Madeira report část 3.

 

9. den lávové bazénky, týrané ryby a nejzápadnější místo, kde jsme kdy byli

Ten den ráno bylo opět tak nějak tmavo, mlžno a větrno. Navíc byla naše nálada poznamenána frustrací z předchozího večera, kdy jsme se snažili hodinu vyluštit naše autobusové možnosti dopravy na západní část ostrova a zjistili, že jestli nám už předtím připadalo, že autobusy jezdí na hovno, tak teď teprve nám jízdní řády dávaly co proto. Na západě Madeiry se vyskytovalo město Porto Moniz, kde měli takový spešl lávový bazénky, což byla věc, kterou napůl vytvořila příroda a napůl člověk. Přímo u moře byly prostě přírodní okrouhlé zátoky, které místní přehradili a udělali z nich koupálko. Říkali jsme si, jestli to za tu námahu stojí, ale jelikož to místo bylo vyhlášené a jelikož jsme se zatím pohybovali pouze na východě, chtěli jsme to prostě vidět a okoupat se tam, případně si konečně zase zašnorchlovat. Naše možnosti byly asi takové, že bus nás tam sice dovez, ale od 14:00 už opět nic nejelo zpět, takže jsme buď mohli zopáknout martyrium z předchozího dne (s tím rozdílem, že zde byla vzdálenost mnohem, mnohem delší), nebo zkusit stopovat nebo si na poslední dny půjčit auto. Nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme sakra na dovolený, tak se vším všudy a přece nebudeme šetřit, takže si půjčíme nějaký hezký fáro. Když jsme uzřeli ceny za půjčení vozu, tak jsme postupně slevili ze svých nároků a dopracovali se z pořádného fára na Fiata Pandu s motorem z motocyklu v ceně téměř jedné letenky a tří nocí na hotelu. Nechali jsme si auto přivézt až pod nos a nadšeně do něj skočili vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta do Porto Moniz vedla mnoha a mnoha tunely podél pobřeží a my si to radostně šinuli vstříc západu a jeho slunečnému dni. Naděje na slunečný den definitivně padly při příjezdu do Porta Moniz, kde bylo stejně pošmourno jako v Ponta Delgadě, ale my se nedali odradit a v plavkách se vydali k bazénkům. Když jsme přišli k pobřeží a uviděli moře, bylo nám hned jasné, proč místní raději vytvořili tyto bazénky. Myslím, že slovo ,rozbouřené´ vystihuje povahu zdejšího moře více než dostatečně. Sestoupili jsme k bazénkům za pravidelné sprchy kapek vody z moře a pak jsme si trochu poplavali, aby se teda jako neřeklo, že jsme tuto atrakci vynechali. Byl to prostě bazén se slanou vodou obehnaný místo zdí přírodní skálou. Se šnorchlem jsme k našemu překvapení zjistili, že je zde stále dost ryb a že lidi všeobecně zespoda ve vodě vypadají divně. Moc lidí zde ale kvůli chladnějšímu počasí nebylo, víc se jich sem přišlo spíš projít než koupat. Po obligátním vykoupání jsme přemýšleli co dál a náš zrak padl na nedaleké akvárium. Tak jsme se tam šli kouknout, protože akvárium v téměř exotické destinaci musí být nádhera a za vstupné 7 éček teprve. No, řeknu to takhle, akvária v Holešovicích v Praze jsou levnější a mnohem lepší. Ten kdo byl v akváriích v Praze ví, že to opravdu není lichotka. V místnosti velikosti půlky našeho obýváku zde bylo pár akvárií ve kterých byly ve všech skoro stejné ryby a výhradně ty, které můžete vidět běžně při šnorchlu, v lepším stavu a zadarmo. Dominantou mělo být obří akvárium s malými žraloky, které teda bylo trošku větší a skutečně s malými žraloky, z nichž jeden měl na sobě zcela evidentně plíseň a navíc se všichni tísnili s další snad stovkou ryb. K naší hrůze zde byl ještě poutač na možnost potápění se do akvária, jakože reálně mají pocit, že by někdo chtěl se navlékat do potapěčskýho, aby se potopil do prostoru metr krát dva mezi milion úplně vystresovaných ryb a plesnivého žraloka. Nehledě na téměř polomrtvou murénu v jednom z dalších miniaturních akvárií, kde kromě ní byly další dvě plus plno dalších ryb. Chápu, když vám něco chcípne a vy to jednoduše vylovíte za barákem z moře, tak se ten byznys asi dělá snadno, ale respekt k živým tvorům a přírodě žádný a to prosím v turisticky významném přímořském městě. Btw akvárium má na Googlu hodnocení 3,4 hvězd, což říká vše samo o sobě.

Po tomto veselém zážitku jsme po koukání o mapy vybrali levádu nad městem. Když píšu nad městem, myslím opravdu NAD. Z Porta Moniz se zvedal vysoký svah protkaný cestou s šílenými serpentinami a my měli Pandu. Jet do těchhle kopců s tímto autem byl větší zážitek, než by kdo čekal. Jeho nejvyšší použitelný stupeň byl v tomto případě dvojka a do zatáček jsem chvílema měla pocit, že když vystoupím a půjdu tlačit, bude to mít větší záběr než motor. Po vzoru jízdy na koni jsme měli do kopce tendenci zvednou zadek a odlehčit zádi auta, případně vystrčit nohu ze dveří a zkusit ho odrážet by možná také dost pomohlo dostat ho do většího výkonu. Po vyšplhání se nahoru nás ale náhle zasáhly sluneční paprsky, které prosvítaly hustými lesy okolo a ozařovaly lány hortenzií okolo silnice. Všechny chmury naráz opadly a jakoby se Panda najednou vznášela na obláčku a dokonce na rovné silnici nám ukázala, co znamená rychlost. V Pandím pojetí je to asi 50km/h, ale byla to nádhera.

Naším cílem byla leváda Do Moinho což znamená něco jako ,,mlýn“ a my na ni nastoupili kousek do jejího konce. Pandu jsme nechali na odpočívadle umístěném v nejvíc nepřehledné zatáčce a doufali, že v té nehorázné sumě za půjčení je i pojištění. Levádu lemovaly stromy, které tvořily ze svých kmenů a větví zelený tunel, což v kombinaci se sluncem tvořilo úžasnou atmosféru. Podél cesty byla občas malá lagunka s vodopádem. Došli jsme až na konec a šli zase zpět, protože jsme chtěli stihnout ještě další kousek západního cípu ostrova. Z levády jsme se vydali na jihozápad ostrova, k vyhlášenému majáku Farol na útesu nad mořem. Cesta se klikatila přes několik vesnic a vedla trochu z kopce, takže Panda teď funěla dokonce 60km/h a já se radši držela držadla nade dveřmi. Při příjezdu k majáku už se slunce přehouplo níže nad obzor a my se kochali výhledem na Atlantský oceán a jeho klidné vlnky na jižní straně ostrova. Jakoby tady moře vůbec nevědělo, jakým je na severní straně. Po spoustě obligátních fotek jsme se ještě na Google mapách přesvědčili, že jsme na nejzápadnějším cípu ostrova a taky nám došlo, že jsme vlastně doposud nejzápadněji od domova, co jsme oba kdy byli. Třeba to ještě v budoucnu překonáme :)

Po majáku jsme se zastavili v nedaleké restauraci na výborné krevetky a pak už nás čekala ta stejná klikatá cesta zpátky do šedi a chladna. Chtěli jsme si ještě vyzkoušet naše severní moře a přijeli jsme místo k hotelu rovnou k němu. No, rovnou k němu není úplně to správné vyjádření. Zastavili jsme kousek od závory a vydali se po panelové cestě k moři, kde jsme zjistili, že cesta náhle končí a je přerušená dalším sesuvem půdy. Navíc moře bylo tradičně zase ve varu, takže jsme se zase otočili a vzali to radši cestou do restaurace z předchozího dne a dali si burgra. U vedlejšího stolu jsme zaslechli jak se baví hosté se servírkou a servírka pronesla větu: ,,Where is the sun!?“ a my si říkali totéž. Už jsme si ale začínali trochu zvykat, takže jsme posléze na balkoně koukali na rozbouřené moře a potemnělou oblohu jako na staré známé, kteří nás trošku štvou, ale stejně je máme rádi. A úplně pozdě večer, když se na obloze náhle objevilo pár hvězd, jsme šli spát s nadějí, že snad zítra, bude konečně onen krásný severní slunečný den.

