krvi a smysl pro humor, je to ideální. ***

Příběh rytíře- Až když jsem uviděla nahý zadek Paula Bettanyho a jeho větu ,,Trmácím se“ uvědomila jsem si, že jsem to už kdysi dááávno viděla, ale Heath Ledger na koni, rytířské turnaje, zajímavé vizuální pojetí středověku, zapojení rockové hudby a celkově hezké obsazení klidně zvládnu i podruhé. ****

Limonádový Joe- Když jsem s potupou a pokorou dávala na čsfd pět hvězd, vzpomínala jsem na to, jak jsem si předtím dělala srandu, že se jdu koukat na další-trapnej-českej-film, protože i přesto, že to je parodie na můj milovaný divoký západ, tak herecké výkony, dokonalý střih, nádherné kulisy, nezapomenutelné hlášky a přitom ta naprostá lehkost a ledabylost, s jakou je tento skvost předkládán, sorry jako, ale za to zpříjemnění narozenin panu Lipskému opravdu děkuju. *****

Hotel Transylvánie- Animovaný film kupodivu od Sony a ono se to vcelku dalo sledovat, příběh předvídatelný, ale to je u animáků snad i nutnost, hezké postavy a rozkošné téma, sice nic navíc, ale ani nic míň, jako pohádka tak akorát. ****

Statečné srdce- Důvody, proč mám ráda skotskou whisky: dokáže zapálit v hrdle, zahřát u srdce a přitom je jemná a plná svobody, má krásnou barvu a když se na ni díváte ze správného úhlu, vidíte překrásné obrazy Skotska (ehm, Irska) a po zatřesení vidíte strhující boj bublinek; ovšem jsou též věci, co mi na ní vadí: možná až přehnaná pověst kolem ní, hodně patosu a velkohubých keců, co z ní jdou a taky, pije se ale zatraceně dlouho. ****

Amélie z Mortmartru- Představuju si scénaristy, jak sedí v zapadlé pařížské kavárně a usrkávají portské, sledují lidi kolem a nahlížejí jim až do nitra duše, tak hluboko, kam dohlédnou jen velké čokoládové oči, až do naivních světů, kde je dobrým lidem prokazována nezištná laskavost a těm zlým činěno příkoří, do kýčovitého barevného příběhu, ve kterém je opravář hrdinou a ženy se mohou zamilovat do chlapíků s igelitkami.  **** (Ježiši, nějak přestávám házet špínu na romantické filmy, pomoc!)

Requiem za sen- Režisérovi metál, práce se střihem prostě famózní, teda, v prvních minutách, po čase to začne trošičku rušit a později jsem až přemýšlela, zda to neslouží jenom jako výplň času pro prodloužení stopáže, až se v tom skoro ztrácel příběh, který měl jediné štěstí, že dokázal udržet dostatečnou pozornost díky postavám, sledovat vývoj každé zvlášť a zároveň si držet celistvou strukturu a i skrze pár nudnějších dialogů to celé dovést do parádně depresivního, správně šokujícího konce. ****

Věčný svit neposkvrněné mysli- Jó, hrátky s pamětí jsou fajn, jenom tohle bylo prostě tak nějak nudný, i když se bravurní herecké obsazení s Jimem Carreym v čele snažilo, seč mohlo. ***

Krotitelé duchů- Toto byl velmi zajímavý snímek, já však asi nejsem snílek, Sigourney Weaver není zřejmě nikdy dost, a toto prý byl kdysi velký skvost, ač triky byly na svou dobu skvělé, můžu říci velmi směle, i přes dobrou hudbu to nemůžu moc snést, a ne, nedám tomu více hvězd. **

Pan Nikdo- Když jsem se z toho miš-maše náležitě vymotala a říkala si, jak jsem dobrá, tak mi to celé polopaticky vysvětlili a zároveň zabili všechno, co se tam událo, Jared fajn, režie moc pěkná, ale udržet u toho pozornost bylo vyčerpávající. ***

