Recenze na jednu větu V.

 Tak se mi velmi pomalu, ale fakt veeelmiii pomalu podařit nakoukat dalších pár filmů, tentokrát i jeden na více vět, takže můžu vydat další Recenze na jednu větu a svatosvatě přísahám, že jsem připraven ke každé šp....teda ne, to....ehm....že budu koukat víc.

Já kocour – Musím říct, že návrat Kevina Spaceyho zpět mezi živé v podobě filmu, kde dojde k jeho přeměně na kocoura mi přišlo trochu překvapující, bohužel kromě pár dojemných chvilek tomu nějaký hlubší význam chyběl, takže z toho byla jen divná sranda a nic víc. ***

Free Guy: Hra na hrdinu  – Mám ráda filmy, které mě i po tolika letech stále překvapí námětem, protože vymyslet něco, co tu ještě nebylo není úplně jednoduchý, i když podobné koncepty už nějaké byly, oživlé NPC prostě jsou trochu jiná liga a příběhově to nakonec taky docela šlo, jen ten Taika mi přijde na záporáka prostě pořád moc velké trdlo. ***

Škola rocku  – Naivní, ale zábavné dílo o tom, jak maj děcka kapelu tak tajnou, že ani oni sami netuší, jak je tajná a jak to nakonec všechno dobře dopadne a závěrečné vystoupení je funny a doják zároveň, a typicky blackovský humor stylu ,,jsou to děti v konečném stádiu rakoviny, hahaha.“ ***

Králové ro(c)ku – Jack Black opět a zase ve stejné poloze- divňouch, co se všemu tlemí a je tak trochu nablblej a děj se točí kolem hudby, kdy z nooba je nakonec největší frajer, tentokrát navíc s prvky fantasy a origin Tenacious D. ****

Prohnilí – Prohnilí není to slovo, co tyto dva chlápky, starého a již životem semletého a mladého a pro spravedlnost nadšeného policistu úplně vystihuje, každopádně to bylo hezky ubíhající, spoustu zajímavých zvratů, sympatické postavy a hezký, koníkový závěr.  ****

Trabantem… – Tuto cestovatelskou sérii jsem sice už dříve zaznamenala, ale nikdy neviděla jediný díl a to byla škoda, protože když jsem na to narazila v tv a random pustila, zjistila jsem, že se to od podobných dokumentů trochu liší, protože nakonec vždycky víc než ty hezké, zromantizované pohledy a záběry cestovních kanceláří, mě baví ta surovost cestování na dřeň, kdy zažíváte problémy, a pokud jedete totální kraksnou ještě o mnoho větší, a zjistíte, že tam venku je svět mnohdy špinavý, ošklivý, nebezpečný, ale v zásadě ten nejkrásnější, jaký můžeme mít a jsem ráda, že to někdo zprostředkoval takto upřímně a ještě zábavně, ať už právě tím, jak a kde se zase co porouchalo  a jak se to řeší uprostřed ničeho, nebo hezkým hudebním doprovodem a v pozdějších dílech i velmi kvalitní kamerou. Za mě osobně jsou televizní seriály (Amerika, Austrálie, Indie) lepší, než filmy.  Průměr ****

Léto s gentlemanem – Hanzlík jednoho dne vstal a řek si, já byl kdysi takový bodrý a ikonický a taky mnohdy fešák a seladon, hodilo by se mi vrátit se do těchto let a oprášit zašlou slávu, tak se vrhl po hlavě do něčeho, kde z něj udělali přesný opak toho všeho a byl z něj divno-dědek, který si brousí zuby na mladší babu, která mimochodem neví co chce a nakonec se rozhodne pro svého muže, který je celou dobu vykreslován jako nezáživný bručoun, ale chápu ji, protože pořád je to lepší než cokoliv, co tam předvádí Hanzlík. ^odpad!

Brooklyn 99: 1. série – Veselé, svěží, plné reálně vtipných gagů, zajímavých postav, taková ta výplň dne, jen občas je to víc vztahovka než kriminálka. *****

Vlny – Všechno, co mělo být napsáno, už bylo napsáno, je to vlastně depresivní a možná až příliš reálný vhled do významné události českých dějin, baví mě, že se tu řeší podrobně co se stalo po 21.8., těch pár dní poté, které nebyly jednoduché pro nikoho a moc se o nich nemluví. *****

Hubieho Halloween – Psychárna, kde ani Sandlerovský humor nepomůže, všechno na sílu přepálené, humor nijaký, poselství žádné, nefungovalo to ani jako horor, ani jako komedie, ani jako film. *

Hon na čarodějnice – Takový ten film, co si pustíte na dovče, protože na hotelu je telka s nemožností hledat něco v programu, a tak koukáte na vcelku nudný a většinu času nezáživný trip pár rytířů a jedné čarodějnice z místa A do místa B, a na konci zničehonic bitku s démonem, který končí tragicky pro většinu zúčastněných a vám je to vlastně úplně u prdele. *

Nezlomní – Když Lucka vybírá film na večer, tak to většinou skončí něčím takovým, jako tento film o tom, jak týpek během těžkého závodu potká psa, který mu ukazuje cestu a na konci zcela nepřekvapivě hrdinsky dojde k záchraně psa na úkor výhry a všechno končí jako nejvíc happyend s pejskem a rodinkou a vůbec vším, fajn oddechovka, jen škoda té linky ,,jak to vypadá z pohledu psa“, protože dělat vážný film a zároveň tam dávat scény, kde pes vypadá, že všechno kalkuluje a přemejšlí, z toho dělá píčovinu. ***

Road Trip – Pár týpků jede po USA, dělaj u toho kraviny, a nakonec všechno dobře dopadne, americká komedie se vším všudy, jen ta linka s týpkem, co zůstal doma tam byla opravdu velmi navíc, ač jeho pozice vypravěče byla fajn. ***

Gladiátor II – Dnešní moderní doba filmům obecně nepřeje, protože lidé chtějí hlavně opulentní zábavu a CGI blockbustery, ale zároveň si neustále stěžujeme na nedostatek autorské tvorby a záplava remasterů, live actionů, sequelů, prequelů a dalších jiných quelů nás taky nebaví a ze všech stran se ozývá, že filmy byly dřív lepší a vznikalo mnohem více nezapomenutelných děl a velkofilmů, a to je prostě fakt. Když Ridley natočil nové dílo-Napoleona, tak byl oheň na střeše, jak je to špatný a nezajímavý a že Gladiátora nic nepřekoná, takže se rozhodl navrátit se ke svému dávnému plánu natočit dvojku, což opět skončilo nadáváním na oprašovaní starých věcí. I přes to jsme všichni jako ovečky na ten film šli, protože je to onen opulentní blockbuster a zároveň nostalgické ohlédnutí za skvělým dílem. Jenže on to není původní gladiátorský film a zároveň nedostatečně samostatný, takže ho zaplavila záplava tříhvězdičkových recenzí a já si jen představuju Ridleyho, jak sedí, čumí do zdi a říká si, jestli má tohle doprdele zapotřebí. Probliš je v tom, že on to prostě není film na více hvězd a je to hrozná škoda. Ridley může být dobrý režisér, jak chce, ale ani on nedokáže vždycky vytesat z hovna zlatou cihlu, a pokud máte takovýto scénář, tak to pár dobrých bitek ani CGI zvířátka nevytrhnou. Hlavní problém filmu spatřuju v tom, že dobré historické bijáky stojí na silných osobnostech. Pokud nabídnete hned zkraje silného generála se zvučným jménem, který od začátku má jasně daný charakter a respekt, pak už se příběh navazuje velmi snadno, jasná a pochopitelná pohnutka msty, pár dobrých vedlejších postav a máte příběh s emocí a stoprocentním feelem. Pokud začnete u nobodyho, který sice tušíte, že je asi nějaký někdo, ale stejně furt zpočátku filmu nobody, kterému nevybudujete dostatečně silný základ a ani během filmu nejste schopní ho dostatečně vybudovat a rozvinout, pak ta hlavní postava film prostě nepodrží a na tom stojí a padá všechno- od napětí až po jakoukoliv emoci. Jakoby je dost rozdíl mezi tím, když Vám úplně zbytečně a brutálně zabijí naprosto nevinnou ženu a malé dítě, a tím, že Vám zemře očividně výborně vycvičená a připravená žena ve válce, do který zcela dobrovolně šla, prostě padla v boji jako tisíce jiných (a ještě to měla rychle za sebou), protože tam jaksi nestíháte sledovat, koho zabíjíte konkrétně. Když už to ale vypadá, že ta gradace tam jakási je a že by to mohl být impozantní a nutno říct že až Zaklínačsky napínavý závěr mezi dvěma ,,rivaly“, tak se tohle všechno odehraje v půlce a pak už se rozjíždí něco mnohem většího, co skončí dvěma armádama a prohlašování se císařem jenom proto, že máte jméno po dědkovi, což najednou všechny zajímá a okamžitě skládají zbraně a prohlašují, že za něj zemřou, aniž by pro ně reálně týpeček cokoliv udělal. Vlastně jsme se shodli, že první půlka byla super a mohl to být fajn film, pokud by jaksi už dál nepokračoval a kdyby se většina postav nezačala chovat jak idioti. Washington je asi skvělý herec, ale tady jsem mu kvůli špatnému scénáři nevěřila ani hovno a Paul Mescal byl celou dobu v pozici takovýho napůl ňoumy, který v sobě z Maxima nemá vůbec nic. Teda, né že by se něj hezky nekoukalo, jenom ho člověk nemoh brát úplně vážně. Historické nepřesnosti opět nedaly facebookovým znalcům, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži spát, já už u Napoleona psala, že je mi to u prdele, když tam nejsou vyloženě nereálné píčoviny, za které by se dal považovat jak přerostlý, zuřivý pavián, tak CGI žralok uprostřed Collosea, ale to je nic oproti tomu, když Lucilla otevírá dveře zatlačením na cihlu nebo si v pohodě vykecává, zatímco jí z hrudníku trčí šíp. Tvůrcům takových scén bych doporučila prostudovat si základy biologie, např. že když vám teče krev do trachey, tak váš výraz vypadá trochu jinak než nonšalantní klid a slabý letmý úsměv. Poté, co to všechno vyvrcholí někde úplně jinde než by si člověk, vzpomínající na první díl, přál, tak mu vrazí mezi oči kudlu v podobě scény ,,by the way, tohle bylo tenkrát ikonický co?“, kde Maximus jde obilným polem, aniž by to jakkoliv navazovalo a mělo to byť jen podobný feel, prostě tlačení na pilu tak, až se divím, že ta pila ještě drží pohromadě. Abych nekřivdila, proč to za mě ty neochvějné tři hvězdy má, je výprava, atmosféra, epické, choreograficky výborně zvládnuté bitky, dobré herecké obsazení, především dvou císařů, kteří byli takovým tím super způsobem divní a absurdní. Jednotlivé scénky či pasáže stojí za to, ale jako celek je to naprd. A navíc z toho jde takový ten pocit, co jsem měla u posledních Avegerovských filmů. Kdy koukáte na ten spektákl, plný vesmíru, mimozemšťanů, technologií, nereálných bytostí a obrovskou bitvu stovek superhrdinů, tak nějak si to užíváte, ale zároveň vám chybí ten skromný chlápek, který si v jeskyni stlouká ze šrotu brnění. Maličkosti a jednoduché každodenní lidské osudy a události postavené na základních emocích dokáží vyvolat mnohem lepší dojem, než nabubřelý závěr se spoustou velkohubých keců a obrovských bitev. Tož tak to je. ***

