Vandrování na koních, část 1.

Jak jsem se tu ocitla? Před zrcadlem, s totálně rudým dekoltem a rameny, skučící bolestí? Ta historka zahrnuje černé tílko, červnové slunce, zapomenutý opalovací krém a…..dva dny na koni.

Trochu nechápu, jak jsem mohla tak dlouho přežívat jen o hodinových vyjížďkách. To mi jako stačilo? Asi to chce jen trochu víc odvahy (a peněz), abyste si uvědomili, že už herdek nejste žádní začátečníci a zvládnete víc než jen pět kilometrů kolem ranče. Na Ranči M v Brně (reklama, reklama!!) totiž pořádají i delší výlety. A to bych nebyla já, abych nezkusila, co všechno jsem ještě schopná zvládnout.

První delší výlet byl půldeňák kousek za Brno. Vlastně ani není co psát. Bylo krásné září, docela ještě teplo a já jela na Princovi. Žádný stres. Stejně tak druhý půldenní výlet, tentokrát s Jasperem, příjemné 3-4 hodinky. Tak proč nezkusit jet na celý den?

Ano, výtečný nápad, opravdu. Já, která trpím častými únavami si sednu na koně a myslím si, že jen tak v klidu přežiju celý den bez většího přísunu energie. Na konci dne jsem se totiž sotva plazila a zcela určitě za to mohlo slunce, absence pokrývky hlavy a náročná trasa. Určitě ne pivo. I když, možná k tomu trošku přispělo. Trošku dost. Ještě že je Princ takový flegmoš a jde automaticky v řadě za ostatními bez jakýchkoliv pobídek a vedení. Ke konci už jsem skoro usínala a domů se tak tak doplazila. To mi bylo velkým ponaučením pro další výlety. Kromě této zkušenosti mi byla poskytnuta ještě jedna. Poprvé jsem čůrala s koněm. Tuším, že teď máte pocit, že jste přečetli tu nejhorší věc na světě, ale nebojte, vysvětlím. Postup čůrání je vysoce sofistikovaný a každá odchylka může způsobit různý stupeň počůranosti vašeho oblečení nebo hůř- útěk koně. Do ruky si vezmete vazák nebo jednu otěž, druhou zajistíte za hrušku a poodejdete s koněm k nějakému schovávacímu keři (aspoň já teda, zbytek se s tím moc nesral). Tak si tam v klidu čůráte a pevně držíte koně, on tam stojí a myslí si svoje. Prostě hrozně kůl věc. Jen ta představa, že jste cyklista nebo běžec a potkáte v lese čůrající lidi s koňma. Nádhera. Celkově jsme na naší trase potkávali spoustu lidí, bylo to ve svátek, tak se brňáci vykutáleli na procházky. No a děti, ty jsou z koníků vždycky tak nadšené a mí spolucestující jim vždycky nadšeně mávají a smějí se na ně a vůbec, moje neexistující láska k dětem do toho nějak nezapadá. Ale časem vás to stejně tak nějak strhne, a naopak vás začne bavit, když na ně máváte a víte, jak vám závidí. To ode mě není hnusný, já si to naopak dokážu představit i z té druhé strany. Třeba je některé z těch dětí díky nám budoucí nadšený jezdec. Jinak jsem se po tomhle výletu naučila lidem říkat ,,zavazeči“. Protože prostě.

Tak jsem se rozhoupala a konečně se nahlásila na květnový dvoudenní výlet. Dva dny! Do ledvinky k mobilu, penězům a kapesníčkům strkám i balení hroznového cukru, ráno se pořádně najím a vypiju kafe. Dostala jsem mladou paintku Báru. Jsem rozhodnutá nepít alkohol! Jaké je mé zklamání, když dojdu na ranč a na stole mimo ostatních věcí stojí i nachystaná lahev rumu. Fuj, ten nesnáším. Takže vlastně výhoda. O nějakou tu hodinu dopředu už stojíme v řadě na louce a lahev putuje mezi námi. Je to hnus, ale aspoň něco, hlavně ať se napiju, ono je to beztak jenom na chuť. Ty jo, měním své zásady fakt rychle koukám. Už kolem poledne mě začíná bolet koleno. V lese potkáváme spoustu běžců, cyklistů, anglicky mluvícího nadšeného turistu, co se mě ptal na plno věcí a já mu rozuměla jen půlku, plno důchodců, vycházkářů, bouřku a takový ty další klasický věci. Tím se samozřejmě snažím zlehčit tu paniku, když jedete lesem tvořeným vysokými smrky a za zády se ozývá dunění se záblesky. Sice jsme pláštěnky vytáhnout museli, ale bleskem naštěstí nikdo zasažen nebyl. K večeru se blížíme na ranč, kde budeme spát. Cesta k němu vede lesem, na jehož koci narážíme na velmi prudce stoupající pěšinku. Už jsme skoro všichni nahoře, když v tom se ozve: ,,Ehhhh“ a žuchnutí. Spadl nám Víťa z Prince. Jak to dokázal? Princ je totiž takový trošku…no, přemýšlí asi jinak než ostatní. Šel pomalu tím strmým kopcem a pak se na vteřinu zastavil…a už se nemohl rozejít. Tak se jednoduše prudce otočil, že to jako vyjde znovu s rozběhem. Bohužel jeho ladnou otočku Víťa neuseděl. I takové jsou pády, naštěstí nic vážného. Ubytováni jsme byli v přístěnku u malé chaty a večer strávili povídáním a popíjením slivovice. Teprve až ráno jsem pořádně docenila kouzlo takových přespávaček. Když sedíte na zemi před chatou u ohrady, kde se pasou koně, čistíte si zuby s plechovým hrnečkem v ruce, cítíte jarní vůni a před vámi se rozkládá malebné údolí zakryté ranní mlhou, začínáte chápat, jaké věci jsou v životě důležité a na které lze snadno zapomenout.