Smrt čeká všude- Epizody z takovýho toho běžnýho života pyrotechniků, bez přehnaného hudebního podkladu, bez nějakých příkras, sledující tři životy uprostřed prostředí, které si na nic nehraje a vydává ze sebe všechno zlé bez podmínek, sice pár plochých dialogů a kamera chvílemi sklouzávala od realistiky do nepřehlednosti, ale na ženskou režisérku prostě  slušná práce. ****

Americká krása- Opravdová krása, krása obyčejně neobyčejných útrap běžných lidí a životních situací, kterými scénarista proplouvá jako onen poletující sáček, Sam Mendes něžně mává dirigentskou hůlkou a celé to dýchá všedně-zdrcující atmosférou, až se bojíte, co osud přichystal na ty roztomilé postavy za dalším rohem. *****

Prokletý ostrov- Docela dobrý, i když předvídatelný závěr, jenom ta cesta k němu skrz plno zbytečných, zdlouhavých, nudných, divně zapadajících scének, dialogů, halucinací a plno dalších Scorsesových blbin byla prostě úmorná. ***

Watchmen- Ani nemám sílu  k tomu něco psát, nezajímavé postavy parodující superhrdiny, jejichž příběhy se dozvídáme pomocí utahaných, přepálených flashbacků, nahý průsvitný penis, samozřejmě plno krve a zpomalovaček, přitom ze začátku se to zdálo zajímavé, ale pak to i přes super hudbu ztratilo jakýkoliv smysl a důvod strávit u toho bezmála tři hodiny. *

Kill Bill- Bitka, nůďo, mrtví lidi v kostele, nůďo, animovaná část, nůďo, půl-hodinové vytahování meče, bitka, další dlouhý záběr na meč, dlooooouhé pohledy, krev, nůďo, krev, černobílý obraz, krev, nůďo, nůďo, dlooooouhé zvedání meče, krev, to celé v podání nejhnusnější herečky všech dob, které ani ta super kamera nepomohla. ***

Warrior- I když scénář nadbíhal Joelovi, já fandila Tomovi Hardymu co to šlo, postavy vypiplané do detailu, jejichž příběhy se postupně sejdou do konečného finále s tak brutálním feelingem, až mi z toho málem vyskočilo srdce z hrudi, vypotřebovala jsem slzy na měsíc dopředu a po zarytých nehtech mi ještě dlouho zůstaly rýhy v dlani, vážení toto je FILM! *****

Pýcha a předsudek- Dlouho jsem se nemohla sžít s těmi lyrickými dialogy pronášenými otravně uvědomělými a přechytřelými postavami, příběh klasicky stupidní červená knihovna bez zajímavého zvratu či vyvrcholení, pokud ovšem přesně tohle od toho čekáte, tak v kombinaci s výpravou a doopravdy kouzelným panem Darcym z toho třeba tu čtvrtou dostanete. ***

Leon- Tak už vím, proč je Natalie Portman tak dobrá, když začínala střílením paintballkou do náhodných lidí a…těmi ostatními věcmi. ****

Dobrý Will Hunting- Chytrej chlapec, který je moc chytrej na to, aby byl chytrej a k němu moc hezké obsazení, ale suma sumárum Matt s Benem neutvořili nic, z čeho bych si sedla na prdel. ***

Big Lebowski- Moje první zkušenost s bratry Coenovými moc nevyšla, teda, ne že by si s tím režisérsky nevyhráli, scénáristicky ovšem absolutně mimo můj vkus, zvlášť když tak nesympatické postavy svěřili ještě nesympatičtějším hercům. **

Četa- Pár plochých charakterů uprostřed vietnamské džungle dostává pořádně na prdel a vy jenom celou dobu přemýšlíte, jestli aspoň za ten soundtrack tu čtvrtou dát nebo ne.  ***

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny- Já, milovník mužů se zbraněmi a skeptik nevěřím, že se válka dá vyhrát modlitbou, ovšem začínám si zvykat na Gibsonovu režii, spousta patosu, zpomalovaček, otravná lovestory, velkohubé kecy, ale taky hezké obsazení a když je příležitost, tak i kus pořádné řezničiny, ke které se bohužel musíte prokousat skrz nudnou první hodinu. ****

