Madeira report část 3.

 

9. den lávové bazénky, týrané ryby a nejzápadnější místo, kde jsme kdy byli

Ten den ráno bylo opět tak nějak tmavo, mlžno a větrno. Navíc byla naše nálada poznamenána frustrací z předchozího večera, kdy jsme se snažili hodinu vyluštit naše autobusové možnosti dopravy na západní část ostrova a zjistili, že jestli nám už předtím připadalo, že autobusy jezdí na hovno, tak teď teprve nám jízdní řády dávaly co proto. Na západě Madeiry se vyskytovalo město Porto Moniz, kde měli takový spešl lávový bazénky, což byla věc, kterou napůl vytvořila příroda a napůl člověk. Přímo u moře byly prostě přírodní okrouhlé zátoky, které místní přehradili a udělali z nich koupálko. Říkali jsme si, jestli to za tu námahu stojí, ale jelikož to místo bylo vyhlášené a jelikož jsme se zatím pohybovali pouze na východě, chtěli jsme to prostě vidět a okoupat se tam, případně si konečně zase zašnorchlovat. Naše možnosti byly asi takové, že bus nás tam sice dovez, ale od 14:00 už opět nic nejelo zpět, takže jsme buď mohli zopáknout martyrium z předchozího dne (s tím rozdílem, že zde byla vzdálenost mnohem, mnohem delší), nebo zkusit stopovat nebo si na poslední dny půjčit auto. Nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme sakra na dovolený, tak se vším všudy a přece nebudeme šetřit, takže si půjčíme nějaký hezký fáro. Když jsme uzřeli ceny za půjčení vozu, tak jsme postupně slevili ze svých nároků a dopracovali se z pořádného fára na Fiata Pandu s motorem z motocyklu v ceně téměř jedné letenky a tří nocí na hotelu. Nechali jsme si auto přivézt až pod nos a nadšeně do něj skočili vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta do Porto Moniz vedla mnoha a mnoha tunely podél pobřeží a my si to radostně šinuli vstříc západu a jeho slunečnému dni. Naděje na slunečný den definitivně padly při příjezdu do Porta Moniz, kde bylo stejně pošmourno jako v Ponta Delgadě, ale my se nedali odradit a v plavkách se vydali k bazénkům. Když jsme přišli k pobřeží a uviděli moře, bylo nám hned jasné, proč místní raději vytvořili tyto bazénky. Myslím, že slovo ,rozbouřené´ vystihuje povahu zdejšího moře více než dostatečně. Sestoupili jsme k bazénkům za pravidelné sprchy kapek vody z moře a pak jsme si trochu poplavali, aby se teda jako neřeklo, že jsme tuto atrakci vynechali. Byl to prostě bazén se slanou vodou obehnaný místo zdí přírodní skálou. Se šnorchlem jsme k našemu překvapení zjistili, že je zde stále dost ryb a že lidi všeobecně zespoda ve vodě vypadají divně. Moc lidí zde ale kvůli chladnějšímu počasí nebylo, víc se jich sem přišlo spíš projít než koupat. Po obligátním vykoupání jsme přemýšleli co dál a náš zrak padl na nedaleké akvárium. Tak jsme se tam šli kouknout, protože akvárium v téměř exotické destinaci musí být nádhera a za vstupné 7 éček teprve. No, řeknu to takhle, akvária v Holešovicích v Praze jsou levnější a mnohem lepší. Ten kdo byl v akváriích v Praze ví, že to opravdu není lichotka. V místnosti velikosti půlky našeho obýváku zde bylo pár akvárií ve kterých byly ve všech skoro stejné ryby a výhradně ty, které můžete vidět běžně při šnorchlu, v lepším stavu a zadarmo. Dominantou mělo být obří akvárium s malými žraloky, které teda bylo trošku větší a skutečně s malými žraloky, z nichž jeden měl na sobě zcela evidentně plíseň a navíc se všichni tísnili s další snad stovkou ryb. K naší hrůze zde byl ještě poutač na možnost potápění se do akvária, jakože reálně mají pocit, že by někdo chtěl se navlékat do potapěčskýho, aby se potopil do prostoru metr krát dva mezi milion úplně vystresovaných ryb a plesnivého žraloka. Nehledě na téměř polomrtvou murénu v jednom z dalších miniaturních akvárií, kde kromě ní byly další dvě plus plno dalších ryb. Chápu, když vám něco chcípne a vy to jednoduše vylovíte za barákem z moře, tak se ten byznys asi dělá snadno, ale respekt k živým tvorům a přírodě žádný a to prosím v turisticky významném přímořském městě. Btw akvárium má na Googlu hodnocení 3,4 hvězd, což říká vše samo o sobě.

