Recenze: Dunkerk

Dunkerk (2017)

Režie: Christopher Nolan, scénář: tentýž, kamera: Hoyte Van Hoytema

Název filmu. Bílé nápisy na černém pozadí. První záběry na město a herce. A už to začíná-. Tik tik tik tik…tik…tik…tik…tik….tik….tik..tik tik tik tik tiktiktiktiktiktiktik Cillian Murphy tiktiktik tik tik tik…tik…tik…tik Tom Hardy tikitiktiktik tik… tik….tik…tik tik……. na vteřinu klid…..tik tik tik. Konec.

Už dlouho jsem nepsala žádnou recenzi, protože nebyl důvod. Viděla jsem dost dobrých filmů i seriálů, ale já pro napsání recenze potřebuju trošku větší popud. A od Nolana jsem ho tentokrát dostala. Vlastně jsem se o tom filmu dozvěděla jen čirou náhodou. Nejsem moc typ na válečné filmy, sice se jim nevyhýbám, ale ani je aktivně nevyhledávám. Jelikož jsem však o události v Dunkerku slyšela už dříve (zde), měla jsem aspoň trochu představu, že tento film bude laděn trochu jinak, když se nejedná o bitvu, nýbrž o útěk. A pak jsem slyšela jména Nolan, Hardy a Murphy, a bylo rozhodnuto. Vůbec jsem netušila, co od toho čekat, moje představa byla ta, že aspoň ze začátku bude ukázáno něco z bitvy ve Francii, události, které Dunkerku předcházely a pak se dozvíme, jak se Britové rozhodli ustoupit. A bum, my byli vrženi přímo do chvíle, kdy jsou již vojáci na ústupu a čekají řadu na odvoz. Žádné okolky, žádné dlouhé vykecávací scény, ušetřili nás zbytečných dojemností a omáček kolem. Celý film byl prakticky jen o akci, většinu času byly jen obrazy a hudba. Perfektní rozdělení do tří linek, probíhajících souběžně, ale odehrávajících se v jiných časech, bylo sice ze začátku matoucí, avšak posléze jsem byla tímto stylem více a více nadšená (aneb Jak jsme se nakonec všichni sešli na jedné loďce). Hudba z dílny Hanse Zimmera nezklamala, ve filmu bylo ticho asi jen na pár vteřin, jinak byl zvukový podklad tvořený právě nenásilnou, dobře zapadající melodií a nervy-drásajícím tikáním, které umocňovalo napětí u některých scén. Jednoduše geniální. Do popředí se více dostali nepříliš známí herci, což je super. Baví mě, jak Nolan využívá známé tváře, které vídáme v jeho filmech pravidelně (Cillian Murphy byl v jeho filmu osazen již popáté, Tom Hardy potřetí). Ještě nesmím zapomenout ocenit některé záběry, třeba obraz zamlženého úsvitu na pláži, kde byly vidět jen obrysy vojáků a celé to mělo příznačnou děsivou atmosféru a podobně. Letadlová bitva také stála za to. A bylo zajímavé, že v celém filmu nebyl vidět nepřítel, byl to prostě jen někdo ,,za kamerou“, kdo jen střílí  (nebo létá letadlem). Dokonce ani ve scéně na konci nebylo postavám nepřítele vidět pořádně do obličeje. Asi to nebyl záměr, ale pro mě zajímavý poznatek. Jediné, co mi moc nesedělo, bylo množství loděk, které na konci připluly. Kde se najednou všechny vzaly, když předtím nebyly nikde vidět? Jen drobnost. Další poznatky +/-.

Pro +

-hudba

-většinou historická přesnost (viz článeček dále)

-kratší stopáž

-žádná zbytečná brutálnost, a přesto dostatečně vyjádřená surová realita

-herecké obsazení

Proti –

-co já vím? Šušeň? :D

Hodnocení celkové na čsfd : 87%. Moje hodnocení: 92%.