Nepřítel před branami- Dvouhodinový duel dvou odstřelovačů, který by se dal stáhnout do půl hodiny možná i s tím epickým začátkem, zbytečnou romantickou linkou a soundtrackem namíchaným z různých jiných filmů, pak by to nemuselo být takové utrpení. ***

Grandhotel Budapešť- Víte co, vy čsfd debilové, strčte si recenze o plochých postavách a nezajímavém příběhu do prdele, vy snad nevidíte to obsazení, piplavý scénář a tu nejúžasněji roztomilou režii, vždyť je to krásný!!! *****

Butch Cassidy a Sundance Kid- Protože ta scéna s kolem, protože Paul Neuman taky na fotkách zavírá oči a protože to všechno. *****

Scott Pilgrim proti zbytku světa- Film doslova podle komiksu a tím doslova, myslím DOSLOVA JE TO KOMIKS, nevím, jestli je to geniální nebo šílené, hrozně to balancuje na hraně snesitelnosti, ale originalita se tomu prostě nedá upřít. ***

Road to Perdition- Úžasná atmosféra stojící na třech pilířích- tématu, hudbě a výpravě, kterou se prochází dobře napsané postavy (některé), i když je příběh v podstatě jednoduchý, to pozlátko na něm tomu dává úplně jiný smysl a Sam Mendes se mi opravdu začíná vcucávat pod kůži. ****

Občan Kane- Ten film není špatný, to já jsem špatný divák, narozený v jiné době, odchovaný Jurským parkem a Harrym Potterem, zástupce konzumního lidu, stále hodně pod hranicí skutečného znalce filmařiny, který se i přes neotřelou a originální naraci a úžasné dobové záběry příběhem prostě neskutečně nudí. ***

Herec- nejlepší chlapské povolání

…hned po vojácích samozřejmě.

Jsem žena. Toto v zásadě překvapující zjištění vám bezpochyby vyrazilo dech, ale vězte, že pro mě je to spíš zátěž. Hladina mých estrogenů je bohužel na příliš dobré úrovni, proto mám tendenci udržovat náklonnost k mnoha mužům. Člověk by řekl, že to je přece normální, jenže ti mí muži jsou většinou tak nějak….nereální. Teda, což o to, oni jsou reální dost, jenom z mé strany je to čistá platonika. Jsou to totiž většinou známé osobnosti, z 99% herci. Já vím, je to tím, že když někoho sledujete delší dobu, prostě si na něj zvyknete a přiroste vám k srdci a dalším věcem. Tento článek ale nebude jen o těch, ke kterým chovám lásku, ale o hercích obecně. Tento úvod jsem psala v tomto ladění proto, abyste se nedivili mým příležitostným milostným výjevům v článku. Herci, o kterých píšu jsou tu většinou z různých důvodů- zaujali mě něčím, mám s nimi vtipnou zkušenost, mají nějakou zvláštnost. Ne všechny z nich mám ráda a některé zas až moc. Samozřejmě tu nejsou všichni, co do mého života nějakým způsobem zakročili, jen takový ,,malý“ výběr.  (Mí nejoblíbenější herci jsou pak v mém čsfd profilu, kde se o nich sice taky trošku rozepisuju, ale jen po hereckých stránkách.)

Al Pacino- Začneme s někým hodně známým a starším. Je na něj zajímavé to, že doprdele nevím, jak se vyslovuje jeho jméno. Vážně, Pačíno, Pacíno nebo Pakíno? Názory? Jinak tento muž má za sebou už plno let a já jej, ostuda, viděla ve filmu pouze dvakrát. První v Nolanově Insomnii, kde už byl starej a většinu času byl v polospánku a žádný elegán to teda nebyl. A pak v Kmotrovi. A to byl přesně ten film, kdy jsem si uvědomila, herdek, jako mladej byl ale fakt pěknej. To je to, v jaké se narodí člověk době, pak vnímá lidi kolem sebe jinak. Dost podobně to mám i s Clintem Eastwoodem. To je přesně ten chlap, po kterém bych v době jeho mládí totálně jela.

Colin Farrell- Cože, on existuje? Ne vážně, tohle je pro mě záhadný člověk. Vždycky si na něj vzpomenu, až když ho vidím. Asi patří k Řádu Ticha z Doctora Who, nebo já nevím. Když si mám vzpomenout na nějaké herce, napadnou mě všichni možní, jenom ne on a teprve až když je ve filmu, řeknu si: ,,Jééé Collin!“ A po skončení už o něm zase nevím. Divný.

