Recenze na jednu větu- část IV.

Přesněji řečeno Recenze na jednu až patnáct vět, protože já se prostě neumím ovládat.

Nic nás nerozdělí- Na začátku byla vlna…uprostřed surová, drsná, nevybíravá realita bez příkras...a na konci patetický superdoják, jak se dalo čekat, ale za herecké obsazení (Tom Holland jako nejsilnější tah) a realistické pojetí z pohledu jediné rodiny, jim to odpustím. ****

172 hodin- Hodinka a půl, subjektivně tak tři, režisérsky po Boylovsku naprosto výborně zvládnuté supernudy, jenže, co tam taky chcete vymýšlet, když je to jen o intimním vztahu Jamese Franca a pěknýho kusu šutru se scénářem typu: ,,Zima“ a ,,Ty chcanky chutnají jako chcanky.“ ***

Everest- Tvůrce věděl, že děj se má v půlce lámat a jelikož chtěl dvouhodinovej film, musela být celá první hodina nudná sračka o nějakých manících, co jsou vám u prdele, bohužel ta druhá byla k uzoufání stejně nudně vedená, takže na konci místo slz a emocí se jen modlíte, aby už všichni chcípli a mohli jste to vypnout, což je u filmu s takovým potenciálem a obsazením trošilinku škoda. ***

Let´s dance- Líbila se mi kombinace moderní hudby a klasiky, z Channinga si klasicky cvrkám, ale všechno, co bylo v tom filmu byť jen trochu dobrý se scvrklo do té jediné poslední taneční scény, zbytek filmu byl nezajímavý, nudný a k ničemu. **

Probuzení- Chtěla jsem prostě vědět, jestli umí Hayden ,Anakin´ Christensen zahrát i něco jiného a taky abych si potvrdila teorii o tom, že kdybych sestříhala všechny jeho scény z různých filmů, vypadalo by to jako porno, a proto jsem byla překvapená, jak zajímavé béčko s příjemnou stopáží se z toho vyvinulo, až to bylo skoro na čtvrtou hvězdu, kdyby byla lepší režie, dokonce mi to přineslo i dva poznatky do života- vždycky věřit mámě a nikdy nechodit na operaci. ***

Šifra mistra Leonarda- Konspirační teorie jsou kraviny, křesťanský konspirační teorie jsou ještě větší kraviny, celý film je hrozná kravina, dokonce méně zajímavý než IJ a Poslední křížová výprava, který má podobné téma, jediné světlo tomu dodává herecké obsazení, kdy od druhé půlky na sebe veškerou pozornost strhává Ian McKellen a btw už po druhé musím pochválit Paula Bettanyho. **

Warholka- Těžko říct, neznám osobnost Warhola dost dobře, neznám osobnost Edie ani trošku, Boba Dylana jen z písničky, režijně jinak docela zvládnuté, vizuál byl krásný, zbytek průměr, každopádně ohledně mé teorie o Haydenovi a pornu, o které jsem psala u Probuzení, tento film mi přidal pár dost výmluvných záběrů navíc. ***

Andělé a démoni- Ilumináti tu nebyli bráni tak, jak jsem čekala, takže jsem byla trošku zklamaná, že u toho nemůžu mít skepticko-sarkastické kecy, celkově to bylo zajímavější, a dle horlivosti s jakou jsem u toho vykreslovala antistresovou omalovánku i napínavější než Šifra mistra Leonarda a Ewan tu byl tak dobrý a vcelku neprůhledný záporák, že jsem mu odpustila i to flanďáctví. ****

Paddington- Film o roztomilém medvídkovi ze kterého stříká britskost až ven z kina, v němž převažuje excelentní forma vysoko nad příběhem, jež táhnou hlavně výborná herecká jména a Nicole Kidman jako ZÁPORAČKA navíc, takže tu slabou čtvrtou přicmrndnu. ****