Přízraky v Benátkách – Mám tyhle záhady a jejich řešení ráda, postavy byly ok, atmoška byla ok, ,,záhada“ byla ok a dokonce jsem neměla celou dobu tůšo, jak to celý je, celkově tomuhle Branaghově poirotskému projektu fandím. ****

Ostrov – Zapínat film se slovy ,,to bude sračka“ vám může paradoxně někdy udělat zajímavý večer v tom, že vás film může jen mile překvapit, třeba skvělými hereckými výkony, příběhem, budováním napětí, skutečnými emocemi, které mají lidé, když jsou na opuštěném ostrově, tím smutným smiřováním s realitou, reálnými a uvěřitelnými situacemi, nevyhýbání se tématům jako ,,kde vzali random oheň“, skvěle napsanou postavou ženy, která ví co chce a není otravná v každém detailu, tohle všechno se může stát….ale ne v případě této sračky. ^odpad!

Divoké vlny – Sice je příběh předvídatelný a jednoduchý, ale pro děti hezká a milá zábava v podobě roztomilých a zároveň ,,hustých“ tučňáků, kteří serfují, to, že vztahy a příběh jsou takové malinko ploché a motivace jsou poněkud zvláštní, tomu zas tak neubírá, je to animák, ale co mi přece jen malinko vadilo, byla absence pořádně epického a nadupaného finále. ****

Tři princezny – Pohádka na Štědrý den klasicky nezklamala, tedy zklamala a tím nezklamala, protože nikdo nic jiného nečekal, jenže mě zklamalo i to, že mě tam zklamaly úplně jiné věci než jsem čekala, žádné tři feministky to nejsou, jen tři trapačky co se neumí hezky upravit a obléct, hrané amatérkami, které neumí artikulovat, ani jedna není reálně silná ženská osobnost, ani jedna nemá silný charakter, ani jedna není hezká, a rozhodně ne ta, co měla být hezká, na druhou stranu feministky může potěšit, že princ je tam taky pěkně na hovno a záporačce to nesedí, ani jako postavě, ani jako herečce, celkově se tady nikdo moc nesnaží o cokoliv, jenom scénáristé se tu snaží znemožnit své povolání co nejvíce to jde, protože proč vymýšlet něco nového, když můžu vzít Třetího prince, Prince a večernici a O princezně Jasněnce a létajícím ševci a splácat to dohromady a aby tam náhodou fakt něco originálního nebylo, tak to završím hláškou ze tří mušketýrů. Jediné hezké jsou na tom lokace. *

Princezna zakletá v čase –  V Česku jsme na pohádky experti, ale takovým tím stylem, jakým jsou číňani experti na výrobu levnýho oblečení, sice to umí a chrlí to velkým, ale všechno to vypadá jako shit a nic to nevydrží, takže já jsem ráda, když se v té záplavě nudných, nezajímavých a špatně natočených hovadin objeví něco, co je trochu svěží, má to nápad, dobré herce, fajn režii, docela dobré tempo a super lokace, občas se to sice snaží hrát si na víc než je, takovým tím stylem, jakože je to velký fantasy a má to zahraniční feel, ale zkušený divák tyhle triky odhalí a nesežere jim to. ****

Jak jsme byli hodně někde – USA edition

 Jet lag už jsem dávno srovnala, zážitky zůstanou na celý život. Zhruba před měsícem jsme se vrátili z naší již druhé cesty po národních parcích USA, takže si troufám tvrdit, že toho o cestování po severní Americe vím dostatek na to, abych mohla vypustit do světa pár rad a tipů pro všechny, kteří podobnou cestu zvažují. Na naše cestování jsme nevyužili žádnou cestovní kancelář a vše si zařizovali sami. Hodně lidí si myslí, že taková cesta spolyká statisíce, ale pokud jste ten typ, který nepotřebuje all-inclusive hotely s měkoučkou postelí každý den a umíte se celkově přizpůsobit a uskrovnit, nemusí pro vás být taková dovolená tak nedostupná, jak si myslíte. Obecně nečekejte v tomto článku popisy nějakého luxusu, obě naše cesty byly low cost a přibližný rozpočet se zde pokusím přiblížit také. A věřte mi, že i pokud vás na cestě potkají nějaké útrapy, vše se dá s klidnou hlavou vyřešit a užít si každý kus této krásné země.

Letenky

Před cestou do USA je samozřejmě nutné koupit letenky. Jelikož manžel je středoškolský učitel, může si dovolit dovolenou pouze v létě, takže jsme pro obě naše cesty zvolili červenec. Letenky jsme pokaždé objednávali přes službu Pelikán, což není nejlepší řešení, ale pravděpodobně je nejlevnější. Především máte všechny lety v jednom a nemusíte řešit každý přelet zvlášť. Může to sebou nést ovšem úskalí, při naší první cestě jsme letěli Mnichov-Amsterdam-New York-Seattle. Na letišti v Mnichově jsme zjistili, že máme let do Amsterdamu na stand-by, což znamená, že společnost prodá více míst, než letadlo skutečně má a ty místa navíc jsou velmi levná, ale je zde šance, že se na let nedostanete. Společnosti to dělají proto, že se jim u těchto krátkých letů stává často, že mnoho lidí se na let nedostaví, aby tedy letadlo neletělo poloprázdné. Boarding pass tak dostanete až na gatu asi hodinu před odletem. I když nás pracovník na přepážce ujistil, že ,,to vypadá dobře“, přesto nás čekaly dvě hodiny nervozity abychom pak zjistili, že letadlo i tak letí poloprázdné. V Amsterdamu jsme navíc měli přestup asi 12 hodin přes noc, takže pro nás bylo lepší zařídit si hotel, což byly peníze navíc, a ještě celá cesta vyžadovala, abychom se nějak dopravili do Mnichova. To, že let z New Yorku do Seattlu byl zrušený už byla jen třešnička na dortu. I tak se to dalo vyřešit, a nakonec jsme měli možnost letět do Portlandu, který je od Seattlu tři hodiny autobusem, což byl zajímavý zážitek, o kterém ještě něco málo napíšu v kapitole o dopravě v USA. U druhé cesty už jsme trvali na odletu z Prahy a více si hlídali, jak jsou dlouhé přestupy. Na první cestě jsme letěli zpět Seattle-San Francisco-Mnichov. Druhá cesta tedy už byla z Prahy, a to do Toronta a dále do San Francisca. Zpět SF-Frankfurt nad Mohanem-Praha. Při první cestě stála zpáteční letenka okolo 11000,-, druhá cesta nás vyšla zhruba na 16000,-. Ani druhá cesta se neobešla bez komplikace, tentokrát v podobě zpoždění letu do Toronta o asi 4h, kvůli čemuž jsme nestihli navazující let, ale Air Canada nám zajistili hotel a odlet následující den. Navíc pokud je let delší než 8h a zpoždění je více jak 3h, máte nárok na kompenzaci 600 euro za každého cestujícího, což jsme využili a de facto se nám tak zpětně zaplatily letenky. Pokud je aspoň jedna z částí cesty operována leteckou společností UNITED, doporučuji jejich aplikaci, kde máte všechny lety, gaty, sedadla, tracking zavazadla apod. Letenky jsme kupovali vždy cca 8-9 měsíců dopředu, nejlevnější jsou na podzim nebo pak cca v březnu. Pokud jste časově flexibilní v rámci roku, tak se dají na pobyt na jaře a na podzim sehnat samozřejmě mnohem levněji.