Christian Bale- Na planetě existují jen dva lidi, co nemají rádi Chrise Balea, Klárka a já. Já mu přezdívám ,,Kamenný ksicht“ s ohledem na jeho schopnost (ne)vyjadřovat emoce. Větší poker face umí snad už jen Keanu Reeves, ten ale aspoň stojí za pohled. Není tomu ale vždy. Ve filmu Swing Kids se dokonce chvílemi smál a celkově vypadal moc mile. Jenže pak z něj udělali nácka a tehdy to asi začalo. Klidně mě vy, jeho fanoušci, umlaťte, ale když je vám někdo nesympatický, co naděláte. Problém je, že o tom, jak ho nemám ráda, mluvím tak často, až se mi začíná lí….ne, pořád ho nemám ráda.  Ehm.

Tom Hardy- Chlap, který zahraje všechno a ani k tomu nepotřebuje všechny části těla, třeba obličej. Mohla bych o něm toho napsat spoustu, například to, jaký úsměv na tváři mi vždycky vykouzlí to, když si vzpomenu, že kdysi dělal modela, ale důvod, proč je v mém článku je ten, že se jeho jméno nedávno ocitlo v souvislosti s Wolverinem. Fanoušci už totiž vymýšlí, kdo by mohl oblíbeného hrdinu převzít po Jackmanovi (ne, že by to někdo zvládl líp) a když jsem uslyšela Tom Hardy, cvrkla jsem si tak, že jsem se musela jít přesléct. Samozřejmě to se nestane, tak snad si ho dostatečně užijeme aspoň jako Venoma. Jak znám Sony, je 50% šance, že to bude ptákovina, ale vyloženě mě to zklamat nemůže, už jen kvůli němu.

Sebastian Stan- Klídek, dýchej a drž se při zemi, žádné výlevy. Věc se má tak. Jelikož jsem mentál, mám divnou úchylku vidět různé filmy na pokračování na přeskáčku. Harry Potter, Pán prstenů, Piráti z Karibiku, nu a nevyhnulo se to ani mým milovaným marvelovkám. Takže jsem jako prvního Captain America viděla až druhý díl. Tak se tak v klidu dívám, zjišťuju, že to bude asi zatím nejlepší film od Marvelu a netuším, co se na mě chystá. Jsem zvědavá, kdo je onen Winter Soldier, protože vypadá fakt krutě. A pak je tam scéna, kdy mu Kápo sejme masku, uvidí ho a řekne: ,,Bucky?“ a Winter Soldier na to: ,,Kdo je sakra Bucky?“ A já, která na něj čumím s otevřenou pusou, vytřeštěnýma očima a tepem nad 200, poznamenám: ,,Jo jako, kdo je sakra ten Bucky?!“. A tak to vzniklo. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřila, ale tady to šlo tak lehce. Sebastian je pro mě ztělesněním ,,ideálního muže“. Mám ho na tapetě mobilu, na tapetách v prezentaci na mém notebooku jsou jeho fotky nejčastější, není fotka na instagramu, kterou bych mu nelajkla, i když má na ní knírek nebo plešku, a jednou si koupím letenku, najdu si ho a vdám se za něj. Tak.

Chris Evans- Ouukej, láska na první pohled se neuskutečnila jenom u Sebastiana. Jenže tady to bylo trochu jináč. Jak jsem psala, filmy zpřeházený jako prase, tudíž Kapitána Ameriku jsem viděla poprvé v Avengers. Počkat, jaká že je první scéna Kapitána, která v tom filmu je? Napřed je vidět posilovna a v ní muž, boxující do zavěšeného pytle. A pak záběr na jeho zadek. V teplákách. V pohybu při boxování. Láska na první poh…no prostě, chápete ne?

