Koníkování na Hané

 

Řeknu to ve zkratce. Skončila škola, přeběhly jara, léta, podzimy a zimy, já vyměnila dvě práce, našla si praxi a začala si užívat Prahu. A v počítači se mi mezitím nakupilo asi 20 rozepsaných článků. Třeba tento z minulého roku, kdy jsem chtěla popsat pobyty u koní. Jakože už jsme tam byly letos pátým rokem a celkově posedmé, tak jakože to si o to prostě říká. Poznámky z minula ponechám v původním znění a doplním o další zážitky. Jo, bude to hrozný maglajz, ale ostatně, který můj článek ne? :D

2016

Panebože, to si mám jako pamatovat něco, co se událo tak dávno? Jsem jediná, která má aktuální vzpomínky maximálně půl roku zpátky a všechno předtím považuje za dalekou minulost? To jsem nastupovala tuším do čtvrťáku a řekla jsem si, že chci přes léto jakože někam ke koním. Tak jsem hledala něco jako tábor nebo pobyt a narazila na Stáj Arka.  Byla jsem dost zklamána, že se tam jezdí pouze anglie, protože já jsem přece velký westerňák. Ale tak co, zkusit se má všechno, třeba to nějak přežiju. Absolutně jsem v té době nechápala, jak někoho může bavit třeba parkur. Přece lítání po polích a po lesích ve westernu je to nejvíc boží na světě! Ne kroužení v malém prostoru a skákání přes překážky.

Tak jsem přijela na místo. Od jedné cedule, označující začátek vesnice jste viděli na druhý. Obchod-nikde.  Hospoda – nikde. Pošta, škola – nikde. Signál – nikde. Ubytování – chaloupka, která jako by vypadla z romantické pohádky. Těžké dřevěné dveře za mnou zapadly a já se rozkoukávala v šeru chaloupky. Do malého pokojíku s okrasným kobercem na stěně dopadaly paprsky slunce přes záclonku v okně a tvořily na květovaných peřinách různé obrazce. Tíha atmosféry toho místa na mě začala dopadat a já cítila, jak začínám polevovat od všeho toho neustálého přemýšlení a trápení. Slovo dovolená mi začalo tehdy v tom malém pokojíčku dávat zcela nový smysl.

Přišla jsem se podívat ke koním.  Vylítla jsem z domku jen v sandálech a v kraťasích. Byla jsem dána do rukou zajímavé ženy, říkejme jí třeba Katka. Katka byla starší než já a velký nadšenec do koní. Provedla mě po stáji, představila všechny koně a lidi. Tenkrát byly slečny v jezdeckém klubu ještě základní školou povinné a mladičké. Mé každoroční překvapení z toho, že si teď dělají řidičáky a přes kouř z cigaret na ně nevidíte je postupem času větší a větší. V mém příběhu se aktuálně nacházím u boxu koně jménem Kapitán, o kterém už jsem jednou psala. Ano, je to ten, co mi nechal obří otisk kopyta na stehně. A Katka říká: ,,Můžeš mu vyčistit kopyta!“ A já jakože: ,,Ok“ A čistím a koukám dolů a říkám si, do psí prdele, co se mi jenom nezdá? O pár chvilek později sledujeme děti, jak čistí poníky a jedna ze slečen, říkejme jí třeba Zuzka, mi říká: ,,Fajn boty.“ A já už vím, co se mi nezdálo. Čistila jsem obřímu koni kopyta v sandálech. Jakože jop, bezpečnost u koní se myslím tenkrát ten článek jmenoval, ne? :D Tak jsem si zaběhla na domek pro pevnou obuv a mohla jsem vesele pomáhat dál. Mimochodem, Katce mé obutí vůbec divné nepřišlo...

Vsuvka- nekupujte si Billa korbáčky, právě je tu žeru a jsou pěkně hnusné. Konec vsuvky.

A tak týden pokračoval. Zjistila jsem, že anglické sedlo je docela fajn. První den večer jsem měla koně jménem Sabina, a tak si cváláme, když tu náhle slečna před námi zastaví. Tak je Sabina oběhne ladným úskokem a nevnímaje mě, ležící v tom okamžiku na jejím krku, si to žene přímo na ohradník. Všemi končetinami se držím a brzdím zároveň a absolutně nechápu situaci. Ono totiž, to máte tak. Westernové sedlo má vepředu dost velkou rozsochu a na ní ještě hrušku. Pokud kůň prudce zastaví či uskočí, skončíte sice dost nepříjemně naraženi na onu hrušku, ale zůstáváte v sedle. Taky třmeny na westernovém sedle jsou na jednom místě, kdežto v anglii jsou to jenom provázky lítající do všech světových stran a ve předu není téměř nic, proto bylo mé překvapení z prudkého pohybu dopředu na koňský krk vskutku veliké. Ale udržela jsem se, nespadla a mohla dál nerušeně pokračovat. I když druhý den mě velice bolelo na inkriminovaném místě. Nutno podotknout, že jsem za celý tento pobyt nespadla. Pak jsme jeli na vyjížďku s jednou slečnou, říkejme jí třeba Bára (ne, tentokrát fakt netuším, jak se jmenovala doopravdy) a ona jela na Cháronovi. A já měla Taru. A že teda budeme klusat. Ale Cháron nechtěl, tak jsme cválali. Já jsem do té doby nikdy necválala venku v anglickém sedle a bylo to velice vratké, ale velice boží. A Tara jela moc hezky. Tuto větu si zapamatujte.

Pak jsme jeden den na jízdárně chodili přes malou kavaletku. Rozuměj, křížek a kavaleta je připevněna zespoda, tzn. tak 20 cm nad zemí. Kůň to prostě přejde a ani si toho nevšimnete. A pak si jedem a trenérka, říkejme jí třeba Jana, mezitím křížek otočila, tzn. kavaleta byla nahoře (cca 35 cm). A já na to jedu a říkám si, kurnik ňáký divný, a Tara přes to hodí takový minijump. Můj první ,,skok“ v životě. Ten den jsem si vyzkoušela skákat i přes menší překážku a další den zas. A ano tušíte správně. To byl ten týden, kdy jsem začala milovat parkur.

