Jelikož jsme aktivní lidé v mladším středním věku,
rozhodli jsme se, že nabrané budoucí kalorie z jídla a chlastu
vysportujeme hned na začátku a sjedem si konečně tu slavnou Sázavu.
S ozvěnou trampských písní v hlavě jsem se těšila, že konečně pojedem
i něco jiného, než Bílinu a ač už jsem si na začátku léta užila Lužnici (jo
užila, i přes to, že mi málem upadly ruky a měla jsem den a půl úžeh), tak
tohle bude zas nějaká jiná paráda. Hnedle na začátku jsme zaparkovali u
pivovaru v Kácově, kde jsme si vystáli nemalou frontu na otevření a za
zamračených pohledů pinglů, kteří byli očividně překvapení, že maj hospodu a
chodí jim tam lidi jsme lupli každý půllitr ležáku, abych měla po většinu cesty
o zábavu s mým malým močákem postaráno. Následně jsme nasedli na
půjčenou loď a fičeli jsme. Každý, kdo byl kdy na Sázavě se teď asi trochu
zarazil, protože slovo fičeli není úplně tak docela to, co tam děláte. Spíš tak
nějak plynete, a pokud pádlujete jako o život, tak plynete o půl metru za
hodinu rychleji. Protože Matěj umí
pádlovat rychle a silně a protože mě týrá, předjeli jsme většinu skupinek
vodáků a já si konečně užila významu slova .,,česká řeka“, páč zde bylo lidí
jak nasráno. Projeli jsme i nějaké jezy, zatímco jiní na nich viseli, a užívali
jsme si krásnou přírodu, skály a koleje s tradičními motoráčky podél řeky.
Kochat jsme se mohli hodně, protože řeka se měnila čím dál více v olej. Po
čurací zastávce jsme pokračovali a po dalším cca milionu pádlovacích pohybů
jsme konečně v zatáčce uviděli Český Šternberk. A to vám teda řeknu,
abyste věděli, že jsem romantická duše, to bylo něco úžasného. Majestátní hrad
vysoko nad řekou, mávající turisté z jeho ochozů a velká vlajka NFF nás přivítali a my už se těšili opět a zase
na to samé- černobílé filmy a požívání trošky toho alkoholu. Navíc z řeky
člověk vidí věci, o kterých by jinak nevěděl, třeba malý bufet u řeky přímo pod
hradem, kde hráli z rádia Dead South a bufet byl ve starém vojenském
vozidle.
Vrátili jsme loď a jelikož vodáctví je hlavně o otravném
vymýšlení co s autem a lodí a vlakem a náma a vůbec víc času zabere
logistika než sjíždějí řeky, tak jsme šli na vlak a užívali si tu samou cestu
z toho opačného pohledu. V Kácově jsme vyzvedli auto a jeli zase zpět
do Šternberka, respektive na Dvůr Prak, což byl statek, kde jsme byli
ubytovaní. Odtud vede velice romantická, jednoduchá a docela i rychlá cesta
lesem na hrad a vůbec tím na nic nenarážím, jenom zkouším, jestli Klárka čte
můj blog nebo ne. Romantická a jednoduchá cesta sice končila močálem přes celou
stezku, ale my už na NFF zažili leccos a špinavé nohy od bahna nás nemohly
rozhodit. Umyli jsme si je v nedalekém potoce, protože mít na nohách místo
bahna nalepené jehličí a písek je much better. Doštrachali jsme se na hrad, kde
jsme okoukli quesadillu ještě dražší než předloni a další pochutinky,
z nichž jedna bylo černé pivo od Zichovce s názvem Černý Marlowe, což
všichni praví noiroví nadšenci ocení. Na mě je bohužel dost silné chuti, takže
jsem si dala jen jedno a pak šla nenápadně okukovat vinný stánek. Naopak Matěj
pokračovat v pivu a na konci fesťáku už si o něj ani nemusel říkat,
protože slečna ho poznávala už z dálky, vzhledem k silné chuti piva
si myslím, že byl asi tak cca jeden ze dvou, co ho tam pili pravidelně.