10. den prej nejkrásnější leváda a další Lucčin úžeh

Ráno bylo zase na hovno. Mraky zakryly i těch pár paprsků, co se za rozbřesku snažily prodrat se skrz a my po vydatné snídani za kontroly kocoura Johnyho jsme naskočili do Pandy a vyjeli tentokrát navštívit údajně nejkrásnější levádu ostrova, Las 25 fontes neboli levádu 25 fontán. Jelikož ráno bylo fakt chladno a počasí mi hlásilo na místě levády asi 12 stupňů, dala jsem si legíny, tričko, mikinu a do auta ještě bundu pro jistotu. Chvilku jsme zauvažovala, že bych si vzala raději na převlečení kratší kalhoty, ale nakonec jsem je při pohledu ven nechala doma. Vyrazili jsme středem ostrova a pak odbočili na cestu, která vedla stále výš, až jsme vyjeli na vysoko položené planiny, kde byly rovné dlouhé silnice jako na americkém venkově a rozhled na všechny strany. Dokonce jsme tu s Pandou dali rekord asi 90km/h a Matěj při této závratné rychlosti prohlásil, že už se začíná cítit i troch nekomfortně. A taky tu bylo dost slunečno. DOST slunečno. Přijeli jsme k parkovišti levády, našli tak tak poslední místo mezi ostatními auty a stádem krav, které si v klidu mezi auty a turisty lebedily a užívaly si pozornost. Díky bohu, že blokovaly pár parkovacích míst, protože už při příjezdu nám bylo dle počtu aut jasné, že tohle žádná romantická osamocená leváda nebude. Kousek stezky vedl po asfaltce a pak navazoval na kamennou širokou cestu, jako stvořenou pro rodinky a davy turistů. A bylo tu dost teplo. DOST teplo. Tak jsme šli a oba chcípali nudou a já chcípala vedrem. Slalom mezi turisty nám stejně nepomohl, za další a další zatáčkou byly další kvanta rodinek všech možných národností, včetně velmi hlasitých Čechů. Ke konci už se mi doslova vařily nohy v dlouhých kalhotech a já jen zoufale sledovala, kde je sakra některá z těch 25 fontán, že bych se tam jako trochu zchladila. Na konci cesty byla malá laguna, do které po čůrkách ztékala voda z okolní půdy a my si uvědomili, že TO je těch 25 fontán a cítili jsme se zrazeni marketingem. Vrženi mezi obyčejné turisty honící se jenom za senzací a nuceni se plahočit v zástupu normíků k tomuhle. Jakože takhle, já neříkám, že to nebylo hezký, jenom oproti všemu, co jsme doposud viděli to byla bezkonkurenčně nejmíň zajímavá leváda. Kousek odtud navazovala ještě jedna, kde měl být na konci hezký vodopád, pod kterým měla vést cesta mimo zástupy lidí. Tak jsme se k němu vydali po stejně široké, kamenité cestě s dalšími davy. Namočení celých nohou a hlavy ve vodě mi trochu pomohlo, ale za chvíli jsem zase chcípala a říkala si, jestli to není zase super cesta k úpalu. Musíme ale uznat, že vodopád na konci téhle levády stál opravdu za to, jenom bohužel naše plánovaná stezka pod ním byla zavřená. Takže nás čekala veselá cesta zpět po kamenné cestě a asfaltce a vážně lidi, pokud je někde něco hodně profláknutého, vyprdněte se na to.

Po příchodu na parkoviště jsme přemýšleli co s načatým dnem a s načatým úpalem a Matěj mě upozornil na zprávu od jeho kamaráda, který doporučoval nějaký starý vavřínový les Fanal, nedaleko odtud. Často bývá prý v mlze a staré stromy vypadají úplně magicky. Tak jsme tam vyrazili a rozhodně to nebylo zklamání. Stromy staré stovky let byly zkroucené, ale obrovské a poskytovaly krásný stín a vytvářely nádhernou scenérii. Jenom zde nebyla mlha, pouze planoucí slunce, a jelikož to bylo vysoko, bylo tu vedro větší, že kdekoliv jinde. Trošku jsme si povzdechli, že když chceme slunce, dostaneme šero a když chceme mlhu, dostaneme azuro. Také odsud bylo vidět na naši severní stranu ostrova, kde zcela očividně zataženo bylo až až. Chvíli jsme zde strávili v příjemném stínu starého lesa a snažili se nevnímat nedaleko zvracejícího pána (chápu, ty serpentiny) a skupinky hlučné mládeže mluvící něčím, co by se dalo přirovnat asi k arabštině. Jelikož má hlava však začala už ale vážně protestovat, jeli jsme domů a já celou cestu přemýšlela, jestli zvracení udržím nebo ne. Nakonec jsem udržela, ale musela jsem si na chvíli doma lehnout. Po odpočinku jsme šli vyzkoušet bazén u moře, protože moře už jsme radši rovnou vzdali. Bazén byl malý a nudný, ale vstup byl asi za 2 éčka a Matěj mě tu učil se potápět na dno tím, že mi házel kamínek. Takže to bylo docela užitečný.

11. den co tu sakra ještě máme jako dělat?

V neděli nastala krizovka, protože byl předposlední den na ostrově o velikosti půlky zlínského kraje a nám docházela inspirace, kam ještě zajet. Jako takhle, míst, kde jsme ještě nebyli bylo plno, ale benzín drahý a nálada už spíše odpočívací. Nakonec jsme demokraticky rozhodli, že Lucka chce ještě někam na pláž a šnorchl, a na severu se to fakt nedá, tak jsme se vydali na jih do města Riberia Brava, kde měli komerční pláž se vstupným a luxusem v podobě dřevěných chodníčků přes kameny. Za poplatek jste si mohli užít i sprchy, ale my, chudá lůza s luxusem půjčeného auta jsem raději zvolili podivně vyhlížející sprchovou hlavici vedoucí ze zdi kolem pláže a vůbec se netvářící jako vývod odpadních vod. Byl zde klasický vlnolam, za kterým nacházela útočiště většina osazenstva pláže a voda za ním taky dle toho vypadala. My se šnorchlem jsme se vydali za bójky směrem na širé moře, abychom si užili trochu té pravé divočiny. Ta zahrnovala větší vlny, malé medúzky pět centimetrů od mého panikařícího ksichtu a obrovská hejna ryb doslova hned vedle konce vlnolamu, kde jste se prostě jenom drželi na místě a nechali ryby proudit kolem sebe a nevěřili vlastním očím. Za vlnolamem samozřejmě již zela obrovská hlubina, kam jsem pouze nakukovala, kdežto Matěj se klasicky na několik minut ztratil do neznáma, aby se nakonec úplně v klidu objevil se stoickým zjištěním, že ,,tak už jsou ty medúzy docela veliký a ty vlny nepříjemný.“ Já mezitím se strachem z pěti-centimetrových medúzek jsem utekla na tu turistickou část vlnolamu, kde jsem zkoumala ojedinělé odvážné rybky a různé druhy odpadků. Po vymoření jsme se vydali zpět na neklidný sever, se zastávkou v Sao Vicente, vyhlášeném městě, kde jsme si prošli jeho centrum skládající se ze zastávky busu a kousku zelené plochy, koukli se na tradičně rozbouřené moře a zašli si do restaurace s venkovním grilem a dali si negrilový jídla, já například krevetový ceasar salát a ano, chutnalo to přesně tak luxusně, jak to zní. Po návratu domů jsme se převlíkli a sjeli ještě do vedlejší vesnice na krátkou levádu, myslím že Los Tornos, respektive na její koncovou část, jelikož tato leváda se jinak táhla přes půl ostrova. Na konci vypadala tak, že jste prošli zákrutu, za níž byla malá laguna a pak další zákruta, za níž byla malá laguna a následně další zákruta atd. Opět další leváda nečekaně hezčí než leváda 25 fontán. 

A úplně na závěr dne jsme konečně zkusili naše severní moře, protože jsme to prostě chtěli mít odšrtnutý a protože se ničeho nebojíme. Tak jsme se nějak předrápali přes kráter v silnici a došli k rozbouřenému, velmi studenému moři. Ponořila jsem se se šnorchlem do vln a zjistila, že když jsem si myslela, že to bude možná trochu naprd, tak jsem ani netušila rozsah toho ,,naprdu.“ Šnorchlem jsem viděla hnědou vodu se vznášejícíma se a točícíma se omrvinkama a jen tak tak se občas vyhla skále v moři. Matěj sice tvrdil, že nějakou ty rybu viděl, ale dle mě to musela být buď mrtvá ryba, co ho pleskla přímo do ksichtu nebo nějaký zatoulaný chudák, co byl stejně nadšený z prostředí, jako my a snažil se držet u skal. I když držet se u skal nebylo taky úplně jednoduchý, protože pokud jste nebyli dobrý plavec, jako třeba já, tak místo ,,držení se skály“ jste byli spíš ,,mlácení se o skály.“ Když už teda jsme do toho moře vlezli, tak jsme si udělali pár fotek, kde jsem samozřejmě vypadala velmi neunaveně a velmi nešpekatě a po večeři jsme šli spát s vědomím, že zítra nás čeká ale už fakt úplně nejvíc poslední den a že už teď nám, Madeiro, vlastně chybíš.