2017

Tentokrát jsem si nabalila víc věcí, které mi posledně chyběly, třeba dvoje boty, víc ponožek (stejně nestačily), víc jídla, Terku a tak. Opět jsme bydlely v minipokojíčku na chatce, ale tentokrát jsme udělaly důležitou věc – objednaly si polopenzi. Což v překladu do ,,LhotouKoničtiny“ znamená, že vám Jana bude vařit tak, že se totálně přežerete na dva týdny dopředu. Vynikající! Ten rok si poprvé vyzkoušela skákání i Terka, a jak se jí to a vůbec celý pobyt líbilo, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

L: Dobrý den, můžete nám popsat své první dojmy ze Lhoty u Konice, ubytování a jídla?

T: Dobrý den. Tákže. Moje první dojmy ze Lhoty u Konice byly velmi... no, minimálně jsem byla možná trošku vyděšená, jestli se ještě vůbec vrátím domů. Důvod? Lhota u Konice se mi podobala spíše na zapomenutou vesničku uprostřed ničeho, se sotva chytajícím se signálem a řekla bych, že zvířat tam bylo víc než lidí. Avšak když jsme přišli k domečku, vyzařovalo to na mě takovou tu typickou vesnickou atmosféru, kterou mám ráda, a byla jsem i hodně nadšená z toho všeho. Na domečku bylo hezky uklizeno, pokojík byl útulný a čistý. Až na pár mravenců, za které si ale můžeme samy, hihi. Jídlo bylo výborné, porce připomínaly spíše porci pro dvoumetrového chlapa. Domácí kuchyně, ovoce ze zahrádky, maso z nedaleké masny. Občas domácí mléko nebo sýr, delikatesa.

L: Jak se Vám líbí stáje a koně?

T: Stáje jsou hezky a systematicky rozdělené, prostorné a taky bylo velké plus, že každý box měl na dveřích cedulku se jmény koníků. Většina koní tam jsou opravdu hodní. Samozřejmě, každý koník je jiný a chvíli trvá, než si na nějakého koníka zvyknete, nebo si prostě spolu sednete. Celkově je ale hodnotím jako šikovné, dobře ovladatelné koně, ve spoustě případech s velkým zápalem do věci. A to je podle mě super, vidět že toho koníka to třeba i baví a užívá si vyjížďky nebo jízdárny stejně dobře, jako vy sami :)  

L: Kterého koně máte nejradši a proč?

T: Z mého pohledu se tohle nedá úplně určit. Každý koník má své výhody i nevýhody, všelijaké zlozvyky a tak dále. O každém koníkovi bych mohla mluvit hodiny, protože každý je něčím zajímavý. Já sama za sebe mám ráda všechny koníky stejně, jen jsem si s některými lépe sedla. Například mám moc ráda Taru. Na jízdárně je perfektně ovladatelná, má krásný klus i cval, ví, co se na jízdárně dělá a je to perfektní skokan. Nejlépe mi sedla asi protože si potřebuji ještě hodně věcí vylepšovat, a řekla bych, že Tara je ideální kůň pro začátečníky nebo mírně pokročilé. Zbytečně nevyvádí, nic nezkouší ani se neleká. Něco podobného je i Larka, jen si občas hodně vymýšlí a je o něco těžší ji donutit k práci. Ale možná i proto ji mám ráda, dá se na ní vylepšovat plno věcí. A taky mi vyhovuje Apollo, i když je to pravý opak tady těch dvou kobylek. Je to napůl chlaďas, takový began jak my říkáme, ale i tak mi sedl, klusem i cvalem. Na vyjížďkách je sice trošku divočejší, ale i to je potom zážitek. Na jízdárně se mi s ním dobře pracuje.

L: Jaký máte nejlepší zážitek?

T: Fúha, tak těch je opravdu plno. Nevím, jestli dokážu říct jen jeden, ale pokusím se nad tím zamyslet. Podle mě jsou nejlepší zážitky jak na jízdárnách, tak na vyjížďkách, tak i mimo stáj. Celkově bych možná řekla, že Lhota u Konice celkově je můj nejlepší zážitek a nedá se vybrat jen jeden. Každý den je něčím zajímavý a obohacený, nikdy se nenudím, jsem tam se skvělýma lidma a zvířaty, kteří mi ten pobyt ještě více obohacují. Nejraději mám však adrenalinové vyjížďky nebo cvalovky. Když potkáváme všelijaké zajímavé lidi, nebo projíždíme bůh ví jakým šáším, když se koně rozhodnou udělat lekací řetězec a vydají se na úprk z kopce... Je toho spousta. Taky i procházky jen tak po lese nebo do obchodu. Věřte nevěřte, ale i obyčejná cesta do obchodu vám začne ve Lhotě dávat najednou smysl.

L: Jaká je Vaše nejoblíbenější Janina hláška (nebo hláška kohokoliv)?

T: Těch je za tu dobu snad bambilion (nejsem si jistá, jestli tohle slovo vůbec existuje), ale mám tři nejoblíbenější: Od Jany - 'Kdo spadne do kaluže, má bonus' Od Jirky - 'in my bota is mokro' A kupodivu, ode mě: 'AUVAJSÍNEČEK'

L: Děkuji za rozhovor.

Mimochodem, tento rok bylo ve stáji přítomno Larčino hříbě jménem Hříbo. Teda, on se jmenoval Certis, ale v našich srdcích je to navždy Hříbo. Škoda že nevíme, kde skončil. 

2018

Tento rok jsem si psala něco jako deníček, ale byly to samé kraviny, tak tady máte aspoň začátek a konec.

1.turnus

1.7.2018, neděle

Milý deníčku,

dnes jsme se ségrou odjížděly na jezdecký pobyt na Hanou. Já samozřejmě musela dopoledne do práce ,,jenom do 3“, abych pak panikařila a nestíhala. Příjezd byl ohlášen a plánován na 17:00, bohužel, přesto, že jsme tu již potřetí, opět jsme úspěšně netrefili a přijeli kolem 17:45. Majitelku stáje jsme potkaly ve dveřích při její dobrodružné výpravě pro salát na večeři. Dostaly jsme klíče a upozornění, že na chatce již bydlí ,,nějaký klučina“. Ten byl docela v pohodě, ale nás kluci nezajímají, protože prostě koníci. S sebou jsme si samozřejmě vzaly plno pochutinek, brambůrky, bonbóny, jakože ať si máme co dávat k filmům. Takže jsme si večer zaply film a snědly to všechno ještě ten večer. Klasika.