Hranice života- Člověk by skoro řekl, že stačí koukat po detailech a leccos mu dojde i před tím zbytečně dopodrobna vysvětlujícím koncem, i když se Benioff snažil divákovi možná zamotat hlavu, režisér nám nabídl miliardu vodítek v každé scénce tohoto místy až psychedelického thrilleru na jedno použití. ****

Vetřelci- Ouuuukej, proč já se tak týrám těmi starými ,,děsivými“ filmy? *

Baby driver- Docela příjemné obsazení, jinak bohužel film, který provází ten stejný problém jako dvojku Kingsmanů- úžasně akční nebo hudební scény (střílení do hudby je prostě cool, zvlášť když to dělá Jon Hamm), ale prostor mezi nimi vyplněn konstantní nudou. ***

Mamma mia!- Aáaáaáaá, takový filmařský brajgl, docela super nápad, využít texty ABBY jako podstatu příběhu, za to ta jedna hvězdička, ale bylo to jediné dobré na tomto hoodně špatně zpracovaném bordelu, příšerná, téměř amatérská režie, strašně špatná choreografie a vůbec zpracování písní, úžasné obsazení zabité nuceným přehráváním, kameramani a střihači ten film snad prospali a celá ta hrůza podtržená nejdebilnějším scénářem všech dob. *

Toy story: Příběh hraček- Pixar ve svých základech předkládá průměrný a předvídatelný příběh s nějakou tou emocí a plno odkazy na Star Wars, po dvaceti letech a všech těch dalších animácích ale už to prostě ztrácí to kouzlo. ***

Anthropoid- Už jsem chtěla říct, konečně dobrý český film v poslední době, a on to natáčel Angličan, který si navíc k výborné režii přidal i vynikající kameru, jež tomu všemu společně s hereckými výkony dodávala neuvěřitelnou autenticitu, jen to mohlo mít svižnější tempo a trošku víc kuráže a sebevědomí, na takový film dost komorní zpracování. ****

Tři billboardy kousek za Ebbingem- Film o strastech obyvatelů malého města, soustředící se hlavně ostře na jednotlivé charaktery než na hlavní linku, doplněný skvělou hudbou a podtržený skličující atmosférou z jednoho nevyřešeného případu. ****

Lady Bird- Nemůžu si pomoct, ale mě to přijde akorát jako dobře natočený, ovšem pořád dost nudný high-scholl teenage film se vším, co k tomu patří, ať už je to vykašlání se na kamarádku, pokažený první sex nebo problémy s rodiči, ve kterém je navíc i prvoplánová outsiderka hustá a rozmazlená tak, až z toho já-real outsider-mám komplexy a to mě neba. ***

Po strništi bos- Hrozně rozkolísaný film, kde je na jednu stranu pár zajímavých postav, na druhou některé debilní a zbytečné, někteří herci na české poměry super, jiní (=většina) k zblití, chvilkama docela napínavý děj a z toho nuda jako prase, určité scénky chytnou i trošku za srdce, ale jsou prostřídány nějakou totální nechutností nebo trapností, takže sice jsem jim těch 60% nějak natáhla, ale dobrý film, tak jako staré svěrákoviny, to prostě není. ***

Call me by your name- Konečně nadějný broskvový oscarák, kterému by se možná dalo vyčíst pomalé tempo, přílišná strohost a plytkost scénáře, ale ta úžasná atmosféra a jednoduchá, neuvěřitelně uvěřitelná přirozenost, která z toho čiší, to lehké vábení a oťukávání přerůstající v nenucenou vášeň, dokonalé herectví Timothéeho a nádherný hlas a charisma Armieho a ta až zarážející chemie, co mezi nimi narůstá, krásných 80%. ****

The Social Network- Starý dobrý Fincher, kromě toho, že natočil vcelku slušný životopis Marka z Cukrové Lhoty a příběh o jeho (a našem) milovaném dítku a stroji na prachy- Facebooku, nám zároveň představil nejlíp natočený veslařský závod všech dob. ****

