Občas, když se nudím, přemýšlím nad tím, jakýžto mám
nudný život. Ne vážně, dělám já vlastně něco zajímavého a smysluplného? Myšleno
mimo koukání na filmy a chození do práce. A když už se mi stane něco zajímavého, je to
většinou stejně nakonec kravina. Člověk
si ale musí najít kousek zábavy ve všem.
Dne 7.7.2017
Jakože já mám pro strach
uděláno, a jen tak mě něco neporazí hele, ale prostě čeho je moc, toho je
příliš. Nedávno se mi udála jedna z nejnechutnějších věcí na světě. Prostě
já jsem člověk, co věčně smrdí od koní, nevadí mu blato, hrabe se kravám
v řiti nebo psům v břuchu, ale i pro mě existují věci, ze kterých je
mi blejno. Třeba tuhle, když jsem byla v práci. Nevím, z jakého důvodu
pracuju v kuchyni, jako vážně, já tu práci nesnáším. Ale pro peníze jsem
ochotná obětovat mnohé. Ovšem, jak říkám, všechno má své meze. Jelikož musíme mít na
jídelním lístku kdejakou blbinu, nabízíme našim drahým a milým hostům také
tlačenku, kterou podáváme v patentní sklenici, na prkýnku společně s malou,
skleněnou miskou octa a keramickou miskou s cibulí (a chlebíkem). Jednou takhle umývám
nádobí a pozpěvuju si Káju Gotta, když tu náhle mi holky přinesou zpět od hostů
ono prkýnko s výše uvedeným nádobím. Nuže vezmu prkýnko na umytí, ovšem
ňákým nedopatřením se mi nakloní ruka a mé oči s děsem sledují, jakoužto
pozoruhodnou silou je gravitace a kterak se drahé misky sunou k zemi. Asi
už je to spolu nebavilo, neboť každá zvolí jiný směr. Patentní sklenice se k mé úlevě posune
pouze o kousek a zůstane na prkně, kdežto zbylé dvě prkýnko opouštějí a
vydávají se vstříc novému dobrodružství. Keramická miska bohužel smutně zahyne
pádem na zem, kde se rozbije na několik větších kusů. I když vypadají
slepení-hodně, misce už asi nelze pomoci. Zaženu pomyšlení na to, že tato miska
byla předposlední, kterou kuchyně disponuje. To není můj problém (,,to já ne") a hlavně to není to nejhorší. Skleněná
miska totiž udělá mnohem příšernější věc. Pod dřezem máme přichystanou velmi chutnou
nádobu, pro účely příběhu ji nazvěme třeba kýbl, která slouží na odpady živočišného původu, laicky řečeno zbytky. Abych vám situaci trochu
přiblížila, popíšu vám s nezřízenou radostí jeho obsah. Shora vypadá obsah
tekutý, ale dle mého pozorování, vzhledem k tomu, co se tam házelo, musí
být dno pokryto těžšími...ehm...věcmi. Pokud do kýblu kopnete, hladina se jen velmi
líně zhoupne, což indikuje mírné zahuštění obsahu, asi nějakou máčkou* předpokládám. Na okrově hnědé hladině se
líně houpe kus hnilé okurky a dva staré, rozmočené krajíčky chleba. A ano,
tušíte správně, skleněná miska elegantním obloukem skočila přímo mezi ně a
s bublavým žbluňknutím se ponořila do hlubin. Ještě chvíli jsem stála mezi
střepy s prknem v ruce, nevěřícně sledovala hladinu v kýblu a
snažila se nemyslet na to, co jsem právě viděla. Ona je to totiž velmi vážná věc. Jelikož ve zbytcích nesmí být nic, co není jídlo. A miska není jídlo. Prosím, že je ta miska jídlo! Vím,
že není. Zírám dál, jako bych doufala, že sama záhadně vyplave a vyleze
z kýblu do dřezu a taky se sama umyje. Další možnost je totiž mnohem
děsivější. Budu tam muset strčit…o můj bože svatý….ruku! Kýbl je skoro plný,
takže rukavice po zápěstí mi nepomůže. Roztřeseně položím prkýnko a ignorujíce
střepy všude kolem si klekám na zem. Hlavou mi letí myšlenky jako splašené,
vidím téměř celý svůj život jako ve filmu. Jsem tak mladá, ještě jsem si ani
nic pořádně neužila! Musí to být rychlé, abych se netrápila. Svižným pohybem
zajedu rukou dolů. Snažím se misku co nejrychleji nahmatat a nepřemýšlím, co mi
projíždí pod rukama. Tam dole může být cokoliv, kusy zeleniny, bramborová kaše,
nedojezené kusy masa, lochneska, nedejbože slizký knedlík a podobně. Všechno hezky rozmáčené.
Konečně ucítím misku a naděje se mi vrací. Neuvěřitelnou rychlostí strčím misku
do dřezu a nevšímajíc si jejího dalšího osudu si začnu drhnout ruku. Napřed
voda, pak Jar, znovu voda, znovu Jar, závěrečné opláchnutí. S rukou
odtaženou daleko od těla utíkám na záchod, pokud by mě někdo potkal na chodbě,
definitivně by se mu potvrdilo, že jsem postižená. Na záchodě provedu opětovnou
umývací akci ruky, tentokrát s mýdlem. Když se vrátím k práci, stále
mám nepříjemný pocit. Tohle ve mně ještě dlouho zůstane. Posbírám střepy a
umyju zachráněnou mističku, aniž bych se jí dotkla. Všechno je za mnou, přežila
jsem a díkybohu mě nikdo při této akci neviděl. Budiž mi tento příběh
ponaučením.
Blbina což?
*Máčka skvrnitá nebo též žralok skvrnitý (Scyliorhinus canicula) je malý druh žraloka z čeledi máčkovitých, vyskytující se na Zemi od mezozoika, který je rozšířen v severovýchodním Atlantiku včetně Středozemního moře. (Wiki)
Žádné komentáře:
Okomentovat