Jinak co ještě stojí za zmínku je kadibudka. Je sice kousek v lese, ale nemá dveře. Ani nic jiného a vchod je přímo proti cestičce, která k němu vede. Takže tam tak sedíte, na jednu stranu se kocháte výhledem do lesa a na druhou doufáte, že nepůjde na záchod někdo další. Druhý den se vracíme, rum máme dopit a mně je fajn. Jenom mě bolí koleno jako čert a taky prdel. Ježiš, fakt mě bolí prdel! S každým dalším výletem nová zkušenost.

Tak když jsem teda ty dva dny zvládla, řekla jsem si, proč to v červnu nezkusit znova. Tentokrát jsem doplnila ansábl o pár věcí, včetně rumu a měla pocit, že jsem tentokrát připravena na všechno. Už asi po dvou hodinách jsem si z ničehož nic vzpomněla, že jsem si nevzala bandáž na koleno. A vzpomínala jsem na to velmi intenzivně celý výlet. A taky jsem byla velmi překvapena zjištěním, jakéžto je v červnu nečekaně horko a že on takový opalovací krém je vlastně strašně chytrá věc. Co chytré rozhodně není, jet bez opalovacího krému v létě v tílku. Ono to zní sice logicky, ale já jsem člověk, který se rád poučí z chyb a nic si nezapamatujete tak, jako když čtrnáct dní potom trpíte ve sprše i při oblékání a s hrůzou si strháváte vrchní vrstvu kůže v celých kusech. Abych se vrátila ale k výletu samotnému.  První flaška rumu padla ještě skoro v Brně, ale nijak se to na mě neprojevovalo. Akorát večer mě bolela hlava tak, že jsem skoro čekala, kdy se mi rozskočí na milion kusů. Spali jsme v lese vysoko na kopci a večer šli kousek na louku pást koně, a přitom pozorovali západ slunce nad krajinou. Idylku přerušila až událost, kdy nám utekl Dark. Je to takový trošku divočejší koník, na kterém jezdí náš průvodce Roman, který jej nechal na sekundu bez zajištění. A to je hneď. Tak mi Roman vzal Jasspera a jel jej za pomoci místních domorodců nahánět po vesnici. Ostatní zatím pásli a já tam stála uprostřed jako kůl v plotě. Naštěstí Darkův výlet netrval dlouho a už po pár minutách se Roman přiřítil na Jessiem s uprchlíkem v závěsu. Pravý divoký záp…Brno. Unavení jsme si založili ohýnek a opekli špekáčky. Jako ubytování jsme měli k dispozici malou lesní chaloupku. Pche! Neplatím si litr za den proto, abych pak spala v pohodlí. Chci zažít dobrodružství! Takže jsme rozložili spacáky kolem ohýnku a užívali si širé nebe. Ok, tak teď to vysvětlím, jak to bylo doopravdy. Když jsme vešli do chatky, můj zrak jako první spočinul na OBŘÍM pavoukovi na stěně. V tomto domě hrůzy že mám spát? S tímhle v jedné místnosti? Ano, venku po mě může taky leccos lozit, ale mám aspoň možnost útěku a …nevidím to :D Nedělní ráno díky tomu stálo za to. Vzbudila jsem se a nad sebou uviděla koruny strmů v nichž cvrlikali ptáci. Koně stáli kousek od nás a skrz kmeny stromů se draly paprsky slunce. K nezaplacení. Jinak cesta zpět byla docela pohodová. Teda, až na pár technických věcí. Ke kolenu se přidala bolavá prdel a míra spálenosti mých ramen dosáhla vrcholu, protože jsme se vraceli po cestách, co téměř výhradně vedly skrz louky a pole. Sice to byla krása jet kolem lánu zeleného obilí, z něhož trčely vlčí máky, ale když se na ně koukáte přes totálně rudé rameno a kůže se vám při každém pohybu bolestivě napne, není to úplně ončo. Občas jsme teda jeli i kousek lesem, v jednom po žluté trase. Nevím, jak jsou ty trasy děleny dle náročnosti, ale naše žlutá vedla v jednu chvíli z asi třímetrového kopečka s takových sklonem, že bylo bezpečnější to sjet po řiti. Jenže my jeli na koni, a bylo nemožné je z toho vést. On kůň si ty nožky nějak naskládá, vy si jen musíte skoro lehnout a dát nohy co nejvíc dopředu. Aspoň jsme se naučili něco nového, a taky byl trošku ten adrenalín. Jenom bych chtěla vidět důchodce na procházce, jak to sešplhávají. Pak jsme ještě brodili pár potůčků, což je náramná legrace s Jassperem, protože on má tendenci to přeskakovat. Malý potůček je v pohodě, ale jeden byl trošku hlubší, a to se mu vůbec ani trochu nelíbilo. Jelikož už jsem tušila, že jej asi vezmeme skokem, nasměrovala jsem jej na místo dobrého přistání. Ale to Jessi ne, on se v půlce skoku stočil a napálil to mou nebohou nohou přímo o stromek. Jauvajs. Při příjezdu na ranch jsem si zkontrolovala modřinu a další těžká válečná zranění a osprchovali jsme horkem utahané koně. Oni jsou sice zvyklí chodit na takové výlety, ba naopak, večer mají kolikrát ještě energie na rozdávání, ale takové teplé dny si žádají trochu vyšší péči. Teď vypadali spokojeně a my také. Tak jakou délku výletu zvolím příště? To se dozvíte v brzkém* pokračování 😊

*on to měl být totiž původně jeden článek, ale byl na 6 stran, takžééé

Recenze na jednu větu, část III. + bonus

Jelikož se půlku ledna flákám, stíhám sledovat cca tři filmy denně a proto můžu vesele vydat další Recenze na jednu větu. Přesto, že filmů je tentokrát méně (cca 30), je článek delší než předchozí, jelikož jsem se tak trošku u jednoho filmu utrhla ze řetězu. Ale fakt jenom trošku.

