Agentka S.H.I.E.L.Du 1/3

Díl první: Zrození Agentky

Vždycky jsem chtěla být agentka S.H.I.E.L.Du. Víte, taková ta se sexy postavou v latexovém oblečku, co se trefí pistolí do všeho za každé situace, která vždycky překoná a přepere všechny chlapy a feminismus z ní stříká metry daleko. Taková ta tajná, chodit normálně do školy nebo do práce, poslouchat a vnímat lidi kolem sebe a ve skutečnosti si říkat: ,,Hehe, vy vůbec nevíte, s kým máte tu čest.“ Mít z toho dobrý pocit, i když by se nikdy nikdo nedozvěděl, kdo jsem. A taky být součástí skvělého týmu, zvládat brutální tajné operace a potkávat se s Avengers. Samozřejmě jsem věděla, že se mi to s mou kondicí a odvahou nemůže nikdy stát. To mi však neubralo na elánu a já dál s nadějí posílala své nadhodnocené životopisy a dalekosáhlé, vymyšlené motivační dopisy, nezřídka okopírované z internetu na emaily všech možných pracovníků S.H.I.E.L.Du. Některé se vrátily zpět bez odpovědi a některé pouze se slovy: ,,Momentálně nepřibíráme nové členy.“ Jakéžto bylo tedy moje překvapení, když mi jednou přišla zpráva: ,,Dostavte se prosím do Triskelionu na personální oddělení, pozítří v 11:30 PŘESNĚ!“ Málem jsem omdlela. Chvilku jsem stála před zrcadlem a se strnulým výrazem si prohmatávala špeky, ale nakonec jsem se odhodlala a schůzku jim potvrdila. Celé dva dny jsem se snažila skoro nejíst (z jedněch nevinných brambůrků ještě nikdo neztloustl ne?) a taky jsem byla na celých pět minut běhat. To ráno jsem ani nemohla dospat. Celý večer před tím jsem strávila přemýšlením, co si obléct na pohovor. Taková důležitá věc se nesmí podcenit, záleží na tom má kariéra. Lehce formální styl bude nejlepší, můj kostým Black Widow by byl už asi moc. Zakaš-ani se do něj už nevlezu-lání. Toho dne bylo sice pod mrakem, ale já měla sluníčkovou náladu a nic mi ji nemohlo zkazit. Byla jsem rozhodnutá dát do pohovoru všechno, hlavně být sebejistá, správně se vyjadřovat, chovat se lehce odměřeně, ale zároveň nevtíravě přátelsky. Ve slušivém, ale nevyzývavém kostýmku vystupuji z metra kousek od ústředí S.H.I.E.L.Du, tváře mi hoří a v žaludku téměř cítím motýlky. Jdu raději dřív, ať vidí, že jsem spolehlivá a dochvilná. Na vrátnici sedí pán silnější postavy, který na mě líně zvedne hlavu od rozečtených novin. Nahlásím kód, který jsem dostala v emailu a on jen kývne. Zabezpečení mě hned ze začátku tedy trošku zklamalo. Ale konečně jsem tady! Dostatečně jsem nasála tu atmosféru a pak začala hledat personální oddělení, což bylo k mé hrůze těžší, než jsem čekala. Bloudila jsem chodbami tak dlouhými, že nešlo vidět na konec a míjela snad miliardu dveří. Když jsem už po šesté procházela kolem obrazu Peggy Carterové a potřetí jela tím stejným výtahem, situace začala být zoufalá. Opravdu skvělý agent, který zabloudí i v jednom baráku, fakt. Nakonec smutně svěsím hlavu a s pokorou zastavím procházejícího člověka, abych se zeptala na cestu. Trošku kulhal a když mluvil, ucukával mu levý koutek úst. V jednom souvětí řekl asi třikrát slovo schody, jednou výtah a pětkrát dlouhá chodba. Bylo mi to jasné. Já tady zemřu a na personální nikdy nedojdu. Proto byl téměř zázrak, když jsem po několika dalších dlouhých minutách zahnula do nějaké random chodby, kde strašidelně poblikávala jedna žárovka a narazila zcela nečekaně na můj cíl. Byla jsem absolutně vyšťavená, apatická a naštvaná sama na sebe. A při klepání na dveře jsem jen s hrůzou sledovala hodinky, na kterých byl čas 11:32.