Po tomto veselém zážitku jsme po koukání o mapy vybrali levádu nad městem. Když píšu nad městem, myslím opravdu NAD. Z Porta Moniz se zvedal vysoký svah protkaný cestou s šílenými serpentinami a my měli Pandu. Jet do těchhle kopců s tímto autem byl větší zážitek, než by kdo čekal. Jeho nejvyšší použitelný stupeň byl v tomto případě dvojka a do zatáček jsem chvílema měla pocit, že když vystoupím a půjdu tlačit, bude to mít větší záběr než motor. Po vzoru jízdy na koni jsme měli do kopce tendenci zvednou zadek a odlehčit zádi auta, případně vystrčit nohu ze dveří a zkusit ho odrážet by možná také dost pomohlo dostat ho do většího výkonu. Po vyšplhání se nahoru nás ale náhle zasáhly sluneční paprsky, které prosvítaly hustými lesy okolo a ozařovaly lány hortenzií okolo silnice. Všechny chmury naráz opadly a jakoby se Panda najednou vznášela na obláčku a dokonce na rovné silnici nám ukázala, co znamená rychlost. V Pandím pojetí je to asi 50km/h, ale byla to nádhera.

Naším cílem byla leváda Do Moinho což znamená něco jako ,,mlýn“ a my na ni nastoupili kousek do jejího konce. Pandu jsme nechali na odpočívadle umístěném v nejvíc nepřehledné zatáčce a doufali, že v té nehorázné sumě za půjčení je i pojištění. Levádu lemovaly stromy, které tvořily ze svých kmenů a větví zelený tunel, což v kombinaci se sluncem tvořilo úžasnou atmosféru. Podél cesty byla občas malá lagunka s vodopádem. Došli jsme až na konec a šli zase zpět, protože jsme chtěli stihnout ještě další kousek západního cípu ostrova. Z levády jsme se vydali na jihozápad ostrova, k vyhlášenému majáku Farol na útesu nad mořem. Cesta se klikatila přes několik vesnic a vedla trochu z kopce, takže Panda teď funěla dokonce 60km/h a já se radši držela držadla nade dveřmi. Při příjezdu k majáku už se slunce přehouplo níže nad obzor a my se kochali výhledem na Atlantský oceán a jeho klidné vlnky na jižní straně ostrova. Jakoby tady moře vůbec nevědělo, jakým je na severní straně. Po spoustě obligátních fotek jsme se ještě na Google mapách přesvědčili, že jsme na nejzápadnějším cípu ostrova a taky nám došlo, že jsme vlastně doposud nejzápadněji od domova, co jsme oba kdy byli. Třeba to ještě v budoucnu překonáme :)

Po majáku jsme se zastavili v nedaleké restauraci na výborné krevetky a pak už nás čekala ta stejná klikatá cesta zpátky do šedi a chladna. Chtěli jsme si ještě vyzkoušet naše severní moře a přijeli jsme místo k hotelu rovnou k němu. No, rovnou k němu není úplně to správné vyjádření. Zastavili jsme kousek od závory a vydali se po panelové cestě k moři, kde jsme zjistili, že cesta náhle končí a je přerušená dalším sesuvem půdy. Navíc moře bylo tradičně zase ve varu, takže jsme se zase otočili a vzali to radši cestou do restaurace z předchozího dne a dali si burgra. U vedlejšího stolu jsme zaslechli jak se baví hosté se servírkou a servírka pronesla větu: ,,Where is the sun!?“ a my si říkali totéž. Už jsme si ale začínali trochu zvykat, takže jsme posléze na balkoně koukali na rozbouřené moře a potemnělou oblohu jako na staré známé, kteří nás trošku štvou, ale stejně je máme rádi. A úplně pozdě večer, když se na obloze náhle objevilo pár hvězd, jsme šli spát s nadějí, že snad zítra, bude konečně onen krásný severní slunečný den.