Zmizelá- Tak u tohohle filmu muselo jít moje občasné feministické myšlení stranou, protože ta ženská byla vážně ale strašná svině a fakt jsem fandila Affleckovi co to šlo, jop, až takové emoce tenhle nenápadný film uměl vyvolat. ****

Legendární parta- Tak počkat, pár hrdinů, kteří jsou náhle nuceni spolupracovat proti někomu, kdo chce nadvládu nad světem, což se jim ze začátku moc nelíbí a dvě postavy se tam stále hádají, po prvním velkém setkání se záporákem jsou na dně, pak se ale všichni semknou, najdou v sobě sílu a s emocemi a velkolepostí to vše vygraduje ve velkolepé finále a závěrečný happy end plus mezititulkové scénky, kde já jsem to jenom viděla? ****

Batman vs. Superman- Tvůrci vzali prostě různé vzájemně nesouvisející scénky, poplácali je dohromady bez jakéhokoliv vedení, přidali dva až tři superhrdiny absolutně bez vykreslení charakteru a odůvodnění jejich konání, k tomu přistrčili přehršel zbytečných postav a celé to zabalili do digitálu a tmy, to jako vážně Snydere? **

The Punisher- Mohla bych napsat tisíc věcí, ale shrnu emoce do jediné scény, do toho impozantního souboje titánů na kolotoči, kdy hrdinu zbožňujete a záporáka milujete, takže nevíte komu fandit a kdo váš štve, že mlátí toho druhého, takže se ve vás perou pocity ještě víc než ti dva na obrazovce. *****

Dorian Gray- Ještě že to nebyl zas až tak moc dobrý film, jaký mohl, protože jsem byla tak zaslepena jmény Ben Barnes a Colin Firth, až jsem v popisu přehlédla, že se jedná v podstatě o horor a já kretén na to koukala uprostřed noci. ***

Auta- Je mi u prdele, že to mělo absolutně předvídatelný a patetický děj, bylo to dokonalé- prostě čáry od letadel jako otisky pneumatik, dokonce muchy ve tvaru aut a pocta Route 66-  miluju Pixar. Tentokráte budou věty dvě- tato na památku Joea Ranfta. *****

The Room- Žrala jsem u toho takový ty penízky na stromeček, na jednom mi zůstal kousek hliníkového obalu a já do něj kousla zubem s plombou…a přesto to byla menší bolest než tenhle film, každopádně nejde dát nic mezi odpadem a 5,  tak já budu teda ta, které to přišlo špatné na 5 :D *****

Star Wars: Síla se probouzí- Nemáte do rolí záporáků strkat tak dobré herce, pak má člověk výčitky svědomí, že fandí temné straně Síly!! ****

Kate a Leopold- Já sice tvrdila, že chci prince na bílém koni jenom kvůli tomu koni, ale jako jo, když to byl v tomhle jinak dost nudném filmu Hugh Jackman, tak teda i toho prince. ***

Star Wars: Poslední z Jediů- Ať si říkají skalní fanoušci co chtějí, já jsem byla jakž takž spokojená, je pravda, že příběh škobrtal, ale technické zpracování bylo skvělé, scéna se žehličkou úžasná a nejlepší tam byly tři věci- Adam Driver, Ben Solo a Kylo Ren. ****

Jumanji: Vítejte v džungli- Jako, mně se o Dwaynem Johnsonovi zdávalo už dřív, ale teď ho z hlavy jen tak nedostanu, možná i společně se zbytkem obsazení této nenáročné, dobrodružné ptákovinky. ****

Asterix a Obelix: Mise Kleopatra- Byl tam historický román, válečné drama, romantická komedie, sit-com, dokumentární okénko, asijský zápas, automobilová honička, dobrodružství na moři, dlouhá alej s fůrou soch, co se jmenuje Dlouhá alej s fůrou soch a velkolepé taneční číslo, film na zaplácnutí času jak vyšitý. **

Adéla ještě nevečeřela- Efekty na svou dobu zajímavé, herecké výkony pozoruhodné, děj nápaditý, vtípky věcné, ale prostě…Lipský má i lepší filmy. ***

Nejlepší přítel- Pohádka na Boží hod jako dělaná, postavy sice docela zajímavé, ale děj nudný jako prase, zítra po té pohádce ani neštěkne pes, vlastně ani už teď, 5 minut po skončení. **

Rogue One: Star Wars Story- A tak jako dobrý, některé postavy super (Cassian, Chirrut, K2SO), jiné o ničem a zbytečné, další blbě zahrané (Jyn, ehm), ale dobře to šlape, hlavně druhá půlka, parádní akční konec a super návaznost na starou trilogii, jen škoda té čistky osazenstva, doslova a do písmene film, který za sebou smete všechny stopy.  ****

Neuvěřitelný Hulk- Přehrávám si ten film v hlavě pořád a pořád dokola a ne, stále nevěřím, že to je Marvelovka. **

Největší showman- Hudební čísla vypiplaná do detailu, vizuál až na ty digitální zvířátka docela ucházející, herecké obsazení které chytí za srdce, ale ten scénář…no…já nevím, jedinou emoci kromě písní ve mně vyvolal jen záběr na to, jak si Hugh zlomil hrot tužky, to prostě bolelo. ****