12. den pod hladinou a na nebi

Poslední den jsme si po klasické vydatné snídani sbalili své saky paky a vydali se s Pandou na východní část ostrova, kde nás před odletem čekala ještě krátká vycházka na nejvýchodnější cíp ostrova Ponta de Sao Lourenco. Bylo kolem 10 a my měli opravdu co dělat, abychom zaparkovali a to jsme ještě přijeli včas. Kromě aut zde stálo i dost autobusů a na cestu po Madeiřím ,,ocásku“ se společně s námi vydaly klasické davy, jako ostatně na všech turisticky atraktivních místech. Ostrov zde vybíhá skutečně v podobně jakéhosi ocásku do širého moře a cestou se stále zužuje. Nejsou zde žádné stromy, hodně kamenů a hodně větru. A taky hodně slunce. Cesta byla hezká, avšak pokud by nás neoslňovaly okolní výhledy na moře, stala by se časem poněkud monotónní. Naštěstí kromě zmíněných krásných pohledů na moře a na zbytek ostrova jsme se zabavili ještě neustálým ,,předjížděním“ lidí, kteří vzali vycházku skutečně jako vycházku a sunuli se úzkou cestu povážlivě pomalu. Jelikož večer odlétalo letadlo do Prahy a letiště odsud bylo asi deset minut, byla cesta na náš vkus velmi plná Čechů, kteří využili poslední den stejně, jako my. Úplně na konci byla vyhlídka na skále a dál už se ostrov drobil na menší ostrůvky, které jste mohli z výšky obdivovat a na opačné straně jste mohli vidět skoro celý ostrov, jelikož jak jsem psala výše, Madeira je prostě takový malý prcínek. Často jsme si řekli, že je tu sice krásně, ale místní musí aspoň jednou za život zažít ponorkovou nemoc. Copak my v srdci Evropy, skočíme do auta a jsme na Balkáně, v Beneluxu, na Rujáně, když chceme dál, můžeme autobusem. Kolem nás je spousta jiných zemí. Ale pokud jste Madeiřan a nemáte na letenku, máte k dispozici pár kilometrů na každou stranu. Na druhou stranu, většina místních žije pomalu a skromně, s banánovníky na zahradách a vysoko v horách za křivolakými cestičkami a vypadají happy. V tom je kouzlo cestování, poznáte, jak žijí jiní a jak je všude krásně, ale hlavně si uvědomíte, že my, Střeodevropani, sice nemáme moře, ale máme toho tolik kolem sebe a přesto, v našich luzích a hájích je stejně nejkrásněji.

Zpátky k našemu krátkému výletu. Na konec cesty to trvalo tak hodinu, takže jsme zařadili ještě vyšší rychlost a jali se předjíždět ještě víc. Teď navíc jsme nejenomže museli obcházet lidi, co šli s námi, ale ještě se valily proudy lidí naproti. Matěj navíc začínal být kyselej, protože celá cesta byla exponovaná slunci a bylo opravdu nepříjemné horko. Když jsme se z hodinového výletu doplazili po dvou hodinách na parkoviště, měli jsme před sebou asi 4 hodiny do odletu, Pandu a chuť se svlažit a rozloučit s Madeirou co nejlépe. Tak jsme si vybrali nedalekou pláž, převlíkli se ze zpoceného oblečení do plavek, sebrali šnorchly a sešli k malé pláži, kupodivu na svou velikost ne úplně přeplněné lidmi a hlavně s na Madeiře naprosto nevídaným pískem. Nebyl to sice žádný bílý písek jako v tropických destinacích, ani žlutý Saharský, ale poctivý černý sopečný písek, jak se na tento vulkanický ostrov sluší a patří. Na nohu příjemný, jemný a ten rozdíl oproti všem těm šutrům byl velký. Po zanoření se pod vodu jste viděli v písku vlnky vytvořené silou moře a dno vypadalo úplně magicky, když odráželo světlo skrze vodu na černém podkladu. Hned u pláže byla skála, kolem které jsme pozorovali plno ryb a dalších mořských obyvatel, a kousek dál kolem srázovitého pobřeží jsme nalezli malou lagunku, kam se dalo dostat pouze pod vodou a já se tam i přes paniku zvládla dostat. Tak jsme tam byli jen my, vlny a skály a já si na jednu stranu užívala romantiku a na druhou stranu přemýšlela o tom díle Dr. House, kde byl v letadle týpek, co se dopoledne potápěl a pak v letadle dostal nějakou příšernou nemoc z převýšení či co. Ale Matěj mě uklidnil, že šnorchl opravdu není potápění. No nevim, já se tam napotápěla víc než za celý svůj dosavadní život. Kdyby bylo na mě a ne na plánu odletů, tak tady, na té malinké černé plážičce zůstanu ještě další tři dny, ale čas se naklonil a do tří jsme museli vrátit Pandu. Když jsme o půl hodinu později předávali klíčky, smutně jsme po sobě s Pandou koukali a říkali si, snad někdy příště.

Letiště už bylo klasika. Já už jsme vlastně velký cestovatel, když už jsem letěla do dvou destinací, takže jo, prostě klasika. Dali jsme si hnusnou pizzu v Pizza Hut, hnusnou proto, že na nás zbyla pouze nějaká zeleninová sračka, jelikož nějaký bezzubý důchodkyně před náma vykoupily celý krám a za druhé proto, protože prostě Pizza Hut. Pak jsme si ještě dali kafe ve Starbucks, teda, já si dala kafe jako normální člověk a Matěj si dal nějakou chujovinu Chai tee latte (nevim, jestli se to tak píše, já to neumím ani vyslovit) a poslal mě to ještě ke všemu koupit, takže jsem vyjmenovala všechny možné kombinace těch slov, než týpek konečně pochopil, co po něm chci. Vše jsme rychle spapali a vypili jenom proto, abychom pak zjistili, že opět má naše letadlo hóďu zpoždění. Tak jsme šli ven na terasu a z úžasem sledovali miniaturní runway a startující letadla prakticky kousek před nosem. Při příjezdu jsme plní nadšení vůbec nestihli velikost letiště zaznamenat, tak jsme si ho teď mohli celé v klidu prohlédnout a tím celé, myslím celé z jednoho jediného místa na balkoně. Když jsme se konečně naletadlili, bylo nám oznámeno, že budeme ještě čekat, jelikož nad Německem je velká bouřka, což mě převelice uklidnilo a mohli jsme tak strávit další hodinu v letadle, jakoby to už tak nebylo na ukousání nohy. Když jsem konečně vzlétli, pokochali jsme se posledními pohledy na ostrov a pak už jen sledovali (ne)ubíhající moře pod námi.

Z letargie nás vytrhl až pohled nad pevninou, když jsme viděli obrovské město a dokonce i z takové výšky jsme zaznamenali tyčící se Eiffelovu věž. Byl to ten okamžik, kdy, ač jsem do Paříže nikdy nechtěla, jsem byla naprosto unešená z toho co vidím a užívala si ten pocit uvědomění, že něco, co znáte jenom z encyklopedií a Instagramu, skutečně někde tam venku existuje. Celá tahle dovča byla pro mě naprosto zásadní, protože já žádné ,,Chorvatsko každý rok“ nezažila a každá nová cesta je pro mě úžasné dobrodružství a pokaždé mám pocit, že už nechci nic jiného, než cestovat a poznávat. Bylo to nejdál a zároveň nejzápadněji a nejjižněji, co jsem kdy byla, téměř vedle Afriky, viděla jsem Atlantik a Eiffelovku a mám zážitků na tři články na Blog. Tak vyražte taky, protože, jak víte, ,,svět neleží v knihách a mapách, je tam venku.“

