Noir Film Festival aneb z řeky na film

 

A je to tady zas, několikaměsíční sepisování článku z Noir Film Festivalu (dále jen NFF), který stejně nikdo nečte, ale mě to stejně pořád baví. Tradiční úvod ve stylu rok se s rokem sešel tentokrát vynechám, jelikož rok se s rokem nesešel kvůli našemu loňskému malému výletu za hranice východní polokoule (jo, byli jsme v Americe, heč) a tak jsme NFF navštívili po dlouhých dvou letech plni zvědavosti, jestli nás budou zase srát ty samé věci, co minule, jestli tam bude pořád ta předražená quesadilla a jestli ještě vůbec mají dramaturgové ještě pořád z čeho vybírat, protože tento festival vypadá, jako by se točily jenom noirové filmy a přitom mám pocit, že už se tak cca 200let netočí. Vizuál byl tentokrát do vínova, a hned na úvod vyspoileruju, že tentokrát byly některé věci lepší než posledně, například úvodní znělka, ale o tom ještě dále.

Jelikož jsme aktivní lidé v mladším středním věku, rozhodli jsme se, že nabrané budoucí kalorie z jídla a chlastu vysportujeme hned na začátku a sjedem si konečně tu slavnou Sázavu. S ozvěnou trampských písní v hlavě jsem se těšila, že konečně pojedem i něco jiného, než Bílinu a ač už jsem si na začátku léta užila Lužnici (jo užila, i přes to, že mi málem upadly ruky a měla jsem den a půl úžeh), tak tohle bude zas nějaká jiná paráda. Hnedle na začátku jsme zaparkovali u pivovaru v Kácově, kde jsme si vystáli nemalou frontu na otevření a za zamračených pohledů pinglů, kteří byli očividně překvapení, že maj hospodu a chodí jim tam lidi jsme lupli každý půllitr ležáku, abych měla po většinu cesty o zábavu s mým malým močákem postaráno. Následně jsme nasedli na půjčenou loď a fičeli jsme. Každý, kdo byl kdy na Sázavě se teď asi trochu zarazil, protože slovo fičeli není úplně tak docela to, co tam děláte. Spíš tak nějak plynete, a pokud pádlujete jako o život, tak plynete o půl metru za hodinu rychleji.  Protože Matěj umí pádlovat rychle a silně a protože mě týrá, předjeli jsme většinu skupinek vodáků a já si konečně užila významu slova .,,česká řeka“, páč zde bylo lidí jak nasráno. Projeli jsme i nějaké jezy, zatímco jiní na nich viseli, a užívali jsme si krásnou přírodu, skály a koleje s tradičními motoráčky podél řeky. Kochat jsme se mohli hodně, protože řeka se měnila čím dál více v olej. Po čurací zastávce jsme pokračovali a po dalším cca milionu pádlovacích pohybů jsme konečně v zatáčce uviděli Český Šternberk. A to vám teda řeknu, abyste věděli, že jsem romantická duše, to bylo něco úžasného. Majestátní hrad vysoko nad řekou, mávající turisté z jeho ochozů a velká vlajka NFF  nás přivítali a my už se těšili opět a zase na to samé- černobílé filmy a požívání trošky toho alkoholu. Navíc z řeky člověk vidí věci, o kterých by jinak nevěděl, třeba malý bufet u řeky přímo pod hradem, kde hráli z rádia Dead South a bufet byl ve starém vojenském vozidle.

Vrátili jsme loď a jelikož vodáctví je hlavně o otravném vymýšlení co s autem a lodí a vlakem a náma a vůbec víc času zabere logistika než sjíždějí řeky, tak jsme šli na vlak a užívali si tu samou cestu z toho opačného pohledu. V Kácově jsme vyzvedli auto a jeli zase zpět do Šternberka, respektive na Dvůr Prak, což byl statek, kde jsme byli ubytovaní. Odtud vede velice romantická, jednoduchá a docela i rychlá cesta lesem na hrad a vůbec tím na nic nenarážím, jenom zkouším, jestli Klárka čte můj blog nebo ne. Romantická a jednoduchá cesta sice končila močálem přes celou stezku, ale my už na NFF zažili leccos a špinavé nohy od bahna nás nemohly rozhodit. Umyli jsme si je v nedalekém potoce, protože mít na nohách místo bahna nalepené jehličí a písek je much better. Doštrachali jsme se na hrad, kde jsme okoukli quesadillu ještě dražší než předloni a další pochutinky, z nichž jedna bylo černé pivo od Zichovce s názvem Černý Marlowe, což všichni praví noiroví nadšenci ocení. Na mě je bohužel dost silné chuti, takže jsem si dala jen jedno a pak šla nenápadně okukovat vinný stánek. Naopak Matěj pokračovat v pivu a na konci fesťáku už si o něj ani nemusel říkat, protože slečna ho poznávala už z dálky, vzhledem k silné chuti piva si myslím, že byl asi tak cca jeden ze dvou, co ho tam pili pravidelně.

Jelikož jsme měli pouze víkendové pasy, mohli jsme si v pátek rezervovat pouze večerní hlavní projekci a půlnočku, a já už dopředu (rozuměj třeba dva měsíce dopředu) plánovala, jak o půlnoci neusnout, a nakonec jsem ve svém bystrém mozku vymyslela, že si asi dám kafe. Takže jsme popili, pokafovali a zjistili, že to celé nám zabralo tak deset minut a zbývá nám asi stopadesát hodin do večerní projekce. Tak jsme to vzali přes smažený sýr a halušky v hospodě pod hradem do toho autíčkového bufetu u řeky, kde bylo fajně, ale zase tam měli hnusný jak pivo, tak víno. Zpátky na hradě jsme pak zaujali místo ve stínu na lehátkách a pozorovali, co tak normálně lidi dělaj na fesťáku. Tím, že je to takový specifický žánr a je to dost ve stísněných prostorách, máte po chvíli pocit, že tam všechny lidi znáte a víte co kdo má rád a co ne. Taky se tam lidi fotili s někým asi slavným, a my vůbec netušili kdo to je. Nakonec jsem díky svým brilantním hledacím schopnostem našla, že to je pan Uhlík, herec se zářnou kariérou, např v Ulici. Taky jsem zažila veselý moment, kdy jsem pomlouvala týpku, zařizující ubytka, se kterou mám téměř každý rok nějakou blbou zkušenost (viz předchozí ročníky) a ona se najednou zjevila kousek od nás a nabízela hostům, včetně nás ovocíčko, tak jsme si vzali melún a usmívali se co nejvíc upřímně to šlo. Ale dost už keců, dopíjíme poslední sklenku a jdeme konečně na večerní projekci. Úvodní znělka byla tentokrát zase hezky noirová a fajně vymyšlená, jednalo se o detektiva, který si na takové té nástěnce spojuje jednotlivé filmy až dojde ke hradu a přesně nějak takhle si ty úvodky představuju-nápad a tématika. Pak se samozřejmě zas různě děkovalo, protože jestli na Noiru něco umí, tak je to zdržování večerních projekcí a bohužel se na tom nic nemění.

Ale teď už konečně recenze! *nadšené skákání čtenáře

RECENZE OBSAHUJÍ SPOILERY, což je fuk, protože moc dobře vím, že se na takové filmy stejně doma u chipsů koukat nebudete

Laura (1944, Preminger)

První film a hned téma ,,v hlavní roli femme fatal“, takže člověk čekal nějakou trapnou romanťárnu a ono ejhle, film začíná její vraždou. Její kámoš se setkává s detektivem šťourou, který se rozhodne případ vyřešit za každou cenu a kupodivu tato dvojice je zdrojem docela vtipných gagů a situací. Samozřejmě kráska nesmí chybět, to by na to tehdá nikdo nešel, takže tadá, je tu retrospektiva. A sotva si člověk říká, joo mě nenachytáte, vrahem je zahradník, tak voila a do dveří vchází Laura, živá a zdravá, jakoby se nechumelilo. Takže z vraždy je podvod, nebo respektive z vraždy je vražda, ale vlastně někoho jiného, protože jak všichni víme, brokovnice udělá z hlavy fašírku a to už se pak zamění snadno. Dobrý je, že vrah byl nakonec docela překvapivý a blbý to, že to celý bylo strašně utahaný a na konci z toho stejně udělali trapnou romanťárnu, protože Laura, která se dozví, že měla být zavražděna, nemá nic jiného na práci než hned při první příležitosti viset na péru detektiva. Za takovou nálož naivity dávám nálož 60% na České filmové databáze, dále jen ČSFD aneb zkratky.

Red Rock West (1993, Dahl)

Další z filmů, který rozbíjí mou teorii, že noir film je všechno, co má v popisku na ČSFD napsáno noir, protože tenhle tam má thriller/krimi, ale vlastně když na to koukáte a vidíte tu atmosféru a průběh, nemáte pochyb, že dramaturg ví, co dělá a taky že už se po těch letech začínáte v noiru trochu orientovat. Jelikož jsem si řekla, že jsem na infarkt myokardu stále dost mladá, dala jsem si ještě jedno kafe úplně těsně před půlnočkem a tak s nadšením můžu psát recenzi, jelikož jsem viděla každou jednu minutu. Navíc jsme si sedli úplně dopředu před ventilátor, a to dost pomohlo. Ve filmu vystupoval mladý Nicolas Cage, kterýžto se sérií nedopatření má stát nájemným vrahem, i když si pořád myslím, že když Vám někdo dá pistoli a řekne ,,tohoto zabij“, tak si myslím, že přesně tohle je moment, kdy to nedorozumění můžete vysvětlit namísto toho, to automaticky přijmout. Zavražděna měla být žena šerifa a když jsem viděla to její po celou dobu filmu neuvěřitelně nesouměrné obočí, nedoufala jsem v nic jiného. Film se odehrává v pár dnech, respektive asi dvou a děje se tam dost věcí, při kterých se pořád jezdí do města z města, takže je tam mnoho záběrů na ceduli Red Rock West, pak taky nějaká ta střílečka, sex možného vraha s možnou obětí, zjištění, že všichni lžou a závěru kopání pokladu na hřbitově, což je asi tak všechno, co potřebujete vědět, abyste si to pustili, protože ač to má ke konci pomalejší tempo, rozhodně to stojí za 80% na ČSFD.
Druhého dne jsme se náležitě vyspinkali a po snídani doprovázené veselými historkami pana majitele penzionu o jeho několika milenkách na Kubě a Haiti a nevím kde ještě, jsme se opět vydali přes louky, lesy a blata zpátky na hrad. První film byl v plánu v 11:00, takže jsme po čecháčsku vyžahli první pivko ještě dopoledne a vydali se do sálů hradu.

Vlak (1959, Kawalerowitz)

Na festivalech je bájo, že vám vyberou a seženou film, který byste nikdy nikdáž neviděli a ještě ho seženou v původním znění, takže se můžete hodinu a půl kochat aspoň polštinou, když už ničím jiným. Což o to, mělo to nápad, mělo to zajímavé postavy, mělo to krimi zápletku, ale namísto toho, aby to svištělo jako pendolino to spíše drckalo jako průměrný motorák od českých drah. Nejvíc akční scénka, kdy všichni lidi z vlaku běží po poli a chytají zločince bohužel byla do filmu vstrčená trochu násilím a drobné milostné avantýrky nakonec vyzněly na prázdno a bez emocí. Naštěstí jsem byla dobře vyspaná a nadšená na začátku dne, takže mě houpání na kolejích neuspalo, ale bohužel ani nijak víc nenadchlo. ČSFD 60%.

 
Po Vlaku nebyl čas ztrácet čas, a proto jsem se přesunuli ihned na další film, tentokrát bez obligátního alkoholu, protože to už nám trošku bylo i blbý. Přesun byl víceméně takový, že jsme vyšli na nádvoří a vrátili se do stejného sálu, protože proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.
 
