Ahoj, mé jméno je oficiálně Qasar British Red, ale jelikož jsou mí lidé přízemní blbci, říkají mi Kvasinka nebo také Kváša. Jakoby bych byl snad nějaká kvašená okurka a ne šlechtěná, papírová kočka. Zde vám předkládám svůj deník, který si potají píšu na jejich psacích krabičkách.
17.8.2021
Ta divná kulatá věc na stěně ukazovala cca čtyři hodiny odpoledne, venku bylo větrno a v domě byl příjemný chládek, ležel jsem zrovna na gauči a zaobýval se snem o plném sklepě myší. Normální odpoledne v mém dosavadním životě, hraní si s kamarády občas přerušené pauzou na jídlo a potom zasloužený odpočinek. Zvonek vyzváněl, ale já tomu nevěnoval přílišnou pozornost, většinou se mě to netýkalo. Trochu mě tedy vyvedlo z míry, když mě panička přišla vzít do náruče a předala dvěma podivně vyhlížejícím, cizím individuím. Chvíli mě dlachmali v rukou a až příliš horlivě mě mazlili, což se nesluší od někoho, koho vidím poprvé v životě. I když, možná už tu jednou byli, ale na to já zapomínám rychle. Po chvilce se mi podaří vykroutit a já jdu zkoumat okolí. Ti lidé se mě snaží zabavit hračkami, ale mě více zajímá ta útulná bednička, co přivezli s sebou. Nakonec se v ní zabydlím a hovím si v ní, zatímco panička a ti divní lidé sedí u stolu a požírají různé pochutiny. Když se pak rozhodnu jít se projít, po chvíli mě panička zvedne do náruče a opět horlivě mazlí. Něco je jinak. Nálada, atmosféra, cítím, že se něco děje a opět se vykrucuju pryč. Tentokrát mě nenechají jít a opět zvedají do náruče. Strčí mě do oné bedničky a jelikož je mi tam dobře, schoulím se úplně dozadu a chci si zase začít hovět. Znervózní mě, když se na vchodu do bedničky objeví mříž a zamezí mi cestu ven. Bednička se zvedá ze země a se mnou to kymácí. Panička na mě mává a já jsem zmatený. Bednička s sebou dál kymácí a já vnímám za mříží štěkot psa, zahradu, a pak se ocitám v nějakém divném místě. Jeden z těch divných lidí, žena, si sedá vedle mého současného vězení a mluví na mě. Najednou se celá ta věc, kde jsme, pohne a začne s sebou divně házet. Když se kouknu skrz mříž a onu ženu do okna, vidím ubíhající stromy a hází to se mnou. Mňoukám. Mňoukám velmi hlasitě a snažím se jim vysvětlit, že mě momentálně dost sere, co se děje. Občas to se mnou hodí doleva nebo doprava, a tak ještě více dávám najevo svou nelibost. Po chvíli mě bolí panty i hlasivky. Zkouším se prohrabat ven skrz stěnu i podlahu, ale povrch je odolný a ani s ním nehnu. Žena mi strká skrz mříž dva prsty, tak si k nim lehnu a opřu si o ně hlavu. Na chvilku klimbám, protože celá místnost sebou méně hází. Jelikož už to ale trvá dlouho, opět se ozývám mňoukáním a když to nezabírá, zkouším zase hrabat. Pak se snažím skrz mříže nalákat prsty oné ženy opět dovnitř. Poslechne mě a já se opět opírám o její ruku. Zdá se mi to nekonečné, ale najednou stojíme. Házení ustane, ale moje malé soukromé obydlí je opět ve vzduchu. Někam jdeme a já se bojím. Najednou je celá bednička položena na zem a mříž se otevírá. Konečně! S radostí vybíhám ven a čekám na své kamarády a svůj pelíšek. Zarazím se už po dvou krocích. Něco je špatně. Podlaha je jiná. Zdi jsou jiné. Kamarádi nikde, můj pelíšek nikde, panička nikde. Zvedají mě další ruce, ale já se nebráním. Chci vědět, co se děje. Donesou mě k záchůdku. Chvíli ho zkoumám, ale víc mě zajímá okolí. Je to něco nového, vše se změnilo. Jakoby někdo můj dům obrátil naruby, jiný nábytek, jiní lidé. Je tu ta žena a také muž. Procházím z místnosti do místnosti a narážím na nové věci. Oba lidé jsou mi stále v patách, a to mě znervózňuje. Nacházím gauč a zalézám pod něj. Je tu tma a příjemně. Láká mě ale okolí, tak ještě chvíli zkoumám. Místnost je velká, vedle je ještě jedna maličká, kde je taková divná bílá věc s dírou uprostřed, za kterou se dá hezky zalézt. Pak je tu ještě chodba a místnost se záchodkem. V malé místnosti s bílou věcí s dírou je mistička s jídlem, ale to mě teď nezajímá. Když vše prošmejdím, dostanu ještě trochu kapsičky. Ochutnám a chutná mi. Něco sním, ale pak zase opět zkoumám. Oba ti lidé mě pořád doprovází, ale nakonec si sedají na gauč a koukají na pohyblivé obrázky na černé zdi. Zalézám pod gauč a usínám.