Rychlorecenze Strážců Galaxie Volume 3

,,Já myslel, že zachraňujeme jenom vyšší formy života!?“

A já si zase myslím, že vyšší forma je dost relativní pojem, zvlášť ve vesmíru, kde je všechno možné a kde funguje člověk ze Země vedle zelený paní, kyborgový paní, stromu, kudlankový paní, modrýho blba a….mývala. Už dříve jsme měli s Matějem debatu, že na rozdíl třeba od Star Wars, je vesmír Marvelu tvořen rasami převážně lidského vzhledu a když už, tak aspoň něčeho velmi podobného. Taktéž v tomto filmu pojem dokonalé bytosti zahrnuje lidi, opět pouze s jinou barvou pleti, což je sice velmi multikulti, ale stále ne dost. V žádném jiném dílu Strážců to nebylo tak viditelné, jako tady, kdy záporák je šílený evolucionista, který za evoluci považuje antropomorfizaci úplně všeho, tedy zdokonalení obyčejné želvy znamená želva ninja a evoluce jakéhokoliv tvora dle něj spěje k vytvoření člověka se znetvořeným zvířecím ksichtem. Nevím teda, jak ostatní, ale pokud bych přistála na planetě dokonalých tvorů, představím si asi jiné věci než Číňana s obrysy netopýra, ač musím uznat, že alegorie to byla dokonalá. Ostatně, fan-servis a pop-kulturní narážky byly vždycky jedním z pilířů Gunnových filmů a člověk u každých nových Strážců čekal přesně to plus skvělý soundtrack. Je tedy dost škoda, že právě v tomto filmu, ve vyvrcholení téhle dosud téměř bezchybné série, bylo všeho toho spíš pomálu a vtipu, svěžesti, epičnosti a skvělé hudby jsme se dočkali jen sem tam. Možná to byl záměr, protože již od prvních scén je jasné, že tenhle film bude hlavně ždímač emocí, jak bylo ostatně jasné už z prvních reakcí a recenzí. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud ovšem kolem toho vystavíte i dostatečně validní zápletku. Šílených maniaků s plochým charakterem ve snaze ovládat světy už tu bylo dost a ani zde jsme se nedočkali nového Thanose, člověka s vyšším cílem a rozumnou premisou. Celým filmem se táhne Rocketův origin a možná bylo cílem, aby na něm stálo veškeré dění. To se bohužel nezdařilo tak, jak nejspíš tvůrci očekávali, ale to oni sami pod sebou tu větev celou dobu řezali tím, že se snažili do moc malé klícky nacpat až moc postav a podivných zvířátek. #metafora. Pokud to měl být Rocketův film, tak měl být bez Suverénů, bez Warlocka, bez lido-zvířat, bez všeho toho zbytečného patosu s dětmi nového superdruhu a podobně. Chápu, že se asi tvůrci báli, že pouhopouhá záchrana týraných pokusných zvířátek z rukou šílených vědců nebude pro diváky dostatečným důvodem k ronění slz a napětí a také malým důvodem pro válku mezi obřími kosmoloděmi. Proto jako berličku použili rádoby roztomilé fakánky aby za ně schovali onen ušlechtilý důvod, ale zapomněli u toho právě na Rocketa. Když vstoupil do místnosti s klecemi plných zvířat, teprve to byl ten moment, na který jsem čekala a doufala, že k tomu to celé dospěje. Mělo tam být, Gunne, prostě zase a opět míň všeho kolem a víc toho uprostřed. Rocketův příběh jako takový chválím, protože pořád u mě je součástí TOP 3 nejlepších postav Marvelu a tento film jeho postavení ještě umocnil. Jeho podivní kamarádi byli třeba Matějovi trnem v oku, protože mu přišlo debilní, že Rocket jakožto vysoce inteligentní stvoření, je spojován s králíčkem na pavoučích nožkách a zcela očividně úplně blbým mrožem, mě ale vlastně tenhle jeho part, kde jako malý tráví čas civěním do stropu a vymýšlením vysněného světa bavil dost a jeho kamarádi ve mně vyvolávali smutné pocity. Bylo to citlivé téma bezdůvodných pokusů na zvířatech a já si stále myslím, že pro film by to mohl být hlavní tah. Pojďme vysvobodit zvířátka z pokusné laborky mi přijde jako dostatečně vznešené poslání pro Stráže i bez asijsko-černo-bílých super dětí. Ale asi to mám nastavené jinak. Z Rocketova příběhu samozřejmě ždímli co měli, ať už jeho pojmenování nebo uvědomění si, kým je, ale stále ten příběh byl pro mě málo niterní, stále to prostě nebylo origin story jako měli jiní superhrdinové a už vůbec ne takové, jak by si to tahle postava zasloužila. Ale ať nekomentuju pořád jen to samé, z ostatních aspektů filmu je záhodno zmínit vztah Petera a Gamory, která ho jakože naoko nesnáší přesně tím způsobem, o kterém je divákovi jasné už od začátku jak to celé skončí. Tvůrci se také snažili vykreslovat líp vztahy mezi postavami, dělat z nich míň jen mluvící a hláškující roboty, ale také citlivé nebo nasrané duše, do toho celého vpasovat hlavně Nebulu, které za mě osobně po tom všem jak ji známe, prostě emoce nesedí. Ale netvrdím, že to bylo celkově špatné, naopak, vlastně mě bavilo, že to nebylo jen o dvou důležitých lidech, ale konečně opravdu týmovka. Najednou měl každý Strážce nějaké slovo a svůj part a člověk z nich měl větší pocit toho věčně prohlašovaného ,,jsme rodina“. Proto určitě zamrzí, jak to celé skončilo, ale naštěstí to neskončilo zas úplně tak, jak jsme z recenzí pochopila. Záporáka dál rozebírat nebudu, dobře zahraný a fajn kostým, ale jinak to byl blbec od první věty a stejně jako všichni záporáci Marvelu krom Thanose pendloval mezi šíleným smíchem a zuřivostí na pozadí myšlenky své absolutní moci a neporazitelnosti, protože když jste záporák, tak samozřejmě nikdy nemáte o sobě a svém chování žádné pochyby a už vůbec ne logické emoce. Dalším něco-jako-záporákem měl být asi Warlock a jeho rozcuchaná mamička, a já doufám, že podle toho, co tam všechno Warlock (ne)dělal nedostal Will Poulter opět zaplaceno :) Poloha ,,jsem jakože dement“ mu sice seděla, ostatně jako ve všech filmech, kde hrál, ale postava to byla nezajímavá, zbytečná a chvilkama vlastně otravná. Celý film by fungoval bez něj úplně stejně a zbyl by prostor na lepší prokreslení hlavních linek a třeba i nějakou hezky epickou scénku za doprovodu ještě epičtější hudby, jak tomu bylo v jedničce i dvojce. Zde se ale nic takového nekonalo, protože bitka všech Strážců se zlounama na chodbičce a scénka s chudákem Kraglinem, kterému se konečně pomocí Yonduova šípu podařilo zabít asi 5 (slovy pět) tvorů prostě epic nebyly. CGI zlato-retrívroid s ruským přízvukem byl roztomilý, ale jestli vás můžu něčeho uchránit, asi se vyhněte českému dabingu, protože není fena jako fena. You are bad bitch! 

A ještě k tomu soundtracku, s politováním musím říct, že opravdu, ale opravdu byl nejslabší ze všech Strážců (a třetího Thora). Všechno se to přesunulo do pomalejších tónů a hlavně pozdější doby a já si uvědomila, že Strážci pro mě byli co se týče hudby vlastně takový moc příjemný retro, a já si prostě nechci přiznat, že 2000 je retro. 

Celkové hodnocení bude ode mě lepší, než pocitově teď chci. Zní to debilně, já vím, ale teď jsem tak na třech hvězdách a já tomu prostě chci dát víc, už kvůli tomu Rocketovi. A kvůli tomu, že se mi nelíbí, kudy se Marvel ubírá a jsem ráda, že aspoň něco, byť již trochu vzdáleněji, připomíná vše, co jsme viděli před Endgame a mezi tím vším feministicko-trans-multikulti-woke je i kus poctivé komiksárny, která se obejde bez twerkování a vystačí si s drobnostmi jako The Creation of Adam narážka nebo pohled do očí mláděte mývala. A ano, opravdu mývala :) 

 P.S. doufám, že někoho napadne k tomu filmu vytvořit kolekci plyšáků. Já chcu.

Recenze na jednu větu XIII.

Jelikož moc nekoukáme na filmy, ale spíš hrajeme hry, případně občas žijeme reálný život, tak se mi filmy do recenzí na jednu větu schází z období téměř jednoho roku. 

