Jet lag už jsem dávno srovnala, zážitky zůstanou na celý život. Zhruba před měsícem jsme se vrátili z naší již druhé cesty po národních parcích USA, takže si troufám tvrdit, že toho o cestování po severní Americe vím dostatek na to, abych mohla vypustit do světa pár rad a tipů pro všechny, kteří podobnou cestu zvažují. Na naše cestování jsme nevyužili žádnou cestovní kancelář a vše si zařizovali sami. Hodně lidí si myslí, že taková cesta spolyká statisíce, ale pokud jste ten typ, který nepotřebuje all-inclusive hotely s měkoučkou postelí každý den a umíte se celkově přizpůsobit a uskrovnit, nemusí pro vás být taková dovolená tak nedostupná, jak si myslíte. Obecně nečekejte v tomto článku popisy nějakého luxusu, obě naše cesty byly low cost a přibližný rozpočet se zde pokusím přiblížit také. A věřte mi, že i pokud vás na cestě potkají nějaké útrapy, vše se dá s klidnou hlavou vyřešit a užít si každý kus této krásné země.
Letenky
Před cestou do USA je samozřejmě nutné koupit letenky. Jelikož manžel je středoškolský učitel, může si dovolit dovolenou pouze v létě, takže jsme pro obě naše cesty zvolili červenec. Letenky jsme pokaždé objednávali přes službu Pelikán, což není nejlepší řešení, ale pravděpodobně je nejlevnější. Především máte všechny lety v jednom a nemusíte řešit každý přelet zvlášť. Může to sebou nést ovšem úskalí, při naší první cestě jsme letěli Mnichov-Amsterdam-New York-Seattle. Na letišti v Mnichově jsme zjistili, že máme let do Amsterdamu na stand-by, což znamená, že společnost prodá více míst, než letadlo skutečně má a ty místa navíc jsou velmi levná, ale je zde šance, že se na let nedostanete. Společnosti to dělají proto, že se jim u těchto krátkých letů stává často, že mnoho lidí se na let nedostaví, aby tedy letadlo neletělo poloprázdné. Boarding pass tak dostanete až na gatu asi hodinu před odletem. I když nás pracovník na přepážce ujistil, že ,,to vypadá dobře“, přesto nás čekaly dvě hodiny nervozity abychom pak zjistili, že letadlo i tak letí poloprázdné. V Amsterdamu jsme navíc měli přestup asi 12 hodin přes noc, takže pro nás bylo lepší zařídit si hotel, což byly peníze navíc, a ještě celá cesta vyžadovala, abychom se nějak dopravili do Mnichova. To, že let z New Yorku do Seattlu byl zrušený už byla jen třešnička na dortu. I tak se to dalo vyřešit, a nakonec jsme měli možnost letět do Portlandu, který je od Seattlu tři hodiny autobusem, což byl zajímavý zážitek, o kterém ještě něco málo napíšu v kapitole o dopravě v USA. U druhé cesty už jsme trvali na odletu z Prahy a více si hlídali, jak jsou dlouhé přestupy. Na první cestě jsme letěli zpět Seattle-San Francisco-Mnichov. Druhá cesta tedy už byla z Prahy, a to do Toronta a dále do San Francisca. Zpět SF-Frankfurt nad Mohanem-Praha. Při první cestě stála zpáteční letenka okolo 11000,-, druhá cesta nás vyšla zhruba na 16000,-. Ani druhá cesta se neobešla bez komplikace, tentokrát v podobě zpoždění letu do Toronta o asi 4h, kvůli čemuž jsme nestihli navazující let, ale Air Canada nám zajistili hotel a odlet následující den. Navíc pokud je let delší než 8h a zpoždění je více jak 3h, máte nárok na kompenzaci 600 euro za každého cestujícího, což jsme využili a de facto se nám tak zpětně zaplatily letenky. Pokud je aspoň jedna z částí cesty operována leteckou společností UNITED, doporučuji jejich aplikaci, kde máte všechny lety, gaty, sedadla, tracking zavazadla apod. Letenky jsme kupovali vždy cca 8-9 měsíců dopředu, nejlevnější jsou na podzim nebo pak cca v březnu. Pokud jste časově flexibilní v rámci roku, tak se dají na pobyt na jaře a na podzim sehnat samozřejmě mnohem levněji.
ESTA
Do Ameriky není potřeba žádné vízum, ale musíte mít vyplněný formulář ESTA. Ten najdete na stránkách Ministerstva zahraničí. Existují různé podvodné weby, které vás nechají sice ESTU vyplnit a zprostředkují její schválení, ale vyžadují za to vysoké poplatky. Přes regulérní stránky stojí kolem 21 dolarů. Doporučuje se si ji vyřídit několik měsíců dopředu, ale z naší zkušenosti je schválená téměř ihned. Při naší poslední cestě jsme při pokusu o on-line check-in letu zjistili, že při přestupu v Torontu potřebujeme i ETU, tedy kanadskou obdobu ESTY. Takže na to myslete. ETA nám také byla schválena ihned, ale web dost padal a byly do docela nervy takhle na poslední chvíli. My měli oba dokumenty vytištěné, ale nikde je po nás nechtěli, po načtení vašeho pasu se jim automaticky zobrazí.