Vzbudím se a nic se nezměnilo. Stále jsem zde. Vyjdu z pod gauče na čumendu a najednou jsou zde zase oba lidé. Žena si se mnou chvíli hraje s mávací hračkou, a to mě zaujme. Pak mi dají hračku, ve které běhají míčky, a to mě zabaví na hodně dlouho. Snažím se míček chytit, ale on mi pořád utíká. Nakonec to vzdávám a zkusím to později. Všimnu si, že v místnosti jsou schody, které vedou někam do výšin. Zkusím kousek jít, ale nejsem si jistý. Muž ke mně přijde a opět mě zvedá do náruče. Snažím se utéct, ale drží mě pevně. Pak mě postaví na zem a já zjišťuji, že jsem zase v jiné místnosti. Je to chodba, které spojuje dva pokoje, v jedné je velký pelíšek pro lidi a v druhé docela nepořádek. Je tu další záchůdek, který využívám, už se mi fakt chtělo. Baví mě to tady zkoumat, oba lidé mě chvíli pozorují, ale pak odejdou. Schovám se pod jejich pelíšek a klimbám. Pak zkusím jít dolů po schodech, ale jsou docela prudké. Nakonec už mi to docela jde, a tak chodím nahoru a dolů.
18.8.2021
Noc byla zajímavá. Vzali mě nahoru s sebou do pelíšku a bylo to moc fajn. Spal jsem s nimi celou noc, jen občas mě vzbudila hystericky žena, a odstrkovala ze mě sebe, muže, přikrývku atd. Já ji za to na oplátku ráno škrabkal na lýtkách a vytlačoval z postele. Zatímco muž měl pro sebe celou půlku, já měl pro sebe taky půlku. Žena to asi ráno nevydržela a šla někam pryč. Pak pro mě přišla a krutým násilím mě vzala dolů. Tam si dovolila mi nachystat kapsičku, na kterou jsme ale vůbec neměl hlad, a tak jsem protestně utekl zpátky do pelíšku k muži. Ten pak ale taky odešel a mě bylo smutno. Opět jsem využil záchůdek a mezitím přišla žena zase nahoru. Tam si lehla do pelíšku a šustila nějakou věcí v rukou, do které zaujatě hleděla. Mě to moc nebavilo, ale bavilo mě ležet na přikrývce. Občas se přikrývka pohnula, tak jsem se snažil chytat myšku, která se pod ní určitě schovávala. U obou lidí to způsobovalo nadšení a čím víc jsem skákal po myškách pod přikrývkou, tím víc se jich objevovalo a tím víc byli lidé nadšení. Pak žena odešla a muž se mnou trávil den. Schoval jsem se mu pod postel v jiné místnosti a bavil se tím, že mě nemůže najít. Pak si dole dával nějakou dobrotu, tak jsem poctivě somroval a dostal jsem ochutnat. Bylo to zajímavé a fajn, říkal tomu pistáciový termix a já nevěděl, co to znamená, ale vylízal jsem poctivě všechny zbytky v krabičce. Pak došli nějací další lidé, kteří na mě furt šahali, a to se mi nelíbilo. Ale taky jsem do nich dostal hovězí, a to bylo fajn, mnohem lepší, než nějaká kapsička nebo trapné suché granule. Později večer se objevila znovu žena, tak jsem se poctivě schovával pod gaučem, aby na mě nikdo nesahal. Vylákalo mě až klepání o podlahu, protože to vždy značí něco zajímavého. Hrál jsem si s pírky na tyčce, s míčky, co běhaly dokola v hračce a pak jsem chvilku honil divnou tmavou postavu na zdi, co se pohybovala stejně jako já. Dostal jsem zase hovězí a byl jsem spokojený. Pak jsem chvilku honil malou můru, co se vplížila do mého nového rajónu a hrál si v křesle, které šustilo pokaždé, když jsem se pohnul. Tentokrát byl nepřítelem dlouhý had, který mi byl neustále za zadkem a následoval mě kamkoliv jsem se pohnul. Ale asi byl začarovaný, protože pokaždé, když jsem do něj kousl, tak mě to bolelo.