Předloha filmu

Během války o Francii, na začátku léta 1940, došlo k rozdělení Spojeneckých vojsk Německou ofenzivou na jižní (Francouzské) a severní (převážně Belgie a sever Francie) síly. Spojenecké armády byly po několika méně úspěšných akcích zatlačeny na sever, kde zůstaly obklíčeny. Přesto, že Churchill zpočátku nesouhlasil,  bylo nakonec rozhodnuto o jejich evakuaci, která začala 27. května 1940 a byla nazvána Operace Dynamo. Město Dunkerk leží na severu Francie, vzdušnou čarou nebo po moři vzdáleno 76 km od nejbližšího britského města- Doveru, proto bylo zvoleno jako ideální bod. Naštěstí se postup Německých sil náhle zastavil (neví se úplně proč) a tak se vojáci úspěšně dostali až do Dunkerku. Bohužel se evakuace potýkala s problémy, především s nedostatkem lodí, ztíženým nastupováním v přístavu, se vzdušnými útoky nebo minovým polem v moři. Velkou oporou při akci byli soukromí námořníci, především rybáři, kteří se akce dobrovolně i přes nebezpečí zúčastnili. Zpočátku bylo evakuováno pouze 5000 vojáků denně, ale počty se zvyšovaly až na 30 000 za den. Nakonec se do Británie dostalo 338 tisíc vojáků z celkového počtu 400 tisíc (123 tisíc z nich byli francouzští vojáci, kteří byli poté z Británie obratem posíláni domů, bohužel často přímo do rukou nepřítele). Neúspěchem akce je 40 000 nezachráněných mužů, především Francouzů, kteří kryli vstup k městu.

(Zdroj)

Minipříhoda pro středeční večer

Občas, když se nudím, přemýšlím nad tím, jakýžto mám nudný život. Ne vážně, dělám já vlastně něco zajímavého a smysluplného? Myšleno mimo koukání na filmy a chození do práce.  A když už se mi stane něco zajímavého, je to většinou stejně nakonec kravina.  Člověk si ale musí najít kousek zábavy ve všem.