Černý jestřáb sestřelen- Myslím, že slovo ,,strhující“ vystihuje naprosto vše- strhující děj, kdy s napětím sledujete každou jednu scénu, strhující tempo, až nevěříte, že už je konec, strhující zobrazení a surovost války, strhující hudba Hanse Zimmera a taky kamera,  strhující obsazení, v zastoupení tenkrát ještě mladičkých jmen jako Bloom, Hartnett, Hardy, Coster-Waldau, Bana a spousty dalších. *****

Zachraňte vojína Ryana- Ta známá a opěvovaná úvodní půlhodinka má neskutečné grády, až je člověk přesvědčen, že se dívá na nejlepší válečný film ever, pak to bohužel klesá scénáristicky a, promiň Stevene, trochu i režisérsky, jiné lidi asi dostává minutový záběr na to, jak se Tomovi Hanksovi třepe ruka, mě ale prostě asi ne. ****

Mortdecai: Grandiózní případ- Přiznám se, že jsem byla velmi překvapená výkonem Paula Bettanyho, ale bohužel i tím, že se Johnny Depp upsal takové kravině, která se sice snaží být hrozně cool, ale nejde jí to ani v jednom bodě. **

Království nebeské- Ridleyho film jak dělaný pro dnešní českou společnost nenávidějící islám, který mě nalákal na Liama Neesona jenom proto, aby umřel hned na začátku a po zbytek jsem musela koukat jen na Orlanda Blooma a -ňáký další lidi, kteří mi byli u zadku- v docela nudném ději. ***

Saxana a Lexikon kouzel- Fujky. ^odpad

Austrálie- Baz Luhrmann nám nabízí Hugha Jackmana sexy jako nikdy dřív, Nicole Kidman v tom nejlepším světle a příběh o zemi, na kterou se zapomíná, ve filmu, kterému odpustíte příšerný digitál i tu šílenou stopáž, a dojemný konec přijmete v upřímných slzách. *****

Indiana Jones a Poslední křížová výprava- Skoro, téměř, pomalu už……ne, tu čtvrtou to i přes to, že to bylo o trochu lepší než ostatní díly nedá, ale pochvala Harrisonovi a scénáristům za mnohem lepší film, než jsem po dvou předchozích čekala, aneb: ,,Tohle že je archeologie?“. ***

Lída Baarová- Děsní herci, nedotažená výprava, příšerný scénář a režie k zblití, sorry jako, ale záběry sexuální scény kombinované se záběry na oheň a tou nejdivnější možnou hudbou, no ježiš a ten uspěchaný a kýčovitý konec, proč my se na tu filmařinu radši nevyserem. *

Moulin Rouge- A já prej že nemám ráda muzikály, heršvec, dobrej příběh s emočním vypětím, neskutečná hudba, úžasná režie, vynikající herecké výkony a zpívající Ewan navrch, a najednou jsem odvařená i z přeslazeného digitálního ,,příběhu o lásce“. *****

Ouuuukej, tak asi takhle nějak zněla věta, kterou jsem napsala po prvním shlédnutí. Pak jsem film viděla podruhé… a potřetí….a došlo mi, že jedna věta nestačí a 5 hvězd je kurevsky málo. Baz Luhrmann nám totiž předložil něco, co je škoda nevidět a já lituju svého ,,filmového“ života, který jsem žila bez tohoto snímku. Takhle nějak si odteď představuju muzikál. Hudební čísla nejsou jenom na okrasu, nýbrž obsahují podstatnou část scénáře a posunují děj dynamicky kupředu. Navíc dávají prostor hereckým výkonům, čímž poukazují především na fakt, jak si celý cast musel natáčení neskutečně užívat. Nebo být po celou dobu konstantně na drogách. Jako příklad můžu uvést celou sekvenci od času 36:45 po 41:30, nebo konkrétně ten kouzelný moment v 39:50-52. Slovy vévody ,,Generally, I like it!“ Právě jeho postava je zde neuvěřitelně zahraná, a ještě lépe schválně blbě zazpívaná, zatímco jiné filmy se můžou přetrhnout, aby jejich záporák byl co nejvíc sexy a vyvolával tak v divákovi morální dilemata, tady jsou záporné postavy nepříjemné, ošklivé, otravné, slizké a na konci řádně potrestané, jako ve správné pohádce. Ostatně celé osazenstvo je zde krásnou ukázkou nadšení pro herectví. Ona scéna, kdy ,,profesor Křiklan“ pobíhá v prostěradle a zpívá Like a virgin je jenom další nádhernou ukázkou režijní, choreografické a hlavně herecké práce. Režisér se vůbec neštítí používat převzaté melodie a různě je upravovat textařsky…a někdy ani to ne.  Detaily jako rozmnožující se plešatí klavíristi s brýlemi, ladění některých záběrů do staro-růžové, černobílé nebo stísněně temné barvy s kontrastní červenou, neustálé průniky kamery skrz lopatky větrného mlýnu, spád některých částí způsobený kombinací prací střihačů a zvukařů a jak jsem již na začátku nadhodila, práce s herci a jejich postavami, to dohromady tvoří Spectacular spectacular dílo, kde si každý musí najít svoje. Vizuál celkově ještě zasazený do striktně digitálního prostředí dává prostor i scénám mimo rámec reality bez toho, aniž by měl divák problém se začleněním některých řekněme přemrštěně umělých věcí do celkového díla (na rozdíl třeba od The greatest showman, kde do zcela reálného prostředí narvali signifikantně digitální zvířata). Zde se režisér ani nesnaží nám vecpat, že to má být reálné. Ano, scénář je možná chvílemi až moc přímočarý, hlavně co se týče jeho vyvrcholení (opět slovy vévody: ,,I dont like this ending“), ovšem kromě hlavní premisy lovestory-tragédie, která zde funguje jako hlavní ždímač emocí, je především slovíčkaření a nadhazování některých témat vícekrát dalším tahem pro směřování děje. Ono je to vlastně taková ,,hra ve hře“, kdy si scénáristi dost vypomohli tím, že celý děj se odehrává vlastně dvakrát, přičemž postavy hrají v divadle to, co prožívají, dokonce přesně odříkávají repliky z divadelní hry a přenášejí je tak do vlastního života a naopak. Obecně tempo filmu a tím i odehrávajících se situací je závislé na frekvenci střihů a dynamiky některých záběrů, čím více tam těchto věcí je, tím je děj svěžejší a veselejší, naopak ke konci ubývá srandiček jak dějových, tak i místy těch stylistických. Vynikajícího Jima Broadbenta a Richarda Roxburgha doplňuje úžasná postava Toulouse, překrásná Nicol a její herecký výkon, a nepřekvapivě  jak je jasné už z ,,jedné věty“ -Ewan McGregor, který rozsahem svého hlasu překonává nejen většinu herců, ale paradoxně i dost zpěváků, a jež u každého svého pěveckého partu a hlavně Come with me v klobouku a bohémské šále nemůže nechat žádnou ženu chladnou. Jeho výraz na začátku, stylu ,,netuším co tu dělám a co se kolem mě děje“ se dokonale vtiskává divákovi, který si tím pádem myslí totéž :D. Celý tenhle film mi dal totální facku ohledně mého přesvědčení, že ,,se mi nelíbí romantické filmy“ a ukázal mi, jaký styl mi u filmografie hodně vyhovuje a zároveň mě donutil tak trošku více mít ráda muzikály (nebo spíš je začít srovnávat s tímhle a tím pádem je brát ještě víc kriticky) a filmařinu obecně. Chápu, že celá tato pompézní a přepálená šílenost není pro každého, ale já asi potřebuju k životu málo. Asi tak, pokud se vám líbil vizuál Velkého Gatsbyho, nemůže vás to úplně zklamat, pokud ne, ani na to nekoukejte. Napadá mě spousta další chvály, taneční číslo Lady marmelade, úvodní scéna s bohémy, závěrečná pasáž z divadelní scény, kdy musíte brečet i kdybyste nechtěli, ta všudypřítomná přehnanost, přemrštěnost a kýčovité zpomalovačky, bejvák ve tvaru slona, ta osudovost u Show must go on a vůbec, tohle že jsem chtěla shrnout do jedné věty? ....You crazy fool…  (-Zpívejte hlasem Nicole Kidman).

