Pokus o fejeton.
Je úplně jedno, kde se zrovna vyskytujete, zda v koupelně, v obýváku, ve druhém patře, na zahradě nebo v práci. Smrad vás provází úplně všude a velmi intenzivně vám dává najevo, že je potřeba jít něco uklidit. Něco hnědého na dně vany, kam to teda ale vůbec nepatří. Není to velké, vlastně je to jen pár nanicovatých kuliček, až se to zdá divné, všechno to trápení pro něco tak malého. Většinu času je to pevné a pravidelné, ale za každých okolností při uklízení vytvoří hnědou čáru přes půlku vany a to i tam, kde se jí tím vůbec nedotknete.
Možná si říkáte, proč si tady čtete o hovnu. Je tolik naučných časopisů, tolik kvalitní beletrické literatury na trhu, spousty vědeckých článků a děl, která vám něčím přispějí do života, ale vy tu sedíte a čtete si detailní informace o produktu tlustého střeva. Jenže abyste věděli, ono to není jen tak obyčejné hovno. Je to hovínko našeho kocoura Kvasinky. Proč je hovínko našeho kocoura ve vaně a proč je tak důležité o něm psát?
Hned odpovím na první otázku. Kočky. Kočky jsou stvoření, které docílily po staletí naprosté nadvlády nad lidskou rasou. Pan Adams se mýlil, nikoliv myši, ale kočky jsou ty, které nám tu všem velí. Již staří egypťané je uctívali jako posvátné a my nyní, aniž si to uvědomujeme, děláme to samé. Pěstujeme si je v bytech, posluhujeme jim, krmíme je, vynášíme jim záchůdky a oni se nám odvděčují tím, že naštvaně odchází pokud si je pohladíte v nevhodnou dobu na nevhodném místě. A kakají a čurají vám po bytě. Většina dnešních koček, ať už se jedná o kočku z ulice alias kočku evropskou nebo šlechtěné plemeno s rodokmenem až k takovým těm černým, štíhlým kočkám co jsou vyobrazovány na zdech faraonských hrobek, jsou automaticky přizpůsobeny životu v lidské přítomnosti a takovou prkotinu jako čurání do krabičky s pískem berou jako pudovou záležitost. Naučit kotě používat záchůdek je záležitost na dva dny, proto stále nějak nedokážu pochopit, že se nám v ordinaci sem tam zjeví člověk, jehož kočka to prý neumí. Jelikož jsem přesvědčená, jak jsem psala výše, že kočky tuto schopnost znají snad od malička, nejde mi na rozum jak je někdo tohohle schopen docílit. Teda, ano, existují situace, kdy kočička chodí mimo záchůdek. Například venkovní kočky logicky asi nebudou kakat do krabičky když mohou kakat sousedce do jahod nebo tulipánů. Ale i tyhle kočky jsou schopné během chvíle pochopit princip záchůdku. Kočce stačí, když může hovínko zahrabat, proto jsme pak jako malí nacházeli ,,plastelínu“ v pískovišti a podobně. Někdy ani kočka nepotřebuje nic sypkého a vlastně asi nic hmatatelného, aby mohla svůj poklad zahrabat. Například stěna vany se taky dá hrabat a vůbec není divný, že hovínko jde pořád vidět. Důležitá je cesta, nikoliv cíl. Ale dobře, čistě venkovní kočka by teoreticky mohla být trochu zklamaná, že nemůže kakat do záhonku, tak by ji třeba mohl nabízený záchůdek urazit.