10. den prej nejkrásnější leváda a další Lucčin úžeh

Ráno bylo zase na hovno. Mraky zakryly i těch pár paprsků, co se za rozbřesku snažily prodrat se skrz a my po vydatné snídani za kontroly kocoura Johnyho jsme naskočili do Pandy a vyjeli tentokrát navštívit údajně nejkrásnější levádu ostrova, Las 25 fontes neboli levádu 25 fontán. Jelikož ráno bylo fakt chladno a počasí mi hlásilo na místě levády asi 12 stupňů, dala jsem si legíny, tričko, mikinu a do auta ještě bundu pro jistotu. Chvilku jsme zauvažovala, že bych si vzala raději na převlečení kratší kalhoty, ale nakonec jsem je při pohledu ven nechala doma. Vyrazili jsme středem ostrova a pak odbočili na cestu, která vedla stále výš, až jsme vyjeli na vysoko položené planiny, kde byly rovné dlouhé silnice jako na americkém venkově a rozhled na všechny strany. Dokonce jsme tu s Pandou dali rekord asi 90km/h a Matěj při této závratné rychlosti prohlásil, že už se začíná cítit i troch nekomfortně. A taky tu bylo dost slunečno. DOST slunečno. Přijeli jsme k parkovišti levády, našli tak tak poslední místo mezi ostatními auty a stádem krav, které si v klidu mezi auty a turisty lebedily a užívaly si pozornost. Díky bohu, že blokovaly pár parkovacích míst, protože už při příjezdu nám bylo dle počtu aut jasné, že tohle žádná romantická osamocená leváda nebude. Kousek stezky vedl po asfaltce a pak navazoval na kamennou širokou cestu, jako stvořenou pro rodinky a davy turistů. A bylo tu dost teplo. DOST teplo. Tak jsme šli a oba chcípali nudou a já chcípala vedrem. Slalom mezi turisty nám stejně nepomohl, za další a další zatáčkou byly další kvanta rodinek všech možných národností, včetně velmi hlasitých Čechů. Ke konci už se mi doslova vařily nohy v dlouhých kalhotech a já jen zoufale sledovala, kde je sakra některá z těch 25 fontán, že bych se tam jako trochu zchladila. Na konci cesty byla malá laguna, do které po čůrkách ztékala voda z okolní půdy a my si uvědomili, že TO je těch 25 fontán a cítili jsme se zrazeni marketingem. Vrženi mezi obyčejné turisty honící se jenom za senzací a nuceni se plahočit v zástupu normíků k tomuhle. Jakože takhle, já neříkám, že to nebylo hezký, jenom oproti všemu, co jsme doposud viděli to byla bezkonkurenčně nejmíň zajímavá leváda. Kousek odtud navazovala ještě jedna, kde měl být na konci hezký vodopád, pod kterým měla vést cesta mimo zástupy lidí. Tak jsme se k němu vydali po stejně široké, kamenité cestě s dalšími davy. Namočení celých nohou a hlavy ve vodě mi trochu pomohlo, ale za chvíli jsem zase chcípala a říkala si, jestli to není zase super cesta k úpalu. Musíme ale uznat, že vodopád na konci téhle levády stál opravdu za to, jenom bohužel naše plánovaná stezka pod ním byla zavřená. Takže nás čekala veselá cesta zpět po kamenné cestě a asfaltce a vážně lidi, pokud je někde něco hodně profláknutého, vyprdněte se na to.

Po příchodu na parkoviště jsme přemýšleli co s načatým dnem a s načatým úpalem a Matěj mě upozornil na zprávu od jeho kamaráda, který doporučoval nějaký starý vavřínový les Fanal, nedaleko odtud. Často bývá prý v mlze a staré stromy vypadají úplně magicky. Tak jsme tam vyrazili a rozhodně to nebylo zklamání. Stromy staré stovky let byly zkroucené, ale obrovské a poskytovaly krásný stín a vytvářely nádhernou scenérii. Jenom zde nebyla mlha, pouze planoucí slunce, a jelikož to bylo vysoko, bylo tu vedro větší, že kdekoliv jinde. Trošku jsme si povzdechli, že když chceme slunce, dostaneme šero a když chceme mlhu, dostaneme azuro. Také odsud bylo vidět na naši severní stranu ostrova, kde zcela očividně zataženo bylo až až. Chvíli jsme zde strávili v příjemném stínu starého lesa a snažili se nevnímat nedaleko zvracejícího pána (chápu, ty serpentiny) a skupinky hlučné mládeže mluvící něčím, co by se dalo přirovnat asi k arabštině. Jelikož má hlava však začala už ale vážně protestovat, jeli jsme domů a já celou cestu přemýšlela, jestli zvracení udržím nebo ne. Nakonec jsem udržela, ale musela jsem si na chvíli doma lehnout. Po odpočinku jsme šli vyzkoušet bazén u moře, protože moře už jsme radši rovnou vzdali. Bazén byl malý a nudný, ale vstup byl asi za 2 éčka a Matěj mě tu učil se potápět na dno tím, že mi házel kamínek. Takže to bylo docela užitečný.