P.S. 1 Někdy chci ale už vážně zkusit Absinth!!

P.S. 2 Všechny písničky jsou tu neskutečně krásné, ale pokud bych měla vypíchnout jednu, určitě je to El Tango de Roxanne. To, jak je zazpívaná, sestříhaná, zahraná, zatančená, procítěná. Husí kůže.

Recenze- Kingsman: Zlatý kruh

2017

Režie: Matthew Vaughn, scénář: Matthew Vaughn, Jane Goldman

Tuhle recenzi píšu ze dvou důvodů, přičemž jeden je dobrý a druhý špatný. Dobrý proto, že jsem chtěla napsat recenzi už na první Kingsmany, tak si to tímto kompenzuju. Špatný proto, že chci jednou napsat recenzi na něco, co mě zklamalo.

Dělám si prdel, tak špatný to nebylo. Jen to prostě, no, tak nějak….nebyl první díl. Vezmu to postupně. Úvodní scéna mě bavila, až jsem si říkala, jop, tohle MUSÍ být fajn, na druhou stranu ale nepřekvapila, byl to vlastně standard, na který jsem si v prvním dílu zvykla, takže mě nějaká dobře sestříhaná a perfektně ozvučená bitka nezvedla z pohovky. Start byl teda docela svěží, stejně tak představení záporačky, Vaughn opět vsadil na známou hereckou tvář, které dodal šílenou povahu a zajímavou pohnutku k vyvraždění půlky lidstva. To doplnil roboty a mlýnkem na maso, nic moc odlišného od Jacksona s jeho milionem pokrývek hlavy. A aby toho nebylo málo, přidal epické Statesmany a na skvělý film bylo zaděláno. Ovšem….co nadhodil, to nedotáhnul. Nové postavy byly parádní, jenže na úkor čistky těch starých. Po úvodní půlhodině navíc nastalo období ticha. Prostě se zdánlivě nic nedělo. Postavy odříkávaly nějaké dialogy, záporačka kula pikle, rozvíjela se spolupráce mezi oběma tajnými službami, ale jako by se děj nikam neposouval a chvílemi to bylo- kriste pane, já to prostě musím napsat a dost mě to sere, že to je u tohoto filmu- nudné. To, že na konci to bude skvělé se dalo očekávat, ale to nestačí. Ne u Kingsmanů. Pokud se Matthew rozhodne pro třetí, a já i přesto doufám, že ano, bude se muset ale kurevsky snažit. Vlastně ani nevím, co tady chci psát, mnohem líp se mi to rozepisuje v PRO a PROTI.

PRO +

+ Ty bitky, to je úžasný. Proto mě ten film zas až tak zklamat nemohl. Jak jsem říkala, ta první mě sice z křesla nezvedla, ale u té v baru už jsem si trochu poposunula nohu a ty na konci už mi doslova kroutily končetinama. Práce choreografů a střihačů je tady nedocenitelná, a samozřejmě pochvala všem hercům, jež se toho tance účastní. Závěrečné trio Pascal-Egerton-Firth bylo v tom strhujícím zápasu doslova pohlazením pro mou sadistickou část duše.