Jelikož jsme měli pouze víkendové pasy, mohli jsme si
v pátek rezervovat pouze večerní hlavní projekci a půlnočku, a já už
dopředu (rozuměj třeba dva měsíce dopředu) plánovala, jak o půlnoci neusnout, a
nakonec jsem ve svém bystrém mozku vymyslela, že si asi dám kafe. Takže jsme
popili, pokafovali a zjistili, že to celé nám zabralo tak deset minut a zbývá
nám asi stopadesát hodin do večerní projekce. Tak jsme to vzali přes smažený
sýr a halušky v hospodě pod hradem do toho autíčkového bufetu u řeky, kde
bylo fajně, ale zase tam měli hnusný jak pivo, tak víno. Zpátky na hradě jsme
pak zaujali místo ve stínu na lehátkách a pozorovali, co tak normálně lidi
dělaj na fesťáku. Tím, že je to takový specifický žánr a je to dost ve
stísněných prostorách, máte po chvíli pocit, že tam všechny lidi znáte a víte
co kdo má rád a co ne. Taky se tam lidi fotili s někým asi slavným, a my
vůbec netušili kdo to je. Nakonec jsem díky svým brilantním hledacím
schopnostem našla, že to je pan Uhlík, herec se zářnou kariérou, např v Ulici.
Taky jsem zažila veselý moment, kdy jsem pomlouvala týpku, zařizující ubytka,
se kterou mám téměř každý rok nějakou blbou zkušenost (viz předchozí ročníky) a
ona se najednou zjevila kousek od nás a nabízela hostům, včetně nás ovocíčko,
tak jsme si vzali melún a usmívali se co nejvíc upřímně to šlo. Ale dost už
keců, dopíjíme poslední sklenku a jdeme konečně na večerní projekci. Úvodní
znělka byla tentokrát zase hezky noirová a fajně vymyšlená, jednalo se o
detektiva, který si na takové té nástěnce spojuje jednotlivé filmy až dojde ke
hradu a přesně nějak takhle si ty úvodky představuju-nápad a tématika. Pak se
samozřejmě zas různě děkovalo, protože jestli na Noiru něco umí, tak je to
zdržování večerních projekcí a bohužel se na tom nic nemění.
Ale teď už konečně recenze! *nadšené skákání čtenáře
Laura (1944, Preminger)
První film a hned téma ,,v hlavní roli femme fatal“, takže člověk čekal nějakou trapnou romanťárnu a ono ejhle, film začíná její vraždou. Její kámoš se setkává s detektivem šťourou, který se rozhodne případ vyřešit za každou cenu a kupodivu tato dvojice je zdrojem docela vtipných gagů a situací. Samozřejmě kráska nesmí chybět, to by na to tehdá nikdo nešel, takže tadá, je tu retrospektiva. A sotva si člověk říká, joo mě nenachytáte, vrahem je zahradník, tak voila a do dveří vchází Laura, živá a zdravá, jakoby se nechumelilo. Takže z vraždy je podvod, nebo respektive z vraždy je vražda, ale vlastně někoho jiného, protože jak všichni víme, brokovnice udělá z hlavy fašírku a to už se pak zamění snadno. Dobrý je, že vrah byl nakonec docela překvapivý a blbý to, že to celý bylo strašně utahaný a na konci z toho stejně udělali trapnou romanťárnu, protože Laura, která se dozví, že měla být zavražděna, nemá nic jiného na práci než hned při první příležitosti viset na péru detektiva. Za takovou nálož naivity dávám nálož 60% na České filmové databáze, dále jen ČSFD aneb zkratky.
Red Rock West (1993, Dahl)
Další z filmů, který
rozbíjí mou teorii, že noir film je všechno, co má v popisku na ČSFD
napsáno noir, protože tenhle tam má thriller/krimi, ale vlastně když na to
koukáte a vidíte tu atmosféru a průběh, nemáte pochyb, že dramaturg ví, co dělá
a taky že už se po těch letech začínáte v noiru trochu orientovat. Jelikož
jsem si řekla, že jsem na infarkt myokardu stále dost mladá, dala jsem si ještě
jedno kafe úplně těsně před půlnočkem a tak s nadšením můžu psát recenzi,
jelikož jsem viděla každou jednu minutu. Navíc jsme si sedli úplně dopředu před
ventilátor, a to dost pomohlo. Ve filmu vystupoval mladý Nicolas Cage, kterýžto
se sérií nedopatření má stát nájemným vrahem, i když si pořád myslím, že když
Vám někdo dá pistoli a řekne ,,tohoto zabij“, tak si myslím, že přesně tohle je
moment, kdy to nedorozumění můžete vysvětlit namísto toho, to automaticky
přijmout. Zavražděna měla být žena šerifa a když jsem viděla to její po celou
dobu filmu neuvěřitelně nesouměrné obočí, nedoufala jsem v nic jiného.