Kód Enigmy- Byl to srdceryvný moment, když se kolečka zastavila, to se režii musí uznat, ale hlavně, kdo by to byl řekl, že v tomto téměř dokumentárním snímku o nenápadném, ale důležitém momentu WW2 objevím mimo jiné jeden z nejpropracovanějších, nejpřínosnějších ale zároveň zbytečně nepřehánějících scénářů, jenom Benovi to možná chvilkama nesedlo. ****

S láskou Vincent- Zpracování v olejomalbě originální, nápadité a neotřelé, bohužel to neskrylo fakt, že příběh je chvilkami trošilinku nudnější a v hrané podobě by možná i zapadl. ****

Bídníci- Jop, byly tam super scény z francouzské revoluce a trošku toho Jackmana, kvůli tomu ale trpět tu monstrózní délku a triliardu nudných a tuctových písniček fakt nemusím. **

Romeo a Julie- Vizuál to mělo originální, Leo byl fajn, páč tu byl ještě mladej, ale jinak to byla zas ta stejná nudná klasika, omletá už milionkrát. **

Beetlejuice- Chápu, že někdo má prostě Burtonův styl rád a kdybych byla někdo jiný a ne jízlivý nepohádkový debil, asi bych byla nadšená, takhle jsem akorát krutě trpěla. *

Muži v černém- Ha, tak už vím, kde vzali Kingsmani inspiraci, podobností bylo příliš mnoho, jenom tohle bylo o dost víc nechutnější a nudnější, ale ty vtípky byly roztomilé a Vincentu D´Onofriovi Oscara prosím! ***

Trans- Libovka z rukou Dannyho Boyla, který i ze scény aukce obrazů dokáže vykouzlit akční biják, v kombinaci se špičkovým scénářem dokonale zamotat hlavu a přidat trošku zadku Jamese McAvoye k tomu, jen se to chvílemi malinko táhlo a celkově to bylo o stupínek horší než Trainspotting, takže škoda páté hvězdy. ****

To- Naprosto generický horor, přesně takový, jak očekáváte, děsivý klaun, kanály, strašidelný starý dům, zombíci, lekací scény, poblikávající žárovky, prostě žádná originalita, do toho samozřejmě nejodvážnější děti z celé Ameriky, navíc ve světě, kde lidem očividně nevadí vraždy rodičů, ale tak párkrát jsem se lekla, prostředí hezké a herecké výkony dětí překvapivě ucházející a aspoň už nemusím dočíst tu nudnou knížku, tak ok. ***

Noc v muzeu- Přesně ten typ filmu, který si ani nesnaží na nic hrát a rovnou cílí na děti a méně náročné publikum, prostě taková rozkošná oddechovka pro každého. ***

Noc v muzeu 2- Klasická dvojka, která se snaží zase a opět do toho nacpat všeho víc a překonat první díl, ovšem jako vždy je to spíš jenom nudnější a předvídatelnější, sice mě docela nadchly ty černobílé postavy (a jejich obsazení, Jon Berthal, ehm ehm), ale zbytek k životu prostě nepotřebujete. **

Terminál- Takový hrozně milý film, postavy jsou milé, děj je milý, jednotlivé epizodní scénky jsou milé, vyvrcholení je milé a vůbec, připadalo mi, že kdyby ten film netáhly slavná jména, možná by se v celé té rozkošnosti a bohužel chvilkové nudě pro větší divácké publikum úplně ztratil. ****

Teorie všeho- Netuším, kdy přišel ten okamžik, kdy jsem přestala mít ráda Eddieho Redmaynea, protože jen co jsem ho uviděla, už mi to kroutilo končetinami víc než jemu po celý film, věřte mi, nikdo není víc překvapenější než já, do toho ještě jebli tu nesympatickou křečici, ale Charlie a zbytek obsazení byl fajn, Eddieho výkon jinak fascinující, moc pěkná hudba, kousek ňáký tý fyziky a scénáristicky i režisérsky výjimečných posledních deset minut, jen to má bohužel pro mě tu špatnou vlastnost takovýchto kýčovitých romanťáren- je to nudný, je to nudný, je to nudný. ****

