...aneb ,,Předstihli jste i taková družstva, jako jsou třeba Slušovice!"
Já, samozvaný filmový intelektuál a pozér, který se snaží o
to, aby vypadal že tomu všemu strašně rozumí a píše recenze s
vědomím, že ten jeho názor je určitě ten správný, protože to
cejtím přece stejně jako Verbal a kluci z MovieZone, já, která
jezdím téměř ročně na Noir festival a dělám ze sebe cool
filmového snobíka, tak ano, skutečně já si myslím, že trilogie
Zdeňka Trošky Slunce, seno...jsou prostě dobré filmy. Tedy
přesněji řečeno, abych to uvedla na pravou míru a abychom se
naučili nějaká nová slovíčka, je to takzvaně guilty pleasure,
v češtině nevim, protože zahanbené potěšení zní prostě tak
nějak...no...klasicky česky. Ve volném vysvětlení to znamená,
že máte něco, nejčastěji film/seriál, o kterých vy sami víte,
že se jedná o kupku hoven, ale vy to tak nějak zvráceně prostě
máte rádi, i když ani nevíte proč. Já dokonce když na to
koukám, tak kritizuju konkrétní scény, vím, jak jsou debilní a
normálně bych si rvala vlasy, ale jsou to prostě filmy, co mám
tak nějak pod kůží. U těchto filmů to asi každý chápe, ale
podobně to mám třeba i s Hobitem, protože většina fantasy
nadšenců ho obecně hejtí a já, když na to koukám, tak mám sem
tam nutkavou potřebu najít si, kde bydlí Peter Jackson a tak
trochu mu třeba pokakat trávník, ale zároveň je Hobit přesně
ten film, který prostě vidím 1-2x ročně se železnou
pravidelností a nebýt něj, tak tu několika-hodinovou cestu do USA
nepřežiju.
Ale abych se vrátila ke Zdendovi a této perle české kinematografie. Jak že se mi vlastně tato hovadina pod tu kůži dostala? Viděla jsem ji párkrát v dospívání a byl to vždycky takový ten ,,docela vtipný“, ale ne ničím zvláštní film, jediné, co jsem vždy vyzdvihovala bylo to, že jako holka z vesnice jsem spatřovala v některých lidech a situacích skutečné lidi a události, které se na vesnici dají zažít. A to je jedna z věcí, která u mě názorově přetrvala a myslím, že kvůli tomu ten film nikdy nemůžu obhájit před někým z města, protože co nezažijete, těžko si představujete. Stačí se podívat na některé z filmů z prostředí vesnice, které natočili očividně měšťáci. Stereotypy a představy víkendových turistů jsou zde předkládány buď jako neporazitelný fakt nebo naopak jako vtipný element, ale většinou to nevychází ani v jednom případě. Ne tak u Slunce, seno, kde mají na zahradě skutečně kuřince, lidi chodí v rozevlátých domácích šatech doma, do práce i na výjezd do města a kde se nad občasným vypadnutím proudu párkrát za den nikdo ani nepozastaví.
Každopádně moje skutečná vášeň k těmto filmům se objevila, když jsem několik let brigádovala v jedné nejmenované Trnavské hospodě, kde jsem dělala pomocnou sílu v kuchyni a z umývačky nádobí se vyvinula časem v asistenta kuchaře. A jeden z oněch kuchařů, říkejme mu třeba Venca, měla tyto filmy rád, tak je pouštěl každou neděli kolem oběda z mobilu, aby nám to v práci trochu utíkalo. Ne, že by to bylo potřeba a že bychom se nudili, byl to čas, kdy jsme většinou naopak lítali jak splašení, ale právě proto na mě ta pohoda jihočeské vesnice působila trochu uklidňujícím dojmem. Mobil byl vždy opřený o váhu, takže jsem z toho viděla sem tam nějakou scénu během vážení kostky goudy na smažený sýr, ale akusticky jsem to znala doslova nazpaměť. A pořád znám, hodně hlášek se mi uchytilo i do běžného života. Pouštěli jsme si periodicky první, druhý i třetí díl a to i přes to, že jsme se shodli, že jestli ty dva díly jsou shity, tak ta trojka je už totální sračka, ale vynechat jsme ji nikdy nedokázali.
Jak jsem již psala výše, ta vesnická nálada z toho čiší na sto honů a pro mě, která jsem do té doby nikde nebyla, a to doslova nikde, tedy rozhodně ne v jihočeském kraji, byl to pro mě neprozkoumaný kout Česka, který se zdál na hony vzdálený všemu, co jsem znala, takže jejich kultura, architektura a mluva mě vždycky hodně bavila a fascinovala. Třeba to, jak říkají na konci přivlastňovacích slov příponu -ovo. ,,Nedávejte jí ty Dominikovo hračky“ jsem absolutně nechápala a dokud jsem nepoznala ,,přijdu dýl“, byl to pro mě nejpodivnější slovní obrat a to říkám já, holka původem z Valašska, kde necháváme odchláblé dveře a za to nám rodiče liští. Ta ironie, že teď žiju na předalekém, krutém severu, a ono -ovo už jsem sem tam použila jako nic. Ale i přesto, přísahám při všech svatých, že nikdy nikam nepřijdu dýl. Nikdy!