+ Obsazení. Na čsfd jsem četla nějakou recenzi, kdy si pisatel stěžoval na zbytečnost některých postav a považoval je za nudné. Ale hovnajs, Channing potěšil, i kdyby tam byl jen jednu vteřinu (byl tam dvě), Pedro Pascal nenechá žádnou ženu chladnou, Julianne Moore je děsivá sama za sebe. Je pravda, že zbytek byl trošku naprd. Mluvím o tobě, Halle Berry.

+ Styl. Kingsmani pořád stejně cool, bratránci Statesman vtipný název, jejich zaměření ještě rozkošnější. Ty jejich různý udělátka jsou parádní. A westernový styl, tím to zabili. Kdo mě zná, ví proč. Stačí mít klobouk, rifle, košili a umět to nosit, a vlezu tomu hned klidně do postele. Čistá pravda.

+ Hudba. On někdo čekal od Henryho Jackmana něco jiného? Mimochodem, písnička Take me home country road mě začíná pěkně srát. To už je druhý film, kterému jsem kvůli ní musela přidat pár bodíků navíc. Ten první byl Lucky Logan. A v něm byl taky Channing Tatum. Náhoda? Nemyslím si.

+ Elton John. Ne vážně, aspoň byla sranda. Bylo to mnohem lépe využité cameo než Mark Hamill, což zpětně prvnímu dílu vyčítám.

+ Vtípečky. ,,To k ní mám jen tak přijít a strčit jí prst do nosu? Počkat..to se nedává do nosu, že?“ Uznávám, že tady to dost skřípalo. Sem tam se člověk pousmál, pokýval hlavou, ale na roztrhání smíchy to nebylo. Jenže nikdo přece netvrdí, že to má být čistě komedie. Vtípky jsou tu bonus.

PROTI –

-Jak jsem psala, chvílemi nudné dialogy a vůbec, střední část filmu.

-Některé zbytečné postavy tam určitě byly, kromě Halle určitě celá pasáž s Tilde.

-Záporák mohl být prostě tentokrát vykreslený trochu jinak. Líbí se mi, že si drží styl, ale nemyslím si, že to bude fungovat pořád. Minimálně ten koncept ,,vyvraždím co nejvíc lidí“ je komiksově ohraný. Já vím, že to je podle komiksu ježíš, ale příště bych si s tím víc pohrála.

-Jako dobře, zas tolik špatného tam nebylo, jen tam prostě chyběl ten náboj a moment překvapení z prvního dílu. Možná kdyby ten film působil samostatně, brala bych to jinak, ale takhle to provází ,,prokletí dvojek“, které je mnohdy podporováno právě tím, že se člověk nemůže ubránit srovnávání. Všechno bylo šílenější, brutálnější, ujetější, bláznivější, větší, patetičtější…ale celkově tam toho bylo tak nějak méně. Vlastně to funguje podobně, jako druzí Strážci Galaxie.

Hodnocení čsfd: 73%, moje 75%. (První díl 85%. Takžeeee...)

P.S. Ty vole, já fakt často používám slovo ,,prostě". Bych si naliskala. Pokud myslíte, že ne, netušíte, kolik jsem jich vymazala nebo přepsala.

Z pohádky do pohádky

Tobias se napřímil a zavrtěl hlavou. Nedá se nic dělat, půjde si zdřímnout, ráno moudřejší večera, třeba ho přes noc něco napadne. I když čas ubíhá. ,,Někdy prostě nalézt cestu ještě neznamená dojít do cíle“ řekl si polohlasně s povzdechem.            

Chystal se otočit, když koutkem oka zahlédl pohyb. Zarazil se a zadíval se na místo, kde pohyb zaznamenal. Na tom místě však byla jenom holá skála, která byla vedle vstupu do hory, jako kamenný sloup. Překvapeně zamrkal a přistoupil zvědavě blíž. Chladný kámen se zdánlivě pohyboval, na skále se objevovaly malé prasklinky a povrch vypadal, jako by se vlnil. Pak se ozvalo zapraskání a od skály začaly padat malé kamínky a prach. (…) Z kamene vystupoval jakýsi tvor. Tedy, napřed vypadal jen jako velký, neotesaný balvan, ale jak se vysunoval víc a víc ze skály, objevily se na něm dva výstupky, jako tlapky a natáhly se do dlouhých, tenkých nohou. Nad nimi se začala formovat hlava a za ní štíhlý krk a tělo, které vypadalo jako kočičí. Tvor teď vážně vypadal jako velká štíhlá kočka a v poslední fázi vyskočila elegantně zbytkem těla z kamene. Trochu se zarazila, když její dlouhý ocas zůstal spojený se skálou, ale ona jej škubnutím z kamene lehce vyprostila. Kočka byla obrovská, vysoká jako poník, měla šedou barvu se zvláštním mramorováním, vlastně byla barva stále podobná kameni, ze kterého se zrodila. Srst měla krátkou a přiléhavou, a v zapadajícím slunci se krásně leskla. Nohy i tělo měla hubené, ale svalnaté, na úzkém krku měla tenkou bílou čáru, jako obojek, ale byl to jen pruh jinak zbarvené srsti. Hlavu měla elegantně štíhlou, s ostře řezanými rysy, uši byly mírně zaoblené a nejnápadnější byly její světle žluté, sešikmené oči. Vypadala kouzelně a téměř exoticky. (…) Kočka se posadila a náhle udělala něco, co Tobias nečekal ani v tom nejšílenějším snu. Promluvila.                                                         

,,Slyšela jsem skrz kámen moudrá slova, člověče, přišel jsi snad vstoupit do hory a nevíš, kudy dál? Neměla bych se probouzet a pouštět lidi do záhuby, ale já jsem tolik zvědavá a tolik toužím hovořit s moudrými lidmi.“ Její hlas zněl jako hlas moudré, dospělé ženy, rezonoval v okolních skalách a Tobiasovi bylo najednou v její přítomnosti tak příjemně, že z něj opadl strach a bázeň. Nevěděl, co přesně na jeho slovech probralo kočku k životu, ale pochopil, že ona mu může otevřít kamenné dveře.