ESTA

Do Ameriky není potřeba žádné vízum, ale musíte mít vyplněný formulář ESTA. Ten najdete na stránkách Ministerstva zahraničí. Existují různé podvodné weby, které vás nechají sice ESTU vyplnit a zprostředkují její schválení, ale vyžadují za to vysoké poplatky. Přes regulérní stránky stojí kolem 21 dolarů. Doporučuje se si ji vyřídit několik měsíců dopředu, ale z naší zkušenosti je schválená téměř ihned. Při naší poslední cestě jsme při pokusu o on-line check-in letu zjistili, že při přestupu v Torontu potřebujeme i ETU, tedy kanadskou obdobu ESTY. Takže na to myslete. ETA nám také byla schválena ihned, ale web dost padal a byly do docela nervy takhle na poslední chvíli. My měli oba dokumenty vytištěné, ale nikde je po nás nechtěli, po načtení vašeho pasu se jim automaticky zobrazí.

Zavazadlo

Jelikož jsme extrémně šetřiví, skladní a nenároční, cestování měsíc po USA jsme pokaždé zvládli s jedním 23kg odbaveným zavazadlem pro oba dohromady. V USA je mnoho možností, kde si můžete vyprat, buď ve veřejných prádelnách, které jsou i v malých městech nebo je občas mají i v hotelu nebo v návštěvnických centrech v národních parcích. Praní stojí kolem 2-3 dolarů a trvá v průměru 20 minut. K dispozici jsou i sušičky za podobné ceny, my používali extra move sušení na zadních sedadlech auta, což obzvlášť v pouštní části naší cesty bylo velmi rychlé a efektivní. Naše zavazadlo obsahovalo stan z Decathlonu za 800,-, který jsme měli původně v plánu hned po první cestě vyhodit rovnou na místě, ale on nás překvapil svou houževnatostí a výdrží, takže krom dvou měsíčních cest po USA zvládl i časté kempování po Česku a 2 týdny v Rumunsku, takže asi můžeme doporučit. Je jen pro dva lidi a je miniaturní a velmi skladný. Dále jsme měli dvě nafukovací matrace a spacáky. Každý jedny boty na sobě (sandály) a jedny v zavazadle na treky. Jinak pokud můžu něco doporučit a udělat malou reklamu, tak trekové sandály Keen jsou absolutně nepřekonatelné. Doufám, že si to někdo od Keenu přečte a odmění mě náležitým honorářem. Ušli jsme v nich skoro všechno, i vysokohorské túry bez toho, aniž by se nám pařily nohy v horku, přešli jsme řeky bez namočení ponožek apod. Dále nějaké to oblečení, které se dalo vecpat i do malého batohu do letadla (v rámci letenky malý osobní batoh, který se vleze pod sedadlo před vámi, zdarma, klasické rozměry 55x45x25cm myslím), větší kabinové zavazadlo do takové té horní přihrádky jsme neměli v rámci letenky. Lékárnička obsahovala klasiky jako obvazy, analgetika, probiotika, Smectu, dezinfekci, k tomu, jelikož jsem veterinářka, jsem si vzala z práce Entizol a Amoksiklav (antibiotika), kdyby náhodou, dále hořčík, zinek, Framykoin mast, Cotylena mast (kvasinkové infekce, dámy pochopí), Fenistil, kapky do očí na výplach i s ATB a sprej do nosu. Do další taštičky přišly praktické věci jako nůžtičky, pinzeta, vatové tamponky a tyčinky, nějaký moje základní šminky (stačí mi řasenka a make-up), balzám na rty (bez toho bych nepřežila v poušti), milion náplastí (moje nohy byly stvořeny, aby měly puchýř ze všeho), suchý šampon, repelent, Panthenol, malé deodoranty (100ml s sebou do letadla, ale pokud se vám zdá, že smrdíte, tak běžte na letišti do obchodu s parfémy a ,,omylem“ si stříkněte taster místo na ruku na krk a tadá, voníte), opalovací krém, špunty do uší (pokud jedete na 4.7. do kempu, tak bez nich ani ránu), malý šamponek (dají se nakrást i po hotelích), kartáčky a pastu, holítko, hřeben a jehlu a nit. Dále je důležité nezapomenout na to, že v USA mají jiný typ zásuvek, takže si koupit spojku a do kempů se hodí power banka. Batohy, které jsme měli v letadle jsme pak využívali na treky a já si smotala do kufru i malou kabelku do města. Všechno pořádně namačkat a jedno zavazadlo je úplně na pohodu.

Další věci před cestou

Cestovní pojištění je dost důležité, pokud se hodláte rasit na trecích a víme, jak funguje zdravotnictví v USA. My naštěstí máme známou, která nám pojistku uzavřela, každý jsme platili vždy tak kolem 3000,-. Naše plánování cesty vypadalo pokaždé asi tak, že jsme naplánovali první týden a pak vše ponechali náhodě. Výhoda toho je, že se nemusíte honit, kdyby se něco zdrželo, nebo se něco stalo, nebo jste chtěli někde zůstat déle. Nevýhoda je v tom, že u mnohých parků shánět kemp na poslední chvíli není úplně snadné. Vyzvednutí auta jsme vždy dali až druhý den po příletu, což se nám při obou cestách vyplatilo, jelikož jsme kvůli zrušení či zpoždění letu přiletěli o den později. Na první dvě noci jsme tedy vždy měli hotel v příletovém městě, při vyplňování ESTY zadáváte adresu pobytu v USA, my vždy zadali adresu tohoto prvního hotelu a ten jsme si taky raději vždy vytiskli. Pokud si budete půjčovat auto, což pro takovou cestu je vlastně nezbytnost, nezapomeňte si vyřídit mezinárodní řidičák, udělají vám ho na úřadě na počkání, ale musíte mít s sebou vlastní fotku. Zkontrolujte platnost pasu, musí platit i tři měsíce po návratu z USA. První cesta byla naše svatební cesta, kdy jsme letěli týden po svatbě, letenku, pas, ESTU – všechno jsem měla na staré jméno a nebyl jediný problém. Abychom měli v USA mobilní data, stáhli jsme si aplikaci Airalo, kde si koupíte eSIM, jsou tam různé varianty dle počtu dat a doby použití a taky varianta nejen na data, ale i možnost volání v rámci USA, což se může hodit třeba pro komunikaci s půjčovnou auta a podobně. Na mnoha místech v národních parcích a kempech není signál, takže doporučuju si stáhnout offline mapy na Mapách.cz, které musím pochválit, že mají vyznačené veškeré trasy v parcích v USA (i jinde po světě) a fungují velmi dobře i v tom offline režimu (další reklama ty jo). Pokud máte všechno vyplněno a nachystáno, tak už jen zajistit domácí mazlíčky (my máme jen kocoura a sklípkany, takže jsme poprosili rodinu o péči o ně) a můžeme vyrazit na cestu.

Imigrační kontrola

Po příletu na první letiště v USA procházíte obávanou kontrolou. Někdy děláte pohovor již na prvním letišti na americkém kontinentu, což platí např. i pro Toronto, zjistěte si to dopředu ať tomu přizpůsobíte délku přestupu a svoje nervy. Za nás ale musím říct, že to vždy bylo úplně v klidu. Při první cestě jsme stáli asi 10 minut ve frontě, pak jsme šli oba na přepážku, týpek si vzal pasy a zeptal se na účel cesty. Řekli jsme, že svatební cesta a on velmi nezáživným tónem řekl ,,ah, congratulation“ a pak nás vyfotil a vzal otisky prstů. A to bylo celý. Při druhé cestě jsme stáli ve frontě asi 1 minutu, pak jsme šli opět oba na přepážku, kde jsme opět řekli jen účel cesty a tentokrát jsem se fotila a dávala otisky jen já – asi proto, že manželovo jméno již bylo v systému z minula a moje ne, jelikož došlo ke změně příjmení. Nebo jsem vypadala víc podezřele. Pokud máte zpáteční letenku a chováte se a vypadáte normálně, nemyslím si, že by měl být nějaký problém. Vadí jim všeobecně vše, co naznačuje, že chcete v USA zůstat, anebo máte v pasu uvedenou absolvovanou cestu do zemí jako je Irák a podobně. Zvlášť tomu druhému úředníkovi nebylo skoro vůbec rozumět, měl silný černošský akcent, takže pokud se bojíte angličtiny, doporučuje se si napsat základní informace na papír a ten jim případně ukázat.