6.7.2018, pátek

Včera jsme už už chtěly jít do obchodu do Brodku (cca 20minut pěšky), když nám došlo, že je svátek a je zavříno. Není nic horšího než pohyb pro NIC. Večer jsme opékali špekáčky. Dnes dopoledne přijela kamarádka a byla s námi na vyjížďce. Pak přijeli rodiče a natáčeli nás na jízdárně. Ségra byla uražená, že ji nenatočili ve cvalu. Tak snad příště. Odpoledne po jízdárně musíme domů, ale zjistily jsme, že je ještě jeden volný týden. V hlavách nám začala hlodat zářná myšlenka.

2.turnus

To jen tak ve zkratce, abyste věděli, proč jsme byli to léto dvakrát. Podruhé s námi jela i Klárka a ve vedlejším pokoji bydlely dvě fajn ženy, které s námi pily jejich i naše víno. Pobyt byl super v tom, že Klárka nám dělala fotky a videa. Díky tomu má ségra nezapomenutelné video, jak spadla z Tary při skoku.  Na druhou stranu, stále neměla video, kde cválá. Taky jsme jednou večer otevíraly víno a z nějakého důvodu to nešlo. Na střídačku jsme to tahaly, a nakonec se podařilo, trvalo to cca pět minut. Dokážete si představit naše zoufalství, že možná nebudeme mít víno? Proto jsme bojovaly tak statečně. Jinak jsme hrály badminton a chodily na procházky. V nedalekém lesíku jsme si postavily mini-domeček z mechu a kapradí a snažily se bezúspěšně sbírat borůvky. Terka pak spadla ještě jednou na jízdárně, když s ní Zodka skočila kavaletu jako metrový skok. V sobotu se konal veřejný trénink, kam jsme se obě přihlásily. Dostaly jsme Apolla, takového velkého begana, který měl barvu odborně nazvanou Janou jako ,,tatarka poprskaná hořčicí“. Náš pokus o zapletení ocasu byl spíš komický, ale snaha byla. Naším úkolem bylo přejet opičí dráhu, např. přenášení tenisáku z jednoho sloupu na druhý, slalom, přechod po plachtě, slezení, vedení koně a zase nalezení (tzv. Zorův skok) atd. Já se hrozně zdržela u přenosu míčku, jelikož jsem ichtyl a neumím navést koně k plotu. Nakonec jsem ale skončila tuším třetí, což potvrdilo mou domněnku, že Jana si nás občas plete, jelikož ségra měla lepší čas než já. Klárka se během pobytu i svezla, jednou dokonce na Kapitánovi na lonži, kdy si vyzkoušela i prvky z voltiže, cval, pád a tak. Všechno, co potřebuje o jezdectví vědět :D Jinak za mě osobně toto byl nejlepší turnus. 

2019

Jakože docela postupujem. Napřed jsem jela jen já a jednou ročně, pak s Terkou, pak i s Klárkou a dvakrát ročně. Příští rok se tam nastěhujem a ve čtyřech. Ok, to se nestane, nemáme čtvrtého kamaráda. (Pozn.aut. Tato věta byla napsaná loni.)

Velikonoce

O Velikonocích roku 2019 jsme jely se ségrou opět, jelikož byly prázdniny (překlad-děcka měly prázdniny a já obětovala jeden den dovolené). Tentokrát byla na programu i sobotní velikonoční vyjížďka. Ta spočívala v tom, že všech 10 koní vyjelo ze stáje a tvoříce dlouhého koňo-lidského hada jsme si to štrádovali loukami a lesy. Občas se klusalo, občas jen kochalo, občas uhýbalo větvím a tak podobně. Pak jsme měli kousek cválat. Rozumně cválajících 10 koní za sebou zní až neuvěřitelně, ale ve skutečnosti…ve skutečnosti to bylo fakt na hovno. Furt to někdo stopoval, že kůň jde moc rychle, pak moc pomalu atd. Po prvním cvalu se od nás dva lidi odpojili, majitelé Zodky, měli k Zodce ještě Kápa a ten prý zlobil. Ano, ten stoletý kůň prej zlobil. Tak jsme jeli dál, a ještě asi dvakrát cválali. Já měla Taru a no, jak jsem psala na začátku, že to sní v terénu bylo fajn, tak teď už moc ne. Místo toho, aby se normálně rozběhla, začala poskakovat na místě a pak se teprve rozlítla, protože koně před náma jí ujeli. Poslední cval byl do kopce a ten už byl super, do kopce se vždycky jede dobře. Na konci cesty nás čekal ohníček a špekáčky, tak jsme si navzájem drželi koně a tyčky se špekáčky. Pak jsme je žrali a koně se zatím pásli. Museli jsme držet otěže nahoře, aby si do nich nešlápli. Lucka je pinda. Lucka držela blbě. Tara si roztrhla otěž. Bohužel jsem byla druhý člověk, kterému se to stalo, tak už nebyly náhradní. Šlapala jsem cestu z kopečka zpátky pěšky (naštěstí to bylo kousek) a otěže jim dodnes dlužím. Do Brodku na nákupy jsme jezdily na půjčených kolech, a to moje vrzalo a hrkotalo tak, že dodnes nechápu, že jsem dojela bez úhony tam i zpět. Jinak na Velikonoce byla eště docela kosa, tak jsme si topili v kuchyňce v kamnech. Rozuměj, pokoušely se topit. Člověk by řekl, že někam dá dřevo a ono to bude hořet ale ne. Bylo potřeba to roztopit novinama a pak dřevo, a ještě pootevřít dole rošt, aby tam šel vzduch. Stejně to topilo naprd. Pořád si přeju domeček v horách ve starém stylu, ale je třeba setkat se s realitou. Nejsem na to připravená.