Dne 7.7.2017

Jakože já mám pro strach uděláno, a jen tak mě něco neporazí hele, ale prostě čeho je moc, toho je příliš. Nedávno se mi udála jedna z nejnechutnějších věcí na světě. Prostě já jsem člověk, co věčně smrdí od koní, nevadí mu blato, hrabe se kravám v řiti nebo psům v břuchu, ale i pro mě existují věci, ze kterých je mi blejno. Třeba tuhle, když jsem byla v práci. Nevím, z jakého důvodu pracuju v kuchyni, jako vážně, já tu práci nesnáším. Ale pro peníze jsem ochotná obětovat mnohé. Ovšem, jak říkám, všechno má své meze. Jelikož musíme mít na jídelním lístku kdejakou blbinu, nabízíme našim drahým a milým hostům také tlačenku, kterou podáváme v patentní sklenici, na prkýnku společně s malou, skleněnou miskou octa a keramickou miskou s cibulí (a chlebíkem). Jednou takhle umývám nádobí a pozpěvuju si Káju Gotta, když tu náhle mi holky přinesou zpět od hostů ono prkýnko s výše uvedeným nádobím. Nuže vezmu prkýnko na umytí, ovšem ňákým nedopatřením se mi nakloní ruka a mé oči s děsem sledují, jakoužto pozoruhodnou silou je gravitace a kterak se drahé misky sunou k zemi. Asi už je to spolu nebavilo, neboť každá zvolí jiný směr. Patentní sklenice se k mé úlevě posune pouze o kousek a zůstane na prkně, kdežto zbylé dvě prkýnko opouštějí a vydávají se vstříc novému dobrodružství. Keramická miska bohužel smutně zahyne pádem na zem, kde se rozbije na několik větších kusů. I když vypadají slepení-hodně, misce už asi nelze pomoci. Zaženu pomyšlení na to, že tato miska byla předposlední, kterou kuchyně disponuje. To není můj problém (,,to já ne") a hlavně to není to nejhorší. Skleněná miska totiž udělá mnohem příšernější věc. Pod dřezem máme přichystanou velmi chutnou nádobu, pro účely příběhu ji nazvěme třeba kýbl, která slouží na odpady živočišného původu, laicky řečeno zbytky. Abych vám situaci trochu přiblížila, popíšu vám s nezřízenou radostí jeho obsah. Shora vypadá obsah tekutý, ale dle mého pozorování, vzhledem k tomu, co se tam házelo, musí být dno pokryto těžšími...ehm...věcmi. Pokud do kýblu kopnete, hladina se jen velmi líně zhoupne, což indikuje mírné zahuštění obsahu, asi nějakou máčkou* předpokládám. Na okrově hnědé hladině se líně houpe kus hnilé okurky a dva staré, rozmočené krajíčky chleba. A ano, tušíte správně, skleněná miska elegantním obloukem skočila přímo mezi ně a s bublavým žbluňknutím se ponořila do hlubin. Ještě chvíli jsem stála mezi střepy s prknem v ruce, nevěřícně sledovala hladinu v kýblu a snažila se nemyslet na to, co jsem právě viděla. Ona je to totiž velmi vážná věc. Jelikož ve zbytcích nesmí být nic, co není jídlo. A miska není jídlo. Prosím, že je ta miska jídlo! Vím, že není. Zírám dál, jako bych doufala, že sama záhadně vyplave a vyleze z kýblu do dřezu a taky se sama umyje. Další možnost je totiž mnohem děsivější. Budu tam muset strčit…o můj bože svatý….ruku! Kýbl je skoro plný, takže rukavice po zápěstí mi nepomůže. Roztřeseně položím prkýnko a ignorujíce střepy všude kolem si klekám na zem. Hlavou mi letí myšlenky jako splašené, vidím téměř celý svůj život jako ve filmu. Jsem tak mladá, ještě jsem si ani nic pořádně neužila! Musí to být rychlé, abych se netrápila. Svižným pohybem zajedu rukou dolů. Snažím se misku co nejrychleji nahmatat a nepřemýšlím, co mi projíždí pod rukama. Tam dole může být cokoliv, kusy zeleniny, bramborová kaše, nedojezené kusy masa, lochneska, nedejbože slizký knedlík a podobně. Všechno hezky rozmáčené. Konečně ucítím misku a naděje se mi vrací. Neuvěřitelnou rychlostí strčím misku do dřezu a nevšímajíc si jejího dalšího osudu si začnu drhnout ruku. Napřed voda, pak Jar, znovu voda, znovu Jar, závěrečné opláchnutí. S rukou odtaženou daleko od těla utíkám na záchod, pokud by mě někdo potkal na chodbě, definitivně by se mu potvrdilo, že jsem postižená. Na záchodě provedu opětovnou umývací akci ruky, tentokrát s mýdlem. Když se vrátím k práci, stále mám nepříjemný pocit. Tohle ve mně ještě dlouho zůstane. Posbírám střepy a umyju zachráněnou mističku, aniž bych se jí dotkla. Všechno je za mnou, přežila jsem a díkybohu mě nikdo při této akci neviděl. Budiž mi tento příběh ponaučením.

Blbina což?

*Máčka skvrnitá nebo též žralok skvrnitý (Scyliorhinus canicula) je malý druh žraloka z čeledi máčkovitých, vyskytující se na Zemi od mezozoika, který je rozšířen v severovýchodním Atlantiku včetně Středozemního moře. (Wiki)

Bezpečnost u koní No.I

    Když jsem onehdá psala článek o mém životě mezi koňmi, slíbila jsem na jeho konci ještě jeden či více článků o nich. Jelikož o koních je stále co psát. A protože už jsem dlouho nic nepsala, jako revanš je tento článek víc obrázkovej. Tááákžéééé, budeméé bojováát!