Auto (a jiná doprava)

Na doporučení člena rodiny jsme zvolili k půjčení auta společnost Hertz. U první cesty jsme se dohodli, že abychom mohli občas přespat v autě, půjčíme si SUV. Manžel zavolal do české pobočky Hertzu, kde mu pracovník udělal rezervaci na míru, všechno mu pomohl vyplnit a na přepážce jsme se pak jen nahlásili a dodělali check-in na místě. První auto byla Mazda CX5 a stála od 4.7. do 28.7 zhruba 36000,-. Vyzvedávali jsme ji na letišti, což je trochu nešťastné, když vyzvednutí máte až druhý den po příletu, ale když tomu přizpůsobíte polohu hotelu, tak se to dá. Na přepážce půjčovny si nenechte nacpat žádné další služby, základní pojistka je v ceně, nic dalšího nepotřebujete. Půjčovny často využívají toho, že jste unavení z letu a umíte třeba i méně anglicky, tak vám vnutí k podpisu cokoliv a vy pak cálujete poplatky navíc v řádech až desítek tisíc! Většinou chtějí i poplatek za druhého řidiče, což bylo v tomto případě 13 dolarů za den, což manžel rezolutně odmítl a řídil sám, jen párkrát jsme ho načerno vystřídala. Pro půjčení auta musíte mít nad 25let (jinak samozřejmě další poplatky). A většina půjčoven vyžaduje kreditní kartu, místo debetky, protože platíte až po vrácení, tak aby měli jistotu, že budete mít na zaplacení. My si kreditku vyřídili jen kvůli USA a jinak ji nevyužívali. < Vsuvka. Všude funguje debetka, ale občas nám zlobila u automatů, třeba na benzinkách, kde platíte dopředu u stojanu a pak teprve tankujete. Někdy na vás vyskočí dotaz, o jakou kartu se jedná, tak klikněte na kreditku, byť platíte debetkou. Konec vsuvky > Po check-inu nám ukázali auto, všechno vysvětlili, popsali a jeli jsme. Při druhé cestě jsme již vyřizovali půjčení přímo přes stránky Hertzu a jelikož jsme uznali, že tak velké auto bylo zbytečné (vůbec jsme v něm nespali), pořídili jsme menší sedan a manžel si zaregistroval zlaté členství v Hertzu, kde nic neplatíte, jenom samozřejmě mají k dispozici více vašich osobních údajů a načítají se vám body, které můžete využít pro slevu. Zlatí členové mají k dispozici on-line check-in, takže to pak probíhá asi tak, že se nahlásíte na recepci a oni vám řeknou: ,,Vemte si cokoliv támhle z tý uličky označené Gold Member a jeďte.“ Čučeli jsme na to a asi třikrát se ptali, jak to myslej, až nám došlo, že klíče jsou prostě v autě a nikoho nic jiného nezajímá. Tak jsme si vybrali šedého Nissana Altimu, nasedli a odjeli. V Kalifornii navíc platí zákon, že pokud si půjčujete auto, tak má manžel/ka automaticky právo řídit také, bez poplatku navíc. Tedy, tak nám to napsal ChatGPT a my to takticky neověřovali. Myslete taky na to, že většina aut jsou automaty, ale na to si zvyknete více než rychle. Téměř výhradně jsou všechna osobní auta na benzín. Před cestou taky doporučuju projít si základní pravidla silničního provozu v USA, ať pak chápete, proč najednou všichni ze všech směrů stojí na STOPce a čučí na sebe a podobně. Za mě ale úplně super pravidlo je, že pokud není značkou uvedeno jinak, tak při odbočování doprava můžete jet na červenou (pokud samozřejmě zleva nic nejede). Limity rychlosti jsou v USA docela přísné, samozřejmě v mílích, ale navigace to většinou automaticky přepočítává. I tak tam všichni jezdí o 10-20 mil rychleji, pokud jedete limit, tak jste za exota. Na dálnicích každý sere na nějaký předjíždění zleva, kde je místo, tam předjedu. Kamiony jezdí jak hovada a kde chtějí, levý, pravý pruh, je jim to fuk. Mimo města je řízení v USA romantika, ale okolí měst s více pruhy je hrozná otrava. Pozor hlavně v Kalifornii a možná i v okolí velkých měst na východě se platí za určité dálnice a hlavně mosty, je to značeno, jsou tam průjezdné brány, ale sem tam je to chaotické. Pokud to nezaplatíte do určité doby, tak to po vás bude chtít půjčovna, jak jinak než s příplatkem. Policejní kontrolu jsme nezažili ani jednou, ale podél dálnic hlídkují docela často. Doporučuji aplikaci Waze, kde jsou hlídky vyznačeny. A jen pro zajímavost, při druhé cestě jsme v autě jednu noc i přespali a asi 3x jeli po písčité cestě, ale úplně v pohodě nám auto stačilo a všechno zvládlo. Stálo nás na 4.7.-30.7. 30000,-. Pokud jedete okruhy po NP, jinak, než s půjčeným autem to nejde. MHD ve městech v Americe funguje dobře, většinou stačí si v automatu na letišti koupit plastovou kartičku, kam si nahrajete kredit a platí na busy, metra, i vlaky. Např. v Seattlu je to Orca Card, v SF Clipper Card apod. Občas na to mají i nějaké mobilní aplikace, a třeba v Sacramentu jsme platili kartou přímo u řidičky. Dálkovým autobusem, jak jsem psala jsme jeli jen jednou, mají tu všichni auta, takže si dovedete představit, kdo jezdí takovým busem – studenti a magoři. Takže tři hodiny se řvoucí bezďačkou, která se stále hádala s řidičem a vykřikovala politické názory na celý bus a pomatenou ,,I am disabled“ (=na hlavu) ženou, která ležela na sedadlech před náma s nohama na okně, to byl fajn první dojem z USA 😊

Trasa a národní parky

Jakou zvolit trasu? No přece podle toho, co chcete vidět a jak jsou výhodné lety. My jeli vždy okruh, takže přílet i odlet stejné město, což je i výhodné kvůli autu (někde mají určitě poplatek za vrácení v jiném městě). První okruh byl Seattle – NP Mount Rainer – Yakima – NP Glacier – Helena – NP Yellowstone a Grand Teton – Salt Lake City – NP Arches a Canyonlans – Bruneau – River Hood – NP Olympic – Seattle. Během této cesty jsme toho objeli méně, ale byli jsme na jednotlivých místech déle a měli jsme větší přejezdy, nejdelší až 8h. Druhá cesta byla San Francisco – NP Yosemite – NP Sequoia a Kings Canyon – Las Vegas (dvě noci a mezitím Death Valley) – NP Zion – NP Bryce Canyon – NP Grand Caynon – NP Petrified Forrest – NP Saguaro – NP Joshua Tree – Bear Lake – Lompoc – NP Pinnacles – Monterey Bay – NP Lassen Volcanic – Lava Beds – NP Crater Lake – Klamath – NP Redwood – Santa Rosa – SF. Při téhle cestě jsme měli kratší přejezdy, takže jsme ve většině míst byli třeba jen jednu noc a strávili jsme tam odpoledne + následující dopoledne. Některá města jsme vybírali kvůli výskytu minipivovaru, protože (nejen) v zahraničí rádi poznáváme místní beer-craftovou scénu, která je v USA super. Jet na west coast a neochutnat místní west coast IPU je barbarství.

Vstup do národních parků můžete zaplatit na bráně jednorázově, ale pokud jich jedete víc jak tři, vyplatí se vám America the Beautiful pass, který stojí 80 dolarů za auto, platí rok a můžete s ním nejen do všech národních parků, ale i do státních parků a dalších podobných oblastí. Dopředu si zjistěte, zda nějaký park nepožaduje permit pro vjezd, aby se zajistil menší počet lidí v exponované časy. Většinou po určité hodině (např po 14:00) už můžete bez permitu. Permit se dá někdy získat měsíce dopředu, často se ale otevírá rezervace týden nebo dokonce i den předem. Co si vybavuju, tak určitě je nutná rezervace vjezdu na konkrétní den do Glacieru, Yosemit a Arches. Někde potřebujete permity i na nějaké treky, často ty vícedenní, kde potřebujete využít backpack kemp. V NP Zion je trek Angels landing, který vede po hřebenu hory a jsou tam úzká místa, takže počet lidí je regulován také permitem, na začátku stojí rangeři a kontrolují to. Dá se tam asi jít večer, kdy už tam nejsou – ale čekala bych, že tam bude více lidí a horší viditelnost. Permit si zajistíte buď několik měsíců dopředu, ale to vyžaduje mít plán, který den přesně v Zionu budete nebo zkusit loterii, která se otevírá den předem 12:00-15:00. Zlí jazykové na facebooku vás budou přesvědčovat, že není možné v loterce vyhrát, ale my ten permit vyhráli, takže jsme měli buď velké štěstí nebo to zas tak těžký není. ChatGPT nás ujistil, že šance na výhru je kolem 39 %. Určitě to doporučuju zkusit, pokud tam budete. Jinak v parcích je vždy Visitor Center, které doporučuji nevynechávat, jsou tam často hezké výstavy a aktuální informace. V parcích se chovejte zodpovědně, a hlavně třeba vůči zvířatům ohleduplně i ve vlastním zájmu. Ale! My razíme heslo, že nic se nemá přehánět, bear sprej a rolničku na batohu jsme fakt nenosili, protože baribal vám většinou neublíží a grizzlyho na přeplněných trecích, a ve větší skupině spíše nepotkáte, pokud tomu nejdete vyloženě naproti. Stejně tak v Zionu na treku vodou v Narrows fakt nepotřebujete půjčit boty, tyčku a potah na batoh za 30 dolarů – prostě se jen brodíte potokem, my to šli v sandálech a bez hůlky, protože máme normální kondici a tělesnou stabilitu a v hloubce drželi batohy nad hlavou. Cokoliv, co bylo popisováno jako ,,těžký“ trek bylo většinou trochu do kopce nebo delší než 3 míle, což pro amíky už je těžký, ale i tak jste tam potkávali hromady asiatů v žabkách nebo svátečních košilích na těch nejvíc nečekaných místech. U návštěvnických center mívají pítka a kohoutky na doplnění vody a jak jsem psala výše, občas i pračky a sprchy.