Zavazadlo
Jelikož jsme extrémně šetřiví, skladní a nenároční, cestování měsíc po USA jsme pokaždé zvládli s jedním 23kg odbaveným zavazadlem pro oba dohromady. V USA je mnoho možností, kde si můžete vyprat, buď ve veřejných prádelnách, které jsou i v malých městech nebo je občas mají i v hotelu nebo v návštěvnických centrech v národních parcích. Praní stojí kolem 2-3 dolarů a trvá v průměru 20 minut. K dispozici jsou i sušičky za podobné ceny, my používali extra move sušení na zadních sedadlech auta, což obzvlášť v pouštní části naší cesty bylo velmi rychlé a efektivní. Naše zavazadlo obsahovalo stan z Decathlonu za 800,-, který jsme měli původně v plánu hned po první cestě vyhodit rovnou na místě, ale on nás překvapil svou houževnatostí a výdrží, takže krom dvou měsíčních cest po USA zvládl i časté kempování po Česku a 2 týdny v Rumunsku, takže asi můžeme doporučit. Je jen pro dva lidi a je miniaturní a velmi skladný. Dále jsme měli dvě nafukovací matrace a spacáky. Každý jedny boty na sobě (sandály) a jedny v zavazadle na treky. Jinak pokud můžu něco doporučit a udělat malou reklamu, tak trekové sandály Keen jsou absolutně nepřekonatelné. Doufám, že si to někdo od Keenu přečte a odmění mě náležitým honorářem. Ušli jsme v nich skoro všechno, i vysokohorské túry bez toho, aniž by se nám pařily nohy v horku, přešli jsme řeky bez namočení ponožek apod. Dále nějaké to oblečení, které se dalo vecpat i do malého batohu do letadla (v rámci letenky malý osobní batoh, který se vleze pod sedadlo před vámi, zdarma, klasické rozměry 55x45x25cm myslím), větší kabinové zavazadlo do takové té horní přihrádky jsme neměli v rámci letenky. Lékárnička obsahovala klasiky jako obvazy, analgetika, probiotika, Smectu, dezinfekci, k tomu, jelikož jsem veterinářka, jsem si vzala z práce Entizol a Amoksiklav (antibiotika), kdyby náhodou, dále hořčík, zinek, Framykoin mast, Cotylena mast (kvasinkové infekce, dámy pochopí), Fenistil, kapky do očí na výplach i s ATB a sprej do nosu. Do další taštičky přišly praktické věci jako nůžtičky, pinzeta, vatové tamponky a tyčinky, nějaký moje základní šminky (stačí mi řasenka a make-up), balzám na rty (bez toho bych nepřežila v poušti), milion náplastí (moje nohy byly stvořeny, aby měly puchýř ze všeho), suchý šampon, repelent, Panthenol, malé deodoranty (100ml s sebou do letadla, ale pokud se vám zdá, že smrdíte, tak běžte na letišti do obchodu s parfémy a ,,omylem“ si stříkněte taster místo na ruku na krk a tadá, voníte), opalovací krém, špunty do uší (pokud jedete na 4.7. do kempu, tak bez nich ani ránu), malý šamponek (dají se nakrást i po hotelích), kartáčky a pastu, holítko, hřeben a jehlu a nit. Dále je důležité nezapomenout na to, že v USA mají jiný typ zásuvek, takže si koupit spojku a do kempů se hodí power banka. Batohy, které jsme měli v letadle jsme pak využívali na treky a já si smotala do kufru i malou kabelku do města. Všechno pořádně namačkat a jedno zavazadlo je úplně na pohodu.