Červenec

V létě jsem jely zase s Klárkou a opět to bylo super. Tentokrát jsme našly i nějaké borůvky a zjistily, že náš domeček z mechu a kapradí stále drží. Akorát Terka nejspíš přibrala, protože neustále propadávala postelí, a to nemluvím o tom, že nám upadly dveře z pantu. Naštěstí tam byl muž, říkejme mu familiárně třeba Krakonoš a ten je spravil, stejně tak i postel. Postel spravil tak dobře, že hned ten den Terka znovu propadla. Na začátku pobytu jsme řešily logistický problém, protože jedna paní, říkejme jí třeba…ok…máme pro ni přezdívku, ale říkejme jí třeba nijak :D No a ta si tam nastěhovala rodinu, která ale vůbec nebyla přizpůsobivá a nakonec odjela. Tvořila ji žena a děti a dělaly si nárok na náš, dávno rezervovaný velký pokoj. Oni měli v celém domě ještě spoustu místa. Ale znáte to, tvrdohlaví lidi, jak není něco po jejich.  My zbytek jsme si to náramně užili, jenom jsme tentokrát neměli s kým pít. Co se týče ježdění, vše bylo ok, kromě toho, že jsem nemohla nacválat Taru a Sabina se mnou vždycky letěla jak o závod. Očividně se mám stále co učit. Jeden den jsem si vzala na jízdárnu poníka, Šerpu. Mám ráda ježdění na poníkoch. Jsou takoví tvrdohlaví a můžu na nich zkoušet všechno bez obavy z pádu. Resp. pád může přijít, ale neletíte z takové výšky. Tak teda jezdím na Šerpě a ona že nebude skákat. A že ne. V jednu chvíli už už málem skočila, ale nakonec se zastavila. Taková ta situace, kdy jezdec jde přes překážku a kůň ne. Tak jsem jí visela na krku a nadávala jak špaček. Tohle jsem já? Jezdec? Který nedokáže skočit s poníkem? Budu jednou ležet na smrtelné posteli a vzpomínat, jak jsem spadla z poníka? Ani hovno. Držela jsem se jako klíště a Šerpa dostala takovou výchovnou bičíkem po zadku, až z toho pohodila hlavou a vykopla. Ale já jsem se nedala. Příští skok už jsem ji donutila a ona po mě celou dobu pak házela naštvaným okem. Ještě k tomu visení na krku, Šerpa je specifická tím, že má hrozně krátký krk. Jako byste před sebou skoro nic neměli. To se visí blbě.

Ještě bych zapomněla, hned první den jsme se ségrou byly koupat v nedalekém rybníčku. Byl takový mírně přírodní, řekněme to rovnou, pěkně hnusný. Ale my se nebojíme ničehož nic a přes udivené pohledy rybářů z protějšího břehu se vesele koupaly mezi řasami a sinicemi. Když v tom se ozve nelidský řev a ségra s panickou hrůzou plave ostošest ke břehu. Prej se jí o stehno otřela ryba. Ryba. O stehno. Auvi.

 

2020

 V roce 2020 nastala revoluce, o které jsem psala již ve článku o Noir film festivalu. Našla jsem si přítele, který dokonce má (zatím) chuť do ježdění. Jakoby nemá jinou možnost :D Klárka měla zkouškové, tak jsme jeli zase jen ve třech, ale příští rok už to snad bude jiná párty. Mám sen, že jednou zaberem celou chaloupku. Bohužel jsme teď jeli jen na tři dny, kvůli mé současné práci i Matějovi, který neměl času nazbyt a celkově, jak je člověk dospělý, všechno jde do kytek. Ale stejně jsme si to užili, jenom bez fotek, protože Matěj jezdil s náma ve skupince. A docela se chytal. Jsem hrdá na to, co jsem ho dokázala za pár lekcí naučit. Jenom jsme zatím necválali do té doby.

Píšu schválně do té doby, protože jednou si tak Matěj jde s Larkou v dolní jízdárně a zrazu si cválá. A my na něj z jedné strany řveme, jak zastavit a z druhé strany se divíme, jaktože ještě sedí. A on jakože v klídku, pohoda, šak co, jsem kovboj. Takže jsem nabyla jistotu a od příští lekce bude pěkně makat! Každopádně se toho má o koňském světě ještě hodně co učit, třeba to, že sedlání a přístup a vůbec všechno kolem koní je v každé stáji trochu jiné, ale lidé jsou v jádru vlastně stejní. My všichni od koní jsme prostě hustí týpci. A taky že koníci prdí. Jakože, na to už si asi zvyknul, ale když si Tara při skoku v letu prdla, na rozdíl od našich poker faceů, ten jeho zářil nadšením přes celou jízdárnu. Z toho, že my jsme na to nereagovali byl velmi zklamán. Jenže my už prdové skoky i jiné prdové věci u koní slyšeli tolikrát, že už nám to vtipný nepřijde. Jakože ono to vtipný je, ne že ne, jenom časem to ztrácí kouzlo.

Večer jsme vypili každý 5 piv (hádajte jestli aj Terka) a na druhý den ráno chcalo. Jakože, z nebe. I z nás po pěti pivech :D Každopádně všude bylo mokro a vypadalo to všelijak, tož jsme jeli na nedaleký hrad Bouzov a do lesa na houby. Večer jsme tentokrát zvolili víno. Při pomyšlení na to, jak jsme tenkrát nemohly víno otevřít, jsem byla ráda, že s sebou máme silného muže. Škoda, že s sebou tentokrát nemáme otvírák. Tak silný muž místo tahu musel použít tlak a chudák špunt místo ven musel dovnitř. Ten den vstoupil do historie jako den, kdy jsem poprvé viděla otvírat víno zatlačením špuntu dovnitř. A jak se mi to v pozdějších časech náramně hodilo. Ještě se sem hodí jedna úsměvná historka, když po ježdění si Matěj dal sušit zpocené tričko na okap v přístřešku přede dveřmi. Okap ústil do velkého modrého barelu. Když pak Matěj tričko hledal, nebylo k nalezení. Nemusíte být Sherlock Holmes, abyste záhadu společně s námi nerozlouskli. Při pohledu do barelu bylo skrz špinavou dešťovku vidět zářivé barvy Matějova trička. Při vytahování pomocí násady od smetáku bylo tričko taženo po stěně barelu nahoru a úspěšně ji tím umylo od zeleného povlaku. Stane se.