Kempy

Samozřejmě, že jsme občas využili hotel, ale bylo to hlavně pokud to pro nás bylo výhodné kvůli dojezdu nebo jsme nesehnali rozumný kemp. Kempy v USA jsou úplně boží, žádná travnatá placka, kde vás namačkají vedle sebe milion. Jsou tam jednotlivé sity, označené číslem, oddělené od ostatních přírodou – keři, stromy. Každý site má stůl se dvěma lavicemi, fire pit, parkovací místo a samozřejmě místo pro stan. Pokud jste boháči a budete mít půjčený karavan, tak si hlídat, které místo má přípojku na elektřinu a vodu. Každý kemp má minimálně suché záchody a možnost zakoupení dřeva do určitého času. Někde je sběr dřeva zakázán, jinde povolen, doporučuju si to zjistit dopředu nebo být při kradení dřeva v lese nenápadní. A třeba v Oregonu bylo v období našich cest vždy rozdělávání ohně i v kempu zakázáno úplně. Některé kempy mají sprchy, většinou na čtvrťáky, některé ne, ale jak jsem psala výše, někde jsou sprchy v návštěvnických centrech nebo obchodech. Někdy je kemp u jezera nebo řeky, kde se dá opláchnout to nejhorší a zbytek zařídí suchý šampon, nesmíte být citlivky. Cena kempu se dle lokality a vybavení pohybuje od 20 do 60 dolarů na noc. Většina kempů je státních, ale existují i soukromé, které už se finančně oproti hotelu ani nevyplatí. Každý kemp má přítomného hosta, který dohlíží na dodržování pravidel, prodává dřevo a tak. Někdy mají kempy i ,,recepci“, hlavně ty větší. Rezervace státních kempů se provádí přes web Recreation.gov, kde se vám zobrazují volné sity. Někde vám to bude psát FF, tedy first come, first serve, v překladu, kdo dřív přijde, ten dřív bere. Check-outy jsou často kolem poledne, pokud víte, že přijedete včas, tak se místo dá většinou chytnout v pohodě, bydleli jsme už i v poloprázdném kempu, ale taky se nám stalo, že jsme ukořistili poslední místo. Takže rezervace je vždy větší jistota. Na Recreation.gov jsou pouze ofiko státní kempy, pokud chcete znát i jiné možnosti, doporučujeme web iOverlander, který ukazuje i ty soukromé, ale hlavně i ty neofiko, neplacené. Jsou tam i tipy od lidí, kde nouzově přespat bez nějakého postihu tzv. na divoko. Při první cestě jsme to moc nevyužili, ale při té druhé jsme dvakrát spali v neplaceném kempu, jeden byl úplně prázdný, většina míst byla nevyužívaných a zarostlých, bylo to kousek od hlavní cesty, byly tam záchody i fire pit, ale bylo to tam tak zvláštně strašidelné. Navíc trochu pršelo a hrozily bouřky, tak jsme spali v autě. Druhý byl u velkého parkoviště v nějakém snowparku, byly tam i záchody, na parkovišti kempily karavany a v lese bylo pár míst, kde se dal postavit stan, ale oheň byl zakázaný. A jednou jsme na doporučení z iOverlandu spali na divoko na doporučeném místě v korytu vyschlé řeky, kam bylo super zajet s tím malým sedanem, ale naštěstí trochu toho písku zvádl. Nedaleko byla nějaká firma, odkud večer a ráno jezdili lidi a trochu divně koukali, ale nikdo nás nevykopnul ani nezastřelil.
Hotely, pokud bylo nutné, tak vždy low cost, klidně s hajzlikama na chodbě. Využili jsme na první cestě mimo začátku a konce pouze 2x, na druhé cestě opět mimo začátek a konec asi 6x, hlavně v Kalifornii u pobřeží Pacifiku, kde ty kempy jsou dost obsazené nebo se cenově nevyplácí nebo nebyly v daných lokalitách vůbec. Ceny se pohybují dle lokality od 70 až do nekonečna dolarů, my za více jak 130 dolarů za noc nebrali. Vždy rezervuji přes Booking, díky častému cestování mám všechny bonusy, co tam jdou získat, takže i slevy. Komunikace přes Booking je vždy ok.
 
Jídlo

Hned po vyzvednutí auta se udělá nájezd na Walmart, kde koupíme malou plynovou bombičku s hořákem a levný nádobí, mají tam takovou kempingovou sadu – pánvička a rendlík, pak plastové příbory na více použití, papírové talířky a letos jsme vzali kelímky z tvrdého plastu, ať nepiju víno pořád z flašky a ty jsem si jako jediné dovezla domů. Při první cestě jsme si koupili látkovou termotašku s plastovým vnitřkem, která byla tak akorát vysoká, že se dala převézt v kufru i zpátky domů a využít pro další cestu. Někdo nám i doporučoval, že se dají nějaké věci na kemping koupit ve Walmartu a pak to do určité doby vrátit (maj tam nějakou záruční lhůtu na vše) a nechat si vrátit peníze, takže by se dal asi vzít i nějaký lepší termobox, ale my to nikdy nevyužili. Led se dá koupit všude, akorát čím víc v poušti, tím míň vydrží, většinou max den. Termotašku jsme měli hlavně na pivo, sem tam jsme koupili vajíčka nebo maso, pokud jsme měli jistotu, že to zpracujeme co nejdříve, ideálně hned večer. Většina jídla byly plechovky, oblíbili jsme si předvařenou rýži v trvanlivém pytlíku, omáčky na těstoviny, chilli con carne, tuňáky apod. Koupili jsme i malou pepřenku a solničku. Pečivo v USA je všechno sladký, včetně toustového chleba, ale ten vydrží dlouho. Z pečiva doporučujeme ještě tortilly, nekazí se, hodí se k mnoha věcem. Večer jsme vařili na ohni, snídaně na plynu. Jídla na ohni jsme vymazlili do dokonalosti, jestli ale můžu něco doporučit, tak mac and cheese z pytlíku či plechu nejsou nikdy dobrý, stejně tak si dávejte pozor na konzervovaný masa, většinou je to jak žrádlo pro kočku (náš kocour má kapsičky, co vypadají líp). Po cestě jsme hodně využívali fast foody, protože jsou levné a můžete si to vzít do ruky a nezdržovat se při přejezdu, často jsme měli přes den jen takový fast foodový brunch a pak večeři na ohni. Vyzkoušeli jsme všechny možný řetězce, zkuste určitě i u nás známé značky jako mekáč nebo KFC, protože tam chutná vše úplně jinak nebo mají jinou nabídku (třeba v KFC mají stále narozdíl od ČR bramborovou kaši 😊 ).

Lidé

Buďte připravení na to, že v USA na Vás pořád někdo mluví. Místo pozdravu vám řeknou How you doin‘? nebo se ptají jaký jste měli den, v parcích se vás ptají, jak se vám líbí, jestli jste viděli všechno, na trecích radí, jak je to daleko, jak je to náročné apod., aniž byste se na to ptali. Všichni jsou úslužní, milí, milují small talky. Na jednu stranu je to příjemné, na stranu druhou pro mě jako introverta a člověka, který sice umí jakž takž anglicky, ale strašně se bojí mluvit, to bylo trochu nepříjemný, a i manžel na konci cesty říkal, že se těší, až ho v EU zase všichni nechají na pokoji. Samozřejmě klasika, že po vás každý chce dýško, ale jsou na vás milí i tam, kde ho nevyžadují, třeba na benzinkách. Nemusíte se bát tam kohokoliv na cokoliv zeptat, nikdo na nás nikdy nekoukal divně nebo otráveně. Ve městech jsou bezdomovci, feťáci a podobní divnolidi, každý to ví a stejně to každého překvapí, když přijede prvně do USA. My se velkým městům, pokud to šlo, spíše vyhýbali a pokud už jsme tam byli, prostě jsme to ignorovali. Na trecích vás taky pořád někdo prosí, abyste ho vyfotili a nemají absolutně problém, když o to samé poprosíte vy je nebo vám to random nabízí, když vás vidí někde stát na vyhlídce apod.