Slovo: ,,Dále“ se ozvalo v takovém tónu, až se mi zachvěly chlupy v uších i v nose a téměř jsem nemohla chytit kliku, jak jsem měla zpocené ruce. Jsem jen pár kroků od mého cíle, ale cítím se hrozně. Sebevědomí je v čudu. Když vejdu, zapíchnou se do mě dvě zelené oči skrz padesát dioptrií zrzavé paní kolem čtyřiceti, která sedí za stolem. Vlasy má stažené do tak silného uzlu, až je její natažená kůže na obličeji neschopná jakékoliv mimiky. Pokyne na křeslo před stolem a já se do něj doslova sesypu.

,,Moc se o-omlouvám, že jdu pozdě, já…no, chodby a výtah a….“ vycházelo mi z úst a já měla pocit, že na mě ta dáma v nejbližších vteřinách zajisté vytáhne jednu z těch božích SHIELDovských zbraní.

,,Víte, měla bych moc zájem o…víte, jsem tlustá ale….“ štrachala jsem ze sebe náhodná slova.

,,Umíte uklízet?“ zeptala se paní tak nečekaně příjemným tónem, až jsem přímo cítila, jak se mi roztahují žíly a zahřívají mi oblast hrudníku.

,,Ccco?“

,,V životopisu píšete, že máte zájem o jakoukoliv pozici v našem institutu. Tým uklízeček shání novou členku“ odpověděla mi mile, věcně a nenuceně, ovšem já v tom stejně slyšela posměšný tón.

Čekáte, že jsem se rozbrečela? Začala rozbíjet věci kolem? Zabila tu paní? Na místě se počůrala studem? Věřte mi, jakákoliv z těch situací by byla míň ponižující a věrohodnější než moje odpověď.

,,Ano, to bych dělala moc ráda“ vydala jsem ze sebe s pokorou a mírným přeskočením hlasivek.

,,Dobře, tady máte veškeré podklady ohledně pojištění, smlouvu, informace o mzdě a podobně, prosím, před podepsáním smlouvy přečíst. Nástup od zítra, choďte včas“ vychrlila ze sebe a poslední dovětek měl už o dost přísnější vyznění.

Roztřesenou rukou jsem si papíry převzala a pak nastalo pár trapných minut, kdy jsem si je pročítala, zatímco ta milá paní seděla ve strnulé póze s rukama sepjatýma u obličeje a sledovala mě, jako by snad na budoucí uklízečce potupně si čtoucí informace o používání bio-saponátů, bylo něco extrémně zajímavého. Vůbec mě to neznervózňovalo. Vůbec. Stejně jsem na řádky skoro neviděla, protože se mi myšlenky míhaly doslova před očima. Nedosáhla jsem ničeho, možná tak absolutního dna, je to nejhorší věc na světě, dostávám se do totální deprese, slzy mám na krajíčku a jsem rozhodnutá cestou ven proskočit jedním z toho milionu oken. Proč jsem to proboha přijala? Co mi to jako přinese? Roztřeseně otáčím poslední papír a pohled mého zvlhlého oka padne na částku mzdy. V hlavě mi začnou skákat barevní jednorožci a teplo do hrudníku se vrací. Je pravda, napadá mě, že můžu třeba prokázat svou pracovitost a kdo ví, třeba se posléze dostanu někam výše. A všem můžu říkat, že jsem v jednom z týmů S.H.I.E.L.Du. Ano, musím si v tom hledat pozitiva. S výší mzdy to nemá nic společného. Nic. No dobře, vážně, kolik teda musí brát agenti, když tohle jsou schopní dát…..mně. S úsměvem podepisuji smlouvu a ven vycházím jako nejšťastnější člověk na světě, mám skoro chuť si zpívat, tak si aspoň v hlavě pobrukuju do rytmu tance oněch jednorožců. Přejde mě to v momentě, kdy zjistím, že jdu po schodech nahoru, přičemž mám jít dolů a jsem skálopevně přesvědčena, že jsem předtím určitě ŠLA směrem dolů. Zkusím dát zase šanci jednomu náhodnému výtahu a kupodivu se ocitám v obří vstupní hale, kterou si ovšem z příchodu nepamatuju. Nebo jsem si možná nevšimla, jak je velká. Hoooodně velká. Mí jednorožci dají přednost představám o těch kilometrech chodeb, stovek metrů čtverečních oken a tisících kanceláří. Vím, že nás tu bude více, ale i tak, tohle všechno….uklízet? A za tu mzdu se musím extrémně snažit. Když nad tím tak přemýšlím, jsem líná. Do háje fakt jsem! A to jsem chtěla být agent, hehe. I když, míjím teď pár křesel, v jednom z nichž sedí pán, kterýžto taky zrovna nevypadá na agenta. To zvládnu, určitě. Ještě, než opustím budovu, koupím si extrémně předraženou kávu v místním bufetu (ahááá, už vím, kde berou peníze na výplaty- z výplat), a odcházím s odhodláním a nadějí na skvělé zítřky.