Mstitel (1959, Karel Steklý)

Avenger bez kostýmu, laserových paprsků a velkoduchých keců, ovšem se správně oduševnělým originem, kdy mladý muž neznalý světa přijde z vojny a zjistí, že všechno, co měl rád je víceméně v prdelkovicích a jeho buchta dělá ve vykřičeném domě. Dostala se tam vinou moc zlého starého pána a tento mladý hodný pán se rozhodne zlého starého umravnit a tím myslím zabít. Po mnoha peripetiích, které se dají shrnout do dvou scén- velkolepý útěk týpky z nevěstince, který skončí neslavně a pár týpků na stavbě s vratkým lešením, kde to taky skončí neslavně, respektive smrtí jednoho z dělníků, aby jakože ta pomsta byla fakt oko za oko. Načež je zlému starému pánovi vhozena na hlavu cigla a tím to končí. Bylo tam drama, byla tam láska, byl tam mladý Brzobohatý, ale nebylo tam napětí, nebyl tam feel a nebyl tam drive. A to mi na těchhle poučných starých filmech trochu vadí. ČSFD 55%

Po tradičním poflakování se na nádvoří a tentokrát pokračování v ochutnávání vína bylo na čase nakráčet na film, na který jsem se těšila nejvíc, protože jsem si tím zabila i mouchu v podobě vyškrtnutí z Chci vidět na ČSFD. V mezičase se kromě malého obídku nic zvláštního nestalo, tak pokračuju opět recenzí.

Blade Runner (1982, Ridley Scott)

Já vlastně vůbec netušila, o čem to má být a byla jsem vlastně dost překvapená tím, jak málo vesmírné a sci-fi se to celé jeví. Vypadalo to spíše jako hodně temné a smutné město současné doby, kde je sem tam někdo tak trochu divnej. Většinu času zabere bloumání s Harrisonem Fordem po městě a hledání robotků, včetně románku s krásnou ženou, bohužel až moc předvídatelně samozřejmě taky robotkou. Bohužel toto byl první film, na kterém už moje staré tělo nedokázalo odolat vínu a plnému žaludku a na asi 15 minut mi klesla víčka. Naštěstí se děj sunul kupředu pomalým tempem kupředu, a kupodivu mi skoro nic neuniklo. Skoro bych až byla z filmu zklamaná, naštěstí se závět zvrtnul v překvapivě kvalitní hororovou sekvenci a díky tomu si vysloužil lepší hodnocení, než jsem měla původně v plánu. Že bych si z toho ale jako z celku sedla na prdel, to se říct nedá. ČSFD 60%

Jen malá vsuvka, na véču jsme zkusili opět bistro u řeky, kde jsme si dali hambáč, který byl tak poctivý, že kdykoliv jste do něj kousli, všechno vyjelo a vyteklo všemi směry pryč, ale chuťově bájo. Navíc celou dobu tam hrál playlist, velmi podobný Matějovu dark country playlistu, takže atmoška takhle v létě u řeky dokonalá. Při návštěvě hradu nebo Sázavy doporučujeme. Večer už nás čekalo jen chlastání a ochutnala jsem třeba věci jako je káva s ginem a tonikem, která chutnala jako gin s tonikem..a…ehm…kávou…

Pak jsme si šli stoupnout do řady k horní bráně, kde se promítá hlavní večerní projekce, a my, jelikož nejsme žádní nováčci moc dobře víme, že deky jsou jen na některých židlích a kdo dřív přijde, ten dřív nemrzne. K našemu překvapení před branou stál malý stáneček Jameson a my začli panikařit, že asi nemáme hotovost a nemůžeme si nic dát. K našemu překvapení pán rozdával whisky zdarma jakožto marketingový tah a to nás teda přitáhlo velmi. Já vyzkoušela nějaký drinčík, který byl de facto whisky s už nevím jestli tonicem nebo tak něco, Matěj si dal čistou whisky a dobře udělal, protože jak jsme zjistila, to prostě není typ alkoholu do drinků tohoto rázu. Načež naše otázka byla, jestli tam týpek bude i potom a on že prej dokud všechno nerozdá, tak tam bude. Pokračování této poutavé story po skončení filmu.

Promítání filmu předcházela obligátní přehlídka random umělců, Uhlíků a nevyžádaných hudebních čísel, takže skoro hodinka zpoždění klasika.

Dům cizinců (1949, Mankiewitz)

Story o mafiánské, teda pardon, bankéřské rodině, kde jeden brácha je čestný a hodný a zbylí jsou budižkničemové. Hodný brácha je tak moc hodný, že jde místo svého tatíka do vězení, čehož si ale nikdo neváží a po 7 letech z něj vyleze a chce se mstít Hodně propletených vztahů, detailů z bankovnického světa, nějaká ta retrospektiva, vnitřní souboj člověka s tím, co má a nemá udělat a co je a není správné. Je to takový ten film, na který když koukáte, tak si říkáte jo, to je chytrý a dobrý, rychle ubíhající, ale po skončení a s odstupem není nic, co by se zas tak extra dalo vypíchnout. Týpek z padesátých let by z toho měl zážitek asi jinej. ČSFD 75%

Po skončení filmu se Matěj neobvykle rychle zvedl a téměř úprkem se vydal z bran hradu, čímž úspěšně předehnal všechny ke stánku, kde týpek už nic nemíchal a nelil, ale rozdával malé lahvičky Jamesona na cestu, takže jsme si každý dali jednoho do kapsy a pak ho popíjeli na půlnočku.

Pouštní běsy (1947, Allen)

Poslední půlnočko klasicky po několika sklenicích piva/vína a nespočtu kafí, tentokrát opět drama kdesi uprostřed pouště v Americe, ovšem starší film s hudbou a vším co tomu odpovídá, takže asi chápete, že na půlnočko úplně ideál. Týpka se tam zamiluje do zcela očividného vraha, jakoby víc okatý už to bejt nemohlo, říkali to všichni kolem ní, že je podezřelej, včetně jeho kámoše-nohsleda, který po něm ,,uklízel“ a včetně nás diváků a hlavně týpka, který byl do ní očividně zamilovaný a ona jej odmítala. Když se pak schylovalo k tomu, že se vše vyjasní a onen friendzone zajatec jí pomohl, tak Matěj prohlásil, že jestli ta pinda nakonec po tom všem zůstane právě s tímto týpkem, tak tomu dá na ČSFD odpad. Tak se taky stalo. Za mě ČSFD 30%.

Slovy valašského klasika – tož tak. Další ročník za námi a uvidíme, jestli nás vítr zavane do posázaví i příští rok. Ta atmosféra, která tam pokaždé panuje, ta pohodka, když se vám podaří ukořistit lehátko a pak tam popíjet vínko a panovačně koukat na obyčejné turisty, to všechno mě vždycky přesvědčí, že jet tam znovu byl dobrý nápad. Navíc teď známe fajn bistro a vždycky můžeme pokořit další úseky Sázavy. Tak zase někdy příště, ahóóóóójj!

Recenze na jednu větu XIV.

Nebudete tomu ani chtít věřit, ale opravdu jsou tady další recenze na jednu větu, protože teď poctivě a často koukáme a tentokrát jsem se dokonce utrhla hned několikrát ze řetězu a mám tu spousta recenzí na předlouhé souvětí. 

Něco mě kouslo – Proklikávání se pořady na kanálech typu History channel a Nature vás občas přivede k takovým zajímavostem, jako je třeba pořad o tom, jak nějaká pipina bez nohy hodinu naprosto nezáživně vypráví příběh o svém zranění v moři, kde po spoustě dramatických rozkývaných záběrech na mořskou hladinu a přibližovaček k její skoro holé prdeli pod vodou zjistíme, že to byl žralok, surprise, surprise! odpad!

Prci, prci, prcičky 2 – Tož, nebylo to špatné, ale kdybyste na mě mířili brokovnicí, ani tak si za Boha nevzpomenu na jedinou celou scénu. ***

Bulšit – Parodie na teenage filmy s Kapitánem Amerikou, která reálně je vtipná a věcná, a hlavně, jakýkoliv film, ze kterého je meme, je automaticky dobrý. *****

Na nože: Glass onion – Trochu mě mrzí, že po tak skvěle našlapané jedničce se tohle snažilo přiblížit tak moc, až se to vším tím šmodrcháním a chytrostí zhroutilo samo do sebe. ***

Superbad – Další film typu ,,fakt nevíme na co koukat, tak třeba tohle úplně random na Netflixu" ze kterého se vyklube klasicky příjemná a docela i vtipná oddechovka, bohužel to dosahuje pouze průměru amerických komedií, každopádně klasický červený párty kelímky tam byly, takže ok. *** 

Městečko South Park – Dlouhá cesta to byla, ale nakonec i já jsem se smířila s animovaným seriálem s ,,otravnými děcky", která ale nejsou tak otravná hlavně proto, že se často chovají dospěleji než kdokoliv z nás, mnoho dílů je spíše vyplňovacích, ale mnoho vstoupilo do historie černohumorismu a nekorektnosti a možná právě proto mi sedl zrovna v téhle podivně kulturně vyhrocené době. ****

South Park: Peklo na Zemi – Film navazující na seriál měl vtipnou premisu, svižné tempo, vtipy se střídaly s vlezlými songy a celkově prostě tady není o čem: ,,Blame Canadáááá"! *****

Johhny English – Atkinson nezklamal ještě nikdy a ani u tohoto projektu tomu nebylo jinak, nebyla tam žádná hluchá místa, humor byl typický, všechno šlapalo, chce to být na ten film tak trochu naladění, na druhou stranu, beanovský humor vám buď sedí, nebo na to nekoukejte. ****

Johhny English se vrací – Mně to nějak výrazně slabší než jednička nepřišlo, naopak několik scén tam bylo mnohem zapamatovatelnějších a vtipnějších, jenom scénáristicky mi to na film tohoto typu přišlo prostě zbytečné složité, moc postav, moc propletených linek, u klasických gangsterek ideál, u tohoto hodně na sílu. ****

Dungeons and Dragons: Čest zlodějů – A já mám stejně nejradši filmy, u kterých nečekám vůbec nic a ony pak neuvěřitelně překvapí, jako tahle svěží fantasy-scifi-,,gotgstyle" oddechovka se sympatickými (i když ne výrazně charakterními) postavami, našlapanou akcí a naprosto unikátně nečekaným a skvělým smyslem pro humor, posledních 20 minut tomu sice dost docházel dech, ale jako celek velmi doporučuju, pokud váháte, místo traileru si pusťte scénku ze hřbitova. *****

Barbie – Nejlepší na tomhle filmu je to, že se hrozně snaží podporovat ženy a ukázat, jak jsou skvělé a co dokážou a podaří se mu vyvolat úplně, ale úplně naprosto opačný dojem, jakože reálně muž stačí za jediný den pochopit svou úlohu a další den převzít ,,vládu", kdy se mu automaticky ženy podvolí, ale aby dosáhly toho samého ženy, musí chlapy ,,vyřadit" a pak prakticky převzít moc na základě principu ,,o nich bez nich" a brát to jako vítězství, a takových kiksů tam bylo více a vůbec, kdybych byla o trochu větší feministka, tak mě některý věci možná i trochu urazí, takhle jsem se tomu jenom náramně vysmála. ***

Barbar Conan – Osmdesátky jsou jednoduše specifický filmový žánr sám o sobě a zvlášť co se dobrodružných a historických snímků týče, bohužel já, devadesátkové dítě už prostě polonahého Arnieho, ofiny a random házení příliš malých objektů, nahrazujících lidské postavy do ohně prostě neocením. **