Podraz – Film o Dannyho parťácích 70.let s modrookým Robertem Redfordem, ještě modroočejším Paulem Newmanem, reinkarnací Jeremyho Rennera a ošklivými ženami, který občas trochu hledá, jakým žánrem chce být nejvíce, ale který vás pobaví a taky díky němu zjistíte, že vážně neumíte hrát poker. *****

Dr. Strange v Mnohovesmíru šílenství – Tak nějak jsem rezignovala na psaní speciálních Marvel článků, protože jsem dospělá a nemám čas, přináším proto pouze strohé hodnocení tohoto fantasmagorického filmovéhu zjevu, který mohl být lepší, než byl, přesto měl nespočet prvků, které zaujaly jak scénáristicky, tak režijně a především vizuálem, kdy jste občas nevěděli, zda koukáte na Marvel film nebo hrajete Dark Souls, multi-kulti parodie s co nejvíce trapným koncem ,,superhrdinů" tomu dodávala šmrnc a lesbický pár, i když tlačený na sílu, mě narozdíl od 90% českých konzerv zas až tak zásadně neuráží, každopádně Wandin osud byl nakonec adekvátní i bez ohledu na to, jestli jste viděli WandaVision nebo ne, protože já ne a přesto jsem nalezla ve všem smysl, jenom  bohužel film trpí nejvíce právě Wandiným teatrálním a  trochu zbytečným rodinným dramatem, které jako vždy poukazuje na fakt, že dětští herci jsou prostě peklíčko. ***

Matilda – Pominu fakt, že nemám ráda filmy s dětskými herci a budu se soustředit na děj, jelikož zde bylo několik faktů, které mě trochu mrzely, ať už to, že kdyby byla hlavní hrdinka jen o něco starší a hlavně, o 200% lepší herečka, mělo by to úplně jinou úroveň, nebo to, že jako větší záporáci se mi jevili spíše rodiče než ředitelka školy, či snad to, že reálně, kdyby byl celý film jen o té ,,hororové" části v domě ředitelky, tak by to bylo samo na mnohem vyšší hodnocení a v neposlední řadě také to, že takových super písniček zde bylo vysloveně škoda.***

Jackass Forever – Tradičně film, u kterého jsem měla očekávání tak -10, vzhledem k tomu, že celá série měla asi z 5 filmů dobré jenom dva, takže jsem samozřejmě nemohla být více překvapená, že ono to, světe div se, bylo náhodou i náramně nápaditý a vtipný ****

Temný případ-1.série – Úžasná chemie mezi hlavními protagonisty, jejich skvělé herecké obsazení, temně-filosofické repliky pronášené Matthewovým monotónním hlubokým hlasem, rodinné drama i podstata samotného případu, to vše bylo samozřejmně naprosto unikátní a famózní, jenom mi přišla škoda dvou věcí, za prvé, že tvůrci si nebyli úplně jistí, zda chtějí, abychom vraha dostatečně poznali a vžili se do něj, nebo aby byl jen takovým tím šokujícím závěrem, a bohužel skončili někde mezi tím, a za druhé, že postava Rusta, filosofa s neuvěřitelnými slovními obraty, který je brilatní ve vyslýchání pachatelů, nakonec neprohodila s vrahem skoro jedinou větu, přitom střet těchto dvou pohledů na svět byl přesně to, k čemu jsem očekávala, že celý seriál spěje. *****

Gump, pes který naučil lidi žít – Čeští tvůrci, když je napadne relativně dobrý námět, stejně film zabijí naprosto klasickým castem plném buď vyčpělých nebo naopak velmi nezkušených herců, natáhnou stopáž nicneříkajícími záběry na random věci v zapadajícím slunci (i když krajina zde byla nádherná) a všechno přehluší na sílu tlačenými emocemi, které v člověku akorát tak zanechají smutno a nehezké pocity, přitom taková malá, česká psí road movie mohla mít nádherný feel a hlavně-úspěch. Oceňuju ale aktivity ohledně pomoci útulkům, které herci z filmu rozjeli. **

Identita ES – Dokumentární film v rámci teplického filmového klubu o životě a strastech židovského lékaře, na který přišli i s námi celkem 4 lidi, a já to vlastně chápu, protože silné a těžké osudy lidí nejsou úplně to, u čeho si po celém dni večer dopočinete, ať už jsou inspirující jak chtějí. ****

Z pekla – Vím, že tam byl Johny Depp a že jsme se vlastně nakonec i dozvěděli, kdo že ten Jack Rozparovač vlastně byl a to mě paradoxně spíš namíchlo...a ne, nebyl to Johny Depp. ****

Vyšehrad: Fylm –  Takové to, když se skoro celá rodina sejde v kině na filmu s hořícími péry a kopáním do psů, a náramně se baví, to je přesně to, co od komedie takového rázu očekávám a ani to nepotřebuje Macháčka a Vilhelmovou. ****

Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil – Noirovatější soudobý noir nenajdete a druhý díl nedělá žádnou ostudu svému předchůdci, opět úžasná výprava a atmoška, opět bílá krev, která je děsivější než červená a opět skvělé obsazení, trochu mě celkové hodnocení čsfd mrzí. ****

Méďa 2 – Nejvíc nejnepředpokládanější děj, který můžete vymyslet, sprostá slova, absurdní zápletka, čím jsem starší, tím mi stačí k pobavení méně a méně. ****

Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti – Rozhodně nejslabší díl série, nuda a šeď a nechci si tu hrát na velkého biologa a rejpala, ale takhle se hadi prostě nechovaj. **

Vinnetou: Rudý gentleman – Je to smutný, ale silný a příběh je celkově velmi vtahující, určitě nejlepší díl série. *****

Old Shatterhand – Trochu vedlejší film, na čsfd je v modrých číslech a já nechápu proč, asi proto, že běžné diváctvo neoceňuje drsnější příběh i scény, které odbočují od rodinné podívané k opravdu strhujícímu dobrodružství, jen škoda, že to nejlepší je až v posledních 20minutách (takže asi chápu ty modrý čísla, sorka :D). ***

Kámoš k pohledání – Den, kdy jsme se s přítelem zasnoubili (jako whááááát,  supéééér, řekne si každý, kdo poctivě tyhle recenze čte) jsme měli náladu na svatební filmy a já vybrala tuhle pi*ovinu jenom proto, že tam hraje Marschall z himym a bohužel je to asi nejlepší, co na tom filmu je, protože hlavní hrdina je prvoplánový imbecil, ostatní postavy tím filmem spíš jenom procházejí a kromě pár fajn scének je to prostě nebývale tuctové. **

Třináct životů – Nejlepší u filmů dle skutečné události, hlavně u těch, kde někdo/skoro/umře, je nekoukat dopředu na tu skutečnou událost, protože pak vás hodně věcí překvapí a hlavně jste dost překvapení i zpětně, jak přesně se scény ve filmu odehrávají, navíc v celkově perfektně nasnímaném filmu bez zbytečných emocí a příkras okolo, čistý hraný dokument s velmi sympatickou hlavní trojkou. *****

Nevěsta z obrázku – Když přepínáte v neděli kolem jedné hodiny odpolední programy, můžete narazit na klasickou inscenační pohádku s naprosto mind-fuck dějem, ale paradox je, že vás to prostě takovým trochu zvráceným způsobem chytne :D **

John Wick – Kdysi dávno jsem viděla asi prvních dvacet minut a pak mě to unudilo až k vypnutí, teď jsem na to koukla znova a ano, uzrálo to jako víno a jenom mě to přesvědčilo o tom, že filmy potřebují své ,,tady a teď" pro shlédnutí. ****

Dovolená za trest – Spíš sledovat to bylo za trest, já jakože znám Adama Sandlera a vím, že když u něj ve filmu někdo padá s padákem, tak se mu přímo před roztažené nohy postaví nosorožec, jenomože tady ty kraviny nemůžou udržet celý film pohromadě, když je zbytek naprosto bez šťávy, chápu Adama, že komedie, kde vystupuje rodinka a on si tam nabrkne hezkou ženskou, jsou prostě jeho parketa, ale nechtělo by to už něco nového a svěžího, když tady ty věci stejně už nikdy úspěchu Zkus mě rozesmát nedosáhnou? **

Machete – A mě vlastně docela sere, že tohle prvoplánové béčko vlastně tak trochu neví, kým je, páč to nebylo točené zcela očividně vážně, tak proč to sekání mačetou a trash akci prokládáte vážným tématem a rádoby důležitým dějem? ***

Machete zabíjí – A přesně o tomhle jsem mluvila u prvního dílu, musíš prostě vědět, co chceš točit a co ti vzniká pod rukama, tohle bylo od začátku naprosto prvoplánová sračka se vším všudy, k sekání mačetou se přidaly sci-fi ujetosti, konce světa a Elon Musk a tak já to mám u těchhle filmů ráda. *****