Pokračování až sa mi bude chtět.

Recenze: Liga spravedlnosti

….spíš liga nedotaženosti, promrhaných charakterů a nevyužitého potenciálu.

Režie: Zack Snyder, scénář: Chris Terrio, Joss Whedon

Obsahuje spoilery.

Na začátku psaní této recenze jsem se zařekla, že se budu držet určitých pravidel-nebudu se nimrat v detailech, žádné srovnávání s Marvelem, nechat si pro sebe kecy na Snydera a né, že to bude článek na tři stránky.*  Pak mi došlo, že minimálně jednu věc porušit musím a tou je porovnávání s Avengers. Myslím, že vzhledem k hlavní premise a celkovému konceptu obou těchto filmů je srovnání nejenže nevyhnutelné, ale taky pro dostatečné vyjádření některých až kontrastních prvků i nezbytné. V Avengers (mám na mysli první díl) totiž bezvadně fungovalo několik věcí, díky nimž je ten film prostě dobrý, které v JL ne vždy fungovaly nebo nebyly dostatečně dobře podchycené. Přičemž, jak jsem psala na začátku, potenciál tam byl obrovský. Stačí si srovnat složení týmu. U Avengers, při vší úctě, každý z těch hrdinů sám za sebe není zas až tak dobrej, aby byl schopen porazit víc než někoho sobě rovného, což v případě Nataši a Hawkeye není nic moc, Kapitán bez štítu je taky trochu omezenější, to samé Tony bez obleku, Thor s Hulkem mají sice sílu, ale ta nemusí vždycky stačit. Takže oproti Supermanovi, Wonder Woman a Kyborgovi docela bída. O to víc člověka zamrzí, jak jsou jejich schopnosti nevyužité zasazením absolutně neschopného, nevýrazného a nezajímavého záporáka, doprovázeného nějakými hmyzáky, kteří na něj ani nemají pořádnou návaznost. Základní linka destrukce světa symbolizovaná tématem tří kostek, které dělají nějaký jako hustý věci, celé to vyznívalo jako by to psal někdo narychlo na poslední chvíli na chodbě na koleně. Záporák byl oslavou digitálu bez nějakých hlouběji vykreslených povahových rysů a jeho repliky tvořily z 90% velkohubé kecy jak ovládne a zničí svět a bla bla. Na tohle možná úplně není nutno křísit Supermana bych řekla, zbytek týmu si očividně dost málo věří. Čímž se dostávám k tomu nejhlavnějšímu, co mám na Avengers nejradši a co jsem čekala, že mě tady zklame- a moc jsem se nemýlila. Totiž interakce mezi superhrdiny. Protože o tomhle ty týmovky mají být. O tom, že ne každý s každým si musí sednout, že aby mohli lidé, co se neznají táhnout za jeden provaz, musí se prosekat hlavně svým egem a nejet jen sám za sebe a že přitom je to celé vlastně spíš o kolegialitě než přátelství, což tomu dodává zcela jiný šmrnc. Z této party jsem necítila nic, prostě jsme se jen poskládali vedle sebe a nějak spolu chvíli budem. Každý má trochu jinou povahu, ale nemáme spolu žádný velký problém. Proto se mi líbil třeba Kyborg, jenž se hned na začátku vyjádřil, že na ně kašle a potom celou vypadal přesně tak, jako by tam nechtěl být. Nevím, jestli to byl záměr, ale sedlo to. Bohužel, škoda, že jsme jinak o té postavě nevěděli ani ň. Přitom měl tak výborné a využitelné schopnosti. Ale jinak o něm víme pouze