    Pamatujete, jak jsem v prvním článku psala o mých dvou pádech? To je dost málo, takže jsem pro účely tohoto článku poctivě padala. Netvrdím, že dobrovolně, na druhou stranu, vždy to byla moje chyba. Co já bych pro svůj blog neudělala. Jízda na koních a vůbec veškerá péče o ně, zahrnuje totiž mimo jiné také vystavování se neustálému nebezpečí v manipulaci s půltunovým zvířetem, které si umí postavit hlavu. Proto je důležité mít neustále na paměti bezpečnostní pravidla. Nemá cenu tu psát poučky, co jsou ve všech knihách o koních, že musíte vždy koně upozornit na svou přítomnost, vodit ho na jeho levé straně, nechodit zezadu, neomotávat si vodítko kolem ruky, brát si přilbu i při péči o něj, nedělat kolem něj náhlé zvuky a pohyby a taky samozřejmě koně nebít a neřvat na něj. Vždy je nutné si uvědomit, že on za to třeba nemůže, nýbrž je to ve vás. Ono se to nezdá, ale u koní mohou vznikat nehezká zranění, i když na něm zrovna nesedíte. Například jsem slyšela historku, kdy pán plácl po zadku kobylu, která spala. Samozřejmě po něm vykopla a muž po zásahu do břicha údajně zemřel. Nemusí to vždycky končit takhle, ale plyne z toho ponaučení, zvláště, pokud máme u koní děti. I já už si zažila, jaké to je, nedávat chvíli u koní pozor. Loni na prázdninovém pobytu, jsem čistila jedné kobylce kopyto a ona se do mě náhle opřela. Místo toho, abych jí nohu opatrně položila, jsem ji leknutím upustila. Ano, fyzika funguje skvěle. Kopyto přistálo na mém malíčku společně s celou vahou koně. Byl modrý déle než měsíc a skoro tři měsíce mě bolel. Dodnes netuším, jestli nebyl zlomený :D Podobná příhoda se na stejném místě odehrála i letos. Ten kůň se příhodně jmenoval Capitan a měl v kohoutku přes 180 cm, kopyta větší než průměrná mužská dlaň. Bylo mi řečeno, že měl kdysi něco se zadníma nohama a doteď ho to při čištění kopyta trochu bolí. Super rada, bohužel mi však byla řečena až později. Tedy poté, co mi Cápo při čištění zadních nohou vyznačil půlku podkovy na stehno. Ale náhodou, modřina moc hezky střídala barvičky :D A moje sestra si zase vyzkoušela jaké to je, když se setká prudkým nárazem hlava koně s hlavou člověka. Prej nic moc.

...a jeho odkaz.

Capitano...

  

    

   Ale dejme tomu, že my už jsme přeci jen trochu zkušenější a uvědomujeme si nebezpečí. Nejhorší u koní je egoismus, nabubřelost a neochota nechat si poradit. Skoro to vyznívá, jako bych mluvila o nějakém chlapovi. Taky že ano. Teda, není to úplně chlap, je mu nejspíš tak 12. Po vyjížďce jsme měli přijít na jízdárnu, kde trenérka chtěla nechat ještě povozit začátečníky. Já měla klisničku jménem Zodiac, familiárně Zodka. Je docela šikovná, dost se žene dopředu, ale moc nerada chodí první. Většinou se rychle rozejde a až po několika minutách si všimne, že před ní není prdel druhého koně a začne stávkovat.  Koně jsou různí a člověk má být připraven na všechno. Hlavně ukázat koni, kdo je tu pán a že mu nic nehrozí. O tom ale až později. Na jízdárně jsem ji chudinku předala právě onomu týpkovi. Neříkám, že mu to vyloženě nešlo, na začátečníka dobrý. Pak jsme šli koně odstrojit a vyčesat. Kluk si pustil pusu na špacír a já, velký milovník dětí*, jsem jen obracela oči v sloup. Pak přišla řada na kopyta. Přišla za mnou v ten moment i ségra, která měla hotovo, a ještě jedna mladá slečna. Poté, co chlapec zvedl přední nohu jenom o kousek a ohnul se tak, že mně osobně by asi praskly záda, byl námi upozorněn, že nohu má zvednou výš. Kůň si pak zvykne a nebude nohy zvedat. Taky že Zodka mu neustále nohu pokládala a zbytečně se s ní tahal. Něco si zamrmlal a druhou udělal stejně. Jelikož na to nemohl pořádně vidět, byla půlka plochy nedočištěná. Podívaly jsme se s holkama na sebe a zeptaly se, zda mu to nemáme napřed ukázat. Ohradil se, že to umí a šel čistit zadní. Nohu jen trochu pokrčil a nenatáhl dozadu, takže ji Zodka automaticky táhla škubavým pohybem zpět. On se s ní takto přetahoval a vypadalo to dost nebezpečně. Po našem opětovném upozornění, že noha má být natažená jinak, argumentoval tím, že se mu to tak líp dělá. Což tak zaprvé ani nevypadalo a za druhé to musí být příjemné hlavně koni, jinak, jak jsem psala výše, začne u čištění zlobit. Kluk něco odsekl a zdál se naštván. Slečna, co tam s námi stála, si vzala kopyťák, že to udělá. Odmítl ji, chvilku se dál s nohou tahal, a nakonec si k tomu klekl na jedno koleno. Vstaly mi vlasy hrůzou na hlavě, já jako nejstarší mám mít největší zodpovědnost, tak jsem ho, trochu přísnějším hlasem, upozornila, že u koní se nikdy neklečí a už vůbec ne u kopyt. Když si představím svůj incident s Cápem, nedovedu si představit, s kolika zlomenými kostmi na obličeji bych skončila, kdybych u toho klečela. Načež ta mladá slečna řekla, že to udělá ať se dívá. Hezky a správně dočistila přední kopyta a když popisovala klukovi, jak se zvedá zadní, tvářil se už hodně nasupeně. Než nohu dočistila, naštvaně odešel. Pokud vám někdo dobře radí, pokud je někdo zkušenější jak vy a snaží se vám něco v klidu vysvětlit, poslouchejte jeho rady. Nebyla z toho žádná nebezpečná situace, ale taky mohl odejít s vyznačenou podkovou na své nagelovné hlavě. Poslouchat druhé a učit se ze svých chyb není ostuda, je to způsob, jak se stát lepším. Přeju mu, aby časem zkrotil své ego a pokorně se naučil všechno správně, tak jak to má být. Chlapů u koní ubývá, byla by to škoda. I když možná právě proto, že jsou tam samé holky a chlapi prostě komandování od nich špatně snáší, i když to myslí dobře 😉 A takových historek najdete určitě spoustu, pokud se chcete poučit i zasmát, doporučuji články o bezpečnosti u koní od paní Dany Kusebauchové na Equichannelu.