Adam Driver- Článek na MovieZone o neúspěchu The Last Jedi v Číně: ,,Asijské dívky se prostě spíše zamilují do namakaného hrdiny v elastickém oblečku než do ušatého Bena Sola v kalhotech až po bradavky.“ O čem to sakra mluví? Mrk na Klárku. Ne vážně, jak to ten chlap dělá? Člověk by řekl, že je vlastně docela škaredý a v reálu bych si ho ani nevšimla. Ovšem, Adam je až příliš dobrý herec na to, abych si ho nevšimla. Jako herce. Jenže on jako herec dělá takový věci, které vás prostě donutí se do něj zamilovat. Jo, v Logan Lucky byl skvělý, ale teď mluvím o jeho postavě Kylo Rena. Adam má totiž v sobě něco, charisma, podmanivost? Impozance, to je to slovo. Jeho mohutná postava v černém, to je prostě ono. A taky jeho nenápadnost a skromnost, to dokážu na slavné osobnosti ocenit. Mimochodem, tímto se omlouvám těm dvěma idiotům, co seděli vedle nás v kině právě na The last jedi a neustále film hejtovali. Asi z nás museli mít újmu při scéně, kdy si Kylo na souboj s Lukem epicky sundá plášť a zaujme bojovou pózu s mečem. My totiž jako na povel obě dvě sjely ze sedačky dolů s dost hlasitým áááách. Vedle nás prostě chcete sedět v kině. Btw ještě k těm jeho kalhotám. Kolikrát si říkám, že píšu články o hovnech, ale ty vole, já už četla na různých filmových portálech asi tři pojednání nebo články o Kylových vysokých gaťách. Ti lidi se fakt nudí tvl.

Ewan McGregor-  Ten večer byl úplně obyčejný, prostě jako spousta mých večerů s náhodným filmem. Rozhodla jsem se opět pokusit štěstí a dát šanci nějakému muzikálu a vybrala si Moulin Rouge, jakože ,,když už tam hraje ten Obi-Van“. Oblíbeného jsem jej měla už dřív, ale tohle bylo jiné. Už když zpíval svůj první song, mé zornice se rozšířily na svou nejzažší mez a má ústa spadla tak nízko, že mě ještě dva dny bolela spodní čelist. A bylo to. Pak nastalo období ,,filmů s Ewanem“, kdy jsem stihla poznat každou část jeho já, ať už to byl jeho nahý zadek v Dlouhé cestě, jeho štěněcí pohledy, nebo jeho neschopnost naučit se cizí přízvuky. Každopádně těch rolí bylo plno a dost mě mrzí, že za to není dostatečně oceňován, přitom už si to všechno odehrál, odzpíval a dokonce, ehm, odesral (doslova). A v Krásce a zvířeti hrál svícen. Umíte vy zahrát svícen? No vidíte. Každopádně má duše tiše trpěla, když jsem někde viděla fotku s tou jeho hnusavicí, neumíte si tedy ani představit tu radost, když jsem se dozvěděla, že se rozvádí. Dokud jsem se nedozvěděla proč. Vyměnil starou a hnusnou za mladou a krásnou. Mé srdce právě ztvrdlo na kámen.

Mark Hamill – Další z řady ,,když byl mladej, byl to kus“, problém je, že starý on není. Ne fakt, mladý Mark hrál ve Star Wars, pak nic a pak se začal objevovat až teď. Takže znám pouze dva jeho vzhledy, mezi kterými je brutální rozdíl. Tudíž si ,,young Marka“ a ,,old Marka“ absolutně nespojuju. Jo, hrál asi v nějakých pár málo známých věcech, ale ty nikdo nikdy neviděl. Ten člověk prostě nemá prostřední část života. Tadá!

Cillian Murphy- Stačí jeden pohled do hlubin jeho studánkových očí a jsem mimo čas a realitu. Ovšem když k tomu přiřadím ty ostře řezané lícní kosti a černé vlasy, napadá mě, že mě ten člověk možná spíš trochu děsí. Jenže, viděla jsem film s názvem Sunshine.  Takový na pohodu, sci-fi zkombinovaný s béčkovým hororem, režie Danny Boyle, jedna z rolí Chris Evans, ale hlavně, Cillian s dlouhými vlasy v rozpustile se rozpadajícím culíku. Chris neChris, měla jsem oči jenom pro něj. Takže ho vlastně miluju. A zároveň mě děsí. A přitahuje. Bože, chlape!