Snowden- Hlavní premisa ve mě nevyvolává zas až takové emoce, ale oceňuju, že při tom stihli nastínit i mnohem aktuálnější problémy, jako je například kybernetická válka, dále si ve scénáři pohráli s mnoha správně srdceryvnými heroickými výkřiky o svobodě a právech, aplikovatelnými skoro na všechny problémy v dnešní době, vložili to do úst vynikajícím hercům, poutavě, i když chvílemi trošku utahaně zrežírovali a podtrhli to naprosto dokonalou hudbou. ****

Šťastné a veselé- Můj oblíbenec Daniel Brühl v krásném a dojímavém okamžiku první světové války, který dá člověku zamyšlení, naději, víru v lidstvo a na oplátku sebere pár slz, to však zabere jen kousek filmu, zbytek je neskutečně nudný jak dějově, tak zpracováním. ***

300- Bitva u Thermopyl- This is sračkááááá! ^odpad

Dívka za zrcadlem- Ten film jsem viděla (spíš slyšela) jenom proto, že jsem se ocitla v jedné místnosti s televizí a neměla zrovna sluchátka na uších, docela příjemné herecké obsazení, zbytek na hovno.*

Assassin´s creed- Michaela Fassebendera k snídani, obědu i večeři, ale tento film, který byl až na pár kulervoucích akčních scének a super hudbu úplně o ničem, už víckrát ne. **

Vyměřený čas- Zbožňuju sci-fi, miluju Cilliana Murphyho a tento film byl…..došel mi čas, sry. ****

Útěk do divočiny- Pro někoho možná cestovatelský kýč, pro mě spoustu nádherných záběrů americké země naskládaných na sebe, s dechberoucí hudbou a úžasnými postavami a příběhem, který skoro nutí člověka také udělat krok ze dveří. *****

Ostře sledované vlaky- Tragikomické úryvky ze života hrabalovských postaviček a krásný vhled do kinematografie 60.let, nevím zda je zasloužený Oscar, ale obdiv Menzelovi za některé úsměvné či nadčasově úderné záběry určitě ano. ****

Králova řeč- Někdy si tak prostě říkám, za co mají někteří vlastně Oscara a pak jsou tu herci jako Colin Firth nebo Geoffrey Rush, pro které je taková nějaká soška málo, zvlášť když jsou doplnění dalším skvělým obsazením, krásnou hudbou, výbornou režií, naprosto dokonalou kamerou a scénářem, který vás kurevsky chytne za srdce. *****

Divočina- Reese Witherspoon žere, Reese ide, Reese čumí do blba, v podstatě nudný příběh jedné životem zkroušené holky, která se vydala na PCT + napsala o tom knížku a prodala ji filmovému studiu (aneb Jak zpeněžit svůj život), z cesty samotné je tu povážlivě málo scén a ještě absolutně nezajímavých, režie nijak výrazně originální a celé to prostě působí……zbytečně. ***

Noc v muzeu: Tajemství hrobky- ,,Já jsem z vosku, ona z polyuretanu a stejně to funguje“ aneb staré známé postavy, hlavně mí oblíbení miniaturní kovboj a centurion, pár zajímavých nových na evropské půdě, příběh rozhodně lepší jak druhý díl a taky jedno moc fajn cameo, víc od toho ani nemůžete chtít. ***

Instalatér z Truchlovic- Takové to, když se v práci nudíte a kolega si zapne film, který jste nuceni poslouchat/sledovat, a nevíte, jestli si máte vydloubnout oči, strčit si nůž do ucha, jít radši umývat kanály nebo na místě umřít. ^odpad