 

Poslední den ráno jsme byli na vyjížďce a my si se ségrou vzaly obligátně poníky. Matěj byl poprvé na vychajdě a měl Larku, takže si vyzkoušel i leknutí a neochotu přejít přes kaluž. Jinak měl on i naše průvodkyně, říkejme jí třeba Anežka, moc milou a pohodovou vyjížďku, zatímco my vzadu krotily divou zvěř. Musely jsme jet kus za nima, protože Larka prej kope po ponících. Tož idem, Anežka, Matěj, dlouho nic, Terka s Šerpou, dlouho nic a já s Heidy. Nohy jsem měla skoro gumové od neustálého pobízení, ale Heidy prostě nasadila tempo zhuleného šneka a nic se nezměnilo ani v klusu. Zatímco Terce Šerpa při klusu skoro furt cválala a Terka měla co dělat, aby ji udržela od Larčiných zadních kopyt, já mohla do koně bušit a bušit a ona prostě ani jeden cvalovej. Takže zatímco ostatní už dávno neklusali, já je dobíhala ještě z půlky louky. Pak klušem a před náma mírný kopeček dolů. Pobízím, pobízím a najednou vidím, že Šerpa se Terce rozběhla a míří na Larku. Tak jí Terka stáčí na louku, ale touž nevnímám, páč mezitím Heidy vyhodila a roztryskala se z kopce také přímo na Larku. Tak ji taky brzdím mírným stočením a nadávkami. Heidy asi 3x vyhodila, ale jako by se nestalo, protože vyhazování u poníka je pro dospělého spíš komické. Každopádně ji to zabrzdilo a Tetka už nás taky dohnala. Takže zatímco velcí koně si v klídku klušou a kochají se okolní krajinou, my se bavíme na tryskokrysách. Smála jsem se celou cestu zpět. Poníci jsou skvělí a díky nim se stále necítím tak hrozně staře a dospěle.

Poslední jízdárna byla ok, přijeli naši, tak nás nafotili a natočili, ale jako by se nestalo, protože mámin mobil točí hrozně a nikdo zas nenatočil Terčin cval. Toto je smutný příběh no.

 

Shrnutí

Tak to bylo pět ročníků těchto úžasných pobytů a já doufám, že další roky bude přát čas i peníze a my se budeme stále do toho zapomenutého kouta Hané vracet. Doufám, že Coop v Brodku bude pořád stejný, že do Lhoty stále bude jezdit jeden bus za den a že místní lidé nezanevřou na návštěvníky. Že koně budou pořád šlapat a holky z oddílu zůstanou u koní a neutečou kvůli prvnímu frajírkovi z města, kterému to smrdí. Když jednou za čas proběhne Facebookem zkazka o úmrtí Chárona nebo Zodky, je to jako by vám odešlo vlastní zvíře. Stáj, která se stala součástí jednoho léta se stala součástí našeho života. Moc se těšíme na příště 😊

Per aspera ad astra aneb Noir film festival 2020

 

Je tma. Prodíráme se temným lesem po kamenité cestě, svažující se z kopce dolů, aby nám to po kamenech ještě více klouzalo. V dálce slyšíme auta a vidíme záblesky jejich světel. Šlapeme monotónně ve slabém světle jediného nabitého mobilu a cíl je v nedohlednu. Trampský výlet? Vysokohorská túra? Lovení bobříka odvahy? Ne. Vracíme se z filmového festivalu.

A já měla sukňu a plátěné polobotky. A taky jsme potkali strašidelného rybáře a zabloudili. To máte tak, když máte hotel ve vedlejší vesnici a chodíte na večerní projekce. Ale bylo to zábavné a aspoň jsme mohli přes den žrát a pít bez výčitek, s vědomím, že to všechno vysportujeme. Na Noir film festival jsem se dostala víceméně náhodou, díky Matějovi. Jo. Já vlastně nepíšu už rok články, tak nevíte, kdo je Matěj. No…on je důvod, proč nepíšu články :D Je to začarovaný kruh. Díky němu mám plno zážitků a témat na psaní (například jak jsem se letos za 6 dní naučila lyžovat), ale žádný čas na psaní. Ale řekla jsem si, že je načase zase začít. A začnu tím, co máte určitě nejradši. Filmovými recenzemi. Počkám až doskáčete nadšením a seznámím vás s tím, co vás čeká. Upřímně jsem byla vždycky trochu zmatená, co ten noir vlastně je, protože všude byly jiné charakteristiky. A teď zjistila, že byly všude jiné, protože je jich plno. Abych ale blbě neplácala, zde máte vysvětlení od tvůrců festivalu (zkráceno a upraveno):

,,V nejryzejší podobě se objevil v hollywoodské produkci 40. a 50. let minulého století, kdy se stal příhodným vyjádřením pro válečnou úzkost, poválečný zmar a atmosféru všudypřítomné paranoie studené války.

Film noir zkoumal meze stylistických a vyprávěcích postupů v rámci mainstreamové kinematografie. Mohlo se jednat o hru světla a stínu, retrospektivní vyprávění doplněné voiceoverem, spletitou, místy až neproniknutelnou zápletku či pesimistický a bezvýchodný závěr; ve všech těchto případech film noir předkládal alternativu k uhlazeným snímkům s únikovou tematikou.