Výňatek z pohádky Bílá liška, jejíž autor si nepřeje být jmenován.

Bylo nebylo, v jedné předaleké galaxii...eh, co to melu, to je jiná pohádka….chci říct, za sedmero filmovými studii a devatero hromadami scénářů se nachází malá země, jejíž kinematografie v posledních letech leží opilá pod stolem a jen sem tam občas vyplivne nějakou nadávku nebo se pozvrací. Teda nebudeme jí křivdit, v jednom žánru je velice čilá. Pohádky chrlí jak na běžícím pásu. Což ale není taky dvakrát výhoda, protože výsledné produkty mají opravdu znaky pásového průmyslu. Kvantita je vysoko nad kvalitou, výrobky jsou kazové, nedotažené, málo funkční, nezajímavé, ale…levné a dostupné. Taková pohádka je vizuálem a stopáží vynikající pro uvedení v neděli odpoledne na ČT 1, ovšem jakožto film jako takový nebo jako výplň vánočního času to u většiny zcela nefunguje. A nemyslím si, že by toto byla záležitost nového tisíciletí. Krátce po revoluci i za komunismu vznikaly braky, které ale bereme možná trochu jinak. Generace za deset let to bude brát zase jinak. Záleží totiž na jednom důležitém aspektu- období, kdy jsme byli děti. Pokud si něco pamatujete z dětství, většinou to máte rádi nebo obecně k tomu máte nějaký vztah. Ne třeba úplně pozitivní, když si vybavím takové Sedmero krkavců, nejsem si jistá, k čemu vlastně měly některé pohádky sloužit. Na druhou stranu, mohlo to být děsivé, jak chtělo, dobrý pohádkový konec tam byl. A zpětně si uvědomuju, jak dobrých hereckých výkonů jsem se to vlastně tehdy bála. Pokud si dobře vybavuju článek z Epochy, ony vlastně pohádky stojí na dost hororových základech. Vítězství dobra nad zlem je prvek, který byl dodán až mnohem později, kdy byly všechny ty znásilněné princezny a zubožené děti nakonec zachráněny a zrodil se nový žánr, určený pro děti. Tak se znovu dostávám k těm dětem a mé hlavní otázce- dá se vlastně hodnotit pohádka z hlediska dospěláka? A má se hodnotit její vhodnost pro děti, filmová kvalita nebo co vlastně? A musí jít tyto věci ruku v ruce? A taky, můžeme jako rodiče podle kvality filmu posoudit, zda je pohádka pro děti dobrá? Příklad hned na úvod. Na portále čsfd je Princezna ze mlejna hodnocena nějakými 60% a komentáře většinou poukazují na stupidní děj, přehnaně pitvořící postavy a celkově ji označují jako průměr. Pro mě je to pohádka, na které jsem vyrůstala a zbožňovala ji. Je tak hodně těžké ji zpětně hodnotit jako film. Ano chování čerta a vodníka je debilní, některé části děje jsou zvláštní, knížepán je trapný, konec je přehnaný a já nevím co všechno si recenzisté dovedou možná navymýšlet, ale Eliška je krásná, Blanarovičová odvádí neuvěřitelnou práci, vtípky a hlášky jsou nezapomenutelné a vizuál je úžasný a osobitý. Člověk si to u sebe obhájí z informací, co si pamatuje z dětství. Přijmout fakt, že něco, co jste milovali je vlastně ptákovina, je dost těžké. (Třeba takový Ztracený svět, hehe, ale o tom až jindy). Naopak mnohem lepší je dospělejší pohled na věci, co mě jako malou moc nebraly, třeba takový Byl jednou jeden král. To podle mě docení opravdu až dozrálá mysl, která dokáže porozumět každé jedné hlášce. Vždyť i v zajímavostech na čsfd je poznámka, že když se pohádka vysílala v kině, mnohdy se dospělí řehtali na celé kino a děti absolutně nechápaly proč. Tady se dostávám k tomu, jaké další rozdíly jsou mezi pohádkami starými a těmi porevolučními. Zkusím si sundat dětské brýle a zamyslet se, jaké pohádky mám ráda i teď a proč. A co se vlastně mění s dobou. Mnoho kritiků poukazuje na herecké výkony, což je fakt, který v podobě Wericha, Menšíka a podobných určitě může mít velkou váhu. Vždyť, jaká je dnes nejvýraznější česká herecká osobnost? Nikdo vás takhle z hlavy nenapadá? Mě též ne. Jenže, film může být v tomto ohledu ve dvou typech- buď je film dobrý právě kvůli významné, herecky významně ztvárněné postavě (,,Neumíme si tu postavu představit jako někoho jiného“ třeba Downey-Iron Man) nebo je prostě výborný sám za sebe a žádná slavná herecká jména nepotřebuje (je silný v ,,řemesle“ a ve ,,značce“ třeba Titanic). Takže, zapomeňme na Wericha a slavné herce, pojďme najít pohádku, která stojí pevně v kramflecích hlavně ve scénáři, potažmo režii. Za mě, tedy dovolte, abych ukázala prstem na moje oblíbené pohádky, je to například S čerty nejsou žerty a Lotrando a Zubejda. U té první je to hned v několika bodech, u té druhé lze poukázat právě na scénáristiku. Takže by se dalo říct, že ta ,,slavná jména“ , která dávají filmu automaticky punc, vlastně nemusí být jen herecká, ale i v roli režiséra nebo scénáristy. To ale taky neplatí vždy. Třeba