Další věci před cestou
Cestovní pojištění je dost důležité, pokud se hodláte rasit na trecích a víme, jak funguje zdravotnictví v USA. My naštěstí máme známou, která nám pojistku uzavřela, každý jsme platili vždy tak kolem 3000,-. Naše plánování cesty vypadalo pokaždé asi tak, že jsme naplánovali první týden a pak vše ponechali náhodě. Výhoda toho je, že se nemusíte honit, kdyby se něco zdrželo, nebo se něco stalo, nebo jste chtěli někde zůstat déle. Nevýhoda je v tom, že u mnohých parků shánět kemp na poslední chvíli není úplně snadné. Vyzvednutí auta jsme vždy dali až druhý den po příletu, což se nám při obou cestách vyplatilo, jelikož jsme kvůli zrušení či zpoždění letu přiletěli o den později. Na první dvě noci jsme tedy vždy měli hotel v příletovém městě, při vyplňování ESTY zadáváte adresu pobytu v USA, my vždy zadali adresu tohoto prvního hotelu a ten jsme si taky raději vždy vytiskli. Pokud si budete půjčovat auto, což pro takovou cestu je vlastně nezbytnost, nezapomeňte si vyřídit mezinárodní řidičák, udělají vám ho na úřadě na počkání, ale musíte mít s sebou vlastní fotku. Zkontrolujte platnost pasu, musí platit i tři měsíce po návratu z USA. První cesta byla naše svatební cesta, kdy jsme letěli týden po svatbě, letenku, pas, ESTU – všechno jsem měla na staré jméno a nebyl jediný problém. Abychom měli v USA mobilní data, stáhli jsme si aplikaci Airalo, kde si koupíte eSIM, jsou tam různé varianty dle počtu dat a doby použití a taky varianta nejen na data, ale i možnost volání v rámci USA, což se může hodit třeba pro komunikaci s půjčovnou auta a podobně. Na mnoha místech v národních parcích a kempech není signál, takže doporučuju si stáhnout offline mapy na Mapách.cz, které musím pochválit, že mají vyznačené veškeré trasy v parcích v USA (i jinde po světě) a fungují velmi dobře i v tom offline režimu (další reklama ty jo). Pokud máte všechno vyplněno a nachystáno, tak už jen zajistit domácí mazlíčky (my máme jen kocoura a sklípkany, takže jsme poprosili rodinu o péči o ně) a můžeme vyrazit na cestu.
Imigrační kontrola
Po příletu na první letiště v USA procházíte obávanou kontrolou. Někdy děláte pohovor již na prvním letišti na americkém kontinentu, což platí např. i pro Toronto, zjistěte si to dopředu ať tomu přizpůsobíte délku přestupu a svoje nervy. Za nás ale musím říct, že to vždy bylo úplně v klidu. Při první cestě jsme stáli asi 10 minut ve frontě, pak jsme šli oba na přepážku, týpek si vzal pasy a zeptal se na účel cesty. Řekli jsme, že svatební cesta a on velmi nezáživným tónem řekl ,,ah, congratulation“ a pak nás vyfotil a vzal otisky prstů. A to bylo celý. Při druhé cestě jsme stáli ve frontě asi 1 minutu, pak jsme šli opět oba na přepážku, kde jsme opět řekli jen účel cesty a tentokrát jsem se fotila a dávala otisky jen já – asi proto, že manželovo jméno již bylo v systému z minula a moje ne, jelikož došlo ke změně příjmení. Nebo jsem vypadala víc podezřele. Pokud máte zpáteční letenku a chováte se a vypadáte normálně, nemyslím si, že by měl být nějaký problém. Vadí jim všeobecně vše, co naznačuje, že chcete v USA zůstat, anebo máte v pasu uvedenou absolvovanou cestu do zemí jako je Irák a podobně. Zvlášť tomu druhému úředníkovi nebylo skoro vůbec rozumět, měl silný černošský akcent, takže pokud se bojíte angličtiny, doporučuje se si napsat základní informace na papír a ten jim případně ukázat.
Auto (a jiná doprava)
Na doporučení člena rodiny jsme zvolili k půjčení auta společnost Hertz. U první cesty jsme se dohodli, že abychom mohli občas přespat v autě, půjčíme si SUV. Manžel zavolal do české pobočky Hertzu, kde mu pracovník udělal rezervaci na míru, všechno mu pomohl vyplnit a na přepážce jsme se pak jen nahlásili a dodělali check-in na místě. První auto byla Mazda CX5 a stála od 4.7. do 28.7 zhruba 36000,-. Vyzvedávali jsme ji na letišti, což je trochu nešťastné, když vyzvednutí máte až druhý den po příletu, ale když tomu přizpůsobíte polohu hotelu, tak se to dá. Na přepážce půjčovny si nenechte nacpat žádné další služby, základní pojistka je v ceně, nic dalšího nepotřebujete. Půjčovny často využívají toho, že jste unavení z letu a umíte třeba i méně anglicky, tak vám vnutí k podpisu cokoliv a vy pak cálujete poplatky navíc v řádech až desítek tisíc! Většinou chtějí i poplatek za druhého řidiče, což bylo v tomto případě 13 dolarů za den, což manžel rezolutně odmítl a řídil sám, jen párkrát jsme ho načerno vystřídala. Pro půjčení auta musíte mít nad 25let (jinak samozřejmě další poplatky). A většina půjčoven vyžaduje kreditní kartu, místo debetky, protože platíte až po vrácení, tak aby měli jistotu, že budete mít na zaplacení. My si kreditku vyřídili jen kvůli USA a jinak ji nevyužívali. < Vsuvka. Všude funguje debetka, ale občas nám zlobila u automatů, třeba na