Dwayne Johnson- To je vám tak. Lucka mívá prostě zvláštní sny o divných mužích. Takový tamty sny. Nebo ne jako vždycky úplně tamty, ale prostě, je tam aspoň takový to napětí. Ale prostě fakt divní chlapi, nad kterýma  bych takhle ani nepřemýšlela, typu Oldřich Kaiser nebo skřet Bolg z Hobita. No a jednou, jednou to byl tadydle Dwayne, nějaký to sezení na klíně, pár nějakých pus, žádná sláva, ale pořád dost na to, abych se ráno červenala při vzpomínce na jeho jméno. To většinou časem přejde. Jenže tentokrát jsme zrovna asi dva dny nato šly do kina na film Jumanji. A on tam hrál, a hrál tam mladýho kluka v těle…no…sebe. A bože, já se mu celou dobu ani nemohla podívat do očí.

Jamie Dornan- Ach, tento chlápek. To jsem si jednou takhle řekla, že je nefér hejtit 50 odstínů šedi, když jsem neviděla ani jeden díl, tak jsem se hecla a šla do toho. Píšu na to recenzi (kterou asi nikdy nedopíšu, páč nejsem schopná dokoukat zbylé dva díly), kde jsem si mimo jiné neodpustila povinný kecy jako že je hnusnej a já bych to obsadila líp a kdesi cosi, a jak mu ujíždí levé oko a jak mě to sere a vůbec, z toho chlapa teda jako žádné vlhko nemám. Pak jsem na internetech narazila na video, kde Jamie společně s Jamesem Cordonem parodují zmíněný film, přesněji řečeno scénu z ,,playroom“, která jest nahrazena místností s vláčky. A moje myšlenky se kromě smíchu celou dobu točily kolem jediného poznatku- on je vlastně docela roztomilý. Když jsem o pár minut později potupně a s pokorou stahovala jeho fotky, aby byly přiřazeny do mé tapetové prezentace, říkala jsem si, že tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět. To jsou ty chvíle, kdy jsem ráda, že můj blog skoro nikdo nečte. 

Ještě bych chtěla malou poznámečku ke jménům některých herců. Já totiž neumím ani hovno anglicky, tudíž moje výslovnost jest otřesná a některé jména slavných osobností prostě neumím vyslovit. Dlooouho tomu bylo, co jsem představitele seriálového Sherlocka nazývala Benedict jehož-příjmení-neumím-vyslovit. Mnoho jsem se natrápila s Matthewem McConaugheyem nebo Tobeym Maguirem, i když jsem si v nich teď už jistá, najdou se další. Některé jsem rovnou vzdala a říkám jim přezdívkami, jako Čuník Tatům, Charlie Huhňan nebo Čud La. Schválně jestli uhádnete, kdo je ten poslední :D A nejhorší jsou režiséři. Režiséři jsou peklo. Ano, mluvím o vás, Matthewe Vaughne, Denisi Villeneuve a Martine Scorsese.

Článek se prodlužuje a s každým dalším filmem nabírám nové a nové oblíbené či nenáviděné či nějak zajímavé herce. A herečky též. Například nedávno jsem dostala hroznou chuť koukat na filmy s Russellem Crowem. Jsem jediný člověk, co nemá rád Ryana Goslinga. Na nový díl Fantastických zvířat se těším jenom kvůli Jude Lawovi. V dětství jsem milovala Leonarda DiCapria a teď mi občas leze krkem. Podle Gedeona Burkharda jsem si v dětství utvořila jasnou představu mého manžela. A tak dále. Možná napíšu další díl. Nebo si zajdu na psychiatrii.

Ms.Nobody

Aneb článek k narozeninám. To my tak běžně děláváme.