11. den co tu sakra ještě máme jako dělat?

V neděli nastala krizovka, protože byl předposlední den na ostrově o velikosti půlky zlínského kraje a nám docházela inspirace, kam ještě zajet. Jako takhle, míst, kde jsme ještě nebyli bylo plno, ale benzín drahý a nálada už spíše odpočívací. Nakonec jsme demokraticky rozhodli, že Lucka chce ještě někam na pláž a šnorchl, a na severu se to fakt nedá, tak jsme se vydali na jih do města Riberia Brava, kde měli komerční pláž se vstupným a luxusem v podobě dřevěných chodníčků přes kameny. Za poplatek jste si mohli užít i sprchy, ale my, chudá lůza s luxusem půjčeného auta jsem raději zvolili podivně vyhlížející sprchovou hlavici vedoucí ze zdi kolem pláže a vůbec se netvářící jako vývod odpadních vod. Byl zde klasický vlnolam, za kterým nacházela útočiště většina osazenstva pláže a voda za ním taky dle toho vypadala. My se šnorchlem jsme se vydali za bójky směrem na širé moře, abychom si užili trochu té pravé divočiny. Ta zahrnovala větší vlny, malé medúzky pět centimetrů od mého panikařícího ksichtu a obrovská hejna ryb doslova hned vedle konce vlnolamu, kde jste se prostě jenom drželi na místě a nechali ryby proudit kolem sebe a nevěřili vlastním očím. Za vlnolamem samozřejmě již zela obrovská hlubina, kam jsem pouze nakukovala, kdežto Matěj se klasicky na několik minut ztratil do neznáma, aby se nakonec úplně v klidu objevil se stoickým zjištěním, že ,,tak už jsou ty medúzy docela veliký a ty vlny nepříjemný.“ Já mezitím se strachem z pěti-centimetrových medúzek jsem utekla na tu turistickou část vlnolamu, kde jsem zkoumala ojedinělé odvážné rybky a různé druhy odpadků. Po vymoření jsme se vydali zpět na neklidný sever, se zastávkou v Sao Vicente, vyhlášeném městě, kde jsme si prošli jeho centrum skládající se ze zastávky busu a kousku zelené plochy, koukli se na tradičně rozbouřené moře a zašli si do restaurace s venkovním grilem a dali si negrilový jídla, já například krevetový ceasar salát a ano, chutnalo to přesně tak luxusně, jak to zní. Po návratu domů jsme se převlíkli a sjeli ještě do vedlejší vesnice na krátkou levádu, myslím že Los Tornos, respektive na její koncovou část, jelikož tato leváda se jinak táhla přes půl ostrova. Na konci vypadala tak, že jste prošli zákrutu, za níž byla malá laguna a pak další zákruta, za níž byla malá laguna a následně další zákruta atd. Opět další leváda nečekaně hezčí než leváda 25 fontán. 