benzinkách, kde platíte dopředu u stojanu a pak teprve tankujete. Někdy na vás vyskočí dotaz, o jakou kartu se jedná, tak klikněte na kreditku, byť platíte debetkou. Konec vsuvky > Po check-inu nám ukázali auto, všechno vysvětlili, popsali a jeli jsme. Při druhé cestě jsme již vyřizovali půjčení přímo přes stránky Hertzu a jelikož jsme uznali, že tak velké auto bylo zbytečné (vůbec jsme v něm nespali), pořídili jsme menší sedan a manžel si zaregistroval zlaté členství v Hertzu, kde nic neplatíte, jenom samozřejmě mají k dispozici více vašich osobních údajů a načítají se vám body, které můžete využít pro slevu. Zlatí členové mají k dispozici on-line check-in, takže to pak probíhá asi tak, že se nahlásíte na recepci a oni vám řeknou: ,,Vemte si cokoliv támhle z tý uličky označené Gold Member a jeďte.“ Čučeli jsme na to a asi třikrát se ptali, jak to myslej, až nám došlo, že klíče jsou prostě v autě a nikoho nic jiného nezajímá. Tak jsme si vybrali šedého Nissana Altimu, nasedli a odjeli. V Kalifornii navíc platí zákon, že pokud si půjčujete auto, tak má manžel/ka automaticky právo řídit také, bez poplatku navíc. Tedy, tak nám to napsal ChatGPT a my to takticky neověřovali. Myslete taky na to, že většina aut jsou automaty, ale na to si zvyknete více než rychle. Téměř výhradně jsou všechna osobní auta na benzín. Před cestou taky doporučuju projít si základní pravidla silničního provozu v USA, ať pak chápete, proč najednou všichni ze všech směrů stojí na STOPce a čučí na sebe a podobně. Za mě ale úplně super pravidlo je, že pokud není značkou uvedeno jinak, tak při odbočování doprava můžete jet na červenou (pokud samozřejmě zleva nic nejede). Limity rychlosti jsou v USA docela přísné, samozřejmě v mílích, ale navigace to většinou automaticky přepočítává. I tak tam všichni jezdí o 10-20 mil rychleji, pokud jedete limit, tak jste za exota. Na dálnicích každý sere na nějaký předjíždění zleva, kde je místo, tam předjedu. Kamiony jezdí jak hovada a kde chtějí, levý, pravý pruh, je jim to fuk. Mimo města je řízení v USA romantika, ale okolí měst s více pruhy je hrozná otrava. Pozor hlavně v Kalifornii a možná i v okolí velkých měst na východě se platí za určité dálnice a hlavně mosty, je to značeno, jsou tam průjezdné brány, ale sem tam je to chaotické. Pokud to nezaplatíte do určité doby, tak to po vás bude chtít půjčovna, jak jinak než s příplatkem. Policejní kontrolu jsme nezažili ani jednou, ale podél dálnic hlídkují docela často. Doporučuji aplikaci Waze, kde jsou hlídky vyznačeny. A jen pro zajímavost, při druhé cestě jsme v autě jednu noc i přespali a asi 3x jeli po písčité cestě, ale úplně v pohodě nám auto stačilo a všechno zvládlo. Stálo nás na 4.7.-30.7. 30000,-. Pokud jedete okruhy po NP, jinak, než s půjčeným autem to nejde. MHD ve městech v Americe funguje dobře, většinou stačí si v automatu na letišti koupit plastovou kartičku, kam si nahrajete kredit a platí na busy, metra, i vlaky. Např. v Seattlu je to Orca Card, v SF Clipper Card apod. Občas na to mají i nějaké mobilní aplikace, a třeba v Sacramentu jsme platili kartou přímo u řidičky. Dálkovým autobusem, jak jsem psala jsme jeli jen jednou, mají tu všichni auta, takže si dovedete představit, kdo jezdí takovým busem – studenti a magoři. Takže tři hodiny se řvoucí bezďačkou, která se stále hádala s řidičem a vykřikovala politické názory na celý bus a pomatenou ,,I am disabled“ (=na hlavu) ženou, která ležela na sedadlech před náma s nohama na okně, to byl fajn první dojem z USA 😊
Trasa a národní parky
Jakou zvolit trasu? No přece podle toho, co chcete vidět a jak jsou výhodné lety. My jeli vždy okruh, takže přílet i odlet stejné město, což je i výhodné kvůli autu (někde mají určitě poplatek za vrácení v jiném městě). První okruh byl Seattle – NP Mount Rainer – Yakima – NP Glacier – Helena – NP Yellowstone a Grand Teton – Salt Lake City – NP Arches a Canyonlans – Bruneau – River Hood – NP Olympic – Seattle. Během této cesty jsme toho objeli méně, ale byli jsme na jednotlivých místech déle a měli jsme větší přejezdy, nejdelší až 8h. Druhá cesta byla San Francisco – NP Yosemite – NP Sequoia a Kings Canyon – Las Vegas (dvě noci a mezitím Death Valley) – NP Zion – NP Bryce Canyon – NP Grand Caynon – NP Petrified Forrest – NP Saguaro – NP Joshua Tree – Bear Lake – Lompoc – NP Pinnacles – Monterey Bay – NP Lassen Volcanic – Lava Beds – NP Crater Lake – Klamath – NP Redwood – Santa Rosa – SF. Při téhle cestě jsme měli kratší přejezdy, takže jsme ve většině míst byli třeba jen jednu noc a strávili jsme tam odpoledne + následující dopoledne. Některá města jsme vybírali kvůli výskytu minipivovaru, protože (nejen) v zahraničí rádi poznáváme místní beer-craftovou scénu, která je v USA super. Jet na west coast a neochutnat místní west coast IPU je barbarství.