Před dávnými a dávnými věky, přesněji před jednadvaceti lety, byl krásný březnový den. Byl jiný než ostatní nudné březnové dny, byl něčím výjimečný a dokonalý pro mou osobu. Ten den totiž…..jsem měla narozeniny!! Mému úžasnému malému já bylo pět let a ten den patřil jenom mé sličné dokonalosti, tak jako tomu mělo být i do budoucna. Ale ne, on se mi tam musel někdo vesrat. Zatímco já olizovala z vařečky krém na dort a má rodina někde tajně zabalovala poníka, o několik kilometrů dále v porodnici se narodila moje sestřenka přes koleno. Já vím, teprve přišla na svět, tak to nemohla chudina tušit, ale to je prostě můj den, krucinál fagot! Rok jich má dalších 365! Navíc v krému na dort byl přidaný rum, jehož chuť jsem nesnášela* a dokonce jsem nedostala poníka. Peklíčko. A mezi řečí se neustále zmiňovalo, že sousedi mají holčičku Klárku. Jo, ona je to taky moje sousedka, kdybyste to náhodu nevěděli. Uplynulo několik dní a my se šli na ten zázrak podívat. Rodiče se těšili a já taky, asi to bude moc zajímavé, když o tom všichni tak mluví a taky jdeme na dobrodružnou výpravu k sousedům. Kousek po cestě, branka, chodník, schody, veranda, kterou si nepamatuju a chodba s divným oranžovým kobercem. A konečně je to tu. Dovolte, abych tu odbočila a utrousila tu malou poznámečku o mé osobě. Jelikož jsem byla jako malá jedináček, byla jsem zvyklá jen sama na sebe a svůj svět a byla tím pádem takový trošku, no, rozmazlený sobec. Takže když ke mně přivedli nějakého kamaráda, bylo to pro mě čiré utrpení, protože on dělal všechno jinak, než jsem chtěla já, bral mi hračky, ničil mé věže z kostek a já ho nenáviděla. Pokaždé, když jsem viděla, že k nám jde někdo s děckem, můj den byl automaticky v háji. A teď, když někomu řeknu, že nemám ráda malé děti, všichni se hrozně diví. Ono se toho těžko zbavuje, když kořeny jsou takto hluboko. Dokážete si tedy určitě představit mé zklamání po nahlédnutí do postýlky, kde spalo ňáký nudný děcko. Kdyby aspoň řvalo, to mi vždycky činilo zvláštní potutelnou radost, ale tohle byla fakt nuda. Další akorát na otravování a hned vedle. 

Nyní je v mé myšlenkové databázi trochu černo a následuje až vzpomínka na to, jak jsem z mě neznámého důvodu byla u sousedů v kuchyni na zemi na dece, sotva sedící Klárka vedle a s něčím jsme si hrály, pak jí mamka dávala na jídlo takovou nějakou tu nechutnou věc, co se dává dětem a na co jako starší znechuceně zíráme a jsme přesvědčeni, že tohle jsme jako malí určitě nežrali, protože fujky prostě, a pak jsme si dál hrály. Nejenže jsem to přežila, ale jako odměnu ,,za hlídání“ jsem dostala broskev, což bylo nevídané, můj první plat za vykonanou práci a já si hodlám díky tomu psát do životopisu, že mám zkušenosti jako au-pair. V souvislosti s tím bych asi neměla zmiňovat další věci jako třeba to, že jsem nijak neslevila z mého pocitu samostatnosti a nadřazenosti, jenom tentokrát jsem měla koho komandovat a hlavně, on mě poslechl! Tak vznikaly úžasné hry, jako když u mě byla kamarádka a listovaly jsme knížkou pro maminky o dětských nemocech. Zrovna jsme se zaujetím zkoumaly nahé postavičky dětí s popisky těla, když přišla Klárka. Tak jsme výchovně radši otočily stránku a tam byla rada pro inhalování nějakých bylin, které jsou namočeny v horké vodě v míse, nad tím jest skloněno děcko a přes hlavu má přehozený ručník. Podívaly jsme se s kámoškou na sebe, pak na Klárku, na knížku a znovu na sebe, knížka sklapla, mísa cinkla, voda šplouchla a Klárka inhalovala. No nejsme my hodné? K sousedům občas jezdilo spoustu členů jejich rozsáhlé rodiny, hlavně děti v různých věkových a genderově vyvážených kategoriích, se kterými jsme mohly hrát i hry pro více hráčů, třeba Krvavého dědka, což byla hra, která neměla hlavu ani patu, ale dosahovali jsme při ní hereckých a scénaristických výkonů hodných Oscara (,,Maminko, v komoře je krvavý dědek!“ ,,Álee, to jenom spadly pánvičky!“). Nebo hry s míčem před naším domem, na cestě, která vede z kopce a vedle ní byl v té době ještě malý potůček, tudíž jsme 10% času hráli a zbytek buď honili za velkého halekání míč z kopce nebo ho lovili z potůčku, načež byl míč mokrý a bylo moc fajn s ním hrát třeba ,,vybišu.“ A i samy s Klárkou jsme zvládaly plno her, na princezny, na Ztracený svět**, lozily jsme po stromech, houpaly se na velké houpačce zespoda a takový podobný klasiky. Občas se Klárka zranila, načež nastal řev, který mi ale vůbec nečinil žádné potěšení, jelikož mi jí bylo moc líto! Kecám, spíš jsem nechtěla, aby to někdo slyšel a nebylo to na mě. Tak jsem vždycky začala dělat nějaký jako opičky a ona se začala přes slzy smát, zpětně si říkám, že asi nejspíš proto, abych už přestala, protože sledovat mě byla asi větší bolest než její zranění. V létě mnohdy stála před brankou už v sedm ráno, na zabití prostě, a někdy, když mě mamka nemohla vzbudit, tak ji přivedla až k mé posteli, což byla velká rána pro mé ego, protože jsem v celé té rozcuchanosti a pyžamovitosti úplně ztrácela respekt!! Ale pokud to šlo, byly jsme celé dny venku, někdy jsem šla na oběd já k nim, pak ona k nám. Jinak nám mamky vždycky jenom podaly ven chleba nebo rohlík s nanovrstvou paštiky nebo másla a marmelády, což jsem nesnášela. Kdyby to bylo rovnou suché, neměla bych od toho aspoň žádné očekávání, ale když čekám ,,namazaný“ rohlík, dost to dovede zklamat.