Láska a příšery – Od té doby, co jsme si pořídili set top box a taky přístup k HBO a Netflixu, stalo se hledání filmů překvapivě těžší, protože čím větší výběr, tím horší výběr a my se asi po půlhodině doklikali k tomuhle, jelikož to splňovalo požadavky komedie, dobrodružný, krátký, dobře hodnocený a byla to fajn příjemná oddechovka vhodná pro pejskaře a nevhodná pro entomofobiky. ****

Miluj svého robota – Jsou prostě filmy, které byste v životě nyviděli, pokud by neexistovaly filmové kluby a jim podobná uskupení nadšenců, kteří jsou schopni produkovat v zapomenutém městském kinosálu německý film s neznámými herci, který svým tématem překonává mnoho superhrdinských rychlokomiksáren a i přes své trochu pomalejší temto vás vtáhne do děje a donutí k zamyšlení nad lidskými vztahy, nad moderními technologiemi a nad spojením obojího dohromady. **** 

Vražda na jachtě – Adam Sandler tentokrát bez kupy dětí, ale zato opět s Jennifer Aniston, tentokrát v něčem, co mohlo být hrozně dobrý, ale protože Adam má sem tam sklony k překombinovávání, bylo to dobrý jenom tak napůl. ***

Zohan: Krycí jméno kadeřník – Staší počiny Adama Sandlera byly prostě tak nějak lepší, vtipnější a hlavně naprosto překvapivě i příběhově hodnotnější. ****

Tenkrát v Hollywoodu – Tak jsem to konečně viděla a musím říct, že vlastně nevím, jak přesně hodnotit, protože závěr byl klasicky krvavý a dokonalý do posledního detailu, DiCaprio tu byl lepší a měl lepší memes než kdy dřív, jenom to tempíčko, pro Tarantina posledních pár filmů typické, bylo na mě prostě až moc pomalé.****

Wednesday – Když na to byla taková reklama a takový ohlasy, tak jsme si to přece nemohli nechat ujít, že jo, a kupodivu nás to velmi bavilo, i přes to, že přehnaně teatrální a hlavně prvoplánové počiny s mladými herci zas tak moc nemusím, ale prostě vlkodlak s růžovýma vlasama! ****

Krakonošovo tajemství – Já nevím no, v žánru pohádek pokus o něco nového, bohužel to trpí stejným problémem, jako většina české tvorby, příliš překombinovávání a namísto silných a dobrých postav ploché charaktery, byť ztvárněné skvělými herci (Švehlík), nepříliš rozvinuté koncepty, upřednostňování  vztahů před přírodou a krásou Krkonoš, příběh vlastně v základech podobný všemu, co už jsme viděli, to kouzlo Krkonošských pohádek, to tajemno, vítězství dobra nad zlem, to spojení lidí a přírody, to všechno zůstalo někde v pozadí příběhu o dvou chlapech, milujících jednu ženu, která je oba akorát tahá za nos. ***

Avatar: The Way of Water ­– Tu čtvrtou hvězdu jsem vyštrachala někde z hlubin mého romantického já, které se loni naučilo šnorchlovat a je teď nadšené z moře a jeho pokladů, záběry pod vodou i vlastně čehokoliv v souvislosti s přírodou mě prostě vždycky utáhnou i přes to, jak strašně nelogický a prvoplánový je děj. ****

Trojúhelník smutku – První půlka filmu byla skvělá a zábavná, leč zřejmého záměru, druhá půlka již měla onen dopad a logiku, ovšem byla naopak velmi nezábavná až nevkusná.***

Párty Hárd – Je to krátké, je to hambaté, je to plné stříkajících beďarů, nadávek, drog a nahých prdelí, na zaplnění času u žehlení tak akorát. ***

Párty Harder: Summer masacre –  Kdo by to byl řekl, že nejlepší film české tvorby za posledních pár let bude věc, kde se vyskytují rybí lidé a píštěl prdele, ale tento styl humoru mi, leč se považuju za relativně vzdělaného a normálního člověka, vyhovuje víc a víc. *****

The Disaster Artist – Znám The Room bohužel až moc dobře a detailně, takže tento film mě dost potěšil, ač ožehavé otázky jako kde Tommy Wiseau vzal peníze, kolik mu je nebo odkud pochází zůstaly nezodpovězeny, každopádně ač James Franco jej zde ztvárnil naprosto brilatně, má pořád problém ten, že i když se snaží předvést Tommyho špatné herectví, pořát to hraje mnohonásobně lépe, než skutečný Tommy. ****

Dokonalý svědek s.r.o – Film, které se pustil po skončení pořadu, který jsme sledovali a nějak se nám nechtělo dělat nic jiného, tak jsme ho zkoukli celý, ač už po 15 minutách bylo úplně jasný, že to je naprostá ztráta času, protože zápletku rozluštíte hned a pak už jen doufáte, že to bude aspoň vtipná komedie, ale ona bohužel zas až tak moc není a kupodivu ani ten meoční přesah tady nezvádli tak, jak si nejspíš představovali. **

 

Noir film festival aneb cesta do Mongolska

 

Já vím, že bych měla pokračovat s článkem o Madeiře a ne vydávat tohle, protože Noir film festival určitě nesouvicí s Madeirou, ale Madeira bude trošku trvat a Noir mám teď živě v paměti (chachacha) a chci jej mít tentokrát zavčas a ne zase až za tři měsíce jako posledně. Takže to bude jenom po jednom dvou pěti měsících. Článek bude tentokrát víc ,,co jsme dělali v Posázaví" než o festivalu, ale nebojte, na recenze dojde. 

Sama tomu nemůžu uvěřit, že se rok s rokem sešel a po dalších třech vlnách covidu a světové válce jsme se opět ocitli na Českém Šternberku koukat na černobílé filmy a chlastat. Původně jsme letos jet ani nechtěli, ale začala jsem hrát hru Kingdom Come: Deliverance, díky které jsme se sem nakonec dostali. Myslíte si, že to spolu nesouvisí ale vysvětlím. Kingdom Come je česká hra od studia Warhorse v jehož čele nestojí nikdo jiný, než samozvaný kritik společnosti a vlastenec s touhou vyjadřovat se ke všemu, byť se ho to absolutně netýká, pan Daniel Vávra. Ač je to jako osobnost arciko*ot, s politováním musím uznat, že hra je velmi dobrá. Utěšuju se vědomím, že se na ní podílelo stovky až tisíce lidí, včetně pár nobody herců ze zahraniční, kteří zde přes motion capture ztvárnili různé postavy české historie. Ač grafika i hratelnost poněkud zaostává za všemi RPG hrami, které jsem zatím hrála, svou lokalizací a roztomilou hlavní postavou mi přirostla k srdíčku. Děj celé hry se odehrává v roce 1403 v oblasti Posázaví a jedna z významných dějových linek probíhá v areálu kláštera v Sázavě. Nu, a já objevila, že se zde koná prohlídka kláštera tématicky zaměřená právě na hru KCD a shodou okolností je tato prohlídka v sobotu, během Noiru. Takže bylo rozhodnuto, koupila jsem lístky na prohlídku a jala se vyřizovat bydlení s ochotnou paní přes ubytko, se kterou mám milé zkušenosti z let minulých (viz článek z minulého roku). Paní mi nabídla ubytování buď tam jako minule, tzn. ano, v tom penzionu na opačné straně republiky s nejezdícími busy, nebo v místním tábořišti U Karla, které podle názvu i recenzí znělo velmi trampsky, bylo levné a bylo to 15 minut pěšky od hradu, a navíc nabízeli i snídani v ceně, takže jsem neváhala a ubytko zakoupila. Místo samozřejmě vypadalo tak jak si to dovedete představit, ale na bydlení jsme dostali dřevěnou suchou chatku stranou od hospody a stanového placu. Tentokrát jsme neměli koupené žádné pasy, ale spoléhali na to, že na nás ještě zbyde nějaký ten lístek. No, nebylo to nikterak slavný, ale jelikož jsme bydleli blízko, mohli jsme si dovolit koupit si lístky na půlnoční projekci a jako druhý film se snažili uprosit slečny (mimochodem už od prvního ročníku ty samé) na recepci, aby nám z ničeho vykouzlily lístky na hlavní projekci v 9. Jelikož tyto projekce bývají vždy plné, organizátoři festivalu se rozhodli přidat ještě jednu projekci, která se ale neodehrávala na ikonickém nádvoří hradu, ale někde ve vesnici v kulturáku. Na tuto projekci ale byly ještě volné lístky, bohužel pouze za hotovost. Tak jsme šli škemrat na bar s tradiční quesadillou a dalšími hipster drahými jídly, zda nemají na výměnu a oni měli. Pak jsme čekali asi tři hodiny do projekce a mezitím popíjeli pivo a jedli onu quesadillu napřed pod stromem, protože trochu poprchalo, pak pod podloubím vstupní brány hradu, protože se spustil brutální chcanec. Když se konečně přiblížila devátá, vyzbrojeni hotovostí a posilnění asi třemi pivy jsme se vydali najít kulturák, kde jsme společně s dalšími v dešti čekali na vstup. Lístků nebylo volných moc, ale my se tam vecpali jako první a hodný/á pán/í pořadatel/ka nám je prodali. Nevím přesně jak se ta osoba identifikovala, a je mi to docela fuk, jenom mi přišlo vtipný, že s námi v sále byl i člověk se psem a když uvaděč oslovil publikum, tak řekl: ,,Pánové, dámy a pse…“ a na onu osobu, jaksi pozapomněl.