Film noir vstřebává více různých vlivů: německý expresionismus 20. let, francouzský poetický realismus 30. let, formální experimenty Orsona Wellese v Občanu Kaneovi, detektivní romány drsné školy amerických autorů (Dashiell Hammett, Raymond Chandler, James M. Cain, David Goodis), fotožurnalismus a později i válečné zpravodajské týdeníky a italský neorealimus atd.“

Takže tak. Vemte si z toho co chcete. A teď už k vlastním recenzím. Viděli jsme 10 filmů, recenze se budu snažit zkracovat na minimum, ale znáte mě :D

ČTVRTEK

Nestíháme. Měli jsme vjíždět 15:10 ode mě z práce, 15:10 vyjížděl Matěj teprve z domu. Klasika. Na 16:30 první projekce, v 16:35 jsme si vyzvedávali akreditace a dobíhali na poslední chvíli. Naštěstí byly teprve ukázky. Ještě že jsme to stihli. Ještě že…

Nabarvené ptáče (Marhoul, 2019) 65% – Fuck my eyes. Oukej, šla jsem do toho s vědomím, že prý je to šokující atd. A s tím mám právě ten problém. Bylo to šokující pro diváka, co nemá představivost nebo nikdy neviděl nic víc než české komedie. Upřímně filmy, které mají tendenci za každou cenu diváka dostat do rozpaků na úkor samotné kvality, už jsou na mě krátké. Občas mi vylítlo obočí, ale ve své podstatě mě další a další ,,šokující“ scény akorát sraly. Nikomu se nikdy nestává v životě tolik zlých a problematických věcí a pokud to takto sázíte, ztrácí příběh na uvěřitelnosti. V tom všem hlavní protagonista, který jen dělá psí oči a necekne, což mělo asi umocňovat dopad toho všeho na jeho psychiku, ale naopak to dělalo z kluka jenom bezcharakterní figurku v celém tom cirkusu. Na druhou stranu, když už otevřel hubu, bylo jasný, jak kvalitní herec to je, takže chápu snahu tvůrců jej umlčet. Scénám se sexuálním podtextem rozumím, protože tyhle scény lidi přitahují nejvíc, i když to nikdy nikdo nepřizná, stejně jsme tím všichni tak nějak fascinovaní a tvůrci tohle vědí. Pokud chci natočit strhující šokující drama s temnou atmosférou, natočím ho černobíle a půlka postav budou totální úchyláci. Jenom je dost blbý na to spoléhat a nevložit invenci i do jiných prvků. Film byl epizodický bez žádné gradace, v každé části potkával hrdina nové tyrany nebo naopak anděly z nebes (protože obyč týpci s normálním životem do takových snímků nepatří) a bylo až k nesnesení, jak za jednou nudnou linkou naskočila další. Celkově snímku chyběla nějaká hlavní spojovací linka, nikde nebylo řečeno, jak kluk přišel o rodiče, nic nenasvědčuje tomu, že by je třeba hledal nebo měl nějaký cíl a zrazu zčistajasna na konci se zjeví jeho otec a ani ten vlastně nic moc nevysvětlí. A tohle všechno mělo bezmála tři hodiny. Přitom několik scén bylo skvělých a první hodinku jsem byla vlastně docela spokojená…teda dokud jsem nezjistila, že nejsme ještě ani v půlce. Čas jako by se u tohoto filmu zastavil. Tak o půlku míň stopáže a hodnotila bych kladněji. Víte, jak to mám s filmy nad dvě hodiny (LOTRa a Marvelovky nepočítám).

Takže závěrem? Není to film, na který koukáte sami večer s vínem. Není to film pro párové koukání s vínem. Není to párty film s bečkou piva. Nevím teda, kdo ho opravdu ocení se vším všudy. Není úplně špatný, jenom požírá sám sebe a je možná škoda, že právě kvůli pár nezvládnutým věcem zapadne skvělá řemeslná práce. Protože na to dobrovolně bude koukat málokdo.

P.S. nemůžu ovšem říct, že by to byl zapomenutelný film. Některé věci se mi vybavují stále. Ano. Scéna s flaškou.

P.S.2 ach jo, obsazování zahraničních herců do českých filmů aneb jak plýtvat Stellanem Skarsgardem

*film u kterého jsem neusnula, ale občas se mi přimhouřilo jedno oko

Prej krátké recenze, heh. Sorry. Každopádně jsme se teda po třech hodinách vyplahočili ze sálu, šli si dát quesadillu, kvůli čemuž jsme nestihli besedu s režisérem (jakáž to škoda) a jeli se ubytovat v klasickém hotelu z komunistických dob. Večer byl úvod k festivalu, proběhlo hudební vystoupení a přivítali se patroni, sponzoři atd., takže film začal o hodinu (!!!!) později.

Špinavá dohoda (Mann, 1948) 40% – muž co uprchne z vězení za pomoci jedné holky, aby se následně zamiloval do jiné. Chlapi. Námět i zpracování skvělé, postavy mi ale nepřišly tak dobře zpracované, jak bylo zřejmě v plánu. Příběh byl vyprávěn z pohledu jedné z holek, což vlastně nakonec bylo o to zajímavější, především v samotném závěru. Celkově ale nezaujalo natolik, aby se mi nějaká scéna více vryla do paměti.

*film u kterého jsem neusnula

PÁTEK

Ráno spíme do 9 a já se pak vydávám do místního Coopu, jelikož v našem grand hotelu je snídaně za 90 korun a já nejsem přesvědčena, že té ceně dostojí. Po snídani bez příborového nože (mazat máslo a marmošku se dá i prstem) jedeme na výlet po okolních hradech (Točník a Žebrák). Oba vzdáme z časových a lehce i finančních důvodů (jakoby, znám i plno zřícenin se vstupem zadara), ale aspoň jsme si udělali príma procházku. Protože půlhodina cesty z hotelu na Křivoklát nestačí. Dnes jsou v plánu tři filmy, rozvrženy logicky na jeden v 13:00, pak 6 hodin nic a pak dva večer v rychlém sledu po sobě.

Modrý samet (Lynch, 1986) 60% – Kapitán z HIMYM zamlada byl fešák, to mi nikdo nevymluví. Potěšila i Laura Dern. Tolik k obsazení. Film opět přináší téma jednoho muže a dvou žen, z nichž jedna je v pohodě týpka a druhá trochu magorka. Vše se točí kolem podezření z vraždy a jednoho šílence, u kterého každý předpokládá, že je onen potencionální vrah a vývoj nepřinese žádné překvapení. Postavy šílenců ve filmech se buď mohou vymknout z ruky a dojem zkazit nebo naopak parádně obohatit děj a já nevím, co to bylo zde. Postava Franka měla svou šílenou stránku vybudovanou asi na třech scénách, i když skvělých, celkově však jeho motivy nebyly dotažené k dokonalosti. Hlavní hrdina tím vším tak nějak plynul a chvílemi se zdálo, že není přesvědčený o svých rozhodnutích. Film končí víceméně kladně a celkově navzdory avízu není nijak výjimečný či kontroverzní. V kontextu doby chápu jeho neblahé přijetí diváky i kritikou, ale nyní trpí stářím a stává se neoriginálním. Aspoň pro mě. Škoda.