Zvířata

Jelikož manžel je zoolog a já veterinářka, naší společnou vášní jsou zvířata všeho druhu a také to bylo to hlavní, proč jsme do USA jeli. Takže závěr mého článku bude věnován jim, i když to pro cestu není tak důležité, třeba má někdo podobný zájem a něco si z toho odnese.

Během našich dvou cest jsme viděli: bizony, vidlorohy, wapiti, jelence ušaté, bighorny, kojoty, rysa, baribaly, losa, orla, supy, výry, sojky Stellerovy i jiné druhy sojek, kukačku kohoutí, datly a mnoho ptáků obecně, sysly zlatavé i jiné druhy syslů, čikarí, čipmanky, veverky, sviště, králíky, tarbíky, myši, sklípkana, křižáky, černé vdovy*, ještěrky, žáby, leguány, chřestýše a užovky, různé ryby, štíra, pouštní želvu, brouky, šváby, mořskou vydru, rypouše, lachtany, tuleně, plejtváka, keporkaky, delfíny, mnoho mořských plodů, mloka a netopýry.

Chtěli jsme vidět a neviděli, i když jsme se tomu snažili jít naproti (např. běhali v noci po poušti, chodili na treky večer na málo vytížených trasách apod.): grizzlyho, vlka, pumu, pekari, kosatku.

Pokud chcete vidět velká zvířata, jeďte do Yellowstonu, je těžké tam na ně nenarazit. Velká stáda bizonů tam najdete v údolí Lamar, ale jsou individuálně i na jiných místech v parku. Baribalové jsou častí a mají různé barvy, my viděli nejčastěji ty hnědé. Něco jako ,,cinnamon bear“ a podobné kraviny jsou jen výmysly amíků pro pojmenování toho samého – je to jen další odstín baribala. Jsou většinou úplně klidní, bez zájmu o lidi, nám prošel baribal asi tak 2 metry před nosem, zastavil se, čučel na nás a šel dál. Použít na takového méďu bear sprej by mělo bejt trestný. Naštvat se samozřejmě můžou, ale pokud se nechováte jak idioti, tak se nestane nic. Stejně tak jako nechodit na metr k bizonovi a podobně. S grizzlym tu zkušenost bohužel nemáme, takže ušetřené peníze za předražený bear sprej jsme mohli využít na něco lepšího. A hlavně už vidím vyděšeného panikařícího turistu, jak zvládne stříknout sprej kamkoliv jinam než sobě do ksichtu. Samozřejmě jsem viděla videa, kdy medvěd vyběhl skupince turistů přímo do cesty, ale spíš se jich pak zalekl a utekl. A setkání, kdy došlo ke zranění či smrti většinou zahrnovalo opuštěného jednoho člověka mimo stezky. Jasně, o náhody v tomto světě není nouze, ale pokud bych měla potkat grizzlyho, brala bych to za náhodu šťastnou a pokud by se mě rozhodl sníst, no, jak prohlásil můj manžel: ,,Bylo by mi ctí.“ Upřímně, více se bojíme lidí než zvířat. Jelenci nemaj absolutně žádný strach z čehokoliv, lezou do kempů, skoro by na sebe nechali sáhnout. Syslové a podobné drobné veverkoidní věci potkáte doslova všude, každý den. V kempech má každý site ,,bear box“, kam si můžete uložit potraviny na ochranu před medvědy, ale syslové a jelenci vás vyžerou spíš než medvěd. Pouštní zvířata jsou většinou noční a červenec na ně paradoxně není moc dobré období, ale třeba ač jsme v Saguaru otočili každý šutr, jediného chřestýše jsme nakonec viděli v Bryce Caynonu v křoví u stezky. Naopak někdy stačí v noci jen posvítit do okolí, v Zionu nám seděl sklípkan asi dva metry od stanu, rysa, kojota a výry jsme viděli při spaní mimo velké kempy. Pokud budete v Kalifornii a budete mít jeden den času, zajeďte si do Monterey Bay a zaplaťte si Whale watch výpravu. Trvá to asi 3h a pokud máte mořskou nemoc, doporučuji si s sebou vzít Kinedryl nebo si ve Walmartu koupit Dramamine, který fungoval velmi dobře. A oblečte si pár vrstev, i v červenci je na moři tak mínus stopadesát stupňů, alespoň mně to tak připadalo. Pokud pojedete v červenci, vzdejte se nadějí na kosatky, mají mimosezónu (to byl důvod naší koupě Whale watch, naděje umírá poslední, bohužel se nepoštěstilo), ale keporkaky a delfíny uvidíte s velkou jistotou, my měli štěstí i na toho plejtváka, což je rozhodně one in life zážitek. Stojí to kolem 80 dolarů za osobu, a je to rozhodně k nezaplacení. Doporučuji společnost, která má menší lodě – lépe a rychleji se jim manévruje a není tam tolik lidí. V Monterey Bay v přístavu uvidíte i lachtany, tuleně a mořské vydry. Nedaleko je i pláž, kde se vyskytují rypouši sloní, název je prostý – Elephant seal Vista Point.

Závěrem

Pokud si to projdu, tak první cesta nás stále méně za letenky (11tis./os), a více za auto (36tis.), tedy nějakých 29 000,- za oboje na osobu, to byly největší položky. Ubytování, jídlo, pojištění a veškerá útrata nás pak vyšla kolem 25 000,-, tzn. celkem plus mínus 60 000,-. Druhá cesta letenka (16tis./os) a auto (30tis.) vyšla podobně (31tis./os), letenky byly sice dražší, ale o to levnější auto. Tentokrát jsme ale spali víckrát v hotelu, platili víc za služby (Whale Watch apod.) a celkově si víc vyhazovali z kopýtka, celkem i s letenkou a autem to tentokrát bylo asi 70 000,- na osobu (manžel asi víc platil, spočítal si to na skoro 80 000,-). Takže když píšu low cost, myslím tím samozřejmě v rámci toho, že to je MĚSÍC v USA. Pro srovnání známý jel s cestovkou, byli na 13 dní, projeli pár parků na ,,zlatém okruhu“ a stálo je to 120 000,-/osoba a co jsem tak koukala na nabídky cestovek, to měli ještě dost levný. Ale ano, spíte v hotelech, často i se snídaní, nemusíte nic plánovat, vymýšlet, o nic se starat. Kde je dobrodružství? Kde jsou wild zážitky?  Kde je svoboda, jet si, kam se mi zlíbí? Ale to je každého věc, asi až budu starší, tak to pochopím, ale zatím nejsem přesvědčena, že je na světě lepší pocit než ráno vstát, otevřít stan, nasát lesní vůni a rozhlédnout se po probouzejícím se kempu se skalami Zionu v pozadí nebo večer sedět u plápolajícího ohně a popíjet craftové pivo, které v USA koupíte na každé benzínce (bohužel…nebo bohudík – vždy v six packu).

Tak asi po osmi stránkách článku stačilo. Většinu informací ohledně základních věcí najdete všude na internetu, proto jsem to chtěla pojmout spíše ze svého pohledu, takové připomínky k cestě i do každodenního života v USA. Někdy se vyplatí znát nějaký detail dopředu při plánování vaší cesty. Nebo si někdo třeba jenom počte a jeho cesta bude úplně jiná, každého baví něco jiného, nás baví hlavně chodit dlouhé a zajímavé treky a hledat zvířata, někdo má radši jen ty turistické oblasti, vyfotit se a jet dál, tak snad si každý v tomto článku najde něco, co mu byť malinko pomůže.

P.S. Pokud máte jakýkoliv dotaz, zodpovím ráda na jakémkoliv mediu, kde jste tento článek nalezli.
 
 
*Taková prosba, pokud by tento článek četl nějaký pavoukář – kdyby někomu omylem spadl do batohu kokon černých vdov, tak bychom měli o 3-5 kousků zájem, klidně hodně mladejch. V červenci už jsou bohužel všechny mimča na světě.

Noir Film Festival aneb z řeky na film

 

A je to tady zas, několikaměsíční sepisování článku z Noir Film Festivalu (dále jen NFF), který stejně nikdo nečte, ale mě to stejně pořád baví. Tradiční úvod ve stylu rok se s rokem sešel tentokrát vynechám, jelikož rok se s rokem nesešel kvůli našemu loňskému malému výletu za hranice východní polokoule (jo, byli jsme v Americe, heč) a tak jsme NFF navštívili po dlouhých dvou letech plni zvědavosti, jestli nás budou zase srát ty samé věci, co minule, jestli tam bude pořád ta předražená quesadilla a jestli vůbec mají dramaturgové ještě pořád z čeho vybírat, protože tento festival vypadá, jako by se točily jenom noirové filmy a přitom mám pocit, že už se tak cca 200let netočí. Vizuál byl tentokrát do vínova, a hned na úvod vyspoileruju, že tentokrát byly některé věci lepší než posledně, například úvodní znělka, ale o tom ještě dále.