že měl nehodu a zemřela mu matka. Stejně jako Aquamenovi zemřela matka. I Barrymu. A Batmanovi. Každopádně ve vykreslení postav se tady ukazuje další silný bod Marvelu. Viděli jsme ve filmech Iron Mana, Kapitána, Thora, Hulka, v Iron Manovi jsme se seznámili s Natašou, v Thorovi s Hawkeyem, znali jsme S.H.I.E.L.D a jeho členy, doktora Selviga, Lokiho, teseract. Takže na začátku hrozba, výzva týmu, kratičký úvod každé postavy a pak jsme měli tři čtvrtě filmu na rozvíjení hádek, rozhovorů, bitek mezi hrdiny, Lokiho linku a skoro 20 minutovou bitvu na konci. Pochopili jsme, proč se Kápo a Tony moc nemusí a ty jiskry mezi nimi byly neuvěřitelné, bolel a zároveň nás těšil pohled na souboj mezi Natašou a Clintem, litovali jsme doktora Bennera, když mluvil o sebevraždě, chápali jsme, co postavy dělají nebo říkají a proč. A to je snad největší škoda, když se sejdou vedle sebe takové ikony z DC vesmíru a scénárista přesně tyhle drobnůstky vynechá, třeba na úkor podivných zpomalených záběrů nebo desetiminutového rozhovoru Supermana s Lois apod. Navíc nám zde museli představit tři hrdiny, záporáka, zakomponovat do toho další postavy a následek byl nevyhnutelný- uspěchanost a plochost děje. Takové škody. Sorry jako, ale ne všichni čteme komiksy, já nečetla ani většinu těch marvelovských, s tím musí tvůrci prostě počítat. Ano, asi jsem rejpal, ale když si vezmu třeba tu scénku, kdy Flash nastaví Kyborgovi pěst na ťuknutí a on na ni neodpoví- a pak si s ním po skončení boje nakonec ťukne, to prostě zahřeje na duši, přesně o tomhle mluvím. Nebo když Batman vpálil Dianě do obličeje argument v tom smyslu, že si kompenzuje ztrátu Steva a snaží se to napravit- protože měla vlastní film, víme o koho se jedná a proč je to pro ni bolestivé, dává to smysl v příběhu i vůči její následné reakci. Právě díky těmto vlaštovkám tak nějak tuším, že si někdo chtěl dát se scénářem opravdu práci, jen musel ustoupit tlaku, který na ten film byl vyvinut. Možná bych v tomto měla vinit spíš samotné Warnery. Zapomněli na Nolana a spol, založili univerzum na vytřískání co nejvíc peněz, nadiktovali premiéry bez ladu a skladu, přitom mohli v mezičase víc koukat na MCU :D Teď vážně, nemluvím tu o tom, že by je měli kopírovat, filmy by měly být originální a své, ne jenom pásová výroba vysokorozpočtových digitálních fláků, ale některé body by v té týmovce/komiksovém blockbusteru měly být. Stejně kdo chce, tak si podobnosti najde a že jich tam bylo. Klidně jsem schopná jim náznaky ,,kopírování“ odpustit, kdyby ten film, nebo spíš celé univerzum mělo pak fungovat líp. Tak i tak JL splnila jednu věc- začala jsem si o DC víc zjišťovat a vážně se těším na Aquamana a Flashe. Hlavně Flashe, ale o tom víc v +/-.

Pro+
- Začátek. Prvních dvacet minut, kamera, hudba, obsah. Byla jsem překvapená a říkala si, proč to je tak hejtované, když to zatím vypadá tak dobře. A celkově, chvílema tam byly fakt dobré scény a záběry a chvilkama zas úplný kraviny. Nechápu.