Světlo a stíny 1. a 2. série – Matěj nebyl doma, tak jsem musela svůj čas trávit s jiným chlapem a já si ze všech možností vybrala klasicky Bena Barnese, nečekaně opět v roli záporáka ve fantasy seriálu ze zajímavého prostředí s velmi hezkým, až lehce tíživým steampunkovým vizuálem, časem stále víc a víc sympatičtějšími vedlejšími a naprosto odporně nesympatickými hlavními postavami, který vás sice ze začátku moc neba, ale časem vás neba už trochu míň a koukáte už s takovým tím pocitem, že musíte prostě vědět, co bude dál a kdy aspoň jedna z těch nudnějších postav konečně chcípne, ale jelikož nikdo z nich nechcípne a POZOR SPOILER chcípne jenom Ben Barnes, tak vás to vlastně i přes pár docela cool bojových scén nakonec stejně jedině nasere. Na rozdíl od ostatních mě osobně bavila druhá řada mnohem víc jak první, hlavně tedy vedlejší linky a nové postavy. 1.*** 2. ****

Lekce neslušného chování – Matěj stále nebyl doma, tak jsem pokračovala s Benem Barnesem a tohle už mi povážlivě dlouho smrdělo ve ,,Chci vidět" na Čsfd, tož jsem si to pustila a nevím, hezké kostýmy a historické pozadí, hezcí koníci a klasicky Colin Firth hrající totálního bručouna, co tam tak nějak chodí a něco dělá a nakonec vyplyne, že je to vlastně hlavní postava a že většina ostatních postav měla ten plochý charakter asi fakt jenom na ozdobu, na druhou stranu musím uznat, že zápletka se psem byla velmi zdařilá. ***

Kung fu Panda 2 – Prokletí dvojek i komentáře na Čsfd tomuto filmu predikovalo neúspěch, mně se ale velmi líbil záporák i většina děje, jakože jasně, nebylo to tak briskní jako jednička, ale nebylo to úplně tak moc pozadu.***

The Package – Hej prostě já čím víc stárnu, tím se snižuje moje laťka v rámci hodnocení komedií, i když je pravda, že americké blázniviny prostě vždycky tak nějak tím oním pověstným šálkem kávy pro mě byly, a teď tomu bylo nejinak, zápletka o uříznutém penisu na hranici mezi nevkusem a genialitou, zpracování nečekaně dobré a vtipné a heroická scéna z nemocnice na konci byla velice exkluzivní na dílo takového charakteru, velmi cením. ****

Děsnej doják – Já fakt nevím, proč když tohle začlo v televizi hrát, tak jsme to nepřepli, možná kvůli Alyson Hannigan nebo protože to bylo jednodušší než klikat půlhodiny na HBO a skončit zase a opět u Hobita bez prodloužené verze,  takhle jsme aspoň viděli něco nového, svěžího a nadmíru trapného přesně jak jsme již podle prvních scén očekávali, byla to sice parodie, jen moc nechápu na co, nejvíc asi samo na sebe, ale na konci filmu je zase meme, takže na odpad to prostě není. *

Tupíři – Parodie na Stmívání, která vynechala scénu z baseballu prostě nemůže obstát, sorry jako, ale na druhou stranu, furt je to parodie na Stmívání. *

Patriot – Jelikož jsem měla poslední dobou pocit, že mám velké mezery v americké historii a že jsem dlouho neviděla Ledgera, nezbývalo než se konečně pustit do tohoto velkofilmu ač Gibsona teda moc nemusím a přesně jak jsem očekávala, bylo to Statečné srdce akorát v kulisách války o americkou nezávislost, každopádně příběh nebyl úplně marný a byla tam zpomalená scéna heroického běhu po bitevním poli s čerstvě ušitou americkou vlajkou, nemůžu být nespokojena. ****

V Bruggách – Taková nenápadná záležitost od režiséra tří filmů, která vás doslova vystřelí z bot svoji neuvěřitelně zvláštní, tíživou, ale zároveň podmanivou atmosférou, úžasnými hereckými výkony a gradujícím dějem, který naservíruje random vtipné gagy, dojemné scény a především impozantní závěr. *****

Černí baroni – Už jsem to kdysi dávno sice viděla, ale jelikož se z toho objevují neustále nějaké hlášky a scény, bylo načase si to celé znovu pustit a pořádně zhodnotit, zklamaná jsem nebyla, byly tam opravdu vtipné scénky, i když mi trochu vadil ten spěch, celé to bylo poskládáno epizodicky a bez návaznosti, takže z půlky zimy je najednou léto a podobně, ale jako komplet to jakž tak drželo a dějově to byla velmi hezká sonda do éry komunismu, která nám připomíná, že ne, opravdu bychom to takto zpátky nechtěli....i když, některým hochům, co si budem, by trochu té služby státu jenom prospělo. ****

Poslední Mohykán – My všichni Evropani odchovaní ,,Divokým západem" v italské podobě, vlastně nemáme o tom, co se dělo v Americe před válkou o nezávislost moc tušení a už vůbec ne, co se dělo na východě, pokud chcete mít aspoň trochu pojem o této historicky zajímavé době, tak nemohu tento film víc než doporučit, škoda jen, že dějově to moc nešlapalo, chybělo tomu více akce a možná výběr méně známých herců způsobil, že mě to prostě tak moc nepřipoutalo a časem zapomenu, o čem že to vlastně bylo. ***

Americké psycho – Je mi trochu líto, že jsem Chrise Balea tak dlouho odmítala, na druhou stranu jsem ráda, že jsem to viděla až teď, a musím říct, že se mi docela trefil do nálady, jenom mi přišlo, že na mnoho věcí tam dost spěchali a celkově ta niterní sonda do vrahovy duše nebyla vykreslená úplně ideálně, některé scény vyznívaly doslova zkratkovitě a konec nevím, jestli chápu správně, každopádně další body tomu ubírá i paradoxně k výše napsanému pomalé tempo. ***

Napoleon – Já jsem nikdy nebyla zastánce hejtění historických nepřesností, prostě jenom polknu hořkou slzu a užívám si umělecké dílo a nejinak tomu bylo i zde, když koukáte na bitvu u Slavkova, kde ve skutečnosti nejsou ani kopce ani jezera, ale prostě to není to, co bych tomu nejvíce vyčetla. Většina recenzentů se společně se mnou shoduje v tom, že scénář moc nevěděl, zda chce historický epos s epickými bitvami a vykreslením dobového pozadí nebo psychologický rozbor postavy samotného Napoleona a jeho vztahu k Josepfine, a přesně jak se všude píše- pořádně tam není ani jedno. To ale v závěru vlastně zas tak nevadí, jelikož se film snaží zachytit docela dlouhé časové období Napoleonova života, bylo to buď jenom bitvy, nebo jenom vztahovka a nebo prostě uspěchat obojí a nějak to snad bude držet pohromadě a když to vezmu hodně z dálky, ono to tak nějak pohromadě drží. Většina mimobitevních scén je zvládnutá vcelku dynamicky a zároveň není nic zásadního vynecháno, pro úplné neznalce oné doby je tam vše relativně polopatisticky popsáno, a ač si o tom může každý samozvaný historik a dobový odborník za klávesnicí myslet co chce, mě všechny bitevní scény nadchly a vlastně bych dokázala tři hodiny koukat jenom čistě na bitvy, taktiky a dusot koňských kopyt. To, kam došel Joaqim Phoenix za svou kariéru, tedy od jednoho Ridleyho císaře k druhému, je dechberoucí a já na něj opět a zase nemám slov, trochu jsme se bála podle trailerů, že se bude jen mračit a nic neříkat, ale v silném vojevůdci našel i kus roztomilého a podivínského obyčejného týpka a zhostil se toho jak nejlíp uměl a udržuje si tak dál svou pozici totální ikony a jednoho z nejlepších herců současnosti. Byli tam taky dva obligátní, ale pořád dost nenápadní černoši a celkově výprava a atmosféra s minimem CGI mě aspoň na chvilku zase naplnila pocitem, že filmařina je pořád ještě dobré řemeslo a forma umění a přesto, že to bylo celé tak na 70%, já tomu těch 5 hvězd dám, protože jsem prostě ráda, že se takové věci ještě točej. *****

Sedm statečných – Jedna z nesmrtelných westernových klasik a já ji viděla poprvé až teď a je to dobře, protože do některých věcí musíte dospět a o to víc si pak příběh, který vlastně není moc strhující, ale přesto neuvěřitelně napínavý, užijete i přes ty komicky vypadající smrti. *****

Znovu 17 ­– Další z ranku ,,šla jsem jenom kolem a viděla to", byl to paradox, že jsem na film s Matthewem Perym narazila random po jeho nedávném úmrtí, jeho mladou verzi si zahrál docela dobře Zac Efron, poslání příběhu bylo jasné s od začátku předvídatelným koncem, byl tam očekávaný, trošku umělý emoční přesah, naopak hodně věcí šlo zvládnout trochu líp a celkově na výplň času dobrý, ale nic víc. ***

Jack a obři – Tentokrát jsem na Vánoce neviděla snad žádnou z mých oblíbených klasik, ale narazila jsem na Nově v odpoledním čase na tohle, tak že to zkusím a to prosím i bez toho, aniž bych věděla, že tam hraje Ewan McGregor, stylizovaný více sexy než kdy jindy, a to byl příjemný a velmi, velmi hezký bonus v celkově docela poutavé a kouzelné pohádce s příjemně ubíhajícícm dějem, sympatickým obsazením a vtipnýma hláškama. ****

Tři přání pro Popelku – Tož řeknu vám to asi tak, snažili se, ale ne, není tam kouzlo z naší klasiky ani v jednom jediném bodě, progresivita typu gayové a kouzlo posledního oříšku tomu nepomohla (i když jsem se z toho psychicky nezhroutila), bylo tam dost věcí podobných a naopak dost úplně jiných, ale prostě to v globálu nemělo co nového nabídnout a mělo to sklony všechno zbytečně zveličovat a přehánět, jediný dvě dobrý věci na tom byl hezký princ a krásní koníci. **

Iron sky – Hodně dobrý a vtipný námět úplně upozaděný až přespřílišnou snahou dát tomu nějaký smysluplný děj, kvůli čemuž to sklouzlo do velmi vážně se tvářícího se díla, které mělo být parodií na skvělé téma, ale nakonec je bohužel víc parodií sama na sebe. **

Ferrari – Životopisný film můžete natočit buď tak, že se do něj budete snažit vecpat co nejvíce z života dané osobnosti, kvůli čemuž ale mnoho filmů tohoto rázu působí uspěchaně a nesourodě, nebo naopak vezmete jednu významnou životní etapu jako v tomto případě, a můžete se pak dostat do opačného problému, tedy že děj bude naopak až příliš unylý a vycpaný dlouhými pohledy a oduševnělými rozhovory, které prostě mezi sebou běžní smrtelníci nevedou, což tomu i přes brilantní herecký výkon Adama Drivera, trochu ubírá na sledovatelnosti, ale zase akční závod to dokázal pozvednout o hodně, jen kdyby ty autonehody zde nevypadaly jako v počítačové hře. ****

Soví hnízdo – My, v nedělní odpoledne, povalující se na gauči a neschopní se zvednout a přepnout film, který právě začal běžet, jsme nuceni koukat na naprosto nezajímavou detektivku s neuvěřitelně nudným rozluštěním na konci a říkáme si, jestli to někdo myslel vážně, nebo prostě jen televize chtěla, aby měli herci co žrát. *

Duna – Stejně jako u Napoleona, napíšu to i zde- jsem neskutečně ráda, že se takovýhle věci ještě točej. Že je to kus poctivého sci-fi/vesmírného fantasy a že od prequelů Star Wars aby takových věcí člověk pohledal. Celé to má podivně úzkostlivou a naléhavou atmosféru, což podkresluje hezký vizuál, který ale sem tam připomíná Star Wars tak moc, že se člověk neubrání malému srovnávání. Bohužel je trochu škoda, jak se tvůrci snažili vytvořit dílo na pokračování tak moc, že pak byli nuceni děj natahovat co to šlo a s Matějem jsme se oba shodli, že o dost kratší stopáž by tomu zrovna dvakrát neuškodila, naopak by to bylo dějově nadupanější a akčnější. Takto to byla spíš taková poklidná rodinná sága s trochou výbuchů. Herecké obsazení bylo mňamkové a jsem ráda, že jsem to  viděla až teď a nemusím tak na druhý díl čekat dlouho. ****

Proč je ,,Slunce, seno…“ kvalitní trilogie

 

 ...aneb ,,Předstihli jste i taková družstva, jako jsou třeba Slušovice!"