19.8.2021
Opět jsem spal s těmi lidmi v posteli a bylo to fajn. Ráno mě samozřejmě zase násilím vytrhli z pelíšku a donesli k misce. Něco jsem snědl a utekl zpátky spát. Pak mi to ale nedalo a šel jsem šmejdit dolů. Lidé odněkud přinesli velké krabice a začali z nich tahat různé věci, o kterých jsem netušil, k čemu slouží. Prázdné krabice dali do místnosti k mé velké radosti, protože jsem do nich mohl zalézat. K mému překvapení najednou oba mí noví lidé odešli a byli delší dobu fuč. Nudil jsem se, a tak jsem bloumal po bytě, a nakonec usnul nahoře v pelíšku. Pak jsem uslyšel šramocení a seběhl nakouknout na schody. Lidi se vrátili a vypadali nadšení, že mě vidí, jako bych snad mohl někam utéct. Taky mě furt brali do náruče a já se snažil bránit. Pak mi ale dali kus hovězího a tím si mě udobřili. K mé hrůze pak zase oba odešli a byli pryč pekelně dlouho. A já si uvědomil, že mi tu je trochu smutno. Hrál jsem si s náhodnými věcmi, co jsem potkal, běhal po schodech nahoru a dolů, a nakonec zase usnul. Konečně se oba vrátili, napřed muž a potom i žena. Připravovali si krmení a sem tam mi dali kousek hovězího. Pak muž pouštěl něco z jedné nádoby do druhé pomocí hadičky, a to mě zaujalo. Lidi dělají občas zajímavé a pro mě nepochopitelné věci. Chtěl jsem si hrát a mít jejich pozornost, proto jsem za nimi furt chodil a hlasitě mňoukal. Ze začátku to nechápali a brali mě do náruče, tak jsem začal mňoukat ještě víc. Dávali mi pamlsky a hráli si se mnou, takže to nakonec očividně pochopili. Večer jsem se válel na gauči a bylo to moc fajn. Taky jsem ten den začal využívat uzavřený záchůdek dole v místnosti, kde se lidé myjí.
20.-22.8
A zase mě nastrkali do té malé bedýnky a jedeme někam pryč. Už jsem myslel, že tady je konečně můj domov, ale asi ne. Přijeli jsme a oni mě vyklopili z bedýnky. Najednou jsem zůstal v šoku. Přede mnou byli dva obří dospěláci-kocouři. Rychle jsem se s nimi šel seznámit, ale oni ze mě byli trochu nesví. Mí lidé naopak byli nadšení a říkali, že jsem odvážný. Nevěděl jsem, co to znamená, ale bylo mi to fuk, měl jsem plno práce s prozkoumáváním nových míst. Byl tu také ještě jiný tvor, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Měl taky čtyři nohy, uši, čumák, ale byl veliký, černobílý a rozhodně to nebyla kočka. Velmi jsem ho zajímal, tak jsem se s ním očuchal a ač on jevil více zájmu, já radši opět zkoumal okolí. Pak nás všechny odnesli někam dolů a tam bylo obří škrabadlo. Tam jsem se uvelebil v pelíšku, který mi zbyl, protože ostatní byly obsazeny dalšími kocoury. Lidé se smáli a stále na nás ukazovali takové ty malé černé krabičky, ze kterých to občas divně blesklo. Pak mí lidé odešli a já tu zůstal. Bylo mi trochu smutno, ale měl jsem tu plno různých podnětů.