- Flash. Já vím, že Klárka mě asi zabije, ale mně se tento Barry prostě líbil. Ne teda vzhledově ale jako postava. I když zahraný byl skvěle, ty Ezrovy vyděšené a překvapené výrazy seděly jak prdel na hrnec. Z těch tří postav-o-nichž-nic-nevíme byl nejlíp vykreslený. Třeba tím, jak se bál jít do boje, jak byl nadšený, že je v týmu nebo jeho konstatováním, že mu Batman sedí v druhém nejlepším křesle. Celkově měl věcné poznámky, jako třeba když nahlas vyslovil mou myšlenku- že vykopávat něčí hrob je prostě morbidní. Jo a ,,vím že bych to mohl dělat rychleji.“

- Pojďme zůstat u Flashe. DC má divnou úchylku na zpomalené záběry, ale scéna, kdy Flash pomůže Dianě chytit meč mě znova donutila vzpomenout si, jak strašně mám ráda scény s Quicksilverem v X-menech nebo s Jo-jo v AoS a jaká je to škoda, že Marvel si Pietra jen tak bezúhonně zabil.

- Hudba. Prostě. Nádherné.

- Superman. Pamatuju si, jako by to bylo předevčírem (jakože bylo), když jsem říkala, že Superman je pěkně slizkej. Tady byl tak ňák míň slizkej. Jakože, hmmm, smrt mu prospěla :D

- Hlášky. Hele, já vím, že mnohdy tam byly zasazené tak, jakoby vám někdo vrazil klín do hlavy a asi tuším i proč, časem byly až nesnesitelné, hlavně ty Flashovy, ale zase některé byly fajn. Neříkám, že se u toho máme jen bezmezně řezat a nic moc víc (že, třetí Thore?), ale sem tam to neuškodí. Chápu, DC chce mít tu temnost a tak, ale ježiš, přece ti suprhírous nejsou suchaři. Náhodou vtipkujícího Batmana beru aneb ,,Já aspoň nemám vidle“ a ,,Jak jsem získal ty věci od banky? Koupil jsem tu banku.“

- Když už jsme u té temnosti, atmosféru to mělo úžasnou.

- Mezititulková scéna byla nápaditá, originální, vtipná a…..napínavá. Potřebuju nutně vidět její výsledek!!! 

- Scéna, kdy Aquaman sedí na Hestiině lasu a všem říká, jak jsou strašně na hovno. Libovka.

+/-

Nevím, kam zařadit herecké výkony. Ben Affleck trošku nemastný/neslaný, Jason nedostal moc prostoru, Kyborg taky dost upozaděnej, Henry ušel, Ezra Kredenc super, a Gal Gadot je svým špatným herectvím už proslulá. Ale snažili se.

Proti-

- Ježíši DC, napínavosti a epičnosti nedosáhnete tím, že budete zpomalovat záběr každých pět vteřin. Hlavně u soubojů. Sorry, ale úplně to zabíjí ten náboj, je to, jako by se vám každou chvíli ten film seknul. A to fakt nesnáším. Jasně, zpomalovačka ve správný moment je cool, to mám ráda, ale vy to fakt přeháníte.

- Ty bitky, vážně, byla nějaká pořádná? Jop, když Superman drtil tři hrdiny naráz, a ještě laškovně mrkal na Flashe, to bylo bezva. Ale to bylo skoro asi tak všechno.

- Jooo, ty bitky, ona tam vlastně byla ta na konci, to mega vyvrcholení, ten epický souboj se záporákem, ta úžasná kooperace hrdinů, ty komba!! #sarkazmus. Přitom chvilkama to bylo na tom konci super…jenom to neudrželi dlouho. Nemám ráda přepálená finále, zdlouhavé nicneříkající řežby, nebo takové to, když záporák pořád přežívá a musíte ho zabít až na miliontý pokus, ale ano, jde to udělat i fakt epicky i déle než za 5 minut a šlus.  Promiňte, že sem zase cpu Avengers, ale u nich to prostě šlo, klidně dám jako příklad i druhý díl, který jinak zas až tak dobrý nebyl.

- Technika. Batmane, sakryš na co tam seš? Nějaký hmyz ti jednu vlepí, ty na to hned svoláváš všechny superhrdiny světa, ale ze svého bohatství vyštrachat jenom opět a zase Batmobil a ňákýho kraba, no teda. Jo chápu, tady je ten bod, kdy fakt už moc vyrypuju, tohle ten film zas tak moc nepotřebuje. Ale když si vzpomenu, jak mi padala držka, když Helicarrier začal stoupat k obloze, jop, klidně si rýpnu!
- Supermanuův nástup do boje nic moc. Jakože, čau Supermane, hlína žes došel, vůbec nás to nepřekvapuje. 