A úplně na závěr dne jsme konečně zkusili naše severní moře, protože jsme to prostě chtěli mít odšrtnutý a protože se ničeho nebojíme. Tak jsme se nějak předrápali přes kráter v silnici a došli k rozbouřenému, velmi studenému moři. Ponořila jsem se se šnorchlem do vln a zjistila, že když jsem si myslela, že to bude možná trochu naprd, tak jsem ani netušila rozsah toho ,,naprdu.“ Šnorchlem jsem viděla hnědou vodu se vznášejícíma se a točícíma se omrvinkama a jen tak tak se občas vyhla skále v moři. Matěj sice tvrdil, že nějakou ty rybu viděl, ale dle mě to musela být buď mrtvá ryba, co ho pleskla přímo do ksichtu nebo nějaký zatoulaný chudák, co byl stejně nadšený z prostředí, jako my a snažil se držet u skal. I když držet se u skal nebylo taky úplně jednoduchý, protože pokud jste nebyli dobrý plavec, jako třeba já, tak místo ,,držení se skály“ jste byli spíš ,,mlácení se o skály.“ Když už teda jsme do toho moře vlezli, tak jsme si udělali pár fotek, kde jsem samozřejmě vypadala velmi neunaveně a velmi nešpekatě a po večeři jsme šli spát s vědomím, že zítra nás čeká ale už fakt úplně nejvíc poslední den a že už teď nám, Madeiro, vlastně chybíš.

12. den pod hladinou a na nebi

Poslední den jsme si po klasické vydatné snídani sbalili své saky paky a vydali se s Pandou na východní část ostrova, kde nás před odletem čekala ještě krátká vycházka na nejvýchodnější cíp ostrova Ponta de Sao Lourenco. Bylo kolem 10 a my měli opravdu co dělat, abychom zaparkovali a to jsme ještě přijeli včas. Kromě aut zde stálo i dost autobusů a na cestu po Madeiřím ,,ocásku“ se společně s námi vydaly klasické davy, jako ostatně na všech turisticky atraktivních místech. Ostrov zde vybíhá skutečně v podobně jakéhosi ocásku do širého moře a cestou se stále zužuje. Nejsou zde žádné stromy, hodně kamenů a hodně větru. A taky hodně slunce. Cesta byla hezká, avšak pokud by nás neoslňovaly okolní výhledy na moře, stala by se časem poněkud monotónní. Naštěstí kromě zmíněných krásných pohledů na moře a na zbytek ostrova jsme se zabavili ještě neustálým ,,předjížděním“ lidí, kteří vzali vycházku skutečně jako vycházku a sunuli se úzkou cestu povážlivě pomalu. Jelikož večer odlétalo letadlo do Prahy a letiště odsud bylo asi deset minut, byla cesta na náš vkus velmi plná Čechů, kteří využili poslední den stejně, jako my. Úplně na konci byla vyhlídka na skále a dál už se ostrov drobil na menší ostrůvky, které jste mohli z výšky obdivovat a na opačné straně jste mohli vidět skoro celý ostrov, jelikož jak jsem psala výše, Madeira je prostě takový malý prcínek. Často jsme si řekli, že je tu sice krásně, ale místní musí aspoň jednou za život zažít ponorkovou nemoc. Copak my v srdci Evropy, skočíme do auta a jsme na Balkáně, v Beneluxu, na Rujáně, když chceme dál, můžeme autobusem. Kolem nás je spousta jiných zemí. Ale pokud jste Madeiřan a nemáte na letenku, máte k dispozici pár kilometrů na každou stranu. Na druhou stranu, většina místních žije pomalu a skromně, s banánovníky na zahradách a vysoko v horách za křivolakými cestičkami a vypadají happy. V tom je kouzlo cestování, poznáte, jak žijí jiní a jak je všude krásně, ale hlavně si uvědomíte, že my, Střeodevropani, sice nemáme moře, ale máme toho tolik kolem sebe a přesto, v našich luzích a hájích je stejně nejkrásněji.