Dalším aspektem, proč je trilogie tak dobrá, jsou ty velmi nekonzistentní herecké výkony, což by se mohlo zdát jako nevýhoda, ale tady se buď hraje strašně špatně, což je sranda, nebo extrémně dobře, což je sranda. Většina babek zde byla nabraná přímo ve vesnici a díky tomu se některé scény musely točit na 20x, protože pro 80letou babču, co viděla kameru naživo poprvé v životě a to, že byla v televizi bych vrchol nejen jejího, ale života celých dalších tří generací její rodiny dopředu i dozadu, bylo říct jednu větu správně nadlidský výkon. V kontrastu toho je tu famózní Helena Růžičková, která vypadá, že to nehraje, nýbrž žije a její výstupy především ve scénách se svým filmovým mužem vnímám tak, jako bych tam jako malá stála a ten život reálně žila. Škoda, že ty filmy jsou v globále fakt debilní a scénář je občas skoro snad naschvál úplně vypatlaný. Na druhou stranu, zápletky jedničky i dvojky jsou postavené velice dobře a koncept zvýšení dojivosti v závislosti na kultuře prostředí je to, čemu se teď vznešeně říká welfare zvířat a všichni dělají, že jsme mistři světa amoleta, když dáme krávě do kravína kartáč na záda, ale za mě osobně pouštět jim tam Alana Jacksona, tak ten nádoj prostě stoupnout musí, jsem ochotná na to vsadit. I když bych jim ho nedávala do sluchátek, respektive, nasadila bych jim ty sluchátka reálně do ucha a ne před ucho jako ve filmu. Druhý díl je sice o velké bitce na konci, ale sám o sobě je to vlastně romantický příběh jedné lásky, jak ostatně uvádí paní řídící Hubičková, která zmiňuje, jak jim tam všem zahrajou Šejkspíra!
Scénář je pojem sám o sobě, protože víc rozkolísané myšlenky aby člověk pohledal. Je zde řada naprosto nesmyslných a absurdních situací, ještě podtržených random scénami typu duch starého dědka Zvoníčka, na druhou stranu nám předkládá někdy ožehavé témata, které zpracovává až moc reálně a někdy velmi uvědoměle. Příkladem budiž farář Otík, který je sice prezentován spíše jako takový trouba, ale ač vede tým místních klepen, a jejich denním chlebem jsou pletichy a pomluvy, na druhou stranu ale je vlastně vcelku kladnou postavou, která ve druhém díle má snahu nezištně pomoci a dát dohromady rozhádaný pár a nakonec udržet paradoxně největší tajemství filmu. Z toho to skoro vypadá, jako by tvůrci na pár vteřin nad něčím i přemejšleli.
Myslím si, že mnoho obyčejných, běžných českých občanů, a to nemyslím jako urážku, to baví právě proto, že se v tom vidí. Že se tam pije, že se tam sem tam nadává, že se tam kydá hnůj, že se tam pomlouvá (to jsou vlastně identické činnosti, heh), že se tam lidi hádaj jenom proto, aby se za chvilku zas měli rádi a pak zase hádali. Že jsou tam hádky mezi starými manželi, kteří vedle sebe tak nějak žijou, ale i když víte, že romantika je ta tam, tak jste přesvědčeni, že jeden pro druhého by život položili. Že je tam žárlivost, podvody, ale i nezřízené veselí, ač někdy zbytečně pitvořivé až otravné, a že ač za komára bylo všechno tak divně strojené, uhlazené, tak na vesnicích, kde čas plyne jinak, je ta doba k lidem a světu tak nějak mírnější. Já ve všem výše napsaném shledávám stejné potěšení, jen v trochu jiném světle, je to taková moje vzpomínka na naši zahradu plnou kuřinců, na našeho psa na řetízku, na chození naboso, na to ptaní se rodičů, jestli můžu ven, na neposečené louky a na ten pocit, když stojíte na kopci nad vesnicí a říkáte si to samé, co farář Otík: ,,Domove líbezný..!“
Na závěr ještě některých mých oblíbených hlášek.
V televizi běží film Utrpení svatého Šebestiána. Absolutně laxní dabing Šebestiána, do kterého právě střelili šíp: ,,Au.“
Škopková (Růžičková) točí reportáž do televize: ,,My vlastně tady u nás dáváme kravám sluchátka a na základě toho dojíme“ Odmlka. ,,Ehhh….do..dojíme mléko...a tím pádem máme mléka nejvíc...v republice…“
Živočichář Béďa (Lábus), utíkající před ženou, přiběhne za televizní hlasatelkou: ,,Zachraňte mě!“ Hlasatelka do kamery profesionálním tónem: ,,Ano vážení diváci, zachraňme ho!“
Škopková na svou dceru Blaženu, která se převléká za oknem: ,,Co se vystavuješ?!“ Blažena: ,,Se nevystavuju.“ Škopková: ,,To vidím jak se vystavuješ!“ Blažena: ,, Tak se vystavuju no…“ Škopková: ,, Vždyť ti řikám, že se vystavuješ!“
Malý syn Škopkových na tátu: ,,Tati, bila tě někdy tvoje maminka?“ Škopek: ,,Ne, jenom ta tvoje.“
Farář Otík: ,,Mladá muži....obraťte kroky své a pospěšte z těchto míst, kde hřích číhá na každém kroku...dokud je čas."
Takže co závěrem? Musel tento článek vzniknout? Má nějakou hodnotu? Zajímá to někoho? Spíš ne. Ale já myslím, že ač je Troška jaký chce, jakous takous stopu v české kinematografii zanechal a nám nezbývá, než se s tím smířit a dělat, že ty horší věci typu Kameňák a ty totální odpady typu Babovřesky nevidíme, ale zase nedělat, že si nenajdeme aspoň jednu jedinou scénku, která by nás někdy v jeho filmech nepobavila. Bohužel asi v mém okolí není nikdo, kdo by měl k slunečné trilogii takový podivný vztah jako já a s kým bychom si sedli, dali vínko a hláškovali. A já se vlastně těm všem ani nedivím :D