Král Artuš: Legenda o meči- Kdo by to byl řekl, z nenápadného, zapadlého filmu se vyklubal dokonalý fantasy epos z nádhernou výpravou, neskutečně podmanivou a výborně zasazenou hudbou a to, co Guy provádí s kamerou a hlavně- se střihem, je až zarážející. Na mnoha místech mi doslova padala držka, já, jenž nemám moc v lásce zpomalovačku v každé minutě, jsem u tohoto filmu vůči tomu ani nemukla, občas toho bylo fakt dost, a ne vždy to bylo vhodné, ale pořád tak nějak dobře zasazené do děje a celkově to ladilo do kontextu s dynamikou vyprávění a dodávalo tomu tu pravou epičnost, zvlášť zkombinované naopak se zrychlovačkami, tak nějak bych si využití tohoto prvku představovala. Kameramani se tady museli vyřádit, protože i těch přibližovaček/oddalovaček tu cosik bylo, nebo herci utíkali s kamerou u ksichtu, no to mi poserte nohu! A třeba sestříhání scény s dětstvím a dospíváním Artuše, mňmňmň.  A občasný vtípek navrch jako třešnička. Ano, přehnaně heroické tříminutové zpomalené záběry na to, jak někdo řve apod., to už jsem někde tuším viděla a souhlasím s komentářem uživatele xxxmartinxxx, když napsal že: ,,To je to, čím by chtěl být Snyder.“ Ale není, protože pod Ritchieho rukama na rozdíl od něj vzniklo nádherné dílo a po dlouhé době krásné fantasy, kterému prostě tento styl sedí. K tomu příjemné obsazení a bylo by to bývalo dokonalé. Bohužel svoje mouchy to má, jak říkám, zpomalovaček bych vždycky ráda ubrala, a některé mluvící scény jsou takové nudnější, chvílema je to až moc přeplácané a zbytečně nabubřelé, ale zase, které fantasy ne? Ten žánr má už z principu nádech takové té velkoleposti, jenom se nesmíte moc utrhnout ze řetězu, jinak se vám to zhroutí samo do sebe. Ale já si to všechno umím obhájit, pokud se mi film líbil, tak se mi prostě líbil a hotovo. Jen to CGI, to je kámen úrazu a hodně velký. Až jsem přemýšlela, jestli to není schválně, ale bohužel nebylo a bylo to fakt chvílema nechutný, že by proto neměl film takový úspěch? Tohle udělá fakt dost, na druhou stranu, třeba takový Hobit byl v tomhle ještě horší :D A přísahám bohu, ještě někdy někde uvidím bojového, přerostlého CGI slona nebo nosorožce, tak už na ně ale fakt vletím!!!

Vandrování na koních, část 2.

Ten den bylo pod mrakem, místy chcalo. Já přišla na ranč cca o hodinu dřív, jelikož jsme vyjížděli v neděli, a to jsou spoje na hovno. A taky jsem se těšila. Jakože co? Celých pět dní? Kdo by se netěšil. ,,To jako zvládneš?“ horuje mé koleno a záda se zadkem horlivě přikyvují. ,,Držte huby“ zamračím se na ně a strčím si do taštičky celou tubu ibalginové masti, kterou musím vmáčknout mezi Fenistil, Canesten, hroznový cukr, opalovací krém, gel na spáleniny, čistící ubrousky a triliardu dalších věcí. Ponožky s úsměvem přikládám v pěti kusech, i když jak se znám, tak nějak mi vždycky jeden až dva páry zbydou nepoužité. Ale kalhotky, to je jiná, i když si pamatuju poučku Ewana McGregora z jeho cesty kolem světa na motorce- trenky se dají použít zepředu, zezadu, naruby zepředu a naruby zezadu, tudíž jedny na čtyři dny. Jenže já jsem holka. V riflích. Na koni. V horku. Nebudu si hrát na hrdinku a nacpu si jich pro jistotu šest :D  K hygienickým věcem přicpu ňáký ty legíny na spaní, nabíječku a spoustu dalších věcí, které následně zase povytahuju jako zbytečné. Koleno stáhnu obinadlem a cítím se jako nejpřipravenější člověk na světě. Na ranči všechno naňahňáme do různých brašen, přidáme kabát, jenž mi byl zapůjčen, bundu, tašky na pití (určitě ne na rum) a kůň je ověšený jako vánoční stromeček. Mezi to vsuneme zadnici, vyfotíme se a můžeme vyrazit!! Ale hovno, začalo pršet, takže kabáty jsme na sebe soukali už před branou ranče. Naše cesta vedla směrem na Vysočinu a měli jsme jí před sebou pořádný kus. Jinak první den probíhal jako…no jednodenní výlet. Koníci sice měli za sebou příměstský tábor, kdy celý týden jenom šlapali krokem, tudíž ve cvalu nevěděli, co s roupama, naštěstí já měla Prince a ten je takový flegmoš, že když Jassper a Bára na poli začali dostihy, vůbec ho to nevyvedlo z míry a z tempa. 