Zpátky k našemu krátkému výletu. Na konec cesty to trvalo tak hodinu, takže jsme zařadili ještě vyšší rychlost a jali se předjíždět ještě víc. Teď navíc jsme nejenomže museli obcházet lidi, co šli s námi, ale ještě se valily proudy lidí naproti. Matěj navíc začínal být kyselej, protože celá cesta byla exponovaná slunci a bylo opravdu nepříjemné horko. Když jsme se z hodinového výletu doplazili po dvou hodinách na parkoviště, měli jsme před sebou asi 4 hodiny do odletu, Pandu a chuť se svlažit a rozloučit s Madeirou co nejlépe. Tak jsme si vybrali nedalekou pláž, převlíkli se ze zpoceného oblečení do plavek, sebrali šnorchly a sešli k malé pláži, kupodivu na svou velikost ne úplně přeplněné lidmi a hlavně s na Madeiře naprosto nevídaným pískem. Nebyl to sice žádný bílý písek jako v tropických destinacích, ani žlutý Saharský, ale poctivý černý sopečný písek, jak se na tento vulkanický ostrov sluší a patří. Na nohu příjemný, jemný a ten rozdíl oproti všem těm šutrům byl velký. Po zanoření se pod vodu jste viděli v písku vlnky vytvořené silou moře a dno vypadalo úplně magicky, když odráželo světlo skrze vodu na černém podkladu. Hned u pláže byla skála, kolem které jsme pozorovali plno ryb a dalších mořských obyvatel, a kousek dál kolem srázovitého pobřeží jsme nalezli malou lagunku, kam se dalo dostat pouze pod vodou a já se tam i přes paniku zvládla dostat. Tak jsme tam byli jen my, vlny a skály a já si na jednu stranu užívala romantiku a na druhou stranu přemýšlela o tom díle Dr. House, kde byl v letadle týpek, co se dopoledne potápěl a pak v letadle dostal nějakou příšernou nemoc z převýšení či co. Ale Matěj mě uklidnil, že šnorchl opravdu není potápění. No nevim, já se tam napotápěla víc než za celý svůj dosavadní život. Kdyby bylo na mě a ne na plánu odletů, tak tady, na té malinké černé plážičce zůstanu ještě další tři dny, ale čas se naklonil a do tří jsme museli vrátit Pandu. Když jsme o půl hodinu později předávali klíčky, smutně jsme po sobě s Pandou koukali a říkali si, snad někdy příště.

Letiště už bylo klasika. Já už jsme vlastně velký cestovatel, když už jsem letěla do dvou destinací, takže jo, prostě klasika. Dali jsme si hnusnou pizzu v Pizza Hut, hnusnou proto, že na nás zbyla pouze nějaká zeleninová sračka, jelikož nějaký bezzubý důchodkyně před náma vykoupily celý krám a za druhé proto, protože prostě Pizza Hut. Pak jsme si ještě dali kafe ve Starbucks, teda, já si dala kafe jako normální člověk a Matěj si dal nějakou chujovinu Chai tee latte (nevim, jestli se to tak píše, já to neumím ani vyslovit) a poslal mě to ještě ke všemu koupit, takže jsem vyjmenovala všechny možné kombinace těch slov, než týpek konečně pochopil, co po něm chci. Vše jsme rychle spapali a vypili jenom proto, abychom pak zjistili, že opět má naše letadlo hóďu zpoždění. Tak jsme šli ven na terasu a z úžasem sledovali miniaturní runway a startující letadla prakticky kousek před nosem. Při příjezdu jsme plní nadšení vůbec nestihli velikost letiště zaznamenat, tak jsme si ho teď mohli celé v klidu prohlédnout a tím celé, myslím celé z jednoho jediného místa na balkoně. Když jsme se konečně naletadlili, bylo nám oznámeno, že budeme ještě čekat, jelikož nad Německem je velká bouřka, což mě převelice uklidnilo a mohli jsme tak strávit další hodinu v letadle, jakoby to už tak nebylo na ukousání nohy. Když jsem konečně vzlétli, pokochali jsme se posledními pohledy na ostrov a pak už jen sledovali (ne)ubíhající moře pod námi.

Z letargie nás vytrhl až pohled nad pevninou, když jsme viděli obrovské město a dokonce i z takové výšky jsme zaznamenali tyčící se Eiffelovu věž. Byl to ten okamžik, kdy, ač jsem do Paříže nikdy nechtěla, jsem byla naprosto unešená z toho co vidím a užívala si ten pocit uvědomění, že něco, co znáte jenom z encyklopedií a Instagramu, skutečně někde tam venku existuje. Celá tahle dovča byla pro mě naprosto zásadní, protože já žádné ,,Chorvatsko každý rok“ nezažila a každá nová cesta je pro mě úžasné dobrodružství a pokaždé mám pocit, že už nechci nic jiného, než cestovat a poznávat. Bylo to nejdál a zároveň nejzápadněji a nejjižněji, co jsem kdy byla, téměř vedle Afriky, viděla jsem Atlantik a Eiffelovku a mám zážitků na tři články na Blog. Tak vyražte taky, protože, jak víte, ,,svět neleží v knihách a mapách, je tam venku.“