Později jsme začaly stanovat. Na zahradě. Jop, postavily jsme stan na zahradě, a to bylo jako stanování. Velké dobrodružství, tak daleko od domova! Musely jsme vylézt a jít v noci přes zahradu až dom, když jsme něco potřebovaly. To z nás zajisté učinilo silné osobnosti. Zvlášť, když začala bouřka, já jako správná silná osobnost utíkala jako první.  Občas jsme samozřejmě měly i špatná období nebo opravdu těžké okamžiky. Nechci tady otevírat staré rány, ale jednou se stala příšerná věc, která navždy zanechala šrámy na duši. Pamatuju si to jako včera, jely jsme na kole a přesně vím, v které části naší vesnice se to stalo. Měly jsme zrovna období Harryho Pottera a Klárka ještě nečetla sedmý díl. No a já ve své nerozvážnosti jsem to vypustila z úst, jenom mi to vyklouzlo: ,,No a jak umřel ten Snape…“. Brzdy zakvičely a přes celou Trnavu se ozvalo zoufalé: ,,Cožeeeee!!??!!“. Slzy se mi derou do očí při té vzpomínce, jak krutá můžu být, když vypouštím tak zásadní spoilery a ohrožuju tím lidi kolem sebe. Podřezala jsem si tím pod sebou větev, protože Klárka se mi to stále i po tolika letech snaží oplácet a mnohdy to hodně bolí. Každopádně HP období pomalu skončilo, ale my si našly další filmy a stále nové a nové, vlastně, poslední dobou jenom čumíme na filmy a chlastáme víno. Občas chceme i někam jít a pak se na to vyserem a jdem radši koukat na film, jindy se donutíme jít a pak na té husté párty stojíme a říkáme si: ,,Proč jsme se radši nedívaly na film.“ A leze nám to na mozek občas. 

Tak jakože, co na to říct? Dnes slavíme zase další rok, je na čase něco změnit! Popřát si k narozeninám, dát si navzájem dárečky, zakousnout se do života a někam se konečně pohnout!! Tak co, Klári, nedáme večer film?

*všimněte si minulého času

**seriál mého dětství, dinosauři, špatný efekty, chlap, do kterého jsem se mohla zamilovat, super-holka, debilní příběhy, však to znáte