Ubytovali jsme se na terase malého srubu v lese, kde byla k dispozici i ohrada a já byla spokojená, že první den zvládám dobře, až na tu příšernou bolest hlavy. Ibalgin č.1 a předsevzetí, že musím víc pít. Druhý den jsme pokračovali k našemu dalšímu ubytování a kromě klasické bolesti hlavy a ,,toho zasranýho debilního levýho kolene“ jsem byla jinak celkem ready. Jak jsem předeslala, byla jsem připravená na všechno. Ovšem, na všechno ne, jak jsem zjistila navečer.  Naše dnešní zastávka byla v malém, soukromém westernovém městečku, kde si nadšenci pořádají různé akce na koních i bez nich. Většina budov je starších, oprýskanějších a o miliardu krásnějších a věrnějších než ty umělotiny v klasických komerčních westernových městech. Na vyvýšeném místě nad hlavní třídou vesničky trčel takový ten dřevěný americký venkovský kostelíček s malou věžičkou, který se tyčil z vysoké trávy, s níž si pohrával podvečerní vánek. Dřevo kostela vstřebávalo světlo zapadajícího slunce a vystřelovalo do okolí neuvěřitelnou atmosféru. My ke kostelu přijížděli vojtěškovým polem se sluncem v zádech a ocasy našich koní se vlnily do rytmu stébel trávy. Kolem kostela se vinula krátká stezička vedoucí do jeho stínu, kterou jsme sjížděli k obchodu, u něhož seděli majitelé. Starší černovlasá paní s téměř ikonickým vzhledem indiánky a pán vyššího věku s delšími šedými vlasy svázanými do copánků. A to bylo ono. Ten kostel, to slunce, koně, lidé a atmosféra, to kouzlo místa a okamžiku. Našla jsem opravdový balzám na duši, ten jediný bod v časoprostoru, kdy jsem byla absolutně šťastná. Kéž by šlo nějak zachytit tu esenci prožitku na fotce, malbě, zvuku, ale nakonec jsou to vždycky jenom komplexní vzpomínky, co nás dokáže vrátit zpět do oné chvíle. Chce to na chvíli se zastavit, odložit mobil, spěch a starosti, nadechnout se a otevřít všechny smysly, a ten jedinečný okamžik se uzavře v časoprostorovém vzpomínkovém zámku navěky. Fajn, teď brečím. Chci se tam jednou vrátit, a herdek, jestli se někdy praštím do hlavy a budu se chtít vdát, bude to buď v tomto kostele nebo nikde. Byla to nová, téměř spirituální zkušenost, která mě hodně donutila k zamyšlení nad mnoha věcma. V ten moment třeba i nad tím, jak mě bolí prdel a jak jsem ráda, že už zastavujeme. Ubytováni jsme byli v budově Pony Expressu a následně pozváni na špagety, které jsme si snědli venku před obchodem. Ten nejideálnější srpnový podvečer. Městečko mělo vše potřebné- banku, obchod, saloon, pohřební službu, záchody. Velmi vtipné záchody. Byly to normálně kabinky jako všude, ALE byly to suché záchody A neměly dveře. Takže teď si představte to dilema. Když tam dojdete a někdo tam je, musíte jít kolem něj. Pokud sedí na posledním záchodě, jde při zpáteční cestě kolem vás. Když tam nikdo není, musíte si pozici vybrat sami, ale situace je stejná, pokud někdo přijde, tak i tak jste konfrontováni buď procházejícím nebo trůnícím člověkem. Člověk by si řekl, stejně v lese čůráme skoro vedle sebe, tak co. Ale tohle je takové víc…nóbl trapné. Nové zážitky každý den, to by si Ranch M mohl dát jako slogan. 