*film, u kterého jsem měla co dělat, ale neusnula jsem (i když mi utekly asi dvě věty, kde se zrovna lidi smáli)

Pijem, hledáme půl dne hospodu, která není zavřená, jíme, jdeme půlhodiny na hotel se převlíct a pak zpět, hledáme na poslední chvíli hospodu na večeři a končíme zase u quesadilly. Na hlavním filmu večera je zase vystoupení a noví patroni a sponzoři, takže film opět začíná o 50 minut později. Trošku začínám skřípat zubama. Od nervů, ne od zimy. I když se promítá na nádvoří, mají tu deky a to oceňuju. Zababulám se a opřu se Matějovi o rameno. Moje víčka lehce ztěžknou, ale nevěnuju tomu pozornost.

Cizinci ve vlaku (Hitchcock, 1951) 60% – tadydle od Frédy jsem asi ještě nikdáž nic neviděla. Moje premiéra měla tedy tu smůlu, že jsem měla asi málo kafe a tak cca 20 minut se oddávala vlastním příběhům v mé hlavě. Po probuzení byla hlavní část příběhu pryč, takže vlastně úplně nevím, jak hodnotit, ale z toho, co jsem viděla nejsem úplně ovařená. Přitom námět zněl brilantně, jenom si myslím, že nic se nemá přehánět. Prohození vražd maniaka a hodného beránka prostě nefunguje, respektive záleží, co divák ocení, ovšem zachování dogmatu potrestání zla a pochvala dobra je takový dost nudný při námětu jako je tenhle. Ale jak říkám, hodnotím víc z patra, než bych chtěla. Pokud mě zbytek filmu nezaujme tolik, abych si nedoplnila chybějící část, asi nemůžu hodnotit jinak.

* film, u kterého jsem usnula, jak již bylo řečeno výš

Dívka, která věděla příliš mnoho (Bava, 1963) 20% – můj první giallo thriller, do té doby jsem nevěděla, co znamená giallo a zjevně ani co je thriller. Nejenže jsem se nebála, ani jsem nebyla v napětí a vlastně mě to ani nezajímalo. Nudnější film pro půlnoční promítání abys pohledal. Vlastně se mi o tom ani nechce moc psát, řekněme, že vítěze ,,nejhorší film festivalu“ máme.

*film, u kterého jsem bojovala velmi statečně a neusnula, a ten by si to zrovna zasloužil

SOBOTA

Po klasické prsto-mazací snídani jsme vyrazili na houby. Jakoby nevím, jestli se to děje jenom nám, ale zrovna my, nadšení amatérští mykologové (já teda až od letoška), nenarazíme lautr na nic. Takže kromě ukradené kukuřice na poli jsme se vrátili z prázdnou a pokračovali dobrodružnou cestou mechem a kapradím zpět na Křivoklát. První na programu byl Talentovaný pan Ripley na 13:00, takže my vítězoslavně 12:55 začali hledat promítací sál. Hodná, milá a hnusná (sorry, říká se nesuď, ale já prostě holky ostříhané podle hrnca a oblečené ,,od každého“ šprochu, neberu) slečna organizátorka nás poslala blbě a my 13:01 stáli na nádvoří a nevěděli co se sebou. Naštěstí jsme potkali známého a ten nám poradil, že hledaný biograf není na hradě nýbrž v podhradí, někde u nádraží. Sprintem jsem sice nevyrazili, ale minimálně velmi svižně jsme sešli půlkilometrový kopec a s úžasem zjistili, že nám reklamy a upoutávky opět zachránily začátek filmu. A bylo to dobře.

Talentovaný pan Ripley (Minghella, 1999) 80% – Nakonec asi nejlepší film festivalu. Atmosféra Itálie prostě táhne a celý tenhle film měl zvláštní příchuť. Scény byly zalité sluncem a mnohdy veselou náladou, přesto vyznívaly úzkostně a temně. Člověk od začátku tušil, že přijde onen zvrat a s napětím ho očekával každou napjatou minulou. Atmoška by se dala krájet a uprostřed toho Matt Damon jako kurážný, a přesto občas nejistý charakter, který se zamotává do svých vlastních pletek a vyklouzne ze všeho na poslední chvíli a s odřenýma ušima. Čudla roztomilý jako vždy, Gwyneth Paltrow standardní, od jejího přilnutí k…ehm…ezoterismu ji zrovna dvakrát nemusím a Cate Blanchett zde hodně přehrávala. I když se vám tempo filmu bude možná zdát lehce unylé a kratší stopáž by taky neuškodila, užijete si každý moment, jen tu poslední scénu už film k životu nepotřeboval.

*film, u kterého jsem neusnula

Oběd tentokrát stylově s řízkem a pivem v tradiční české pajze a běžíme na další projekci.

Bonnie a Clyde (Penn, 1967), 55% – Na tento film jsem se hodně těšila, páč jsem o této dvojce často četla v Epoše (#reklama). A díky filmu jsem zjistila, jak málo toho o nich pořád vím. Herci byli sympoši a bylo tam pár opravdu vtipných scén, co je ale velká škoda, že se tam vlastně nic moc nedělo. Žádná super vloupačka a akce se moc nekonala, čekala jsem toho po této stránce víc. Hodně se řešily vztahy a bylo to spíše o dělání kravin a útěky před policií. Vím, že jejich případ skutečně byl spíše nafouknutá bublina a že film zobrazuje realitu, jejich životy opravdu nebyly jedno vloupání za druhým, jenom to prostě chtělo celé něčím takovým nakopnout. Každopádně konec byl hollywoodsky překrásný.