   Já, samozvaný filmový intelektuál a pozér, který se snaží o to, aby vypadal že tomu všemu strašně rozumí a píše recenze s vědomím, že ten jeho názor je určitě ten správný, protože to cejtím přece stejně jako Verbal a kluci z MovieZone, já, která jezdím téměř ročně na Noir festival a dělám ze sebe cool filmového snobíka, tak ano, skutečně já si myslím, že trilogie Zdeňka Trošky Slunce, seno...jsou prostě dobré filmy. Tedy přesněji řečeno, abych to uvedla na pravou míru a abychom se naučili nějaká nová slovíčka, je to takzvaně guilty pleasure, v češtině nevim, protože zahanbené potěšení zní prostě tak nějak...no...klasicky česky. Ve volném vysvětlení to znamená, že máte něco, nejčastěji film/seriál, o kterých vy sami víte, že se jedná o kupku hoven, ale vy to tak nějak zvráceně prostě máte rádi, i když ani nevíte proč. Já dokonce když na to koukám, tak kritizuju konkrétní scény, vím, jak jsou debilní a normálně bych si rvala vlasy, ale jsou to prostě filmy, co mám tak nějak pod kůží. U těchto filmů to asi každý chápe, ale podobně to mám třeba i s Hobitem, protože většina fantasy nadšenců ho obecně hejtí a já, když na to koukám, tak mám sem tam nutkavou potřebu najít si, kde bydlí Peter Jackson a tak trochu mu třeba pokakat trávník, ale zároveň je Hobit přesně ten film, který prostě vidím 1-2x ročně se železnou pravidelností a nebýt něj, tak tu několika-hodinovou cestu do USA nepřežiju.

   Ale abych se vrátila ke Zdendovi a této perle české kinematografie. Jak že se mi vlastně tato hovadina pod tu kůži dostala? Viděla jsem ji párkrát v dospívání a byl to vždycky takový ten ,,docela vtipný“, ale ne ničím zvláštní film, jediné, co jsem vždy vyzdvihovala bylo to, že jako holka z vesnice jsem spatřovala v některých lidech a situacích skutečné lidi a události, které se na vesnici dají zažít. A to je jedna z věcí, která u mě názorově přetrvala a myslím, že kvůli tomu ten film nikdy nemůžu obhájit před někým z města, protože co nezažijete, těžko si představujete. Stačí se podívat na některé z filmů z prostředí vesnice, které natočili očividně měšťáci. Stereotypy a představy víkendových turistů jsou zde předkládány buď jako neporazitelný fakt nebo naopak jako vtipný element, ale většinou to nevychází ani v jednom případě. Ne tak u Slunce, seno, kde mají na zahradě skutečně kuřince, lidi chodí v rozevlátých domácích šatech doma, do práce i na výjezd do města a kde se nad občasným vypadnutím proudu párkrát za den nikdo ani nepozastaví.

   Každopádně moje skutečná vášeň k těmto filmům se objevila, když jsem několik let brigádovala v jedné nejmenované Trnavské hospodě, kde jsem dělala pomocnou sílu v kuchyni a z umývačky nádobí se vyvinula časem v asistenta kuchaře. A jeden z oněch kuchařů, říkejme mu třeba Venca, měla tyto filmy rád, tak je pouštěl každou neděli kolem oběda z mobilu, aby nám to v práci trochu utíkalo. Ne, že by to bylo potřeba a že bychom se nudili, byl to čas, kdy jsme většinou naopak lítali jak splašení, ale právě proto na mě ta pohoda jihočeské vesnice působila trochu uklidňujícím dojmem. Mobil byl vždy opřený o váhu, takže jsem z toho viděla sem tam nějakou scénu během vážení kostky goudy na smažený sýr, ale akusticky jsem to znala doslova nazpaměť. A pořád znám, hodně hlášek se mi uchytilo i do běžného života. Pouštěli jsme si periodicky první, druhý i třetí díl a to i přes to, že jsme se shodli, že jestli ty dva díly jsou shity, tak ta trojka je už totální sračka, ale vynechat jsme ji nikdy nedokázali.

   Jak jsem již psala výše, ta vesnická nálada z toho čiší na sto honů a pro mě, která jsem do té doby nikde nebyla, a to doslova nikde, tedy rozhodně ne v jihočeském kraji, byl to pro mě neprozkoumaný kout Česka, který se zdál na hony vzdálený všemu, co jsem znala, takže jejich kultura, architektura a mluva mě vždycky hodně bavila a fascinovala. Třeba to, jak říkají na konci přivlastňovacích slov příponu -ovo. ,,Nedávejte jí ty Dominikovo hračky“ jsem absolutně nechápala a dokud jsem nepoznala ,,přijdu dýl“, byl to pro mě nejpodivnější slovní obrat a to říkám já, holka původem z Valašska, kde necháváme odchláblé dveře a za to nám rodiče liští. Ta ironie, že teď žiju na předalekém, krutém severu, a ono -ovo už jsem sem tam použila jako nic. Ale i přesto, přísahám při všech svatých, že nikdy nikam nepřijdu dýl. Nikdy!

   Dalším aspektem, proč je trilogie tak dobrá, jsou ty velmi nekonzistentní herecké výkony, což by se mohlo zdát jako nevýhoda, ale tady se buď hraje strašně špatně, což je sranda, nebo extrémně dobře, což je sranda. Většina babek zde byla nabraná přímo ve vesnici a díky tomu se některé scény musely točit na 20x, protože pro 80letou babču, co viděla kameru naživo poprvé v životě a to, že byla v televizi bych vrchol nejen jejího, ale života celých dalších tří generací její rodiny dopředu i dozadu, bylo říct jednu větu správně nadlidský výkon. V kontrastu toho je tu famózní Helena Růžičková, která vypadá, že to nehraje, nýbrž žije a její výstupy především ve scénách se svým filmovým mužem vnímám tak, jako bych tam jako malá stála a ten život reálně žila. Škoda, že ty filmy jsou v globále fakt debilní a scénář je občas skoro snad naschvál úplně vypatlaný. Na druhou stranu, zápletky jedničky i dvojky jsou postavené velice dobře a koncept zvýšení dojivosti v závislosti na kultuře prostředí je to, čemu se teď vznešeně říká welfare zvířat a všichni dělají, že jsme mistři světa amoleta, když dáme krávě do kravína kartáč na záda, ale za mě osobně pouštět jim tam Alana Jacksona, tak ten nádoj prostě stoupnout musí, jsem ochotná na to vsadit. I když bych jim ho nedávala do sluchátek, respektive, nasadila bych jim ty sluchátka reálně do ucha a ne před ucho jako ve filmu. Druhý díl je sice o velké bitce na konci, ale sám o sobě je to vlastně romantický příběh jedné lásky, jak ostatně uvádí paní řídící Hubičková, která zmiňuje, jak jim tam všem zahrajou Šejkspíra!

   Scénář je pojem sám o sobě, protože víc rozkolísané myšlenky aby člověk pohledal. Je zde řada naprosto nesmyslných a absurdních situací, ještě podtržených random scénami typu duch starého dědka Zvoníčka, na druhou stranu nám předkládá někdy ožehavé témata, které zpracovává až moc reálně a někdy velmi uvědoměle. Příkladem budiž farář Otík, který je sice prezentován spíše jako takový trouba, ale ač vede tým místních klepen, a jejich denním chlebem jsou pletichy a pomluvy, na druhou stranu ale je vlastně vcelku kladnou postavou, která ve druhém díle má snahu nezištně pomoci a dát dohromady rozhádaný pár a nakonec udržet paradoxně největší tajemství filmu. Z toho to skoro vypadá, jako by tvůrci na pár vteřin nad něčím i přemejšleli.

   Myslím si, že mnoho obyčejných, běžných českých občanů, a to nemyslím jako urážku, to baví právě proto, že se v tom vidí. Že se tam pije, že se tam sem tam nadává, že se tam kydá hnůj, že se tam pomlouvá (to jsou vlastně identické činnosti, heh), že se tam lidi hádaj jenom proto, aby se za chvilku zas měli rádi a pak zase hádali. Že jsou tam hádky mezi starými manželi, kteří vedle sebe tak nějak žijou, ale i když víte, že romantika je ta tam, tak jste přesvědčeni, že jeden pro druhého by život položili. Že je tam žárlivost, podvody, ale i nezřízené veselí, ač někdy zbytečně pitvořivé až otravné, a že ač za komára bylo všechno tak divně strojené, uhlazené, tak na vesnicích, kde čas plyne jinak, je ta doba k lidem a světu tak nějak mírnější. Já ve všem výše napsaném shledávám stejné potěšení, jen v trochu jiném světle, je to taková moje vzpomínka na naši zahradu plnou kuřinců, na našeho psa na řetízku, na chození naboso, na to ptaní se rodičů, jestli můžu ven, na neposečené louky a na ten pocit, když stojíte na kopci nad vesnicí a říkáte si to samé, co farář Otík: ,,Domove líbezný..!“

Na závěr ještě některých mých oblíbených hlášek.

V televizi běží film Utrpení svatého Šebestiána. Absolutně laxní dabing Šebestiána, do kterého právě střelili šíp: ,,Au.“

Škopková (Růžičková) točí reportáž do televize: ,,My vlastně tady u nás dáváme kravám sluchátka a na základě toho dojíme“ Odmlka. ,,Ehhh….do..dojíme mléko...a tím pádem máme mléka nejvíc...v republice…“

Živočichář Béďa (Lábus), utíkající před ženou, přiběhne za televizní hlasatelkou: ,,Zachraňte mě!“ Hlasatelka do kamery profesionálním tónem: ,,Ano vážení diváci, zachraňme ho!“

Škopková na svou dceru Blaženu, která se převléká za oknem: ,,Co se vystavuješ?!“ Blažena: ,,Se nevystavuju.“ Škopková: ,,To vidím jak se vystavuješ!“ Blažena: ,, Tak se vystavuju no…“ Škopková: ,, Vždyť ti řikám, že se vystavuješ!“

Malý syn Škopkových na tátu: ,,Tati, bila tě někdy tvoje maminka?“ Škopek: ,,Ne, jenom ta tvoje.“

Farář Otík: ,,Mladá muži....obraťte kroky své a pospěšte z těchto míst, kde hřích číhá na každém kroku...dokud je čas."

   Takže co závěrem? Musel tento článek vzniknout? Má nějakou hodnotu? Zajímá to někoho? Spíš ne. Ale já myslím, že ač je Troška jaký chce, jakous takous stopu v české kinematografii zanechal a nám nezbývá, než se s tím smířit a dělat, že ty horší věci typu Kameňák a ty totální odpady typu Babovřesky nevidíme, ale zase nedělat, že si nenajdeme aspoň jednu jedinou scénku, která by nás někdy v jeho filmech nepobavila. Bohužel asi v mém okolí není nikdo, kdo by měl k slunečné trilogii takový podivný vztah jako já a s kým bychom si sedli, dali vínko a hláškovali. A já se vlastně těm všem ani nedivím :D

Madeira report část 3.