V úterý ráno jsme vypili kávu, a vyjeli po okolí, které obsahovalo dům rodičů našeho průvodce (což zahrnovalo pití, panáka, puding a podobné pochutiny), hospodu na jídlo a taky návštěvu westernového města Šiklův mlýn. Turisté zde se zdáli být velmi překvapení, že tu vidí taky opravdového kovboje, na rozdíl od toho, co jim za těžké prachy nabízeli v městečku. Holt komerce. Ale slečny, které zde vystoupily s roztomilým tanečkem v kraťáscích se snažily, seč mohly. My si u jejich vystoupení na chvilku poseděli a nenápadně se zase vytratili. Jelikož naše ubytování nabízelo i jednu místnůstku se sprchou, rozhodla jsem se jí večer využít, což byl skvělý zážitek, vzhledem k tomu, že v rohu sprchy se celou dobu krčil obří pavouk, jehož jsem si při vstupu nevšimla. No dobře, obří nebyl, ale pořád úměrně hnusnej. Hlavní poznatek dne byl, že mě výjimečně nebolela hlava. Jakto? Každopádně, ve středu ráno jsme opět vypili kávu, zaplatili za ubytování a rozloučili se s tímto kouzelným zapomenutým místem. Kdybych neměla fotky, skoro bych až myslela, že ani neexistovalo. Ale ten pavouk byl dost skutečný. 