Jelikož jsme aktivní lidé v mladším středním věku, rozhodli jsme se, že nabrané budoucí kalorie z jídla a chlastu vysportujeme hned na začátku a sjedem si konečně tu slavnou Sázavu. S ozvěnou trampských písní v hlavě jsem se těšila, že konečně pojedem i něco jiného, než Bílinu a ač už jsem si na začátku léta užila Lužnici (jo užila, i přes to, že mi málem upadly ruky a měla jsem den a půl úžeh), tak tohle bude zas nějaká jiná paráda. Hnedle na začátku jsme zaparkovali u pivovaru v Kácově, kde jsme si vystáli nemalou frontu na otevření a za zamračených pohledů pinglů, kteří byli očividně překvapení, že maj hospodu a chodí jim tam lidi jsme lupli každý půllitr ležáku, abych měla po většinu cesty o zábavu s mým malým močákem postaráno. Následně jsme nasedli na půjčenou loď a fičeli jsme. Každý, kdo byl kdy na Sázavě se teď asi trochu zarazil, protože slovo fičeli není úplně tak docela to, co tam děláte. Spíš tak nějak plynete, a pokud pádlujete jako o život, tak plynete o půl metru za hodinu rychleji.  Protože Matěj umí pádlovat rychle a silně a protože mě týrá, předjeli jsme většinu skupinek vodáků a já si konečně užila významu slova .,,česká řeka“, páč zde bylo lidí jak nasráno. Projeli jsme i nějaké jezy, zatímco jiní na nich viseli, a užívali jsme si krásnou přírodu, skály a koleje s tradičními motoráčky podél řeky. Kochat jsme se mohli hodně, protože řeka se měnila čím dál více v olej. Po čurací zastávce jsme pokračovali a po dalším cca milionu pádlovacích pohybů jsme konečně v zatáčce uviděli Český Šternberk. A to vám teda řeknu, abyste věděli, že jsem romantická duše, to bylo něco úžasného. Majestátní hrad vysoko nad řekou, mávající turisté z jeho ochozů a velká vlajka NFF  nás přivítali a my už se těšili opět a zase na to samé- černobílé filmy a požívání trošky toho alkoholu. Navíc z řeky člověk vidí věci, o kterých by jinak nevěděl, třeba malý bufet u řeky přímo pod hradem, kde hráli z rádia Dead South a bufet byl ve starém vojenském vozidle.

Vrátili jsme loď a jelikož vodáctví je hlavně o otravném vymýšlení co s autem a lodí a vlakem a náma a vůbec víc času zabere logistika než sjíždějí řeky, tak jsme šli na vlak a užívali si tu samou cestu z toho opačného pohledu. V Kácově jsme vyzvedli auto a jeli zase zpět do Šternberka, respektive na Dvůr Prak, což byl statek, kde jsme byli ubytovaní. Odtud vede velice romantická, jednoduchá a docela i rychlá cesta lesem na hrad a vůbec tím na nic nenarážím, jenom zkouším, jestli Klárka čte můj blog nebo ne. Romantická a jednoduchá cesta sice končila močálem přes celou stezku, ale my už na NFF zažili leccos a špinavé nohy od bahna nás nemohly rozhodit. Umyli jsme si je v nedalekém potoce, protože mít na nohách místo bahna nalepené jehličí a písek je much better. Doštrachali jsme se na hrad, kde jsme okoukli quesadillu ještě dražší než předloni a další pochutinky, z nichž jedna bylo černé pivo od Zichovce s názvem Černý Marlowe, což všichni praví noiroví nadšenci ocení. Na mě je bohužel dost silné chuti, takže jsem si dala jen jedno a pak šla nenápadně okukovat vinný stánek. Naopak Matěj pokračovat v pivu a na konci fesťáku už si o něj ani nemusel říkat, protože slečna ho poznávala už z dálky, vzhledem k silné chuti piva si myslím, že byl asi tak cca jeden ze dvou, co ho tam pili pravidelně.

Jelikož jsme měli pouze víkendové pasy, mohli jsme si v pátek rezervovat pouze večerní hlavní projekci a půlnočku, a já už dopředu (rozuměj třeba dva měsíce dopředu) plánovala, jak o půlnoci neusnout, a nakonec jsem ve svém bystrém mozku vymyslela, že si asi dám kafe. Takže jsme popili, pokafovali a zjistili, že to celé nám zabralo tak deset minut a zbývá nám asi stopadesát hodin do večerní projekce. Tak jsme to vzali přes smažený sýr a halušky v hospodě pod hradem do toho autíčkového bufetu u řeky, kde bylo fajně, ale zase tam měli hnusný jak pivo, tak víno. Zpátky na hradě jsme pak zaujali místo ve stínu na lehátkách a pozorovali, co tak normálně lidi dělaj na fesťáku. Tím, že je to takový specifický žánr a je to dost ve stísněných prostorách, máte po chvíli pocit, že tam všechny lidi znáte a víte co kdo má rád a co ne. Taky se tam lidi fotili s někým asi slavným, a my vůbec netušili kdo to je. Nakonec jsem díky svým brilantním hledacím schopnostem našla, že to je pan Uhlík, herec se zářnou kariérou, např v Ulici. Taky jsem zažila veselý moment, kdy jsem pomlouvala týpku, zařizující ubytka, se kterou mám téměř každý rok nějakou blbou zkušenost (viz předchozí ročníky) a ona se najednou zjevila kousek od nás a nabízela hostům, včetně nás ovocíčko, tak jsme si vzali melún a usmívali se co nejvíc upřímně to šlo. Ale dost už keců, dopíjíme poslední sklenku a jdeme konečně na večerní projekci. Úvodní znělka byla tentokrát zase hezky noirová a fajně vymyšlená, jednalo se o detektiva, který si na takové té nástěnce spojuje jednotlivé filmy až dojde ke hradu a přesně nějak takhle si ty úvodky představuju-nápad a tématika. Pak se samozřejmě zas různě děkovalo, protože jestli na Noiru něco umí, tak je to zdržování večerních projekcí a bohužel se na tom nic nemění.

Ale teď už konečně recenze! *nadšené skákání čtenáře

RECENZE OBSAHUJÍ SPOILERY, což je fuk, protože moc dobře vím, že se na takové filmy stejně doma u chipsů koukat nebudete

Laura (1944, Preminger)

První film a hned téma ,,v hlavní roli femme fatal“, takže člověk čekal nějakou trapnou romanťárnu a ono ejhle, film začíná její vraždou. Její kámoš se setkává s detektivem šťourou, který se rozhodne případ vyřešit za každou cenu a kupodivu tato dvojice je zdrojem docela vtipných gagů a situací. Samozřejmě kráska nesmí chybět, to by na to tehdá nikdo nešel, takže tadá, je tu retrospektiva. A sotva si člověk říká, joo mě nenachytáte, vrahem je zahradník, tak voila a do dveří vchází Laura, živá a zdravá, jakoby se nechumelilo. Takže z vraždy je podvod, nebo respektive z vraždy je vražda, ale vlastně někoho jiného, protože jak všichni víme, brokovnice udělá z hlavy fašírku a to už se pak zamění snadno. Dobrý je, že vrah byl nakonec docela překvapivý a blbý to, že to celý bylo strašně utahaný a na konci z toho stejně udělali trapnou romanťárnu, protože Laura, která se dozví, že měla být zavražděna, nemá nic jiného na práci než hned při první příležitosti viset na péru detektiva. Za takovou nálož naivity dávám nálož 60% na České-záměrně vynechávám slovo slovenské bikos politika motherfucker- filmové databázi, dále jen ČSFD aneb zkratky.

Red Rock West (1993, Dahl)

Další z filmů, který rozbíjí mou teorii, že noir film je všechno, co má v popisku na ČSFD napsáno noir, protože tenhle tam má thriller/krimi, ale vlastně když na to koukáte a vidíte tu atmosféru a průběh, nemáte pochyb, že dramaturg ví, co dělá a taky že už se po těch letech začínáte v noiru trochu orientovat. Jelikož jsem si řekla, že jsem na infarkt myokardu stále dost mladá, dala jsem si ještě jedno kafe úplně těsně před půlnočkem a tak s nadšením můžu psát recenzi, jelikož jsem viděla každou jednu minutu. Navíc jsme si sedli úplně dopředu před ventilátor, a to dost pomohlo. Ve filmu vystupoval mladý Nicolas Cage, kterýžto se sérií nedopatření má stát nájemným vrahem, i když si pořád myslím, že když Vám někdo dá pistoli a řekne ,,tohoto zabij“, tak si myslím, že přesně tohle je moment, kdy to nedorozumění můžete vysvětlit namísto toho, to automaticky přijmout. Zavražděna měla být žena šerifa a když jsem viděla to její po celou dobu filmu neuvěřitelně nesouměrné obočí, nedoufala jsem v nic jiného. Film se odehrává v pár dnech, respektive asi dvou a děje se tam dost věcí, při kterých se pořád jezdí do města z města, takže je tam mnoho záběrů na ceduli Red Rock West, pak taky nějaká ta střílečka, sex možného vraha s možnou obětí, zjištění, že všichni lžou a závěru kopání pokladu na hřbitově, což je asi tak všechno, co potřebujete vědět, abyste si to pustili, protože ač to má ke konci pomalejší tempo, rozhodně to stojí za 80% na ČSFD.
Druhého dne jsme se náležitě vyspinkali a po snídani doprovázené veselými historkami pana majitele penzionu o jeho několika milenkách na Kubě a Haiti a nevím kde ještě, jsme se opět vydali přes louky, lesy a blata zpátky na hrad. První film byl v plánu v 11:00, takže jsme po čecháčsku vyžahli první pivko ještě dopoledne a vydali se do sálů hradu.