Vstup do národních parků můžete zaplatit na bráně jednorázově, ale pokud jich jedete víc jak tři, vyplatí se vám America the Beautiful pass, který stojí 80 dolarů za auto, platí rok a můžete s ním nejen do všech národních parků, ale i do státních parků a dalších podobných oblastí. Dopředu si zjistěte, zda nějaký park nepožaduje permit pro vjezd, aby se zajistil menší počet lidí v exponované časy. Většinou po určité hodině (např po 14:00) už můžete bez permitu. Permit se dá někdy získat měsíce dopředu, často se ale otevírá rezervace týden nebo dokonce i den předem. Co si vybavuju, tak určitě je nutná rezervace vjezdu na konkrétní den do Glacieru, Yosemit a Arches. Někde potřebujete permity i na nějaké treky, často ty vícedenní, kde potřebujete využít backpack kemp. V NP Zion je trek Angels landing, který vede po hřebenu hory a jsou tam úzká místa, takže počet lidí je regulován také permitem, na začátku stojí rangeři a kontrolují to. Dá se tam asi jít večer, kdy už tam nejsou – ale čekala bych, že tam bude více lidí a horší viditelnost. Permit si zajistíte buď několik měsíců dopředu, ale to vyžaduje mít plán, který den přesně v Zionu budete nebo zkusit loterii, která se otevírá den předem 12:00-15:00. Zlí jazykové na facebooku vás budou přesvědčovat, že není možné v loterce vyhrát, ale my ten permit vyhráli, takže jsme měli buď velké štěstí nebo to zas tak těžký není. ChatGPT nás ujistil, že šance na výhru je kolem 39 %. Určitě to doporučuju zkusit, pokud tam budete. Jinak v parcích je vždy Visitor Center, které doporučuji nevynechávat, jsou tam často hezké výstavy a aktuální informace. V parcích se chovejte zodpovědně, a hlavně třeba vůči zvířatům ohleduplně i ve vlastním zájmu. Ale! My razíme heslo, že nic se nemá přehánět, bear sprej a rolničku na batohu jsme fakt nenosili, protože baribal vám většinou neublíží a grizzlyho na přeplněných trecích, a ve větší skupině spíše nepotkáte, pokud tomu nejdete vyloženě naproti. Stejně tak v Zionu na treku vodou v Narrows fakt nepotřebujete půjčit boty, tyčku a potah na batoh za 30 dolarů – prostě se jen brodíte potokem, my to šli v sandálech a bez hůlky, protože máme normální kondici a tělesnou stabilitu a v hloubce drželi batohy nad hlavou. Cokoliv, co bylo popisováno jako ,,těžký“ trek bylo většinou trochu do kopce nebo delší než 3 míle, což pro amíky už je těžký, ale i tak jste tam potkávali hromady asiatů v žabkách nebo svátečních košilích na těch nejvíc nečekaných místech. U návštěvnických center mívají pítka a kohoutky na doplnění vody a jak jsem psala výše, občas i pračky a sprchy.
Kempy
Samozřejmě, že jsme občas využili hotel, ale bylo to hlavně
pokud to pro nás bylo výhodné kvůli dojezdu nebo jsme nesehnali rozumný kemp.
Kempy v USA jsou úplně boží, žádná travnatá placka, kde vás namačkají
vedle sebe milion. Jsou tam jednotlivé sity, označené číslem, oddělené od
ostatních přírodou – keři, stromy. Každý site má stůl se dvěma lavicemi, fire
pit, parkovací místo a samozřejmě místo pro stan. Pokud jste boháči a budete
mít půjčený karavan, tak si hlídat, které místo má přípojku na elektřinu a vodu.
Každý kemp má minimálně suché záchody a možnost zakoupení dřeva do určitého
času. Někde je sběr dřeva zakázán, jinde povolen, doporučuju si to zjistit
dopředu nebo být při kradení dřeva v lese nenápadní. A třeba
v Oregonu bylo v období našich cest vždy rozdělávání ohně i
v kempu zakázáno úplně. Některé kempy mají sprchy, většinou na čtvrťáky,
některé ne, ale jak jsem psala výše, někde jsou sprchy v návštěvnických
centrech nebo obchodech. Někdy je kemp u jezera nebo řeky, kde se dá opláchnout
to nejhorší a zbytek zařídí suchý šampon, nesmíte být citlivky. Cena kempu se
dle lokality a vybavení pohybuje od 20 do 60 dolarů na noc. Většina kempů je
státních, ale existují i soukromé, které už se finančně oproti hotelu ani
nevyplatí. Každý kemp má přítomného hosta, který dohlíží na dodržování
pravidel, prodává dřevo a tak. Někdy mají kempy i ,,recepci“, hlavně ty větší.