Troška. Jak jsem psala, Princezna ze mlejna je srdcovka, O princezně Jasněnce už dost skřípe, k Z pekla štěstí mám z nějakého důvodu (=Vaculík a draci) ne tak špatný vztah, nová Nejkrásnější hádanka taky neuráží. Všechno je to ale spíš takové ,,nejmíň hrozné z hrozného“ než nějaká extra třída, navíc, druhé díly tomu sráží průměr, takže ne Zdeňku, stejně tě nepochválím. Líp by to mohlo platit u Svěráka. Tři veteráni jsou taky koukatelní, a hele, Ať žijí duchové je vlastně taky trochu pohádka. Škoda, že to tak zabil Třemi bratry, protože to byl jeden z největších shitů, co jsem kdy viděla. Novým hráčem v posledním desetiletí se stal Jiří Strach, protože jeho Anděla páně taktéž řadím mezi mých Top ,,číslo podle toho, na kolik si jich vzpomenu“. Poslední dobou natočil několik pohádek, ovšem AP stále zůstává tou nejlepší a nedotáhl ji ani dějově dost zvláštní druhý díl. Další z jeho pohádek, Šťastný smolař, využívá dva významné prvky. Tím prvním je Ivan Trojan, ostatně, jako ve všech jeho pohádkách, a tím druhým je modernizace. Trojan si tu řádí na jakémsi analogu motorky, Jiří Dvořák si založí starší verzi dnešních kasín. Což zmiňuju proto, že některé pohádky vsadily na modernější pojetí a není to pouze nápad těch novějších. Vzpomeňme třeba úžasnou Šíleně smutnou princeznu nebo výše zmiňované Tři veterány. Ne vždy se to ale může povést, příkladem budiž loňská Slíbená princezna, která se vydala na cestu modernizace a steampunku. Bohužel, nebyla to žádná výhoda a naopak, pohádka nebyla dobrá ani vizuálně, ani herecky, ani dějově. Chvílemi mi spíš připadalo, že se jednalo o záměrnou parodizaci a recesi. Což je další bod mé úvahy. Jak má vlastně pohádka vypadat, zda má být  schválně šílená, parodická, vsadit spíše na méně vážnou notu nebo více filmová, co nejvíce realistická? Osobně preferuju víc to druhé, i když, některé pohádky si poslední dobou hrají na vážnost a pak vyznívají paradoxně směšně, například takový Král sokolů. Někdy dokážou víc nadchnout právě ty bezduché ptákoviny, jako třeba předloňské Kdyby byly ryby. A hodně záleží na výpravě, některé pohádky se snaží dodržovat různé styly, jiné jich kombinují nesmyslně více. Hodně pohádek je tak zasazeno ,,jen tak mírnix týrnyx“ někam do minulosti, proto oceňuju i trochu snahu o vlastní styl, třeba zmíněná Lotrando a Zubejda nebo moje další oblíbená Což takhle svatba princi a Ať přiletí čáp, královno, hlavně ty jejich barvičky a monstrózní klobouky. (Tady bych se ráda trochu trhla od tématu a pomrkla po disneyovských animácích- třeba stylizace Ledového království je nádherná). Každopádně, velkým tématem jsou taky vánoční pohádky ČT 1, která posledních pár let chrlí tři nové příběhy během svátků. A podle toho to taky vypadá. Loni kromě výše zmíněné Slíbené princezny vyšlo ještě něco a něco. Jop, asi tolik to ve mě zanechalo, ani názvy nevím herdek! Jméno, které je v souvislosti s těmito výtvory spojováno je Karel Janák, který natáčí většinou ty štědrovečerní. Předloni nám ukázal překvapivě vtipného a zajímavého Korunního prince, letos přispěl dílem Nejlepší přítel, která naopak npřinesla vůbec nic nového, dějově o ničem, žádný nový zlatý fond se nekoná. Ale aspoň měli hezkou princeznu (nebo komtesu či co to bylo). Ono totiž to je taky vážná věc! Když se vrátím zase do svých dětských let, hezcí hlavní představitelé dělají svoje. Já vím já vím, není to o vzhledu a já taky nejsem nic moc, ale prostě, ty pohádky si to vždycky hlídaly, tak proč v tom nepokračovat. Třeba taková Maruška z Dvanácti měsíčků jakože…už ji prostě nikde neukazujte. I když, on Roman Vojtek taky už není žádný mladý fešák a celkově, já vlastně ani nevím, jestli bych našla nějakého prince (nebo prostě chlápka z pohádky), kterého bych brala. Možná mladej Vladimír Dlouhý nebo Jan Dolanský, na zbytek bych musela hodně dlouho vzpomínat. Ještě bych ráda dodala, že jsem vážně zvědavá, kam bude tento žánr následovat. Klasiky už byly natočeny několikrát, nové scénáře musí být buď opravdu hodně zajímavé nebo zapadnou, postavy čertů už byly nacpány snad do všech možných situací, viděli jsme stovky princezen a princů. Těžko říct, děti mají komiksy, anime a iPhony, tak jakým směrem se orientovat? Těžko říct.

Himllaudon, krucjs element, jak je to zase dlouhé ten článek, krucinál fagot! Hlavně že jsem chtěla jen kratičkou vánoční úvahu a je z toho změť nesourodých myšlenek a hovadin! A napadá mě ještě plno dalších poznámek, tak radši zvonec a konec.

P.S. Těsně po napsání tohoto článku jsem viděla Saxanu a Lexikon kouzel. Už nevěřím ničemu, co si říká ,,český film“.