Tradiční večerní projekce se nesou v duchu ,,vítejte, je to hrozně těžký ta organizace fňuk“ a,,tu máme nějakou random známou osobnost, kterou nikdo krom nás nezná“ a taky,,tu máme známou osobnost, kterou všichni znají, ale ona se tváří, že tu hrozně nechce být“ a konečně ,,máme tu známou osobnost, kterou všichni znají a ona dokonce vypadá taky nadšeně“ a vše zakončíme random hudebním vystoupením, které všechny akorát tak sere, včetně organizátorů. Jenže, na naší přidané projekci se nic takového nedělo, pouze nám udělali úvod k filmu a pustili reklamy a my byli jako fakt nadšení, protože se začalo včas a ne o hodinu později a mohli jsme si hned užít film bez keců kolem. Kromě reklam na Milku a České Středohoří zde tentokrát pustili znělky ke všem předešlým ročníkům fesťáku, jelikož tento ročník byl jubilejní. Bohužel pro organizátory na tom šlo krásně vidět, jak šla kvalita znělky dolů nejen graficky, ale hlavně obsahem, jelikož předešlé ročníky většinou ve znělce vystihly krátkou kreslenou skečí téma daného ročníku, často se záběry z hlavních filmů festivalu, kdežto poslední ročníky se víc zaměřily na místo konání a...vlastně nevim co, protože z toho nešlo nic jiného poznat. Velká škoda. Někomu to může připadat nedůležité, ale myslím, že na diváka to může působit jako uhnutí od tradice a snaha o inovátorství na úkor kvality. Každopádně jsme si užili film, který vzápětí ohodnotím níže, rychle do sebe hodili vínko a pokračovali na půlnoční projekci, na kterých notoricky usínám a i teď jsem si strategicky vybrala místo u zdi, abych mohla případně opírat hlavu na obě strany, buď na zeď nebo na Matěje. Samozřejmě jsem v půlce usnula a nebyla za to moc ráda, protože mě film ze začátku docela bavil. Zítra se na to musím lépe vyzbrojit. V dešti jsme se doplahočili do tábora, kde zatím jela zuřivá diskotéka nějakých vodáků a my s politováním usoudili, že sezení s kytarou u táboráků jsou zjevně v nenávratnu a že svět jde definitivně do prdele. Naštěstí až k nám do chatky vypalovačky nedoléhaly a my to velmi cenili.

Filmy prvního večera: 

Hluboký spánek (Hawks, 1946) – Humphrey Bogart opět v roli detektiva Marlowa a opět Lucka, která se nechytá a nepochopila z toho ani čárku. Nebo takhle, minule jsem u něčeho podobného usnula a tentokrát nezamhouřila oka, o to jsem víc comfused, že mi zjevně unikla někde část děje nebo vysvětlení. Bylo to prostě takové to, že někdo dělá něco na základě něčeho, co udělal někdo z nějakého důvodu a najednou je tam nová postava, co řekne něco a to změní celý děj a nakonec se stane něco. Já chápu, že detektivní případy jsou někdy zapeklité a že dřív byli lidi, neodkojení Jurským parkem a Marvelem mnohem více bystří a filmy chápali z jiného pohledu, ale v tom už je úskalí organizace Noir festivalu v 21. století, totiž to, že se občas najde dement, který to ale vůbec nepochopí. Na mou obranu, po skončení filmu se mě Matěj regulérně ptal, co byla ta a ta osoba a já s překvapením zjistila, že jsem pochytila asi o 1% z děje víc jak on a to je co říct, protože on je jednoznačně ten geniálnější a cool faktor naší dvojice. To samozřejmě nemusí znamenat, že to je špatný film, jenom si myslím, že všeho moc škodí a přesto, že máte sympatickou hlavní postavu a zajímavou premisu, holt se vám může stát, že někoho skoro po 80 letech prostě budete nudit. Mé hodnocení čsfd: ** 

Podivná iluze (Ulmer, 1945) – Půlnoční projekce s sebou bohužel nese problém jisté unavenosti a zvlášť pokud jste já, která usíná i u odpolední nedělní pohádky. Já si dokonce po vypitých pivech a vínech rovnou vybrala strategickou polohu u zdi viz výše a následně usnula asi po 15 minutách. Paradoxně mě to docela naštvalo, protože film na to, že měl na čsfd asi 2 hodnocení a byl dle kvality vytažený z archivní prdele, byl vlastně docela zajímavý a měl sympatické i záporné postavy (v tom smyslu, že záporná postava vypadala jasně záporně a bylo to sympatický, chápete). Celé to byl taky tak trochu detektivní případ, samozřejmě už od začátku s naprosto jasně daným vrahem, ale stejně dopátrání se všech maličkostí zabralo hezky celých těch 90 minut, z kterých jsem sice většinu neviděla, ale zas to byl takový ten film, kdy se na pár minut vzbudíte a vše co vidíte dává smysl a vy můžete spát dál s pocitem, že hlavní děj vám vlastně moc neunikne. A to je svým způsobem geniální. Mé hodnocení čsfd: ***, btw celkem to má už 11 hodnocení, Noir fest tomu dost zvedl popularitu :D 

Druhý den jsme vstali a vydali se vstříc zaplacené snídani jenom proto, abychom zjistili, že na snídani musíme mít nějaký spešl papírek od organizátorů a že paní na recepci je moc hloupá na to, aby se podívala do papíru, kde musela mít jasně napsáno, že všichni z Noiru mají snídani v ceně (jinou možnost totiž nenabízeli), ale protože to nebyl několika-hvězdičkový hotel, ale vodácké tábořiště u Karla, toho bájného Karla, kterého nikdo nikdy neviděl krom špatných recenzí hlásajících, že rozbíjí vodákům huby, tak jsme si mohli o tom kvalitním párku s hořčicí nechat zdát a našich 120 korun (na osobu, pozn.aut) skončilo ve vzduchoprázdnu. Na dopoledne jsme měli koupenou avizovanou KCD prohlídku Sázavského kláštera, kam jsme se vydali ihned po nenasnídání se a cestou se v Sázavě na malebném náměstí plném komunistických staveb zastavili v malé pekárně s výběrem tří druhů slaného a čtyř sladkého pečiva. Ještě dojídajíce koláčky jsme rychle zaparkovali a v 10:29 utíkali do kláštera na prohlídku v 10:30. Naštěstí jsme vše stihli tak akorát a během prohlídky se dozvěděli vše o klášteru včetně informací, kde se co odehrávalo ve hře a pocit, když reálně stojíte na místě, kde jsme mysleli, že to důvěrně znáte a vidíte místa, která jsou ve hře plná života jenom jako sutiny, je k nezaplacení a hrozně jsme si to užili. Nic se samozřejmě neobejde bez funny storky, zde se o ni postaral postarší pár se svým asi synem, kteří se k nám tak nějak mimochodem přicmrndli na prohlídku vnitřních prostor a vůbec jim nebyly divné narážky na hru a ještě se snažili interagovat s průvodcem, jakoby se nechumelilo. Jestli to byl z jejich strany bohapustý omyl, nebo chladnokrevný kalkul, to těžko říct, ale bylo vtipný to sledovat. Paní byla ještě vyzývavě vybavena babičkovským šátkem na hlavě a velmi se nedala přehlédnout. Po skončení jsme se rozhodli procestovat celé Posázaví, jelikož na filmy odpoledne jsme rezignovali a rozhodli se využít opět až večerní projekce. Nechci tady moc odbočovat od Noiru, ale jen v rychlosti. Hned po Sázavě jsme odbočili na Talmberk, což byl v KCD dost významný hrad a my byli trochu zmatení, že zde není ani žádná cedule, označujíc zříceninu, co z něj dle informací zbyla. Nakonec jsme zaparkovali někde za vesnicí mimo mobilní signál (a to má Matěj G5!) a šli zhruba podle tečky na mapě, kterážto nás navedla mezi ploty chat k něčemu, co kdysi možná mohlo bývati být hradem. Vstup zde nebyl zcela jasný a lézt přes soukromou zahrádku nám nepřišlo úplně vhodné. Obešli jsme tedy celé zbytky zříceniny dokola a zjistili, že zespoda z vesnice jsme hrad vidět nemohli, jelikož jeho zdi pozvolna přecházely ve zdi zahrad domů pod nimi. Do děr po vypadaných kamenech byly zasazeny květiny a ony vypadnuvší kameny byly použity pro výstavbu skalek, zídek či chodníčků. Posléze jsem se již v civilizaci na internetu dočetla, že je zde jakýsi přístup mezi ploty, kde se dá dojít k informační tabuli a nafotit těch pár zbylých šutrů zblízka. Protože mám díky KCD k těmto místům jistý vztah, byla pro mě tato dehonestace památky docela smutným případem typického čecháčství a za větami ,,jsem vlastenec!“ se ukrývajícího nezájmu o historii vlastní země a šlapání po odkazu našich předků.