Konec srpna a září
Zkoumám, hraju si, jím všechno, co mi dají. Občas skočím nahoru na stůl a kradu jim jídlo. Občas je to divný, jednou tam nechali takovou oválnou věc s rukojetí, ve které bylo něco, co hezky vonělo. Chuť to mělo takovou mastnou a vlastně o ničem, ale já to vylízal. Pak se žena zlobila na muže, proč neuklidil ten ,,vysmažený olej“ a já to jen se zájmem sledoval. Mí lidé pak hodně sledovali má hovínka, asi se jim líbily. Tak když se jim tak líbí, budu na ně hodný a nebudu je schovávat v záchůdku, ale budu je dávat do té bílé hluboké věci, kde často lidi leží ponoření ve vodě. Nechávám jim tam i čůrání. Ale když mě vidí, jak tam čůrám, tak mě vždy přesunou do záchůdku a zvyšují hlas. Očividně mě nechápou. Já to dělám pro jejich dobro. A taky proto, že mi občas záchůdek smrdí a když je tam jedno hovínko a tři čůránky tak už tam nechci. Jinak mě baví stále to jídlo. Když vidím, jak žena něco dělá na lince, tak tam hned skočím, protože tam často mají maso a já je otravuju tak dlouho, až mi dají. Je to všechno možné, nedávno měli rybičku, žena s ní něco dělala s takovou tou ostrou věcí a zbytky ryby dávala pryč. Tak jsem k tomu šel a ona mě vyhazovala se slovy: ,,Ty demente, to jsou kosti, chceš se zabít“ a já vůbec nechápal, proč mě vyhazuje od dobrého jídla. Taky jsem nechápal to pojmenování, většinou mi říkají Kvašáku nebo Kvasinko nebo hajzliku, ale demente jsem ještě neslyšel. Zajímavá je taky ta velká stříbrná věc, kterou když otevřou, jde z ní zima, ale je tam plno dobrot. Vždycky zavazím u dveří, aby mi něco dali. Když to nefunguje, skočím dovnitř. Sice mě vždycky vyhodí, ale pokaždé to zkouším znova. Taky mám rád, když otevřou tu divnou velkou věc na chodbě, uvnitř je plno měkkých věcí, které si lidé oblékají na sebe. Rád se v nich válím, ale jednou se mi stalo, že se dveře zavřely a já zůstal uvnitř. Tak jsem hrozně mňoukal a slyšel, jak lidé chodí kolem a volají mě. Pak konečně otevřeli a já vyskočil a oni se chovali, jako by nastal konec světa a hrozně mě mazlili a skoro brečeli. Lidi jsou divní.
Říjen a dál
Mám pocit, že již jsem si své lidi dostatečně ochočil a žijeme ve vzájemné symbióze. Každé ráno nastává rituál, kdy jeden z lidí vstane a dá mi moc dobrou kapsičku, po které se můžu utlouct. Velmi jsem si na to zvykl a teď se nemůžu vždy dočkat rána. Častěji dříve vstává žena. Zjistil jsem, že jim vždy ráno hraje z takové malé krabičky divný zvuk několikrát za sebou a pak jeden z nich vstane. Jakmile se poprvé ozve ten zvuk tak vím, že bude ranní papu. Někdy ale na poprvé hned nevstanou, a proto se jim to snažím vysvětlit. Jakože haló, už vám to hrálo, vstávejte!! Dávám jim to najevo různými způsoby, nejvíc zabírá, když jim chodím po těle a po obličeji nebo jim nahlas mňoukám přímo do ucha. Občas honím po ložnici hodně hlasité míčky nebo tahám takovou tu legrační tyčku s peříčky. Po dřevěné podlaze to hezky bouchá. Dále mně baví škrábat a okusovat škrabadlo, sloupy nebo ze všeho nejvíc, nohy od postele. Sice po mě pak hází papuče nebo jiné předměty, ale já vím, že by mi nikdy neublížili, tak to dělám pořád a pořád, dokud nevstanou.