Film se odehrává v pár dnech, respektive asi dvou a děje se tam dost věcí,
při kterých se pořád jezdí do města z města, takže je tam mnoho záběrů na
ceduli Red Rock West, pak taky nějaká ta střílečka, sex možného vraha
s možnou obětí, zjištění, že všichni lžou a závěru kopání pokladu na
hřbitově, což je asi tak všechno, co potřebujete vědět, abyste si to pustili,
protože ač to má ke konci pomalejší tempo, rozhodně to stojí za 80% na ČSFD.
Druhého dne jsme se náležitě vyspinkali a po snídani
doprovázené veselými historkami pana majitele penzionu o jeho několika
milenkách na Kubě a Haiti a nevím kde ještě, jsme se opět vydali přes louky,
lesy a blata zpátky na hrad. První film byl v plánu v 11:00, takže
jsme po čecháčsku vyžahli první pivko ještě dopoledne a vydali se do sálů
hradu.
Vlak (1959, Kawalerowitz)
Na festivalech je bájo, že vám vyberou a seženou film, který byste nikdy nikdáž neviděli a ještě ho seženou v původním znění, takže se můžete hodinu a půl kochat aspoň polštinou, když už ničím jiným. Což o to, mělo to nápad, mělo to zajímavé postavy, mělo to krimi zápletku, ale namísto toho, aby to svištělo jako pendolino to spíše drckalo jako průměrný motorák od českých drah. Nejvíc akční scénka, kdy všichni lidi z vlaku běží po poli a chytají zločince bohužel byla do filmu vstrčená trochu násilím a drobné milostné avantýrky nakonec vyzněly na prázdno a bez emocí. Naštěstí jsem byla dobře vyspaná a nadšená na začátku dne, takže mě houpání na kolejích neuspalo, ale bohužel ani nijak víc nenadchlo. ČSFD 60%.
Avenger bez kostýmu, laserových paprsků a velkoduchých keců, ovšem se správně oduševnělým originem, kdy mladý muž neznalý světa přijde z vojny a zjistí, že všechno, co měl rád je víceméně v prdelkovicích a jeho buchta dělá ve vykřičeném domě. Dostala se tam vinou moc zlého starého pána a tento mladý hodný pán se rozhodne zlého starého umravnit a tím myslím zabít. Po mnoha peripetiích, které se dají shrnout do dvou scén- velkolepý útěk týpky z nevěstince, který skončí neslavně a pár týpků na stavbě s vratkým lešením, kde to taky skončí neslavně, respektive smrtí jednoho z dělníků, aby jakože ta pomsta byla fakt oko za oko. Načež je zlému starému pánovi vhozena na hlavu cigla a tím to končí. Bylo tam drama, byla tam láska, byl tam mladý Brzobohatý, ale nebylo tam napětí, nebyl tam feel a nebyl tam drive. A to mi na těchhle poučných starých filmech trochu vadí. ČSFD 55%
Po tradičním poflakování se na nádvoří a tentokrát
pokračování v ochutnávání vína bylo na čase nakráčet na film, na který
jsem se těšila nejvíc, protože jsem si tím zabila i mouchu v podobě
vyškrtnutí z Chci vidět na ČSFD. V mezičase se kromě malého obídku nic
zvláštního nestalo, tak pokračuju opět recenzí.