Zodiac

    A nebezpečná situace také nastává vždy, když sedíme na koňském hřbetě. Mnoho lidí mi říká, že koně jsou hloupí. Možná z našeho pohledu ano, protože jim třeba občas něco nejde nebo nechtějí dělat to, do čeho je nutíme. Jak praví jedno přísloví: ,,Pokud budeme posuzovat rybu kvůli její schopnosti lézt na strom, bude nám připadat hloupá.“  Pro koně není přirozené chodit v kolečku, do boku, dělat drezuru, nahánět tele nebo skákat přes překážku. V přírodě ji raději obejde. A ano, pokud vidí nebezpečí, řeší ho leknutím nebo zběsilým úprkem, bez ohledu na to, jestli mu zrovna na hřbetě nesedí pán tvorstva, který není schopen situaci zvládnout. Kůň vám musí především důvěřovat a pokud z vás samotných cítí nervozitu a strach, pokud vy sami to ,,nebezpečí“ raději obejdete, než abyste koni ukázali, že mu nic nehrozí, pak možná můžete mít pocit, že kůň je hloupý, přičemž je jen odrazem svého pána.

    Spadnout se dá jakkoliv, kdykoliv, můžete mít nejhodnějšího koně pod sluncem nebo být sebelepší jezdec. Pak kolem proletí igelitový pytlík a náhle ležíte na zemi a kůň prchá do dáli. Můj první pád jsem popsala už v prvním článku. Podruhé jsem málem spadla, když jsem se učila cválat, ale upřímně, kdo ne. Sestra si taky nabila čumák u svého druhého cvalu, protože jednoduše kůň zakopl a ona se nedržela. Je to nadsázka, někdy to prostě nejde, zakopnutí je téměř vždy salto vpřed, zvlášť v anglickém sedle. Mám podobný zážitek, opět z prázdninového pobytu. Jen tak si v klídku kráčíme po lesní cestě, měla jsem kobylku jménem Sabina, trošku staršího data (cca 20 let). Celou dobu se ohání po muchách, občas nenápadně ze země ukousne kus trávy. Stejná situace nastala i v ten okamžik- z některého z těchto důvodů ohnula hlavu dolů, ale zjevně v ten moment zakopla o kámen/drn/rovnou cestu/nohu/svou hlavu/něco imaginárního-netuším, a náhle vidím, jak mi předek koně mizí z pod prdele a kobyla ryje nosem v zemi. Naštěstí mám z westernu nacvičeno dávat nohy dopředu a zaklonit se, plus jsem ji měla dost na otěži, takže jsem ji táhla zpět nahoru. V jednu milisekundu to sice vypadalo, že slítnu, ale neslítla. Kobča to přežila jen se šrámem nad okem a celý zbytek cesty šla s půlkou ksichtu od prachu. V klusu bych nejspíš dopadla podobně.