Ráno pak vypadá víceméně stejně. Najím se a pak se jdu vykakat. Stále dělám to, že pokud mám neuklizeno v záchůdku, tak kakám nebo čurám do vany. To je ta velká bílá věc, kde se lidé myjí. Nejradši kakám, když se mnou v koupelně někdo je. Sice mi pak nadávají a stříkají tam takovým voňavým sprejem, ale já mám prostě rád společnost u všeho. Stejně tak večer, když sedí ve vaně a koupou se, tak sedím na okraji vany a hraju si s vodou nebo se závěsem.
Lidé jsou velmi přizpůsobiví a hloupí. Když chci jejich pozornost, stačí velmi nahlas mňoukat. Pokud se mi nevěnují, mňoukám tak moc, že to musí jít slyšet až dole k sousedům. Ale zase nechávám mé lidi dělat se mnou co chtějí. Mám rád, když sedí na gauči a já si lehnu na ně a oni mě hladí, občas mi sahají na tlapky a na drápky. Jindy mě různě váží, měří, dělají, že mávám packou a podobně, ale já to snesu, tvářím se nezúčastněně a myslím si něco o prdeli. Však ono je to vždycky přejde. Ať jsou kdekoliv, rád ležím na nich. Občas sedí u stolu u takové černé bedýnky, kde ťukají na taková malá tlačítka a já jim rád ležím na rukou nebo na klíně. Občas přijdou i jiní lidé, tak těm se rád předvádím a chodím po lince a po stole a všichni jsou ze mě naměkko. Někdy mí lidé odjedou na dýl, to se pak u nás doma někdo sem tam objeví a dá mi kapsičky v naprosto nevhodnou dobu, ale zase mě na chvilku mazlí, a to já rád. Občas s sebou přivedou ty velká nohatá zvířata, která ke mně čuchají, ale mě jsou ukradení. Toleruju je ve své blízkosti a nebojím se jich.
Další z věcí, co jsem objevil je svět tam venku. Za okny pozoruji ptáky, kteří chodí do takové dřevěné boudičky a krmí se tam. Párkrát mě moji lidé pustili i ven ze dveří, a to bylo bájo. Všude bylo plno pachů, malých lezoucích věcí, měkký podklad a spousta tajemných zákoutí. Většinou to skončilo tak, že jsem zaběhnul, kam jsem neměl a lidi mě pak honili po zahradě a pak mě zas dlouho nepustili. Občas jsem jim proklouzl ven, ale velmi rychle mě zase schovali a říkali něco o ,,autech“ a ,,nebezpečí“. Nechápu. Nedávno mě ale vzali ven zase dobrovolně. Postavili mě na práh a velmi se smáli. Já jsem nechápal. Přede mnou na zemi bylo něco bílého a když jsem se toho dotkl, bylo tu studené. Já jsem ale neohrožený a vyběhl jsem vstříc tomu novému, záhadnému světu. Studilo to do tlapek, ale sem tam z toho trčela tráva a já ji chytal tlapkami. Bylo to super a nechali mě venku dlouho. Byla tam ale zima a po chvíli jsem se nechal chytit skoro dobrovolně.
Poslední novinka v mém bytu byla taková divná skleněná krabička, která se objevila vedle gauče na okně. Jednou jsem totiž viděl, že se tam něco hýbe. Koukám na to jak puk, vážně tam bylo něco, co bylo malé, ale mělo to osm nohou a pochodovalo si to po skle a já chtěl samozřejmě chytit. Tak se to snažím chytit tak, že škrábu na sklo, ale moc to nepomáhá. Hlavně mě odtud lidé stále dokola vyhazují a nadávají mi, aniž by věděli, jak důležitou tu mám práci. Když se nemůžu dostat k tý nohatý věci, tak aspoň vydrabávám hlínu z vedlejšího květináče. Snad jednou tu potvůrku uvnitř chytím. Ale z nějakého důvodu mám pocit, že by z toho mí lidé neměli radost.