- Kostýmy. Jako pevně věřím, že kdyby Gal navlíkli do pytle, pořád jí to moc neuškodí, ale já nevím ty jo, jestli mi ten film připadal dělaný narychlo, tak ty kostýmy snad šili pět minut cestou na plac a co nestihli, dodělávali v postprodukci. I když, na druhou stranu, pořád byly všechny lepší než ta věc, co měl na sobě v prvních Avengerech Kapitán. To Coulsonovi v životě neodpustím.

Ježíši, napadá mě asi ještě tak triliarda věcí, co bych mohla napsat. Což ale značí paradoxně to, že mě film prostě zaujal. Pokud mám potřebu to rozebírat do detailu a mnoho věcí si sama u sebe obhajovat nebo se v nich najít pozitiva, pak to zas tak špatné není. DC už toho má za sebou hodně, a přesto jak vidno, pořád se má možná ještě co učit. Byla by škoda, aby neúspěch jednoho filmu pohřbil sólovky ostatních hrdinů. Třeba snad Warneři dají prostor DC ,,Feigovi", Geoffu Johnsovi a proroctví z MovieZone se vyplní. Co naplat, můj svět zatím dál zůstává červený, ale rozhodně vás nechci tímto článkem odrazovat, naopak, recenze má být sice názorem ale ne dogmatem, nakonec si každý musí udělat obrázek sám podle toho, co má rád a co od daných filmů očekává. Jako opravdový fanoušek DC bych byla možná i dost nadšená. Tak běžte do kina a trochu jim k těm katastrofickým 700 mega přihoďte. 

Hodnocení čsfd 68%, moje.....nevím prostě. 60-65%,jak kdy :D

* heh, krom jednoho jsem porušila asi všechny?

(Ne)úrazy

Jednou mi mamka interpretovala příběh od kadeřnice, jejíž syn má takovou špatnou vlastnost, totiž že se nějak neustále zraňuje. Například když jednou přišel domů úplně celý špinavý a na otázku, co se mu stalo, se dostalo jeho matce překvapivé odpovědi: ,,Spadl jsem do kanálu.“ To už je docela kumšt přátelé, a já se tomu tenkrát smála až moc na to, že teď když jdu kolem kanálu, velmi nenápadně jej obcházím aspoň v dvoumetrovém okruhu. Protože já takto zraněná být nechci, ať je to jakkoliv vtipná příhoda. Podobný vyhledávač zranění je i moje kolegyně z vysoké, která si třeba jednou chtěla jen čichnout k etanolu a stříkla si ho omylem do nosu. Střička lahvičky vede směrem dolů, takže- JAK?? Mně se naopak větší újmy spíš vyhýbají. Ostatně, už jsem psala v článku o koních, že všechny mé pády se zatím obešly bez zranění, stejně tak většina mých zbylých činností. Což není nic mimořádného, u ležení celé dny v posteli se jen tak nezraníte, pokud vám zrovna nespadne mobil na xicht. Ale jako malá jsem různě lezla po stromech a podobných věcech, jezdila na kole bez ruk (teda, já ty ruky měla, jen ne na řídítkách) a padala do potoka (však víte) a přesto jsem přežila bez větší úhony, pár škrábanců, ale zlomenina žádná. Párkrát něco naraženého a to vem čert. Takže si možná říkáte, že psát článek o úrazech je ode mě pokrytectví. Ale když ony ty příhody můžou být zajímavé i bez lámání kostí a potoků krve.

Každému se určitě stává taková ta věc, že třeba jdete a narazíte se na roh něčeho nebo se prásknete palcem u nohy o postel. Nebo takové jednoduché vstávání od stolu- když se chci odsunout, brnknu se klouby prstů o hranu stolu a následně se při otočení na židli bouchnu o bok stolu kolenem. Je až s podivem, že většinou se to může stát i bez alkoholu, i když, s ním to tak nějak míň bolí. Mnohdy je to až bizarní, zrovna dneska jsem se třeba napíchla prsem na rožek od fruka. Neptejte se. Anebo ta věc s futry. Znáte tu věc s futry? Prostor jako blázen, a já se o ně stejně fláknu ramenem. Auvajs prostě.