Vlak (1959, Kawalerowitz)

Na festivalech je bájo, že vám vyberou a seženou film, který byste nikdy nikdáž neviděli a ještě ho seženou v původním znění, takže se můžete hodinu a půl kochat aspoň polštinou, když už ničím jiným. Což o to, mělo to nápad, mělo to zajímavé postavy, mělo to krimi zápletku, ale namísto toho, aby to svištělo jako pendolino to spíše drckalo jako průměrný motorák od českých drah. Nejvíc akční scénka, kdy všichni lidi z vlaku běží po poli a chytají zločince bohužel byla do filmu vstrčená trochu násilím a drobné milostné avantýrky nakonec vyzněly na prázdno a bez emocí. Naštěstí jsem byla dobře vyspaná a nadšená na začátku dne, takže mě houpání na kolejích neuspalo, ale bohužel ani nijak víc nenadchlo. ČSFD 60%.

 
Po Vlaku nebyl čas ztrácet čas, a proto jsem se přesunuli ihned na další film, tentokrát bez obligátního alkoholu, protože to už nám trošku bylo i blbý. Přesun byl víceméně takový, že jsme vyšli na nádvoří a vrátili se do stejného sálu, protože proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.
 
Mstitel (1959, Karel Steklý)

Avenger bez kostýmu, laserových paprsků a velkoduchých keců, ovšem se správně oduševnělým originem, kdy mladý muž neznalý světa přijde z vojny a zjistí, že všechno, co měl rád je víceméně v prdelkovicích a jeho buchta dělá ve vykřičeném domě. Dostala se tam vinou moc zlého starého pána a tento mladý hodný pán se rozhodne zlého starého umravnit a tím myslím zabít. Po mnoha peripetiích, které se dají shrnout do dvou scén- velkolepý útěk týpky z nevěstince, který skončí neslavně a pár týpků na stavbě s vratkým lešením, kde to taky skončí neslavně, respektive smrtí jednoho z dělníků, aby jakože ta pomsta byla fakt oko za oko. Načež je zlému starému pánovi vhozena na hlavu cigla a tím to končí. Bylo tam drama, byla tam láska, byl tam mladý Brzobohatý, ale nebylo tam napětí, nebyl tam feel a nebyl tam drive. A to mi na těchhle poučných starých filmech trochu vadí. ČSFD 55%

Po tradičním poflakování se na nádvoří a tentokrát pokračování v ochutnávání vína bylo na čase nakráčet na film, na který jsem se těšila nejvíc, protože jsem si tím zabila i mouchu v podobě vyškrtnutí z Chci vidět na ČSFD. V mezičase se kromě malého obídku nic zvláštního nestalo, tak pokračuju opět recenzí.

Blade Runner (1982, Ridley Scott)

Já vlastně vůbec netušila, o čem to má být a byla jsem vlastně dost překvapená tím, jak málo vesmírné a sci-fi se to celé jeví. Vypadalo to spíše jako hodně temné a smutné město současné doby, kde je sem tam někdo tak trochu divnej. Většinu času zabere bloumání s Harrisonem Fordem po městě a hledání robotků, včetně románku s krásnou ženou, bohužel až moc předvídatelně samozřejmě taky robotkou. Bohužel toto byl první film, na kterém už moje staré tělo nedokázalo odolat vínu a plnému žaludku a na asi 15 minut mi klesla víčka. Naštěstí se děj sunul kupředu pomalým tempem kupředu, a kupodivu mi skoro nic neuniklo. Skoro bych až byla z filmu zklamaná, naštěstí se závět zvrtnul v překvapivě kvalitní hororovou sekvenci a díky tomu si vysloužil lepší hodnocení, než jsem měla původně v plánu. Že bych si z toho ale jako z celku sedla na prdel, to se říct nedá. ČSFD 60%

Jen malá vsuvka, na véču jsme zkusili opět bistro u řeky, kde jsme si dali hambáč, který byl tak poctivý, že kdykoliv jste do něj kousli, všechno vyjelo a vyteklo všemi směry pryč, ale chuťově bájo. Navíc celou dobu tam hrál playlist, velmi podobný Matějovu dark country playlistu, takže atmoška takhle v létě u řeky dokonalá. Při návštěvě hradu nebo Sázavy doporučujeme. Večer už nás čekalo jen chlastání a ochutnala jsem třeba věci jako je káva s ginem a tonikem, která chutnala jako gin s tonikem..a…ehm…kávou…

Pak jsme si šli stoupnout do řady k horní bráně, kde se promítá hlavní večerní projekce, a my, jelikož nejsme žádní nováčci moc dobře víme, že deky jsou jen na některých židlích a kdo dřív přijde, ten dřív nemrzne. K našemu překvapení před branou stál malý stáneček Jameson a my začli panikařit, že asi nemáme hotovost a nemůžeme si nic dát. K našemu překvapení pán rozdával whisky zdarma jakožto marketingový tah a to nás teda přitáhlo velmi. Já vyzkoušela nějaký drinčík, který byl de facto whisky s už nevím jestli tonicem nebo tak něco, Matěj si dal čistou whisky a dobře udělal, protože jak jsme zjistila, to prostě není typ alkoholu do drinků tohoto rázu. Načež naše otázka byla, jestli tam týpek bude i potom a on že prej dokud všechno nerozdá, tak tam bude. Pokračování této poutavé story po skončení filmu.

Promítání filmu předcházela obligátní přehlídka random umělců, Uhlíků a nevyžádaných hudebních čísel, takže skoro hodinka zpoždění klasika.

Dům cizinců (1949, Mankiewitz)

Story o mafiánské, teda pardon, bankéřské rodině, kde jeden brácha je čestný a hodný a zbylí jsou budižkničemové. Hodný brácha je tak moc hodný, že jde místo svého tatíka do vězení, čehož si ale nikdo neváží a po 7 letech z něj vyleze a chce se mstít. Hodně propletených vztahů, detailů z bankovnického světa, nějaká ta retrospektiva, vnitřní souboj člověka s tím, co má a nemá udělat a co je a není správné. Je to takový ten film, na který když koukáte, tak si říkáte jo, to je chytrý a dobrý, rychle ubíhající, ale po skončení a s odstupem není nic, co by se zas tak extra dalo vypíchnout. Týpek z padesátých let by z toho měl zážitek asi jinej. ČSFD 75%

Po skončení filmu se Matěj neobvykle rychle zvedl a téměř úprkem se vydal z bran hradu, čímž úspěšně předehnal všechny ke stánku, kde týpek už nic nemíchal a nelil, ale rozdával malé lahvičky Jamesona na cestu, takže jsme si každý dali jednoho do kapsy a pak ho popíjeli na půlnočku.

Pouštní běsy (1947, Allen)

Poslední půlnočko klasicky po několika sklenicích piva/vína a nespočtu kafí, tentokrát opět drama kdesi uprostřed pouště v Americe, ovšem starší film s hudbou a vším co tomu odpovídá, takže asi chápete, že na půlnočko úplně ideál. Týpka se tam zamiluje do zcela očividného vraha, jakoby víc okatý už to bejt nemohlo, říkali to všichni kolem ní, že je podezřelej, včetně jeho kámoše-nohsleda, který po něm ,,uklízel“ a včetně nás diváků a hlavně týpka, který byl do ní očividně zamilovaný a ona jej odmítala. Když se pak schylovalo k tomu, že se vše vyjasní a onen friendzone zajatec jí pomohl, tak Matěj prohlásil, že jestli ta pinda nakonec po tom všem zůstane právě s tímto týpkem, tak tomu dá na ČSFD odpad. Tak se taky stalo. Za mě ČSFD 30%.

Slovy valašského klasika – tož tak. Další ročník za námi a uvidíme, jestli nás vítr zavane do posázaví i příští rok. Ta atmosféra, která tam pokaždé panuje, ta pohodka, když se vám podaří ukořistit lehátko a pak tam popíjet vínko a panovačně koukat na obyčejné turisty, to všechno mě vždycky přesvědčí, že jet tam znovu byl dobrý nápad. Navíc teď známe fajn bistro a vždycky můžeme pokořit další úseky Sázavy. Tak zase někdy příště, ahóóóóójj!