Další lokace, jako jsou Úžice, Samopše či Mrchojedy jsme buď jen projeli nebo aspoň minuli ceduli a zamířili do Ratají nad Sázavou, přechodným domovem a důležitým místem pro hlavní postavu celé hry. Neříkám, že jsem zklamaná, jenom zde byl další důkaz, že místní absolutně nemají tušení, že nějaká hra na tyto motivy vznikla a že jejich obec tam nějakým způsobem figuruje. Jinak si nedokážu vysvětlit, že nikde není ani zmínka či odkaz na hru, nebo že místní hrad Pirkštejn místo prohlídek pro zájemce prodali soukromníkovi, co si zde opět zvelebuje zahrádku a kromě rezavé informační tabule se dozvíte velké hoviško. Ale aspoň je věž hradu dominantou vesnice a společně s okolní přírodou dělá moc hezký dojem a dá se vyfotit blíže než z 30 metrů. Na to, jak jsou Češi podnikaví, v souvislosti se hrou v okolí Posázaví zde nenajdete nic, co by na ni odkazovalo (kromě výše zmíněné prohlídky kláštera), což mě jen utvrzuje v tom, že většina našich spoluobčanů jsou ingnoranti nebo nemají na X-box. A mě to jakože docela mrzí. Myslím to ignorantství. Za absenci X-boxu si můžou sami. Na rozdíl od internetu, který maj všichni i kdyby do huby nebylo.Jelikož jsme měli naplánovanou až večerní projekci, k naší hrůze nám zbývaly asi ještě 4 hodiny a my smutně koukali do mapy, co tu jakože sakra budem dělat. Na půjčení loďky bylo pochmurno, deštivo, draho a pozdě, i když zpětně vyčítám Matějovi, že mě letos nevzal na vodu a ani nevyužil zdejší sázavské příležitosti. Místo dobrodružných aktivit jsme nakonec zvolili návštěvu nedaleké Kutné Hory, kde mám být ,,nějaký velký kostel“ a tak. Ten kostel byl Chrám svaté Barbory a reálně je to asi jedna z nejkrásnějších církevních staveb, které jsem dosud viděla a že za mého křesťanského dětství jsem jich pár už viděla. Vstup dovnitř byla tradičně nad naše cenové možnosti, ale i zvenku jsem se pokochali nádherou této stavby a snažili se nevnímat k ní těsně přilepený stánek s trdelníkem. Pak jsme si prošli ještě celé město, které opravdu stojí za návštěvu a vlastně vedle Prahy, Krumlova a Štramberka ho zatím stavím do top 5 v ČR. Pak jsme se konečně vrátili do kempu s touhou se vykoupat a s hrůzou zjistili, že sprchy v našem kempu jsou nejenže mimo provoz, ale ani je nemůžeme najít. Naštěstí hned vedle jsme objevili kemp se záhadným názvem Mongolian Jurta kemp a po jeho prohlídce jsme zjistili, že to není žádná záhada- byly tam opravdu jurty a vedli to Mongolové. Kromě toho, že nás nechali se osprchovat, byť tekla jen studená, jsme ještě prozkoumali jejich menu a s nadšením si objednali všechny možný pytloviny, co nás napadly, a můžu říct, že by mě nikdy nenapadlo, že pravé mongolské jídlo ochutnám kdesi v kempu u Sázavy. A bylo to fakt mňamozní. No a večer už nás čekaly další dva filmy. 

Jelikož jsme se v mongolském kempu poněkud zdrželi, doběhli jsme na hrad a tak tak zastihli slečny na recepci ,aby nám daly ony spásné snídaňové papírky a rychle si šli dát sklenku vína. Čekala nás večerní projekce v 9, kde jsme měli opět lístky na přidanou projekci, která se měla odehrávat v jednom ze sálů hradu. Jelikož ale pršelo, bylo nutné přemístit všechny z nádvoří do hradu, takže na nás nakonec zbyla nejmenší místnost, kde to však paradoxně bylo hezky komorní a útulné a navíc opět bez estrád kolem. Jen nás trošku nepotěšilo, že nás nepustili do hradu z vínem, protože si to prej paní kastelánka nepřeje, takže děkujeme paní kastelánko, že jsme po exnutí dvojky vína prvních 15 minut filmu viděli dvojmo. Nyní přináším recenze na filmy tohoto večera, tedy projekci v 9 a půlnočku, na které jsem zcela výjimečně neusnula. 

Filmy druhého večera: 

Gilda (Vidor, 1946) – U tohoto filmu je dost důležité, jestli jste viděli film Vykoupení z Věznice Shawshank, kde v jedné scéně vězni koukají na film, zrovna v okamžiku, kdy někdo promluví a v záběru se objeví obličej krásné ženy, která se s lascivním úsměvem zeptá: ,,Me?“ A to je prosím Gilda. Film o lásce, respektive milostném trojúhelníku, který je zároveň zdařilou detektivkou plnou napětí a zvratů. Téměř celý děj se odehrává v prostředí kasina a buduje velmi zajímavou atmosféru. V popředí stojí Gilda, ztvárnění Ritou Hayworth, takže chápu, že pro muže je možná trochu těžší sledovat děj okolo, protože na tehdejší poměry to prostě byla absolutní femme fatale. A nelze vyvrátit, že pokud chcete poznat film noir, tak tento snímek je pro vás zcela zásadní. Mělo to pár slabých chvilek a myslím, že vše zásadní by se vešlo i do kratší stopáže. Mé hodnocení čsfd: **** 

Červená ryba (Conde, 1955) – Ačkoliv Matěje film prý moc nebavil, já ho naopak hodnotím jako nejlepší z festivalu. Zápletka mi totiž přišla naprosto geniální. Spisovatel, který si kvůli své matce vymyslel, že má syna a následně tento blud přiživoval i před svou přítelkyní a užíval si všech výhod z toho plynoucích, který nakonec kvůli penězům musel z pravdou ven a přítelkyni seznámit s tím, jak se věci mají. Tu zaujal především fakt, že matka onoho spisovatele poslala svému ,,vnukovi“ velké množství peněz a nyní, po její smrti by měly být peníze vyplaceny do vlastních rukou. Pokud ovšem by syn zemřel, tak peníze padnou jeho blízkému přibuznému-otci. Zbytek už si asi umíte domyslet. Naoko ,,sebevražda“ syna a způsob, jakým to spiklenci provedli byl velmi nápaditý, ač nakonec se našel zkušený detektiv, který jejich lest prokoukl. Za nejlepší moment považuju to, kdy si spisovatel po ,,smrti“ syna uvědomil, že mu vlastně chybí a že ho měl rád. Nedokázal se s tím smířit a navíc již téměř cítil na rukou okovy, takže se objeví i pokus o sebevraždu. Atmosféra je celou dobu velmi tíživá, umocněná prostředím hotelu u rozbouřeného moře. Jen opět to má pár zbytečně natahovaných scén a konec byl takový trochu nejasný. Mé hodnocení čsfd: **** 

Takže tak. Jako ne, fakt to nemusel být článek na 4 strany a vážně bych měla ty věci psát v termínech, na druhou stranu, co může být lepší uprostřed ledna, než se na chvíli přenést do vodáckého kempu pod hradem během horkého léta? Uvidíme, zda příští...teda...tento rok opět budeme říkat, že na Noir serem a stejně zase pojedem. A pokud pojedeme, tak jedině bydlet do mongolské jurty!