Březová

    Pak jsou tu samozřejmě různé nebezpečné situace a věci, jako jsou zmiňované igelitové sáčky, vítr, pes za plotem, kanál, tekoucí voda, nebo hrůza- vlastní stín. Na Březové jsem jezdila na koni, co neměl rád velká auta (hnědák na obrázku výše). A víme, jací neohleduplní jsou řidiči (na co zpomalovat, že? 😊) Takže jsem si párkrát vyzkoušela, jaké to je, když vám kůň uskočí do boku. Většinou zůstanete na místě-jen ten kůň pod vámi najednou není. Ale někdy je to zase jen shoda hloupých náhod, a hlavně vaše vina. Na jaře tohoto koníka bolela noha, ale po rekonvalescenci majitelka uznala, že už vyjížďku zvládne. Byl sice v pohodě, ale když jsme začali cválat, bylo jasné, že něco není v pořádku. Možná noha ještě trochu bolela a při cvalu na ni dopadala celá váha koně, možná měl jen ,,jarní“ radost. Já měla ten den nějak divně dlouhé třmeny a když jsem viděla, že začíná blbnout, dostala jsem trochu strach. A to nesmíte nikdy dovolit. Křečovitě jsem jej začla tahat zpět a druhý kůň zatím odcválal dost daleko, což ten můj nemohl přežít. Rozběhl se tryskem za ním a při tom házel hlavou i celým tělem a nedal se zastavit. Věděla jsem, jak to skončí. Držela jsem se a brzdila statečně, ale stejně přišel pád v plném trysku. Kontakt mojí hlavy se zemí jsem zaznamenala třikrát, a ještě jsem si v té rychlosti stihla všimnout, kdy se mi vytáhla noha ze třmenu a jaké je to dneska ale krásné počasí. Moje schopnost mít utříbené myšlenky** i v takové situaci je fascinující.  Moji strážní andělé byli asi ve střehu, takže mě z toho jen dva týdny bolela hlava a koleno. Pravidla, na která od té doby nedám dopustit: 1.Bez přilby na koně nelez*** 

2.Tím debilem jsi vždycky ty, ne kůň.

Jassper, Brno

     A takových historek je spousta. Tenkrát, jak mi kůň na louce zničehonic uskočil a já skončila na jeho krku. Nebo když se slečna na jízdárně ve cvalu přede mnou náhle zastavila a já skončila stejně. Ještěže mají koně tak pevný krk. Nebo když zjistíte, proč ve videích s kompilacemi pádů jsou nejčastěji pády z parkuru. Ono to vážně zas tak jednoduché není, i když, já zatím bez pádu (klop klop klop). Ale moc elegantní u toho nejsem, jak chrchel ve větru. A někdy se dá spadnout i v kroku a z westernového sedla (určitě zmíním v dalším článku). Koně nejsou o nic víc hloupější než lidi. A kdo nepadá, málo jezdí. To platí i v životě, nikdy nic nesmíme jen tak lehce vzdát, i když si rozbijeme držku. Jde jen o to, jestli nám to za to stojí. A to koně určitě 😊

*mám si pořídit cedulku SARKAZMUS nebo to chápete?

**umím to, i když jsem opilá. Přemýšlím prostě tak, jako bych nebyla. Jen moje tělo dělá všechno špatně.

***hlavně, že ve westernu jezdíš jenom v klobouku, ty šulku….