 

9. den lávové bazénky, týrané ryby a nejzápadnější místo, kde jsme kdy byli

Ten den ráno bylo opět tak nějak tmavo, mlžno a větrno. Navíc byla naše nálada poznamenána frustrací z předchozího večera, kdy jsme se snažili hodinu vyluštit naše autobusové možnosti dopravy na západní část ostrova a zjistili, že jestli nám už předtím připadalo, že autobusy jezdí na hovno, tak teď teprve nám jízdní řády dávaly co proto. Na západě Madeiry se vyskytovalo město Porto Moniz, kde měli takový spešl lávový bazénky, což byla věc, kterou napůl vytvořila příroda a napůl člověk. Přímo u moře byly prostě přírodní okrouhlé zátoky, které místní přehradili a udělali z nich koupálko. Říkali jsme si, jestli to za tu námahu stojí, ale jelikož to místo bylo vyhlášené a jelikož jsme se zatím pohybovali pouze na východě, chtěli jsme to prostě vidět a okoupat se tam, případně si konečně zase zašnorchlovat. Naše možnosti byly asi takové, že bus nás tam sice dovez, ale od 14:00 už opět nic nejelo zpět, takže jsme buď mohli zopáknout martyrium z předchozího dne (s tím rozdílem, že zde byla vzdálenost mnohem, mnohem delší), nebo zkusit stopovat nebo si na poslední dny půjčit auto. Nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme sakra na dovolený, tak se vším všudy a přece nebudeme šetřit, takže si půjčíme nějaký hezký fáro. Když jsme uzřeli ceny za půjčení vozu, tak jsme postupně slevili ze svých nároků a dopracovali se z pořádného fára na Fiata Pandu s motorem z motocyklu v ceně téměř jedné letenky a tří nocí na hotelu. Nechali jsme si auto přivézt až pod nos a nadšeně do něj skočili vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta do Porto Moniz vedla mnoha a mnoha tunely podél pobřeží a my si to radostně šinuli vstříc západu a jeho slunečnému dni. Naděje na slunečný den definitivně padly při příjezdu do Porta Moniz, kde bylo stejně pošmourno jako v Ponta Delgadě, ale my se nedali odradit a v plavkách se vydali k bazénkům. Když jsme přišli k pobřeží a uviděli moře, bylo nám hned jasné, proč místní raději vytvořili tyto bazénky. Myslím, že slovo ,rozbouřené´ vystihuje povahu zdejšího moře více než dostatečně. Sestoupili jsme k bazénkům za pravidelné sprchy kapek vody z moře a pak jsme si trochu poplavali, aby se teda jako neřeklo, že jsme tuto atrakci vynechali. Byl to prostě bazén se slanou vodou obehnaný místo zdí přírodní skálou. Se šnorchlem jsme k našemu překvapení zjistili, že je zde stále dost ryb a že lidi všeobecně zespoda ve vodě vypadají divně. Moc lidí zde ale kvůli chladnějšímu počasí nebylo, víc se jich sem přišlo spíš projít než koupat. Po obligátním vykoupání jsme přemýšleli co dál a náš zrak padl na nedaleké akvárium. Tak jsme se tam šli kouknout, protože akvárium v téměř exotické destinaci musí být nádhera a za vstupné 7 éček teprve. No, řeknu to takhle, akvária v Holešovicích v Praze jsou levnější a mnohem lepší. Ten kdo byl v akváriích v Praze ví, že to opravdu není lichotka. V místnosti velikosti půlky našeho obýváku zde bylo pár akvárií ve kterých byly ve všech skoro stejné ryby a výhradně ty, které můžete vidět běžně při šnorchlu, v lepším stavu a zadarmo. Dominantou mělo být obří akvárium s malými žraloky, které teda bylo trošku větší a skutečně s malými žraloky, z nichž jeden měl na sobě zcela evidentně plíseň a navíc se všichni tísnili s další snad stovkou ryb. K naší hrůze zde byl ještě poutač na možnost potápění se do akvária, jakože reálně mají pocit, že by někdo chtěl se navlékat do potapěčskýho, aby se potopil do prostoru metr krát dva mezi milion úplně vystresovaných ryb a plesnivého žraloka. Nehledě na téměř polomrtvou murénu v jednom z dalších miniaturních akvárií, kde kromě ní byly další dvě plus plno dalších ryb. Chápu, když vám něco chcípne a vy to jednoduše vylovíte za barákem z moře, tak se ten byznys asi dělá snadno, ale respekt k živým tvorům a přírodě žádný a to prosím v turisticky významném přímořském městě. Btw akvárium má na Googlu hodnocení 3,4 hvězd, což říká vše samo o sobě.

Po tomto veselém zážitku jsme po koukání o mapy vybrali levádu nad městem. Když píšu nad městem, myslím opravdu NAD. Z Porta Moniz se zvedal vysoký svah protkaný cestou s šílenými serpentinami a my měli Pandu. Jet do těchhle kopců s tímto autem byl větší zážitek, než by kdo čekal. Jeho nejvyšší použitelný stupeň byl v tomto případě dvojka a do zatáček jsem chvílema měla pocit, že když vystoupím a půjdu tlačit, bude to mít větší záběr než motor. Po vzoru jízdy na koni jsme měli do kopce tendenci zvednou zadek a odlehčit zádi auta, případně vystrčit nohu ze dveří a zkusit ho odrážet by možná také dost pomohlo dostat ho do většího výkonu. Po vyšplhání se nahoru nás ale náhle zasáhly sluneční paprsky, které prosvítaly hustými lesy okolo a ozařovaly lány hortenzií okolo silnice. Všechny chmury naráz opadly a jakoby se Panda najednou vznášela na obláčku a dokonce na rovné silnici nám ukázala, co znamená rychlost. V Pandím pojetí je to asi 50km/h, ale byla to nádhera.

Naším cílem byla leváda Do Moinho což znamená něco jako ,,mlýn“ a my na ni nastoupili kousek do jejího konce. Pandu jsme nechali na odpočívadle umístěném v nejvíc nepřehledné zatáčce a doufali, že v té nehorázné sumě za půjčení je i pojištění. Levádu lemovaly stromy, které tvořily ze svých kmenů a větví zelený tunel, což v kombinaci se sluncem tvořilo úžasnou atmosféru. Podél cesty byla občas malá lagunka s vodopádem. Došli jsme až na konec a šli zase zpět, protože jsme chtěli stihnout ještě další kousek západního cípu ostrova. Z levády jsme se vydali na jihozápad ostrova, k vyhlášenému majáku Farol na útesu nad mořem. Cesta se klikatila přes několik vesnic a vedla trochu z kopce, takže Panda teď funěla dokonce 60km/h a já se radši držela držadla nade dveřmi. Při příjezdu k majáku už se slunce přehouplo níže nad obzor a my se kochali výhledem na Atlantský oceán a jeho klidné vlnky na jižní straně ostrova. Jakoby tady moře vůbec nevědělo, jakým je na severní straně. Po spoustě obligátních fotek jsme se ještě na Google mapách přesvědčili, že jsme na nejzápadnějším cípu ostrova a taky nám došlo, že jsme vlastně doposud nejzápadněji od domova, co jsme oba kdy byli. Třeba to ještě v budoucnu překonáme :)

Po majáku jsme se zastavili v nedaleké restauraci na výborné krevetky a pak už nás čekala ta stejná klikatá cesta zpátky do šedi a chladna. Chtěli jsme si ještě vyzkoušet naše severní moře a přijeli jsme místo k hotelu rovnou k němu. No, rovnou k němu není úplně to správné vyjádření. Zastavili jsme kousek od závory a vydali se po panelové cestě k moři, kde jsme zjistili, že cesta náhle končí a je přerušená dalším sesuvem půdy. Navíc moře bylo tradičně zase ve varu, takže jsme se zase otočili a vzali to radši cestou do restaurace z předchozího dne a dali si burgra. U vedlejšího stolu jsme zaslechli jak se baví hosté se servírkou a servírka pronesla větu: ,,Where is the sun!?“ a my si říkali totéž. Už jsme si ale začínali trochu zvykat, takže jsme posléze na balkoně koukali na rozbouřené moře a potemnělou oblohu jako na staré známé, kteří nás trošku štvou, ale stejně je máme rádi. A úplně pozdě večer, když se na obloze náhle objevilo pár hvězd, jsme šli spát s nadějí, že snad zítra, bude konečně onen krásný severní slunečný den.

10. den prej nejkrásnější leváda a další Lucčin úžeh

Ráno bylo zase na hovno. Mraky zakryly i těch pár paprsků, co se za rozbřesku snažily prodrat se skrz a my po vydatné snídani za kontroly kocoura Johnyho jsme naskočili do Pandy a vyjeli tentokrát navštívit údajně nejkrásnější levádu ostrova, Las 25 fontes neboli levádu 25 fontán. Jelikož ráno bylo fakt chladno a počasí mi hlásilo na místě levády asi 12 stupňů, dala jsem si legíny, tričko, mikinu a do auta ještě bundu pro jistotu. Chvilku jsme zauvažovala, že bych si vzala raději na převlečení kratší kalhoty, ale nakonec jsem je při pohledu ven nechala doma. Vyrazili jsme středem ostrova a pak odbočili na cestu, která vedla stále výš, až jsme vyjeli na vysoko položené planiny, kde byly rovné dlouhé silnice jako na americkém venkově a rozhled na všechny strany. Dokonce jsme tu s Pandou dali rekord asi 90km/h a Matěj při této závratné rychlosti prohlásil, že už se začíná cítit i troch nekomfortně. A taky tu bylo dost slunečno. DOST slunečno. Přijeli jsme k parkovišti levády, našli tak tak poslední místo mezi ostatními auty a stádem krav, které si v klidu mezi auty a turisty lebedily a užívaly si pozornost. Díky bohu, že blokovaly pár parkovacích míst, protože už při příjezdu nám bylo dle počtu aut jasné, že tohle žádná romantická osamocená leváda nebude. Kousek stezky vedl po asfaltce a pak navazoval na kamennou širokou cestu, jako stvořenou pro rodinky a davy turistů. A bylo tu dost teplo. DOST teplo. Tak jsme šli a oba chcípali nudou a já chcípala vedrem. Slalom mezi turisty nám stejně nepomohl, za další a další zatáčkou byly další kvanta rodinek všech možných národností, včetně velmi hlasitých Čechů. Ke konci už se mi doslova vařily nohy v dlouhých kalhotech a já jen zoufale sledovala, kde je sakra některá z těch 25 fontán, že bych se tam jako trochu zchladila. Na konci cesty byla malá laguna, do které po čůrkách ztékala voda z okolní půdy a my si uvědomili, že TO je těch 25 fontán a cítili jsme se zrazeni marketingem. Vrženi mezi obyčejné turisty honící se jenom za senzací a nuceni se plahočit v zástupu normíků k tomuhle. Jakože takhle, já neříkám, že to nebylo hezký, jenom oproti všemu, co jsme doposud viděli to byla bezkonkurenčně nejmíň zajímavá leváda. Kousek odtud navazovala ještě jedna, kde měl být na konci hezký vodopád, pod kterým měla vést cesta mimo zástupy lidí. Tak jsme se k němu vydali po stejně široké, kamenité cestě s dalšími davy. Namočení celých nohou a hlavy ve vodě mi trochu pomohlo, ale za chvíli jsem zase chcípala a říkala si, jestli to není zase super cesta k úpalu. Musíme ale uznat, že vodopád na konci téhle levády stál opravdu za to, jenom bohužel naše plánovaná stezka pod ním byla zavřená. Takže nás čekala veselá cesta zpět po kamenné cestě a asfaltce a vážně lidi, pokud je někde něco hodně profláknutého, vyprdněte se na to.