Rychlorecenze Strážců Galaxie Volume 3

,,Já myslel, že zachraňujeme jenom vyšší formy života!?“

A já si zase myslím, že vyšší forma je dost relativní pojem, zvlášť ve vesmíru, kde je všechno možné a kde funguje člověk ze Země vedle zelený paní, kyborgový paní, stromu, kudlankový paní, modrýho blba a….mývala. Už dříve jsme měli s Matějem debatu, že na rozdíl třeba od Star Wars, je vesmír Marvelu tvořen rasami převážně lidského vzhledu a když už, tak aspoň něčeho velmi podobného. Taktéž v tomto filmu pojem dokonalé bytosti zahrnuje lidi, opět pouze s jinou barvou pleti, což je sice velmi multikulti, ale stále ne dost. V žádném jiném dílu Strážců to nebylo tak viditelné, jako tady, kdy záporák je šílený evolucionista, který za evoluci považuje antropomorfizaci úplně všeho, tedy zdokonalení obyčejné želvy znamená želva ninja a evoluce jakéhokoliv tvora dle něj spěje k vytvoření člověka se znetvořeným zvířecím ksichtem. Nevím teda, jak ostatní, ale pokud bych přistála na planetě dokonalých tvorů, představím si asi jiné věci než Číňana s obrysy netopýra, ač musím uznat, že alegorie to byla dokonalá. Ostatně, fan-servis a pop-kulturní narážky byly vždycky jedním z pilířů Gunnových filmů a člověk u každých nových Strážců čekal přesně to plus skvělý soundtrack. Je tedy dost škoda, že právě v tomto filmu, ve vyvrcholení téhle dosud téměř bezchybné série, bylo všeho toho spíš pomálu a vtipu, svěžesti, epičnosti a skvělé hudby jsme se dočkali jen sem tam. Možná to byl záměr, protože již od prvních scén je jasné, že tenhle film bude hlavně ždímač emocí, jak bylo ostatně jasné už z prvních reakcí a recenzí. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud ovšem kolem toho vystavíte i dostatečně validní zápletku. Šílených maniaků s plochým charakterem ve snaze ovládat světy už tu bylo dost a ani zde jsme se nedočkali nového Thanose, člověka s vyšším cílem a rozumnou premisou. Celým filmem se táhne Rocketův origin a možná bylo cílem, aby na něm stálo veškeré dění. To se bohužel nezdařilo tak, jak nejspíš tvůrci očekávali, ale to oni sami pod sebou tu větev celou dobu řezali tím, že se snažili do moc malé klícky nacpat až moc postav a podivných zvířátek. #metafora. Pokud to měl být Rocketův film, tak měl být bez Suverénů, bez Warlocka, bez lido-zvířat, bez všeho toho zbytečného patosu s dětmi nového superdruhu a podobně. Chápu, že se asi tvůrci báli, že pouhopouhá záchrana týraných pokusných zvířátek z rukou šílených vědců nebude pro diváky dostatečným důvodem k ronění slz a napětí a také malým důvodem pro válku mezi obřími kosmoloděmi. Proto jako berličku použili rádoby roztomilé fakánky aby za ně schovali onen ušlechtilý důvod, ale zapomněli u toho právě na Rocketa. Když vstoupil do místnosti s klecemi plných zvířat, teprve to byl ten moment, na který jsem čekala a doufala, že k tomu to celé dospěje. Mělo tam být, Gunne, prostě zase a opět míň všeho kolem a víc toho uprostřed. Rocketův příběh jako takový chválím, protože pořád u mě je součástí TOP 3 nejlepších postav Marvelu a tento film jeho postavení ještě umocnil. Jeho podivní kamarádi byli třeba Matějovi trnem v oku, protože mu přišlo debilní, že Rocket jakožto vysoce inteligentní stvoření, je spojován s králíčkem na pavoučích nožkách a zcela očividně úplně blbým mrožem, mě ale vlastně tenhle jeho part, kde jako malý tráví čas civěním do stropu a vymýšlením vysněného světa bavil dost a jeho kamarádi ve mně vyvolávali smutné pocity. Bylo to citlivé téma bezdůvodných pokusů na zvířatech a já si stále myslím, že pro film by to mohl být hlavní tah. Pojďme