Další důvod proč vám kočička dělá doma nepořádek je zdravotní problém, když to třeba na záchůdek nestihne za což ji nemůžeme peskovat, sami si vzpomeňme na rána po předchozí večeři v KFC. Kromě zdravotních problémů je tu také značkování. Kočce nemůžete vyčítat, že je kočka a kocourovi obzvlášť ne, bez ohledu na argumenty stylu ,,tvl vždyť tady jiný kocour není, pro koho to značkuješ?“ nebo ,,to území sis nezabral, my ti ho vytyčili!“ To ale kocour neví a propo, on musí dávat najevo především VÁM, abyste věděli, kde je vaše místo. Naštěstí, pro kocoury bohužel, existuje možnost kastrace a tím můžete usurpátorovi zamezit v pudovém jednání, ale pro některé to vůbec nic neznamená, buď si již tento zvyk osvojili natolik, že se jej nejde zbavit, nebo je zde poslední důvod vyměšování mimo záchůdek-mají vás v pí...paži.
A tady se dostáváme ke Kvasinkovi a jeho oblibě naší vany. Já chápu jednu věc-když vidím špinavou toitoiku, raději se jdu vyčurat do křoví. Takže pokud mi lidští sluhové nevyčistí záchůdek, jdu do vany. Ok. Beru. Fakt, že máme dva záchůdky a ten jeden většinu času zeje prázdnotou přejdu bez komentování. To, že si kocour nachčije přímo do vchodu záchůdku a pak se mu přes to nechce chodit, je debilní, ale prostě když to na vás přijde a jste kočka, asi zrovna dvakrát nepřemýšlíte kam přesně umístit zadek. Ale co nechápu je to, že vyčistíme záchůdek, nasypeme tam voňavý nový písek a to šiblý zvíře jde doslova za hodinu a vysere se do vany? Jakože co? A kdyby jenom to! Vy vidíte, jak se kocour elegantně vyhoupne na vanu, tak ho okamžitě vezmete a strčíte do záchůdku. Kocour tam je a vy jdete vítězoslavně pryč, abyste ho nerušili a říkáte si, ty jo já jsem stejně king a já to zvíře ještě naučím způsobům. Načež si jdete dělat snídani nebo večeři nebo cokoliv dle denní doby a po chvíli vám dojde, že to nesmrdí to maso, které krájíte, ale že vás někde čeká něco hnědého a neodkladného. Už když jdete směrem ke koupelně a libá vůně se zintenzivňuje, začínáte tušit, že se asi neline z uzavřeného záchůdku. Cestou se míjíte s kocourem, který jde s hlavou vztyčenou a pohledem lva a pak vás jenom se zájmem pozoruje, jak se vztekáte při pohledu na hromádku ve vaně. Zajímavé je, že když jsme byli na dovolené, po příjezdu byl záchůdek plný a ve vaně jenom načůráno. Takže kocour chodil poctivě tam kam má, dokud to šlo. Ale v momentě kdy jste doma a záchod je prázdný, tak je hovno ve vaně. Ne prostě. To zvíře je ďábel. Nevím, zda je to vynucování pozornosti, ukazování ramen nebo se tím prostě jenom královsky baví, ale je to k neuvěření.
Mnoho majitelů koček si teď říká, ty jo můžete být rádi, že to je vana, kde se to dá snadno umýt, čůránek spláchnout a je to. Dobře, přiznávám, že uklidit bobek z vany je pro mě pořád jaksi přijatelnější než si na něj v noci lehnout do postele, ale tady jde o princip. Jsme otroky své kočky.
V tom hovínku je mnohem víc. To hovínko je možná jenom smradlavá hromádka na dně vany, ale pro nás je to mocenský souboj dvou inteligentních vysokoškoláků s kočkovitou šelmou bez kulek. Která nás nechá pohladit se jenom když jí se to líbí, která mi strká nos do ksichtu a nahlas mňouká, pokud nevstanu s prvním zazvoněním budíku a nejdu jí okamžitě dát kapsičku, která si vymňoukává, že si chce hrát, že chce ven, že chce maso, které krájím a která si bezostyšně kaká do vany. Která ale na druhou stranu přijde a lehne si vám na klín, když hrajete hru nebo koukáte na film, nebo vám v noci leží u nohou, přijde vás přivítat, když přijdete z práce a za každých okolností je hrozně roztomilá. Je to těžký. Je to boj, mezi námi a kocourem, mezi námi a hovínkem. A my neúprosně prohráváme.