Po příchodu na parkoviště jsme přemýšleli co s načatým dnem a s načatým úpalem a Matěj mě upozornil na zprávu od jeho kamaráda, který doporučoval nějaký starý vavřínový les Fanal, nedaleko odtud. Často bývá prý v mlze a staré stromy vypadají úplně magicky. Tak jsme tam vyrazili a rozhodně to nebylo zklamání. Stromy staré stovky let byly zkroucené, ale obrovské a poskytovaly krásný stín a vytvářely nádhernou scenérii. Jenom zde nebyla mlha, pouze planoucí slunce, a jelikož to bylo vysoko, bylo tu vedro větší, že kdekoliv jinde. Trošku jsme si povzdechli, že když chceme slunce, dostaneme šero a když chceme mlhu, dostaneme azuro. Také odsud bylo vidět na naši severní stranu ostrova, kde zcela očividně zataženo bylo až až. Chvíli jsme zde strávili v příjemném stínu starého lesa a snažili se nevnímat nedaleko zvracejícího pána (chápu, ty serpentiny) a skupinky hlučné mládeže mluvící něčím, co by se dalo přirovnat asi k arabštině. Jelikož má hlava však začala už ale vážně protestovat, jeli jsme domů a já celou cestu přemýšlela, jestli zvracení udržím nebo ne. Nakonec jsem udržela, ale musela jsem si na chvíli doma lehnout. Po odpočinku jsme šli vyzkoušet bazén u moře, protože moře už jsme radši rovnou vzdali. Bazén byl malý a nudný, ale vstup byl asi za 2 éčka a Matěj mě tu učil se potápět na dno tím, že mi házel kamínek. Takže to bylo docela užitečný.

11. den co tu sakra ještě máme jako dělat?

V neděli nastala krizovka, protože byl předposlední den na ostrově o velikosti půlky zlínského kraje a nám docházela inspirace, kam ještě zajet. Jako takhle, míst, kde jsme ještě nebyli bylo plno, ale benzín drahý a nálada už spíše odpočívací. Nakonec jsme demokraticky rozhodli, že Lucka chce ještě někam na pláž a šnorchl, a na severu se to fakt nedá, tak jsme se vydali na jih do města Riberia Brava, kde měli komerční pláž se vstupným a luxusem v podobě dřevěných chodníčků přes kameny. Za poplatek jste si mohli užít i sprchy, ale my, chudá lůza s luxusem půjčeného auta jsem raději zvolili podivně vyhlížející sprchovou hlavici vedoucí ze zdi kolem pláže a vůbec se netvářící jako vývod odpadních vod. Byl zde klasický vlnolam, za kterým nacházela útočiště většina osazenstva pláže a voda za ním taky dle toho vypadala. My se šnorchlem jsme se vydali za bójky směrem na širé moře, abychom si užili trochu té pravé divočiny. Ta zahrnovala větší vlny, malé medúzky pět centimetrů od mého panikařícího ksichtu a obrovská hejna ryb doslova hned vedle konce vlnolamu, kde jste se prostě jenom drželi na místě a nechali ryby proudit kolem sebe a nevěřili vlastním očím. Za vlnolamem samozřejmě již zela obrovská hlubina, kam jsem pouze nakukovala, kdežto Matěj se klasicky na několik minut ztratil do neznáma, aby se nakonec úplně v klidu objevil se stoickým zjištěním, že ,,tak už jsou ty medúzy docela veliký a ty vlny nepříjemný.“ Já mezitím se strachem z pěti-centimetrových medúzek jsem utekla na tu turistickou část vlnolamu, kde jsem zkoumala ojedinělé odvážné rybky a různé druhy odpadků. Po vymoření jsme se vydali zpět na neklidný sever, se zastávkou v Sao Vicente, vyhlášeném městě, kde jsme si prošli jeho centrum skládající se ze zastávky busu a kousku zelené plochy, koukli se na tradičně rozbouřené moře a zašli si do restaurace s venkovním grilem a dali si negrilový jídla, já například krevetový ceasar salát a ano, chutnalo to přesně tak luxusně, jak to zní. Po návratu domů jsme se převlíkli a sjeli ještě do vedlejší vesnice na krátkou levádu, myslím že Los Tornos, respektive na její koncovou část, jelikož tato leváda se jinak táhla přes půl ostrova. Na konci vypadala tak, že jste prošli zákrutu, za níž byla malá laguna a pak další zákruta, za níž byla malá laguna a následně další zákruta atd. Opět další leváda nečekaně hezčí než leváda 25 fontán. 

A úplně na závěr dne jsme konečně zkusili naše severní moře, protože jsme to prostě chtěli mít odšrtnutý a protože se ničeho nebojíme. Tak jsme se nějak předrápali přes kráter v silnici a došli k rozbouřenému, velmi studenému moři. Ponořila jsem se se šnorchlem do vln a zjistila, že když jsem si myslela, že to bude možná trochu naprd, tak jsem ani netušila rozsah toho ,,naprdu.“ Šnorchlem jsem viděla hnědou vodu se vznášejícíma se a točícíma se omrvinkama a jen tak tak se občas vyhla skále v moři. Matěj sice tvrdil, že nějakou ty rybu viděl, ale dle mě to musela být buď mrtvá ryba, co ho pleskla přímo do ksichtu nebo nějaký zatoulaný chudák, co byl stejně nadšený z prostředí, jako my a snažil se držet u skal. I když držet se u skal nebylo taky úplně jednoduchý, protože pokud jste nebyli dobrý plavec, jako třeba já, tak místo ,,držení se skály“ jste byli spíš ,,mlácení se o skály.“ Když už teda jsme do toho moře vlezli, tak jsme si udělali pár fotek, kde jsem samozřejmě vypadala velmi neunaveně a velmi nešpekatě a po večeři jsme šli spát s vědomím, že zítra nás čeká ale už fakt úplně nejvíc poslední den a že už teď nám, Madeiro, vlastně chybíš.

12. den pod hladinou a na nebi

Poslední den jsme si po klasické vydatné snídani sbalili své saky paky a vydali se s Pandou na východní část ostrova, kde nás před odletem čekala ještě krátká vycházka na nejvýchodnější cíp ostrova Ponta de Sao Lourenco. Bylo kolem 10 a my měli opravdu co dělat, abychom zaparkovali a to jsme ještě přijeli včas. Kromě aut zde stálo i dost autobusů a na cestu po Madeiřím ,,ocásku“ se společně s námi vydaly klasické davy, jako ostatně na všech turisticky atraktivních místech. Ostrov zde vybíhá skutečně v podobně jakéhosi ocásku do širého moře a cestou se stále zužuje. Nejsou zde žádné stromy, hodně kamenů a hodně větru. A taky hodně slunce. Cesta byla hezká, avšak pokud by nás neoslňovaly okolní výhledy na moře, stala by se časem poněkud monotónní. Naštěstí kromě zmíněných krásných pohledů na moře a na zbytek ostrova jsme se zabavili ještě neustálým ,,předjížděním“ lidí, kteří vzali vycházku skutečně jako vycházku a sunuli se úzkou cestu povážlivě pomalu. Jelikož večer odlétalo letadlo do Prahy a letiště odsud bylo asi deset minut, byla cesta na náš vkus velmi plná Čechů, kteří využili poslední den stejně, jako my. Úplně na konci byla vyhlídka na skále a dál už se ostrov drobil na menší ostrůvky, které jste mohli z výšky obdivovat a na opačné straně jste mohli vidět skoro celý ostrov, jelikož jak jsem psala výše, Madeira je prostě takový malý prcínek. Často jsme si řekli, že je tu sice krásně, ale místní musí aspoň jednou za život zažít ponorkovou nemoc. Copak my v srdci Evropy, skočíme do auta a jsme na Balkáně, v Beneluxu, na Rujáně, když chceme dál, můžeme autobusem. Kolem nás je spousta jiných zemí. Ale pokud jste Madeiřan a nemáte na letenku, máte k dispozici pár kilometrů na každou stranu. Na druhou stranu, většina místních žije pomalu a skromně, s banánovníky na zahradách a vysoko v horách za křivolakými cestičkami a vypadají happy. V tom je kouzlo cestování, poznáte, jak žijí jiní a jak je všude krásně, ale hlavně si uvědomíte, že my, Střeodevropani, sice nemáme moře, ale máme toho tolik kolem sebe a přesto, v našich luzích a hájích je stejně nejkrásněji.

Zpátky k našemu krátkému výletu. Na konec cesty to trvalo tak hodinu, takže jsme zařadili ještě vyšší rychlost a jali se předjíždět ještě víc. Teď navíc jsme nejenomže museli obcházet lidi, co šli s námi, ale ještě se valily proudy lidí naproti. Matěj navíc začínal být kyselej, protože celá cesta byla exponovaná slunci a bylo opravdu nepříjemné horko. Když jsme se z hodinového výletu doplazili po dvou hodinách na parkoviště, měli jsme před sebou asi 4 hodiny do odletu, Pandu a chuť se svlažit a rozloučit s Madeirou co nejlépe. Tak jsme si vybrali nedalekou pláž, převlíkli se ze zpoceného oblečení do plavek, sebrali šnorchly a sešli k malé pláži, kupodivu na svou velikost ne úplně přeplněné lidmi a hlavně s na Madeiře naprosto nevídaným pískem. Nebyl to sice žádný bílý písek jako v tropických destinacích, ani žlutý Saharský, ale poctivý černý sopečný písek, jak se na tento vulkanický ostrov sluší a patří. Na nohu příjemný, jemný a ten rozdíl oproti všem těm šutrům byl velký. Po zanoření se pod vodu jste viděli v písku vlnky vytvořené silou moře a dno vypadalo úplně magicky, když odráželo světlo skrze vodu na černém podkladu. Hned u pláže byla skála, kolem které jsme pozorovali plno ryb a dalších mořských obyvatel, a kousek dál kolem srázovitého pobřeží jsme nalezli malou lagunku, kam se dalo dostat pouze pod vodou a já se tam i přes paniku zvládla dostat. Tak jsme tam byli jen my, vlny a skály a já si na jednu stranu užívala romantiku a na druhou stranu přemýšlela o tom díle Dr. House, kde byl v letadle týpek, co se dopoledne potápěl a pak v letadle dostal nějakou příšernou nemoc z převýšení či co. Ale Matěj mě uklidnil, že šnorchl opravdu není potápění. No nevim, já se tam napotápěla víc než za celý svůj dosavadní život. Kdyby bylo na mě a ne na plánu odletů, tak tady, na té malinké černé plážičce zůstanu ještě další tři dny, ale čas se naklonil a do tří jsme museli vrátit Pandu. Když jsme o půl hodinu později předávali klíčky, smutně jsme po sobě s Pandou koukali a říkali si, snad někdy příště.

Letiště už bylo klasika. Já už jsme vlastně velký cestovatel, když už jsem letěla do dvou destinací, takže jo, prostě klasika. Dali jsme si hnusnou pizzu v Pizza Hut, hnusnou proto, že na nás zbyla pouze nějaká zeleninová sračka, jelikož nějaký bezzubý důchodkyně před náma vykoupily celý krám a za druhé proto, protože prostě Pizza Hut. Pak jsme si ještě dali kafe ve Starbucks, teda, já si dala kafe jako normální člověk a Matěj si dal nějakou chujovinu Chai tee latte (nevim, jestli se to tak píše, já to neumím ani vyslovit) a poslal mě to ještě ke všemu koupit, takže jsem vyjmenovala všechny možné kombinace těch slov, než týpek konečně pochopil, co po něm chci. Vše jsme rychle spapali a vypili jenom proto, abychom pak zjistili, že opět má naše letadlo hóďu zpoždění. Tak jsme šli ven na terasu a z úžasem sledovali miniaturní runway a startující letadla prakticky kousek před nosem. Při příjezdu jsme plní nadšení vůbec nestihli velikost letiště zaznamenat, tak jsme si ho teď mohli celé v klidu prohlédnout a tím celé, myslím celé z jednoho jediného místa na balkoně. Když jsme se konečně naletadlili, bylo nám oznámeno, že budeme ještě čekat, jelikož nad Německem je velká bouřka, což mě převelice uklidnilo a mohli jsme tak strávit další hodinu v letadle, jakoby to už tak nebylo na ukousání nohy. Když jsem konečně vzlétli, pokochali jsme se posledními pohledy na ostrov a pak už jen sledovali (ne)ubíhající moře pod námi.