Rezervace státních kempů se provádí přes web Recreation.gov, kde se vám
zobrazují volné sity. Někde vám to bude psát FF, tedy first come, first serve,
v překladu, kdo dřív přijde, ten dřív bere. Check-outy jsou často kolem
poledne, pokud víte, že přijedete včas, tak se místo dá většinou chytnout
v pohodě, bydleli jsme už i v poloprázdném kempu, ale taky se nám
stalo, že jsme ukořistili poslední místo. Takže rezervace je vždy větší
jistota. Na Recreation.gov jsou pouze ofiko státní kempy, pokud chcete znát i
jiné možnosti, doporučujeme web iOverlander, který ukazuje i ty soukromé, ale
hlavně i ty neofiko, neplacené. Jsou tam i tipy od lidí, kde nouzově přespat
bez nějakého postihu tzv. na divoko. Při první cestě jsme to moc nevyužili, ale
při té druhé jsme dvakrát spali v neplaceném kempu, jeden byl úplně
prázdný, většina míst byla nevyužívaných a zarostlých, bylo to kousek od hlavní
cesty, byly tam záchody i fire pit, ale bylo to tam tak zvláštně strašidelné.
Navíc trochu pršelo a hrozily bouřky, tak jsme spali v autě. Druhý byl u
velkého parkoviště v nějakém snowparku, byly tam i záchody, na parkovišti
kempily karavany a v lese bylo pár míst, kde se dal postavit stan, ale
oheň byl zakázaný. A jednou jsme na doporučení z iOverlandu spali na
divoko na doporučeném místě v korytu vyschlé řeky, kam bylo super zajet
s tím malým sedanem, ale naštěstí trochu toho písku zvádl. Nedaleko byla
nějaká firma, odkud večer a ráno jezdili lidi a trochu divně koukali, ale nikdo
nás nevykopnul ani nezastřelil.
Hotely, pokud bylo nutné, tak vždy low cost, klidně
s hajzlikama na chodbě. Využili jsme na první cestě mimo začátku a konce
pouze 2x, na druhé cestě opět mimo začátek a konec asi 6x, hlavně
v Kalifornii u pobřeží Pacifiku, kde ty kempy jsou dost obsazené nebo se
cenově nevyplácí nebo nebyly v daných lokalitách vůbec. Ceny se pohybují
dle lokality od 70 až do nekonečna dolarů, my za více jak 130 dolarů za noc
nebrali. Vždy rezervuji přes Booking, díky častému cestování mám všechny
bonusy, co tam jdou získat, takže i slevy. Komunikace přes Booking je vždy ok.
Hned po vyzvednutí auta se udělá nájezd na Walmart, kde koupíme malou plynovou bombičku s hořákem a levný nádobí, mají tam takovou kempingovou sadu – pánvička a rendlík, pak plastové příbory na více použití, papírové talířky a letos jsme vzali kelímky z tvrdého plastu, ať nepiju víno pořád z flašky a ty jsem si jako jediné dovezla domů. Při první cestě jsme si koupili látkovou termotašku s plastovým vnitřkem, která byla tak akorát vysoká, že se dala převézt v kufru i zpátky domů a využít pro další cestu. Někdo nám i doporučoval, že se dají nějaké věci na kemping koupit ve Walmartu a pak to do určité doby vrátit (maj tam nějakou záruční lhůtu na vše) a nechat si vrátit peníze, takže by se dal asi vzít i nějaký lepší termobox, ale my to nikdy nevyužili. Led se dá koupit všude, akorát čím víc v poušti, tím míň vydrží, většinou max den. Termotašku jsme měli hlavně na pivo, sem tam jsme koupili vajíčka nebo maso, pokud jsme měli jistotu, že to zpracujeme co nejdříve, ideálně hned večer. Většina jídla byly plechovky, oblíbili jsme si předvařenou rýži v trvanlivém pytlíku, omáčky na těstoviny, chilli con carne, tuňáky apod. Koupili jsme i malou pepřenku a solničku. Pečivo v USA je všechno sladký, včetně toustového chleba, ale ten vydrží dlouho. Z pečiva doporučujeme ještě tortilly, nekazí se, hodí se k mnoha věcem. Večer jsme vařili na ohni, snídaně na plynu. Jídla na ohni jsme vymazlili do dokonalosti, jestli ale můžu něco doporučit, tak mac and cheese z pytlíku či plechu nejsou nikdy dobrý, stejně tak si dávejte pozor na konzervovaný masa, většinou je to jak žrádlo pro kočku (náš kocour má kapsičky, co vypadají líp). Po cestě jsme hodně využívali fast foody, protože jsou levné a můžete si to vzít do ruky a nezdržovat se při přejezdu, často jsme měli přes den jen takový fast foodový brunch a pak večeři na ohni. Vyzkoušeli jsme všechny možný řetězce, zkuste určitě i u nás známé značky jako mekáč nebo KFC, protože tam chutná vše úplně jinak nebo mají jinou nabídku (třeba v KFC mají stále narozdíl od ČR bramborovou kaši 😊 ).