Vraceli jsme se zpět a večer spali u našeho starého známého srubu. Hlava opět nebolela a já na to asi kápla. Jsem prostě závislá na kofeinu, tak je to.  Tu noc bylo neobvyklé horko a když říkám neobvyklé, myslím to tak, že jsem spala venku jenom v legínách a pouze přikrytá spacákem na půl těla. Bylo to trošku divný. Cca jedna hodina v noci. Probudím se, mrknu na hodiny a zase zavřu oči. Do víček se mi náhle opře záblesk světla. Ne, to určitě není to, co si myslím. Tiché zadunění mi dá jasně najevo, že je to přesně ono. Snažím se usnout a v myšlenkách posílám bouřku pryč, ať nás jen obejde a táhne si na Brno. Ale ona že ne, že schválně půjde tam, kde spí čtyři lidi uprostřed lesa na kopci u dřevěného srubu. Hromy se přibližují a doba mezi nimi a blesky se povážlivě zkracuje. Začíná pršet a my se posunuje víc do centra verandy, aby na nás nepadaly kapky. Jo, protože to je to hlavní. Udeří do nás blesk a shoříme na uhel, ale super, nebudem mokří. Skrčím se víc pod spacák, asi jakože to mě zachrání, ale je to stejně kontraproduktivní, protože bouřka tu nejenže stále je a pořád ji slyším, ale ještě ke všemu je mi vedro jako blázen. Jak se bouře přibližuje, už je mi jasné, že ji nezaspím. Čumím do blesků a přemýšlím nad našimi možnostmi. Všude kolem jsou vysoké stromy a srub nemá bleskosvod. Umřeme tady. Někde na internetu jsem kdysi četla, že když v bouřce ucítíte ozón, znamená to, že každou chvíli do vás udeří blesk. Bože, jak voní ozón? Umřu a ani to nebudu vědět dopředu! Taky tam psali, že si máte lehnout do klubíčka a zmenšit co nejvíc svou plochu. Já byla v ten moment tak skrčená a maličká, že byste mě ani lupou nenašli, to mi věřte. Každou chvilku jsem si představovala, jak se hromy vzdalují a po každé takové myšlence udeřil blesk tak blízko, až mi z toho tvrdly půlky. Táhni už pryč ty búřko jedna, na Brno, tam si lidi leží hezky v suchých postýlkách v domech s hromosvody a mají tě v paži!!! Ostatní byli zticha, buď měli nervy z oceli, nebo spali, nebo prožívali stejná muka, jenom nechtěli panikařit nahlas. Tak jsme tam spolu leželi, mlčeli a očekávali smrt. Zkusila jsem zavřít oči a vzpomínat na naše předchozí ubytování, na ten kostelík, na to vojtěškové pole, na tu nádheru okamžiku a ponořit se do snů. Teď!! Teď už to vypadá, že bouřka odchází. Déšť zesílil, ale hromy se zdají dál. Otevřu oči a pozoruju kapky, padající ze střechy. Prásk!! Přímo před mými zraky do jednoho z vyšších stromů v lese pod námi sjel blesk a vydal takovou ránu, až mým krvinkám upadaly batůžky s kyslíkem. Mé oči zůstaly vytřeštěné ještě přijatelně dlouhou dobu a pak už mi bylo všechno jedno. Zase jsem se rychle ponořila do snů a nedoufala už v nic. Tma, sny. A bylo ráno. Na listech se v ranním slunci zrcadlily kapičky nočního deště a koně stihli ve slunečních paprscích už napůl uschnout. Prohodili jsme pár vtípků stylu: ,,Haha, hezká bouřka“ a ,,Taky jste se nebáli, cheche?“ a vyrazili do Brna. V nedalekém městečku jsme ještě stihli ztropit divadýlko na benzínce (protože kůň na benzínce, hahaha) a dali si kávu, pro mě nyní povinná prevence před bolestí hlavy, od té doby praktikuju a účinnost je 100%, nebo méně dle množství vypitého rumu, svařáku, vody, bla, bla. Tentokrát mě celou cestu domů zase pro změnu pobolívalo břicho, ono, když jste celé dny na koni, s cizími lidmi, nestravujete se zrovna pravidelně, a navíc jste na to hákliví jako já, tak si prostě zažívání občas pozlobí. To byla ale jenom maličkost oproti tomu, co se dělo níže. Ne tam, ještě níž. Jelikož mě každý den stejně pobolívalo ono zrádné koleno, řekla jsem si, že na obinadlo seru a tentokrát si ho nestáhnu. Ano, jsem debil, na to už jsem přišla dávno, jen jsem to potřebovala připomenout. Bez obinadla to totiž bylo tak tisíckrát horší. Možná proto jsem na konci dne vypadala jako hromádka neštěstí, ale co nezvládalo tělo, to si vynahradila mysl. Chápu lidi, že mají rádi klid, pohodu, leháro někde u moře, kde se můžou flákat a popíjet drinky, zaplavat si, osvěžit se a před nepřízní počasí utéct do hotelu, kde si lehnou do měkké postele. Ale já taková prostě nejsem, a tyto výlety mi dávají mnohem víc. I když jsme se smáli, že jiní lidé si jezdí na dovču odpočinout a my si platíme za sebedestrukci, stojí to za to.  Dobrodružství, zážitky, vzpomínky, zdokonalení v jezdectví, poznávaní nových lidí a kouzelných míst. Domů sice přijedete bolaví, strhaní, unavení, ale šťastní a naplnění. A to je na odreagování to nejlepší.