Každopádně nejvíc úrazů mívám pravidelně v práci. V kuchyni se totiž často používají věci jako nože, kráječ, palička na maso a podobně.  Už jsem si v životě uřezala příliš mnoho nehtů i kousků kůže, abych nožům nevěřila. Přijde to vždycky tak náhle. Stačí kus nevinné, kulaté zeleniny a trošku tupější čepel, chvilka nepozornosti, a to je hned. Ono, nepozornost je možná ten největší problém. Třeba kdysi jsem zcela profesionálně krájela okurky na kolečka na elektrickém kráječi. Kmitala jsem rukou tak, že by mi leckterá prodavačka v uzeninách mohla závidět, kolečka lítaly od kráječe jako zběsilé a okurka se zmenšovala rychlostí světla. Já, opojena mou dokonalostí jsem si u toho vykládala, protože jsem prostě nejvíc borec a pak jsem se na VTEŘINU otočila. Stačilo to. Tak malá chvilička zaváhání a další kolečko okurky mělo tu čest opouštět kráječ i s kouskem mého prstu. Já jsem obvykle slušná dívka, ale to slovo bylo opravdu sprosté. Na mém prstu zela dvoucentimetrová rána a nebohé okurky byly postříkány krví. Tolik oběti pro práci. Proud krve neustával stejně jako tok sprostých slov, linoucích se z mých úst. Naštěstí jsme měli v lékárničce takový žlutý prášek, který tu obří díru ucpal a zastavil krvácení. Netuším, co to bylo, ale pomohlo to (doktorko, vy jste doktorka?). Nejhorší jsou ty následky, celý den pak musíte dělat s obvázaným prstem, nemůžete ani umývat nádo….počkat, to je vlastně fajn! Lidi, řezejte si prsty, má to výhody! Ale kus prstu se dá ztratit i více směšnými způsoby, třeba takové ustrouhnutí na struhadle je obzvlášť ponižující. Nebo jednou jsem se řízla o okraj krabice na pizzu přesně na zápěstí, tak, jako bych se chtěla podřezat tím nejpomalejším, nejsměšnějším a nejmíň účinným způsobem. Skoro jako taková pracovně-depresivní satira. Nebo když jsme se naučili ulehčovat si práci tím, že maso nepečeme v peci na pekáčku k tomu určeném, ale na obyčejné pánvi s rukojetí. Víte děti, když je ta rukojeť v peci, tak ona taky pálí. Té věci se říká ,,rukavice“ a je moc praktická. A ono to pálí i chvíli poté, co to z pece pomocí rukavice vytáhnete. Když chcete následně tu pánev chytit, ano, stále je žhavá. Vy to samozřejmě nečekáte, protože jste blbí a zapomněli jste, co jste před dvěma vteřinami udělali a pánev chytnete bez rukavice velkým stiskem, aby vám nespadla že jo. Tím jak stisknete, se vám rukojeť ,,přiškvaří“ k ruce, a i když ji ihned instinktivně pustíte, těch pár milisekund stačí k podlouhlému, červenému a nesnesitelně bolestivému tetování na ruce. Tak mě napadá, ono prostě mnohdy stačí nebýt debil.

Někdy může proběhnout i úraz bez následků, nebo alespoň bez těch zjevných. Jaké jsou ty vnitřní…no, to bylo tak. Máme s jedním nejmenovaným člověkem-Klárkou nechutný zvyk, když se díváme na filmy- nezavřeme u nich držku. Což je dost otravné, když jste třeba v kině. Otravné pro lidi kolem, ne pro nás samozřejmě. Takže se každou chvíli nakláníme k té druhé a šeptáme jí neodkladné a smrtelně důležité poznatky. V pohodě. Ale jednou to přijít muselo. Koukáme si v klidu na třetího Thora, když tu zrazu mě napadne geniální myšlenka hodná ovací a Nobelovy ceny, kterou musím okamžitě sdělit Klárce. Té, kterou právě napadla zjevně stejně zářná myšlenka a byla nucena učinit totéž. Naše čela se setkala přesně nad mezerou mezi sedadly, mou hlavou se ozvalo tiché a duté zadunění, značící to, že má úžasná idea zmizela v nenávratnu společně s mou důstojností. Následovalo synchronní chycení se za čelo a přidušený smích v kombinaci se slzami bolesti a taky smutku nad tím, že nám utekla myšlenka a půl minuty děje filmu. Od té doby si dávám trochu majzla. Teda držkuju do filmů furt, jenom se nakláním trošku opatrněji. Jen tak mimochodem, představte si, že sedíte v kině a před sebou máte mezeru mezi sedadly. Vtom se tam zjeví dvě hlavy, ozve se ,,bum“, hlavy se odpojí a následně  ,,aaauuuu“ a ,,chichichichi“. Zážitek na celý večer, diváci za námi, nemáte zač.