Lidé
Buďte připravení na to, že v USA na Vás pořád někdo mluví. Místo pozdravu vám řeknou How you doin‘? nebo se ptají jaký jste měli den, v parcích se vás ptají, jak se vám líbí, jestli jste viděli všechno, na trecích radí, jak je to daleko, jak je to náročné apod., aniž byste se na to ptali. Všichni jsou úslužní, milí, milují small talky. Na jednu stranu je to příjemné, na stranu druhou pro mě jako introverta a člověka, který sice umí jakž takž anglicky, ale strašně se bojí mluvit, to bylo trochu nepříjemný, a i manžel na konci cesty říkal, že se těší, až ho v EU zase všichni nechají na pokoji. Samozřejmě klasika, že po vás každý chce dýško, ale jsou na vás milí i tam, kde ho nevyžadují, třeba na benzinkách. Nemusíte se bát tam kohokoliv na cokoliv zeptat, nikdo na nás nikdy nekoukal divně nebo otráveně. Ve městech jsou bezdomovci, feťáci a podobní divnolidi, každý to ví a stejně to každého překvapí, když přijede prvně do USA. My se velkým městům, pokud to šlo, spíše vyhýbali a pokud už jsme tam byli, prostě jsme to ignorovali. Na trecích vás taky pořád někdo prosí, abyste ho vyfotili a nemají absolutně problém, když o to samé poprosíte vy je nebo vám to random nabízí, když vás vidí někde stát na vyhlídce apod.
Zvířata
Jelikož manžel je zoolog a já veterinářka, naší společnou vášní jsou zvířata všeho druhu a také to bylo to hlavní, proč jsme do USA jeli. Takže závěr mého článku bude věnován jim, i když to pro cestu není tak důležité, třeba má někdo podobný zájem a něco si z toho odnese.
Během našich dvou cest jsme viděli: bizony, vidlorohy, wapiti, jelence ušaté, bighorny, kojoty, rysa, baribaly, losa, orla, supy, výry, sojky Stellerovy i jiné druhy sojek, kukačku kohoutí, datly a mnoho ptáků obecně, sysly zlatavé i jiné druhy syslů, čikarí, čipmanky, veverky, sviště, králíky, tarbíky, myši, sklípkana, křižáky, černé vdovy*, ještěrky, žáby, leguány, chřestýše a užovky, různé ryby, štíra, pouštní želvu, brouky, šváby, mořskou vydru, rypouše, lachtany, tuleně, plejtváka, keporkaky, delfíny, mnoho mořských plodů, mloka a netopýry.
Chtěli jsme vidět a neviděli, i když jsme se tomu snažili jít naproti (např. běhali v noci po poušti, chodili na treky večer na málo vytížených trasách apod.): grizzlyho, vlka, pumu, pekari, kosatku.
Pokud chcete vidět velká zvířata, jeďte do Yellowstonu, je těžké tam na ně nenarazit. Velká stáda bizonů tam najdete v údolí Lamar, ale jsou individuálně i na jiných místech v parku. Baribalové jsou častí a mají různé barvy, my viděli nejčastěji ty hnědé. Něco jako ,,cinnamon bear“ a podobné kraviny jsou jen výmysly amíků pro pojmenování toho samého – je to jen další odstín baribala. Jsou většinou úplně klidní, bez zájmu o lidi, nám prošel baribal asi tak 2 metry před nosem, zastavil se, čučel na nás a šel dál. Použít na takového méďu bear sprej by mělo bejt trestný. Naštvat se samozřejmě můžou, ale pokud se nechováte jak idioti, tak se nestane nic. Stejně tak jako nechodit na metr k bizonovi a podobně. S grizzlym tu zkušenost bohužel nemáme, takže ušetřené peníze za předražený bear sprej jsme mohli využít na něco lepšího. A hlavně už vidím vyděšeného panikařícího turistu, jak zvládne stříknout sprej kamkoliv jinam než sobě do ksichtu. Samozřejmě jsem viděla videa, kdy medvěd vyběhl skupince turistů přímo do cesty, ale spíš se jich pak zalekl a utekl. A setkání, kdy došlo ke zranění či smrti většinou zahrnovalo opuštěného jednoho člověka mimo stezky. Jasně, o náhody v tomto světě není nouze, ale pokud bych měla potkat grizzlyho, brala bych to za náhodu šťastnou a pokud by se mě rozhodl sníst, no, jak prohlásil můj manžel: ,,Bylo by mi ctí.