Z letargie nás vytrhl až pohled nad pevninou, když jsme viděli obrovské město a dokonce i z takové výšky jsme zaznamenali tyčící se Eiffelovu věž. Byl to ten okamžik, kdy, ač jsem do Paříže nikdy nechtěla, jsem byla naprosto unešená z toho co vidím a užívala si ten pocit uvědomění, že něco, co znáte jenom z encyklopedií a Instagramu, skutečně někde tam venku existuje. Celá tahle dovča byla pro mě naprosto zásadní, protože já žádné ,,Chorvatsko každý rok“ nezažila a každá nová cesta je pro mě úžasné dobrodružství a pokaždé mám pocit, že už nechci nic jiného, než cestovat a poznávat. Bylo to nejdál a zároveň nejzápadněji a nejjižněji, co jsem kdy byla, téměř vedle Afriky, viděla jsem Atlantik a Eiffelovku a mám zážitků na tři články na Blog. Tak vyražte taky, protože, jak víte, ,,svět neleží v knihách a mapách, je tam venku.“

Rychlorecenze Strážců Galaxie Volume 3

,,Já myslel, že zachraňujeme jenom vyšší formy života!?“

A já si zase myslím, že vyšší forma je dost relativní pojem, zvlášť ve vesmíru, kde je všechno možné a kde funguje člověk ze Země vedle zelený paní, kyborgový paní, stromu, kudlankový paní, modrýho blba a….mývala. Už dříve jsme měli s Matějem debatu, že na rozdíl třeba od Star Wars, je vesmír Marvelu tvořen rasami převážně lidského vzhledu a když už, tak aspoň něčeho velmi podobného. Taktéž v tomto filmu pojem dokonalé bytosti zahrnuje lidi, opět pouze s jinou barvou pleti, což je sice velmi multikulti, ale stále ne dost. V žádném jiném dílu Strážců to nebylo tak viditelné, jako tady, kdy záporák je šílený evolucionista, který za evoluci považuje antropomorfizaci úplně všeho, tedy zdokonalení obyčejné želvy znamená želva ninja a evoluce jakéhokoliv tvora dle něj spěje k vytvoření člověka se znetvořeným zvířecím ksichtem. Nevím teda, jak ostatní, ale pokud bych přistála na planetě dokonalých tvorů, představím si asi jiné věci než Číňana s obrysy netopýra, ač musím uznat, že alegorie to byla dokonalá. Ostatně, fan-servis a pop-kulturní narážky byly vždycky jedním z pilířů Gunnových filmů a člověk u každých nových Strážců čekal přesně to plus skvělý soundtrack. Je tedy dost škoda, že právě v tomto filmu, ve vyvrcholení téhle dosud téměř bezchybné série, bylo všeho toho spíš pomálu a vtipu, svěžesti, epičnosti a skvělé hudby jsme se dočkali jen sem tam. Možná to byl záměr, protože již od prvních scén je jasné, že tenhle film bude hlavně ždímač emocí, jak bylo ostatně jasné už z prvních reakcí a recenzí. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud ovšem kolem toho vystavíte i dostatečně validní zápletku. Šílených maniaků s plochým charakterem ve snaze ovládat světy už tu bylo dost a ani zde jsme se nedočkali nového Thanose, člověka s vyšším cílem a rozumnou premisou. Celým filmem se táhne Rocketův origin a možná bylo cílem, aby na něm stálo veškeré dění. To se bohužel nezdařilo tak, jak nejspíš tvůrci očekávali, ale to oni sami pod sebou tu větev celou dobu řezali tím, že se snažili do moc malé klícky nacpat až moc postav a podivných zvířátek. #metafora. Pokud to měl být Rocketův film, tak měl být bez Suverénů, bez Warlocka, bez lido-zvířat, bez všeho toho zbytečného patosu s dětmi nového superdruhu a podobně. Chápu, že se asi tvůrci báli, že pouhopouhá záchrana týraných pokusných zvířátek z rukou šílených vědců nebude pro diváky dostatečným důvodem k ronění slz a napětí a také malým důvodem pro válku mezi obřími kosmoloděmi. Proto jako berličku použili rádoby roztomilé fakánky aby za ně schovali onen ušlechtilý důvod, ale zapomněli u toho právě na Rocketa. Když vstoupil do místnosti s klecemi plných zvířat, teprve to byl ten moment, na který jsem čekala a doufala, že k tomu to celé dospěje. Mělo tam být, Gunne, prostě zase a opět míň všeho kolem a víc toho uprostřed. Rocketův příběh jako takový chválím, protože pořád u mě je součástí TOP 3 nejlepších postav Marvelu a tento film jeho postavení ještě umocnil. Jeho podivní kamarádi byli třeba Matějovi trnem v oku, protože mu přišlo debilní, že Rocket jakožto vysoce inteligentní stvoření, je spojován s králíčkem na pavoučích nožkách a zcela očividně úplně blbým mrožem, mě ale vlastně tenhle jeho part, kde jako malý tráví čas civěním do stropu a vymýšlením vysněného světa bavil dost a jeho kamarádi ve mně vyvolávali smutné pocity. Bylo to citlivé téma bezdůvodných pokusů na zvířatech a já si stále myslím, že pro film by to mohl být hlavní tah. Pojďme vysvobodit zvířátka z pokusné laborky mi přijde jako dostatečně vznešené poslání pro Stráže i bez asijsko-černo-bílých super dětí. Ale asi to mám nastavené jinak. Z Rocketova příběhu samozřejmě ždímli co měli, ať už jeho pojmenování nebo uvědomění si, kým je, ale stále ten příběh byl pro mě málo niterní, stále to prostě nebylo origin story jako měli jiní superhrdinové a už vůbec ne takové, jak by si to tahle postava zasloužila. Ale ať nekomentuju pořád jen to samé, z ostatních aspektů filmu je záhodno zmínit vztah Petera a Gamory, která ho jakože naoko nesnáší přesně tím způsobem, o kterém je divákovi jasné už od začátku jak to celé skončí. Tvůrci se také snažili vykreslovat líp vztahy mezi postavami, dělat z nich míň jen mluvící a hláškující roboty, ale také citlivé nebo nasrané duše, do toho celého vpasovat hlavně Nebulu, které za mě osobně po tom všem jak ji známe, prostě emoce nesedí. Ale netvrdím, že to bylo celkově špatné, naopak, vlastně mě bavilo, že to nebylo jen o dvou důležitých lidech, ale konečně opravdu týmovka. Najednou měl každý Strážce nějaké slovo a svůj part a člověk z nich měl větší pocit toho věčně prohlašovaného ,,jsme rodina“. Proto určitě zamrzí, jak to celé skončilo, ale naštěstí to neskončilo zas úplně tak, jak jsme z recenzí pochopila. Záporáka dál rozebírat nebudu, dobře zahraný a fajn kostým, ale jinak to byl blbec od první věty a stejně jako všichni záporáci Marvelu krom Thanose pendloval mezi šíleným smíchem a zuřivostí na pozadí myšlenky své absolutní moci a neporazitelnosti, protože když jste záporák, tak samozřejmě nikdy nemáte o sobě a svém chování žádné pochyby a už vůbec ne logické emoce. Dalším něco-jako-záporákem měl být asi Warlock a jeho rozcuchaná mamička, a já doufám, že podle toho, co tam všechno Warlock (ne)dělal nedostal Will Poulter opět zaplaceno :) Poloha ,,jsem jakože dement“ mu sice seděla, ostatně jako ve všech filmech, kde hrál, ale postava to byla nezajímavá, zbytečná a chvilkama vlastně otravná. Celý film by fungoval bez něj úplně stejně a zbyl by prostor na lepší prokreslení hlavních linek a třeba i nějakou hezky epickou scénku za doprovodu ještě epičtější hudby, jak tomu bylo v jedničce i dvojce. Zde se ale nic takového nekonalo, protože bitka všech Strážců se zlounama na chodbičce a scénka s chudákem Kraglinem, kterému se konečně pomocí Yonduova šípu podařilo zabít asi 5 (slovy pět) tvorů prostě epic nebyly. CGI zlato-retrívroid s ruským přízvukem byl roztomilý, ale jestli vás můžu něčeho uchránit, asi se vyhněte českému dabingu, protože není fena jako fena. You are bad bitch! 

A ještě k tomu soundtracku, s politováním musím říct, že opravdu, ale opravdu byl nejslabší ze všech Strážců (a třetího Thora). Všechno se to přesunulo do pomalejších tónů a hlavně pozdější doby a já si uvědomila, že Strážci pro mě byli co se týče hudby vlastně takový moc příjemný retro, a já si prostě nechci přiznat, že 2000 je retro. 

Celkové hodnocení bude ode mě lepší, než pocitově teď chci. Zní to debilně, já vím, ale teď jsem tak na třech hvězdách a já tomu prostě chci dát víc, už kvůli tomu Rocketovi. A kvůli tomu, že se mi nelíbí, kudy se Marvel ubírá a jsem ráda, že aspoň něco, byť již trochu vzdáleněji, připomíná vše, co jsme viděli před Endgame a mezi tím vším feministicko-trans-multikulti-woke je i kus poctivé komiksárny, která se obejde bez twerkování a vystačí si s drobnostmi jako The Creation of Adam narážka nebo pohled do očí mláděte mývala. A ano, opravdu mývala :) 

 P.S. doufám, že někoho napadne k tomu filmu vytvořit kolekci plyšáků. Já chcu.

Recenze na jednu větu XIII.

Jelikož moc nekoukáme na filmy, ale spíš hrajeme hry, případně občas žijeme reálný život, tak se mi filmy do recenzí na jednu větu schází z období téměř jednoho roku. 

Podraz – Film o Dannyho parťácích 70.let s modrookým Robertem Redfordem, ještě modroočejším Paulem Newmanem, reinkarnací Jeremyho Rennera a ošklivými ženami, který občas trochu hledá, jakým žánrem chce být nejvíce, ale který vás pobaví a taky díky němu zjistíte, že vážně neumíte hrát poker. *****

Dr. Strange v Mnohovesmíru šílenství – Tak nějak jsem rezignovala na psaní speciálních Marvel článků, protože jsem dospělá a nemám čas, přináším proto pouze strohé hodnocení tohoto fantasmagorického filmovéhu zjevu, který mohl být lepší, než byl, přesto měl nespočet prvků, které zaujaly jak scénáristicky, tak režijně a především vizuálem, kdy jste občas nevěděli, zda koukáte na Marvel film nebo hrajete Dark Souls, multi-kulti parodie s co nejvíce trapným koncem ,,superhrdinů" tomu dodávala šmrnc a lesbický pár, i když tlačený na sílu, mě narozdíl od 90% českých konzerv zas až tak zásadně neuráží, každopádně Wandin osud byl nakonec adekvátní i bez ohledu na to, jestli jste viděli WandaVision nebo ne, protože já ne a přesto jsem nalezla ve všem smysl, jenom  bohužel film trpí nejvíce právě Wandiným teatrálním a  trochu zbytečným rodinným dramatem, které jako vždy poukazuje na fakt, že dětští herci jsou prostě peklíčko. ***

Matilda – Pominu fakt, že nemám ráda filmy s dětskými herci a budu se soustředit na děj, jelikož zde bylo několik faktů, které mě trochu mrzely, ať už to, že kdyby byla hlavní hrdinka jen o něco starší a hlavně, o 200% lepší herečka, mělo by to úplně jinou úroveň, nebo to, že jako větší záporáci se mi jevili spíše rodiče než ředitelka školy, či snad to, že reálně, kdyby byl celý film jen o té ,,hororové" části v domě ředitelky, tak by to bylo samo na mnohem vyšší hodnocení a v neposlední řadě také to, že takových super písniček zde bylo vysloveně škoda.***