*film, u kterého jsem usnula na 10 minut

Blázni do zbraní (Lewis, 1950), 45% – A mě to celkem bavilo, ale vlastně možná taky ne. Líbil se mi začátek, dva lidé se stejným zájmem, a zbytek něco na styl Bonnie a Clyde? No, minimálně tam bylo víc akce a vloupaček, ale zase nic mezitím. Vlastně bych ty dva filmy spojila a bylo by to dokonalé. Konec byl opět ve stylu BaC, ale trochu míň emotivní. Celkově to člověka moc nevtahovalo do děje, kromě scén v autě, točených na jeden záběr. Ty byly skvělý.

*film, u kterého jsem neusnula

Takoví normální zabijáci (Stone, 1994), 50% – Taková další nuda. Tento film mě v průběhu nejvíc naštval. Proč? Třeba proto, že měl absolutně bombastický začátek a pak to šlo do kytek? Představení rodiny hlavní hrdinky ve stylu sitcomu byla jedna z nejvíc scénáristicky (i režisérsky) geniálních věcí, co jsem kdy viděla a ač bych hlavní hrdince nejradši píchla drát do oka, jak byla nesympatická, při tomhle se mi otvíralo ČSFD v kapse a já už mačkala 5 hvězd. Bohužel, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo z filmu jenom ječení a střílení. V tom všem Robert Downey jr, hrající opět sám sebe v roli reportéra, a jeho postava byla stejně málo uvěřitelná, jako celý tyjátr, co se tam strhl. Resp. netuším, jestli ono to fakt nebylo podle nějaký skutečný události, celý film si na to hrál, ale zklamalo mě to tak, že se mi to ani nechce zjišťovat. Film byl ve stejném konceptu jako předchozí dva, takže jsem se neubránila srovnání všech párů a zjistila jsem, že tito dva, ač polovina z nich (tzn. Woody Harrelson) byla herecky skvělá, byli z těch tří dvojic dohromady nejmíň sympatičtí a jako jediní zasluhovali onen žalostný konec. Paradoxně mě zklamalo i tohle. Co už. Nemůžu to hodnotit úplně zle, ale taky ne moc dobře, tři slabší hvězdy. Škoda.

*film, u kterého jsem usnula na hodně dlouho. Možná proto nevím, jak se z tak parádní věci stala jenom bezduchá střílečka, ale tipuju, že by to mé hodnocení o moc nezměnilo. Btw byla to půlnoční projekce a mě táhne na 30, co jako čekám? 

NEDĚLE

Ráno máme film na 10, takže ho po půlnočním promítání logicky vzdáváme. Sorry jako. Po obědě plném vegety v hospodě na křivoklátském nádvoří se vypravujeme na poslední dva filmy. Teda vlastně, jeden...

Sbohem buď, lásko má (Dmytryk, 1944) 50% – Poslední film, poslední spánek. Vlastně to byla docela fajn oddechová ,,detektivka“, na závěr festivalu a za výbornou pralinku od Orionu to asi stálo.

*film, u kterého jsem usnula a to byl v 13:00 :D

Na odpoledne jsme měli v plánu ještě jeden film. Normálně jsem si vystáli řadu, do sálu vešli o 15 minut později, nechali si odtrhnout lístek, sedli si každý jinde, protože nikde nebylo místo, chvíli čučeli a koukali, jak se chystá další vystoupení (zakončení festivalu), smutně koukali, a nakonec odešli před začátkem všeho. Jsme špatní diváci? Možná. Ale dovolte mi zde pár slov k festivalu jako takovému. Je super, že někdo pořádá takový filmový festival. Vůbec filmové festivaly jsou super a tento je navíc originální a pořádá se na úžasném místě. Ale pár věcí by měli organizátoři promyslet. K dispozici jsou k zakoupení NOIR pasy, které jsou řekněme ,,dražší“ a mají skýtat určité výhody. Jako třeba rezervaci místa v předu. Značení těchto míst považuji za zmatečné, ale mnohem víc jsem byla překvapená, když taková místa k dispozici vůbec nebyla. Byl to jeden z důvodů, proč jsem z posledního filmu odešli, protože vystát si řadu s NOIR pasem a pak sedět v 7. řadě a ještě odděleně, to jako proč? A jo, první řady patří sponzorům a pozvaným lidem. To sice není nic špatného, ale organizátoři by měli vyjít vstříc všem a těm co si za to platí obzvlášť. Hned první den byla jedna slečna ,,důležitá“ arogantní, když jsem se dovolili zeptat, kde máme sedět. Asi bych čekala spíš: ,,Na místech označených tak a tak“ než: ,,No tady určitě ne!“. Chápu, že známosti s herci a důležitými lidmi okolo filmu jsou určitě cool věc pro její nudný život, ale to neznamená, že zhnusí večer platícímu hostu. Hudební vystoupení před filmy, no, opět asi chápu snahu o kulturní vložku, ale k čemu tedy bylo to obří podium na dolním nádvoří, které zelo skoro celý festival prázdnotou? Kdo měl zájem, mohl si někoho se zájmem poslechnout, tohle bylo zdlouhavý a s prominutím ke všem účinkujícím, i docela nudný. Pozdravy a promluvy od herců byly taky docela otravný pro všechny zúčastněné, soudě dle výrazů i pro samotné herce.

Nemyslím to zle. Festival je super, jenom kvůli těmto drobnostem to časem může sklouznout do bezduché snobské akce pro lidi po známosti a obyčejný nadšený divák bude jen pendlovat mezi zadními řadami sedaček a stánkem s předraženou quesadillou. A to by byla škoda.

Btw z herců byli přítomni Jiří Dvořák, Jan Šťastný, Vilma Cibulková, některá z Issových, Ivana Jirešová, Tomáš Hanák a na další si nevzpomínám, sorry jako. Z režisérů výše zmíněný Marhoul a Hřebejk ve svém jediném pruhovaném tričku, ve kterém je furt.

No nic Křivokláte, tak snad zas příští rok. Jestli nepřijde mor nebo tak něco.

P.S. před vstupem na hrad je muzeum ryb. Jakoby chudiny v malých akvárkách atd.atd., ale je to zajímavý je vidět a je tam příjemný chládek :)

#noirfilmfestival