Blade Runner (1982, Ridley Scott)
Já vlastně vůbec netušila, o čem to má být a byla jsem vlastně dost překvapená tím, jak málo vesmírné a sci-fi se to celé jeví. Vypadalo to spíše jako hodně temné a smutné město současné doby, kde je sem tam někdo tak trochu divnej. Většinu času zabere bloumání s Harrisonem Fordem po městě a hledání robotků, včetně románku s krásnou ženou, bohužel až moc předvídatelně samozřejmě taky robotkou. Bohužel toto byl první film, na kterém už moje staré tělo nedokázalo odolat vínu a plnému žaludku a na asi 15 minut mi klesla víčka. Naštěstí se děj sunul kupředu pomalým tempem kupředu, a kupodivu mi skoro nic neuniklo. Skoro bych až byla z filmu zklamaná, naštěstí se závět zvrtnul v překvapivě kvalitní hororovou sekvenci a díky tomu si vysloužil lepší hodnocení, než jsem měla původně v plánu. Že bych si z toho ale jako z celku sedla na prdel, to se říct nedá. ČSFD 60%
Jen malá vsuvka, na véču jsme zkusili opět bistro u řeky,
kde jsme si dali hambáč, který byl tak poctivý, že kdykoliv jste do něj kousli,
všechno vyjelo a vyteklo všemi směry pryč, ale chuťově bájo. Navíc celou dobu
tam hrál playlist, velmi podobný Matějovu dark country playlistu, takže atmoška
takhle v létě u řeky dokonalá. Při návštěvě hradu nebo Sázavy
doporučujeme. Večer už nás čekalo jen chlastání a ochutnala jsem třeba věci
jako je káva s ginem a tonikem, která chutnala jako gin s tonikem..a…ehm…kávou…
Pak jsme si šli stoupnout do řady k horní bráně, kde se
promítá hlavní večerní projekce, a my, jelikož nejsme žádní nováčci moc dobře
víme, že deky jsou jen na některých židlích a kdo dřív přijde, ten dřív
nemrzne. K našemu překvapení před branou stál malý stáneček Jameson a my začli
panikařit, že asi nemáme hotovost a nemůžeme si nic dát. K našemu překvapení
pán rozdával whisky zdarma jakožto marketingový tah a to nás teda přitáhlo
velmi. Já vyzkoušela nějaký drinčík, který byl de facto whisky s už nevím
jestli tonicem nebo tak něco, Matěj si dal čistou whisky a dobře udělal,
protože jak jsme zjistila, to prostě není typ alkoholu do drinků tohoto rázu. Načež
naše otázka byla, jestli tam týpek bude i potom a on že prej dokud všechno
nerozdá, tak tam bude. Pokračování této poutavé story po skončení filmu.
Promítání filmu předcházela obligátní přehlídka random
umělců, Uhlíků a nevyžádaných hudebních čísel, takže skoro hodinka zpoždění
klasika.
Dům cizinců (1949, Mankiewitz)
Story o mafiánské, teda pardon, bankéřské rodině, kde jeden
brácha je čestný a hodný a zbylí jsou budižkničemové. Hodný brácha je tak moc
hodný, že jde místo svého tatíka do vězení, čehož si ale nikdo neváží a po 7
letech z něj vyleze a chce se mstít Hodně propletených vztahů, detailů z bankovnického
světa, nějaká ta retrospektiva, vnitřní souboj člověka s tím, co má a nemá
udělat a co je a není správné. Je to takový ten film, na který když koukáte,
tak si říkáte jo, to je chytrý a dobrý, rychle ubíhající, ale po skončení a s odstupem
není nic, co by se zas tak extra dalo vypíchnout. Týpek z padesátých let
by z toho měl zážitek asi jinej. ČSFD 75%
Po skončení filmu se Matěj neobvykle rychle zvedl a téměř úprkem se vydal z bran hradu, čímž úspěšně předehnal všechny ke stánku, kde týpek už nic nemíchal a nelil, ale rozdával malé lahvičky Jamesona na cestu, takže jsme si každý dali jednoho do kapsy a pak ho popíjeli na půlnočku.
Pouštní běsy (1947, Allen)
Poslední půlnočko klasicky po několika sklenicích piva/vína a nespočtu kafí, tentokrát opět drama kdesi uprostřed pouště v Americe, ovšem starší film s hudbou a vším co tomu odpovídá, takže asi chápete, že na půlnočko úplně ideál. Týpka se tam zamiluje do zcela očividného vraha, jakoby víc okatý už to bejt nemohlo, říkali to všichni kolem ní, že je podezřelej, včetně jeho kámoše-nohsleda, který po něm ,,uklízel“ a včetně nás diváků a hlavně týpka, který byl do ní očividně zamilovaný a ona jej odmítala. Když se pak schylovalo k tomu, že se vše vyjasní a onen friendzone zajatec jí pomohl, tak Matěj prohlásil, že jestli ta pinda nakonec po tom všem zůstane právě s tímto týpkem, tak tomu dá na ČSFD odpad. Tak se taky stalo. Za mě ČSFD 30%.
Slovy valašského klasika – tož tak. Další ročník za námi a
uvidíme, jestli nás vítr zavane do posázaví i příští rok. Ta atmosféra, která
tam pokaždé panuje, ta pohodka, když se vám podaří ukořistit lehátko a pak tam popíjet
vínko a panovačně koukat na obyčejné turisty, to všechno mě vždycky přesvědčí,
že jet tam znovu byl dobrý nápad. Navíc teď známe fajn bistro a vždycky můžeme
pokořit další úseky Sázavy. Tak zase někdy příště, ahóóóóójj!