vysvobodit zvířátka z pokusné laborky mi přijde jako dostatečně vznešené poslání pro Stráže i bez asijsko-černo-bílých super dětí. Ale asi to mám nastavené jinak. Z Rocketova příběhu samozřejmě ždímli co měli, ať už jeho pojmenování nebo uvědomění si, kým je, ale stále ten příběh byl pro mě málo niterní, stále to prostě nebylo origin story jako měli jiní superhrdinové a už vůbec ne takové, jak by si to tahle postava zasloužila. Ale ať nekomentuju pořád jen to samé, z ostatních aspektů filmu je záhodno zmínit vztah Petera a Gamory, která ho jakože naoko nesnáší přesně tím způsobem, o kterém je divákovi jasné už od začátku jak to celé skončí. Tvůrci se také snažili vykreslovat líp vztahy mezi postavami, dělat z nich míň jen mluvící a hláškující roboty, ale také citlivé nebo nasrané duše, do toho celého vpasovat hlavně Nebulu, které za mě osobně po tom všem jak ji známe, prostě emoce nesedí. Ale netvrdím, že to bylo celkově špatné, naopak, vlastně mě bavilo, že to nebylo jen o dvou důležitých lidech, ale konečně opravdu týmovka. Najednou měl každý Strážce nějaké slovo a svůj part a člověk z nich měl větší pocit toho věčně prohlašovaného ,,jsme rodina“. Proto určitě zamrzí, jak to celé skončilo, ale naštěstí to neskončilo zas úplně tak, jak jsme z recenzí pochopila. Záporáka dál rozebírat nebudu, dobře zahraný a fajn kostým, ale jinak to byl blbec od první věty a stejně jako všichni záporáci Marvelu krom Thanose pendloval mezi šíleným smíchem a zuřivostí na pozadí myšlenky své absolutní moci a neporazitelnosti, protože když jste záporák, tak samozřejmě nikdy nemáte o sobě a svém chování žádné pochyby a už vůbec ne logické emoce. Dalším něco-jako-záporákem měl být asi Warlock a jeho rozcuchaná mamička, a já doufám, že podle toho, co tam všechno Warlock (ne)dělal nedostal Will Poulter opět zaplaceno :) Poloha ,,jsem jakože dement“ mu sice seděla, ostatně jako ve všech filmech, kde hrál, ale postava to byla nezajímavá, zbytečná a chvilkama vlastně otravná. Celý film by fungoval bez něj úplně stejně a zbyl by prostor na lepší prokreslení hlavních linek a třeba i nějakou hezky epickou scénku za doprovodu ještě epičtější hudby, jak tomu bylo v jedničce i dvojce. Zde se ale nic takového nekonalo, protože bitka všech Strážců se zlounama na chodbičce a scénka s chudákem Kraglinem, kterému se konečně pomocí Yonduova šípu podařilo zabít asi 5 (slovy pět) tvorů prostě epic nebyly. CGI zlato-retrívroid s ruským přízvukem byl roztomilý, ale jestli vás můžu něčeho uchránit, asi se vyhněte českému dabingu, protože není fena jako fena. You are bad bitch! 

A ještě k tomu soundtracku, s politováním musím říct, že opravdu, ale opravdu byl nejslabší ze všech Strážců (a třetího Thora). Všechno se to přesunulo do pomalejších tónů a hlavně pozdější doby a já si uvědomila, že Strážci pro mě byli co se týče hudby vlastně takový moc příjemný retro, a já si prostě nechci přiznat, že 2000 je retro. 

Celkové hodnocení bude ode mě lepší, než pocitově teď chci. Zní to debilně, já vím, ale teď jsem tak na třech hvězdách a já tomu prostě chci dát víc, už kvůli tomu Rocketovi. A kvůli tomu, že se mi nelíbí, kudy se Marvel ubírá a jsem ráda, že aspoň něco, byť již trochu vzdáleněji, připomíná vše, co jsme viděli před Endgame a mezi tím vším feministicko-trans-multikulti-woke je i kus poctivé komiksárny, která se obejde bez twerkování a vystačí si s drobnostmi jako The Creation of Adam narážka nebo pohled do očí mláděte mývala. A ano, opravdu mývala :) 

 P.S. doufám, že někoho napadne k tomu filmu vytvořit kolekci plyšáků. Já chcu.