Jackass Forever – Tradičně film, u kterého jsem měla očekávání tak -10, vzhledem k tomu, že celá série měla asi z 5 filmů dobré jenom dva, takže jsem samozřejmě nemohla být více překvapená, že ono to, světe div se, bylo náhodou i náramně nápaditý a vtipný ****

Temný případ-1.série – Úžasná chemie mezi hlavními protagonisty, jejich skvělé herecké obsazení, temně-filosofické repliky pronášené Matthewovým monotónním hlubokým hlasem, rodinné drama i podstata samotného případu, to vše bylo samozřejmně naprosto unikátní a famózní, jenom mi přišla škoda dvou věcí, za prvé, že tvůrci si nebyli úplně jistí, zda chtějí, abychom vraha dostatečně poznali a vžili se do něj, nebo aby byl jen takovým tím šokujícím závěrem, a bohužel skončili někde mezi tím, a za druhé, že postava Rusta, filosofa s neuvěřitelnými slovními obraty, který je brilatní ve vyslýchání pachatelů, nakonec neprohodila s vrahem skoro jedinou větu, přitom střet těchto dvou pohledů na svět byl přesně to, k čemu jsem očekávala, že celý seriál spěje. *****

Gump, pes který naučil lidi žít – Čeští tvůrci, když je napadne relativně dobrý námět, stejně film zabijí naprosto klasickým castem plném buď vyčpělých nebo naopak velmi nezkušených herců, natáhnou stopáž nicneříkajícími záběry na random věci v zapadajícím slunci (i když krajina zde byla nádherná) a všechno přehluší na sílu tlačenými emocemi, které v člověku akorát tak zanechají smutno a nehezké pocity, přitom taková malá, česká psí road movie mohla mít nádherný feel a hlavně-úspěch. Oceňuju ale aktivity ohledně pomoci útulkům, které herci z filmu rozjeli. **

Identita ES – Dokumentární film v rámci teplického filmového klubu o životě a strastech židovského lékaře, na který přišli i s námi celkem 4 lidi, a já to vlastně chápu, protože silné a těžké osudy lidí nejsou úplně to, u čeho si po celém dni večer dopočinete, ať už jsou inspirující jak chtějí. ****

Z pekla – Vím, že tam byl Johny Depp a že jsme se vlastně nakonec i dozvěděli, kdo že ten Jack Rozparovač vlastně byl a to mě paradoxně spíš namíchlo...a ne, nebyl to Johny Depp. ****

Vyšehrad: Fylm –  Takové to, když se skoro celá rodina sejde v kině na filmu s hořícími péry a kopáním do psů, a náramně se baví, to je přesně to, co od komedie takového rázu očekávám a ani to nepotřebuje Macháčka a Vilhelmovou. ****

Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil – Noirovatější soudobý noir nenajdete a druhý díl nedělá žádnou ostudu svému předchůdci, opět úžasná výprava a atmoška, opět bílá krev, která je děsivější než červená a opět skvělé obsazení, trochu mě celkové hodnocení čsfd mrzí. ****

Méďa 2 – Nejvíc nejnepředpokládanější děj, který můžete vymyslet, sprostá slova, absurdní zápletka, čím jsem starší, tím mi stačí k pobavení méně a méně. ****

Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti – Rozhodně nejslabší díl série, nuda a šeď a nechci si tu hrát na velkého biologa a rejpala, ale takhle se hadi prostě nechovaj. **

Vinnetou: Rudý gentleman – Je to smutný, ale silný a příběh je celkově velmi vtahující, určitě nejlepší díl série. *****

Old Shatterhand – Trochu vedlejší film, na čsfd je v modrých číslech a já nechápu proč, asi proto, že běžné diváctvo neoceňuje drsnější příběh i scény, které odbočují od rodinné podívané k opravdu strhujícímu dobrodružství, jen škoda, že to nejlepší je až v posledních 20minutách (takže asi chápu ty modrý čísla, sorka :D). ***

Kámoš k pohledání – Den, kdy jsme se s přítelem zasnoubili (jako whááááát,  supéééér, řekne si každý, kdo poctivě tyhle recenze čte) jsme měli náladu na svatební filmy a já vybrala tuhle pi*ovinu jenom proto, že tam hraje Marschall z himym a bohužel je to asi nejlepší, co na tom filmu je, protože hlavní hrdina je prvoplánový imbecil, ostatní postavy tím filmem spíš jenom procházejí a kromě pár fajn scének je to prostě nebývale tuctové. **

Třináct životů – Nejlepší u filmů dle skutečné události, hlavně u těch, kde někdo/skoro/umře, je nekoukat dopředu na tu skutečnou událost, protože pak vás hodně věcí překvapí a hlavně jste dost překvapení i zpětně, jak přesně se scény ve filmu odehrávají, navíc v celkově perfektně nasnímaném filmu bez zbytečných emocí a příkras okolo, čistý hraný dokument s velmi sympatickou hlavní trojkou. *****

Nevěsta z obrázku – Když přepínáte v neděli kolem jedné hodiny odpolední programy, můžete narazit na klasickou inscenační pohádku s naprosto mind-fuck dějem, ale paradox je, že vás to prostě takovým trochu zvráceným způsobem chytne :D **

John Wick – Kdysi dávno jsem viděla asi prvních dvacet minut a pak mě to unudilo až k vypnutí, teď jsem na to koukla znova a ano, uzrálo to jako víno a jenom mě to přesvědčilo o tom, že filmy potřebují své ,,tady a teď" pro shlédnutí. ****

Dovolená za trest – Spíš sledovat to bylo za trest, já jakože znám Adama Sandlera a vím, že když u něj ve filmu někdo padá s padákem, tak se mu přímo před roztažené nohy postaví nosorožec, jenomože tady ty kraviny nemůžou udržet celý film pohromadě, když je zbytek naprosto bez šťávy, chápu Adama, že komedie, kde vystupuje rodinka a on si tam nabrkne hezkou ženskou, jsou prostě jeho parketa, ale nechtělo by to už něco nového a svěžího, když tady ty věci stejně už nikdy úspěchu Zkus mě rozesmát nedosáhnou? **

Machete – A mě vlastně docela sere, že tohle prvoplánové béčko vlastně tak trochu neví, kým je, páč to nebylo točené zcela očividně vážně, tak proč to sekání mačetou a trash akci prokládáte vážným tématem a rádoby důležitým dějem? ***

Machete zabíjí – A přesně o tomhle jsem mluvila u prvního dílu, musíš prostě vědět, co chceš točit a co ti vzniká pod rukama, tohle bylo od začátku naprosto prvoplánová sračka se vším všudy, k sekání mačetou se přidaly sci-fi ujetosti, konce světa a Elon Musk a tak já to mám u těchhle filmů ráda. *****

Láska a příšery – Od té doby, co jsme si pořídili set top box a taky přístup k HBO a Netflixu, stalo se hledání filmů překvapivě těžší, protože čím větší výběr, tím horší výběr a my se asi po půlhodině doklikali k tomuhle, jelikož to splňovalo požadavky komedie, dobrodružný, krátký, dobře hodnocený a byla to fajn příjemná oddechovka vhodná pro pejskaře a nevhodná pro entomofobiky. ****

Miluj svého robota – Jsou prostě filmy, které byste v životě nyviděli, pokud by neexistovaly filmové kluby a jim podobná uskupení nadšenců, kteří jsou schopni produkovat v zapomenutém městském kinosálu německý film s neznámými herci, který svým tématem překonává mnoho superhrdinských rychlokomiksáren a i přes své trochu pomalejší temto vás vtáhne do děje a donutí k zamyšlení nad lidskými vztahy, nad moderními technologiemi a nad spojením obojího dohromady. **** 

Vražda na jachtě – Adam Sandler tentokrát bez kupy dětí, ale zato opět s Jennifer Aniston, tentokrát v něčem, co mohlo být hrozně dobrý, ale protože Adam má sem tam sklony k překombinovávání, bylo to dobrý jenom tak napůl. ***

Zohan: Krycí jméno kadeřník – Staší počiny Adama Sandlera byly prostě tak nějak lepší, vtipnější a hlavně naprosto překvapivě i příběhově hodnotnější. ****

Tenkrát v Hollywoodu – Tak jsem to konečně viděla a musím říct, že vlastně nevím, jak přesně hodnotit, protože závěr byl klasicky krvavý a dokonalý do posledního detailu, DiCaprio tu byl lepší a měl lepší memes než kdy dřív, jenom to tempíčko, pro Tarantina posledních pár filmů typické, bylo na mě prostě až moc pomalé.****

Wednesday – Když na to byla taková reklama a takový ohlasy, tak jsme si to přece nemohli nechat ujít, že jo, a kupodivu nás to velmi bavilo, i přes to, že přehnaně teatrální a hlavně prvoplánové počiny s mladými herci zas tak moc nemusím, ale prostě vlkodlak s růžovýma vlasama! ****

Krakonošovo tajemství – Já nevím no, v žánru pohádek pokus o něco nového, bohužel to trpí stejným problémem, jako většina české tvorby, příliš překombinovávání a namísto silných a dobrých postav ploché charaktery, byť ztvárněné skvělými herci (Švehlík), nepříliš rozvinuté koncepty, upřednostňování  vztahů před přírodou a krásou Krkonoš, příběh vlastně v základech podobný všemu, co už jsme viděli, to kouzlo Krkonošských pohádek, to tajemno, vítězství dobra nad zlem, to spojení lidí a přírody, to všechno zůstalo někde v pozadí příběhu o dvou chlapech, milujících jednu ženu, která je oba akorát tahá za nos. ***

Avatar: The Way of Water ­– Tu čtvrtou hvězdu jsem vyštrachala někde z hlubin mého romantického já, které se loni naučilo šnorchlovat a je teď nadšené z moře a jeho pokladů, záběry pod vodou i vlastně čehokoliv v souvislosti s přírodou mě prostě vždycky utáhnou i přes to, jak strašně nelogický a prvoplánový je děj. ****

Trojúhelník smutku – První půlka filmu byla skvělá a zábavná, leč zřejmého záměru, druhá půlka již měla onen dopad a logiku, ovšem byla naopak velmi nezábavná až nevkusná.***

Párty Hárd – Je to krátké, je to hambaté, je to plné stříkajících beďarů, nadávek, drog a nahých prdelí, na zaplnění času u žehlení tak akorát. ***

Párty Harder: Summer masacre –  Kdo by to byl řekl, že nejlepší film české tvorby za posledních pár let bude věc, kde se vyskytují rybí lidé a píštěl prdele, ale tento styl humoru mi, leč se považuju za relativně vzdělaného a normálního člověka, vyhovuje víc a víc. *****

The Disaster Artist – Znám The Room bohužel až moc dobře a detailně, takže tento film mě dost potěšil, ač ožehavé otázky jako kde Tommy Wiseau vzal peníze, kolik mu je nebo odkud pochází zůstaly nezodpovězeny, každopádně ač James Franco jej zde ztvárnil naprosto brilatně, má pořád problém ten, že i když se snaží předvést Tommyho špatné herectví, pořát to hraje mnohonásobně lépe, než skutečný Tommy. ****

Dokonalý svědek s.r.o – Film, které se pustil po skončení pořadu, který jsme sledovali a nějak se nám nechtělo dělat nic jiného, tak jsme ho zkoukli celý, ač už po 15 minutách bylo úplně jasný, že to je naprostá ztráta času, protože zápletku rozluštíte hned a pak už jen doufáte, že to bude aspoň vtipná komedie, ale ona bohužel zas až tak moc není a kupodivu ani ten meoční přesah tady nezvádli tak, jak si nejspíš představovali. **