Teď malý spoiler. Píšu článek o střední škole a mám z toho období zapsánu ,,v jednom sešitě“ krátkou, roztomilou minipříhodu z intru.

,,Šla jsem tak jednou zhasnout světlo a při návratu zpět ladně vskakuji pod peřinu. Jenže on šel zrovna kolem stolek. No a já jsem se do něj nějakým způsobem praštila do hlavy. To byla neskutečná m*da. A ten blbý stolek mi na omluvu ani nepodal šuplík. Nevychovanec“

Ono, na intru se leckdy děly zvláštní věci, jež by nikdy neměly spatřit světlo světa, ale pro účely blogu…cokoliv. Ne každý úraz totiž může být způsoben nepozorností a omylem. Tohle teda trošku podvádím, tento úraz se nestal mě, ale je prostě hrozně vtipný. Nebo smutný, to si zvolte dle svých morálních hodnot. Jedné nejmenované spolužačce se totiž tak nějak nechtělo učit a samozřejmě, nechtěla dostat špatnou známku. Nevím, koho to napadlo jako první, každopádně jsme vítězoslavně shledaly, že by si mohla vyvolat nějaké zranění a do školy následující den prostě nejít. Jenže, jak to udělat, aby to bylo na omluvenku? Honba za získáním potvrzení od doktora znamenala vymyslet vysoce sofistikovaný způsob poranění, které by bylo nutno lékařsky ošetřit a nestačila by na něj náplast. Zlomenina se jevila jako výborný nápad. Ano. Opravdu. Zlomenina. Geniální. Dost dobře si pamatuju scénu z filmu Občanský průkaz, kde došlo také na asistované lámání končetin spolužáky. Jenže, jak to provést? V internátním podsvětí jsme zaslechly metodu, kdy si na noc strčíte prst do octa, on prý ňák jako změkne a pak stačí jen drobný úder. Zároveň s tím jsme ale potkali i člověka, který prý tuto metodu zkoušel- bezúspěšně. Tak dál. Přivření do dveří znělo už od poslechu děsivě, ale účinně, bylo proto zvoleno jako záložní plán a také vysvětlení pro doktora. My jsme však zvolily ještě dokonalejší plán, který tkvěl v tom, že si kámoška položí prst na hranu stolu a druhá jí do toho flákne tvrdou knížkou. Dodnes si pamatuju zcela zřetelně na to, jak byl úkon proveden, a když na hraně stolu zůstala krvavá stopa, ozvaly se zděšené výkřiky všech přítomných. Kámoška se však statečně držela, opojena bolestí a pocitem, že mise byla splněna, i přesto, že se místo zlomeniny musela spokojit jen s ošklivou ránou. Na druhý den nakráčela s historkou o přivření do dveří k lékaři, vyfasovala dva stehy a odpoledne se smála nám, co jsme byli na druhý den zkoušení.

Tolik k úrazům, já vím, určitě jich bylo více, ale všechny si nemůžu pamatovat a většinou se jednalo jen o škrábance, odřeniny a miliony modřin. Spravila to většinou náplast, obvaz, pofoukání nebo ,,modřička.“ Jsem docela ráda, že nemusím psát o dlouhých pobytech v nemocnici nebo sádrách a pevně doufám, že ani nebudu muset. Klep, klep, klep.

P.S. Ještě k příběhu o lámání prstu kámošky. Nedalo mi to, a musela jsem nakouknout do Trestního zákoníku, jak to je s vědomým způsobováním úrazů. Žádnou takovou informaci jsem tam nenašla, šlo samozřejmě o tu slečnu, co ji praštila knížkou. A ne, ani sebelepší právník by v tom nenašel zrnko něčeho špatného. Takže cajk.