“ Upřímně, více se bojíme lidí než zvířat. Jelenci nemaj absolutně žádný strach z čehokoliv, lezou do kempů, skoro by na sebe nechali sáhnout. Syslové a podobné drobné veverkoidní věci potkáte doslova všude, každý den. V kempech má každý site ,,bear box“, kam si můžete uložit potraviny na ochranu před medvědy, ale syslové a jelenci vás vyžerou spíš než medvěd. Pouštní zvířata jsou většinou noční a červenec na ně paradoxně není moc dobré období, ale třeba ač jsme v Saguaru otočili každý šutr, jediného chřestýše jsme nakonec viděli v Bryce Caynonu v křoví u stezky. Naopak někdy stačí v noci jen posvítit do okolí, v Zionu nám seděl sklípkan asi dva metry od stanu, rysa, kojota a výry jsme viděli při spaní mimo velké kempy. Pokud budete v Kalifornii a budete mít jeden den času, zajeďte si do Monterey Bay a zaplaťte si Whale watch výpravu. Trvá to asi 3h a pokud máte mořskou nemoc, doporučuji si s sebou vzít Kinedryl nebo si ve Walmartu koupit Dramamine, který fungoval velmi dobře. A oblečte si pár vrstev, i v červenci je na moři tak mínus stopadesát stupňů, alespoň mně to tak připadalo. Pokud pojedete v červenci, vzdejte se nadějí na kosatky, mají mimosezónu (to byl důvod naší koupě Whale watch, naděje umírá poslední, bohužel se nepoštěstilo), ale keporkaky a delfíny uvidíte s velkou jistotou, my měli štěstí i na toho plejtváka, což je rozhodně one in life zážitek. Stojí to kolem 80 dolarů za osobu, a je to rozhodně k nezaplacení. Doporučuji společnost, která má menší lodě – lépe a rychleji se jim manévruje a není tam tolik lidí. V Monterey Bay v přístavu uvidíte i lachtany, tuleně a mořské vydry. Nedaleko je i pláž, kde se vyskytují rypouši sloní, název je prostý – Elephant seal Vista Point.
Závěrem
Pokud si to projdu, tak první cesta nás stále méně za letenky (11tis./os), a více za auto (36tis.), tedy nějakých 29 000,- za oboje na osobu, to byly největší položky. Ubytování, jídlo, pojištění a veškerá útrata nás pak vyšla kolem 25 000,-, tzn. celkem plus mínus 60 000,-. Druhá cesta letenka (16tis./os) a auto (30tis.) vyšla podobně (31tis./os), letenky byly sice dražší, ale o to levnější auto. Tentokrát jsme ale spali víckrát v hotelu, platili víc za služby (Whale Watch apod.) a celkově si víc vyhazovali z kopýtka, celkem i s letenkou a autem to tentokrát bylo asi 70 000,- na osobu (manžel asi víc platil, spočítal si to na skoro 80 000,-). Takže když píšu low cost, myslím tím samozřejmě v rámci toho, že to je MĚSÍC v USA. Pro srovnání známý jel s cestovkou, byli na 13 dní, projeli pár parků na ,,zlatém okruhu“ a stálo je to 120 000,-/osoba a co jsem tak koukala na nabídky cestovek, to měli ještě dost levný. Ale ano, spíte v hotelech, často i se snídaní, nemusíte nic plánovat, vymýšlet, o nic se starat. Kde je dobrodružství? Kde jsou wild zážitky? Kde je svoboda, jet si, kam se mi zlíbí? Ale to je každého věc, asi až budu starší, tak to pochopím, ale zatím nejsem přesvědčena, že je na světě lepší pocit než ráno vstát, otevřít stan, nasát lesní vůni a rozhlédnout se po probouzejícím se kempu se skalami Zionu v pozadí nebo večer sedět u plápolajícího ohně a popíjet craftové pivo, které v USA koupíte na každé benzínce (bohužel…nebo bohudík – vždy v six packu).
Tak asi po osmi stránkách článku stačilo. Většinu informací
ohledně základních věcí najdete všude na internetu, proto jsem to chtěla
pojmout spíše ze svého pohledu, takové připomínky k cestě i do
každodenního života v USA. Někdy se vyplatí znát nějaký detail dopředu při
plánování vaší cesty. Nebo si někdo třeba jenom počte a jeho cesta bude úplně
jiná, každého baví něco jiného, nás baví hlavně chodit dlouhé a zajímavé treky
a hledat zvířata, někdo má radši jen ty turistické oblasti, vyfotit se a jet
dál, tak snad si každý v tomto článku najde něco, co mu byť malinko
pomůže.
P.S. Pokud máte jakýkoliv dotaz, zodpovím ráda na jakémkoliv
mediu, kde jste tento článek nalezli.
